Úvod

Jan Smrkovský 1787 Jižní strana náměstí

Příběh poděbradského rodu Boučků mě zaujal již během psaní mé bakalářské práce na téma Filip Arnošt a Charicléa z Hohenlohe-Schillingfürstu a jejich působení v Poděbradech, která se zabývala životem a mecenášskou činností knížecího páru žijícího zde na přelomu 19. a 20. století. Postava lékaře Bohumila Boučka totiž v jejich životních osudech hrála velmi často nemalou roli. Vyvrcholením jejich spolupráce byla Boučkova spoluúčast na vzniku zdejších uhličitých lázní a následná realizace lázeňské lékařské praxe. Bohumil Bouček však nebyl jediný ze svého rodu, na kterého jsem bádání v bakalářském studiu narazila. Lékařem a dlouholetým přítelem barona Šimona Jiřího Siny, který byl majitelem poděbradského panství v druhé polovině 19. století a dědečkem princezny Charicléy, nebyl totiž nikdo jiný než František Bouček, otec již zmiňovaného spoluzakladatele uhličitých lázní.

Letmé mapování osudů těchto významných osob stojících často spíše v pozadí příběhů jednotlivých baronů a knížat mě přivedlo k nápadu zaměřit svůj další historický výzkum právě tímto směrem. V regionální literatuře jsou vždy představeni panovníci, místní šlechta, movití majitelé a podnikatelé nebo významní politici a starostové. Dobovým lékařům a jejich vlivu ve společnosti zatím nebyla věnována taková míra pozornosti, jako zmíněným vrchnostem. Tato práce je tedy částečným pokračováním a navázáním na mou předchozí kvalifikační práci, ale tentokrát se bude věnovat převážně třem členům lékařského rodu Boučků, kteří byli často blízkými přáteli a nepostradatelnými spolupracovníky vysoce postavených osob nejen poděbradského regionu. Jejich činnost a výzkum zde však nestojí pouze v pozadí, ale představuje hlavní osu děje. Od 19. století působili Boučkovi nejen jako praktičtí lékaři, ale také jako propagátoři pokročilých metod a inovací ve zdravotnictví. Tato práce chronologicky mapuje nejen odborné úspěchy jednotlivých členů rodiny, ale i společenský dopad jejich působení, a to s cílem přiblížit historickou i kulturní hodnotu této lékařské rodiny, která se stala symbolem oddanosti a inovací v českém lékařství. Zvláštní pozornost je přitom věnována jejich vazbám na poděbradský region, jenž tvoří přirozený rámec většiny jejich životních i profesních aktivit.

První osobností z rodu Boučků pracující v lékařství byl Med. a Chir. Dr. František Bouček. Tomu je věnována první hlavní kapitola této práce. Mapuje jeho život od roku 1810 před usazením v Poděbradech, studium, následný přesun, místní odbornou lékařskou činnost, mecenášskou činnost a mimo jiné také osudy v soukromém životě. Není zde opomenut ani dopad jeho celoživotního působení na poděbradskou společnost, který byl poměrně výrazný. Doktor Bouček totiž nechal v Poděbradech zřídit první zařízení přechodného typu, kde bylo možno klinicky sledovat nemocné pacienty. Často je tato instituce nazývána první poděbradskou nemocnicí. Na plnohodnotné nemocniční zařízení si však muselo poděbradské město ještě nějaký čas počkat.

Podobným způsobem je zpracována také druhá kapitola věnující se synovi Františka Boučka, MUDr. Bohumilu Boučkovi, narozenému roku 1850. Jedná se tedy o zástupce druhé generace poděbradských lékařů. Jak už bylo zmíněno výše, jeho pravděpodobně nejvýznamnějším projektem se staly poděbradské lázně, na jejichž vzniku se podílel spolu s knížetem Hohenlohe. Tato konkrétní kapitola se však nevěnuje pouze jeho lékařským konceptům a výzkumům, ale také jednotlivým vzestupům a pádům v osobním i profesním životě od jeho útlého mládí až do smrti.

Třetí část práce je věnována MUDr. Bohuslavu Boučkovi, synovi Bohumila Boučka. Od předchozích dvou kapitol se však v mnohém odlišuje. Bouček se narodil v roce 1886 v Poděbradech, ale jeho životní dráha se již záhy ubírala mimo tento region. Z tohoto důvodu není kapitola zpracována v takové šíři jako předchozí části věnované osobnostem spjatým s poděbradským prostředím. Přesto nelze jeho osobnost opomenout, neboť Boučkova životní cesta zahrnující studium lékařství, účast v první světové válce, vědeckou a pedagogickou činnost či věznění v koncentračním táboře, je natolik pozoruhodná, že by mohla být samostatně zpracována v rámci jiné odborné práce. Tato kapitola se proto zaměřuje alespoň stručně na jeho profesní dráhu, přičemž podrobněji sleduje zejména jeho působení během obou světových konfliktů. Zvýšená pozornost je rovněž věnována všem doložitelným vazbám na Poděbrady a na jeho nejbližší rodinu.

Tento příběh pojímající tři generace z lékařského rodu Boučků poskytuje jedinečný pohled na dramatické politické změny a společenské zvraty, kterými české země během tohoto období procházely. Osudy těchto lékařů se prolínají s významnými událostmi, jako byl revoluční rok 1848, první světová válka, vznik Československé republiky, druhá světová válka, poválečné období nebo komunistický režim. Každá generace čelila novým výzvám, které ovlivnily nejen jejich osobní a profesní životy, ale také formovaly jejich přístup k medicíně a vztah k vlasti.

V závěru práce jsou zmapována klíčová místa v Poděbradech, která určitým způsobem odkazují na osobnosti z rodu Boučků a město si tak připomíná jejich přínos. Následně je zde navržena určitá forma didaktické vycházky, kterou by bylo možné využít ve výuce regionálních dějin.

 ↑ Obsah

Metodický postup, prameny a literatura

Každá historická akademická práce musí vycházet z důkladného archivního nebo badatelského výzkumu, aby byly informace ověřeny a podloženy primárními prameny. Stejně tak i tato diplomová práce staví na pečlivě prostudovaných archivních materiálech a dostupných historických pramenech, které tvoří základ pro věrohodnou interpretaci.

Jelikož mě téma lékařského rodu z Poděbrad napadlo již v závěru mého bakalářského programu, trvala výzkumná část této práce v podstatě celé magisterské studium, což činí přibližně dva roky. Tento poměrně delší časový úsek je příčinou využití velkého množství nashromážděných pramenů, přečtené literatury a dalších zdrojů.

Zřejmě nejdůležitějším a nejobsáhlejším zdrojem informací pro tuto práci byl poděbradský archiv v Polabském muzeu, kde je rodu Boučků věnováno celkem dvacet archivních kartonů. Ty obsahovaly informace o osobních životech, rodinných příslušnících, majetku i lékařské praxi. Nacházelo se zde také nemalé množství fotografií. Několik kartonů bylo do archivu před několika lety převezeno ze SOkA Nymburk, což byl pravděpodobně důvod, proč jsem v tamním archivu nenašla příliš zásadní informace pro tuto práci. Většina těchto kartonů byla věnována osobnosti Bohumila Boučka, který je z hlediska poděbradské historie vnímán, z mnou vybrané trojice, jako nejvýznamnější. Ne všechny kartony však byly katalogizovány. Bylo proto občas poměrně složité se v takovém množství dokumentů orientovat. V kartonech obsahující korespondenci jsem si několik hodin pročítala zdánlivě zbytečné gratulace, přání k narozeninám, nebo poděkování za ošetření, mezi nimiž se najednou objevila pozvánka na čaj od prezidenta republiky. Organizace archiválií tedy nebyla zcela ideální, a bylo proto nutné věnovat každému pramenu stoprocentní pozornost.

Tento archiv byl ovšem zpřístupněn pro badatele až od března roku 2025, jelikož se část muzea během loňského roku rekonstruovala. Stal se tudíž jednou z posledních institucí, které jsem navštívila. To se později ukázalo jako poměrně nepraktický postup, jelikož mi tento archiv dal obrovské množství nových poznatků, které jsem následně chtěla zařadit do již rozepsaného příběhu. Bylo by tedy v rámci badatelského postupu snazší návštěvou tohoto archivu začít, získat velkou část pramenů, a v dalších institucích již dohledávat zajímavosti a detaily. Takto jsem se například v SOkA Nymburk usilovně snažila najít něco, co se v archivu vůbec nenacházelo.

Dalším značným a neméně důležitým zdrojem pro tuto práci byl doktor Jiří Payne, který je vnukem Bohuslava Boučka a o rodinnou historii se aktivně zajímá. Nově nalezené poznatky publikuje na své vlastní webové stránky, které však údajně slouží pouze k uchování informací a nalezení dalších rodinných příslušníků. Některé použité informace v této práci jsou také z jeho vyprávění a vzpomínek. Během psaní a bádání jsme se osobně setkali a pan Payne byl vždy ochoten objasnit mi veškeré nesrovnalosti.

Další důležitou osobou, na kterou jsem se během svého výzkumu obrátila, byl pan PhDr. Pavel Fojtík z regionálního Polabského muzea v Poděbradech, s nímž jsem mimo jiné spolupracovala již během psaní práce bakalářské. Nasměroval mě k několika regionálním dílům z bibliografií a poskytl mi zdroje zmiňující rod Boučků, se kterými se během své kariéry regionálního historika setkal. Těmi nejpřínosnějšími byly digitální kopie soukromých lékařských deníků psaných Františkem a Bohumilem Boučkovými, které jsou uloženy v archivu Polabského muzea.

Další navštívenou institucí byl již několikrát zmiňovaný Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem. Zde bylo velké množství podkladů a informací k fungování poděbradské nemocnice, ale žádné zásadní poznatky k jednotlivým osobnostem, které zde pracovaly. Jedině pak záznamy o nemocných pacientech psané přímo doktorem Boučkem, ale ty byly velmi těžce čitelné a podařilo se mi rozluštit pouze některé pasáže.

Navštívila jsem i Státní oblastní archiv v Praze, kde jsem však v inventáři Velkostatku Poděbrady nenašla jedinou zmínku o rodu Boučků, ani o regionálních nemocničních zařízeních. Využila jsem však v tomto archivu digitální eBadatelnu k nalezení rodných a úmrtních záznamů jednotlivých rodinných příslušníků.

Přínosem pro výzkum byla i návštěva poděbradského proboštství, kde jsem měla možnost opět, díky panu proboštu Petru Kubantovi, nahlédnout do farní kroniky. Ta také disponovala několika zmínkami o příslušnících rodu Boučků, především v souvislosti s léčbou farních pracovníků a účastí na farních událostech. V poslední fázi svého výzkumu jsem se vydala do Archivu Masarykovy univerzity v Brně. Zde bylo uloženo osm kartonů k životu, a především kariéře Bohuslava Boučka. Tato návštěva mi pomohla ujasnit si příběh a osudy v Poděbradech zatím nepříliš známého Boučka.

Na doporučení již zmíněného pana Payne jsem k osobnosti Bohuslava Boučka využila také digitální archiv Arolsen Archives se sídlem v německém Bad Arolsenu, který disponuje značným množstvím dokumentů z koncentračních táborů z druhé světové války. Našla jsem nemalé množství vězeňských karet a protokolů, díky kterým bylo možné detailně zmapovat Boučkovy přesuny během druhé světové války.

Jako prameny jsou v této práci použity i odborné statě a výzkumy jednotlivých lékařů z tohoto rodu. Bohumil a jeho syn Bohuslav si pečlivě zaznamenávali poznatky ze svých činností a praxe, které následně vydávali jako odborné články nebo dokonce hotová lékařská díla. Nejznámější z nich je pravděpodobně Cholera na Poděbradsku od Bohumila Boučka. Dalším pramenem použitým v této práci bude periodikum Lázeňský zpravodaj, který v Poděbradech vycházel pravděpodobně od roku 1924. Zde byla rodina Boučků nejednou zmíněna v některých vzpomínkách. Kromě pramenů je tato práce podložena také odbornou regionální a lékařskou literaturou. K alespoň částečné orientaci v dobovém lékařském prostředí a některých konkrétních praktikách byla využita publikace Velké dějiny zemí Koruny české – Lékařství, na jejímž poměrně nedávném vydání v roce 2023 se podílel například Petr Svobodný, Karel Černý a další odborníci. Z regionální literatury byla použita podobná díla, jako v práci bakalářské. Jedná se o oba díly monografie Poděbrady v proměnách staletí od doc. Evy Šmilauerové a další regionální díla od etnografky PhDr. Jany Hrabětové.

Veškeré citace použitých zdrojů v této práci jsou zpracovány v souladu s normou ISO 690:2022.

 ↑ Obsah

I. František Bouček

1.1. Původ

František Bouček se narodil 28. srpna 1810 v Plotišti nad Labem u Hradce Králové. Jeho otec Václav Bouček byl svobodným osadníkem, což v té době znamenalo, že byl osvobozen od některých povinností vůči vrchnosti, mezi které patřily například poplatky nebo robota. 1 Matka Kateřina pocházela z rodu Krušinů, který údajně navazoval na potomky Krušinů ze Švamberka. Rodiny Krušinů a Boučků se živily jako formani, kteří vozili cikorku z Hradce do Vídně a zpět přiváželi jiné spotřební zboží. 2 Václav Bouček byl podnikavý hospodář. Celkem měl František šest sourozenců a jeho bratři pokračovali v hospodaření na rodinném statku. 3

 ↑ Obsah

1.2. Studentská léta

František započal svá studia na hradeckém gymnáziu, 4 kde našel velkou zálibu v matematice. 5 Tato věda ho dovedla k touze stát se hvězdářem, což mu však následně kvůli chatrnému zdravotnímu stavu nebylo dopřáno. 6 Rozhodl se tedy pro studium medicíny. Během univerzitních let ve Vídni se Bouček potýkal s vážnými zdravotními obtížemi, zejména s vykašláváním krve. Lékaři tehdy nepředpokládali úplné uzdravení a jeho vyhlídky byly značně nejisté. Jeho zdravotní stav se střídavě zlepšoval a zhoršoval. Období relativního zlepšení mu umožnilo pokračovat ve studiu, avšak po první rigorózní zkoušce v roce 1834 došlo k opětovnému zhoršení.

To ho přinutilo druhou část zkoušky odložit na podzim, přičemž jaro strávil v domácím léčení. Po úspěšném složení zkoušek se František rozhodl ucházet o doktorát medicíny. Jako téma své disertační práce si vybral hemoptýzu, 7 která mu byla v té době velmi dobře známá. 8 Mohl tak čerpat i z vlastních zkušeností a vyvracet některá panující přesvědčení spojená s touto nemocí. Podle Boučkových zápisků bylo v té době běžné, že si někteří doktorandi nechávali disertační práce zpracovat jinými osobami, případně je opisovali, neboť se údajně jednalo spíše o formální požadavek. 9 Vzhledem k Boučkovu osobnímu zájmu a odbornému zaujetí pro dané téma je však takový postup v jeho případě nepravděpodobný. Důležité ale bylo především absolvování zkoušek z chirurgie a porodnictví, což se také Františku Boučkovi v roce 1835 podařilo a Bouček se stal oficiálně doktorem. 10

V deníku je dále zmíněna finanční náročnost Boučkova studia. Údajně za celé vysokoškolské studium trvající přibližně sedm let zaplatili Boučkovi rodiče 1593,48 zlatých. Jeho roční lékařský plat od roku 1841, tedy zhruba šest let po ukončení studií, činil 980 zlatých bez naturálních požitků. Toto srovnání ukazuje, že studium na vysoké škole nebylo finančně dostupné pro všechny vrstvy společnosti. František byl navíc po dobu svého akademického studia velmi skromný. Stejně jako ostatní studenti docházel všude pěšky, což údajně platilo i pro jeho cestu z Vídně domů a zpět. 11

Po odbyté promoci bylo mladému lékaři krušno. Nezbývalo mu nic jiného než vstoupiti do praxe. 12 V roce 1836 proto začal pracovat jako praktický lékař v Hradci Králové. Začátky jeho kariéry zde však nebyly příliš zdárné. Nejen, že jeho praxi opět několikrát zasáhla nucená absence kvůli kašlání krve, ale navíc měl i problém se svým působištěm ve velkém městě. Údajně zde totiž působilo spoustu lékařů, chirurgů a mastičkářů, kteří byli pro Boučka konkurencí, a navíc měl ve městě mnoho přátel a známých, což zpočátku vnímal jako výhodu, ale nakonec se ukázalo, že opak je pravdou, jelikož většina z nich chtěla být léčena zadarmo.

K přesunu na lepší pozici tehdy potřeboval špitální praxi, kterou po škole bohužel kvůli nedostatku financí a chatrnému zdraví neabsolvoval. Po roce praxe v Hradci Králové se proto vrátil zpět do všeobecné nemocnice ve Vídni. 13 Vezl s sebou veškeré své jmění, které v té době činilo 212 zlatých a osvědčení z krajského úřadu, že se vyznamenal nejen v praxi, co horlivý, svědomitý a nejvýše mravný, ale i co muž znalý zákonů zdravotních, svědomitý a nestranný jich vykonavatel. Začal zde působit jako praktikant na chirurgickém oddělení, z čehož však nebyl příliš nadšený. V tehdejší době totiž nebyl obor chirurgie dostatečně doceněn a jeho praktikanti se cítili degradováni. Internista díval se na chirurga jen opovržlivě, uvedl Bouček ve svém deníku. Nakonec však svůj odpor k oboru přemohl a v chirurgické praxi se velmi osvědčil. Přinesla mu totiž mnoho zkušeností, díky kterým následně vynikal oproti internistům nebo mastičkářům. Je nutné si uvědomit, že se jedná o dobu, ve které zatím neexistuje pevný sádrový obvaz nebo narkóza. Takže během amputací či operací bylo nutné operovat velmi rychle a zkrátit tak čas bolesti. Jako částečné omámení a zmírnění bolesti byl užíván především alkohol. Podvázané cévy pak často visely z rány ven až do samovolného odpadnutí. Bouček vzpomíná, že celkem byla chirurgie ve Vídni i Německu na nízkém stupni vývoje, oproti například Francii nebo Anglii. 14

Po patnácti měsících působení na chirurgii byl Bouček roku 1838 15 přeřazen na vnitřní oddělení primáře Johanna Seeburgera. 16 Tehdejší lékařské postupy vycházely z přesvědčení, že mnoho nemocí vzniká kvůli zkažené krvi nebo zkaženým šťávám v těle. Léčba byla zaměřena na jejich odstranění pomocí metod jako pouštění žilou, přikládání pijavek či baněk. Tyto postupy měly tělo od zmíněných škodlivých látek očistit. Často však byly poměrně drastické a pro některé pacienty mohly být fatální. Jako jeden z tragických případů vzpomínal Bouček na přibližně třicetiletou služku, která měla zánět plic. Její léčba zahrnovala pouštění krve a užívání dávidel. Po dvou dnech léčby pacientka zemřela. 17 I přes to bylo pouštění žilou považováno za jeden z nejúčinnějších způsobů léčby zánětů. Neexistovala pro to však jasná pravidla. Údajně mělo množství vypuštěné krve záviset na závažnosti nemoci, angličtí odborníci zase zastávali metodu vypouštění žíly, dokud nenastanou mdloby. Tato praxe tedy byla často založena spíše na zkušenostech než na vědeckých poznatcích. Lékař se na jejich základě musel umět rozhodnout, jak bude léčba probíhat. Pouštění žilou se však téměř žádný z nich nevyhnul.

Dále se Bouček na tomto oddělení zabýval například záněty tenkého střeva, bránice, plic, cholerou, tyfem nebo také tuberkulózou. Ve svých zápiscích stručně popsal teoretické postupy při léčbě jednotlivých nemocí a citoval mnoho odborníků, kteří měli s léčbou několik zkušeností. Zmiňoval i postupy při léčbě žlučových kamenů, úplavice i žloutenky. V roce 1841 zveřejnil Bouček svou první odbornou zprávu ze svého oddělení za předešlý rok. Podle ní bylo během uplynulého roku léčeno 2228 nemocných, z nichž 413 zemřelo. Pitva proběhla u 244 mrtvol. 18 Mnoho popisovaných postupů totiž bylo ověřeno až během pitev. Právě novodobé bádání v oboru patologické anatomie přineslo nejvíce poznatků. V tehdejším Rakousku i Německu způsobila nejvýznamnější obrat Příručka patologické anatomie od rakouského lékaře českého původu Karla Rokytanského, 19 který se zároveň zasloužil i o vznik patologické anatomie jako specializovaného lékařského oboru. Bouček ve svých zápiscích s obdivem vyzdvihl jeho přínos v oblasti patologie a anatomie, které zásadně přispěly k hlubšímu poznání nemocí jak za života, tak i po smrti člověka. 20

Bouček však nebyl pouze jeho obdivovatelem, ale také spolupracovníkem a přítelem. 21 Denně po dobu tří let působil jako zapisovatel během jeho jednotlivých pitev. Nejednou však prováděl pitvu i sám. Při odchodu do praxe obdržel Bouček od Rokytanského posudek, ve kterém bylo uvedeno, že sobě osvojil nejen nejobjemnější vědomosti patologické, ale že stal se velmi osvědčeným praktickým lékařem. 22 František často s chloubou vzpomínal na toto přátelství a vyprávěl o jejich společné práci svému synovi, Bohumilu Boučkovi.

Bouček se snažil své vědecké poznatky sdílet i mimo pracovní oddělení. V jeho zápiscích je zmínka o snaze založit spolek sekundárních lékařů, který se měl scházet v jeho bytě. Měli společně organizovat přednášky a vydávat odborné články. Dále již v zápiscích není o spolku zmínka, ale časopis Der Spitalhumorist 23 byl skutečně založen a vydáván. Časopis byl ilustrován a obsahoval i humoristické prvky. Mezi předplatiteli byli významní lékaři, například Fuchs, Raiman, Zucker, Peřina. Petrs, český rodák, který se později stal lékařem jednoho z ruských diplomatů, byl redaktorem a zároveň ilustrátorem tohoto časopisu. 24

Všeobecná nemocnice ve Vídni se však nestala Boučkovým finálním působištěm. Po dobu jednoho měsíce zastupoval dvorního lékaře na císařském zámku v Laxenburgu 25 a následně se již nemohl vrátit do Vídně. Spolu s mnoha dalšími lékaři se tak i Bouček ohlížel po nějakém pracovním místě, ale v té době jich byl značný nedostatek. Bouček tehdy v dopise svému příteli uvedl: Jest to bída mezi lékaři! Mnozí musili opustiti nemocnici, aniž by byli obdrželi nějakého místa. Nikdo se o lékaře nestará. 26 Bouček se tedy začal ucházet o místo panského lékaře v Čechách. Jako první chtěl nabídnout své služby šlechtickému rodu Kolovratů v Rychnově nad Kněžnou, ale hraběnka 27 v té době již měla svého lékaře vybraného. Dále tedy žádal o místo městského lékaře v Poličce, kde v tom okamžiku bylo dalších jedenáct žadatelů. Během probíhajícího konkurzu mu do Poličky přišel dopis od již zmiňovaného dr. Seeburgera, který byl ve Vídni jeho nadřízeným.

V dopise stálo, že ho Seeburger navrhl jako lékaře baronu Sinovi z Poděbrad, a ať tedy svou žádost v Poličce zruší a vrátí se zpět do Vídně, kde bude baronu představen. Bouček tak učinil a následně, díky svému vynikajícímu doporučení, místo získal. Tehdy se poprvé setkal nejen s baronem, ale také s jeho synem Šimonem Sinou, který se později stal nejen velkým mecenášem Boučkovy vědecko-lékařské činnosti, ale také jeho přítelem. 28

Údajně Boučka při odchodu z nemocnice jeho nadřízení přemlouvali, aby zde zůstal se sliby, že mu najdou nějaké místo. Je ovšem pozoruhodné, že tak neučinili již v okamžiku, kdy se Bouček ucházel o práci v Poličce, ale až tehdy, kdy měl změnu působiště zajištěnou. Bouček každopádně nechtěl zrušit nabídku, kterou zrovna přijal. S těžkým srdcem opustil své druhy v nemocnici a pln dobrých nadějí odcházel do Čech. 29

 ↑ Obsah

1.3. Působení v Poděbradech

1.3.1. Lékařská praxe

Od 1. července roku 1841 tak František Bouček nastoupil jako panský lékař v Poděbradech, 30 které byly dříve panstvím české komory, ale v roce 1839 je koupil baron Jiří Šimon Sina. Toto místo získal Bouček nejen díky Seeburgerovi, ale také kvůli tomu, že se tehdejší panský lékař a chirurg Jan Loeffler rozhodl přesídlit do Brandýsa nad Labem. 31 Bouček tak převzal celou jeho lékařskou agendu, která zahrnovala bezplatné léčení úředníků, sluhů, penzistů, špitálních pacientů i poddaných. V neposlední řadě měl provádět také lékařské kontroly rekrutům.

Součástí náplně jeho práce bylo samozřejmě také úřední a soudní zaznamenávání veškerých náležitostí. V dekretu, který byl 8. června ve Vídni podepsán baronem Sinou, bylo dále uvedeno, že své chirurgické praxi se může doktor Bouček věnovat až po vykonání náplně svého zaměstnání, tedy spíše ve svém volném čase. K přesunu mezi pacienty mu bylo také dekretem povoleno užívat bezplatný povoz. K dekretu byl přiložen také dodatek, který sčítal veškeré odměny za vykonanou lékařskou práci ve čtvrtletním období. Jednalo se o 245 zlatých, 13 sáhů kulatého dřeva a byt v některém z panských domů. Dalším pracovním benefitem bylo podání žádosti o navýšení přiděleného množství obilí. 32 V den nástupu obdržel dr. Bouček byt v poděbradském zámku. 33

Situace na panství byla složitá. Způsob hospodaření zde byl zcela primitivní, přičemž velká část okolních půd sloužila pouze jako pastvina, jelikož nebyla zorána, pluh byl pouze dřevěný a osev půdy málo výnosný. Půda přinášela více plevele než úrody. Hospodáři si byli schopni zajistit pouze nejnutnější potřeby pro život. Bouček ve svých zápiscích uvedl, že hlavní příčinou tohoto bídného stavu byla robota. Absolutní moc pana vrchního tísnila všude. Údajně však na tomto panství nebyla tak krutá, jako v jiných částech země. Dále se Bouček věnoval stavu zdejšího školství, který popsal jako prabídný. Škol bylo málo, někteří učitelové byli nevzdělaní a všichni špatně placení. Často museli chodit od domu k domu a dožadovat se poplatků za své služby. Vzdělanost obyvatel tak samozřejmě také nebyla příliš vysoká, což Bouček poznal i během své praxe. Lidé totiž zprvu nechtěli vzdělanému lékaři příliš důvěřovat a raději navštěvovali zaříkávače, mastičkáře nebo porodní báby. To bohužel občas mělo až fatální následky. Bouček například popsal situaci, kdy přišel pacient s poraněním hlavy téměř na mozek. Aby bylo z rány zastaveno krvácení, přiloženo bylo na ránu koňské lejno. Pacient následně zemřel na zánět mozkových blan. 34 Bouček se především kvůli takovýmto případům snažil o zavedení odborných přednášek ve škole ohledně základního ošetření ran.

Práce panského lékaře se tedy postupem času ukázala poměrně nesnadná. Největší překážkou v konání praxe byla rozloha celého panství. Od centra panství sem spadaly i vesnice téměř 25 kilometrů vzdálené, dohromady tedy přibližně 63 vesnic. 35 Navíc byl čas od času povoláván k výpomoci lékařům v jiných regionech, například na Kolínsku nebo na Nymbursku. 36 Nejhorší však bylo to, že v celém okruhu byla pouze jedna silnice. Dalšími komunikacemi vedoucí do okolních vesnic byly převážně polní cesty, které samozřejmě v deštivých měsících byly téměř neprůjezdné. Bouček dopravou po těchto cestách ztrácel obrovské množství času a někdy dokonce k danému pacientovi ani nedojel, což bylo způsobeno například zapadnutím v blátě. Bouček ve svých zápiscích vzpomínal, že když se jednou snažili vytáhnout jeho uváznutý kočár, tak se přelomil vejpůl. Poté už s sebou na cesty většinou vozil kůl, kterým očišťoval bláto z kol, nebo volil zdlouhavé objížďky, aby se vyhnul problémovým trasám. Nejraději však chodil pěšky, čímž ovšem ztrácel ještě více času. 37

Samozřejmě, že problémem bylo i množství obcí spadajících pod panství. Bouček zde tehdy nepůsobil jako lékař sám. Druhým panským lékařem zaměřeným převážně na interní medicínu byl dr. Jan Vydra, který zde působil o deset let dříve než Bouček. I pro dva lékaře byl však tento rajon příliš velký. Dalším nemalým problémem bylo financování těchto služeb. Reálně totiž měli jednotliví obyvatelé panství pouze první návštěvu lékaře bezplatnou, další již museli uhradit z vlastních financí. Mnoho lékařů proto tehdy získávalo svůj honorář v naturáliích. Bylo tedy lékaři praktickému velmi těžko, aby uhájil své bytí a z druhé strany dostál svým povinnostem, vzpomínal Bouček ve svých zápiscích. 38

Pozoruhodné ovšem je, že i přes velké množství často neplatících pacientů, uvádí Bouček o pár stran později v dopise prof. Rokytanskému, že během počátků svého působení v Poděbradech trpěl nudou, dlouhou chvílí a nízkým pracovním nasazením. I jeho další kolegové psali, že mají ve svém působišti málo pacientů, tím pádem i málo práce. 39

Zdravotní péče zde v první polovině 19. století sice čelila mnoha výzvám, přesto je ale třeba poukázat i na její pozitivní vývoj. Již skutečnost, že zde působili dva vzdělaní lékaři, představovala v tehdejší době pokrok. Dříve totiž v podobných městech býval zpravidla pouze jeden graduovaný lékař a ranhojič s nižší kvalifikací. Pacienty s vážnými zdravotními komplikacemi či finančními problémy bylo možné posílat do Všeobecné nemocnice v Praze, jelikož léčebné náklady platila chudým obyvatelům jejich domovská obec. K významným pokrokům patřilo také zavedení očkování proti černým neštovicím, které bylo v Poděbradech zahájeno již v roce 1833. Za tuto službu náležela lékařům nadstandardní finanční odměna. 40

 ↑ Obsah

1.3.1.1. První etapa lékařské služby

Z přehledu Boučkových zápisků lze pozorovat velmi cenný pohled na vývoj nemocí a zdravotní péče v polovině 19. století. Je zde zdokumentováno široké spektrum chorob od běžných infekcí přes těžké chirurgické stavy až po nádorová onemocnění. Šlo o dobu, kdy se střetávaly dosud tradiční postupy s nastupujícími poznatky moderní medicíny, zároveň ale čelila lékařská praxe častým epidemiím a vysoké úmrtnosti.

Zpočátku Boučkovy praxe se v Poděbradech objevovaly epidemie tyfu, angíny, zápalu plic či různé formy revmatických zánětů. 41 Významnou roli hrála také dětská onemocnění, například krup. 42 Smrtelné případy byly podrobeny pitvám, které ukázaly bílé povlaky v hltanu a otoky plic. Ve druhé polovině roku 1842 se začaly hojně vyskytovat i střevní potíže jako průjmy a úplavice, které přetrvávaly i v dalších letech. Byla zaznamenána také řada chirurgických případů jako krvácení ze spánkové tepny, luxace čelisti a kolena a opakované poranění hlavy vedoucí k ochrnutí či změnám řeči. V roce 1843 pak došlo k významnému rozšíření neštovic a výskytu dalších závažných chorob včetně tuberkulózy, cholery a malárie. Tu Bouček úspěšně léčil chininem, ale definitivně ustala až v okamžiku, kdy byly v okolí zrušeny všechny rybníky. 43 Zmíněny byly také případy pohlavních chorob a rakovinových vředů.

Rok 1844 přinesl zvýšený výskyt zánětů dýchacího ústrojí, a tudíž opětovný návrat angíny, krupu i tyfu. Porody byly stále častěji prováděny pomocí klešťových zákroků. V prosinci byla zaznamenána nejvyšší úmrtnost v daném roce. Naštěstí se nenaplnily obavy z dobytčího moru. O rok později dominovaly nemoci jako spála, těžké formy tyfu a tzv. zajíkaný kašel, často smrtelný u dětí. Pokračoval i výskyt tuberkulózy, zápalů plic a zánětů pohrudnice zvaných pyothorax, 44 které si již vyžádaly chirurgické zákroky. Bouček na konci roku sám onemocněl levostranným hnisavým zánětem hrudníku, což způsobilo problémy se srdcem, které se mu tlačilo na pravou stranu.

Rok 1846 šel stejně jako v předchozích letech ve znamení dalších těžkých infekcí, např. spály, cholery, zánětů mozkových blan, a opět se nejvíce úmrtí odehrálo v prosinci. Bouček v tomto roce však zmínil jeden velmi pozoruhodný případ ženy, která několik let trpěla nádorem prsu. U bradavky se jí vytvořil bolák velikosti hrášku, který po čase odpadl a z prsu začala vytékat zapáchající tekutina. Vznikl velký otvor, kterým odcházely odumřelé části nádoru. Prs se postupně zmenšoval, rána se vyčistila a nakonec zahojila. Žena sice měla asi o polovinu menší prs než ten druhý, ale její zdravotní stav se výrazně zlepšil. Jednalo se o velmi vzácný jev, který je dnes znám jako spontánní regrese karcinomu prsu. Téhož roku také Bouček obdržel uznání z krajského úřadu v Jičíně za lékařský dohled a pomoc pro obyvatele zasažené jarními povodněmi.

Rok 1847 byl opět silně zatížen infekčními nemocemi. Časté byly i komplikace u dětí, například krvácení po špatně provedené obřízce 45 u židovského chlapce, porody s těžkým průběhem a fatálními následky nebo výskyt meningitid. Pozoruhodné byly i mozkové komplikace, které v několika případech vedly k ochrnutí a následné smrti. V tomto roce však Bouček vůbec poprvé během své kariéry použil éter k celkové anestesii šestileté dívky, aby jí mohl vyříznout nádor na nose. Údajně byla trpělivá, ale stále sténala. V té době se sice jednalo o revoluční způsob narkózy, ale dnes je již známo, že je éter výbušný a dráždí dýchací cesty, tudíž jsou používána bezpečnější anestetika. Téhož roku byla také Boučkovou pacientkou hraběnka Swéerts-Sporcková, 46 kterou léčil s tyfem. Část roku také trávil návštěvou a čerpáním zkušeností v již tehdy světoznámém lázeňském trojúhelníku. 47

 ↑ Obsah

1.3.2. Revoluční rok 1848 a jeho dopady

Počátek roku 1848 vypadal stejně, jako všechny předchozí. Šířil se tyfus, záněty, úplavice, spála i meningitida. Několikrát musel Bouček zasahovat i u střelných zranění a těžkých chirurgických stavů, které byly způsobeny pytláky, kteří si oběti spletli se zvěří. Mnoho obyvatel trpělo podvýživou a špatnými hygienickými podmínkami. 48

Tento rok ovšem přinesl mnoho významných změn v poddanských poměrech a ty nemile zasáhly i dr. Boučka. Místo druhého lékaře a panského chirurga bylo zrušeno a Bouček tak v polovině října obdržel čtrnáctidenní výpověď. Důvodem bylo, že obyvatelé již nechtěli vydržovat dva lékaře, jelikož zrušené poddanství přineslo i zrušení bezplatné zdravotní péče o poddané. 49 Baron Sina mu navíc v prosinci 1848 napsal, aby se do konce daného roku odstěhoval z přiděleného bytu, což pro něj, podle barona, neměla být žádná komplikace, jelikož v Poděbradech disponoval vlastním zmiňovaným domem. Někteří obyvatelé se postavili na stranu dr. Boučka a podali protest proti jeho propuštění, ve kterém uvedli, že na propouštěcím protokolu není podepsána ani polovina rychtářů a ti, kteří ho podepsali, nebyli srozuměni s celou pravdou a jednotlivými následky svých činů. To však již v daném okamžiku bylo málo platné, stejně jako Boučkova snaha odvolat se proti rozhodnutí na krajském úřadě. Byl vypovězen, rodina ztratila hlavní finanční příjem, a navíc město utratilo veškerý Boučkem shromážděný kapitál pro budoucí nemocnici za pušky. To už bylo pro Boučkův duševní stav poslední kapkou. Tehdy se ještě pokoušel o místo krajského lékaře v Žatci, ale bohužel marně. 50 Po několik roků bylo mu zakoušeti morální ústrky i krutý zápas o existenci. 51

Chlumec nad Cidlinou

Po vypovězení ze služeb panského lékaře se Bouček přestěhoval do Chlumce nad Cidlinou, kde nahradil dr. Golla na pozici chudinského lékaře a ohledávače mrtvol. Za tuto práci navíc dostával pouze finance na bydlení a 80 zlatých, což nebyla ani třetina toho, co dostával na panství poděbradském. Ani zde tedy nebyl Bouček spokojen. Údajně byli lidé ještě chudší a méně vzdělaní než v Poděbradech. Nakonec ani zde tedy Bouček dlouho nevydržel. Po půl roce se vrátil zpět do Poděbrad, aby po svém tchánovi převzal správu malého hospodářství.

A tak se doktor František Bouček stal rolníkem. S celou svou rodinou pobýval ve zděděném domě své manželky. Tehdy se jednalo o přízemní dům se dvěma pokoji a balkónem. Ve vzpomínkách jeho vnuček je uvedeno, že se vrátil do Poděbrad, jelikož ho o to zdejší občané žádali. 52 Toto tvrzení je však vzhledem k nevděku a celkovému přístupu občanů k Boučkovi málo pravděpodobné, ale mohli být samozřejmě jednotlivci, kteří si přáli jeho návrat.

Během následujících let se ucházel o místo ve státní službě jako krajský fyzik nebo se snažil o zavedení pozice krajského lékaře pro Poděbrady. Obě snahy však byly marné. 53 Ve svých zápiscích z roku 1851 uvedl: „Lituji, že jsem se sem vrátil. Protivníci moji všemožně se vynasnažují, aby postavení mé, beztoho nikterak záviděníhodné, ještě zhoršili. Chtějí mne připraviti o důvěru, kterou jsem si získal, chtějí mne odtud vystrnaditi. Lituji, že jsou to hlavně panští úředníci.“ 54 Tento úryvek zcela jasně popisuje Boučkovy pocity z návratu na poděbradské panství.

Ovšem ani přístup zdejších úředníků neodradil Boučka od jeho vášně, kterou byla medicína. Nadále sledoval a mapoval nemoci místních obyvatel a občas ho i jednotlivci se zdravotními problémy navštěvovali.

Pozoruhodným faktem zůstává, že právě v období, kdy Bouček oficiálně nepůsobil ve své lékařské funkci, postihly Poděbrady dvě významné epidemie cholery. Ta se zde od roku 1836 nevyskytovala. První z nich propukla již v roce 1849, tedy krátce po jeho odvolání, trvala déle než rok a vyžádala si přibližně 60 obětí. Druhá epidemie se objevila v roce 1855 a během dvou měsíců zemřelo 17 osob. 55

Lepší časy pro Boučka nastaly až po více než 7 letech v roce 1856. V březnu byl jmenován městským rankléřem, 56 jehož úkolem bylo léčení chudých, ohledávání mrtvol a dohled na jatkách. 57 Ani to ovšem nebylo hlavním průlomem jeho kariéry. Ten nastal o dva měsíce později, kdy zemřel baron Jiří Sina, zmiňovaný majitel panství, a jeho dědicem nebyl nikdo jiný než jeho syn Šimon Sina. 58 Ten díky svému vychovateli oplýval láskou pro rozvíjející se lékařskou vědu. Již během prvního Boučkova období ve funkci panského lékaře se mladší Sina velmi zajímal o jeho činnost a výzkum, které zároveň finančně podporoval. Například pro rok 1848 mu poslal dobrovolný příspěvek ve výši 200 zlatých. Doufám, že budeme ještě dlouho živi, abych Vám mohl vzkazovati svou spokojenost nad Vašimi výtečnými výkony a posílati svůj honorář, psal Boučkovi Sina v jednom z dopisů, ve kterém se mimo jiné nazývá jeho protektorem. 59 Proto po převzetí otcova majetku vrátil Boučkovi funkci panského lékaře. Je pozoruhodné, že se Bouček zúčastnil pohřbu barona Jiřího Síny, 60 který ho částečně připravil o jeho funkci, a to ještě předtím, než věděl, že mu bude pozice jeho synem navrácena. 61

S návratem do funkce přišel i vyšší plat, konkrétně 400 zlatých a příspěvek na povozy. Navíc baron Sina zajistil, aby se mu uplynulých 8 let mimo panské služby počítalo do penze. Toto částečné povýšení s sebou však přinášelo i více povinností. Na panství totiž v té době nepůsobil žádný zvěrolékař, a tak musel Bouček zastat i jeho činnost a dohlížet na zdejší skot. Následně byl navíc jmenován krajským úřadem obecním ranhojičem, což obnášelo očkování v patnácti obcích a ohledávání mrtvol v okruhu jedné hodiny cesty. Za každou doplňující činnost byl řádně finančně odměněn. V jeho zápiscích uvádí Františkův syn Bohumil, že ohledání mrtvol vykonával Bouček tím způsobem, že podepsal úmrtní zprávu, kterou obecní představený sepsal. 62 Pokud chápu tuto informaci správně, tak tuto část lékařské praxe nevykonával Bouček zcela korektně. Zároveň je však na dalších stranách zmíněn jeho výzkum a neustálé sebevzdělávání, které zahrnovalo i patologickou činnost. Údajně i některým rodinám zemřelých zaplatil, aby mohl pitvu provést. 63 Je však možné, že je tato informace z dřívějších let, kdy ještě Bouček nebyl tak zahlcen svou prací a jednotlivými doplňujícími činnostmi.

 ↑ Obsah

1.3.3 Zařízení přechodného typu, tzv. první nemocnice

1.3.3.1. Od sbírek ke stavbě

Příběh poděbradské nemocnice se začal psát dlouhou dobu před její realizací, dokonce i několik let před Boučkovým nástupem do Poděbrad. Již bývalý chirurg Loeffler, kterého Bouček na panství nahradil, po sobě zanechal fond pro budoucí nemocnici, ve kterém bylo 200 zlatých. Zřízení místní nemocnice se stalo Boučkovým nejvyšším cílem, kterému věnoval mnoholetou snahu. Využíval své postavení a známosti k pořádání zábav a tombol, jejichž výtěžkem doplňoval částku svého předchůdce. 64

Roku 1846 vynesly Boučkem pořádané akce dalších přibližně 150 zlatých. Třetina byla z letního divadelního představení a zbytek z plesu. Bouček se navíc snažil prosadit na plese tombolu, která obsahovala například mýdlo, vůně, párátka na zuby, dámské střevíce i podvazky. Celkem bylo téhož roku připraveno 170 výher. Bohužel v té době byl k pořádání tomboly zřejmě nutný souhlas úřadů, který Bouček nezískal. Odložil proto losování na příští rok a ceny na daném plese pouze vystavil. 65 Bohužel se setkal se zamítnutím žádosti i rok následující. Uspořádal proto dubnový koncert, na kterém veškeré ceny a dary z loňského roku vydražil.

Nemocniční fond díky této akci dosáhl 553 zlatých. Postupně začaly přispívat i okolní obce. Majitel cukrovaru v Sadské slíbil, že bude ročně 20 zlatých platiti, budou-li dělníci cukrovaru v nemocnici zdarma ošetřováni. 66

V roce 1848, již po vypovězení Boučka z lékařské služby, však panství tyto peníze, které byly uloženy v panské pokladně, vydalo poděbradským gardistům. Ti je potřebovali na zbraně a výzbroj. Bouček toto rozhodnutí vnímal jako velkou zradu, která rozhodně jeho aktuální neblahé situaci nijak nepřilepšila. Později se však zmohl k protestu. Po soudním sporu bylo panství nuceno peníze vrátit, ale kvůli nedostatku hotovosti muselo prodat část lesa Háj. Bouček byl ještě dlouhou dobu poté kvůli ztrátě tohoto lesa místními osočován a jejich nenávist se přenesla i na budoucí nemocnici, která v té době ještě neexistovala ani na papíře, natož v realitě. 67

Doc. Šmilauerová ve své publikaci uvádí, že tento spor byl příčinou Boučkova odvolání z funkce panského lékaře, v jehož důsledku k němu údajně místní obyvatelé začali chovat zášť. 68 Tato interpretace je však pravděpodobně nepřesná, neboť soudní rozhodnutí, kterým bylo město nuceno vrátit Boučkovi peníze určené na stavbu nemocnice, padlo až o pět let později. 69

Je pozoruhodné, a především úctyhodné, že Bouček pořádal akce ve prospěch nemocnice i po ztrátě funkce panského lékaře. Ku příkladu v lednu roku 1856 opět uspořádal ples, který kromě vstupného těžil také z darovaných cukrářských pokrmů. Nemocniční fond se tak rozšířil o dalších 45 zlatých. 70 Kromě pořádání dobročinných akcí také nejednou přispěl do fondu vlastními prostředky, aby se přiblížil vysněnému cíli. 71

Zlomový okamžik přišel až rok po návratu do funkce panského lékaře, tedy v roce 1857. Bouček opět ve prospěch nemocnice uspořádal dětský ples, který vynesl dalších 40 zlatých. Důležité však bylo, že se mu konečně dostalo od představenstva města poděkování za pořádání dobročinných zábav. „Těším se tomu, poněvadž až doposud mé výkony málo oceněny byly“ vzpomínal Bouček. V první polovině roku navíc podnikl cestu do Vídně, kde se nechal inspirovat zařízením a inovacemi tamějších všeobecných nemocnic a mimo jiné navštívil staré přátele. 72

Domek č.p. 94/II v bývalé Panské ulici na Nymburském předměstí, který František Bouček zakoupil od Matěje Vejtruby v roce 1857
nákladem 1586 zlatých dr. František Bouček zřídil nemocnici, následně hotovou nemocnici daroval městu.
Budova sloužila jako nemocnice do počátku 20. stol. Nemocnice měla 9 lůžek (6).

Dne 18. srpna byl konečně dům pro účely nemocnice s devíti lůžky od Matěje Vejtruby koupen a postupně zařízen. 73 Nejednalo se tehdy o běžnou nemocnici, proto je to také v dnešní době nazýváno spíše jako zařízení přechodného typu. Byl to malý přízemní domek v Panské ulici, navenek nijak se nelišil od svých skromných sousedů. Stavení, koupené za 810 zlatých, tvořilo čtyři světnice, dvůr a zahradu. Dvě přední místnosti sloužily jako léčebny, vpravo vzadu bylo skladiště a vlevo byt ošetřovatelky. 74 Dům ovšem nutně vyžadoval rekonstrukci. Společně se zednickými, tesařskými, zámečnickými pracemi, nábytkem a zařízením činil náklad nemocnice téměř 1587 zlatých a 88 kr. 75

Nemocnice po rekonstrukci

Zrekonstruovanou a zařízenou nemocnici pak Bouček daroval městu, čímž se z ní stala městská nemocnice, která byla oficiálně otevřena 19. září 1857. 76 Město však na její provoz nijak nepřispělo, a navíc darovalo ročně pouze dva sáhy dříví.

Pro Boučka bylo poměrně obtížné nemocnici udržovat, protože veškeré náklady a výdaje musel zajistit sám. S penězi však hospodařil s rozvahou, a tak se nemocniční fond neustále zvětšoval. Nemocnice tak byla významným přínosem pro město i celé okolí. Tehdejší maloměstská společnost však, jak už bylo uvedeno výše, Boučkovu snahu a vstřícnost příliš nevnímala a on za své dobré skutky často získal akorát trpké zklamání. 77

 ↑ Obsah

1.3.3.2. Provoz nemocnice

 Počet pacientů poděbradské nemocnice mezi lety 1858-1877. 78

V období od roku 1857 do konce roku 1877, tedy během prvních 20 let, bylo v poděbradské nemocnici léčeno celkem 891 pacientů, z nichž se 713 uzdravilo a 178 zemřelo. Nejčastěji se jednalo o chirurgické případy, zejména zlomeniny kostí, kterých bylo zaznamenáno 159, přičemž 156 nemocných se uzdravilo a tři zemřeli.

Kromě toho zde byli operováni pacienti s kýlami, poškozením končetin či jinými vážnými stavy. 79 Mezi nejrozšířenější nemoci patřil tyf, spalničky, malárie, spála nebo neštovice. Pacienti často trpěli močovými kameny.

Pozoruhodný je nárůst nemocných v roce 1861. Vyskytlo se mnoho pacientů nakažených malárií a úplavicí, přičemž některé případy v okolních obcích končily smrtelně. Následující rok Bouček formuloval zásadní poznatek o nakažlivé povaze tuberkulózy, když sledoval její postupné šíření mezi členy jedné rodiny. Jeho pozorování tak předznamenalo závěry, které byly vědecky potvrzeny až o dvě desetiletí později. 80

Roku 1866 vypukla další epidemie cholery, v pořadí pátá během 19. století. Trvala přes dva měsíce a vyžádala si celkem 212 nemocných, z čehož 115 pacientů podlehlo. 81 Pouze 9 z nich však bylo hospitalizováno v nemocnici, proto jsou hodnoty v daném roce nižší. Bouček se postupně přesvědčil, že infekce často souvisí s konkrétními místnostmi nebo lokálními podmínkami. Zakazoval tedy pobyt, a především spánek, v infikované světnici, což vedlo k úmrtím těch, kteří zákaz ignorovali.

K výraznému nárůstu pacientů došlo v roce 1868. Pozoruhodné ovšem je, že neprobíhala žádná rozsáhlá epidemie, pouze již zmiňované nemoci s lehkým průběhem. Zemřely však tři ženy po porodu na infekční potíže. Bouček tehdy zjistil, že nemoc rozšiřovala porodní bába, zatímco jiné ženy obsluhované jinými bábami zůstaly zdravé. 82 Bouček veškeré své poznatky k tomuto případu publikoval následující rok v Časopisu lékařů českých, 83 což samozřejmě přineslo reakci dalších odborníků, kteří jeho názory nesdíleli a hledali příčiny někde jinde. 84 Bylo však značné množství pacientů se zlomeninami. Je možné, že vzhledem k absenci rozsáhlejších epidemií a vážných případů se v daném roce podařilo v nemocnici ošetřit větší počet pacientů. Zároveň nemocnice obdržela významnou finanční podporu čítající 2000 zlatých z pozůstalosti po měšťanovi Albertu Klofcovi a dalších 900 zlatých prostřednictvím nadace Karla Kryšpína, poděbradského rodáka, který téhož roku zemřel.

Jen v roce 1877 bylo ošetřeno 74 nemocných, z toho deset zemřelo. Bylo evidováno 14 případů zlomenin a provedeno sedm větších operací. Všichni operovaní, s výjimkou jediné ženy, která trpěla kýlou, se uzdravili. Pro svůj význam byla nemocnice v následujícím roce rozšířena. 85 Vysoký nárůst pacientů byl zapříčiněn epidemií spály. Toho roku se navíc poprvé objevil dosud neznámý záškrt, který se bleskově šířil do všech okolních obcí. Pacienti trpěli bolestí v krku, obtížným polykáním a selháváním srdce, přičemž většina případů končila během několika dnů smrtí. Bouček tehdy čelil náročné situaci, kdy si s léčbou daného onemocnění nevěděl rady. Léčebné postupy nedokázaly zabránit opakovanému vytváření výpotků – jakmile byl jeden odstraněn, brzy se objevil další. Z jeho pozorování navíc vyplynulo, že nemoc měla nejzávažnější průběh zejména u dětských pacientů. 86

Bouček zůstával i přes značný počet nemocničních pacientů nadále zapáleným praktickým lékařem. Počet léčených osob ve skutečnosti výrazně převyšoval hodnoty uvedené v přiloženém grafu, neboť ne všichni pacienti byli hospitalizováni. Je třeba mít na paměti, že tehdejší nemocniční zařízení nedisponovalo ani deseti lůžky, což významně omezovalo kapacitu pro lůžkovou péči.

Nová nemocnice byla v každém případě Boučkovým hlavním působištěm a místem veřejné medicíny. Prováděl zde chirurgické operace, léčil zlomeniny a aktuální nemoci. Významným milníkem bylo pro tuto nemocnici provedení první úspěšné ovariotomie v české chirurgii roku 1878, 87 kterou vykonal doktor Vilém Weiss. 88 Ten zde operoval i nadále, konkrétně pacienty s močovými kameny. V 80. a 90. letech o těchto operacích vyprávěl svým studentům chirurgie v Praze, přičemž tvrdil, že se v Poděbradech vyskytují močové kameny mnohem častěji než v jiných krajích. 89 Následně zde bylo provedeno dalších 12 laparotomií, 90 z nichž 11 mělo příznivý výsledek. 91 Tyto významné události byly připomínány i na oslavách padesátiletého výročí otevření nemocnice, kterých se účastnila zmíněná pacientka, jež podstoupila první ovariotomii, a dva pacienti operovaní laparotomicky. 92 I přes veškeré úspěchy nebylo toto období pro doktora Bouček zcela jednoduché. Jeho působící okruh se neustále zvětšoval a on musel denně podnikat až osmdesátikilometrové cesty za svými pacienty. Často na něj čekaly povozy i před jeho domem, aby ho zastihly, když se vracel z práce, a opět ho odvezly. On však tuto službu nepopisoval jako příliš náročnou, spíše mu postupem času začal vadit pohled na neustále se dávící pacienty. 93 Členové jeho rodiny později vzpomínali, že před vznikem nemocnice často v letních měsících nechával Bouček některé pacienty se zlomeninami nebo jinými závažnými nemocemi v kryté části na své zahradě, aby měli lékařskou péči na blízku. Údajně také mnohokrát udivoval některé obyvatele tím, že dokázal přijet k případu dříve, než se stihl vrátit posel. 94 Nemocnice plnila své poslání až do dvacátých let dvacátého století, dokud přičiněním dr. Bohumila Boučka nebylo postaveno nové a modernější zařízení. 95

 ↑ Obsah

1.3.4. Společenská činnost

Kromě své lékařské a rolnické práce také obětavě plnil svou občanskou funkci. Jednu dobu zasedal v městské radě, 96 kde usiloval především o založení cukrovaru a stavbu cihelny, což se mu postupem času také podařilo. Následně v nově vzniklém cukrovaru byl jedním z prvních akcionářů a zastával zde úřad správního rady. Nakonec byla na jeho popud zřízena i zmiňovaná spolková cihelna, kde se také stal předsedou. Dlouhé roky působil jako aktivní jednatel místního hospodářského spolku, kde realizoval mnohé opravy, zavedl nové stroje a v neposlední řadě i školil další rolníky. 97 Podle dopisů svého vnuka vydával i hospodářský časopis. 98 Za zmínku stojí i jeho spolupráce s mlynářem Hlaváčem. Společně totiž z vlastních prostředků financovali výstavbu části silnice vedoucí ke Zboží. 99

Vedle toho však Bouček věnoval mnoho energie rozvoji kulturního a společenského života v Poděbradech, což můžeme vyvodit již z mnoha dobročinných akcí pořádaných ve prospěch nemocnice. Mimo to však šestnáct let stál v čele českého vlasteneckého spolku Beseda a až do své smrti vedl místní pěvecký sbor Hlahol. Nemalou pozornost věnoval také místnímu ochotnickému spolku Jiří. 100 Spolu s dalšími divadelními příznivci, mezi které patřil například otec známého lékárníka Emanuel Hellich, se zasloužil o zřízení místního divadla.

S povolením barona Siny bylo umístěno v bývalé zámecké kapli. Na zřízení však byla nutná půjčka 1500 zlatých, za níž se Bouček spolu s ostatními osobně zaručil. Postupem času v divadle vystupovaly i Boučkovy děti, především jeho dcery. 101

V kronice divadelního spolku je chybně uvedeno, že u vzniku ochotnického divadla v roce 1861 stál Bohumil Bouček, což je však velmi nepravděpodobné, jelikož mu bylo v té době jedenáct let. 102 Jeho úsilí bylo nesmírné, a přesto se zdálo, že uznání, které by si za svou práci zasloužil, se mu často nedostávalo, což Boučka jako člověka s ideály muselo velmi bolet. Ze vzpomínek jeho vnuček můžeme usuzovat, že se přístup obyvatel k lékaři postupem času, a především v závěru jeho života, poměrně změnil. 103

V polovině dubna 1876 zasáhla Františka Boučka nemilá zpráva o smrti barona Šimona Siny, jeho přítele a dlouholetého příznivce. Byl touto ztrátou hluboce dojat. Zúčastnil se posledního rozloučení a pohřbení do rodinné hrobky v Rappoltenkirchenu nedaleko Vídně. Téhož dne se také naposledy setkal se svým dávným přítelem profesorem Karlem Rokytanským. 104

 ↑ Obsah

1.4. Osobní a rodinný život

Antonie Votočková Boučková

Kromě práce přinesly Poděbrady Boučkovi také jeho životní partnerku, Antonii Votočkovou, která byla dcerou Jana Votočky, pravděpodobně vrchnostenského sirotčího. 105 Stejnou informací disponují i vzpomínky Františkových vnuček Líny a Věry, kde svého pradědečka navíc nazývají panským důchodním. Údajně už sám baron Sina řekl tehdy mladému lékaři: Der Rentmeister hat eine hübsche Tochter, heiraten Sie sie, což v překladu znamená, že má rentmistr hezkou dceru a pobízí ho ke sňatku s ní. 106 V červenci roku 1842, tedy pouze rok po Boučkově působení v Poděbradech, se vzali a společně bydleli v již zmiňovaném zámeckém bytě, který Bouček obdržel jako pracovní benefit. Toto manželství přineslo Boučkovi věnem stavení na Nymburském předměstí v Poděbradech. 107

I přes to však mladí manželé zůstávali v zámeckém bytě, kde se jim také narodilo pět dětí. Prvním z nich byl syn Theodor Bouček, který bohužel nedlouho po narození v roce 1844 zemřel. Na jeho památku nechal Jan Votočka vysázet od jejich domu až ke Zboží řadu kaštanových stromů, které zde zůstaly přibližně dalších 90 let. 108 Pro dr. Boučka to byla nevýslovná ztráta. Naštěstí se však během následujících čtyř let mohl radovat z dalších 4 zdravých dětí. Jeho první dcerou narozenou v roce 1845 byla Pavlínka, následující rok se narodila Marie a o rok později Růžena. 109 Dalšího syna, který dostal jméno Quido, se Bouček dočkal až v roce 1848.

Od návratu z Chlumce nad Cidlinou přivedli manželé Boučkovi na svět dalších sedm dětí během poměrně krátkého období. V roce 1850 se narodil Bohumil, budoucí pokračovatel rodu lékařů, o rok později Otakar, další rok Zdenko a v roce 1853 Boženka. Pátý syn František se narodil až v roce 1855 a dcera Gabriela o dva roky později. V roce 1858 se narodila manželům poslední dcera Anička, která se však nedožila ani jednoho roku života. 110

V této době již rodina Boučkových žila ve zděděném domě Antonie Boučkové, který byl údajně součástí jejího věna, jak je uvedeno výše. Jednalo se o stavbu pocházející přibližně z roku 1737, v níž od počátku 19. století žili František a Zuzana Pecháčkovi. Podle odborného článku dr. Hrabětové z roku 1998 zdědila Antonie Boučková 111 tento dům po nich spolu s dalším měšťanským domem na náměstí, známým jako „U Zeleného stromu“, až v roce 1847. 112 Ve vzpomínkách vnuček se však objevuje ještě další verze původu majetku. Podle nich měla Antonie dům získat po své matce Veronice Votočkové, rozené Müllerové. 113 Samotný dům stával v dnešní Husově ulici, naproti ústí ulice Na Vinici. V průběhu let, s příchodem dalších generací Boučků, byl dům postupně rozšiřován a upravován. 114 Místní jej familiárně nazývali u doktorů. 115

Ve vzpomínkovém příspěvku zveřejněném v Národních listech Ludvík Kuba uvedl, že se ve svém dětství vždy díval na dům Boučků s úctou a respektem. Ve městě se totiž povídalo, že jejich hostem byla tehdy již osiřelá dcera po Karlu Havlíčku Borovském. Usuzovali tak podle nástěnného obrázku, rytiny, na níž mimo podobiznu všech tří členů Havlíčkovy rodiny byl i Brixen i scéna, jak se Havlíček loučí a jeho náhrobku. 116 Podobnou informací však žádné další dostupné prameny nedisponují.

Děti a vnoučata na Františka vždy vzpomínala s dalekosáhlou úctou a chválou. Všechny děti si svého otce hluboce vážily, třeba se s nimi, ani když byly malé, nemazlil, ale také jsem neslyšela, že by je byl fyzicky trestal, vzpomínají jeho vnučky. Způsob jeho života byl velmi šetrný a hospodárný. Údajně vzhledem k jeho úspornosti a racionálnosti nejednou učitel jeho dcer Čermák prohlásil, že se pan doktor měl stát finančním ministrem. Jeho vnučka ve svých vzpomínkách dále uvádí, že nikdy neodhodil od došlých dopisů prázdný papír a obálky obracel naruby, používaje jich ještě jednou. Jeho racionální myšlení se promítalo i ve výchově jeho dětí. Co řekl, to platilo a ve svých tvrzeních a pravidlech zůstával důsledný. Ku příkladu každý z jeho synů mohl studovat, ale jakmile jednou propadl, již musel studium ukončit, jelikož mu otec odmítl financovat opakování ročníku. To byl případ syna Quida. Matka Antonie byla oproti Františkovi velmi rázná. Neposlechli – li hoši, nebo něco provedli, pádná ruka těžce dolehla. Potomci ji postupem času popsali jako sebevědomou, rozhodnou a velmi pracovitou ženu, která byla jako první ráno na nohou. Nikdo z nich si na její přísný systém nestěžoval. Vzpomínali na ni jako na výtečnou hospodyni a strážkyni statku. 117

Z rodinných vzpomínek se dochovala i kuriózní historka z pražského pobytu Jana Votočky, který si při mytí rukou v řece u Slovanského ostrova nešťastnou náhodou smyl z prstu prsten s pěti diamanty. Po návratu na místo požádal přítomného dělníka, aby z řeky nabral několik lopat písku a překvapivě se podařilo prsten nalézt. Dělník byl za svou pomoc štědře odměněn. Prsten byl zachráněn a po Votočkově smrti nechala jeho dcera Antonie, manželka Františka Boučka, z pěti diamantů zhotovit zásnubní prsteny pro své syny, které byly určeny pro jejich budoucí nevěsty. 118

Takto početná rodina sama o sobě znamenala nemalé životní náklady. Malý přízemní domek musel být už v roce 1850 rozšířen o jeden velký pokoj přistavěný na východní stranu. O pět let později se muselo přidat už celé patro. 119 Přibližně kolem roku 1860 se rodiče Antonie Boučkové přestěhovali do Prahy, aby tak ulehčili dr. Boučkovi náklady na studia dětí, jejich vnoučat. Zůstávali u nich tedy Quido, Bohumil a Zdenko během svých studií na Akademickém gymnáziu v Praze a Pavla, Marie a Růžena, které navštěvovaly soukromý penzionát v dnešní Husově ulici. Nejprve bydleli s prarodiči v dnešní Nerudově ulici naproti kostelu Panny Marie Pomocné a sv. Kajetána a poté u Karlova mostu. Toto spolubydlení však pro prarodiče nebylo příliš šťastné. Údajně vnuci velmi zlobili – lezli po římsách domu a byli schopni se mezi sebou natolik poprat, že údajně šlo kolikrát i o život. Tato domácnost však nevydržela příliš dlouho, jelikož v roce 1864 babička zemřela na zápal plic. Chlapci začali bydlet v podnájmech u cizích lidí, dívky se vrátily zpět do Poděbrad, kde si našly manžele a dědeček se vrátil k Boučkům, kde pomáhal s hospodářstvím. 120

Postupem času však příjmy z lékařské praxe na tak početnou rodinu stejně nestačily, proto se Bouček musel kromě medicíny starat také o rodinné hospodářství, které zdědil. Ani v této oblasti nezůstal pozadu – naopak, i jako zemědělec uplatňoval své moderní myšlení. Patřil mezi průkopníky pěstování cukrovky na Poděbradsku a nebál se zavádět nové zemědělské stroje, které usnadňovaly práci. Byl však schopen i ve 2 hodiny ráno vstát a jít na pole posekat orosenou řepku, aby ani jedno zrnko nepřišlo na zmar. Hospodářství však nesloužilo pouze jako zdroj obilovin, ale také lnu, který zde Bouček pěstoval. Bylo v rodině zřejmě tradicí, že ženy uměly len příst. 121 Boučkova domácnost byla navíc první v celém městě, která v té době disponovala šicím strojem, což vypovídá o Boučkově zájmu o pokrok.

František se netajil svými vlasteneckými postoji a aktivně se zapojoval do veřejného života. Jeho smýšlení jej však několikrát přivedlo i do přímého konfliktu s tehdejšími mocenskými strukturami. V roce 1862 byl při slavnosti na počest Františka Turinského, významného rodáka z Poděbrad a známého vlastence, zatčen a potrestán čtyřtýdenním vězením. Důvodem bylo jeho vystoupení, které rakouské úřady vnímaly jako politicky závadné. 122

 ↑ Obsah

1.5. Závěr života

Od roku 1877 pomáhal Františkovi ve výkonu lékařské praxe jeho syn dr. Bohumil Bouček. 123 Tato kooperace vydržela až do prosince roku 1879, kdy se František veškeré své praxe vzdal a město oficiálně jmenovalo od nového roku okresním lékařem Bohumila. 124 Za svou veškerou lékařskou činnost obdržel František výslužné v hodnotě celkem 550 zlatých. Po jeho odchodu konečně upravil poděbradský okres zdejší zdravotnické služby tím, že stanovil celkem čtyři okresní lékaře. Bouček takové zvýšení sil navrhoval již několik let. Téhož roku také František oslavil své 70. narozeniny. Jeho vnučky vzpomínají, že občanstvo poděbradské nedalo si ujíti příležitost svému milému doktorovi a spoluobčanu projeviti svou lásku pochodňovým průvodem, dostaveníčkem a holdem. 125 Z tohoto úryvku je možné soudit, že se přístup občanů k Boučkovi postupem času zlepšil.

Ze vzpomínek jeho vnuček dále víme, že si během posledních let užíval své hospodářství, a především společnost nemalé rodiny, která zde žila s ním. Osudným se mu stal záchvat mrtvice, na který 12. září 1882 v 72 letech zemřel. 126 Dr. Hrabětová ve svém článku uvádí, že zemřel náhle, uprostřed své práce a povinností. 127 Po pohřbu byl uložen do rodinné hrobky, která se tehdy nacházela na starém poděbradském hřbitově na Kostelním předměstí.

Hrob byl přičiněním především jeho druhorozeného syna Bohumila opatřen pískovcovým náhrobkem s bronzovou deskou a reliéfem s podobiznou Františka Boučka z profilu od sochaře Jindřicha Čapka. 128 Dr. Hrabětová uvedla v článku jako autora reliéfu Bohuslava Schnircha, což jsem ovšem v jiných pramenech nenašla. Byl to však švagr Bohumila Boučka, takže je srozumitelné, že by si někdo mohl myslet, že právě on stál za výrobou zmíněného reliéfu. Tentýž reliéf v sádrovém provedení údajně získalo každé z jeho dětí jako vzpomínku. Dalším vysvětlením může být to, že sochař Čapek zpracoval pomník, ale konkrétní reliéf s Boučkovou podobiznou dodal Bohuslav Schnirch. V roce 1904 byl starý hřbitov zrušen a většina hrobů a ostatků, včetně těch Boučkových, byla přesunuta do nového městského hřbitova v Kluku, který zde stojí dodnes. Na místě původní hrobky, v dnešních Purkyňových sadech, však zůstal zmíněný pískovcový náhrobek jako památník na lékaře „lidumila“. Odlitky tohoto bronzového medailonu udržovaly dlouho v rodinách jeho dětí vzpomínku na drahého otce. 129

Manželka Antonie přežila Františka o celých dvacet šest let. Rok po jeho smrti, tedy v roce 1883, předala dům svému synovi Bohumilovi a přestěhovala se spolu se svou ovdovělou dcerou Marií a její rodinou do zděděného domu na náměstí. Během tohoto období našla poměrně velkou zálibu v cestování. Později však i přes časté rodinné návštěvy a dennodenní kontroly jejích synů, kteří se usadili v Poděbradech, byla Antonie již velmi osamělá. Přirovnávala nynější svůj život k osudu uvězněného vraha císařovny Alžběty Lucheniho. 130 V posledních letech života ji tak syn Bohumil bral každé odpoledne k sobě domů, kde trávila čas s jeho rodinou. 131

Vnoučata na ni později vzpomínala jako na poměrně drsnou, sebevědomou a energickou osobnost. Byla známa svou poněkud korpulentní postavou. Pamatuji se, že jsem jako desetiletá žába zvědavě sledovala, kdo by se do štěrbiny v kočáře, kde už se babička usedla, mohl ještě vměstnati. Skutečně vešel se tam tenký strýček Bohumil, 132 uvedla jedna z jejích vnuček ve svých vzpomínkách. Dále vzpomínala, že pro její tělo musel být rodinou zakoupen hrob nový, jelikož starý hřbitov již nefungoval. 133 Z toho hřbitova však byl již dříve rodinný hrob přesunut. Mohlo to být tedy myšleno spíše tak, že vzhledem k četnosti jejích potomků bylo nutné zakoupit nový a větší hrob. Její náhrobek byl ozdoben bronzovým stromem se zlatými jablky, která symbolizovala její potomky a ji jako pramatku celého rodu. Zemřela nedlouho po otevření poděbradských lázní, 15. června 1908 v úctyhodných 84 letech. Na jejím parte bylo mezi pozůstalé zahrnuto také jejích 40 vnoučat a 20 pravnoučat. 134

 ↑ Obsah

Příběh Bohumila Boučka začíná 5. ledna 1850, kdy se narodil do rodiny výše zmiňovaného poděbradského lékaře Františka Boučka jako páté dítě v řadě a zároveň druhý žijící syn. Při křtu, který se konal 13. ledna, tedy přibližně týden po jeho narození, získal jméno Ján Václav. 135 Jeho kmotrem se stal dědeček Jan Votoček. 136

Svá dětská léta nepopsal Bouček ve svých vzpomínkách příliš optimisticky. Údajně se jednalo o léta krutá, kdy Vídeňský absolutismus, chudoba, nemoci a nevědomost dusily český národ. Ve městě v té době ještě nestála železnice, na poště fungoval pouze jeden úředník a existovalo málo silnic, což přinášelo spoustu bláta a zaostalý obchod. Podobně na tom bylo i hospodářství a průmysl. Nefungovalo veřejné osvětlení, tudíž lidé museli používat louče, kahany, nebo olejové svíčky. V roce 1856 se proto obyvatelé těšili zavedením olejových lamp a o několik let později lamp petrolejových. Elektrického osvětlení se Poděbrady dočkaly až v roce 1893. Dále v popisu společnosti vzpomínal na krutou vojenskou povinnost, která trvala deset let. Zmiňoval nemilosrdné tresty, při kterých byli vojáci šleháni do holých zad a později biti holí. Denní stravu vnímal Bouček, obdobně jako stav města, chudě. Rodina žila na vodové polévce, vařených bramborech a hubených plackách. Maso bylo součástí jídelníčku pouze velmi zřídka. 137

S odstupem času však prvních deset let svého života již nevnímal tak žalostně, ale naopak jako cennou zkušenost: …pro mne vychování v četné rodině při největší skromnosti beze všech požadavků bylo štěstím…Proti dřívějším dobám žijí dnes lidé v nadbytku, daleko pohodlněji a zdravěji, jest jim zabezpečen snadný přístup ku vzdělání, a přece jsou méně spokojeni. 138

 ↑ Obsah

2.2. Studentská léta

První roky povinné školní docházky plnil malý Bohumil ve svém rodišti na obecné škole u kostela. 139 Na těchto institucích měla údajně v té době probíhat násilná germanizace. Po čtyřech letech se před vstupem na střední školu vyžadovala dokonalá znalost německého jazyka. Z Bohumilova vysvědčení, které je také psáno německy, víme, že se z německého jazyka hodnotilo zvlášť čtení, mluvnice, pravopis a ústní projev. Bohumil byl tehdy hodnocen ve většině předmětech výborně, pouze kreslení mu přineslo hodnocení dobré. 140 Mile však vzpomínal, že zdejší učitelé byli Češi a tajně se snažili rozvíjet v žácích vlastenecký potenciál. Vyučovalo se zde jednoduše, ale za to kvalitně.  141

V devíti letech nastoupil Bohumil na akademické gymnázium do Prahy. 142 S germanizací to zde fungovalo stejně, jako na škole předchozí, ale i zde byli mezi vyučujícími skrytí vlastenci, kteří se svá přesvědčení snažili předat dál. Mezi Bohumilovy nejoblíbenější předměty patřilo počítání, fyzika a přírodověda. Dále pro něj byla údajně snadná výuka jazyků, kromě pozdější latiny – s latinou byl jsem stále na štíru. 143 Těmto vzpomínkám však nepříliš odpovídají jednotlivá vysvědčení z té doby uložená v Polabském muzeu. Z většiny jazyků, přírodovědy i matematiky byl totiž několikrát hodnocen dokonce dostatečně. Pozoruhodné navíc je, že od roku 1862 je již vysvědčení tištěno v českém jazyce. 144 V hodinách historie údajně nikdy neviděl žádný tematický obrázek, což nehodnotil velmi vřele. Tělesné výchovy, stejně tak jako školní exkurze nebo výlety, na gymnáziu zatím nefungovaly. S několika svými spolužáky však navštěvoval Malypetrův ústav a později i cvičení v Sokole, která vedl osobně Miroslav Tyrš. Dále ve svých zápiscích vzpomíná na výrazné množství prachu v jednotlivých třídách a zatuchlý vzduch, který byl zapříčiněn nedostatečným větráním. 145

V rámci svých vyhledávaných oborů se mohl pyšnit několika akademickými úspěchy, jako například podávání geometrických důkazů nebo přednášení o teoretickém sestrojení perpetuum mobile. Na základě tohoto studia a vlastního bádání se Bohumil chtěl v životě zpočátku věnovat matematice a fyzice. Náklonnost k lékařské vědě se zrodila až na přednáškách profesora Pavla Jedličky. Po úspěšném vykonání maturitní zkoušky v roce 1867 146 podnikl Bohumil s několika svými spolužáky, konkrétně s bratry Novelovými a Adámkem, čtrnáctidenní pěší túru, která začínala v Domažlicích a postupně přes celou Šumavu končila ve Vyšším Brodu. Tuto výpravu popsal ve svých vzpomínkách poměrně detailně. Údajně každému z účastníků stačilo pouze 25 zlatých na celý výlet. Ku příkladu v Kušvardu 147 zaplatili za přespání v hostinském sále pouze 7 krejcarů a za oběd 30 krejcarů. Celkový dojem z turistikou nedotčené přírody, měst i hradů vnímal Bouček jako uchvacující. Chodil jsem již předtím i potom o prázdninách mnoho pěšky a chodím i dnes rád a přičítám tomu svou dosavadní svěžest. Procházky však nebyly jeho jedinou prázdninovou aktivitou. Se svými přáteli pořádal divadelní představení, taneční zábavy, nebo dokonce odborné přednášky. Domácí obyvatelstvo těšilo se již předem na náš příchod, uvedl Bouček v závěru vzpomínek na své mládí. 148

 ↑ Obsah

2.2.1. Studium medicíny v Praze

Bohumil Bouček nastoupil ke studiu medicíny v roce 1867, což byla doba, kdy se lékařská věda rychle vyvíjela a zároveň podléhala přísným akademickým pravidlům. Již od počátku studia vynikal pečlivostí a zájmem o obor, přičemž se soustředil nejen na teoretické znalosti, ale také na jejich praktickou aplikaci. Studium medicíny v této době bylo náročné, obsahovalo jak rozsáhlé přednášky, tak i klinickou praxi, která umožňovala budoucím lékařům osvojit si diagnostické a terapeutické postupy. I přes svou náročnost měl tento obor v Boučkově nástupném roce třikrát více studentů než v předchozích letech. 149

Po dobu studia v Praze bydlel Bohumil společně se svým bratrem Quidem a dalšími třemi přáteli, kteří je během letních měsíců často navštěvovali v Poděbradech. Společně sdíleli byt, který se nacházel v centru města na Uhelném trhu, a patřil krejčímu a čističi oděvů Karlu Lissalovi. 150

Během univerzitního vzdělání prošel Bouček řadou předmětů, mezi nimiž zpočátku dominovala anatomie s profesorem Vincentem Bochdálkem. 151 Tyto přednášky zjevně nepatřily mezi Bohumilovy oblíbené, jelikož je popsal jako suché a profesora Bochdálka jako vyhublou postavu bez nadšení pro vznešenou vědu, tudíž i bez schopnosti svým hlasem posluchače nadchnout.

Ve druhém ročníku začal Bohumil navštěvovat také patologii a fyziologii v Purkyňově ústavu, tedy klíčové disciplíny pro pochopení fungování lidského těla a mechanismu nemocí. Purkyně sám již nepřednášel. Byl již sláb a nevycházel z příbytku, umístěného v horním poschodí nad ústavem.

Když Jan Evangelista Purkyně ukončil svou funkci na lékařské fakultě, byl Bohumil vyslán ostatními mediky, aby loboval u tehdejšího děkana Josefa Hasnera 152 za asistenta Novotného, kterého medici navrhli na Purkyňova nástupce. Purkyně byl totiž spolu s Bohumilem Eiseltem 153 jeden z mála, který přednášel i zkoušel v českém jazyce. Eiselt byl dobrý učitel, jeho odchovanci i na vídeňské škole vynikali. Svým působením se tito muži zasloužili o vznik české univerzity a Časopisu českých lékařů, do kterého později Bouček pravidelně přispíval. Novotný ve cti těchto osobností vydal první český lékařský spis a chtěl prosadit výuku v češtině, což byl pravděpodobně hlavní důvod, proč ho ostatní akademici navrhli na Purkyňova nástupce. Děkan Hasner však s tímto údajným krokem nazpět nesouhlasil, a Boučka proto s jeho požadavkem odmítl. Dále kromě soudního lékařství a úvodu do porodnictví byly všechny předměty v německém jazyce. Z německých přednášek věnoval Bohumil zvláštní pozornost patologické anatomii a jejímu údajně výbornému vyučujícímu Václavu Treitzovi. 154 Nikdo z mediků posledních ročníků jeho přednášku nevynechal. Interní kliniky, především chirurgická, již byly v Bohumilových očích méně oblíbené, 155 což bylo údajně zapříčiněno konzervativními názory chirurga Josefa Blažiny. 156

V rámci zmiňované výuky patologie také Bouček navštěvoval přednášky řádného profesora Johanna Wallera, který se proslavil svými neetickými pokusy, během nichž záměrně inokuloval mladým pacientům příjice neboli syfilis. Potvrdil tak infekčnost sekundárního stádia syfilis, a poté naopak ne infekčnost terciálního stádia této nemoci. 157 Podle Boučka musel kvůli svým nemorálním postupům opustit nemocnici a stal se ve svém oboru pouze teoretikem. Tuto informaci však nebylo možné ověřit v jiných zdrojích. Dr. Kružicová ve své disertační práci, kde profesoru Wallerovi věnuje celou kapitolu, žádné sankce za jeho postupy neuvádí. Po pár letech Bohumilova studia však muselo několik prvotřídních vyučujících opustit lékařskou fakultu, jelikož byli povoláni do Vídně. V té době totiž nebyla pro rakouskou vládu pražská univerzita prioritou a snažila se naopak posílit prestiž univerzity vídeňské.

Dalším z problémů, se kterými se Bohumil během studia setkal, byla nedostupnost odborné literatury pro studenty. Univerzitní knihovna totiž fungovala pouze v dopoledních hodinách, což byl hlavní čas většiny přednášek. Když měl proto občas možnost nastudovat některé německy psané odborné časopisy, tak následně uspořádal přednášku, na které svým kolegům sdělil nově získané poznatky.

Léta strávená na studiu medicíny však nebyla pouze o přednáškách a jednotlivých vyučujících. Společně s vědou bylo nutné pěstovat také humor, který mimo jiné zajišťoval akademický spolek na Národní třídě. Pořádal různé společenské akce, mezi které patřilo například běžné posezení u piva nebo dokonce karneval. Problémem tehdejších studentů však byl poměrně značný nedostatek financí. Během studií bydleli přibližně čtyři v jednom pokoji, který navíc v zimních měsících nebyl vytápěný. Často jim nezbývaly peníze ani na základní potřeby, kterými bylo ku příkladu jídlo. Podle Bohumila však toto strádání vedlo k pozitivnímu vývoji jednotlivých charakterů. 158

 ↑ Obsah

2.2.2. Studium medicíny ve Vídni

Po absolvování tří let lékařského studia v Praze byl Bohumil Bouček vyslán svým otcem na univerzitu ve Vídni, aby zde kráčel v jeho stopách. 159 V té době se jednalo o jedno z nejvýznamnějších center medicínského výzkumu a výuky ve střední Evropě. Studium zde nabízelo přístup k nejnovějším vědeckým poznatkům, zkušeným profesorům a moderním výukovým metodám, které převyšovaly možnosti jiných univerzit v tehdejší habsburské monarchii. Univerzitu navštěvovalo proto i mnoho cizinců, především Angličané a Američané. Díky svému otci se mohl Bohumil těšit laskavému přijetí ze stran několika profesorů. Největší zalíbení našel Bohumil, stejně jako jeho otec, v chirurgii, především u proslulého profesora Theodora Billrotha. 160 Zaujal ho především svým rozhledem, myšlením a odvahou k použití zatím neznámých technik a metod. Na univerzitě působilo několik dalších vyhlášených kapacit medicínského oboru, přičemž nemalé množství pocházelo z Čech. Jen Bouček jich ve svých vzpomínkách zmiňuje minimálně deset. Díky těmto odborníkům rozšířil své znalosti také v oblasti patologie a interního lékařství.

Jak už bylo uvedeno výše, studium ve Vídni s sebou přinášelo velmi rozmanité složení studentů z hlediska národnosti. Kromě zahraničních studentů Bouček ve svých vzpomínkách zmiňuje také výrazné množství polských a maďarských Židů. Co se týče českých studentů, tak ti na univerzitě drželi při sobě, společně trávili volný čas a často se setkávali v hostincích, konkrétně „Ve mlýně“, kde jsme se cítili jako doma. Pro posílení vzájemné sounáležitosti a podpory akademických i společenských aktivit založili vlastní Český akademický spolek, jehož předsedou v té době nebyl nikdo jiný než budoucí prezident Tomáš Masaryk, se kterým se zde Bouček seznámil. Dále byly pořádány zábavy i naučné přednášky, které nejednou připravoval i sám Bohumil Bouček. Jeho volný čas dále vyplňovala práce knihovníka nebo pravidelné návštěvy Sokola pod vedením náčelníka Jindřicha Reegera. On i ostatní druhové zůstali mi v milé paměti. 161

Své studium završil během března roku 1873, tedy v pátém ročníku, úspěšným složením rigorózní zkoušky. 162 Tehdy se rušil původní titul Med. a Chir. Dr. (Pozn.: František Bouček měl dva doktoráty, medicína tehdy ještě nebyla univerzální, takže složil doktorát z medicíny a potom z chirurgie) a Bohumil se tak stal jedním z prvních uživatelů moderního titulu MUDr. S novými tituly však přišel i nový rigorózní řád, jehož autorem byl tehdejší děkan fakulty Karl Langer 163. Bouček ve svých zápiscích popsal nový způsob zkoušek jako tvrdý a psychicky náročný oříšek. Učili jsme se od čtyř hodin z rána až do večera do osmi, v netopené světnici, při hladovém žaludku, jen abychom zmohli nově rozvrženou látku. Dále uvedl, že praktická zkouška z anatomie byla skládána pod dohledem tehdejšího ministra vyučování Karla von Stremayra, který chtěl osobně poznat provedení nového zkušebního řádu. Společný úspěch byl následně oslaven v již zmiňované hospůdce Ve mlýně. Získání lékařského titulu pro něj znamenalo nejen profesní milník, ale i vstupenku do světa medicíny, kde mohl uplatnit své schopnosti a přispět k rozvoji oboru. Boučkova univerzitní léta tak formovala nejen jeho odborné znalosti, ale i jeho postoj k lékařské praxi, která se v následujících letech stala jeho celoživotním posláním.

Téhož roku se ve Vídni konala dlouho a precizně připravovaná světová výstava. Jednalo se o první takovou výstavu v německy hovořícím prostoru. Jejím cílem bylo ukázat se světu spolu s hospodářskými a technologickými pokroky jako moderně vyspělé a dynamické centrum Evropy. Bouček na tuto akci však nevzpomíná příliš pozitivně, jelikož se v období příprav ve Vídni vše zdražovalo. I naše domácí zdražila nám byt a hostinský stravu. Na druhou stranu uvedl, že tato výstava mu umožnila poprvé spatřit Japonce, Švédy a jejich školství, obrovské ruské dělo nebo egyptskou mešitu. Cíl akce byl ovšem výrazně zmařen, jelikož několik dní po začátku došlo k burzovnímu krachu. Mnoho lidí tak ztratilo své finanční prostředky, čímž se snížil počet návštěvníků i obchodní potenciál celé akce.

Po úspěšném ukončení studia podnikl Bohumil Bouček výpravu k Jaderskému moři. První pohled na moře uvedl zpětně jako nezapomenutelný okamžik. V Terstu navštívil přístav s několika válečnými loděmi a místní loděnici, kde se zrovna stavěla válečná loď, která nesla jméno po polním maršálovi Radeckém. 164

Po návratu do Vídně nastoupil do všeobecné nemocnice jako praktikant na chirurgickém oddělení 165 u profesora Leopolda, rytíře von Dittla. 166 Ten ho jednoho dne po společné operaci nešťastnou náhodou poranil na palci levé ruky. Boučkovi se zde vytvořil zánět, který se postupně rozšířil až do předloktí. Byl proto celkem třikrát operován. Ve svých zápiscích uvedl: …přece nebál jsem se smrti. Jen starosti o otce mne trápily. Nakonec byl právě svým otcem převezen zpět domů, kde se postupně zotavoval. V nosítkách donesen jsem byl do železničního vagónu, a čím dále od Vídně, tím lépe jsem se cítil. Po třech měsících rekonvalescence se vrátil do služby, ovšem tentokrát už s navždy chromým palcem v prvním kloubu. Tento handicap však nijak nepoznamenal jeho následnou lékařskou činnost. Získané zkušenosti z vídeňských klinik a laboratoří mu poskytly pevný základ pro jeho další profesní dráhu, ve které usiloval o zkvalitnění lékařské péče i v méně rozvinutých oblastech. 167

 ↑ Obsah

2.3. Černá Hora

V roce 1875 došlo v oblasti Hercegoviny k povstání proti osmanské nadvládě, které mělo přímý dopad na Černou Horu. Povstalci, usilující o podporu Černé Hory, byli v zimě 1874–1875 odhaleni a nuceni sem uprchnout. Koncem září přišel za Bohumilem jeho nadřízený profesor Dittl s nabídkou výjezdu na Černou Horu za účelem lékařské pomoci. Bouček tuto nabídku ochotně přijal a spolu s dalšími kolegy se na svátek sv. Václava vypravil opět po několika letech vlakem do Terstu, odkud do cílové země pokračoval lodí. 168 Černá Hora měla totiž značné nedostatky v lékařských silách, a proto tehdejší kníže Nikola I. žádal Vídeň o pomoc.

Bohumil Bouček byl poslán do Šavnika, což byla vesnička s šestnácti domky. 169 Z jeho zápisků víme, že cesta z Vídně sem trvala více než týden. Přes dopravu vlakem, lodí i automobilem nakonec museli z Cetyně vyrazit na koňských hřbetech. Před svým cílem však ještě byli představeni zmiňovanému knížeti. Bouček vzpomínal, že Nikola I. mluvil srbsky a on česky, přičemž si navzájem rozuměli. 170

Soudní budova v Šavníku ve které Bouček bydlel a pracoval dle skizzy L. Kuby

Bouček v Šavniku spolu s ostatními dobrovolnými lékaři (Pozn.: Bouček byl v Šavniku zcela sám) zřídil ve zdejší škole lazaret, který ovšem postrádal základní nemocniční pomůcky. Celkem zde ošetřovali šedesát raněných povstalců, z nichž bohužel pět svým zraněním podlehlo. 171 Nejčastějším zraněním byly údajně roztříštěné kosti. Každý den jich Bouček několik z těla vyndával. Podmínky, ve kterých musel pracovat, tedy nebyly zcela příznivé. Zmiňovaný lazaret postrádal postele, takže nemocní leželi střídavě na holé zemi, nebo na školních lavicích, jelikož nebyl ani dostatek sena a slámy. Spoustu pomůcek si navíc musel vytvořit Bohumil sám, což mu zabíralo nemálo času – například musel najít alternativu za hrnky a sklenice, které také nebyly k dostání. Byl podzim a v budově se netopilo, jelikož nefungovala kamna. Navíc na veškeré léky musel čekat, jelikož je přiváželi z Cetyně. Jeho výbava nedisponovala ani váhou, takže veškerou medicínu a potřeby dával v podstatě od oka. 172

I přes zmíněné nedostatky se Bouček v Šavniku rychle aklimatizoval a na množství své práce si nestěžoval. Chválil si místní kuchyni, překvapivě zde o jídlo neměl jakoukoliv nouzi. Naopak byl překvapen například cenou hovězího masa, které zde údajně bylo velmi levné. Pouze pivo zde bylo velmi drahým, až nedostatkovým zbožím. Večer trávil čas s místními obyvateli, několikrát s nimi také slavil jednotlivá vítězství povstalců v Hercegovině a nejednou byl také pozván na rodinné oslavy, křtiny, nebo dokonce svatbu místních obyvatel. V prosincových záznamech uvedl, že se již naučil velmi dobře psát v srbském jazyce, což vyvolalo u místních velké překvapení, jelikož mnoho místních neumělo psát srbsky vůbec. Jediným problémem bylo poštovní spojení a vzdálenost od civilizace. Balíčky z Cetyně mívaly velké zpoždění. Koncem roku 1875 psal proto Bouček knížeti dopis, ve kterém žádal o své přeložení na přístupnější místo. Kníže chtěl jeho žádosti vyhovět, ale nakonec se donáška do Šavniku zlepšila, jelikož jeden poslíček zvládal jednosměrnou trasu za tři a půl dne, což Boučkovi zajistilo donášky každý týden. 173

Během celé mise žil Bohumil u rodiny Pekičů, která měla několik dcer a jednoho syna. Mezi sourozenci panovalo jasné rozdělení rolí. Štěpán byl hýčkán a oblékán do pěkných šatů, zatímco dívky musely vykonávat těžkou práci, nosit dříví z lesa a jejich oděv byl skromný. 174 Dívky se navíc běžně neúčastnily stolování s muži. Musely vždy počkat, až se muži nají a odejdou, pak teprve mohly za stůl usednout ony. Navíc byly nuceny líbat mužům ruce a sundávat jim boty a následně se ihned vzdálit. 175 Julka, čtyřletá dívka, která byla Boučkovi obzvláště blízká, trpěla zanedbáváním, přičemž byla často špinavá, neučesaná a oblékána do šatů, které nosila dlouhé dny bez výměny. Spala na holé zemi a často byla i bosá. Navzdory těmto podmínkám se Julka vyznačovala velkou vnímavostí, veselou povahou a přítulností, což Boučka zaujalo. Postupně se snažil ovlivnit její matku, aby se o dceru více starala a dbala na její hygienu. Julka sama začala prosit o česání a mytí a považovala za velkou čest, když ji Bouček osobně upravil a ozdobil mašlí. Projevila také hluboký zájem o vzdělání. Každé ráno přicházela k Boučkovi, kladla mu vzdělávací otázky a žádala ho, aby ji naučil číst. Její matka údajně Boučkovi  nabídla, aby si ji odvezl s sebou zpět do Čech. 176 Julčina zvláštní náklonnost k Boučkovi vzbuzovala v okolí závist, což vedlo k tomu, že se ji ostatní děti často snažily týrat a ponižovat. Jedním z příkladů bylo, když jí místní nutili pít kořalku, což ona nejprve odmítala. Nakonec podlehla silnému nátlaku, ale místo uznání ji její okolí zesměšnilo a přišlo Boučkovi oznámit, že alkohol požila. Ten se však k jejich údivu rozčílil na ně, jakožto na svůdníky a politováníhodné závistivce. Uvědomoval si, v jak nevlídném prostředí děvče vyrůstá. 177

Přibližně o půl roku později, konkrétně 3. dubna 1876, obdržel Bouček telegram, který obsahoval příkaz k návratu domů. Toto nařízení nebylo překvapující, jelikož koncem března bylo vyhlášeno dvoutýdenní neútočení, začalo se jednat o míru, a navíc přišli Rusové a převzali zdejší nemocnice pod svou správu. Ze špitálu v Cetyni údajně i vyhnali některé dobrovolné lékaře. Bouček ve svém dopise rodičům v reakci na tuto událost uvedl: Pro Černou Horu byla to velká hanba, že mohou dopustit, aby došlí Rusové tak zde řádili a člověka, tolik zásluhy o zdejší zem majícího, zkrátka vyhnali. 178 Zůstali tak zde působit již pouze ruští lékaři, kteří disponovali bohatou a moderní soupravou lékařských pomůcek. Bouček měl z návratu domů nemalou radost. Přiznával, že dosavadní půlroční působení v Šavniku pro něj bylo jednotvárné a psychicky náročné. Dlouhé chvíle, omezený kontakt s domovem, stesk i touha po změně v něm vyvolávaly nepříjemné pocity. 179 Mnoho místních jeho odchod oplakalo. Pozoruhodné ale bylo, že když potřeboval Bouček sehnat koně na zpáteční cestu, už mu ho nikdo z místních, ani za nemalé peníze, nechtěl poskytnout. Nakonec se uvolil jeden muž, jehož dítěti byl Bouček na křtinách, a dva koně mu půjčil – jednoho pro něj a druhého pro zavazadla. 180

Julku s sebou, i přes návrhy její matky, neodvezl. V roce 1890 ji poslal po Ludvíku Kubovi, který se vydal hledat inspiraci v místních národních písních, zlatý křížek a Boučkovu podobiznu. Julka v té době již byla již provdaná do nedaleké vesnice a na Boučka si vůbec nepamatovala. Navzdory tomu mu poslala darem pletené ponožky a krátký děkovný dopis. O téměř dvacet let později se Bouček rozhodl vyslat do Šavniku poselstvo, jehož součástí byl i Boučkův syn Ladislav. Julka už v té době bohužel nebyla mezi živými, proto byly dary předány její mladší sestře Marici Pekičové. Místní na Boučka stále vzpomínali a předávali si legendu, že byl to lékař, který neměl žádného zemřelého pacienta. 181

Spolu s oslavami jednotlivých vítězství Bouček popsal i hrdinství některých povstalců a výsledky několika bitev. Jeho zápisky jsou proto cenným zdrojem informací o průběhu celého konfliktu. Díky rodinným akcím místních mohl také porovnat místní tradice během svateb, křtu nebo pohřbu s tradicemi českými. Boučkovy autobiografické zápisky představují hodnotný historický a etnografický pramen. Jsou cenné svou autenticitou, osobním pohledem přímého účastníka dění i jeho citlivým vnímáním cizího prostředí. 182

Tato výprava byla jednou z nejvýznamnějších kapitol Boučkova profesního života. Jako lékař se zde ocitl v mimořádně náročných podmínkách, které zahrnovaly nedostatek lékařské péče, omezený přístup k pomůckám i moderním metodám. Musel se vyrovnat také s odlišnými klimatickými podmínkami a rozdílnou mentalitou místních obyvatel. Navzdory těmto výzvám se mu podařilo zavést některé základní hygienické a lékařské postupy, které pomohly zlepšit zdravotní stav tamního obyvatelstva. Tato mise potvrdila nejen jeho odborné kvality, ale také hluboký humanismus a ochotu pomáhat v obtížných podmínkách. Koncem května roku 1876 obdržel Bouček od ministerstva vnitra ve Vídni pochvalné uznání a poděkování za služby, které v působení na Černé Hoře vykonal. 183 Pět let po návratu obdržel Bouček od knížete Nikoly I. vyznamenání v podobě Řádu knížete Danila I., založeného na počest nezávislosti Černé Hory, za mimořádné zásluhy, prokázané černohorskému lidu. 184

kníže Nikola I. Petrović-Njegoš

 ↑ Obsah

MUDr. Bohumil Bouček 1876

2.4. Přes Vídeň zpět do Poděbrad

Po návratu do Vídně se Bouček zapojil do nemocniční služby, která mu umožnila dále prohlubovat své odborné znalosti a praktické dovednosti. Působil postupně na různých odděleních, počínaje výzkumem syfilidy, přes interní medicínu, až po dermatologii. Vedle své hlavní pracovní náplně věnoval veškerý volný čas návštěvám odborných klinik a patologického ústavu, kde měl možnost studovat případy podrobněji. Bylo mou snahou, abych si osvojil znalost všech oborů tehdejší vědy lékařské. 185 Vedle odborné literatury Bouček projevoval hluboký zájem o klasickou i moderní beletrii. Četl díla významných spisovatelů, mezi nimiž si oblíbil Goetha, Turgeněva a Smilese, jejichž tvorbu považoval za obohacující. Zejména Smilesovo dílo Lovcovy zápisky v něm zanechalo silný dojem a považoval jej za svého přítele.

Dne 15. července 1877 Bouček definitivně opustil Vídeň a vydal se do venkovské praxe. 186 Už během studií si byl vědom, že Vídeň, coby kosmopolitní centrum monarchie, mohla vytvářet poněkud idealizovaný obraz lékařství, a proto se chtěl konfrontovat s realitou běžné lékařské praxe mimo velkoměsto.

Ačkoli se do praxe vydal dobře teoreticky připraven, brzy pochopil, že mu chybí praktické zkušenosti, které jsou pro samostatné rozhodování klíčové. Často si vzpomínal na výrok svého učitele Dittla, jenž varoval, že na koncertě často se nám zdá, že jest lehko hráti na ten který nástroj, ale vezmete-li jej sami do ruky, seznáte, že není to tak jednoduché. Tato slova mu připomínala, že medicína není jen teoretickou disciplínou, ale že klíčovou roli hraje klinická zkušenost a schopnost správně odhadnout zdravotní stav pacienta, s čímž souvisí i pozorovací talent a správná intuice lékaře. Ten by měl umět vnímat nejen symptomy, ale také držení těla pacienta, jeho pohyby, způsob řeči či výraz obličeje, neboť mnohdy právě tyto jemné detaily odhalují pravý zdravotní stav. 187

 ↑ Obsah

2.5. Lékařská praxe v Poděbradech

Poděbrady

Medicína v době Boučkova nástupu do praxe procházela značným vývojem. Bylo to období výzkumů Louise Pasteura 188 a rozvoji bakteriologie, která přinesla zásadní pokrok ve vnitřním lékařství, chirurgii i gynekologii. Dále se díky bakteriologickým poznatkům velmi zdokonalila operativní chirurgie a začala se formovat také neurologie a psychiatrie pod vlivem Jeana-Martina Charcota 189.

Výrazného pokroku dosáhlo i zubní lékařství spolu s ústní chirurgií, a to především zásluhou amerických odborníků. Jednalo se o období, kdy bylo lidstvo zcela, nebo alespoň částečně, zbaveno některých zhoubných nemocí a další výzkumy pokračovaly.190 Další nemalý přínos v druhé polovině 19. století přinesla institucionalizace veřejného zdravotnictví. Jednalo se především o vznik hygienických ústavů, dozoru ve zdravotnictví, ale také o nemocenské a úrazové pokladny, které zajišťovaly pojištění. Koncem 19. století byla navíc založena lékařská komora. S rozvojem lékařské vědy se pojilo i zlepšení společenského postavení lékařů, které do té doby nebylo příliš záviděníhodné. Mnohá křivda společností nanesená dosud odčiněna není, vyjádřil se k této problematice Bouček ve svých zápiscích. S vzestupem společenského postavení pojilo se i postavení hmotné, jelikož obyvatelstvo bohatlo. Dříve lékaři léčili třeba polovinu svých pacientů zdarma a druhou polovinu za směšný příspěvek. Konec této charitativní činnosti se pojil i se vznikem zmíněných lékařských institucí a dohlížejících organizací.

V době Boučkova nástupu působilo v okolí Poděbrad stále velmi málo lékařských pracovníků. Po smrti jeho otce spočívala téměř veškerá činnost na něm. Až roku 1892 nastoupil do služby jako druhý praktický lékař poděbradské oblasti Jakub Vondrovic, což bylo pro Boučka nemalou pomocí. Zdejší nemocnice, založená Františkem Boučkem, však nedisponovala rozsáhlou kapacitou ani moderním vybavením, což limitovalo rozsah poskytované péče. Nejbližší veřejná nemocnice pro místní obyvatele byla v Kolíně a v roce 1890 vznikly další v Městci Králové a v Nymburce.

Na počátku 80. let působil Bouček jako zástupce lékaře v Čáslavi. V celém okolí totiž vypukly pravé neštovice. Letní měsíce byly pro léčbu příznivější, jelikož nakažení mohli údajně zůstávat na lůžkách venku, ale v zimě jich muselo několik ležet pohromadě v dusných světnicích, což jim samozřejmě neprospívalo. Bouček pozoroval, že s neštovicemi se objevoval také záškrt. Pozoruhodné bylo, že se tato nemoc téměř vůbec neobjevovala u dospělých, jako například v tehdejším Německu, kde ukončila život nemalému množství obyvatel. Vyskytovala se zde především u dětí a polovina z nich této nemoci podlehla.

Jak už bylo uvedeno výše, zpočátku své poděbradské praxe ordinoval Bouček společně se svým otcem Františkem. Zúčastnil se také proslulé operace odstranění vaječníků dr. Weissem. O rok později již sám provedl úspěšný chirurgický zákrok k odstranění močového kamene u sedmiletého chlapce. I tento zákrok byl v té době považován za vrchol lékařské dovednosti. 191 Od roku 1890 byl po otcově odchodu do penze jmenován obvodním lékařem sám. 192

Mezi další epidemie, se kterými se Bouček v počátcích svého působení v Poděbradech setkal, patřil střevní tyf, který zamořil téměř celou obec Opolany, spála, která v Sánech zahubila velké množství dětí, spalničky nebo zánět plic, na který v roce 1894 zemřelo přibližně padesát dětí. Na druhou stranu střídavka, úplavice nebo kurděje, jimiž trpělo obyvatelstvo za časů ordinování Františka Boučka, již vymizely. Pouze chřipka, která v okolí Poděbrad nebyla od 30. let, se znovu objevila v roce 1890 a od té doby propukla její lehká forma vždy v zimních měsících. 193

Lékařská praxe však přinesla i několik pozoruhodných případů. Jedním z nich byl muž se vzteklinou, který cestou z Chlumce do Prahy vyskočil v Poděbradech z vlaku a následně v nemocnici zemřel. Bouček se setkal v praxi ještě se dvěma případy vztekliny, kdy byl chlapec i žena pokousáni psem. Ani jeden z nich nemoc nepřežil. Jednou také vyndával kleštěmi zubní protézu, která se pacientovi zasekla v jícnu těsně za hrtanem. Zajímavý byl také jeho způsob léčení pacientů, kteří vykašlávali krev. Podával jim totiž hlavěnku dávivou ve větším množství. V tomto způsobu léčby se pravděpodobně inspiroval od soudobého francouzského doktora George Phillipa Trousseaua. Bouček však ne vždy během léčby využíval ty nejmodernější postupy. Ku příkladu zmiňovaný tyf totiž úspěšně léčil pouze častým měněním jak ložního, tak osobního prádla a čerstvým vzduchem bez jakékoliv medicíny. 194

Neobvyklými případy byla provázena Boučkova praxe i v pozdějších letech. V roce 1902 byl svědkem toho, jak pacientce během zvracení vyšla z úst tasemnice. Bouček uvedl, že nic podobného ještě za svou praxi neviděl. Poslední den roku 1902 absolvoval Bouček porod dvojčat. Jednalo se tehdy o velmi chudou rodičku, která v prochladlé světnici neměla ani postel a ležela pouze na několika bednách. Nebylo ani do čeho děti obléct, proto šla babička prosit sousedy o nějaké prádlo a peřiny. I v takto nepříznivých podmínkách si musel Bouček poradit a vždy se snažil svým pacientům pomoci, jak nejlépe uměl, nehledě na jejich finanční situaci. Hlaste, babičko, při křtu, že se narodili až po půlnoci, hoši přijdou o rok později k odvodu. 195 Rodička i přes nepříznivé podmínky přežila.

Během své lékařské praxe se dr. Bouček nesetkával pouze s čistě medicínskými otázkami, ale často i s případy, které vyžadovaly citlivý etický přístup i morální odstup. Jednalo se především o situace, kdy ženy záměrně předstíraly těhotenství, aby přiměly své okolí, například potencionálního partnera, k závazku nebo sňatku a od lékaře potřebovaly potvrzení o svém stavu. Horší však pro Boučka byly případy, kdy přišla matka s těhotnou neprovdanou dcerou a chtěla pomoci s utajením jejího stavu. Těmto pacientkám však vždy doporučil rychlou svatbu, než by byla pravda odhalena. 196 Ne vždy však svatba postačila jako zázračné vyřešení podobných případů. Ve své lékařské praxi se setkal také s žádostí dvou manželů o provedení umělého potratu. Bouček zákrok odmítl, a později s uspokojením sledoval, že matka dítě donosila, a nakonec se z něj vyvinul zdravý a schopný chlapec. I přes jeho apel na některé potencionální rodiče však kriminálních potratů přibývalo. Jelikož od roku 1878 působil Bouček také jako soudní lékařský znalec pro poděbradský obvod, 197 tak znal následky podobných zákroků a věděl, že většinou končí smrtí dané ženy. Údajně v některých okolních vesnicích zůstali zločinci praktikující tyto zákroky nepotrestáni, i když byli všeobecně známi, což Bouček nemohl pochopit. 198

Z dostupných pramenů vyplývá, že Bouček přistupoval ke své lékařské práci s hlubokým smyslem pro odpovědnost a pokoru. Nepotřeboval okázalá slova, ale charakterizovala jej tichá obětavost a pečlivost, s níž se věnoval jak závažným, tak i zdánlivě drobným onemocněním. Ke svým pacientům přistupoval bez rozdílu, nezávisle na jejich společenském postavení či původu. Jako porodník byl rovněž velmi oblíbený, neboť byl vždy ochotný přijít i v tu nejméně vhodnou hodinu, s respektem k potřebám druhých. Často sám říkával, že největší odměnou pro lékaře je šťastný a zdravý příchod dítěte na svět, navzdory všem obtížím. 199

↑ Obsah

2.5.1. Léčba, péče a chirurgické umění v nemocnici

Bouček byl v paměti pozdějšího lázeňského lékaře dr. Otakara Vondrovice připomínán především jako člověk s hlubokým sociálním cítěním, který svou péči věnoval i těm nejpotřebnějším. Poděbradská nemocnice pod jeho vedením nabízela zázemí nejen těžce nemocným, ale zejména chudým pacientům, kteří by si jinak nemohli dovolit ani základní lékařskou pomoc. Pro mnohé z nich tak nemocnice představovala jediné možné útočiště i dočasné zlepšení životních podmínek. Zejména v zimních měsících tak bývala kapacita zcela zaplněna a bylo nutné přistavovat další lůžka. Bouček ale nevěnoval pozornost pouze svým pacientům, ale i problémům svých spolupracovníků. Na okresním výboru v Poděbradech se ku příkladu zastal své ošetřovatelky, které městská rada zakázala chovat kozy a slepice, a navrhl, aby jí byla alespoň zvýšena mzda jako částečná kompenzace vzniklé újmy. 200

Soustavně se snažil o zlepšování podmínek v nemocnici, a to často i na vlastní náklady. Zajišťoval nové nemocniční lůžkoviny, opravoval a doplňoval nýtování starších postelí, staral se o údržbu podlah a musel pamatovat i na nezbytné kominické či pokrývačské práce a další nezbytné úpravy. 201

Sláva této nemocnice však nespočívala pouze v počtu ošetřených pacientů, ale především v odborné činnosti, která zde byla vykonávána. Kromě Boučka zde totiž často operovali i uznávaní profesoři z Prahy. Kromě již zmíněného dr. Weisse zde působil také Václav Rubeška, specialista na gynekologii, dále dr. Otakar Kukula, profesor chirurgie a rektor Univerzity Karlovy, nebo dr. Jedlička. Někdy však byli pozváni Boučkem pouze na konzultaci.202 V roce 1900 Bouček úspěšně provedl svou první laparotomii 203 u pacientky, která šestý den trpěla neprůchodností tenkého střeva způsobenou srůsty po prodělaném zánětu pobřišnice.

Přelomový rok 1900 se pojil i se zásadní událostí, která ovlivnila nejen Boučkovu lékařskou praxi. Byly totiž zveřejněny výsledky léčby tuberkulózy. Kochův tuberkulin způsobil ohromnou senzaci. Z celého světa hrnuli se nemocní do Berlína. Téhož roku také přispěl několika případy z vlastní lékařské praxe do Spolku českých lékařů. Prvním případem byl dvacetiletý mladík s těžkým postižením nohy, u nějž byla doporučena amputace. Vzhledem k nedostatku místa na chirurgické klinice však bylo přijetí odloženo a Bouček tedy mezitím aplikoval obvazy s draselným mýdlem. Pacient se do roka zcela uzdravil. Dále zmínil žlučové kameny nalezené při pitvě padesátiletého muže, velké jako menší slepičí vejce, které věnoval chirurgické klinice. Výrazným případem byla také téměř amputovaná ruka chlapce, která visela jen na úzkém pruhu kůže. Navzdory přesvědčení, že končetina odumře, Bouček vyhověl žádosti otce a ruku ponechal. K jeho překvapení se zcela zhojila. Oproti tomu jiný případ skončil neúspěchem, kdy po úrazu způsobeném koněm nebyl schopen zachránit ušní boltec kočího.204

V Boučkově lékařské praxi se ovšem vyskytly i chirurgické zákroky, jejichž výsledek nebyl vždy příznivý. V roce 1889 močovými kameny těžce onemocněl Leopold Kotrbelec, který se nemalým způsobem zasloužil o povýšení poděbradského děkanství na proboštství, přičemž se následně stal prvním místním proboštem. Kotrbelec sice spoléhal na Boučkovy zkušenosti, ale raději poslal kaplany pro univerzitního profesora Fiselta z Prahy, který následně určil operaci jako jedinou možnou pomoc. Dne 18. května tedy přijel z Prahy dr. Weiss, který za Boučkovy asistence operaci vykonal. Probošt však pocítil pouze chvilkovou úlevu. Následně se jeho nemoc vrátila s ještě silnější bolestí. Profesor Weiss vyjádřil se, že operace se zdařila a ošetřující lékař Bouček tvrdil, že nemoc po operaci zcela normálně postupuje. Nicméně ukázalo se, že tomu tak nebylo, a že nemocný naopak smrti rychle vstříc šel. Pátý den po operaci zemřel. 205

Na Boučkovo doporučení byl navíc během působení probošta Kotrbelce zřízen v Poděbradech klášter. Byl umístěn v přízemním domku nedaleko kostela. Kongregace šedých sester III. řádu sv. Františka od sv. Bartoloměje z Prahy, která v klášteře přebývala, měla za úkol ošetřovat nemocné obyvatele města v jejich domácnostech. Postupem času se však ukázalo, že o jejich služby nebyl takový zájem, jaký Bouček předpovídal, když je do Poděbrad zval. 206

Pozoruhodné je, že od doby proboštovy smrti není ve farní kronice o Boučkovi žádná další zmínka, a to ani v celostránkovém popisu oslav svěcení nové chlapecké školy v Poděbradech, kde je vypsána většina významných účastníků a těch, kteří se podíleli na vzniku budovy. Bouček se naopak ve svých zápiscích stylizuje do role nepostradatelného člena školního zřízení a opakovaně připomíná své zásluhy. Stejný postoj zaujímají i dobové novinové články, jejichž zdrojem však často byly právě Boučkovy osobní zápisky. Není však jisté, nakolik toto vnímání sdíleli i ostatní. 207

↑ Obsah

2.5.2. Modernizace a rozvoj lékařské péče

Bohumil nacházel zálibu i v moderních technických vymoženostech, které tehdejší doba nabízela, a dovedl je prakticky využít. Již na počátku své samostatné lékařské praxe nechal do svého domu zavést soukromou telefonní linku, která jej spojovala s Hellichovou lékárnou ve městě. 208 Hellichovi byli dlouhá léta věrnými spolupracovníky rodu Boučků a nemocnice s lékárnou pravidelně obchodovala. 209

Toužil novými technologiemi obohatit i svou nemocnici. Roku 1898 se zúčastnil přednášky doktora Rudolfa Jedličky 210, kde byl poprvé prezentován rentgenový přístroj. Posluchačům byl tehdy ukázán hrudník plný hnisu, jehož hladina se při kašlání pohybovala. Tehdy se Bouček rozhodl, že takové zařízení musí zajistit i pro poděbradskou nemocnici. Nejvíce ho přitahovala vidina kontrolování hojení zlomených kostí. Vzhledem k finanční náročnosti tohoto přístroje musel Bouček požádat město o dotaci.

Nejdříve se však musel naučit s přístrojem zacházet, a tak odjel na školení do Berlína. První typy těchto přístrojů však byly poměrně nedokonalé, průsvit jednotlivých částí těla byl nedostatečný kvůli rychle se rozpalujícím lampám a fotografie rozmazané. Bouček se zde tedy účastnil i zdokonalujícího procesu. 211 Celkový výzkum v oboru rentgenologie si ve svých počátcích vyžádal nemalé množství obětí z řad fyziků, techniků, lékařů i pacientů. Samotnému Jedličkovi bylo nutné amputovat několik článků prstů, kterými nastavoval stupně záření. 212 Nebezpečí tohoto záření bohužel nebylo v době vzniku těchto přístrojů známo.

V květnu roku 1899 tedy zastupitelstvo města Poděbrad přispělo na daný přístroj částkou 1000 zlatých. Město si však na tak velký obnos muselo vzít půjčku, která však údajně ještě mnoho let poté nebyla splacena. Někteří zastupitelé údajně hlasovali pro využití těchto peněz na novou městskou nemocnici, ale zastánci Roentgenova přístroje je přehlasovali. Přístroj byl podle dochovaných vzpomínek jedním z prvních v oblasti a místní na něj byli právem hrdí. Přestože se později používal spíše okrajově, šlo o důležitý milník v historii místního lékařství. 213 Pozoruhodná je však v tomto případě vzpomínka dr. Vondrovice, který tvrdil, že se Bouček s touto neobyčejnou technologií příliš nechlubil. Roku 1905 zakoupil okresní výbor v Poděbradech novou rentgenovou lampa za cenu 50 korun. 214 O sedm let později stála nová lampa město už 120 korun. 215

Vedle modernizace vyvíjel Bouček i vlastní léčebné metody. Mimo jiné se věnoval neurologickým potížím, kde s oblibou používal dlouhé faradizační pochody, které považoval za účinné. Po roce 1900 se zaměřil na urychlení hojení zlomenin dolních končetin, a to pomocí dlahování a chůze s drátěnými dlahami. Pacienti se údajně museli již třetí den po zlomení s dlahou pohybovat. Dr. Vondrovic však vzpomínal, že tito pacienti už třetí týden byli schopni s dlahou jednoduše chodit a přibližně v pátém týdnu už ji nepotřebovali k chůzi vůbec. Tato metoda tedy vedla ke zkrácení léčby. Inspiraci tehdy našel Bouček v Mnichově u dr. Pettenkofera, když pracoval na svém díle o choleře. 216 Mnoho pacientů svou moderní léčbou zlomenin zachránil i od hrozících amputací, které jiní doktoři doporučovali. 217

↑ Obsah

2.5.3. Profesní rozmach

Kromě zděděného úřadu obvodního a panského lékaře působil Bohumil také jako školní lékař. 1. srpna 1908 navíc přijal místo železničního lékaře, které bylo ve městě nově systemizováno. 218 Jednalo se o trať Velké Zboží – Libice – Poděbrady – Vosek u Kolína. Tuto funkci vykonával s ročním honorářem 720 korun, vypláceným měsíčně ze stanice v Poděbradech. Jeho povinností byla lékařská péče o zaměstnance železnice a jejich rodiny, včetně členů nemocenské pokladny, a poskytování první pomoci při železničních nehodách. Funkce byla spojena s povinností být připraven zasáhnout i mimo vlastní obvod. 219 Pozoruhodné je, že funkci přijal pouze několik měsíců po otevření lázní, kdy musel být Bouček extrémně vytížen. V jeho působnosti byl v té době už více než 20 let také spolkový cukrovar Dostál a spol. 220, kde jednotlivým členům a pracovníkům poskytoval lékařskou radu a pomoc. Stejně tak přijal místo pokladenského lékaře také v cukrovaru firmy F. Wiesner a spol., který sídlil v nedaleké Libici nad Cidlinou. Nejprve byl jeho honorář 500 K, ale později se v Libici usadil místní lékař Vondrovic a pracovali tak společně, což samozřejmě snížilo Boučkův honorář na 200 K. Vzhledem k rostoucí vytíženosti spojené s výkonem funkce lázeňského lékaře se Bouček v pozdějších letech zapojoval do léčení pouze v obzvláště závažných případech. 221

Ve službách knížecího páru

Bouček měl ve své lékařské kompetenci kromě běžných poděbradských obyvatel také rodinu majitele poděbradského panství, knížete Filipa Arnošta z Hohenlohe a jeho manželku Charicleu, která byla pravnučkou barona Siny. Vztah knížete z Hohenlohe a dr. Boučka byl během let pravděpodobně velmi přátelský. Bouček byl opakovaně zván na zámek ke společným večeřím 222, a dokonce si roku 1878 pořídil zbrojní pas na dvouhlavňovou loveckou pušku, aby se mohl účastnit panských honů, které měl kníže ve velké oblibě. 223 Tato přízeň a podpora ze strany knížete byla pro Boučka velmi prospěšná. Ku příkladu k Vánocům v roce 1906 obdržel Bouček od knížete z Hohenlohe dar v hodnotě 2000 korun – dobrý to dar vánoční. 224

Svou činnost u knížecí rodiny popsal Bouček následovně: mnoho potěšitelných chvil jsem tu zažil, ale také mnoho žalu, hlavně když jsem dosloužil k smrti jejich 8-leté dcerušce, která zemřela na zánět slepého střeva. 225 Pozoruhodným je dopis, který byl Boučkovi zaslán Josefem Kašparem z Nové Vsi u Kolína. Pisatel v něm uvádí, že se doslechl o údajné touze kněžny po děvčátku, a nabídl Boučkovi, že by jí svěřil svou dceru Marii, která byla tehdy již odkojena. Žádal zároveň, aby se Bouček u kněžny za tuto záležitost přimluvil. Odpověď doktora Boučka se sice nedochovala, avšak vzhledem k tomu, že knížecí pár již další dítě nepřijal, lze se domnívat, že nabídku odmítl. Zajímavou okolností zůstává, že jediná dcera knížecích manželů nesla rovněž jméno Marie. 226 Na počátku října 1911 doprovodil Bouček nemocnou kněžnu do Mnichova. Zpáteční cestu však absolvoval sám a kněžna už se do Poděbrad nikdy nevrátila, jelikož o necelý rok později v Mnichově zemřela. 227

V Boučkově lékařské praxi však našla zalíbení i rodina hraběte Kinského z Chlumce nad Cidlinou a během první světové války si žádala jeho služby. 228

↑ Obsah

 2.6. Společenská činnost

Bohumil Bouček působil více než dvě desetiletí v poděbradském obecním zastupitelstvu, kde se významně zasloužil o rozvoj města v oblasti školství, hygieny, infrastruktury i kultury. 229 Svou odbornou autoritu lékaře a zkušenosti využíval při plánování veřejných staveb a vždy usiloval o spojení moderního přístupu s praktickým přínosem pro obyvatele.

Jedním z jeho nejvýraznějších počinů byla účast na vybudování nové chlapecké školy. Využil zde své poznatky a tendence ohledně modernizace školního prostředí. Bouček se aktivně zapojil do plánování stavby, osobně vybral vhodné stavební místo a důsledně dbal na hygienické standardy tehdejší doby. Škola byla na Boučkovo doporučení situována východním směrem a s dostatečným odstupem od ulice, aby byl zajištěn dostatek denního světla. Výraznou pozornost věnoval také šířce chodeb, které nakonec dosáhly jím prosazovaných 320 cm, a také celkové ventilaci, jež byla zajištěna stropními ventilátory, stejně jako v kreslírně a tělocvičně. Ve školní budově byly zřízeny sprchy a Bouček navrhoval rovněž šatny a prostor pro převlékání do cvičebního oděvu, tyto návrhy však nebyly schváleny. Zásadní důraz kladl i na kvalitu stavebních materiálů – dřevěné podlahy byly izolovány od zdiva kvůli prevenci hniloby. Výsledkem byla moderní a hygienicky vzorná školní budova s náklady 240 000 korun, ve které Bouček vždy hodnotil vzduch jako mimořádně čistý. 230

Vedle školství se věnoval i městské infrastruktuře. Podílel se na projektu nové kanalizace, a podle dochovaných poznámek se snad na jeho návrh postavila také budova Občanské záložny. Ačkoli tato informace není jinými prameny doložena, Bouček se při výstavbě záložny prokazatelně věnoval i estetické stránce stavby. Navrhl, aby se při této příležitosti pamatovalo i na malířství a sám doporučil umístit obraz znázorňující setkání Jiříka s polským králem Kazimírem IV. Jagellonským od Adolfa Liebschera. 231

Dále se zasloužil o vystavení sochy krále Jiřího z Poděbrad na zemské výstavě, která se konala v roce 1891. Údajně město nemělo zájem se výstavy se sochou Bohumilova švagra Bohuslava Schnircha zúčastnit. Bouček proto sepsal brožuru Král Jiří a jeho pomník v Praze, čímž mu zajistil jak dostatečnou popularitu, tak finanční prostředky na jeho dokončení. Toto vynikající dílo, jež jest skvělou ozdobou Poděbrad…stojí na svém místě jen zásluhou dr. Boučka, vzpomínal ve svém projevu při odhalení Boučkova pomníku dr. Zahradnický. 232 Svůj vztah k veřejnému prostoru uplatnil i při zakládání sadů a výsadbě stromů na několika místech města. Bouček své působení v zastupitelstvu vnímal jako službu obci, ale ne vždy bylo snadné. Jak později vzpomínal: Veškerá má činnost veřejná směřovala ku prospěchu zdravotnictví, lidumilství, umění … přece přinesla mi dosti trpkých chvil, vzpomínal Bouček na svou práci. 233

Vedle práce v obecní samosprávě se významně angažoval také v různých spolcích, kde svou činností také zanechal trvalou stopu. Jednalo se především o spolky Hlahol, Sokol a spolek divadelních ochotníků Jiří, ve kterých působil již jeho otec. Za Bohumilovy působnosti ve spolku došlo v roce 1883 k přestěhování divadla z bývalé zámecké kaple do budovy bývalých kasáren. Město objekt na vlastní náklady adaptovalo pro divadelní účely a ponechalo si jeho vlastnictví. Ochotnickému spolku však bylo umožněno budovu bezplatně užívat po celou dobu, kdy zde pravidelně uváděl svá představení. 234 Dále byl Bohumil Bouček zapojen ve sboru dobrovolných hasičů a ve spolku Řemeslnická beseda, který organizoval společenské akce. 235

Na přelomu století působil Bouček navíc jako policejní rada města, což nebyla příliš populární pozice. Bouček následně musel veřejně v tisku vysvětlovat, že odbor převzal z nutnosti, nikoli z vlastní vůle, a že jej vykonával ve prospěch obce. Odmítl osočení z osobního prospěchu a apeloval na veřejnost, aby byla k úředníkům spravedlivá. Vyzýval neznámé kritiky, aby se ke svým výtkám vůči jeho osobě přihlásili a konfrontovali ho přímo, což se samozřejmě nestalo. 236

Ve společenském životě Poděbrad sehrála významnou roli také Božena Boučková, manželka Bohumila Boučka. Během první republiky se aktivně zapojila do veřejného dění a stála v čele dámského odboru Národní jednoty, kde se spolu s dalšími členkami věnovala charitativní činnosti. Pod jejím vedením se pořádaly například štědré dny ve prospěch Československého červeného kříže, jejichž výtěžek byl určen na podporu potřebných. Dámský odbor se také zasloužil o založení poděbradské pobočky Červeného kříže, která se stala důležitou složkou místní humanitární pomoci. 237

↑ Obsah

2.7. Poděbradské lázně

Kapitola s touto tematikou je podrobně popsána již ve zmiňované bakalářské práci o knížeti Filipu Arnoštovi z Hohenlohe, 238 proto je zde věnována pozornost především činnosti Bohumila Boučka a jeho podílu na vzniku zdejších lázní.

V roce 1906 inicioval Dr. Bouček v poděbradském obecním zastupitelstvu návrh na zajištění kanalizace města. Spolu s profesorem Hráským zároveň připravoval projekt na zajištění kvalitního zdroje pitné vody. Přestože byl návrh schválen, tak k samotné realizaci těchto plánů však nakonec nedošlo. Mezitím totiž došlo k objevu minerální vody, který zásadně ovlivnil další směřování poděbradského města. 239

Zásluhou knížete Filipa Arnošta z Hohenlohe byl do Poděbrad pozván pruský šlechtic Karl von Bülow, jenž na několika místech metodou proutkaření označil výskyt vody. Bouček se spolu s asi dalšími 10 diváky zúčastnil prvního pokusu o hledání pramene a všichni si mohli proutkaření vyzkoušet. Pouze 2 pánové, Jan Hellich a lesmistr Neugebauer, reagovali jako Bülow. Lékárník Hellich zbledl a celý se chvěl. Připustil, že experiment v něm vyvolal jisté přesvědčení o existenci dosud neznámého principu, který se při hledání vody uplatňuje prostřednictvím proutku. Zároveň ale zdůraznil, že bez osobní zkušenosti nebo vlastní citlivosti lze jen těžko o těchto schopnostech někoho přesvědčit. 240 Bouček, ačkoliv měl jako lékař a odborník vědecké zázemí, zcela neodmítal fenomén proutkaření. Po následném provedení vrtů se ukázalo, že se jedná o vodu s obsahem oxidu uhličitého, tedy o minerální pramen vhodný pro léčebné účely. 241 Bouček opakovaně odesílal vzorky vody do Budapešti, kde je postupně Josef  Jedlička analyzoval a následně s Boučkem diskutoval jejich účinky. 242 Tento objev se stal základem pozdějšího rozvoje poděbradského lázeňství.

Za zakladatele lázní je považován tehdejší majitel lázní – kníže Filip Arnošt z Hohenlohe, ale dr. Bouček byl klíčovou osobností při formování této poděbradské instituce z lékařského hlediska. Bouček si brzy uvědomil potenciál uhličité vody objevené v zámeckém areálu, a ještě před oficiálním založením lázní začal s její aplikací v léčbě různých onemocnění, například žaludečních potíží či bércových vředů. 243 V Boučkových zápiscích je zmiňován i případ padesátileté ženy, která trpěla výraznou glykosurií 244, úbytkem hmotnosti a nadměrnou žízní. Po třítýdenní pitné kúře místní minerální vody došlo k vymizení cukru. Léčbu pak pacientka každoročně na jaře opakovala, přičemž zůstávala plně schopná vykonávat veškerou pro život potřebnou činnost. 245

Podle dr. Payna to byl Bouček, kdo zorganizoval stavbu první lázeňské budovy. 246 K tomu však není k dispozici žádný podklad z dobových pramenů, ani z jeho osobních zápisků. Jisté ovšem je, že se Bouček zasloužil o vznik lázeňské instituce jako takové. Na počátku ledna 1907 proběhlo jednání Boučka s pražským zdravotnickým referentem dr. Hynkem Pelcem ohledně povolení ke zřízení lázní v Poděbradech. Přestože se jednalo o dávného známého z dob studií, Pelc již tehdy působil jako rigidní úředník a k návrhu se stavěl skepticky. Lázeňský projekt nepovažoval za smysluplný a jeho budoucnosti nedával žádné větší naděje. 247 To ovšem Boučka společně s knížetem neodradilo. Dne 21. března proběhlo jednání o konkrétní výstavbě lázní. Náklady byly předběžně vyčísleny na částku přibližně půl milionu korun. Jednání pokračovalo i 5. dubna, přičemž projekt lázní byl v rámci příprav dále zjednodušován. Do Poděbrad byli v této souvislosti knížetem pozváni zástupci berlínské společnosti Deutsche Kurhausbetriebsgesellschaft 248 vedeni jejím předsedou Dr. Panwitzem, aby se seznámili s plánovaným záměrem. 249

Již v letech 1908–1909, kdy Poděbrady začaly přijímat první lázeňské hosty, se Bouček aktivně zapojil do odborného vedení nově vznikajícího zařízení. Díky své všestrannosti, praktickým zkušenostem a zároveň vědeckému zázemí byl k tomuto úkolu výjimečně kvalifikovaný. 250

Po otevření lázní pak sehrál zásadní roli při vymezení indikací, tedy nemocí, které měly být v Poděbradech léčeny. Zasloužil se o první systematické určení léčebných možností uhličité vody a na popud české kliniky dermatologické vyzkoušel a následně rozpracoval její využití také v dermatologii, například při léčbě ekzémů. Jeho výsledky byly natolik přesvědčivé, že je sám profesor Vítězslav Janovský 251 označil za fenomenální. 252

Jeho časté návštěvy a rozpravy ve spolku českých lékařů nebo dalších odborných spolků vedly k sepsání vlastních poznatků o vzniku lázeňské činnosti a výsledcích své práce. Mezi hlavní výstupy patřila například publikace O ekzemu, jehož obsah přednášel i na dermatologickém sjezdu v Římě 253 O arterioskleróze nebo Indikace vod poděbradských. 254 Dne 14. května, tedy méně než měsíc před slavnostním otevřením lázní, přednesl Dr. Bouček přednášku pro místní obyvatele na téma významu poděbradských lázní a minerální vody. Ve svém vystoupení vyjádřil přesvědčení o jejich velkém budoucím přínosu pro město. Akce se setkala s mimořádným zájmem veřejnosti a odpovídajícím úspěchem. 255

Boučkova odborná erudice, znalost cizích jazyků i jeho opakované studijní cesty do lázní mu umožnily rozvinout vlastní pojetí léčby, které spojovalo praktickou zkušenost s vědeckým přístupem. Výsledkem byl koncept lázní jako odborného pracoviště, vybaveného přesnými přístroji a zaměřeného na léčbu srdečních a cévních onemocnění, což byla oblast, ve které se Poděbrady posléze specializovaly. 256

Úloha lázeňského lékaře však zdaleka nespočívala pouze v péči o nemocné. Bouček se například účastnil i konferencí lázeňských lékařů v Poděbradech, kde řešil i technické a hygienické problémy města – od nedostatku pitné vody, záchodků a laviček přes neosvětlené části města až po špatně řešené odpadní a zapáchající kanalizace nebo nevhodné chování návštěvníků lázní a znečišťování městských ulic. Společně s městskou radou bylo jeho úkolem diskutovat tyto nedostatky a vymyslet ideální řešení vedoucí ke zlepšení veřejné hygieny a infrastruktury. 257 Bouček sám několikrát upozorňoval na poházené papíry, nezametené chodníky a zlobivé děti, které zasedávaly hostům lavičky a prováděly skotačiny. Jako řešení tehdy navrhoval strážníky, kteří budou okolí lázní a jejich čistotu hlídat. 258

Ve dvacátých letech, kdy působil jako lázeňský lékař, zakoupil Bohumil Bouček pro větší pohodlí svých pacientů pěkný ovocný sad, který se nacházel naproti lázeňské budově. Zde si zřídil ordinaci. Jeho synovec Antonín Engl opět vyhotovil plány 259 a brzy uprostřed zahrady vyrostl malý, úhledný domek natřený na modro, s bílými dveřmi a okny. Při úpravě zahrady bylo co nejvíce zachováno z původních ovocných stromů, mezi nimiž vznikly květinové záhony, převážně osázené růžovými keři. Růžemi byla po celou lázeňskou sezónu vyzdobena i ordinace v pavilonku, a téměř každý pacient si odtud odnášel nejen pomoc, ale i růži. 260

Svou roli lázeňského lékaře vykonával Bouček až téměř do konce života, během čehož stále působil jako lékař panský. Přestože se již neúčastnil založení nového vyšetřovacího a léčebného ústavu, byl jeho dlouholetý přínos vnímán jako určující pro první etapu vývoje poděbradských lázní.

Přestože byl MUDr. Bohumil Bouček v poděbradské paměti po dlouhá desetiletí vnímán jako klíčová postava při založení lázní, na jeho přínos nebylo vždy nahlíženo jednoznačně. V některých novinových článcích se objevila tvrzení, že Bouček naopak zpochybňoval vydatnost pramenů a bránil jejich objevení. Takové interpretace vyvolaly nesouhlas v jeho rodině. Na obranu Boučkovy pověsti vystoupil ku příkladu jeho synovec, Ing. František Bouček, který v dopise redakci reagoval na zpochybňující výklad. Uvedl, že rodina vždy vnímala Boučkovo stanovisko jako podporující a zdůraznil, že lékař se v otázce pramenů orientoval vždy odborně, kladně, o čemž svědčí i podpora knížete během pochybností o zdaření vrtu. Paměť o Boučkových zásluhách nebyla tedy vždy bez kontroverzí a jako předmět veřejné diskuse působila i desítky let po založení lázní. 261

Pramen Milada v roce 1913
Lázeňský život si brzy našel svůj osobitý styl

↑ Obsah

2.8. Osobní a rodinný život

Navzdory své časově náročné lékařské a veřejné činnosti si Bohumil Bouček dokázal najít čas i pro osobní život. Právě v Poděbradech, kde už nějaký čas vykonával většinu své praxe, našel svou životní partnerku Boženu, rozenou Schnirchovou. Ta byla téměř o rok starší, než Bohumil a v době jejich seznámení již byla vdovou po železničním staviteli Vojtěchu Birnbaumovi. Jejich dům se postupně stal centrem společenského dění, kde se setkávaly nejen všichni členové nemalého rodu, ale i významné osobnosti tehdejší doby.

Koncem května roku 1883 se Bohumil s Boženou oženil v poděbradském kostele. Svatební hostina se konala přímo u Boučků na zahradě. Bohumilova neteř, které bylo v době svatby deset let, po čase kromě krásných a elegantních šatů nevěsty vzpomínala i na odpolední průběh oslav. Bylo veselo, zpívalo se, dovádělo, prováděly se všelijaké taškařice jako: házeti chlebovými kuličkami na mladé protějšky, ba dokonce strkati hrášky dívkám za šíji, což můj otec přísně a rozhodně odsoudil. 262 Ani jedna z těchto tradic se dnes na běžných svatbách nedodržuje. Mimo jiné se zpívaly české a slovanské písně, a navíc zde probíhala sbírka na obnovu Národního divadla, což může svědčit o silném národnostním cítění přítomných. Vzhledem k tomu, že se svatba odehrávala v době probíhajícího národního obrození, lze tyto projevy chápat jako výraz vědomé podpory české kultury a identity. Později se k tomuto dni Bouček vyjádřil ve svých zápiscích: … zažili jsme nádherný slunný den. A ten sluneční svit jako by nás provázel po celé další pouti životem.263Jednalo se tedy pravděpodobně o velmi šťastné manželství.

Ve svých zápiscích Bouček uvádí, že během své svatby složili manželé jistinu ve výši 500 zlatých za účelem výstavby mecenášského projektu kněžny Charicley z Hohenlohe – majitelky panství, kterým byla dětská opatrovna. Manželé Boučkovi totiž tento projekt velmi podporovali. 264 Opatrovna byla otevřena až v roce 1892, a proto lze spíše předpokládat, že k daru došlo až později, než Bouček uvádí. Je nepravděpodobné, že by se sbírka na její výstavbu konala s desetiletým předstihem.

Po svatbě se manželé usadili v poděbradském domě rodiny Boučkových. Interiér domu byl v té době nově vybaven nábytkem vídeňského stylu, který sem přivezla nevěsta ze svého předchozího bydliště v Döblingu u Vídně. Tam žila se svým prvním manželem Ing. Vojtěchem Birnbaumem ve vkusně zařízené vile. Po jeho smrti vilu prodala a značnou část původního zařízení přemístila do Poděbrad, kde zůstalo zachováno až do 30. let 20. století.

Kromě širokých skříní, velkých zrcadel a koberců zdobilo tuto domácnost i koncertní křídlo slavného výrobce Bösendorfera 265. Božena byla velmi zručnou klavíristkou, jejíž repertoár obsahoval kromě jednodušších písní i Beethovenovy skladby. 266 Vytvořila tak v celé rodině velmi silný vztah k hudbě. Všechny jejich děti tak překvapivě vynikaly hudebním nadáním. Nejstarší syn Bohuslav hrál na violoncello, Jaroslav se od dětství věnoval hře na piano a nejmladší Ladislav na lesní roh. Jeho pravidelné cvičení však probíhalo spíše na zahradě. V Chrudimi, kam Ladislav docházel do školy, však údajně jeho soused vyhrožoval, že ho zastřelí, bude-li se tomuto cvičení nadále věnovat. Zřejmě se tedy hra na lesní roh netěšila přílišné oblibě. Přestože se žádný ze synů nestal profesionálním hudebníkem, hudba tvořila přirozenou součást každodenního života rodiny. 267

Dům působil jako centrum celého rodu. Kromě rodinných setkání a oslav však hostil i návštěvy vzácnější, mezi které patřil například zakladatel české rentgenologie profesor a doktor Rudolf Jedlička, nebo herečka Marie Hübnerová, která vždy cestovala se svým malým psíkem. Ze spisovatelských kruhů je doložena opakovaná návštěva Františka X. Šaldy, Adolfa Heyduka 268 nebo Františka X. Svobody s manželkou Růženou Svobodovou, kterou zaujala svoboda a radost Boučkových dětí v domě natolik, že ji inspirovala k napsání povídky Ozlacenou branou dobrodružné mladosti. Mezi oblíbené hosty patřil rovněž malíř a poděbradský rodák Ludvík Kuba. Ten se podílel na výzdobě domácí galerie a portrétoval několik členů rodiny. 269

Spolu s Boženou přišly do rodiny i její dvě děti z prvního manželství – Vojtěch a Božena, kterým se přezdívalo Bertík a Boža. Dům se tak od počátku manželství hemžil dětmi. Téměř každý den totiž přicházeli i děti Bohumilových sourozenců a společně si zde hráli. Údajně ani přísná babička 270 je tehdy doma neudržela. Nejzajímavější pro ně byl flašinet, který hrál árie z tehdejších oblíbených oper. Bertík s Božou však nezůstali dlouho sami. Už v roce 1884 se narodila manželům dcera Bohumila, o dva roky později syn Bohuslav a následně po dvou letech Jaroslav a Ladislav. Bohumil se vždy snažil si i přes svou časově náročnou práci najít na své děti čas. Po ordinování si s nimi hrál, tančil a zpíval. Mezi jeho oblíbené lidové písně patřil údajně Strýček Nimra nebo Vandrovalo děvče od potoka k řece. Často je také brával s sebou do kočáru, když konal návštěvy nemocných, což ovšem mohlo být poměrně riskantní. 271

Dne 26. května 1908 oslavil Bouček se svou manželkou stříbrnou svatbu. Obyvatelé města Poděbrad jim při této příležitosti věnovali shromážděnou částku 4850 korun, kterou se manželé rozhodli věnovat místní nemocnici. Částka měla sloužit ke zvelebení nemocnice, nákupu zdravotnických přístrojů a obecně k podpoře pacientů. Součástí daru byla také umělecky zpracovaná stříbrná mísa od 23 poděbradských dam. 272 Manželé Boučkovi byli dojati množstvím květin, přání a uznání, kterého se jim v ten den dostalo.

Každé dva až tři týdny v roce trávil Bohumil v Karlových Varech, kde si údajně léčil svůj dlouhodobě chorý žaludek. Tvrdil, že si těmito návštěvami prodlužuje život. Část desátých let 20. století poté trávil cestováním se svou ženou. Společně navštívili Paříž, Dubrovník nebo Itálii. Během letních měsíců také brával své syny a synovce na pěší výlety po české přírodě. 273

V říjnu roku 1908 se Dr. Bouček vydal na cestu do Říma. Největší dojem v něm zanechaly Pantheon a Andělský hrad, stejně jako množství římských fontán. Přiznal však, že nadmíra dojmů unavovala jeho mysl. Antické ruiny vnímal jako působivé, avšak poněkud pochmurné a skličující, zatímco moderní část města působila příjemně a živě. Chrám svatého Petra na něj údajně nedopadl tak silně, jak očekával, přesto jej zaujaly především portréty starých Římanů a Michelangelovy fresky v Sixtinské kapli. Při návštěvě Lateránu se zúčastnil procesí českých poutníků, během něhož bylo kázání vedeno v češtině. Průvodcem výpravy byl Boučkův nevlastní syn Vojtěch Birnbaum 274, který tehdy studoval v Římě dějiny umění. Během cesty hovořil o českých umělcích, jako byl malíř Beneš Knüpfer či sochař Josef Augustin Paukert. Bouček závěrem konstatoval, že Češi jsou v Římě vnímáni jako kulturně založený a uměnímilovný národ. 275

Rozsah činností, které Bouček v tomto roce zvládl, je při nejmenším pozoruhodný. Vedle intenzivní lékařské praxe se otevřely lázně, přijal nové veřejné funkce a absolvoval řadu zahraničních cest. Lze tedy předpokládat, že jeho program byl mimořádně náročný. Tento souběh činností mohl zároveň přispět ke zlepšení jeho finanční situace. Kromě nového platu lázeňského lékaře mu byl totiž od začátku roku 1908 zvýšen také honorář za řízení nemocnice z 200 na 300 korun ročně. 276

O rok později, opět v říjnu, se do Itálie vydal znovu. Tentokrát navštívil města Benátky, Milán, Janov, Řím a především Neapol. Oceňoval místní uvolněnou atmosféru, kulturní bohatství i návštěvy muzeí, kde byly vystaveny pompejské vykopávky. Zmiňuje také mořskou biologickou stanici, která v něm zanechala hluboký dojem. Na ostrově Capri se setkal s českým krajanem Kosinou, který ho v hotelu Royal přijal velmi srdečně. Nejintenzivnější dojmy si odnesl právě z oblasti Neapole. Z Neapole pokračoval přes Sorano do Pompejí, které si přál navštívit již od mládí. Místo na něj silně zapůsobilo svou tragickou historií – připomnělo mu zničený život někdejších obyvatel, které výbuch sopky připravil o domovy i život. Na zpáteční cestě navštívil ještě Florencii. 277

Říjen byl pravděpodobně Boučkovým oblíbeným cestovatelským měsícem, jelikož roku 1910 v tu dobu podnikl cestu do německých měst Nauheim, Hamburg, Wiesbaden a Frankfurt, kde navštívil Goetheho dům. Poté pokračoval do Paříže, kde na něj velmi silně zapůsobilo moderní lékařství a umění. V pařížské nemocnici Necker byl svědkem špičkových rentgenových vyšetření, která hodnotil jako kvalitnější než ta, jež znal z Německa. Zaujala ho i ukázka přístroje pro lokalizaci cizích těles v lebce. Z Paříže si odnesl celkově velmi pozitivní dojem, označil Francouze za národ výjimečných schopností, který měl dlouhodobě významnou pozici v oblasti lékařství. Z uměleckých památek ho nejvíce oslovily malířské sbírky v Louvru, zejména díla z přelomu 18. a 19. století. 278

↑ Obsah

2.9. Publikační činnost

Bohumil Bouček si postupně vedl záznamy o veškeré své lékařské činnosti, které následně využíval ke svým studiím a výzkumům. Je pozoruhodné, že si během své časově náročné lékařské profesi a nemalé rodině dokázal vůbec vyhradit čas na záznam poznatků, natož na jejich publikaci. Často se ve svých průzkumech vracel k zápiskům svého otce, které se také rozhodl roku 1902 zveřejnit jako ucelené dílo. Přibližně od roku 1904 navíc začal Bouček pořádat přednášky, během kterých se snažil veřejnost alespoň částečně poučit o domácím ošetřování nemocných a zároveň o výchově a péči o děti. 279 Mohl již hojně čerpat z vlastních zkušeností, jelikož jeho nejstarší dceři bylo již dvacet let a nejmladšímu synovi čtrnáct.

 Na počátku roku 1906 zveřejnil Časopis českých lékařů Boučkovu stať Porodnické zkušenosti. Kromě historického výzkumu z pramenů pražské porodnické kliniky zde popisuje uplynulých 16 let své porodnické praxe, během které vykonal 246 operací kleštěmi a 52 obratů. Srovnal zde své výsledky s dalšími klinikami a dospěl k závěru, že jeho praxe je poměrně úspěšná. 280

K padesátiletému jubileu poděbradské nemocnice vydal Bouček nejprve práci Chirurgické zkušenosti, kde shrnul své operace a zákroky vykonané práce v dané instituci 281 a následně také Zkušenosti praktického lékaře. Zde podrobně analyzoval veškerou svou lékařskou činnost v poděbradském okolí. 282

Některé jeho články byly údajně zveřejněny i v newyorských novinách, o čemž ho informoval tamní přítel Václav Plaček a k dopisu přiložil i konkrétní novinová čísla. 283 V archivu se však dochoval pouze dopis.

K výročí padesátiletého trvání své lékařské praxe se Bouček roku 1923 rozhodl vydat i vlastní zápisky praktického lékaře a navázat tak na publikaci svého otce. Neobsahují pouze lékařské záznamy, ale také kulturní, hospodářské a politické události, které se v dané době udály, což potvrzuje Boučkův znamenitý přehled o světovém dění. K vydání knihy se pozitivně vyjádřilo mnoho významných osobností, mezi které patřil například Josef Thomayer, který požadoval více podobných publikací, Alois Jirásek, podle kterého zůstane vítaným příspěvkem pro naši kulturní historii, Jaroslav Goll nebo Karel Chodounský 284 který uvedl: dávno již nečetl jsem tak zajímavou knihu jako tuto. 285 Bouček ku příležitosti padesátiletého jubilea od své promoce požádal o obnovu svého vysokoškolského diplomu z vídeňské fakulty, ale dostala se mu odpověď, že obnovení se uděluje pouze ve výjimečných případech a u něj to není nutné. 286

↑ Obsah  

2.9.1. Cholera na Poděbradsku

Roku 1902 se po téměř 30 letech znovu objevila v Evropě epidemie cholery. V této době však byl díky doktoru Robertu Kochovi již znám bacilární původce této nemoci, a tak byla její léčba o něco snadnější. Pro Boučka to však byla první zkušenost s touto infekcí, a tak znovu prostudoval zápisky svého otce, který měl s cholerou mnohem více zkušeností. Už František Bouček během své praxe zaznamenal, že cholera se často objevuje v domech, kde již dříve propukl tyf. Stavení, kde žili lidé nakaženi cholerou byla nakažena na několik let. Varoval jsem jistého člověka, aby se nestěhoval do cholerového domu, než on neposlechl mé rady a cholerou zemřel. 287

Bohumil Bouček po vypuknutí další epidemie a prostudování otcových poznatků začal s vlastním výzkumem. Našel si veškerá úmrtí z pěti posledních epidemií a zaznamenal je do mapy. Během tohoto výzkumu se ukázalo, že některé části města byla zcela ušetřena, zatímco jiná naopak těžce postižena. Zaznamenal zde i oběti tyfu, čímž potvrdil otcovu teorii o výskytu cholery tam, kde dříve propukl tyf. Bouček následně odebral vzorky pitné vody a půdy z nejvíce a nejméně zasažených oblastí a odeslal je na chemický rozbor. Zde se zjistilo, že mezi jednotlivými půdami jsou značné rozdíly – jedna se okysličuje dobře, druhá nikoliv. 288

Veškerá data a výsledky svého terénního bádání v 36 obcích shromáždil ve své práci Cholera na Poděbradsku. Došel zde k závěru, že cholera má epidemický charakter, ale její šíření ovlivňuje řada lokálních faktorů, zejména zmíněný typ půdy a prostředí. Zdůraznil zde, že každá epidemie potřebuje nejen infekční zárodek, ale i místní a časové podmínky – bez nich nákaza ztrácí nakažlivost. Pitná voda podle něj většinou nemá zásadní vliv na šíření, naopak rizikové je prostředí podél toků řek. Půda, která nemá přístup k vodě a vzduchu není pro šíření cholery příznivá. Původ cholery zůstává podle Boučka neznámý. Ve svých pozorováních si všímá i opakovaného výskytu nemoci v konkrétních domech či sousedstvích a varuje před rizikem rychlého šíření v rámci jednoho objektu. Doporučuje proto včasné vyklizení a izolaci zasažených domů. Upozorňuje také, že každá epidemie by měla být zkoumána komplexně – nejen u jednotlivců, ale v rámci celé komunity, a navíc by měl být brán zřetel na předchozí epidemie. 289

V tomto kontextu Boučkova práce představovala důležitý příspěvek k pochopení šíření cholery v konkrétním regionálním prostředí. Jeho pozorování, že cholera se šíří zejména v oblastech s určitými typy půdy a že opakovaný výskyt nemoci v konkrétních domech naznačuje lokální faktory přenosu, doplňovala tehdejší poznatky o významu hygieny a životního prostředí. Ačkoliv Bouček nepřinesl revoluční objev, jeho důraz na komplexní přístup k epidemii a pozornost věnovaná místním podmínkám přispěly k rozvoji praktických opatření v boji proti choleře. Knihu vydal vlastním nákladem přibližně za 500 zlatých.

Na přání doktora Maxe von Pettenkofera nechal Bouček přeložit dílo i do německého jazyka a s rukopisem se vydal do Mnichova, kde došlo k jejímu vydání. Zde však publikace nenalezla širší čtenářský ohlas a její prodej nebyl příliš úspěšný. Nakonec bylo Boučkovi zbylých 769 vydaných exemplářů posláno zpět do Čech v naději, že se spíše prodá v kraji, o kterém brožura jedná. 290 Cestu nastupoval jsem s radostným pocitem: vezu spis venkovského českého lékaře v německém překladu k uveřejnění. 291

↑ Obsah  

2.9.2. Rozpravy zdravotnické

Od začátku své praxe se Bouček zaměřoval mimo jiné i na vývoj dětí, a především na modernizaci tehdejšího školství. Kromě školské rady města působil od roku 1887 i jako zástupce Zemského výboru pro pokračovací školu průmyslovou v Poděbradech. 292 Své názory a poznatky shrnul a vydal v publikaci Rozpravy zdravotnické z roku 1900, kde kriticky analyzoval stav zdravotnictví a hygieny v pozdním 19. století, přičemž kladl důraz na přetížení školní mládeže, zanedbanou tělesnou výchovu a nedostatečnou hygienu v institucích i domácnostech. Výrazně volal po reformě školství, zdravotní osvěty, zavedení školních lékařů a zlepšení životních podmínek, zejména bydlení. Zajímavé jsou jeho pokrokové názory na ženský učitelský celibát, který odmítal jako škodlivý, a důraz na rovnováhu mezi tělesným a duševním zdravím, včetně prevence nervozity jako civilizační choroby.

Bouček se stavil proti tehdejším lékařským dogmatům, například pouštění žilou, a podporoval modernější, hygienicky orientované přístupy ovlivněné Pettenkoferem. Obhajoval vegetariánskou, jednoduchou stravu, varoval před alkoholem a apeloval na význam čistoty, pohybu a radosti pro zdravý vývoj dětí. Kniha je výjimečná svým mezioborovým přesahem, jelikož propojuje zdravotnictví, pedagogiku a sociální reformu. 293 Mnohé její myšlenky působí překvapivě aktuálně i v současnosti.

V roce 1901 se zúčastnil sjezdu lékařů a přírodozpytců, kde hovořil o vlivu moderní školy na mladé generace. Doporučoval zde především školy v přírodě a časté střídání duševních a tělesných aktivit. 294

↑ Obsah  

2.10. Ocenění

Za svou práci a obětavé působení obdržel Bouček nejedno poděkování a ocenění. Ku příkladu v roce 1888 děkovalo okresní hejtmanství Poděbrad za znamenité vypořádání se s epidemií osypek, které vedlo k jejímu vymizení. 295 Stejně tak opakovaně obdržel poděkování za očkování stovek dětí proti neštovicím, nebo za svou přednáškovou činnost, konkrétně například v roce 1884 za přednášku porodním bábám, kde se mimo jiné snažil vysvětlit nutnost a účinnost dezinfekce. 296 Dále roku 1902 za vysvětlení Roentgenova přístroje poděbradským učitelům a přispěl tak k jejich dalšímu vzdělání. 297 Kromě dětí měl na starost i veškeré očkovací záležitosti u dospělých v poděbradském obvodu, takže poděkování bylo skutečně na místě. 298

V roce 1909 byl Bohumil Bouček vyznamenán prostřednictvím okresního hejtmanství v Poděbradech zlatým záslužným křížem s korunou, a to jako ocenění za jeho dlouholetou, uznávanou a veřejně prospěšnou činnost. O udělení tohoto vyznamenání rozhodl císař František Josef I. již 30. listopadu 1908. 299

Bouček se však netěšil ze strany okresního hejtmanství vždy jen pochvalným uznáním. V roce 1907 byl dopisem z okresního výboru napomenut za to, že bez předchozího souhlasu zřídil letní besídku pro pacienty městské nemocnice. Okresní starosta ho tehdy důrazně upozornil, že vzhledem k napjatému rozpočtu nemocnice je nutné všechny podobné investice nejprve konzultovat a vyčkat schválení výboru. 300 O dva roky později byl zase upozorněn na nedodržení povinnosti nahlásit výskyt nakažlivého zánětu příušnic. Okresní hejtmanství mu v úředním dopise připomnělo příslušná nařízení a vyzvalo jej, aby v budoucnu jednal přesně podle platných předpisů, což dokládá, že byl jako praktický lékař pečlivě sledován i z hlediska administrativních povinností. 301

Ocenění práce Bohumila Boučka nepřicházelo pouze ze strany města či odborné veřejnosti, ale i od samotných pacientů. Mnozí mu vyjadřovali vděčnost osobními dopisy, v některých případech však dokonce i veřejně – například prostřednictvím tisku. Jeden z takových případů představuje poděkování nadstrážníka Antonína Procházky z Českého Brodu, který byl léčen v poděbradských lázních pod vedením Boučka. Ve svém vyjádření zveřejněném v novinách popsal, že díky léčbě se mohl zcela zotavit z těžké choroby a znovu se plně věnovat své profesi. 302

Roku 1913 mu udělila Italská fyzicko-chemická akademie v Palermu medaili I. třídy za vědecké a humanitární zásluhy. 303 Pravděpodobně ji obdržel za své pojednání o léčení ekzémů poděbradskou minerální vodou, které zaslal téhož roku na mezinárodní sjezd kožních lékařů v Římě. 304 Nejednalo se však o první ocenění z Říma, které Bouček obdržel. Už v roce 1904 se zde účastnil mezinárodního sjezdu, kde představil svůj výzkum o choleře v Poděbradech a okolí, za což byl oceněn čestným diplomem. 305 Následně v roce 1922 obdržel Bouček francouzský Řád akademických palem za zásluhy o vzdělání a vědu. 306 Téhož roku uveřejnil pařížský časopis L'encyclopédie contemporaine uznání práce doktora Bouček v souvislosti s jeho účastí na mezinárodním radiologickém kongresu v Praze. Bouček byl označen za jednoho z nejpozoruhodnějších českých lékařů. 307

↑ Obsah  

2.11. V čase války a nejistot

Bohumila Boučka se částečně dotkla i první balkánská válka mezi Černou Horou a Tureckem. V Praze totiž v říjnu 1912 vznikl výpomocný výbor na podporu válčících Jihoslovanů, na jehož ustavující schůzi byl Bouček pozván kvůli svým zkušenostem z dřívějšího pobytu na Černé Hoře. Podle jeho vzpomínek bylo mezi českou veřejností patrné silné nadšení pro jihoslovanskou věc – během krátké doby se podařilo vybrat více než jeden milion korun na finanční pomoc a obdobná suma na materiální podporu. Dne 29. října odcestoval profesor Jedlička s výpravou do Bělehradu, přičemž přizval i Boučkova syna. Krátce nato, 1. listopadu, došlo k bitvě u Kumanova, která skončila úplnou porážkou turecké armády. 308

O dva roky později vypukla v červenci první světová válka. Vojenská mobilizace se ho osobně netýkala, což se domníval, že je zapříčiněno jeho pokročilým věkem. V roce 1916 však obdržel zprávu, že je od vojenské povinnosti osvobozen kvůli své práci železničního lékaře, nikoliv tedy kvůli svému věku. 309 Mobilizace se ovšem dotkla obou jeho synů a zetě, kteří byli povoláni do služby. Nastalo těžké loučení, popsal Bouček. Na počátku roku 1915 obdržel Bouček zprávu, že jeho zeť Emil Obereigner ve válce padl. 310 Další zprávy již chodily velmi zřídka, některé dopisy byly údajně na cestě celý rok. 311

Kromě toho Bouček vzpomínal na vysoké zdražení potravin a oblečení, šetření, schovávání a odevzdávání mouky, nebo na tzv. „chlebenky“. Zmínil i nařízení, které zakazovalo občanům ve středu a v pátek jíst maso. V neposlední řadě bylo velmi vzácným a drahým zbožím dřevo a uhlí nebylo k dostání téměř vůbec. To vše bylo kvůli nedostatku zdrojů a snaze státu o šetření potravin, které bylo nutné posílat na frontu. Obyvatelstvo se bouřilo, a i Bouček přiznal pocity tělesné slabosti zapříčiněné nedostatečnou stravou. Jezdívám často na vesnice ne tak k nemocným, jako pro potraviny. Musím prositi, jako jindy žebráci činili. Bouček popsal i případ, kdy skupina žen v roce 1917 přepadla vlak s uhlím, ale nárazem dalšího vlaku všechny zemřely. V Poděbradech byly tyto vlaky pod vojenským dozorem. Jeden chlapec tak byl při pokusu o krádež zastřelen. V témže roce došlo pro nedostatek uhlí dokonce k uzavření škol a stagnaci vlakové dopravy. V Praze se kvůli hladu začalo používat i koňské maso.

Několikaletý válečný konflikt se však značným způsobem promítl i do Boučkovy každodenní lékařské praxe. Ve vesnicích byli rozmístěni ruští zajatci, z nichž mnozí trpěli různými nemocemi. Služba v lazaretu s pětadvaceti rekonvalescenty se stala trvalou součástí lékařské péče. Zajatci si často přáli zůstat hospitalizováni a žádali, aby nebyli propouštěni zpět. Zároveň se začali objevovat mladí muži, kteří se pokoušeli získat lékařské potvrzení za účelem vyhnutí se vojenské službě. 312

Nejrozšířenější nemocí byla chřipka, kterou trpělo i mnoho železničních pracovníků, tedy výrazné množství Boučkových pacientů. V této době měl více práce než kdy předtím. Denně bylo mnoho nemocných a hojný pobyt mezi ubohými zajatci byl velmi málo potěšitelný. První alespoň krátký oddych uskutečnil až v září 1917, kdy odjel do Ledče nad Sázavou za účelem zotavení se. V září roku 1918 se průběh chřipkové epidemie dramaticky zhoršil. 313 Zatímco v epidemii roku 1890 umírali spíše starší osoby, nyní podléhali infekci i mladí během několika dnů. Nemoc byla provázena krvácením z nosu a plic a svými projevy připomínala mor. Vojáci a zajatci mimo jiné přinesli do města také svrab, který v následujících letech zavinil epidemii. 314

Na jaře 1918 slavil Spolek českých mediků 50 let své existence. Slavnost se konala v Praze v reprezentačních prostorách Národního muzea v Pantheonu, za účasti zakladatelů spolku, Karla Chodounského, Vítězslava Janovského i Josefa Reinsberga. Jako čestný člen spolku 315 přijal pozvání i Bouček, který vzpomínal, jak ustavující schůze kdysi proběhla ve skromné hospodě U Fáfů, zatímco nyní se slavilo v jednom z nejvýznamnějších sálů Prahy. Původně plánovaný slavnostní banket však úřady z bezpečnostních důvodů zakázaly, čímž byl Bouček poměrně zaskočen, jelikož si nedovedl představit, že by medici mohli ohrozit státní bezpečnost. 316

O nově vniklém svobodném státě se Bouček údajně dozvěděl 28. října v 11 hodin díky došlému telegramu. Ihned propukl ve městě jásot nesmírný. Během vánočních svátků navíc obdržel tři měsíce zpožděnou zprávu z Vladivostoku, kde bylo uvedeno, že jeho synové jsou živi a zdrávi. 317 Až v následujícím roce ze Sibiře začaly zprávy od synů chodit častěji a pravidelně. Koncem roku 1918 navíc obdržel odpověď od Alice Masarykové, kterou pravděpodobně žádal o informace o svých synech, jelikož ho informovala, že napíše, jakmile se o nich cokoliv dozví. 318 Další zprávy o synech dostával především od svého přítele Václava Plačka, který žil v té době v New Yorku. Jeho prostřednictvím mohl synům také odesílat osobní dopisy, místní tisk a balíčky. 319 Z New Yorku do Evropy totiž údajně vyplouvala loď s legionáři ze Sibiře. 320 Bohuslav se vrátil do Prahy 12. ledna 1920, o čemž byl jeho otec informován telegrafem. 321

Na počátku roku 1920 oslavil Bouček své 70. narozeniny. Tuto událost oslavil společně s rodinou, přáteli a lékárníkem Janem Hellichem, který byl pouze o dva týdny mladší než on. Údajně to byl velmi srdečný večer. 322 Za nějaký čas obdržel Bouček pozvání na čaj od prezidenta republiky pro sebe a svou manželku. Měl se tam dostavit 26. března téhož roku. 323 Archiv Polabského muzea disponuje pouze pozvánkou na tuto událost. O reálné účasti již nejsou žádné další zmínky v dalších archivech ani v Boučkových zápiscích.

Poválečná léta Bouček popisoval jako dobu drahoty. I přes neustálé zvyšování poplatků za ošetření 324 se u lékařů výrazně projevil nedostatek příjmů, Nemohli totiž od svých pacientů žádat tolik, aby alespoň pokryli své náklady, přičemž stejně svou službu a pomoc nemocným vykonali. Předražené zboží prezentoval ku příkladu na obleku, jehož cena se vyšplhala k více než 2000 korun. Často se také setkával s lidmi, kteří byli novými poměry v zemi zmateni a naříkali, že během Rakousko-Uherska se jim dařilo lépe. 325 První zmínka o zlepšení cen za zboží a potraviny je až z roku 1921. 326

↑ Obsah  

2.12. Okresní nemocnice

Příběh nové poděbradské nemocnice se začal psát již v roce 1904, kdy Bouček absolvoval první jízdu automobilem do Prahy. Při této příležitosti totiž údajně vyhlédl ideální místo pro tuto instituci. 327 V následujících letech postupně upozorňoval na nedostatky jeho malé nemocnice, jelikož disponovala malým počtem lůžek, padala omítka, nebo bylo nutno vyměnit stará kamna za nová železná. 328

S rostoucím významem lázní a města samotného však Boučkova soukromá nemocnice přestávala kapacitně stačit. Převoz vážnějších případů do okolních nemocnic byl stále častější, proto se začalo mluvit o potřebě nové, větší městské nemocnice. V roce 1917 při 60. výročí nemocnice rekapituloval Bouček svou práci a uvedl, že během let zde bylo ošetřeno téměř 3 900 pacientů, z toho více než tisíc chirurgických případů. Boučkova nemocnice, označovaná dr. Vondrovicem jako malá diletantka, postupně ztrácela prestiž a nebyla schopna vyrovnat se velkým nemocnicím. Po válce už sloužila jen omezeně a po Boučkově smrti v roce 1926 byla prodána do soukromých rukou. 329 V publikaci doc. Šmilauerové je uvedeno, že budova po válce sloužila Československému červenému kříži k umístění pacientů z řad legionářů. 330 Budova byla v roce 1922 prodána ve veřejné dražbě za 50 100 korun Václavu Doušovi z Kout. 331

Přestože se již před rokem 1907 uvažovalo o výstavbě nové nemocnice s kapacitou 100 až 150 lůžek, její realizaci dlouhodobě brzdily organizační a projektové komplikace. Až v roce 1914, konkrétně 16. března, okresní výbor oficiálně přijal návrh na její stavbu. Bouček se projektu aktivně věnoval, když sbíral zkušenosti z jiných zařízení a snažil se na základě dotazníků vytvářet představu o efektivní podobě nové budovy. Rozesílal také různé dotazy okresním nemocnicím ohledně jejich vybavení a zařízení. Výsledek tohoto výzkumu vyšel v roce 1912 v Časopise českých lékařů. 332

Plány výstavby se ale neustále měnily, byly zamítány a přicházeli noví projektanti. Až když byly konečně přijaty definitivní návrhy poděbradského rodáka profesora Antonína Engla 333, stavba byla schválena, zajištěno financování a připraven začátek výstavby na podzim, vypukla v červenci první světová válka. Tento zásah osudu způsobil, že město Poděbrady čelilo následkům neuskutečněné stavby ještě dlouhá léta.

Po skončení první světové války byla otázka výstavby nemocnice znovu otevřena a pokračovalo se tam, kde se před lety nuceně přestalo. Ze schválených prostředků byla ale realizována pouze menší část původního plánu, kterou byl izolační pavilon 334. Nicméně i tato částečná realizace představovala výrazný posun vpřed. Nové zařízení nabídlo pacientům lůžkové oddělení, operační sál s dostatkem denního světla a celkově zdravější prostředí díky čistému ovzduší. Budova byla otevřena 1. června 1921 335 přičemž její výstavba si vyžádala náklady ve výši čtvrt milionu korun 336. Doc. Šmilauerová ve své publikaci uvádí náklady až ve výši půl milionu korun. 337

Bouček zde zpočátku působil jako primář. Na zvelebování a doplňující zařízení čerpal Bouček peníze nejen z městské pokladny, ale také z nadace manželů Boučkových. 338 Tato nadace byla zřízena městskou radou v květnu roku 1908 ku příležitosti 25. výročí sňatku manželů Boučkových. Bouček s vděčností žádal, aby veškeré její finance byly následně věnovány poděbradské nemocnici 339. Po odchodu dr. Boučka převzal městský lékař Václav Kryšpín správu tohoto zařízení, které tehdy disponovalo pouze 15 lůžky 340.

Ve třicátých letech začala nemocnice v Poděbradech postupně rozšiřovat svůj charakter. Vedle původního zaměření na infekční onemocnění začala fungovat i jako všeobecné zdravotnické zařízení, kde se prováděly chirurgické zákroky i porody. Velikost však zůstávala stejná. V tomto období se do jejího čela postavil MUDr. Václav Kryšpín mladší, který zde nechal zřídit samostatný operační sál 341.

Tato budova ovšem vzhledem k neustálému rozvoji města svou kapacitou nestačila a otázka jejího rozšíření začala být stále aktuálnější. Naděje obyvatel na výstavbu větší nemocnice se stovkou lůžek však zůstaly nenaplněny, přestože se o tomto záměru opakovaně vedly diskuse 342. Důvodem byly mimo jiné vyšší investice kraje do rozvoje nemocnic v Městci Králové, Kolíně a Nymburce, čímž potřeba další rozsáhlé nemocnice v Poděbradech pozbyla na aktuálnosti 343 Konečné zmaření plánů pak přinesly i dramatické historické okolnosti, zejména okupace a válečné události, které odvedly pozornost i prostředky jiným směrem.

Někteří obyvatelé Poděbrad ale vnímali Boučkovu roli při zřizování veřejné nemocnice kriticky. V regionálním tisku se objevovala tvrzení, že spíše zdržoval postup prací, než aby je podporoval, a že nebýt jeho zásahů a námitek, mohla být nemocnice postavena již před první světovou válkou. Odmítal také návrh, aby byla budoucí nemocnice pojmenována Jubilejní nemocnice císaře Františka Josefa I., a na protest proti tomuto záměru dokonce sepsal článek, který však tehdejší úřady nedovolily zveřejnit 344. Tuto kauzu o několik let později potvrdil i Boučkův syn Bohuslav, který popsal, že jeho otec byl zásadně naladěn protihabsbursky při každé příležitosti, ale jeho obvinění ze zdržování odmítal 345.

↑ Obsah  

2. 13. Závěr života

Ani v pokročilém věku se Bouček nepřestal sebevzdělávat a vědomostně se rozvíjet. Na jaře roku 1921 se účastnil jako nejstarší a čestný host I. sjezdu českých chirurgů a gynekologů, na který bylo přihlášeno přes sto odborných přednášek. Mnohé z nich byly podle Boučka velmi kvalitní a přinesly zcela nová a důkladně zpracovaná témata. Byl přesvědčen, že s takto koncipovaným programem mohou čeští lékaři konečně důstojně reprezentovat i v mezinárodním měřítku. V krátkém projevu pak připomněl, jaké byly poměry v české chirurgii před padesáti lety 346. V následujícím roce vydal pojednání o léčbě poděbradskou minerální vodou, kde popisuje své čtrnáctileté zkušenosti v pozici lázeňského lékaře. „Na sklonku svého působení jsem šťasten, že jsem mohl léčiti nemocné tímto přirozeným způsobem, a že mé rodiště dočkalo se takového rozkvětu.“  347

Přibližně v polovině 20. let začal Bohumil vážně churavět. Jeho dlouhodobé potíže se žaludkem se postupně zhoršovaly. Pobytu na lůžku se už nedokázal vyhnout. Již časně z jara se začal léčit nejprve v Karlových Varech, poté v Jáchymově, a nakonec v pražském sanatoriu 348. I když ve svých dopisech ze srpna roku 1924 uváděl, jak mu lázeňská léčba v Karlových Varech prospívá 349 k výraznému zlepšení zdravotního stavu již nedošlo, a naopak se jeho situace nadále zhoršovala.

Rodinná kronika uvádí, že zemřel mezi svými příbuznými, ve svém rodném domě dne 24. května 1926 350. Smuteční oznámení však nese informaci, že Bohumil Bouček zemřel 22. května 1926 přibližně v 8 hodin večer. Pohřeb se konal v domě smutku na poděbradském hřbitově o tři dny později. Jelikož se v únoru roku 1921 rozhodl vystoupit z církve 351 nekonala se k uctění jeho památky žádná zádušní mše, jako tomu bylo například po smrti jeho matky v roce 1908. Na parte bylo uvedeno: „Prosíme, aby místo kytic a věnců pamatováno bylo na účele dobročinné a národní“ 352. Na jeho poslední cestě ho přišlo vyprovodit téměř celé město i obyvatelé okolních regionů, včetně žáků a učitelů všech místních škol a členů všech spolků, ve kterých Bouček působil 353.

O jeho smrti informovalo několik regionálních novin a později připomínali jeho životní příběh a poslání i noviny státní. Redakce se řídily přáním Boučkovy rodiny a místo věnců vybíraly k uctění jeho památky finanční dary, které byly následně věnovány na charitu. Na dobročinnou organizaci Masarykova liga proti tuberkulóze bylo prostřednictvím Poděbradských novin vybráno celkem 570 korun, spolek Ochrana matek a kojenců získal 100 korun a na místní chudé věnovali zdejší lékaři 650 korun 354.

Po jeho smrti nechal syn Bohuslav založit nadaci jako památku na lidumilný život Bohumila Boučka, která měla poskytnout vánoční peněžitou výpomoc do chudobince Martina Paroubka v Poděbradech 355. Věnoval tam 5500 korun, které získal z pozůstalosti po svém otci 356. Po smrti matky v roce 1928 věnoval ve prospěch této nadace dalších 10 000 korun 357. Dále daroval některé knihy z otcovy osobní knihovny lékařské fakultě Masarykovy univerzity v Brně, kde v té době působil 358.

Malíř Ludvík Kuba se v jednom novinovém článku vyjádřil k Boučkově smrti: „odešel muž, jenž nežil ve zlatě a nepotřeboval toho. Byl sám ze zlata“ 359.

↑ Obsah  

3. Bohuslav Bouček

Bohuslav Bouček, přezdívaný Hoša, se narodil 2. dubna 1886 v Poděbradech jako druhé dítě a první syn manželům Bohumilovi a Boženě Boučkovým. Pokřtěn byl 14. dubna zmiňovaným proboštem Kotrbelcem a jeho kmotry se stali Jan Hellich, přítel otce Bohumila, a jeho babička Antonie Boučková 360. Vyrůstal v prostorném domě, který byl živým centrem společenského i rodinného dění. Časté návštěvy významných osobností, intelektuálů i přátel rodiny vytvářely přirozený rámec pro jeho osobnostní formování. Atmosféru domova obohacovala také hudba, kterou, jak už bylo uvedeno výše, do každodennosti vnášela jeho matka se svým hudebním nadáním. Bohuslav se od dětství učil hře na housle (pozn.: na čelo) a byl tak vnímavě veden k estetickému cítění i společenské kultuře. Toto prostředí zásadně ovlivnilo jeho směřování i pozdější životní postoje.

↑ Obsah  

3. 1. Studentská léta

Po úspěšném odmaturování v roce 1905 na gymnáziu v Rychnově nad Kněžnou se vydal ve šlépějích svého otce i dědečka a nastoupil na lékařskou fakultu tehdejší české Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Údajně se však nejednalo o jasné a jednoduché rozhodnutí. Jelikož zdědil po matce hudební nadání a velmi vřelý vztah ke kultuře, věnoval se určitý čas i studiu konzervatoře a filozofické fakulty 361 Nakonec ovšem zvítězila medicína, kde strávil následujících šest let. Během nich kromě studia nejprve působil jako dobrovolný pracovník ve fyziologickém ústavu a následně jako asistent při praktické výuce ve farmakologickém ústavu. V této době také podnikl svou první studijní cestu, kdy odjel do Itálie studovat malárii 362. Během svých studií se rozhodl v roce 1910 vystoupit z katolické církve 363. Své studium medicíny završil promocí, která se konala na konci března 1911 364.

Po ukončení svých studií musel absolvovat rok jako jednoroční dobrovolník 365 ve vojenské službě. Bouček se však tehdy potýkal s tíživou finanční situací. Neměl žádný vlastní majetek ani příjmy a během studia byl plně závislý na podpoře rodičů. Podle potvrzení městské rady v Poděbradech z října 1911 měl jeho otec Bohumil Bouček roční příjem přibližně 7200 korun, což sotva pokrývalo náklady na výživu početné rodiny se čtyřmi tehdy nezaopatřenými dětmi. Proto se městskou radou doporučovalo, aby byl Bohuslav Bouček jako jednoroční dobrovolník přijat na státní útraty 366.

Vláďa - Jarda - Hoša
Velikonoce 1906

↑ Obsah  

3. 2. Lékařská praxe

Po návratu z roční vojenské služby začal působit jako externí lékař na II. interní klinice v Praze 367. Na podzim roku 1912 byl jmenován sekundárním lékařem v nemocnici v tehdejším Německém Brodě 368, ovšem na místo nikdy nenastoupil. Navázal totiž na předchozí studijní vztah s prof. Rudolfem Jedličkou, pod jehož vedením se zúčastnil dobrovolné lékařské mise do Bělehradu během balkánských válek. V rámci této výpravy působil jako lékař ve službách srbského ministerstva války a intenzivně se věnoval péči o raněné vojáky.

Po návratu do Čech v létě roku 1913 rezignoval v Německém Brodě 369 a vzápětí přijal místo soukromého asistenta profesora Jedličky v Praze. Během práce s prof. Jedličkou byl Bouček vybídnut i ke studiu rentgenologie, za jehož účelem absolvoval zahraniční cesty do Vídně, Hamburku, Berlína a Mnichova 370. Jeho nasazení a lékařská služba v těžkých válečných podmínkách mu později vynesly několik významných ocenění, mezi nimiž bylo i vyznamenání svatého Sávy IV. třídy, Královský srbský Kříž milosrdenství a Řád srbského Červeného kříže 371.

↑ Obsah  

3. 3. První světová válka

Na konci července roku 1914 zasáhly první zprávy o mobilizaci i mladého Boučka. Po potvrzení, že se týkají také jeho pěšího pluku, neváhal, a ještě téhož dne odcestoval do Poděbrad, aby si připravil uniformu. V Praze panovala znepokojivá atmosféra. Ulice byly tiché a železniční most přes Vltavu již střežila armáda. Vzpomněl si tehdy na slova prof. Jedličky, který předchozího večera upozornil na přítomnost říšskoněmeckých jednotek u saských hranic, připravených zakročit, pokud by v Čechách vypukly nepokoje.

S blížícím se odjezdem narůstalo v poděbradském domě napětí. Otec Bohumil Bohuslava osobně doprovodil na nádraží a neskrýval své obavy z nadcházejících událostí. Byl přesvědčen, že válka přinese hlad a bídu, mrzelo ho, že Bohuslav nebude moci být přítomen při narození svého prvního dítěte a obával se i o své další syny. Bohuslav tehdy netušil, co ho čeká a situaci vnímal spíše jako přípravu na výlet. V Praze si ještě obstaral nejnutnější věci a na nádraží se rozloučil se svou manželkou Ludmilou a matkou Boženou. Okolí bylo plné nejistých a vystrašených lidí, a vše působilo zmateně a hekticky 372.

V prvním roce války působil Bouček nedaleko dnešního města Jaroslaw na území tehdejší rakouské Haliče jako vojenský lékař. Ve svých zápiscích popisoval těžké podmínky, v nichž musel během války ošetřovat raněné. Postrádali základní sterilní materiál a moderní chirurgické zásady nebylo možné dodržovat. Lékaři často neměli dostatečné zkušenosti a léčba spočívala převážně v použití jodové tinktury, hypermanganu, jodoformu 373, borové masti a několika málo dalších dostupných prostředků. Kvůli nedostatečné péči a zpožděným převazům docházelo k vážným komplikacím, které končily amputacemi. Ranění trpěli silnými bolestmi nejen následkem zranění, ale i kvůli nešetrnému transportu a neadekvátnímu fixování zlomenin 374

Situace na východní frontě nebyla jednoduchá. Bouček při pohledu na rakousko-uherskou armádu připouštěl možnost zajetí ruskými jednotkami. Vnímal totiž pochybnou bojovou morálku rakousko-uherské armády. Popsal, že vojáci působili beznadějně a vyčerpaně, konkrétně zmínil zdecimovaný 28. pěší pluk, jehož příslušníci se údajně i dobrovolně vzdávali. V nastalém chaosu během nočních bojů navíc docházelo k přestřelkám mezi vlastními jednotkami a k mylné identifikaci nepřítele 375.

Po neúspěšném pokusu o ústup v závěru bojů u Jaroslawi byl Bouček spolu s ostatními zajat ruskými vojáky 376. Bouček se představil jako lékař, své zbraně předal důstojně, a dokonce nabídl vojákům cigarety. Rusové s ním následně zacházeli korektně a pod vojenským doprovodem byl odveden na velitelství 377.

Zpočátku byl držen v ruských zajateckých táborech a transportován hluboko do vnitrozemí, až na Sibiř do Omsku. Po zralé úvaze se rozhodl nabídnout své schopnosti ruské armádě, a bojovat tak po boku Dohody. Věřil, že tím jedná v souladu se svým přesvědčením a odporem vůči Německu. Pokud by válka skončila vítězstvím spojenců, plánoval návrat domů s čistým svědomím. V opačném případě byl připraven zůstat v Rusku, přivést sem svou ženu a pokračovat v lékařské práci. Aktivně usiloval i o možnost vstoupit do služeb srbské armády. Podal žádost adresovanou následníkovi srbského trůnu Alexandru I. a srbskému velvyslanci v Petrohradě, ve které se odvolával na své předchozí působení v Bělehradě roku 1912 378.

Zhruba o dva měsíce později přišlo z Petrohradu oficiální rozhodnutí o jeho propuštění ze zajetí a o zařazení do srbské vojenské služby. I zde působil Bouček jako lékař. Ve svých zápiscích zaznamenal pestré mezinárodní složení personálu místního špitálu. Vedle českých a srbských lékařů zde pracovali zdravotníci různých národností, včetně Rusů, Řeků, Poláků, Arménů, Belgičanů či Chorvatů 379.

Zlom v Boučkově válečné zkušenosti nastal v roce 1915, kdy do války vstoupilo Bulharsko a vyhlásilo Srbsku válku. Situace na Balkáně se dramaticky změnila. Německá a bulharská vojska postupovala z různých směrů a rychle zaplavovala srbské území. Z Niše, kde tehdy Bouček působil, se spolu s dalšími lékaři i vojáky vydal na ústup. Všechny své osobní věci, včetně knih a odborných lékařských záznamů, musel zanechat na místě. Při ústupu neustále sledoval aktuální situaci na bojišti dotazováním místních obyvatel a podle toho přizpůsoboval další směr cesty. Původně měl namířeno na jih do Soluně, ale kvůli zprávám o postupu nepřátel z jihovýchodu nakonec změnil směr a rozhodl se vydat přes do albánského přístavu Drač. Cesta byla náročná a Bouček ji popsal jako pokus zachránit holý život, jelikož vojáci i civilisté čelili hladu, zimě a epidemiím. Z přístavu v Drači se nakonec v prosinci 1915 podařilo vyplout do Itálie, ačkoli plavba byla poměrně obtížná. Lodě byly přeplněné, lidé trpěli mořskou nemocí a situaci komplikovaly i silné bouře. Přesto se loď bezpečně dostala do svého cíle a Bouček se po několika dnech přesunul vlakem z Říma až do Francie 380.

V Paříži v té době rostla podpora myšlenky české samostatnosti. Boučkovi se podařilo navázat vztah s Edvardem Benešem, který úzce spolupracoval s Masarykem a podílel se na politických i vojenských aktivitách v exilu. Beneš Boučka informoval o chystaných operacích v rámci ofenzívy Dohody a o plánech na koordinované útoky z Balkánu 381 V únoru se Bouček přihlásil k formujícímu se československému vojsku 382, ale kvůli jeho srbským dokladům údajně nebylo přijetí možné, a to ani s pomocí dr. Beneše.

V květnu 1916 byl Bouček dobrovolně vyslán přes Anglii zpět do Ruska a postupně se dostal až do ukrajinského města Oděsa. Tentokrát zde však musel čelit těžkým podmínkám a postupnému zklamání. Kromě pesimismu, nečinnosti a všeobecné nekulturnosti prostředí poukazoval i na naprosté zanedbání péče o raněné, nedostatek základního vybavení a morální úpadek, který se projevoval mimo jiné v tom, že důstojníci i vojáci navazovali každý den nové intimní známosti s různými ženami. Kromě toho pracoval v extrémním mrazu, bez topení a s minimálním lékařským vybavením, což v něm vyvolávalo silný pocit frustrace a bezmoci. Na začátku října zde Bouček přijal pravoslavné vyznání 383

V roce 1917 zde zblízka sledoval vypuknutí bolševické revoluce a zrod občanské války v Rusku. Na jaře se poprvé osobně setkal s Tomášem Garriguem Masarykem v Kyjevě. Při této příležitosti byla projednána užší vojenská spolupráce mezi Čechy a Jihoslovany, vůči které byl však Masaryk zdrženlivý. Při druhém pozdějším setkání s Masarykem Bouček hluboce pocítil sílu jeho osobnosti, obdivoval jeho klidné přesvědčení o spravedlivosti české věci i schopnost nadhledu a politické orientace. Tehdy si Masaryk všiml, že Bouček nebyl dostatečně oblečen do studeného počasí, přičemž ho zavolal a naléhal, aby přijal teplou jeho bundu. Tento laskavý čin na Boučka silně zapůsobil 384. Je pravděpodobné, že se Masaryk znal s jeho otcem Bohumilem, tudíž k němu měl určité sympatie. Zmiňovaná bunda od Masaryka zůstala v rodině Boučkových potomků dodnes.

Masaryk Boučka nadále podporoval a zasadil se o jeho převedení ze srbských služeb 385 do českých legií s odůvodněním, že v nich značně chyběl lékařský personál. Do československého vojska byl oficiálně zařazen 22. srpna 1917 v hodnosti zdravotního majora 386 Od podzimu pak Bouček působil u IV. pluku v Kyjevě, kde se snažil vybudovat kvalitní zdravotnické zázemí v rámci vznikající jednotky a aktivně se zapojil do její organizace 387.

Začátkem roku 1918 se Bouček se svým útvarem vydal na východ přes Penzu, Čeljabinsk, Irkutsk, kde došlo k ozbrojeným střetům se sověty, do Omska. Tam se na počátku roku 1919 stal velitelem zdejší nemocnice č. 5 388. Omsk se mu podařilo opustit až koncem července. Jeho dlouhá a obtížná cesta vedla přes Bajkalské jezero, Mandžusko a Čínu až do Vladivostoku, kam dorazil 28. srpna 1919. Odtud vyplul 22. listopadu 1919 na palubě japonské lodi Italy-Maru. Plul přes Jihočínské moře, Singapur, kolem Afriky a přes Středozemní moře. Na začátku ledna 1920 dorazil do italského Terstu a následně se po železnici vrátil do vlasti. Tím Bouček završil svou šest let trvající anabázi napříč bojišti Evropy. Domů se vracel jako zkušený válečný lékař a legionář, který prošel několika frontami první světové války i ruskou občanskou válkou 389.

V říjnu roku 1923 obdržel Bouček z Ministerstva národní obrany řád sokola neboli Štefánikův řád, který získal za svou činnost během první světové války a zásluhy za vznik samostatného státu 390. Roku 1936 mu byl udělen bulharský Řád za zásluhy 391, pravděpodobně v souvislosti s jeho dřívějším působením v oblasti vojenské medicíny, případně jako uznání jeho humanitárního přístupu během válečných let.

3. 4. Profesní kariéra po první světové válce

Po válce se vrátil k lékařské činnosti a přibližně rok působil jako asistent ve farmakologickém ústavu v Praze. Následně se v roce 1922 s celou rodinou přesunul do Brna, kde pokračoval ve své činnosti jako soukromý docent farmakologie na zdejší lékařské fakultě Masarykovy univerzity 392.

Následující rok, konkrétně 26. července 1923, byl jmenován mimořádným profesorem farmakologie na Masarykově univerzitě v Brně dekretem prezidenta republiky, s účinností od 1. července téhož roku. Po svém jmenování se měl představit rektorovi Masarykovy univerzity, složit služební přísahu a dohodnout se s děkanem lékařské fakulty na organizaci přednášek, cvičení a převzetí farmakologického ústavu. Jeho povinností bylo podílet se radou i činem na budování lékařské fakulty a zajistit rozvoj farmakologického ústavu tak, aby odpovídal požadavkům výuky, vědy a lékařské praxe. Zároveň byl zavázán pravidelně vyučovat a vést cvičení v rozsahu nejméně pěti hodin týdně v každém semestru. K datu 1. července 1923 mu také náležela příslušná profesorská odměna namísto dosavadních asistentských požitků, která činila 16 452 korun ročně, a přídavky v celkové hodnotě 6576 korun. O veškerých náležitostech spojených s touto funkcí byl informován přímo tehdejším ministrem školství a národní osvěty Rudolfem Bechyněm 393.

Postupem času se jeho působnost na fakultě značně rozšiřovala. Kromě funkce přednosty farmakologického ústavu lékařské fakulty, kterou převzal po starém prof. Chodounském, byl od roku 1923 jmenován zkušebním komisařem z farmakognosie a toxikologie pro zkoušky lékařů 394, členem komise pro sběr léčivých rostlin 395 a roku 1925 navíc převzal funkci stipendijního referenta pro lékařskou fakultu po prof. Antonínu Hamsíkovi 396 Roku 1928 byl Bouček požádán, aby zastupoval Masarykovu univerzitu ve Sboru sociální péče o československé studentstvo 397. To už však kvůli množství vnitro-fakultních povinností musel odmítnout 398. Kromě zmíněných funkcí totiž také publikoval své poznatky a přednášel, a to nejen v Brně, ale i v dalších městech. V roce 1926 přednášel ku příkladu i v rodných Poděbradech při příležitosti otevření nového sanatoria ve zdejších lázních 399 Svou náročnou odbornou činnost zde vykonával s mimořádným nasazením a odbornou erudicí. Jak uváděl brněnský tisk v roce 1946, vybudoval jeden z nejlepších a nejdokonaleji organizovaných ústavů farmakologických vůbec, a zároveň zde vychoval početnou generaci kvalifikovaných farmakologů.

Bouček se tedy ve své vědecké činnosti výrazně zasloužil o rozvoj farmakologie, a to nejen po stránce organizační, ale i odborné. Zaměřil se zejména na účinky náprstníku na srdeční činnost a jako jeden z prvních poukázal na to, že jeho účinek je oslaben v případě, kdy pokusné zvíře trpí onemocněním ledvin. Tento poznatek měl zásadní význam pro správné dávkování léků při srdečních vadách spojených s ledvinovou insuficiencí. Významná byla rovněž jeho práce týkající se působení radioaktivních látek na izolované orgány, přičemž se mu podařilo objasnit zejména inervační vztahy dělohy. V pozdějších letech se systematicky věnoval výzkumu střevní mikroflóry a jejímu ovlivňování léčivy, především antiseptiky a projímadly, kde rovněž dosáhl pozoruhodných výsledků.

Vedle své odborné činnosti ve farmakologii se profesor Bouček stále intenzivněji věnoval otázkám lékařské etiky, k nimž byl silně motivován vlastní válečnou zkušeností z první světové války. Otřesné podmínky na frontě a zanedbaná péče o raněné v něm zanechaly hluboký dojem a formovaly jeho důraz na odpovědnost lékaře vůči pacientovi. V souvislosti s tímto zájmem inicioval diskuse o reformě lékařského studia a seskupil kolem sebe řadu spolupracovníků, s nimiž se podílel na vzniku množství odborných publikací a návrhů moderní koncepce výuky. Tyto návrhy byly považovány za jedny z nejkvalitnějších, které do té doby zazněly, a většina pozdějších koncepcí z nich vycházela jako z výchozího základu 400.

Bohuslav Bouček nepůsobil pouze v Brně, ale aktivně se zapojoval i do mezinárodního vědeckého prostředí. Roku 1926 podnikl studijní cestu do Francie a Belgie za podpory Ministerstva školství a národní osvěty, během níž se seznamoval s aktuálními výzkumnými směry a organizací lékařského vzdělávání v jiných zemích 401.

Koncem července roku 1928 byl prezidentem republiky jmenován řádným profesorem farmakologie na lékařské fakultě, čímž dosáhl nejvyšší akademické hodnosti na vysoké škole. Jeho učební povinnost z roku 1923 se nijak nezměnila, pouze mu byla navýšena finanční odměna 402.

O rok dříve předložil Bohuslav osobní vyjádření komisi posuzující návrh na jeho jmenování. Uvedl, že rozhodnutí ucházet se o tuto hodnost nevzniklo okamžitě, ale bylo výsledkem dlouhého zvažování a konzultací s kolegy z lékařské fakulty Masarykovy univerzity. Otevřeně přiznal, že si v minulosti nebyl jist, zda si může dovolit věnovat se profesorské dráze s ohledem na hmotné zajištění své rodiny. Navíc po smrti jeho otce se na něj přenesla odpovědnost za rodinný majetek, čímž ještě více váhal, zda se může věnovat akademické činnosti naplno. Nakonec ale dospěl k rozhodnutí zasvětit se výhradně univerzitní práci, i za cenu finančních ztrát. Komisi ujistil, že navzdory osobním starostem usiloval o co nejsvědomitější pedagogickou i vědeckou činnost.

Kromě soukromých poměrů zde uvedl i vývoj a výsledky své vědecké práce, které se každoročně zlepšovaly. Připravoval návrh, aby byla do výuky farmakologie zavedena povinná praktická cvičení, přičemž navrhoval, aby se výuka předepisování léčiv, tzv. receptura, vyčlenila jako samostatná část studijního programu. Od počátku svého působení na fakultě se také zasazoval o zřízení vhodné posluchárny. Praktická výuka totiž podle něj tvořila důležitou součást vzdělávání mediků 403.

V rámci návrhu na jmenování řádným profesorem předložil také přehled své publikační činnosti za období mezi lety 1925–1927, který potvrdil jeho odborný rozsah a aktivní zapojení do diskuse o aktuálních otázkách farmakologie, lékařského vzdělávání a zdravotnictví. V roce 1925 publikoval například článek o studiu lékařství v Nizozemsku v Lékárnickém týdeníku a sérii odborných prací zaměřených na účinky a projevy strychninu 404 například v Časopise lékařů českých nebo Biologických listech. V témže roce se také zasloužil o vznik nadace prof. Chodounského, z jejíchž úroků byly oceňovány nejlepší vědecké práce studentů brněnské lékařské fakulty 405. Roku 1925 publikoval mimo jiné i v německém odborném tisku, a dále se věnoval tématům vojenského zdravotnictví, účinkům narkotik při podchlazení nebo fyziologickému hodnocení léčivých rostlin.

Následně se zabýval rovněž odborným zhodnocením osobností prof. Kamila Josefa Lhotáka 406 a později také prof. Edwarda Babáka 407. V odborných časopisech 408 dále publikoval například o farmakologii minerálních vod nebo o emancipaci domácích farmaceutických produktů vůči zahraniční konkurenci. Kromě samotného publikování se Bouček aktivně účastnil příprav návrhů pro ministerstvo zdravotnictví, působil v lékopisné komisi a účastnil se jednání o vojenském lékařství 409.

Zmíněné články a publikace předložil Bouček komisi posuzující návrh na jeho jmenování řádným profesorem. Jeho reálná publikační činnost však byla mnohem rozsáhlejší. Údajně se jednalo o 109 vědeckých prací 410. Zkoumal a popisoval jedy používané v domácnostech nebo jedy v rostlinných a živočišných pokrmech, konkrétně se v článku Káva, čaj, kakao zaměřil i na účinky kofeinu, který popsal jako jed, avšak málo nebezpečný 411. Během významných výročí se věnoval i životu a odkazu dalších slavných osobností 412, mezi které patřil J. E. Purkyně i prof. Bohuslav Polák 413.

Prof. Bouček se často kriticky vymezoval vůči neetickým praktikám prvorepublikového farmaceutického průmyslu. Vadil mu zejména nekontrolovaný vznik malovýrobců léčiv a upřednostňování méně kvalitních přípravků. Svým neúplatným postojem přispěl k ozdravení situace a založil Spolek pro zkoumání reformy lékařského studia i společnost Expertu, jež se věnovala nezávislé kontrole a hodnocení léčiv 414. Dále na farmakologickém ústavu založil radiologickou stanici, která měla sloužit jako základ pro vznik a osamostatnění lékařské biofyziky 415. Díky své výjimečné pracovní morálce a mimořádnému nasazení zastával v letech 1933 až 1935 funkci děkana Lékařské fakulty Masarykovy univerzity 416.

 ↑ Obsah  

3. 5. Druhá světová válka

Roku 1939 byl jmenován mimořádným členem zemské zdravotní rady moravské na funkční období dvou let 417. V předválečných se Bouček vedle své odborné a pedagogické činnosti začal veřejně angažovat v obraně lidských práv a svobod v reakci na události v sousedních zemích. Vycházel z přesvědčení, že svoboda je univerzální hodnotou, a proto se mimo jiné zapojil do kampaně na podporu rumunských intelektuálů vězněných z politických důvodů. Tato aktivita byla v tehdejším politickém kontextu vnímána jako problematická, neboť Rumunsko patřilo mezi spojenecké státy v rámci Malé dohody. Bouček zároveň otevřeně vystupoval proti sílícímu vlivu fašismu 418.

Podle vzpomínek zaměstnanců farmakologického ústavu navíc v tomto období poskytl pracovní místo židovskému řezbáři jménem Roubíček, kterého pověřil zhotovením věrných modelů jedovatých hub podle odborných atlasů. Tyto modely měly sloužit nejen pro výuku, ale také pro osvětové a toxikologické účely. Profesor Bouček údajně dokázal přesvědčit okupační úřady o nezastupitelnosti této práce i osoby, která ji vykonávala, čímž panu Roubíčkovi dočasně zajistil výjimku z transportu. Modely hub tak zpracovával mimořádně pečlivě, což mu získalo čas a později se mu podle podařilo uprchnout do ciziny.

Tato Boučkova úctyhodná solidarita, odbojová činnost a veřejná angažovanost však vedly k tomu, že byl 1. září 1939, tedy v den vypuknutí druhé světové války, zatčen gestapem 419. Údajně byl nejprve vězněn na Špilberku 420 a následně ho 27. září převezli do koncentračního tábora Dachau 421. Při svém příjezdu odevzdal klobouk, boty, ponožky, spodní prádlo, hůl, kalhoty, vestu, košili, kravatu a aktovku. Jedna z jeho přivezených knih byla později odevzdána do táborové knihovny. Stal se vězněm číslo 7483 422.  Bylo zde evidováno i jeho evangelické vyznání, na které přešel během meziválečného období. O necelý měsíc později byl přesunut do německého koncentračního tábora Buchenwald. Odtud byly zachovány pozoruhodné záznamy SS o jeho finančních pohybech na osobním kontu. Jednalo se zřejmě o peníze poslané od rodinných příslušníků. Jejich výběr a použití však bylo přísně regulováno. Skutečnost, že Bouček mohl opakovaně disponovat a nakládat s finančními prostředky, může svědčit o tom, že se těšil alespoň částečnému prostoru pro osobní jednání v rámci táborového režimu. Jeho zdravotní stav se v důsledku pobytu v koncentračních táborech výrazně zhoršil. Z těchto důvodů a možná také na základě intervence prezidenta Emila Háchy 423, s nímž se pravděpodobně znal z dřívějších let, byl nakonec v létě roku 1940, konkrétně 20. července, z Buchenwaldu propuštěn 424.

Kounicovy studentské koleje v Brně Žabovřeskách v roce 1925 (dostavěny v roce 1922),
nacisté je používali k výslechům, jako věznici a popraviště.

V prosinci následujícího roku byl ale prof. Bouček znovu zatčen a do února vězněn v brněnských Kounicových kolejích, které tehdy sloužily jako nechvalně proslulá vyšetřovací vazba gestapa. Po propuštění byl nuceně penzionován, což znamenalo nejen profesní, ale i společenskou izolaci 425. V dubnu byl navíc vypovězen ze státního bytu v Brně, tudíž se musel vrátit do svého rodného domu v Poděbradech, kde žil mimo přímé centrum válečného dění.

V tomto období se rovněž snažil zlepšit svůj zdravotní stav pobytem v ústavu vedeném dr. Ladislavem Filipem, jenž tehdy sloužil jako kardiologické sanatorium pro dospělé 426. Léčby se ujal sám doktor Filip, jehož výrazné terapeutické schopnosti Bouček opakovaně oceňoval a s důvěrou věřil, že se mu s jeho pomocí podaří zotavit 427.

Od roku 1944, pravděpodobně díky získané výjimce, začal pracovat jako závodní lékař pro sklářskou firmu Josef Inwald, a. s., se sídlem v Poděbradech. Vedle jedné ordinační hodiny denně vykonával ještě ambulantní a poradenskou činnost v rozsahu přibližně tří a půl hodin denně. Tato práce zahrnovala především péči o úrazy způsobené v provozu, například pořezání, poleptání nebo jiné pracovní úrazy. Bouček se podílel také na školení členů závodní požární ochrany a učil zásady první pomoci. Za tuto činnost mu náležela měsíční odměna ve výši 4 932 korun 428. Pracoval zde až do května roku 1945, kdy skončila válka 429.

3. 6. Profesní kariéra po druhé světové válce

Na základě vládního nařízení byl Bohuslav Bouček dne 21. července 1945 povolán Ministerstvem školství a osvěty do činné služby v hodnosti řádného profesora. Jako jeho zatímní služební působiště byla určena lékařská fakulta Karlovy univerzity v Praze. Bouček byl vyzván, aby se na fakultě ujal svých profesorských povinností a dohodl se s děkanem na rozsahu přednášek a cvičení 430. Přestože v Praze plnil své povinnosti, zůstával nadále formálně řádným profesorem Masarykovy univerzity v Brně. Vzhledem k tomu, že přidělení bylo chápáno jako dočasné, a nikoliv jako trvalé, vyjádřil již v lednu 1946 profesorský sbor brněnské lékařské fakulty záměr požádat ministerstvo o jeho návrat, pokud by se ukázalo, že jeho přítomnost v Praze již není nutná 431. K tomu ovšem už nedošlo. Masarykova univerzita nesla odchod profesora Boučka do Prahy s jistou lítostí, neboť si byla vědoma jeho mimořádného přínosu. Současně však uznávala, že hlavní město poskytne větší prostor k prosazení svých odborných i morálních ideálů.

Údajně byl do Prahy povolán, aby se zaměřil na lékařskou deontologii 432 a při té příležitosti přednášel o lékařské etice 433 Jeho prvním a hlavním úkolem se však stalo založení nové pobočky lékařské fakulty v Hradci Králové. Na základě spolupráce předních odborníků a akademických i lékařských autorit byla fakulta zřízena již na podzim roku 1945 dekretem prezidenta republiky č. 96/1945 Sb. 434. Bouček zde zastával funkci prvního děkana, ale pouze do konce roku 1945. Poté se vrátil do Prahy, aby se mohl plně soustředit na původní cíl, kterým byl rozvoj oboru lékařské deontologie. V jeho zájmu zde bylo i zřízení samostatného deontologického ústavu. Na základě kladného stanoviska odborné komise a profesorského sboru mu bylo 23. května 1946 uděleno oprávnění tento obor v Praze přednášet. Tím byla jeho odborná působnost v oblasti lékařské etiky uznána. Od roku 1948 navíc působil na Karlově univerzitě v ústavu pro dějiny lékařství 435.

V roce 1950 získal příležitost spolupracovat jako odborný konzultant s Karlem Bachorem, autorem námětu k filmu J. E. Purkyně 436 Boučkovy odborné znalosti a hluboké porozumění vědecko-historickému kontextu významně přispěly k autentičnosti zpracování této filmové biografie.

3. 7. Osobní život

1920 Po návratu z války
Bohuslav - Robka - Míla

Po návratu z vojenské služby se Bouček 22. června 1912 oženil s Ludmilou Schnirchovou, přezdívanou Mílou, což byla dcera již několikrát zmiňovaného sochaře Bohuslava Schnircha, a tudíž také Bohuslavova sestřenice 437.

Společně žili v Praze až do Boučkova odchodu na frontu. Tou dobou již byla Ludmila těhotná a čekala Boučkova prvního potomka. Ten na frontě její těhotenství prožíval s velkými obavami a úzkostí, pramenícími z nejistoty a strachu o její bezpečí i zdraví. Ve svých vzpomínkách popisoval, jak ho sužovaly děsivé sny o tom, že se dítě narodilo mrtvé, nebo že těhotenství bylo jen klamem, který se nenaplnil. Úlevu přinesla až zpráva, že dne 22. srpna se narodila zdravá holčička. Cítil jsem se tak volný, tak šťastný, vzpomínal Bouček ve svých zápiscích.

Svou manželku a novorozenou dceru Bouček bohužel ještě dlouhou dobu neviděl, neboť se z fronty vrátil až na počátku roku 1920, kdy byla Roberta téměř šestiletá. Začátkem dubna 1921 se manželům narodila druhá dcera Míla. Dne 17. května 1923 pak přišel na svět jejich první syn Bohuslav, v rodině přezdívaný Kukun. Ten se již narodil v Brně, kam se rodina přestěhovala v souvislosti s Boučkovým nástupem na novou pracovní pozici. O pět let později, konkrétně 15. září 1928, se zde narodila také nejmladší dcera Božena 438.

V listopadu roku 1922 navštívil Bohuslava v Brně jeho otec Bohumil. Při této příležitosti si prohlédl nově vzniklou Masarykovu univerzitu, zejména její lékařskou fakultu, která v něm zachovala velmi pozitivní dojem. Ocenil nejen nadšení a vědecké ambice mladých studentů, ale i dobré materiální vybavení ústavů a rozsáhlé knihovní fondy. Konstatoval, že odborná příprava budoucích lékařů je na mnohem vyšší úrovni, než tomu bylo za jeho studií o půl století dříve 439.

Jak už bylo výše uvedeno, profesní i osobní život prof. Boučka byl výrazně ovlivněn druhou světovou válkou. Během této doby byl okraden o několik produktivních let, neboť byl vězněn, přičemž se výrazně zhoršil jeho zdravotní stav. Po propuštění byl nucen přerušit lékařskou dráhu a dočasně se uchýlil do svého rodného města, kde podle rodinných svědectví pobýval bez své nejbližší rodiny. Bylo však dohodnuto, že se v případě jakéhokoliv válečného nebezpečí všichni sejdou právě zde. Tato dohoda se tragicky promítla do osudu Boučkova talentovaného syna Bohuslava, přezdívaného Kukun. Podle dochovaných vzpomínek se mladík v roce 1944 pokusil vyskočit z projíždějícího vlaku, který v Poděbradech nezastavoval, avšak nešťastně dopadl, vlak mu přejel nohy a následkům zranění podlehl v nemocnici, údajně v náručí svého otce 440. Tato událost představovala pro prof. Boučka nesmírně bolestnou osobní ztrátu.

Po válce rodina následovala Bohuslava zpět do Prahy, kam ho zavedly jeho pracovní povinnosti. Do zděděného domu v Poděbradech se však vždy rádi vraceli během svých volných dní. V lednu 1950 se zde konala slavnost ke stoletému výročí narození Bohumila Boučka a Jana Hellicha, kteří slovem i perem budovali Poděbrady. Bohuslav byl také pozván, aby přednášel o činech svého otce.

3. 8 Závěr života

Boučkovi druhá světová válka výrazně ovlivnila jeho zdravotní stav. Dlouhodobě trpěl žaludečními vředy, jejichž obtíže se v průběhu let střídavě zhoršovaly a zlepšovaly, až si po válce vyžádaly operační zákrok. Dalším problémem byla plicní choroba, kterou trpěl od návratu z koncentračních táborů.

Boučkův zdravotní stav se postupem času v důsledku těchto onemocnění zhoršoval, až začal viditelně chřadnout a slábnout před zraky svých blízkých. Zemřel v 67 letech, konkrétně 22. listopadu 1953. Podle dochovaných vzpomínek vnímal blížící se konec života s určitou mírou zvědavosti. Poslední rozloučení se konalo 27. listopadu v pražském strašnickém krematoriu. Mimo rodiny a přátel se přišlo rozloučit také mnoho jeho studentů 441.

 ↑ Obsah

4. Osud rodinného sídla

Po smrti Bohumila Boučka přešel rodinný dům č. 30/II do vlastnictví jeho syna Bohuslava. Ten jej však navštěvoval převážně ve volných chvílích, neboť většinu svého života trávil v Brně či Praze. Z vyprávění pana Payna vyplývá, že v domě pravděpodobně po určitou dobu pobýval pouze jeden z Bohuslavových bratrů. Po úmrtí Bohuslava Boučka se stala oficiální majitelkou domu jeho žena Ludmila, která jej následně odkázala svým třem dcerám. Není však doloženo, že by některá z nich v domě během svého dospělého života trvale pobývala. Objekt byl i nadále využíván především k rodinným setkáním, letním pobytům a částečné rekreaci. Pan Payne během společných konzultací často vzpomínal, jak se jako malý na dvoře tohoto domu učil jezdit na kole.

Po komunistickém převratu byl dům v roce 1960 oficiálně vyvlastněn, a to bez udání jakéhokoliv důvodu. Rodina se odvolala, avšak v následujícím roce byla žádost o navrácení zamítnuta. Pozoruhodné zůstává, že ani jeden z vyvlastňovacích dokumentů, který rodinní příslušníci obdrželi, není uvedeným vedoucím finančního odboru v Poděbradech, panem Máchou, podepsán 442.

Dr. Payne dále vzpomínal, jak mu babička při procházkách v Poděbradech v pozdějších letech ukazovala, co vše jim tehdejší režim vzal. Po znárodnění byla údajně zbourána zeď obklopující pozemek, čímž byl dům snadněji přístupný. Postupem času objekt přestal sloužit k obytným účelům a byl přeměněn na mateřskou školu. Přibližně rok před vyvlastněním si navíc rodina sjednala hypoteční úvěr na opravu střechy, která byla v dané době skutečně realizována. Krátce nato však o dům přišli, avšak závazek ve formě půjčky jim zůstal a byli nuceni jej i nadále splácet. Až o několik let později se podařilo panu Harrymu Paynovi, manželovi jedné z dcer Bohuslava Boučka, docílit zrušení povinnosti dalšího splácení, když rodina již neměla k nemovitosti žádné vlastnické právo. Splacené finanční prostředky však nikdy vráceny nebyly. Největší ztráta přišla v roce 1981, kdy byl dům definitivně zbořen. Podobné křivdy jen posilovaly rodinnou zášť vůči tehdejšímu režimu.

Po roce 1989 byl v rámci restitučního procesu rodině navrácen pozemek, byť s tím, že si město část z něj ponechalo. V rodině se tehdy zrodily plány a naděje na návrat do Poděbrad a obnovení rodinného sídla na původním místě. Bezprostředně poté však město vydalo nový územní plán, v němž byl daný pozemek označen jako plocha veřejné zeleně, což jakoukoli výstavbu znemožnilo. Rodina v následujících desetiletích městu opakovaně předkládala návrhy na smysluplné využití pozemku. Vedle úvah o rozdělení na stavební parcely vznikl také ambiciózní projekt tzv. Boučkovy univerzity, jenž byl odborně zpracován i se zapojením zahraničních expertů, ale nakonec nebyl schválen. Později byl navržen vznik zařízení sociálních služeb ve formě domova pro seniory, ovšem ani tento návrh nebyl realizován. Záměrem rodiny bylo, aby místo neslo památku rodu a zároveň sloužilo veřejnému účelu. K naplnění těchto cílů však nikdy nedošlo. Navíc město po dlouhá léta za faktické užívání pozemku veřejností neplatilo rodině žádnou kompenzaci. Až v posledních letech po velmi zdlouhavém soudním řízení bylo město Poděbrady donuceno, aby rodině platilo nájem, který je ovšem za daný pozemek spíše symbolický.

V současnosti je díky novým návrhům na změnu územního plánu připravována nová koncepce využití pozemku, kterou se snaží prosadit dr. Payne spolu se svým bratrem. Část pozemku by měla být rozdělena na parcely pro výstavbu rodinných domů, zatímco zbylá část by se proměnila v park nesoucí Boučkovo jméno. V plánu je rovněž přesunutí pomníku Františka Boučka z okraje Purkyňových sadů právě do tohoto nově navrženého parku. Projekt byl již představen veřejnosti a projednán zastupitelstvem města. Nyní se pouze čeká, zda město začne návrh realizovat.

Nově vzniklé stavební parcely by rády využily také rodiny potomků současných majitelů pozemku, jimiž jsou převážně bratři Paynovi. V případě úspěšného dokončení tohoto záměru by se tak rod Boučků mohl po více než šedesáti letech symbolicky vrátit do Poděbrad na své původní místo 443.

 ↑ Obsah

5. Připomínky a kultura vzpomínání

Přestože se dnes o rodině Boučkových v širším povědomí mluví již zřídka, ve veřejném prostoru Poděbrad její odkaz nadále přetrvává. Přínos Františka a Bohumila poděbradské společnosti je dodnes připomínán, i když ne vždy s vědomím širší veřejnosti.

Nejvýraznější připomínkou je Boučkova ulice v centru města, pojmenovaná ještě před první světovou válkou po Františku Boučkovi. Mezi místními je rozšířený omyl, že nese jméno jeho slavnějšího syna Bohumila, prvního lázeňského lékaře. Boučkova ulice vznikla krátce po založení lázní v době, kdy se Poděbrady rozrůstaly podle moderního regulačního plánu. Původně vedla od dnešní Mánesovy ulice až k Husově ulici, kde bývala Boučkova zahrada, později přeměněná na park 444.

Zachování náhrobku Františka Boučka, nesoucí nápis lékař lidumil, je dalším dokladem uznání, kterého se mu dostalo. Objekt dnes stojí v Purkyňových sadech poblíž Riegrova náměstí. V souvislosti s plánovaným vybudováním památníku osvobození v městském parku roku 1927 měl být památník doktora Františka Boučka přesunut z původního místa. Jeho vnuk Bohuslav Bouček tehdy oslovil městský úřad a navrhoval řešení, která by umožnila zachování pomníku alespoň v jiné části parku. Ve svém dopise apeloval na úctu k památce svého děda, jehož zásluhy v Poděbradech považoval za mimořádné. Ačkoli k výstavbě památníku osvobození nakonec nikdy nedošlo, Boučkův náhrobek byl přesto přemístěn ke zdi na okraj sadů, kde zůstává dodnes jako tichá připomínka významné osobnosti poděbradských dějin 445.

Významný a současně vizuálně přitažlivý odkaz Bohumila Boučka představuje také malba ve vlakovém podchodu v Poděbradech, kterou v roce 2009 vytvořil místní výtvarník Lukáš Kladívko. Zobrazuje výjevy z městské historie, mezi nimiž je zachycen i Bouček vedle knížete Filipa Arnošta z Hohenlohe, což poukazuje na jejich produktivní spolupráci. Jde o jedinou novodobou uměleckou připomínku této osobnosti v městském prostoru.

Významnou památkou připomínající rodinu Boučkových je rodinná hrobka na městském hřbitově v Kluku, která byla založena po smrti Antonie Boučkové. Hrobka je dodnes dobře dochovaná a nese výtvarně působivý náhrobek se stromem života, jehož větve zdobí zlatá jablka, která symbolizují její potomky. Celkem je jablek na stromě vyobrazeno 69.

Zajímavý je rovněž příběh samostatné sochy malé Aničky Birnbaumové, prvorozené dcery Boženy Boučkové z jejího prvního manželství s Vojtěchem Birnbaumem. Ta se bohužel nedožila ani dvou let a byla pochována v již zmiňovaném Döblingu. Na památku vytvořil její strýc, významný sochař Bohuslav Schnirch, kamennou sochu spící dívenky uložené na péřovém polštáři, který nesou dva delfíni. Při prodeji vily po smrti Vojtěcha Birnbauma byla převezena do Poděbrad a umístěna v zahradě rodinného domu Boučků.

Jak bylo uvedeno výše, během komunistického režimu byl celý pozemek včetně sochy vyvlastněn a památník byl tehdejší správou poničen. V rámci polistopadových restitucí byla socha nalezena a vrácena, avšak ve značně poškozeném stavu. Vzhledem k finančním možnostem vnuček sochaře Schnircha nebylo možné zajistit její opravu ani důstojné umístění. Z tohoto důvodu byla počátkem 90. let 20. století darována Polabskému muzeu v Poděbradech s podmínkou, že bude restaurována a veřejně vystavena na vhodném místě. Tato podmínka však nebyla dlouhou dobu naplněna a socha léta ležela na dvoře zmíněného muzea.

V současnosti se nachází u rozptylové loučky hřbitova v Kluku u Poděbrad, avšak dosud nebyla uvedena do původního stavu. Podle Jiřího Payna rodina nyní lituje, že uvěřila slibům města a sochu jim darovala. Zacházení se sochou vnímá jako pokračování bezpráví a necitlivosti, které započal komunistický režim: Poděbrady v rámci chybějící morálky pokračují v křivdách komunistického režimu se stejnou hrůzostrašnou bezohledností, uvedl Jiří Payne na svých stránkách 446. Dle mého názoru však současné působí důstojně a pietně. Prostor kolem sochy je upravený, doplněný o lavičky a zeleň, což vytváří klidné a hezké prostředí. Socha samotná je ve velmi dobrém stavu a stále působí jako precizní dílo. Přesto může překvapit, že rodinná hrobka Boučkových je od tohoto památníku poměrně vzdálená. Také zde chybí informace nebo nějaký příběh o rodinné příslušnosti, což by mohlo napomoci lepšímu porozumění jejího odkazu širší veřejností.

Drobnou připomínkou Františka Boučka v poděbradském veřejném prostoru je také autobusová zastávka u zmíněného hřbitova v Kluku, která od roku 2011 stejně jako deset dalších zastávek ve městě nese informační panel připomínající místní historii 447 Tato konkrétní zastávka zobrazuje náhrobek malé Aničky a zmiňuje i jméno doktora Boučka v souvislosti se zrušením tehdejšího hřbitova v centru města. Právě jeho památník je dnes jediným pozůstatkem této zaniklé pohřební lokality.

Mnohé další stopy po rodině Boučkových však z Poděbrad zcela zmizely. Rodinný dům byl zbořen a přeměněn v park, lázeňská ordinace Bohumila Boučka nebyla zachována a původní nemocnice založena Františkem Boučkem byla v roce 1980 zbořena 448 Nikdo z potomků se po roce 1989 do města nevrátil a majetek rodině nebyl restituován, což zřejmě přispělo k postupnému mizení rodinného odkazu z každodenního života města.

V neposlední řadě je nutné zmínit pamětní desku Bohumila Boučka, která byla odhalena 12. června 1927 v hale Vyšetřovacího a léčebného ústavu v Poděbradech 449 což je dnešní hotel Libenský. Slavnostního odhalení se zúčastnila i vdova Božena Boučková a další členové rodiny. Pamětní deska má připomínat zásluhy za vznik a prvotní vývoj zdejších lázní 450. Dnes je pamětní deska umístěna ve vstupní hale zmiňovaného hotelu Libenský, který se nachází uprostřed poděbradské kolonády.

Součástí kulturní paměti města zůstává i Bohuslav Bouček, přestože v Poděbradech sám nepůsobil. Jeho jméno je zachyceno na pamětní desce československých legionářů umístěné v budově Základní školy T. G. Masaryka. Jsou zde uvedeni legionáři, kteří se v Poděbradech narodili nebo zde žili. Tato pamětní deska byla instalována v roce 2011 451. Ačkoli jde o drobnou zmínku, i ta dokládá, že rodina Boučkových zanechala ve městě více než jen lékařský odkaz. Při pohledu na dnešní Poděbrady je tedy možné konstatovat, že přestože je odkaz Boučkových stále zachycen ve fyzickém prostoru města, jejich živá paměť mezi obyvatelstvem slábne. Kultura vzpomínání, která by udržovala jejich příběh a přínos městu ve veřejném vědomí, není soustavně pěstována. Výjimkou zůstávají především místní historici, badatelé a zaměstnanci muzea, kteří rodinu Boučkových stále považují za významnou součást městské identity. V širší veřejnosti se však znalost jejich příběhu vytrácí. Sama dr. Hrabětová označila Františka Boučka ve svém článku z roku 2012 za zapomenutého lékaře 452 Pokud má být tento odkaz zachován i pro budoucí generace, je nezbytné věnovat mu soustavnější pozornost ať už formou výstav, popularizačních publikací či edukačních aktivit.

Kapitola je dostupná v digitální kopii diplomové práci ve formátu PDF zde

 ↑ Obsah

Seznam použitých zdrojů:

Archiv Masarykovy univerzity, fond A 1 Rektorát, osobní spis Bohuslav Bouček, kart.17, č. 307.

Archiv Masarykovy univerzity, fond B 12 Ferdinand Herčík, kart. 1, inv. č. I–13.

Archiv Masarykovy univerzity, fond B 80 Bohuslav Bouček, kart. 1. inv. č. 1-23.

Archiv Masarykovy univerzity, fond B 80 Bohuslav Bouček, kart. 4, inv. č. 206-234.

Archiv Masarykovy univerzity, fond B 80 Bohuslav Bouček, kart. 5, inv. č. 236-254, 260-263.

Archiv Masarykovy univerzity, fond B 80 Bohuslav Bouček, kart. 6, inv. č. 264-274, 277-282.

Archiv Masarykovy univerzity, fond B 80 Bohuslav Bouček, kart. 7, inv. č. 283-307.

Archiv Masarykovy univerzity, fond B 80 Bohuslav Bouček, kart. 8, inv. č. 299-300.

Archiv Masarykovy univerzity, Sbírka H III historica, inv. č. 279/188, Bohuslav Bouček.

Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček, MUDr., II. a. Korespondence rodinná, inv. č. H 19 624 – 19 672.

Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček, MUDr., II. Korespondence osobní, inv. č. H 17 960 – 17 997.

Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček, MUDr., III. Rukopisy, inv. č. H 19 673 – 19 788.

Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček, MUDr., III. Rukopisy, inv. č. H 19 789 – 19 902.

Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček, MUDr., III. Rukopisy, inv. č. H 20 195 – 20 216.

Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček, MUDr., Ilustrační materiál, inv. č. H 20 075 – 20 194.

Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček, MUDr., inv. č. H 17 998 – 18 720.

Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček, MUDr., inv. č. H 19 324 – 19 567.

Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček, MUDr., inv. č. H 19 568 – 19 623.

Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček, MUDr., Osobní doklady, korespondence úřední, rodinná, osobní, inv. č. H 17 234 – 17 959.

Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček, MUDr., přír. č. 20/71, 498/80, 126/86.

Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček, MUDr., přír. č. 32/94 (převedeno z OA Nymburk).

Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček, MUDr., přír. č. 33/94 (převedeno z OA Nymburk).

Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček, MUDr., V. Ilustrační materiál, inv. č. H 19 903 – 20 074.

Archiv Polabského muzea, Bohuslav Bouček, prof., MUDr., Osobní doklady, korespondence, rukopisy, ilustrační materiál, inv. č. H 20 511 – 20 622.

Archiv Polabského muzea, František Bouček, MUDr., Osobní doklady, korespondence, rukopisy, ilustrační materiál, rodinní příslušníci, inv. č. H 20 623 –

20 744.

Arolsen Archives – International Center on Nazi Persecution. Change of Strength Reports 15.07.1940 – 21.07.1940. Online. In: Arolsen Archives. Reference Code: 8012500159. GCC 2/181, 110; I B/4. DocID: 5279621. Dostupné z:

https://collections.arolsenarchives.org/en/search/person/5279621?s=Bouček%20Bohuslav&t=751360&p=0. [cit. 5. 7. 2025].

Arolsen Archives – International Center on Nazi Persecution. Personal file of BOUCEK, BOHUSLAV, born on 2-Apr-1886. Online. In: Arolsen Archives. Reference Code: 01010503 001.051.400. Signatura: 1.1.5.3. DocID: 5593789. Dostupné z: https://collections.arolsen-archives.org/en/document/5593789. [cit. 5.

7. 2025].

Arolsen Archives – International Center on Nazi Persecution. Personal file of BOUCEK, BOHUSLAV, born on 2-Apr-1886. Online. In: Arolsen Archives. Reference Code: 01010503 001.051.400. Signatura: 1.1.5.3. DocID: 5593793. Dostupné z: https://collections.arolsen-archives.org/en/document/5593793. [cit. 5. 7. 2025].

BOUČEK, Bohumil. Cholera na Poděbradsku: epidemiologická studie. Poděbrady: Hoblík, 1893.

BOUČEK, Bohumil. Mezi raněnými Černohorci r. 1875-6. Poděbrady: Hoblík, 1912.

BOUČEK, Bohumil. Rozpravy zdravotnické. Poděbrady: Hoblík, 1900.

BOUČEK, Bohumil. Zápisky praktického lékaře Dr. Františka Boučka 1841-1880. Poděbrady: V. Hoblík, 1901.

BOUČEK, Bohumil. Zápisky praktického lékaře MUDr. Bohumila Boučka v Lázních Poděbradech 1873-1923. Kolín: J. L. Bayer, 1923.

BOUČEK, Bohumil. Zkušenosti praktického lékaře: k 50. ročnici nemocnice poděbradské. Praha: 1908.

BOUZ, František. Potřeba nemocnice v Poděbradech. Lázně Poděbrady. Poděbrady: 5/1941, roč. 18, č. 5, s. 4.

Dekret presidenta republiky č. 96/1945 Sb. o zřízení pobočky lékařské fakulty University Karlovy v Hradci Králové. Online. In: Zákony pro lidi – Sbírka zákonů

ČSR. 13. 10. 1945. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1945-96. [cit. 5. 7. 2025].

HELLICH, Jan. MUDr. Bohumil Bouček. Lázně Poděbrady. Poděbrady: 1926, roč. 3, č. 3, s. 21.

HERMANN, Ignát. Za MUDrem Bohumilem Boučkem. Lázně Poděbrady. Poděbrady: 6/1927, roč. 4, č. 7.

MLÁDEK, A. O nemocnici v Poděbradech. Lázně Poděbrady. Poděbrady: 5/1941, roč. 18, č. 5, s. 1-2.

Římskokatolická farnost – proboštství Poděbrady, Farní kronika.

Soukromý archiv dr. J. Payna, Vyvlastňovací rozhodnutí – Finanční odbor rady ONV v Poděbradech č. j. fin. 1344/60 a Finanční odbor rady ONV v Nymburce 2177/61-p-m.

Státní oblastní archiv v Praze. Kniha narozených 1844-1850. Poděbrady 25 –

Římskokatolická církev. [online]. [cit. 5. 7. 2025]. Dostupné z: https://ebadatelna.soapraha.cz/d/11855/1. S. 197.

Státní oblastní archiv v Praze. Kniha narozených 1880-1891. Poděbrady 55 – Římskokatolická církev. [online]. [cit. 5. 7. 2025]. Dostupné z: https://ebadatelna.soapraha.cz/d/11885/225. S. 224.

Státní okresní archiv Nymburk, fond Archiv města Poděbrady, karton 163, inv. č. 688, sig. 5/2/1-6, Městská nemocnice, účty, dozor nad ní, 1858-1891.

Státní okresní archiv Nymburk, fond Archiv města Poděbrady, karton 203, inv. č. 755, sig. 5/2a/1, Městská nemocnice – údržba, 1879-1908.

Státní okresní archiv Nymburk, fond Archiv města Poděbrady, karton 277, inv. č. 852, sig. 5/3a/1, Okresní nemocnice, příprava na stavbu, 1909-1920.

Státní okresní archiv Nymburk, fond Archiv města Poděbrady, karton 278, inv. č. 856, sig. 5/6/10, Nadace MUDr. B. Boučka, 1908-1920.

Státní okresní archiv Nymburk, fond Archiv města Poděbrady, karton 278, inv. č. 940, sig. 5/7/5, Nadace MUDr. B. Boučka, 1921-1928.

Státní okresní archiv Nymburk, fond Okresní nemocnice Poděbrady, Protokol okresní nemocnice, 1943.

VONDROVIC, Jakub. Boučkova nemocnice v Poděbradech. Lázně Poděbrady. Poděbrady: 5/1941, roč. 18, č. 5, s. 2-4.

VONDROVIC, Jakub. Za dr. Boučkem. Lázně Poděbrady. Poděbrady: 1926, roč. 3, č. 3, s. 22-23.

Sekundární literatura

ANDĚL, Michal; ČERNÝ, Karel; DIVIŠOVÁ, Bohdana; HLAVÁČKOVÁ, Ludmila; KŘÍŽOVÁ, Eva et al. Velké dějiny zemí Koruny české. Tematická řada,

Lékařství. Praha: Paseka, 2023. 752 s. ISBN 978-80-7637-331-0.

BOUČEK, Bohuslav; PAYNE, Petr. Prosím, aby zápisník byl odevzdán mé ženě jako pozůstalost. Praha: Medard, 1998. 200 s. ISBN 80-902493-0-2.

HRABĚTOVÁ, Jana. Poděbradské osobnosti – MUDr. Bohumil Bouček.

Poděbradské noviny. Poděbrady: 2/1998, s. 3.

HRABĚTOVÁ, Jana. Z galerie poděbradských mecenášů. Poděbradské noviny. Poděbrady: 2012, roč. 21, č. 6, s. 5.

KOCOUREK, Jaroslav, HRABĚTOVÁ, Jana. Poděbrady. 1. vydání: 2024. S. 32-35. ISBN 978-80-908719-2-2.

KRUŽINCOVÁ, Zuzana. Dějiny dermatovenerologie na pražských lékařských fakultách v letech 1790-1945. Online. Disertační práce, školitel Doc. PhDr.

Ludmila Hlaváčková, CSc. Praha: 2013. 384 s. Dostupné z: https://dodo.is.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/58619/140029832.pdf?sequ=1&isAllowed=y. [cit. 5. 7. 2025].

KULAČOVÁ, Barbora. Filip Arnošt a Charicléa z Hohenlohe-Schillingsfürstu a jejich působení v Poděbradech. Bakalářská práce, vedoucí Foltýn, Dušan. Praha: Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, Katedra dějin a didaktiky dějepisu, 2023. 77 s.

LANGR, Ladislav; HRABĚTOVÁ, Jana. Kotrbelec Leopold. Online. In: Poděbradské osudy. Dostupné z: https://podebradskeosudy.cz/kotrbelec-leopold/. [cit. 5. 7. 2025].

LUKOVIĆ, Miloš. Lékařská mise Bohumila Boučka v Černé hoře v letech 1875–1876 z hlediska etnologického a kulturněhistorického. Národopisná revue. Strážnice: 1/2008, roč. 18, s. 21-28. ISSN 0862-8351.

MUNZAR, Patrik. Bohuslav Bouček (1886-1953) profesor naší univerzity a statečný člověk. Universitas: revue Masarykovy univerzity v Brně. Brno: Masarykova univerzita. 1/1996, s. 31-33. ISSN: 1211-3387.

ŠMILAUEROVÁ, Eva. Poděbrady v proměnách staletí 1. díl (do roku 1850). Vyd. 1. V Praze: Scriptorium, 2001. 246 s. ISBN 80-86197-30-1.

ŠMILAUEROVÁ, Eva. Poděbrady v proměnách staletí 2. díl (1850-1948). Vyd. 2. V Praze: Scriptorium, 2009. 272 s. ISBN 978-80-87271-16-2.

VAŇOUČKOVÁ, Vlasta. Kronika divadelního spolku Jiří (1.díl). Online. Poděbrady, 1987. S. 1. Dostupné z: https://pubhtml5.com/xnwt/zysp/. [cit. 5. 7.

2025].

Internetové zdroje

OAD Kolín s.r.o. Autobusové zastávky v Poděbradech. Online. In: OAD Kolín s. r. o. Dostupné z: http://www.oad.cz/p28-autobusove-zastavky-v-podebradech.html. [cit. 4. 7. 2025].

PAYNE, Jiří. Anička. Online. In: Rodina Schnirchova a Boučkova. Praha. Dostupné z: https://www.payne.cz/3xS43787/Anicka.htm. [cit. 4. 7. 2025].

PAYNE, Jiří. MUDr. Bohumil Bouček. Online. In: Rodina Schnirchova a Boučkova. Praha. Dostupné z: https://www.payne.cz/3xS43787/BoucekBohumil1.htm. [cit. 4. 7. 2025].

PAYNE, Jiří. Nemocnice. Online. In: Rodina Schnirchova a Boučkova. Praha. Dostupné z: https://www.payne.cz/3xS43787/Nemocnice.htm. [cit. 4. 7. 2025].

Spolek pro vojenská pietní místa. Pamětní deska československým legionářům. Online. In: Spolek pro vojenská pietní místa. Praha: 2006. Dostupné z: https://www.vets.cz/vpm/691-pametni-deska-ceskoslovenskymlegionarum/#691-pametni-deska-ceskoslovenskym-legionarum. [cit. 4. 7. 2025].

Poznámky:

1 Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček., MUDr., III. Rukopisy, inv. č. H 20 203.

2 Polabí. Archiv Polabského muzea, František Bouček, MUDr., Osobní doklady, korespondence, rukopisy, ilustrační materiál, rodinní příslušníci.

3 BOUČEK, B. Zápisky praktického lékaře Dr. Františka Boučka 1841-1880. S. 5.

4 Předchůdce dnešního gymnázia J. K. Tyla (současná budova postavena až ve 20. letech 20. století), původně jezuitské, následně státní gymnázium.

5 Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček., MUDr., III. Rukopisy, inv. č. H 20 203.

6 BOUČEK, B. Zápisky praktického lékaře Dr. Františka Boučka 1841-1880. S. 6

7 Tj. vykašlávání krve.

8 Archiv Polabského muzea, František Bouček., MUDr., Osobní doklady, korespondence, rukopisy, ilustrační materiál, rodinní příslušníci.

9 BOUČEK, B. Zápisky praktického lékaře Dr. Františka Boučka 1841-1880. S. 7.

10 Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček., MUDr., III. Rukopisy, inv. č. H 20 203.

11 BOUČEK, B. Zápisky praktického lékaře Dr. Františka Boučka 1841-1880. S. 8.

12 Tamtéž. S. 9.

13 Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček., MUDr., III. Rukopisy, inv. č. H 20 203.

14 BOUČEK, B. Zápisky praktického lékaře Dr. Františka Boučka 1841-1880. S. 9-11.

15 Polabí. Archiv Polabského muzea, František B., MUDr., Osobní doklady, korespondence, rukopisy, ilustrační materiál, rodinní příslušníci.

16 Ředitel všeobecné nemocnice ve Vídni, od roku 1847 dvorní lékař Habsburků.

17 BOUČEK, B. Zápisky praktického lékaře Dr. Františka Boučka 1841-1880. S. 12.

18 BOUČEK, B. Zápisky praktického lékaře Dr. Františka Boučka 1841-1880. S. 13-23.

19 Narozen v Hradci Králové roku 1804, absolvoval v Hradci gymnázium (stejně tak Bouček), jeho matka podle Boučka pocházela z Poděbrad.

20 BOUČEK, B. Zápisky praktického lékaře Dr. Františka Boučka 1841-1880. S. 21-22.

21 Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček, MUDr., III. Rukopisy, inv. č. H 20 203.

22 BOUČEK, B. Zápisky praktického lékaře Dr. Františka Boučka 1841-1880. S. 22.

23 Tj. špitální humorista.

24 BOUČEK, B. Zápisky praktického lékaře Dr. Františka Boučka 1841-1880. S. 24.

25 V dnešním Dolním Rakousku, fungovalo jako letní sídlo Habsburků, císař František Josef I. s Alžbětou zde pravděpodobně v roce 1854 trávili své líbánky.

26 BOUČEK, B. Zápisky praktického lékaře Dr. Františka Boučka 1841-1880. S. 27.

27 Pravděpodobně Marie Rosa (1780–1842), manželka hraběte Františka Antonína Libštejnského z Kolovrat (1778–1861).

28 BOUČEK, B. Zápisky praktického lékaře Dr. Františka Boučka 1841-1880. S. 27.

29 BOUČEK, B. Zápisky praktického lékaře Dr. Františka Boučka 1841-1880. S. 29.

30 Polabí. Archiv Polabského muzea, František B, MUDr., Osobní doklady, korespondence, rukopisy, ilustrační materiál, rodinní příslušníci.

31 ŠMILAUEROVÁ, E. Poděbrady v proměnách staletí 1. díl. S. 209.

32 BOUČEK, B. Zápisky praktického lékaře Dr. Františka Boučka 1841-1880. S. 28.

34 BOUČEK, B. Zápisky praktického lékaře Dr. Františka Boučka 1841-1880. S. 39.

35 Tamtéž. S. 38.

36 ŠMILAUEROVÁ, E. Poděbrady v proměnách staletí 1. díl. S. 209.

37 BOUČEK, B. Zápisky praktického lékaře Dr. Františka Boučka 1841-1880. S. 38.

38 BOUČEK, B. Zápisky praktického lékaře Dr. Františka Boučka 1841-1880. S. 40.

39 Tamtéž. S. 42.

40 ŠMILAUEROVÁ, E. Poděbrady v proměnách staletí 1. díl. S. 211.

41 Tj. onemocnění pohybových aparátů.

42 Tj. zánětlivé onemocnění dýchacích cest.

43 ŠMILAUEROVÁ, E. Poděbrady v proměnách staletí 1. díl. S. 210.

44 Tj. hnisavá tekutina v pohrudniční dutině.

45 Bez lékařského dohledu.

46 Adelheid Karolína Terezie Marcelína Josefa Antonie hraběnka ze Swéerts-Sporku, rozená svobodná paní z Puteani, manželka hraběte Josefa Swéerts-Sporcka, posledního mužského člena rodu, který vlastnil panství v Lysé nad Labem.

47 BOUČEK, B. Zápisky praktického lékaře Dr. Františka Boučka 1841-1880. S. 54–84.

48 Tamtéž. S. 86.

49 Tamtéž. S. 88.

50 BOUČEK, B. Zápisky praktického lékaře Dr. Františka Boučka 1841-1880. S. 89-91.

51 Tamtéž. S. 40.

52 Z kroniky jednoho rodu. Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček, MUDr., přír. č. 126/86. S.5.

53 BOUČEK, B. Zápisky praktického lékaře Dr. Františka Boučka 1841-1880. S. 95.

54 Tamtéž. S. 104.

55 BOUČEK, B. Cholera na Poděbradsku. S. 8.

56 Tj. zkušený lékař, chirurg.

57 BOUČEK, B. Zápisky praktického lékaře Dr. Františka Boučka 1841-1880. S. 129.

58 Tamtéž. S. 41.

59 Tamtéž. S. 28.

60 Pohřeb se konal 21. května 1856 v Rappoltenkirchenu (Dolní Rakousko), kde měli Sinové rodinou hrobku.

61 BOUČEK, B. Zápisky praktického lékaře Dr. Františka Boučka 1841-1880. S. 129.

62 BOUČEK, B. Zápisky praktického lékaře Dr. Františka Boučka 1841-1880. S. 41.

63 Tamtéž. S. 43.

64 Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček, MUDr., V. Ilustrační materiál, inv. č. H 19 964.

65 BOUČEK, B. Zápisky praktického lékaře Dr. Františka Boučka 1841-1880. S. 77.

66 Tamtéž. S. 84.

67 BOUČEK, B. Zápisky praktického lékaře Dr. Františka Boučka 1841-1880. S. 43.

68 ŠMILAUEROVÁ, E. Poděbrady v proměnách staletí 1. díl. S. 210.

69 BOUČEK, B. Zápisky praktického lékaře Dr. Františka Boučka 1841-1880. S. 43.

70 Tamtéž. S. 130.

71 K historii poděbradské obecní a okresní nemocnice. Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček, MUDr., V. Ilustrační materiál, inv. č. H 19 971.

72 BOUČEK, B. Zápisky praktického lékaře Dr. Františka Boučka 1841-1880. S. 132.

73 ŠMILAUEROVÁ, E. Poděbrady v proměnách staletí 2. díl. S. 73.

74 K historii poděbradské obecní a okresní nemocnice. Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček, MUDr., V. Ilustrační materiál, inv. č. H 19 971.

75 O nemocnici v Poděbradech. Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček, MUDr., V. Ilustrační materiál, inv. č. H 19 973.

76 Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček, MUDr., V. Ilustrační materiál, inv. č. H 19 964.

77 BOUČEK, B. Zápisky praktického lékaře Dr. Františka Boučka 1841-1880. S. 43.

79 Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček, MUDr., V. Ilustrační materiál, inv. č. H 19 964.

80 Robert Koch, 1882.

81 BOUČEK, B. Cholera na Poděbradsku. S. 9.

82 Podobná situace se vyskytla už v roce 1846, kdy nedbalost porodní báby zapříčinila 10 obětí.

83 Nejstarší česky vydávané periodikum pro lékaře, první číslo vydal Jan Evangelista Purkyně v lednu 1862.

84 BOUČEK, B. Zápisky praktického lékaře Dr. Františka Boučka 1841-1880. S. 44.

85 Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček, MUDr., V. Ilustrační materiál, inv. č. H 19 964.

86 BOUČEK, B. Zápisky praktického lékaře Dr. Františka Boučka 1841-1880. S. 141-173.

87 Tj. odstranění vaječníků.

88 Pozdější rektor Karlo-Ferdinandovy Univerzity v Praze.

89 Boučkova nemocnice v Poděbradech. Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček, MUDr., V. Ilustrační materiál, inv. č. H 19 973.

90 Tj. chirurgické otevření břišní dutiny.

91 BOUČEK, B. Zápisky praktického lékaře Dr. Františka Boučka 1841-1880. S. 44.

92 BOUČEK, B. Zkušenosti praktického lékaře. S. 44.

93 BOUČEK, B. Zápisky praktického lékaře Dr. Františka Boučka 1841-1880. S. 44.

94 Z kroniky jednoho rodu. Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček, MUDr., přír. č. 126/86. S. 3.

95 Tamtéž. S. 9.

96 Archiv Polabského muzea, František Bouček, MUDr., Osobní doklady, korespondence, rukopisy, ilustrační materiál, rodinní příslušníci, inv. č. H 20 623.

97 Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček, MUDr., Ilustrační materiál, inv. č. H 20 189.

98 Archiv Polabského muzea, Bohuslav Bouček, prof., MUDr., Osobní doklady, korespondence, rukopisy, ilustrační materiál.

99 Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček, MUDr., Ilustrační materiál, inv. č. H 20 189.

100 Z kroniky jednoho rodu. Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček, MUDr., přír. č. 126/86. S. 10.

101 Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček, MUDr., III. Rukopisy, inv. č. H 19 714.

102 VAŇOUČKOVÁ, V. Kronika divadelního spolku Jiří (1.díl). S. 1.

103 Z kroniky jednoho rodu. Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček, MUDr., přír. č. 126/86. S. 10.

104 BOUČEK, B. Zápisky praktického lékaře Dr. Františka Boučka 1841-1880. S. 172.

105 HRABĚTOVÁ, J. Z galerie poděbradských mecenášů. 2012, roč. 21, č. 6, s. 5.

106 Z kroniky jednoho rodu. Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček, MUDr., přír. č. 126/86. S. 5.

107 HRABĚTOVÁ, J. Z galerie poděbradských mecenášů. 2012, roč. 21, č. 6, s. 5.

108 Z kroniky jednoho rodu. Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček, MUDr., přír. č. 126/86. S. 14.

109 Křestní listy. Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček, MUDr., přír. č. 32/94.

110 Z kroniky jednoho rodu. Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček, MUDr., přír. č. 126/86. S. 65.

111 Neteř Františka a Zuzany Pecháčkových.

112 HRABĚTOVÁ, J. Poděbradské osobnosti, MUDr. Bohumil Bouček. 2/1998. S. 3.

113 Z kroniky jednoho rodu. Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček, MUDr., přír. č. 126/86. S. 5.

114 Roku 1981 byl dům zbořen.

115 HRABĚTOVÁ, J. Poděbradské osobnosti, MUDr. Bohumil Bouček. 2/1998. S. 3.

116 Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček, MUDr., V. Ilustrační materiál, inv. č. H 19 952.

117 Z kroniky jednoho rodu. Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček, MUDr., přír. č. 126/86. S. 9-10.

118 Tamtéž. S. 8.

119 Tamtéž. S. 5

120 Z kroniky jednoho rodu. Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček, MUDr., přír. č. 126/86. S. 7.

121 Z kroniky jednoho rodu. Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček, MUDr., přír. č. 126/86. S. 9.

122 Archiv Polabského muzea, Bohuslav Bouček, prof., MUDr., Osobní doklady, korespondence, rukopisy, ilustrační materiál, inv. č. H 20 511 – 20 622.

123 BOUČEK, B. Zápisky praktického lékaře Dr. Františka Boučka 1841-1880. S. 173.

124 Jmenovací dekret. Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček, MUDr., Osobní doklady, korespondence úřední, rodinná, osobní, inv. č. H 17 287.

125 Z kroniky jednoho rodu. Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček, MUDr., přír. č. 126/86. S. 10.

126 Tamtéž.

127 HRABĚTOVÁ, J. Z galerie poděbradských mecenášů. Poděbradské noviny. 2012, roč. 21, č. 6, s. 5.

128 Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček, MUDr., Osobní doklady, korespondence úřední, rodinná, osobní, inv. č. H 18 043.

129 Z kroniky jednoho rodu. Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček, MUDr., přír. č. 126/86. S. 8.

130 Luigi Lucheni potrestán doživotním vězením, kde se následně oběsil.

131 Z kroniky jednoho rodu. Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček, MUDr., přír. č. 126/86. S. 13.

132 Tamtéž. S. 10.

133 Tamtéž. S. 14.

134 Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček, MUDr., přír. č. 20/71, 498/80, 126/86.

135 SOA v Praze. Kniha narozených 1844-1850. Poděbrady 25 – Římskokatolická církev. S. 197.

136 Křestní list. Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček, MUDr., Osobní doklady, korespondence úřední, rodinná, osobní, inv. č. H 17 234.

137 BOUČEK, B. Zápisky praktického lékaře MUDr. Bohumila Boučka. S. 7-8.

138 BOUČEK, B. Zápisky praktického lékaře MUDr. Bohumila Boučka. S. 9.

139 Dnešní Polabské muzeum.

140 Vysvědčení. Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček, MUDr., Osobní doklady, korespondence úřední, rodinná, osobní, inv. č. H 17 236.

141 BOUČEK, B. Zápisky praktického lékaře MUDr. Bohumila Boučka. S. 9.

142 Z kroniky jednoho rodu. Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček, MUDr., přír. č. 126/86. S. 20.

143 BOUČEK, B. Zápisky praktického lékaře MUDr. Bohumila Boučka. S. 9.

144Vysvědčení. Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček, MUDr., Osobní doklady, korespondence úřední, rodinná, osobní, inv. č. H 17 241.

145 BOUČEK, B. Zápisky praktického lékaře MUDr. Bohumila Boučka. S. 9.

146 HELLICH, Jan. MUDr. Bohumil Bouček. Lázně Poděbrady. Poděbrady: 1926, roč. 3, č. 3, s. 21.

147 Pravděpodobně dnešní Strážný.

148 BOUČEK, B. Zápisky praktického lékaře MUDr. Bohumila Boučka. S. 10.

149 Tamtéž. S. 11.

150 Z kroniky jednoho rodu. Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček, MUDr., přír. č. 126/86. S. 15.

151 Vincent Alexandr Bochdálek – objevitel řady anatomických struktur a vrozených vad, které po něm byly pojmenovány.

152 Josef Hasner von Artha (rytíř z Arthy) – lékař německé národnosti, koncem 60. let 19. století působil jako poslanec Českého zemského sněmu.

153 Jan Bohumil Eiselt – český lékař, profesor patologie a chirurgie, spoluzakladatel a první vědecký redaktor Časopisu lékařů českých.

154 Česko-rakouský profesor anatomie a patologie, popsal řadu anatomických struktur, které dodnes nesou jeho jméno. Jako první u nás v patologii používal experimenty.

155 BOUČEK, B. Zápisky praktického lékaře MUDr. Bohumila Boučka. S. 11-13.

156 Bývalý děkan lékařské fakulty (1864-1867), spoluzakladatel Časopisu lékařů českých.

157 KRUŽINCOVÁ, Zuzana. Dějiny dermatovenerologie na pražských lékařských fakultách v letech 1790-1945. Online. S. 70.

158 BOUČEK, B. Zápisky praktického lékaře MUDr. Bohumila Boučka. S. 13-16.

159 Potvrzení o imatrikulaci. Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček, MUDr., Osobní doklady, korespondence úřední, rodinná, osobní, inv. č. H 17 266.

160 Christian Albert Theodor Billroth – významný německo-rakouský chirurg 19. století, který se proslavil jako průkopník břišní a hrtanové chirurgie, patologické anatomie a bakteriologie.

161 BOUČEK, B. Zápisky praktického lékaře MUDr. Bohumila Boučka. S. 16-18.

162 Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček, MUDr., Osobní doklady, korespondence úřední, rodinná, osobní, inv. č. H 17 998.

163 Karl Langer, rytíř z Edenbergu – významný rakouský anatom 19. století. Langerovy linie jsou směry nejmenšího kožního napětí, které určují optimální vedení chirurgických řezů. Řezy podél těchto linií se lépe hojí a zanechávají menší jizvy.

164 BOUČEK, B. Zápisky praktického lékaře MUDr. Bohumila Boučka. S. 18-19.

165 Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček, MUDr., Osobní doklady, korespondence úřední, rodinná, osobní, inv. č. H 17 274.

166 Rakouský lékař pocházející z Moravy, zasloužil se o vznik urologie jako samostatného lékařského oboru.

167 BOUČEK, B. Zápisky praktického lékaře MUDr. Bohumila Boučka. S. 19.

168 Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček, MUDr., III. Rukopisy, inv. č. H 19 717.

169 Tamtéž.

170 BOUČEK, B. Mezi raněnými Černohorci r. 1875-6.

171 BOUČEK, B. Zápisky praktického lékaře MUDr. Bohumila Boučka. S. 20.

172 BOUČEK, B. Mezi raněnými Černohorci r. 1875-6.

173 BOUČEK, B. Mezi raněnými Černohorci r. 1875-6.

174 BOUČEK, B. Zápisky praktického lékaře MUDr. Bohumila Boučka. S. 23.

175 Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček, MUDr., III. Rukopisy, inv. č. H 19 717.

176 Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček, MUDr., III. Rukopisy, inv. č. H 19 717.

177 BOUČEK, B. Zápisky praktického lékaře MUDr. Bohumila Boučka. S. 23.

178 Dopis rodičům. Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček, MUDr., Osobní doklady, korespondence úřední, rodinná, osobní, inv. č. H 17 513.

179 Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček, MUDr., Osobní doklady, korespondence úřední, rodinná, osobní, inv. č. H 17 577.

180 BOUČEK, B. Mezi raněnými Černohorci r. 1875-6.

181 Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček, MUDr., III. Rukopisy, inv. č. H 19 717.

182 LUKOVIĆ, M. Lékařská mise Bohumila Boučka v Černé hoře. S. 21-28.

183 Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček, MUDr., Osobní doklady, korespondence úřední, rodinná, osobní, inv. č. H 17 297.

184 Tamtéž. Inv. č. H 17 298.

185 BOUČEK, B. Zápisky praktického lékaře MUDr. Bohumila Boučka. S. 24.

186 Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček, MUDr., přír. č. 20/71, 498/80, 126/86.

187 BOUČEK, B. Zápisky praktického lékaře MUDr. Bohumila Boučka. S. 24.

188 Pasterizace, očkování proti vzteklině, choleře.

189 Otec francouzské neurologie.

190 BOUČEK, B. Zápisky praktického lékaře MUDr. Bohumila Boučka. S. 25.

191 BOUČEK, B. Zápisky praktického lékaře MUDr. Bohumila Boučka. S. 26-27.

192 Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček, MUDr., Osobní doklady, korespondence úřední, rodinná, osobní, inv. č. H 17 288.

193 BOUČEK, B. Zápisky praktického lékaře MUDr. Bohumila Boučka. S. 27.

194 BOUČEK, B. Zápisky praktického lékaře MUDr. Bohumila Boučka. S. 29.

195 Tamtéž. S. 44.

196 Tamtéž. S. 80.

197 Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček, MUDr., Osobní doklady, korespondence úřední, rodinná, osobní, inv. č. H 17 323.

198 BOUČEK, B. Zápisky praktického lékaře MUDr. Bohumila Boučka. S. 91.

199 Z kroniky jednoho rodu. Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček, MUDr., přír. č. 126/86. S. 22.

200 SOkA Nymburk, fond Archiv města Poděbrady, karton 277, inv. č. 852, sig. 5/3a/1.

201 SOkA Nymburk, fond Archiv města Poděbrady, karton 163, inv. č. 688, sig. 5/2/1-6.

238 KULAČOVÁ, B. Filip Arnošt a Charicléa z Hohenlohe-Schillingsfürstu a jejich působení v Poděbradech. S. 37-44.

352 Oznámení o úmrtí. Archiv Polabského muzea, Bohumil Bouček, MUDr., Osobní doklady, korespondence úřední, rodinná, osobní, inv. č. H 17 320.

360 SOA v Praze. Kniha narozených 1880-1891. Poděbrady 55 – Římskokatolická církev. S. 224.

361 MUNZAR, P. Bohuslav Bouček (1886-1953) profesor naší univerzity a statečný člověk Universitas: revue Masarykovy univerzity v Brně 1/1996, s. 31-33

363 SOA v Praze. Kniha narozených 1880-1891. Poděbrady 55 – Římskokatolická církev. S. 224.

372 BOUČEK, B. Prosím, aby zápisník byl odevzdán mé ženě jako pozůstalost. S. 12.

374 BOUČEK, B. Prosím, aby zápisník byl odevzdán mé ženě jako pozůstalost. S. 17.

375 BOUČEK, B. Prosím, aby zápisník byl odevzdán mé ženě jako pozůstalost. S. 20.

376 BOUČEK, B. Zápisky praktického lékaře MUDr. Bohumila Boučka. S. 103.

377 BOUČEK, B. Prosím, aby zápisník byl odevzdán mé ženě jako pozůstalost. S. 45.

380 BOUČEK, B. Prosím, aby zápisník byl odevzdán mé ženě jako pozůstalost. S. 84-101.

383 BOUČEK, B. Prosím, aby zápisník byl odevzdán mé ženě jako pozůstalost. S. 116-129.

384 BOUČEK, B. Prosím, aby zápisník byl odevzdán mé ženě jako pozůstalost. S. 130-137.

387 BOUČEK, B. Prosím, aby zápisník byl odevzdán mé ženě jako pozůstalost. S. 148-151.

389 BOUČEK, B. Prosím, aby zápisník byl odevzdán mé ženě jako pozůstalost. S. 189-196.

418 MUNZAR, P. Bohuslav Bouček (1886-1953) profesor naší univerzity a statečný člověk. Universitas: revue Masarykovy univerzity v Brně. 1/1996, s. 31-33.

420 MUNZAR, P. Bohuslav Bouček (1886-1953) profesor naší univerzity a statečný člověk. Universitas: revue Masarykovy univerzity v Brně. 1/1996, s. 31-33.

421 Arolsen Archives – International Center on Nazi Persecution. Personal file of BOUCEK, BOHUSLAV, born on 2-Apr-1886. Doc ID: 5593789.

422 Arolsen Archives – International Center on Nazi Persecution. Personal file of BOUCEK, BOHUSLAV, born on 2-Apr-1886. DocID: 5593793.

423 MUNZAR, P. Bohuslav Bouček (1886-1953) profesor naší univerzity a statečný člověk. Universitas: revue Masarykovy univerzity v Brně. 1/1996, s. 31-33.

424 Arolsen Archives – International Center on Nazi Persecution. Change of Strength Reports 15.07.1940 – 21.07.1940. DocID: 5279621.

425 MUNZAR, P. Bohuslav Bouček (1886-1953) profesor naší univerzity a statečný člověk. Universitas: revue Masarykovy univerzity v Brně. 1/1996, s. 31-33.

434 Dekret presidenta republiky č. 96/1945 Sb. o zřízení pobočky lékařské fakulty University Karlovy v Hradci Králové. Online. In: Zákony pro lidi – Sbírka zákonů ČSR.

437 BOUČEK, B. Zápisky praktického lékaře MUDr. Bohumila Boučka. S. 97.

439 BOUČEK, B. Zápisky praktického lékaře MUDr. Bohumila Boučka. S. 127.

442 Soukromý archiv dr. J. Payna, Vyvlastňovací rozhodnutí – Finanční odbor rady ONV v Poděbradech č. j. fin. 1344/60 a Finanční odbor rady ONV v Nymburce 2177/61-p-m.

446 PAYNE, J. Anička. Online. In: Rodina Schnirchova a Boučkova.

447 OAD Kolín s.r.o. Autobusové zastávky v Poděbradech. Online. In: OAD Kolín s. r. o.

448 PAYNE, J. Nemocnice. Online. In: Rodina Schnirchova a Boučkova.

451Pamětní deska československým legionářům. Online. In: Spolek pro vojenská pietní místa.