Karel Hynek Havlíček Borovský

* 31.10.1821 29.7.1856

Podle daguerrotypie Josefa Krtičky z období 1846-1847 kreslil Bedřich Kriehuber (1836-1871)
zhotovil V. Mára rytinu pro časopis Světozor roč. 4 č. 157 z 13.5.1870

 

Havlíček Borovský Karel * 31. 10. 1821 Borová, dnešní Havlíčkova Borová, † 29. 7. 1856 Praha - český básník, novinář a politik
Po absolvování gymnázia v Německém (dnešním Havlíčkově) Brodě, přišel syn borovského kupce Karel Havlíček na podzim 1838 studovat do Prahy. Stržen rozvíjejícím se národním hnutím se jako osmnáctiletý student filosofie rozhodl, že se stane českým spisovatelem a život zasvětí práci na povznesení českého národa. A od té doby se na literární činnost začal cílevědomě připravovat, především studiem češtiny a světové, zejména slovanské literatury. Po skončení filosofie (1840) začal v Praze studovat teologii, neboť kněžské povolání považoval pro vlasteneckou práci za nejvhodnější. Po roce však byl ze semináře vyloučen, protože „velmi málo povolání ke stavu duchovnímu ukazoval“.
Po selhání pokusu dosáhnout místa gymnazijního učitele odjel v říjnu 1842 do Moskvy, kde na doporučení P. J. Šafaříka získal místo vychovatele v rodině universitního profesora. Přijížděl do Moskvy pln nadšení pro všechno ruské. Když však poznal realitu carského Ruska, nadšení vystřídal kritický pohled a poznání, že české národní hnutí nemůže v carském Rusku hledat oporu, že všeslovanská ideologie je „krásná, veliká, avšak nepraktická myšlenka“. (Své poznání zobrazil v povídkách, které od roku 1843 vycházely v Květech a v České včele a které po návratu doplnil a vydal knižně pod názvem Obrazy z Rus.)
Do Čech se vrátil v červenci 1844 a v dubnu 1845 přišel do Prahy, odhodlán najít vhodné zaměstnání a věnovat se literární tvorbě. Již v červenci na sebe upoutal pozornost vlastenecké veřejnosti kritikou Tylovy novely Poslední Čech. Vyslovil se v ní proti dosud běžnému nekritickému přijímání všeho, co bylo napsáno česky, a podrobil Tylovo dílo náročné kritice. Odsoudil také plané vlastenčení a jeho slova „... Byl již čas, aby nám toto vlastenčení ráčilo z úst konečně vjeti do rukou a do těla, abychom totiž více z lásky pro svůj národ jednali, než o té lásce mluvili ...“, takřka programově vyjadřovala konstruktivní činorodost a realismus Havlíčka i nové generace národního hnutí.
Na doporučení Františka Palackého převzal Havlíček 1. ledna 1846 redakci Pražských novin a jejich literární přílohy Česká včela. Přestože šlo o vládní list, osvětloval v něm všechny aktuální problémy v národním a liberálně demokratickém duchu. Projevil při tom pozoruhodnou samostatnost úsudku a zvláštní stylistickou schopnost vysvětlit věci i prostému čtenáři působivým a srozumitelným způsobem.
V dubnu revolučního roku 1848 se stal redaktorem Národních novin, prvního listu českých liberálů. Pracoval také v Národním výboru, podílel se na přípravě i jednání Slovanského sjezdu a v červenci byl zvolen poslancem říšského sněmu. Na jednáních sněmu ve Vídni i Kroměříži však nijak aktivně nevystupoval. Cítil se více novinářem než poslancem, a tak se v prosinci 1848 poslaneckého mandátu vzdal a věnoval se plně vedení Národních novin. Ty, díky Havlíčkovi, získaly značný vliv na české veřejné mínění. Vedle článků se těšily oblibě především výstižné Havlíčkovy epigramy a satirické popěvky, které podle svědectví současníků měly mnohdy větší účinnost než projevy politiků.
Když po rozpuštění říšského sněmu v březnu 1849 nastoupilo Rakousko cestu k obnovení absolutistické vlády, většina českých liberálních politiků zanechala veřejné činnosti a stáhla se do ústraní. Havlíček se však v Národních novinách neohroženě postavil nastupujícímu absolutismu na odpor. Již 13. dubna proto stál před porotou pražského soudu, žalován pro kritiku oktrojované (nařízené) ústavy. K velké radosti české veřejnosti ho porota uznala nevinným. Po rozbití radikálně demokratického hnutí v květnu 1849 zůstaly Národní noviny jedinou veřejnou tribunou opozice proti vládě. V lednu 1850 byly zastaveny, Havlíček se však nevzdal. V květnu začal v Kutné Hoře (v Praze, kde trval stav obležení, to nebylo možné) vydávat politický týdeník Slovan a již zcela osamocen bojoval dále. Vydal zde také dva sborníky svých článků, Duch národních novin a Epištoly kutnohorské. Svou činností si vysloužil soustředěnou pozornost úřadů. Jednotlivá čísla Slovanu byla konfiskována, časopis nesměl být kolportován do Prahy a dalších míst a Havlíček byl takřka denně šikanován policií či soudem. Když po dvou úředních výstrahách bylo nutné očekávat brzký zákaz časopisu, Havlíček sám v srpnu 1851 jeho vydávání zastavil. V listopadu stál opět před porotou, tentokráte kutnohorského soudu, žalován pro články ve Slovanu. Byl však znovu uznán nevinným.
Chtěl si zakoupit statek a věnovat se hospodaření a literární tvorbě. V noci z 15. na 16. prosince 1851 byl však zatčen a s policejním doprovodem odvezen do tyrolského městečka Brixenu, kde byl přinucen žít více než tři roky. Vytržení z české společnosti a veřejné činnosti přivedlo Havlíčka do těžkých vnitřních krizí, avšak nezlomilo ho. I v Brixenu studoval, překládal a tvořil. Vznikly zde knihy, které představují vrchol jeho básnického díla: Tyrolské elegie, Křest svatého Vladimíra a Král Lávra. Z brixenského vyhnanství se vrátil na počátku května 1855. Čekalo ho jen trpké zklamání. Několik dní před příjezdem mu zemřela manželka. A když přijel do vytoužené Prahy „na návštěvu“ (trvalý pobyt v Praze mu nebyl povolen), zjistil, že v atmosféře strachu vyvolané Bachovým absolutismem se mu většina známých vyhýbá. Jen Palacký, Němcová, Trojan a několik dalších přátel se k němu veřejně hlásilo. V té době měl již pokročilou tuberkulózu, očividně chřadl a brzy, třicetipětiletý, zemřel.
Havlíček je považován za zakladatele českého politického novinářství a svou básnickou tvorbou výrazně ovlivnil vývoj české satiry. Statečným zápasem proti absolutismu i tragickým osudem získal sympatie širokých vrstev českého lidu. Jeho jméno se pro český národ stalo symbolem statečnosti, boje proti útlaku, věrnosti ideálům demokracie a národní svobody.
(jk) Chalupný E.: Havlíček - prostředí, osobnost, dílo, Praha 1929; Procházka V.: Karel Havlíček Borovský, Praha 1961. Nejtek V. M.: Karel Havlíček Borovský, Praha 1979

 

Skica fr. malíře Henriho Lehmana z Karlových Varů 2.6.1849

 

lfancy3.gif (583 bytes)

Karel Havlíček Borovský (1821-1856)

Novinář, básník, spisovatel a politik narozený 31. října 1821 prožíval své dětství v prostředí kupeckého krámu a malého hospodářství na Vysočině v nevelké vesnici Borové.
Po otci zdědil houževnatost, podnikavost a svobodymilovnost. Protože rodiče chtěli dát syna na studie, odešel Havlíček v devíti letech na rok do Jihlavy, aby se naučil němčině. Tam začal chápat poprvé národnostní rozdíly.

Roku 1833 se rodina přestěhovala do Německého (Havlíčkova) Brodu, kde dokončil Havlíček r. 1838 gymnasium. Již v této době se pokoušel o české i německé verše. Dvouletá filosofie v Praze (1838 až 1840), jež byla vlastně dokončením gymnasia, znamená pro Havlíčka významnou dobu národního uvědomování, zejména při četbě spisů Kollárových , Čelakovského a Šafaříka .
Otec z něho chtěl mít advokáta, matka kněze.

Protože Havlíček toužil po tom, aby mohl působit na výchovu lidu, vstoupil do semináře, poměry v semináři ho však zklamaly. Na podzim 1841 opouští seminář bohatší o další zkušenosti: kněžstvo je vychováváno v konservatismu a v duchu protinárodním. Z Havlíčka se stává až do konce života nekompromisní kritik církve. V literární práci byl tehdy zcela pod vlivem četby polského romantika Mickiewicze. Havlíček cestuje po českých krajích, po Slovensku a Haliči; nepoutá ho však příroda, sleduje na těchto poutích co nejintenzívněji lid, jeho život a názory.

V říjnu 1842 dostává prostřednictvím Šafaříkovým místo vychovatele v rodině ruského profesora A. Pogodina a odjíždí do Moskvy. Zpočátku byl ruským prostředím nadšen, zejména slavjanofilskou mládeží, o níž napsal obdivnou zprávu do pražských Květů (vyšla 23. července 1843 jako první jeho tištěná literární práce, později zařazena do Obrazů z Rus).
Po několika měsíčním pobytu však začíná poznávat pravdu o sociálních poměrech v carském Rusku, opouští kollárovské iluze o slovanské veleříši schopné osvobodit ostatní Slovany a stává se nemilosrdným kritikem carského absolutismu. Objevuje Gogola a jeho obdiv k němu stále vzrůstá (překlad Mrtvých duší v Národních novinách 1849), neboť v sobě nachází mnoho podobného.

Z romantika se stále více stává realista. V Rusku nalézá i přiměřenou výrazovou formu pro své myšlenky - epigram. Zkušenosti získané v semináři i stykem s tmářstvím ruské pravoslavné církve dávají jeho epigramům příkré proticírkevní zaměření. Tak vzniká v Moskvě kolem 90 Havlíčkových epigramů. Od Pogodinů odešel Havlíček do rodiny známého slavjanofila prof. Ševyreva. Nezůstal tu však dlouho, v červenci 1844 se vrátil přes Vratislav, kde navštívil Čelakovského , domů do Německého Brodu.

Roku 1845 odchází Havlíček do Prahy s úmyslem věnovat se cele literatuře. V červnu toho roku v České včele uveřejnil další část Obrazů z Rus a v červenci pověstnou kritiku Tylova D románu Poslední Čech. Postavil se proti převažujícímu povrchnímu sentimentálnímu vlastenectví, které nekladlo na literaturu umělecké požadavky a samo bylo nesmělé a neúčinné. Havlíček požadoval od české literatury pravdivost, původnost, národní charakter, a zejména uměleckou úroveň.
Vlastenectví se podle něho mělo vyznačovat skutečnou prací pro národ s jasným politickým zaměřením. Tón Havlíčkovy kritiky je ostrý, místy ironický; zahájil nový směr v českém literárním životě. Havlíčkova polemika s Tylem, který chápal svou práci pro národ jinak, přinesla nakonec Havlíčkovi sympatie a popularitu u značné části české veřejnosti.

Od l. ledna 1846 se Havlíček stal redaktorem úředních Pražských novin; které v roce 1848 přeměnil na Národní noviny. První jejich číslo vyšlo 5. dubna. Byl to první velký český politický deník. V úvodním článku vyslovil Havlíček důvěru v český národ, že nezahyne, že dosáhne plného vzkříšení. Kromě redaktorství byl Havlíček činný v Národním výboru, jako organizátor působil na Slovanském sjezdu a byl zvolen za poslance říšského sněmu. Po celý bouřlivý rok byly Národní noviny orgánem pokrokové politiky národně uvědomělého měšťanstva, jehož prvním mluvčím byl Havlíčkův příznivec a dobrý přítel František Palacký. Když na počátku roku 1849 se situace začala přiostřovat, Havlíčkův satirický duch si žádal útočnějšího nástroje. Stal se jím satirický a humoristický Šotek, příloha Národních novin, s obrázky Soběslava Pinkase. V Šotku, jejž Havlíček vyplňoval téměř sám, objevovaly se ostré epigramy, veršované i prozaické vtipy nejrozmanitějšího druhu, zaměřené na stále reakčnější vládu. Havlíček tu otiskuje i parodické politické texty na nápěvy známých národních písní (Sedmero vzdechnutí k ministerstvu, Šuselka nám píše aj.). Život Šotkův byl velmi krátký. Asi po čtvrt roce (22. dubna 1849) byl Havlíček nucen na základě nového tiskového zákona tuto přílohu zastavit. Rok 1849 stále stupňoval politický útisk, až konečně 18. ledna 1850 vyšlo poslední číslo Národních novin.

Když bylo Havlíčkovi znemožněno vydávat jakékoli noviny v Praze, odstěhoval se do Kutné Hory a zde již v květnu roku 1850 začal vydávat svůj poslední časopis Slovan. Své názory oživuje Havlíček v knižním vydání Ducha Národních novin (výběr nejdůležitějších článků z Národních novin), vydává Epištoly kutnohorské (stati o reakční úloze církve) a některé své drobnější překladatelské práce (např. Voltaira). Historie Slovana byla jedinou řadou zápasů s policií a soudem, neboť Slovan byl v té době jedinou veřejnou opozicí vůči vládě, ačkoli už mluvil jen za veřejné mínění, nikoli za politickou organizaci. Úlohu politicky vychovávat lid plnil však do posledního čísla, které vyšlo 14. srpna 1851.
Havlíčkův boj ve Slovanu měl svou dohru před porotním soudem v Kutné Hoře. Havlíček byl obžalován pro dva články: Proč jsem Slovan a Správa záležitostí obecních. Tenkrát naposledy mohl hájit veřejně své názory. Jeho obhajoba dopadla slavně a jeho vítězství bylo naprosté. 12. listopadu 1851 všichni porotci jednohlasně vynesli rozsudek: Nevinen!

Havlíček se vrátil k rodině do Německého Brodu. Měl v plánu studovat, psát užitečné knihy pro lid a hospodařit na venkově. Tento jeho úmysl se však neuskutečnil. 16. prosince 1851 kolem třetí hodiny ranní byl deportován do tyrolského městečka Brixenu, který se stal po několik let jeho nuceným bydlištěm. Koncem jara 1852 se za ním sice směla přistěhovat manželka s dcerkou, avšak nejtíživější bylo pro Havlíčka odloučení od českého prostředí.
S údělem vyhnance se vyrovnával po svém, především intenzívně pracoval: překládal z polštiny, pořizoval výbor historického čtení pro lid, studoval českou lidovou poezii, a hlavně básnil. Tu, daleko od vlasti, vznikají tři jeho nejzávažnější satirické skladby, v nichž si vyrovnal se svými vězniteli, vídeňskou vládou, účty své i svého národa. Jsou to Tyrolské elegie, Křest sv. Vladimíra a Král Lávra.

Tyrolské elegie vznikly jako přímá odezva deportace do vyhnanství. Útok na rakouskou vládu je zcela otevřený. Elegie vyjadřují nejhlubší opovržení této despotické vládě. Ironie přechází místy v sarkasmus. Havlíček nemilosrdně odhaluje pokrytecké fráze oblíbené u absolutistických vlád o „otcovské“ péči o poddané. Myšlenka napsat satiru, v níž by se objevil zesměšněný král, vznikla za Havlíčkova pobytu v Rusku. V Brixenu potom četl pohádku německého spisovatele Moritze Hartmanna (1821-1871) o irském králi s oslíma ušima. Tak vznikla skladba Král Lávra. Jinotaj byl průhledný, cíl jasný: vysmát se hlouposti a kruté omezenosti korunovaných hlav. Osel na trůně je velmi nebezpečný, má-li neomezenou moc nad osudy Nedokončený Křest sv. Vladimíra je zaostřen proti politickému absolutismu spojenému s reakční církví. Plán ke Křtu podobně jako ke Králi Lávrovi vznikl rovněž v Rusku. Křest je také do carského Ruska situován, avšak poměry jsou vylíčeny tak, že tato satira postihuje každý absolutistický systém, především rakouský. S domovem udržoval Havlíček styk korespondencí s přáteli, jejichž okruh se zužoval úměrně s tím, jak sílil policejní útisk Bachův. Slova dopisů dávají nahlédnout jak do atmosféry Havlíčkovy internace, tak do stále se temnící Prahy, ale odhalují i pevnou víru v šťastnější budoucnost národa.

Již v září 1854 musela Havlíčkova manželka s dítětem opustit Brixen, protože její tuberkulóza se opět zhoršila. Když se Havlíček na jaře roku 1855 vrátil domů, jeho žena již byla mrtva. V Čechách ho potom obklopilo politické dusno; přátelé, kromě několika, se mu vyhýbali. Havlíček zemřel na tuberkulózu 29. července 1856 v Praze.

Jeho pohřeb na Olšanské hřbitovy se stal protirakouskou manifestací pražského lidu a je dobře znám symbolický čin Boženy Němcové, která nikdy své přátelství k Havlíčkovi nezapřela.
Po roce 1860, po pádu Bachova absolutismu, kdy český národ vstupuje znovu do politického života, stává se Havlíčkův odkaz velmi aktuální. Vycházejí životopisná pojednání, hodnotí se jeho politické zásluhy.

Zejména strana mladočeská prohlašuje Havlíčka za svého předchůdce. Tak vstupuje Havlíček do povědomí národa jako hrdina a je také tak celým národem uctíván. Jako spisovatel, básník a novinář se stává v mnohém vzorem pro generaci Nerudovu.

Poezie: Tyrolské elegie (1870), Král Lávra (1870), Křest svatého Vladimíra (1876)
Publicistika: Obrazy z Rus (1843-46 v časopisech), Duch Národních novin (I851), Epištoly kutnohorské (1851)

 

 

Daguerrotypie od Josefa Krtičky 1846-1847

 

 

lfancy3.gif (583 bytes)

 

Karel Havlíček Borovský (1821-1856)

 

Novinář, básník, spisovatel a politik narozený 31. října 1821 prožíval své dětství v prostředí kupeckého krámu a malého hospodářství na Vysočině v nevelké vesnici Borové. Po otci zdědil houževnatost, podnikavost a svobodymilovnost. Protože rodiče chtěli dát syna na studie, odešel Havlíček v devíti letech na rok do Jihlavy, aby se naučil němčině. Tam začal chápat poprvé národnostní rozdíly.

Roku 1833 se rodina přestěhovala do Německého (Havlíčkova) Brodu, kde dokončil Havlíček r. 1838 gymnasium. Již v této době se pokoušel o české i německé verše. Dvouletá filosofie v Praze (1838 až 1840), jež byla vlastně dokončením gymnasia, znamená pro Havlíčka významnou dobu národního uvědomování, zejména při četbě spisů Kollárových , Čelakovského a Šafaříka. Otec z něho chtěl mít advokáta, matka kněze.

Protože Havlíček toužil po tom, aby mohl působit na výchovu lidu, vstoupil do semináře, poměry v semináři ho však zklamaly. Na podzim 1841 opouští seminář bohatší o další zkušenosti: kněžstvo je vychováváno v konservatismu a v duchu protinárodním. Z Havlíčka se stává až do konce života nekompromisní kritik církve. V literární práci byl tehdy zcela pod vlivem četby polského romantika Mickiewicze. Havlíček cestuje po českých krajích, po Slovensku a Haliči; nepoutá ho však příroda, sleduje na těchto poutích co nejintenzívněji lid, jeho život a názory.

V říjnu 1842 dostává prostřednictvím Šafaříkovým místo vychovatele v rodině ruského profesora A. Pogodina a odjíždí do Moskvy. Zpočátku byl ruským prostředím nadšen, zejména slavjanofilskou mládeží, o níž napsal obdivnou zprávu do pražských Květů (vyšla 23. července 1843 jako první jeho tištěná literární práce, později zařazena do Obrazů z Rus).
Po několika měsíčním pobytu však začíná poznávat pravdu o poměrech v carském Rusku, opouští kollárovské iluze o slovanské veleříši schopné osvobodit ostatní Slovany a stává se nemilosrdným kritikem carského absolutismu. Objevuje Gogola a jeho obdiv k němu stále vzrůstá (překlad Mrtvých duší v Národních novinách 1849), neboť v sobě nachází mnoho podobného.

Z romantika se stále více stává realista. V Rusku nalézá i přiměřenou výrazovou formu pro své myšlenky - epigram. Zkušenosti získané v semináři i stykem s tmářstvím ruské pravoslavné církve dávají jeho epigramům příkré proticírkevní zaměření. Tak vzniká v Moskvě kolem 90 Havlíčkových epigramů. Od Pogodinů odešel Havlíček do rodiny známého slavjanofila prof. Ševyreva. Nezůstal tu však dlouho, v červenci 1844 se vrátil přes Vratislav, kde navštívil Čelakovského, domů do Německého Brodu.

Roku 1845 odchází Havlíček do Prahy s úmyslem věnovat se cele literatuře. V červnu toho roku v České včele uveřejnil další část Obrazů z Rus a v červenci pověstnou kritiku Tylova románu Poslední Čech. Postavil se proti převažujícímu povrchnímu sentimentálnímu vlastenectví, které nekladlo na literaturu umělecké požadavky a samo bylo nesmělé a neúčinné. Havlíček požadoval od české literatury pravdivost, původnost, národní charakter, a zejména uměleckou úroveň. Vlastenectví se podle něho mělo vyznačovat skutečnou prací pro národ s jasným politickým zaměřením. Tón Havlíčkovy kritiky je ostrý, místy ironický; zahájil nový směr v českém literárním životě. Havlíčkova polemika s Tylem, který chápal svou práci pro národ jinak, přinesla nakonec Havlíčkovi sympatie a popularitu u značné části české veřejnosti.

Od l. ledna 1846 se Havlíček stal redaktorem úředních Pražských novin; které v roce 1848 přeměnil na Národní noviny. První jejich číslo vyšlo 5. dubna. Byl to první velký český politický deník. V úvodním článku vyslovil Havlíček důvěru v český národ, že nezahyne, že dosáhne plného vzkříšení. Kromě redaktorství byl Havlíček činný v Národním výboru, jako organizátor působil na Slovanském sjezdu a byl zvolen za poslance říšského sněmu. Po celý bouřlivý rok byly Národní noviny orgánem pokrokové politiky národně uvědomělého měšťanstva, jehož prvním mluvčím byl Havlíčkův příznivec a dobrý přítel František Palacký. Když na počátku roku 1849 se situace začala přiostřovat, Havlíčkův satirický duch si žádal útočnějšího nástroje. Stal se jím satirický a humoristický Šotek, příloha Národních novin, s obrázky Soběslava Pinkase. V Šotku, jejž Havlíček vyplňoval téměř sám, objevovaly se ostré epigramy, veršované i prozaické vtipy nejrozmanitějšího druhu, zaměřené na stále reakčnější vládu. Havlíček tu otiskuje i parodické politické texty na nápěvy známých národních písní (Sedmero vzdechnutí k ministerstvu, Šuselka nám píše aj.). Život Šotkův byl velmi krátký. Asi po čtvrt roce (22. dubna 1849) byl Havlíček nucen na základě nového tiskového zákona tuto přílohu zastavit. Rok 1849 stále stupňoval politický útisk, až konečně 18. ledna 1850 vyšlo poslední číslo Národních novin.

Když bylo Havlíčkovi znemožněno vydávat jakékoli noviny v Praze, odstěhoval se do Kutné Hory a zde již v květnu roku 1850 začal vydávat svůj poslední časopis Slovan. Své názory oživuje Havlíček v knižním vydání Ducha Národních novin (výběr nejdůležitějších článků z Národních novin), vydává Epištoly kutnohorské (stati o reakční úloze církve) a některé své drobnější překladatelské práce (např. Voltaira). Historie Slovana byla jedinou řadou zápasů s policií a soudem, neboť Slovan byl v té době jedinou veřejnou opozicí vůči vládě, ačkoli už mluvil jen za veřejné mínění, nikoli za politickou organizaci. Úlohu politicky vychovávat lid plnil však do posledního čísla, které vyšlo 14. srpna 1851. Havlíčkův boj ve Slovanu měl svou dohru před porotním soudem v Kutné Hoře. Havlíček byl obžalován pro dva články: Proč jsem Slovan a Správa záležitostí obecních. Tenkrát naposledy mohl hájit veřejně své názory. Jeho obhajoba dopadla slavně a jeho vítězství bylo naprosté. 12. listopadu 1851 všichni porotci jednohlasně vynesli rozsudek: Nevinen!

Havlíček se vrátil k rodině do Německého Brodu. Měl v plánu studovat, psát užitečné knihy pro lid a hospodařit na venkově. Tento jeho úmysl se však neuskutečnil. 16. prosince 1851 kolem třetí hodiny ranní byl deportován do tyrolského městečka Brixenu, který se stal po několik let jeho nuceným bydlištěm. Koncem jara 1852 se za ním sice směla přistěhovat manželka s dcerkou, avšak nejtíživější bylo pro Havlíčka odloučení od českého prostředí. S údělem vyhnance se vyrovnával po svém, především intenzívně pracoval: překládal z polštiny, pořizoval výbor historického čtení pro lid, studoval českou lidovou poezii, a hlavně básnil. Tu, daleko od vlasti, vznikají tři jeho nejzávažnější satirické skladby, v nichž si vyrovnal se svými vězniteli, vídeňskou vládou, účty své i svého národa. Jsou to Tyrolské elegie, Křest sv. Vladimíra a Král Lávra.

Tyrolské elegie vznikly jako přímá odezva deportace do vyhnanství. Útok na rakouskou vládu je zcela otevřený. Elegie vyjadřují nejhlubší opovržení této despotické vládě. Ironie přechází místy v sarkasmus. Havlíček nemilosrdně odhaluje pokrytecké fráze oblíbené u absolutistických vlád o „otcovské“ péči o poddané. Myšlenka napsat satiru, v níž by se objevil zesměšněný král, vznikla za Havlíčkova pobytu v Rusku. V Brixenu potom četl pohádku německého spisovatele Moritze Hartmanna (1821-1871) o irském králi s oslíma ušima. Tak vznikla skladba Král Lávra. Jinotaj byl průhledný, cíl jasný: vysmát se hlouposti a kruté omezenosti korunovaných hlav. Osel na trůně je velmi nebezpečný, má-li neomezenou moc nad osudy Nedokončený Křest sv. Vladimíra je zaostřen proti politickému absolutismu spojenému s reakční církví. Plán ke Křtu podobně jako ke Králi Lávrovi vznikl rovněž v Rusku. Křest je také do carského Ruska situován, avšak poměry jsou vylíčeny tak, že tato satira postihuje každý absolutistický systém, především rakouský. S domovem udržoval Havlíček styk korespondencí s přáteli, jejichž okruh se zužoval úměrně s tím, jak sílil policejní útisk Bachův. Slova dopisů dávají nahlédnout jak do atmosféry Havlíčkovy internace, tak do stále se temnící Prahy, ale odhalují i pevnou víru v šťastnější budoucnost národa.

Již v září 1854 musela Havlíčkova manželka s dítětem opustit Brixen, protože její tuberkulóza se opět zhoršila. Když se Havlíček na jaře roku 1855 vrátil domů, jeho žena již byla mrtva. V Čechách ho potom obklopilo politické dusno; přátelé, kromě několika, se mu vyhýbali. Havlíček zemřel na tuberkulózu 29. července 1856 v Praze.

Jeho pohřeb na Olšanské hřbitovy se stal protirakouskou manifestací pražského lidu a je dobře znám symbolický čin Boženy Němcové , která nikdy své přátelství k Havlíčkovi nezapřela.
Po roce 1860, po pádu Bachova absolutismu, kdy český národ vstupuje znovu do politického života, stává se Havlíčkův odkaz velmi aktuální. Vycházejí životopisná pojednání, hodnotí se jeho politické zásluhy.

Zejména strana mladočeská prohlašuje Havlíčka za svého předchůdce. Tak vstupuje Havlíček do povědomí národa jako hrdina a je také tak celým národem uctíván. Jako spisovatel, básník a novinář se stává v mnohém vzorem pro generaci Nerudovu.


Poezie: Tyrolské elegie (1870), Král Lávra (1870), Křest svatého Vladimíra (1876)
Publicistika: Obrazy z Rus (1843-46 v časopisech), Duch Národních novin (I851), Epištoly kutnohorské (1851)

 

Rytina Hynka Lechleitnera podle kresby Josefa Scheiwla (1833-1912)

 

 

Julie Sýkrová Havlíčková se narodila 16. dubna 1826 ve Svojšicích u Choltic (blízko Pardubic) v myslivně. Když dospěla, poslali ji rodiče do Prahy na další vzdělání. Jako žačka navštěvovala též modní závod paní Kašparové, kde pracovaly nejen šičky, ale chodila se sem přiučovat šití i děvčata z pražských a venkovských rodin. Karel, syn paní Kašparové, byl toho času jedním z přátel Havlíčkových. Počátkem roku 1847 počal Havlíček s několika přáteli navštěvovat dům paní Kašparové. Tam se seznámil s Julií. Havlíček se nato vídával s Julií častěji a v neděli chodili na procházky. Korespondovali spolu německy. Jejich svatba se konala 4. března 1848 v kostele u sv. Havla v Praze. Oddal je Havlíčkův přítel P. Řezáč a za svědky byli Václav Vladivoj Tomek a Vilém Gabler.

 

Medailon od Bohuslava Schnircha na Havlíčkově náhrobku z roku 1867

 

 

 

Rodný dům Karla Havlíčka v Německém Brodě (dnes Havlíčkův Brod)
srv. kresbu Bohumila Boučka

 

 

Loučení - policejní eskort do Brixenu

Havlíčkova kresba domu ve Via Pentolai v Brixenu (Bressanone), ve kterém bydlel v letech 1851-1855

 

V tomto domě žil v letech 1852-1855 v zajetí rakouské vlády český novinář a spisovatel

In questa casa vissuto negli anni 1852-1855 come prigioneo del governo austriaco il publicista e scrittore cecoslovacco  

Karel Havlicek Borovsky

neohrožený bojovník za svobodu svého národa. combattente coraggioso per la liberta della sua nazione.

 

 

In diesem Haus lebte von 1852 bis 1854 der tschechische Patriot, Journalist und satirische Dichter Karel Havlíček Borovský (1821-1856). Von der österreichischen Regierung aus der Heimat verbannt, wurde er von der Bevölkerung Brixens bis zu seiner Rückkehr nach Böhmen freundlich aufgenommen. Dem Gedenken an den tschechischen Volkshelden und großen Bürger Österreichs hat die Stadt Brixen diese Tafel gewidmet. Im April 1995

 

 Havlíček se loučí s rodinou před deportací do Brixenu
E. Boháč

 

 

 V Brixenu

 

v roce 1848 vydával také satirický časopis Brejle (Muzeum Poděbrady)

 

lfancy1.gif (1168 bytes)

Zpět na osobnosti

Zpět na hlavní stránku