Mezi raněnými Černohorci
r. 1875-6

MUDr. Bohumil Bouček

Tiskl a vydal V. Hoblík v Poděbradech 1912

Dne 13. srpna 1860 zavražděn v Kotoru Danilo II. Petrović-Njegoš od emigranta černohorského. Následoval po něm 19letý synovec jeho Nikola I. (v. t.), nynější kníže, syn vojvody Mirka († 1867). Začátek vlády byl krušný. Č. H. podporovala povstání Luky Vukaloviće v Hercegovině, ale Derviš paša po tuhých bojích zásobil obležený Nikšić táhl skrze Brda k Omerpašovi v rovině u jezera Skaderského, načež Turci vnikli až k Rijece, chtějíce odtud proraziti k Cetinji. Ale brzo mír uzavřen a Rijece na »Gospogjin dan« r. 1862. Hranice regulovány dle posledních mezinárodních ustanovení.

Následovalo 14 klidných let, jichž využito k organisaci vojska přispěním důstojníků ze Srbska, k založení dělostřelectva i závodů vojenských, ku zvelebení školství, stavbě silnic a telegrafův atd. Na místo zákonodárných pokusů dosavadních svěřeno vypracování nového kodexu Bogišićovi.

Vypuknutí revoluce hercegovské v létě 1875 zase obrátilo pozornost k Černé Hoře. Válka Turecku vypověděna teprve za rok, spolu se Srbskem r. 1876. Tažení přes Nevesinje k Mostaru se nepodařilo; za to v červenci Muktar paša poražen ve Vučím dole a v říjnu vzata pevnost Medum. Černohorci, čítající i s hercegovskými povstalci asi 25.000 mužův, udatně bojovali proti veliké přesile dobře opatřených vojsk tureckých. Pokroky jejich na podzim zastaveny příměřím. Roku 1877 válka začata spolu s Rusy, Rumuny a Srby znova. V červnu Sulejmanpaša prorazil od Nikšiće ke Spuži , kde stál Ali Sail paša, ale tam po desítidenním boji oba odraženi a zahnáni k Podgorici; kooperace s úmyslem offensivy proti Cetinji se nepodařila. V září se vzdal Nikšić, 28. pros. 1877 (prav. kal.) vzat po dvouměsíčním tuhém obležení Bar, jejž se Turci marně namáhali vybaviti i po moři i po suchu, a v lednu 1878 útokem vzat i Ulciň. Dle míru svatoštěpánského (3. břez. 1878) Č. H. měla kromě pomoří od rakouské hranice až k Bojaně dostati Gacko, Foču, Plevlje, Priboj, Prjepolje, Bjelopolje, Rožaj i Gusinje, tak že by mezi ní a Srbskem zůstal jen úzký pruh s bosenskou silnicí. Mír berlínský tento rozsah velice ztenčil, jmenovitě na severní straně, ale uznal neodvislost Černé Hory a dal jí v Baru přístup k moři. Albanci, pobádaní od Turků, nechtěli vykliditi krajiny okolo Gusinje a Plavy, což mělo za následek opravu míru; Č. H. náhradou za tato territoria dostala Ulciň, jenž ji po mezinárodní námořské demonstraci v listopadu 1880 odevzdán.

Ottův slovník naučný

zpět na Bohumil Bouček

 

Zpět na hlavní stránku

MUDr. Bohumil Bouček 1876

 

Dnešní vítězné pochody Jihoslovanů na Balkáně mocně působí na soucitná česká srdce! Milodary celého českého národa v jich prospěch se kupí. Čeští lékařové přeochotně ujali se služby polních lékařů. Do Černé Hory okamžitou pomocí České Obce Sokolské vypravena byla celá polní nemocnice se sto lůžky, čtyřiceti osobami lékařů, lékárníka, správce, ošetřovatelek, ošetřovatelů. Jest to skvělý obraz milosrdenství!

Před 37 lety za týmž účelem byl jsem půl roku na Černé Hoře jako první český lékař. Aby první výprava ta zachována byla paměti, vydávám knížečku tuto, obsahující dopisy mým rodičům, jak byly současně otisknuty v „Koruně České“, doplněné zápisky z mého deníku.

V Poděbradech, 1. listopadu 1912.

MUDr. B. BOUČEK.

 

 

 

Jaroslav Čermák – Raněný Černohorec

 

Roku 1875 vypuklo povstání lidu křesťanského proti Turkům. Rok po té následovala válka srbsko‑ a černohorsko-turecká. Rok po té válka rusko‑turecká. Pak nastala okupace Bosny‑Hercegoviny Rakouskem, pak zabrání Rumelie Bulharskem, pak srbsko‑bulharská válka, konečně anexe Bosny‑Hercegoviny Rakouskem a s ní hrozící válka srbsko-rakouská a právě zuří války čtyř států proti Turecku. Byl jsem svědkem počátku velkého rozvratu. Na hranicích černohorských bojovali povstalci v jižní Hercegovině pod vůdcovstvím Peka Pavloviče, v severní pod Lazarem Sočicou. Ranění z onoho vojska uchylovali se na Grahovo a pro druhé určen byl Šavník. Nebylo lékařů na Černé Hoře. Proto požádal kníže vládu rakouskou za vyslání tří lékařů. Z Dalmacie hlásil se jediný dr. Mišetič z Dubrovníka. Hledáni byli další lékaři ve Vídni, kde já toho času byl lékařem na II. chirurgickém oddělení ve všeobecné nemocnici. 26. září 1875 ptá se mne def. prof. Dittel, jest-li bych šel na Černou Horu léčiti raněné. Já byl hned rozhodnut a 28. září odjížděl jsem na jih v průvodu kollegy Hickla, moravského Němce. Vlak jel tehdy 24 hodin do Terstu a loď' Lloydová 3 dny a tolik nocí do Kottoru. Nebyla však ta velká loď v přístavu a my majíce v Zadru v místodržitelství získati další instrukce, vsedli jsme na menší loď Lloydovou, kterou pluli jsme do Zadru plných 36 hodin! V Zadru nevěděli nic bližšího o Černé Hoře, ač v Terstu nás ujistili, že určitě informace dostaneme a odkázali nás na okresního hejtmana v Kottoru. Jeli jsme do země úplně neznámé. Hejtman Kottorský praví k nám: „Jak to tam vypadá, uvidíte sami, až přijdete na místo“. Přijeli jsme na Cetyni, já vybral si sídlo Šavník, ptám se, jak to tam vypadá a zas neurčité odpovědi jsem doslal. Jak různě cestuje se dnes! Rychlovlak z Prahy do Terstu nás zaveze za 18 hodin. Rychloloď z Terstu do Kottoru za 24 hodin. Automobil z Kottora na Cetyň za 3 hodiny. V Baedekeru přečteme si ceny hotelů, časy automobilových spojeni uvnitř země. Turisti přicházejí, odcházejí jako procházkou, aby zpříjemnili si obyčejný život.


 

Jaroslav Čermák - Boka Kottorská

 

Cestu na Cetyni konali jsme starou cestou na hřbetu koňském. Rozhled na Boku kottorskou zůstane nezapomenutelný. Jeli s sebou ranění, které v Krivošiji snesli dolů do Risana a naložili je na parník. Druhého dne představili jsme se knížeti černohorskému. Pamětihodno: on mluvil srbsky a já česky a rozuměli jsme si.

Třetího dne nastala pravá výprava do vnitř země. Představí se mi jako průvodce knížetem poslaný Bogdan Mehvedovič, Drobňák. Rozený v Drobňáckém okresu, kam jsem se ubíral, skončil právnickou školu v Bělehradě. Po celého půl roku byl společníkem mým, v Šavníkách sdílel se mnou příjemné i nepříjemné chvíle. Rád na něj vzpomínám. Osud mu nebyl přízniv. Často stonal zánětem vnitřního ucha. Byl v léčení i ve Vídni. Ze zoufalství se ubil puškou v Kolašíně, kde byl náčelníkem r. 1892. Ubíráme se na sever Černé Hory, kdežto kollega Hickel odbočí na západ. Jak se mi dařilo na cestě, poví tento dopis:

 

Jaroslav Čermák - Cetyň

 

V Šavníku, 20. října.

Chci popsati svou cestu z Cetyně sem. Jest pro mne tak pamětné, neb bylo mi při ní přemáhati nemalé obtíže.

Ráno vyjeli jsme na koních, můj kollega Hickel, jenž ubíral se na Grahovo, Bogdan a já; vaky a kufry naše byly naloženy na mezcích. Počasí bylo dosti příznivé, za to však cestu nelze ani popsati; byla opravdu hrozná. Nikdo z Čech nemůže si lakovou cestu představit. Nejhorší cesta u nás byla by zde tou nejlepší. Cesta vede brzy do strmého kopce, hned zase střemhlav dolů. Jest plna skalních balvanů a štěrku a kůň musí být velmi spolehlivý, aby se dohrabal až na kopec; s kopce však musí s koně slézti a jíti pěšky a sice po tak ostrém kamení, že chůze taková je pravou mukou; skrze nejtlustší podešev píchají kameny jako jehly. Člověk ustavičně tone v strachu, aby si nepodvrkl nohu, aneb aby nespadl někam do propasti.

Podivno, jak bezpečně jdou koně po takových cestách: smeknout se mu noha, byl by ztracen jezdec i kůň. Lid zdejší nosí na nohou opánky, obuv to podobnou našim „bačkorám“, a každý běhá po kamení jako srnka.

Krajina jest pustá: kolem sebe nevidíš než kámen; nikde vody, nikde stromu ni byliny, ano i mech zde schází. Putovati 8-10 hodin takovou krajinou unaví našince hrozně. Nikde chatrče!

První den putovali jsme takými skalinami celých devět hodin a minuli jsme jen dvě vesnice, avšak velmi bídné. V poledne posilnili jsme se kusem sýra, s trochem vína, večer dojeli jsme do krčmy, v níž jsme měli přenocovat. Poslední chatrč u nás je palácem proti tomuto „hostinci“. Sestává z jediné jizby, kteráž jest přepažena. V jedné polovici je kůlna pro koně, krb a zároveň jídelna a ložnice pro čeleď; druhá polovice je ložnice pro panstvo. Zemdlení usedneme, hospodská uvaří kávu, dá nám rakie (kořalky), sejdou se občané z celého sela (osady), pak se vaří skopové na otevřeném ohni, sotva vidíme jeden druhého pro samý kouř. Pak se počne péci skopové na rožni. Požijeme večeři s nevelkou chutí, zapíjíme špatným vínem.

Konečně ulehneme oblečeni do postele vystlané kukuřicovou slamou, přikryjeme se plédy. Venku prší, jako když leje z konví; střechou a stropem prší i na nás, tak že musíme se proti nemilé té lázni chránit nepromokavými plášti.

Ráno pokračovali jsme v pochodu; bohudíky že přestalo pršet. Máme před sebou ještě dlouhou cestu. Celých 11 hodin byli jsme na cestě; při tom šli jsme s jednoho vrchu dvě hodiny pěšky; lezli jsme na skály jako kočky, slézali jsme se skal, že byl strach o krk. Naše české koně by takovou cestou nikdy nešli. Bylo již tma, když jsme dorazili do kláštera Župy. Jméno „klášter“ zůstalo onomu místu po klášteru, který dříve zde stával; r. 1862 dobyli ho Turci a spálili jej; nyní se tam nalézá krčma. Posud je znát stopy tureckých dělových koulí ve stěnách. Tehdy, byl zde obklíčen otec nynějšího knížete se šesti Černohorci a statně se bránili proti tisíceré přemoci turecké; konečně jedné noci musili prchnout přes ukrutně strmý vrch.

Strašně zemdlení došli jsme do krčmy, v níž jsme se však brzy zotavili. Nelezli jsme tu dra Tomiče, Dalmatince, který opustiv domov i mladou choť, dobrovolně se vydal sem léčit raněné povstalce. Brzy byla předložena večeře na nízkém stolu, k němuž zasedlo nás deset: polévka s brambory a vařené skopové maso, které se mi již protiví. Víno též nelze píti, neboť zapáchá kozlovinou. Zde se totiž dopravují tekutiny v kožích z ovcí, kozlů neb prasat. Druhý den ráno prohlíželi jsme zde ležící raněné, kteří vesměs bolestí sténali. Leželi na zemi a byli velmi špatně ošetřeni. Třetího dne pustili jsme se na další cestu. Byla tuhá zima a studený vítr. Přebrodivše divou řeku ubírali jsme se pustou krajinou do vrchu. Brzy dostavil se déšť a ten nás pak stíhal po celou cestu. Vichřice byla velká a na vrchu stihly nás kroupy. Horšího nemohlo nás nic potkat. Chvílemi jsem myslil, že mne vichr shodí s koně. Po čtyřhodinném putování došli jsme k pastýřským chýším, kde jsme zasedli k ohni. Hřáli jsme se, při čemž jsme zároveň snídali i obědvali trochu mléka s chlebem. Viděli jsme tam velmi krásné ženy i děti. Odpočinuvše sobě spěchali jsme dále, konečně o druhé hodině odpoledne spatřili jsme s kopce Šavník.

Bylo mi tehdy divno kolem srdce, když jsem si pomyslil, že na místě tak odlehlém, od světa tak vzdáleném celou zimu ztrávit musím, neboť odtud není návrat jinak možný, leda za doby pěkného počasí. - Sjeli jsme s kopce, přebrodili dvě řeky a sestoupili u náčelníka zdejšího okresu. Můj průvodčí představil mne co lékaře, kterého sem posílá kníže čili, jak ho zde nazývají, hospodar. To mi získalo velkou vážnost. Brzy přišla i gazdarice (hospodyně), podala nám kořalky i kávy a pak nám předložili oběd.

Zotavili jsme se brzy po té strašně namáhavé cestě.

 

 

Jaroslav Čermák  - Černohorský glavar 1865
pravděpodobně Lazar Sočica

 

V Šavníku, dne 31. října t. r.

Asi před 4 dny obdržel jsem noviny z Cetyně, než, bohužel, byly to noviny tak staré, že jsem je před měsícem již ve Vídni četl. Můžete si pomyslit, jak málo znám, co jest ve světě nového. Náhodou našel jsem též noviny dalmatské, a tam čtu telegram, že císař Ferdinand zemřel; ale přece jsem byl rád, že jsem našel alespoň staré noviny. --- Chci Vám dnes psát obšírněji o svých raněných. Dnes mám jich šest. Před několika dny mi jeden zemřel; mělť těžkou ránu v koleně a roztříštěnou kost stehenní, dostavilo se mu silné krvácení z rány, musel jsem podvázat tepnu stehenní, než přece nemocný brzy následkem anaemie zemřel. Lidé, kteří byli kolem něho, činili mi velké předhůzky, jiní mne zas ospravedlňovali; bylo mně to velmi nemilé, ani zdejší lidé drží více na své lékaře a mne toto potkalo. Brzy vlak došlo více raněných, a těm se daří všem dobře, zejména onomu, který do prsou se ranil a sobě plicím ublížil; stav jeho se nad očekávání polepšil, tak že doufám, že se vyléčí. Konečně mi poslali též z Cetyně léky i mohu nyní aspoň něco pro nemocné činit a léky moje jim imponují. Se všech stran docházejí ke mně lidé o radu, i dávám jim léky, třu prášky, dělám mediciny a masti a to vše bez váh; ty dostanu teprv později. Ordinuji a dávám léky zdarma. Co se onoho zemřelého týče, zapomněl jsem podotknout, že hned první den, když jsem jej spatřil, pravil jsem, že musí zemřít a též jsem jej dal zaopatřit; to mi částečně zachovalo důvěru. Jeden raněný má ránu nad lopatkou do svalu, vede se mu dobře, druhý skrz lýtko, taktéž lehkoraněný, třetí do nohy s roztříštěnou kostí za nártní, čtvrtý je raněn do prstu a do boku, kde hluboko vězí kulka; jsouť dosud těžké případy. Šarpie a plátna mám nyní dostatek, než z prvu jsem neměl ničeho, jen samou vatu, tehdy jsem zavazoval čistou vatou.

Můj špitál jest velmi primitivní; nemám pro pohodlí nemocných praničeho, i musím odříkat se mnohého, mnoho vynalézat a vše činit sám, což mi tak mnoho času zabere, že celý den jsem přes míru zaměstnán. Jaký nedostatek všeho mám, nemůžete si ani představit. Postelí nemám; nemocní leží dílem na zemi, dílem na školských lavicích, a poněvadž zde je strašná nouze o seno a slámu, leží větším dílem na holé zemi. Ve světnicích nejsou dosud upravena kamna, i leží 6 raněných ve dvou malých světničkách. Sklenice a vše, co možno přinésti z Kottora, jest strašně drahé, poněvadž doprava jest velmi obtížna a tak nemám pro raněné téměř ničeho potřebného. Lamentace by neměla konce. Přece uchází mi čas velmi rychle, a já jsem velmi spokojený.

Předevčírem přišel sem senátor Baja (po knížeti jsou zde senátoři největšími hodnostáři); ten mi vypravoval, že jest nad míru potěšen, že já jsem se vším tak spokojen; nemohl si představit, že bych já mohl tak rychle zde zdomácnět.

Včera slavili zde sv. Lukáše, náš náčelník měl svátek. Byla slavná hostina; sedělo nás 12 za dvěma stolečky, jedlo se mnoho skopového masa a pilo se na zdraví víno a kořalka; přípitky se pronášejí každý den při každé sklenici. Večer byl dýchánek pro dámy; naše hospodyně sezvala ženy ze vsi k večeři, přišlo jich asi pět, když mužští se najedí a odejdou, pak teprve sednou ženy za stůl a rozmlouvají, o čem, to nevím, poněvadž mezi ženy mužští nechodí.

Včera viděl jsem ženy do čistých košil oblečené, což je zde divadlem dosti řídkým, neboť jak sličné jsou zdejší ženy, tak bolestně pohřešuje se u nich i jich rodin čistota.

Předevčírem slavili jsme zde velké vítězství; povstalci totiž dobyli v Hercegovině jednu pevnůstku, kde se 150 Turků vzdalo na milost i nemilost. Že já jsem se radoval s nimi, to je velmi těšilo.

 

Lazar Sočica *1838 Plužine †1910 Plužine

 

V Šavníku, dne 18. listop. t. r,  

Chutná mi dobře zdejší kuchyně; máme dosti hovězího, které zde velmi levné jest (prodává se 2¼ lib. za 20 kr.), máme chutné pstruhy, dosti rýže; chléb není však dobře pečený, pak mi nechutná víno, pivo však nemůžeme dostati, a také je lépe, poněvadž by bylo zde velmi drahé (láhev za 50 kr.) a tak piji jen výbornou vodu, jíž je zde hojnost, a kávu, u večer pak čaj.

Prádlo je zde velmi špatné; pere nám jedna žena, rozená Maďarka, jejíž muž v roce 1851 sem utekl. Muž ten, Lazar Marenič je nyní mým sluhou ve špitále a rozumí každé hrubé práci, kterou zde nikdo nezná. Lid zde nemá nic než kámen. Celý den sedí, hovoří, kouří a pije kávu i kořalku a žena sedí, plete hrubé punčochy a poslouchá. Mám též dva sluhy černohorské, než nemohu je naučit poslouchat a pracovat. Sám pracuji mnoho. Mám nyní 22 raněných, až do dnes pak jsem jich měl 31. Mimo to ordinuji velmi mnoho lidem a dávám jim léky. Dopoledne pracuji 3 a odpoledne taktéž 3 hod. v nemocnici, jsem spokojen s úspěchem.

Novotiny Vám žádné psáti nemohu; jeť příliš jednotvárný můj život; kdybych neměl tak mnoho práce, neznal bych, co činit celý den. Dne 15. t. m., došel dopis od povstalců, že dobyli skvělého vítězství nad Turky, že srubali 380 hlav a mnoho ukořistili; povstalci že mají na 50 mrtvých a tolik raněných. Došli mne 2 ranění.

Na horách je mnoho sněhu. Odpoledne došli mne dva ranění, tak že jsem měl mnoho práce.

 

 

Senátor a vojvoda Novica Cerović 1805 - 1895

 

Večer jsem hovořil se senátory. Došli sem, aby střežili hranici; nejstarší z nich, gospodin Novko Cerovič, je muž malý, zavalitý a as 60 jar čítá. Měl 20 dětí, 10 chlapců, 10 děvčat. Jeden syn jest ministrem financí. Pochází z Tušíně, nedaleko odsud. Proslavil se v histor. dějinách Černé Hory, Turka Smajl-agu Čengiče nedaleko odsud „na Mletičáku“ porubal. Opěvován je v národních písních a také Horvat Mazuranič jemu na počest napsal epos. Jest náš Noko muž dobrého srdce, miluje nade vše bratry Čechy a požívá velké vážnosti u lidu a knížete; jest pak nyní brigadér černohorského vojska. Jednou byl v Benátkách, i mnoho o tom vypravuje; zná několik slov německy, zná i psát a pomalu číst. Ducha je bystrého a moudrého. Druhý senátor je gospodin Bajo Bošković z Bělopavličů, muž as 40letý, vysoký, silný, vážný a rozšafný; i on mnoho proti Turkům bojoval a jednou raněn byl. On doprovázel knížete o výstavě do Vídně, i vypravuje mnoho o Vídni. Třetí gospodin Sava Jovičevič, náčelník okresu Rjeckého, vytáhlý, přišedivělý muž, as padesátník, dobrý člověk, nebyl však ve světě, i všechna cizá slova překrucuje, čemuž my se mnoho smějeme. Nezná číst ani psát. I on je statečný vojín a rád žertuje. Gruban Cerovič, čtvrtý, je komandýr drobňáckého vojska. Muž krásný, 35letý. Častuji své hosty vínem, čajem a cigary, které si dávám přinášeti z Kottora. Rozhovoříme se o tom i onom, ptají se mne, jak vypadá to i ono u nás, o raněných, kdo z nich je těžce raněn, kdo má zemřít, o nynější válce, co píšou noviny; nemálo se žertuje o ženách, ptají se mne, která se mi líbí atd., a tak uteče někdy rychle, někdy zvolna večer.

Měli jsme již na večer 7-8 hostů, a v naší malé světničce se nemůžeme pak ani hnouti. Kdo nemůže seděti na posteli neb na 2 židlích a 2 kufrech, ten musí stát nebo sedět na zemi. Popíši ještě našeho náčelníka Živku Pekiče. Jest to muž as 55letý, dobré povahy, nedosti jasně mluví. Chce-li, abych mu rozuměl, pak musí Bogdan mi to pomalu říci. Hned, jak ke mně promluví, obrátí se k Bogdanovi: „Řekni mu, co jsem pravil“. Jest velmi rozumný, ale rád si přidá alkoholu a to mu ve vládních kruzích škodí.

 

Smail-aga Čengič

 

Poněvadž zde naše státní papíry neznají, poslal jsem až do Risana, by mně za zlato vyměněny byly.

Dne 19. poslali mi konečně z Cetyně šarpie, plátno na raněné, ale opět žádné noviny ani dopisy. Mám opět dva nové raněné.

 

J. V. Frej - Cetyně - centrum města

 

V Šavníku, dne 20. listop. t. r.

Jsem zde primářem (prvním lékařem), professorem, takřka medicínskou fakultou pro celou východní Černou Horu a léčím nyní raněné z vojska Lazara Sočice, blíže našich hranic bojujícího. Mnohokrát jsme se vzájemně dali pozdravit, než nemohli jsme se dosud viděti. Lazar Sočica jest mladý muž a pochází z blízké zdejší osady, operuje velmi šťastně; za celé léto mnoho tureckých pevnůstek (kula) dobyl, tureckých vesnic popálil a Turků pobil. Nejkrásnější skutky dokázal za mého pobytu zde. Oblehl tureckou „kulu“ blíže našich hranic, „Bezoje“ zvanou; byla ze všech pevností dosud obléhaných nejtvrdší a měla posádky 105 mužů. Turek nemohl ven ani povstalec (ustaša) tam, děl nebylo na žádné straně, i zosnovali povstalci zvláštní plán, jak by pevnosti brzy dobyli a plán ten šťastně provedli. Zhotovili velké saně, z předu postavili k nim kolmo prkna a za prkna ta nahromadili sena a mokré trávy, což hodně upěchovali a učinili tak v předu při saních tlustou zeď, kterou kule z pušky neprorazila. Saně ty měly také po stranách podobná křídla, aby byli lidé i se stran kryti. Za těmi saněmi šlo kolem 100 lidí, jedni co bojovníci, druzí tlačili saně.

Dne 28. října večer počaly se dvoje takové saně pohybovat proti pevnosti, za saněmi lid, který byl odhodlán buď zvítězit, buď zemřít. Blíže pevnůstky druzí povstalci byli ukryti a podporovali akci. Turci stříleli ukrutně; všichni měli zadovky a mnoho patron. Povstalci za saněmi neměli někteří kryté nohy a protož jich bylo 12 raněno, z nichž jich 8 bylo ke mně k léčení dopraveno. Zvláště pamětihodný byl tento případ: kule šla jednomu povstalci skrze kost patní a udeřila druhého povstalce, jenž za ním klečel, do kolena; první se vyléčí a druhý mi právě nyní umírá. Všichni druzí byli lehko raněni.


 

Paja Jovanovič - Raněný Černohorec v době povstání
 

Saně se blížily k pevnosti, a když přiblížily se na 25 kroků od ní, chystali se povstalci vytáhnouti poklop a jej pak položiti na střechu a tu pak chtěli zapáliti, nesouce sebou petrolej, smůlu a líh; v tom Turci hlásají, že se chtějí vzdáti. Velitel turecký však odporoval; vlastní mužstvo jeho chtělo jej zastřeliti i musel se podat. Nastalo vyjednávání. Turci chtěli míti svobodný průchod se zbraní, povstalci opět by nejraději byli dostali turecké zadovky. Turci však chtěli volit raději smrt. Povstalci nechtíce krev prolévati, povolili jim konečně svobodný odchod se zbraní. Postavili se ve dva šiky, na jednom křídle Lazar Sočica a vůdce Milován Boškovic, skřížili svoje šavle a pod nimi prošli Turci, políbivše jim ruce a prsa a taktéž všem důstojníkům povstaleckého vojska.

V pevnosti ukořistili povstalci mnoho mouky, rýže a patron. Brzy na to vyhodili pevnost do povětří. Něco mouky poslali pak mým raněným, a jedl jsem též chleba z oné ukořistěné mouky i rýž. Druhý den došla sem zpráva o dobytí tvrze, jásot byl náramný, a že já se těšil s nimi, to je těšilo ještě více.

Mnoho povstalců přijde sem, jsouce z části zde zrozeni. Vesměs milí lidé, kteří si mne oblíbili za to, že jsem Čech. Milují zde velice Čechy. Vojínové zdejší jak jsou mírní doma, tak jsou ukrutní v boji, neb se ničeho nebojí. S handžárem v ruce vrhnou se na voje turecké a jich bodáky mžikem jsou mezi nimi a pak začnou sekat hlavy; ono sekání hlav jest s národem zrovna srostlé, neb bez něho nebyli by vojáky.

Ve společnosti největší úctu má ten, kdo nejvíce hlav Turkům posekal; jako u nás o dívkách se ptáme, kolik tisíc má, tak zde dívka se ptá, kolik hlav posekal junák, jenž o její lásku se uchází. A aby velkou část jich posekal, nutno, aby začal člověk brzy. Mám zde jednoho raněného 16letého hocha, ten jediným dnem porubal několik Turků, a včera jsem viděl druhého takého hocha.

Dne 11., 12. a 13. listopadu byl veliký boj Lazarova vojska proti Turkům; 4000 povstalců proti 14.000 Turkům, i v noci se bojovalo a konec boje byl, že Turci zahnáni nazpět. Celkem byly 520 Turkům hlavy usečeny. Divno je, že Turek má zadovku a na ní bodák a nemůže se ubránit povstalci, který bojuje s handžárem a musí hlavu useknout. V nadzmíněném boji mnoho povstalců pohynulo a bylo raněno (okolo 50); ke mně jich bylo dosud 6 dodáno, všichni těžce raněni. Zahynul též jeden slavný černohorský junák, byl v boj; pravý vlk a usekl za svůj život 50 Turkům hlavy. Jindy sdělím o onom muži něco více. Povstalci mají krnkovky černohorské, též rakouské myslivecké pušky a mnoho tureckých zadovek; nejlepší jest to, že turecká patrona úplně se hodí do krnkovky.

Nevím, kdy se odtud navrátím. Očekává se, že Turci vypovědí Černé Hoře válku, i možno, že se jí tu dočkám.

Zajímali mne zdejší tesaři. Nemají dláta. Mají ostré, zahnuté kladívko, kterým do dřeva vysekají potřebné prohlubeniny. Chtějí-li zrobiti desku, (prkno jest ohyzdné slovo) osekávají kládu s obou stran tak dlouho, až zbude pouhá deska!

Vypravoval mi komandat Grubac, že jako hoch upadl a zlomil si ruku v předloktí. Zavázali mu zlomeninu do desek z kůry stromové tak pevně, že mu ruka sesnětivěla. Zbyl mu jen pahýl. Hraje-li v karty, pak si přidrží karty pahýlem k břichu. Kdys prý Černohorci hráli náruživě v karty. Proto kníže Danilo rozkázal, aby náruživé hráče zavřeli do temnice. Vypravoval, že ženy na hrobě nebožtíka pijí rakii na očistění duše. O jedné zdejší ženě, jménem Božena, vypravoval, ta že o pohřbu nejvíce „kuká“. Donesou jí rakie, „aby lépe kukala“. Jak prý jest to bolestné, když naříká pak za člověkem zcela ničemným tato krásná slova, na která sbor odpovídá:

 

Víno jsme pili, však nedopili.

Dobrý bane!

Na zdraví ti nepřipili.

Ó, za Boha!

Na pokoj duše tvé.

Dobrý bane!

Ale tys tam uletěl.

Můj sokole!

A tam dosti najdeš.

Dosti dobrého!

Tam tě budou přivítati.

Kuku bratře!

A tebe se vyptávati.

Dobrý bane!

Ty jim všecko povíš.

Díky bratře!

I o tvých bídných dětech.

Kuku děti!

Jak si je opustil.

Těžko dětem!

I o tvých bídných rodičích.

Kuku rodu!

Ale tys tam uletěl.

Šedý sokole!

Neb si tam vše lepší našel.

Šavle břitká!

Si tam větší paša.

Velký orle!

Kmetů a Banů.

Dobrý bane!

Ty tě pěkně dočekali.

Těžko sestře!

Místo jsou ti napravili.

Těžko matce! atd.

 

V Šavníku, 22. listop. t. r.

Poslední noviny jsem četl dne 30. října a zprvu bylo ještě hůře, čtyry neděle jsem byl zde bez novin; jen jednou nalezl jsem láhev zaobalenou v novinách, z r. 1870.

Stýskat se mi nesmí, neb byl bych ztracen.

Moje jediná útěcha je můj kolega, administrátor mé nemocnice Bogdan Drobňák, kterého mi kníže vykázal. Bez něho nemohl bych zde existovati, neb on je jediný vzdělaný člověk zde, s kterým mohu se baviti.

Žádná země nemá tak málo cizinců jako Černá Hora, nečítaje mrtvé Turky. Můj sluha Lazar Mazenič prchnul sem o revoluci roku 1849 a spravoval zde mosty a kola u děl.

Za příčinou cholery zavítal sem roku 1867 lékař, u kterého on sloužil a od něhož se lecos přiučil. Oženiv se, postavil si zde bídnou chatrč a od té doby je měšťanem šavnickým. Časem se také rád napije, ale tajně, by jej nikdo neviděl, jinak by jej stihl výprask, poněvadž zde mimo náčelníka nemá nikdo práva nosit červený nos. Též provozuje truhlářské řemeslo, dělá kamna z jílu, pak spravuje okna, posluhuje a vaří lepším lidem atd. Chuďasa chtěli jej jednou Turci oběsit, poněvadž je špatně léčil. Nyní je u mne, převazuje raněné a pod.

Druhý sluha je Černohorec; sloužil v srbském vojsku; ještě mladý muž, chodí stále bos, je velmi volný v chůzi, nic si nemůže pamatovat a umí jen dobře poroučet, ale sám nechce pracovat. Nedávno jsem jej vyhnal, on však opět přišel a prosil pro Boha, bych ho opět přijal, že chce poslouchat. Ve vůkolních horách je dosti medvědů, lišek, vlků, též mnoho kamzíků. Liščí kůže stojí zde 2 zl., kozí jen 80 krejcarů.

Oblíbené jsou zde hony na kamzíky, i přijede sem každý rok kníže na hon. Pušky viděti zde nejrozličnějších druhů. Staré albánské s křesacím kamenem, rakouský myslivecký „štuc“, turecký „štuc“, krnkovky, turecké a jiné zadovky. Za pasem nosí Černohorci mimo bambitku a revolver, krásné dlouhé nože, handžáry zvané, s rukovětí ze slonové kosti, vykládané stříbrem a dobrým kamením. Krásné zbraně, zlatem pošitý oblek, toť největší záliba Černohorce. Též ženy rády nosí na sobě mnoho zlata a stříbra. Jsou často jak výkladní skříň i pozná hned každý, mnoho-li peněz má. Na své čapce na hlavě má dvěmi až třemi řadami zavěšené penízky. Ženy nosí dlouhé košile, opásané na pasu, napřed má velkou stříbrnou záponu, (stojí taká 60 až i 100 zl.) krátkou vestu a bílý dlouhý, napřed otevřený župan a na nohách opánky. O kráse jich obličeje i postavy již jsem se zmínil.

Podnikli jsme malý výlet do vesnice Komárnice[4].

Jest velmi krásná krajina, údolí prorvané několika potoky, vidíme krásná jezera, krásný vodopád; vstoupili jsme na tureckou půdu, turecké vojsko však je 4 hodiny cesty odtud vzdáleno. Brzy jsme byli v Komárnici; je to pěkná vesnice, má svůj kostel a jednu rozkopanou kůlu (opevněný dům na způsob pevnosti). Slezli jsme v jedné dosti pěkně vystavené chalupě, kdež přišlo nám vstříc asi 10 žen, každá nám políbila ruku; s nimi přišlo as 12 dětí, 4 až 6tiletých. Byly polonahé a hleděly na nás s nesmírným úžasem. Zvláště se jim líbily moje brejle a knoflíky u kabátu. Vstoupili jsme do vnitř; jedna část stavení je kůlna, v níž hoří celý den otevřený oheň, druhý díl je světnice beze všeho nábytku; zapáchá v ní kůže z koz; okna jsou malá a v nich místo skla ovčí kůže olejem napuštěná. Když jsme tam vypili kávu a snědli priganice t. j. usmažené těsto z černé mouky, jeli jsme domů.

Dne 27. listopadu jsem pozoroval odvádění ovcí. Ženou je do Kottoru, kde je zabijou a maso se suší, načež se do Terstu prodá. Platí se v Kottoru za jednu ovci bez kůže a bez loje 4 dvacetníky čili na našich penězích 1 zl. 60 kr. 

Raněných mám dnes 20, všichni jsou lehce raněni, až na dříve zmíněného, jejž nelze zachrániti. Povstalci jsou nyní u Pivy, obléhají tam dvě turecké pevnosti Goransko a Crkvice. Dnes přišla zpráva od vojvody Lazara, že zajal dva Turky, kteří do jedné z nadřečených pevností nesli dopis, aby vojsko turecké dobře se drželo a vbrzku posilu i potravu očekávalo. U lapených Turků našli 200 zl., které jim vzali a je pak na svobodu pustili. Turci pášou strašné ukrutnosti; povstalci se brání jako lvové. Mimo boj, jak už jsem pravil, je povstalec nejlepší člověk a neublíží příteli ni nepříteli. -

 

Valerio Teodor Cetyň 1876

 

Z raněných, které ošetřuji, dvacet se jich pozdravuje. Mnoho jich má roztříštěné kosti, takže každý den několik jich vyndám. Já jim vyhovuji všemožně, dávám jim kávu i kouřit, vše platí komitét pro léčení raněných na Cetyni. Nutně potřeba bylo by postelí, neb dosud leží všichni ranění na zemi na slámě.

Dne 30. listop. došla zpráva, že Turci zásobili dvě pevnosti na hranicích, které zprvu povstalci obléhali a u nichž Turky, když chtěli ony pevnosti poprvé zásobit, strašně pobili. Vojsko povstalecké, o kterém již vícekráte jsem psal a psáti budu, je pod vůdcem Lazarem Sočicou a má na 3000 bojovníků.

Doprava zboží jest zde drahá, neb se musí od jednoho centu zboží z Kottoru sem zaplatit 5 zl. a na jednoho koně se může naložit jedině 2 centy; 2 ¼ libry cukru stojí 1 zl. a káva stojí 2 zl. 40 kr. Chléb je dobrý, ale velmi černý; žito se rozemele na jednu mouku a jsou v ní i otruby. Mlýny jsou zde malé a je jich hojnost.

Víno je velmi odporné, rodí se na nivách Černohorských a bylo by dosti dobré, však nevědí zde, jak s ním mají zacházet. Oka vína stojí zde 40 kr.

Peníze znají zde jen kovové, papírových nikdo nezná. Nejoblíbenější jsou zde zlaté peníze a sice dukáty a napoleondory; první počítají po 5 zl. 60 kr. a druhý na každém místě jinak. V Rakousku dle kursu stojí 9 zl. a zde 9 zl. 60 kr. Stříbrné mince jsou zde staré dvacetníky, (platí 40 kr.), turecké ukrutně veliké, naše desetníky, zlatníky platí 1 zl. 10 kr., každému je potřebno, aby znal všecky možné peníze. Nepohodlné jsou turecké měděné mince, ty jsou jako koláče a váží jeden kus až ¼ libry.

Měněním peněz možno vydělati si jmění. Tak ¼ zlatník platí zde 30 kr.

Míry a váhy jsou bez kontroly. Ptám se kupce, vychytralého Rišanina, jak měří látky. Okáže mi na pult. Udělal si tam dva zářezy, to jest jeho loket. Ptám se, jaká má závaží? Měl dvoje. Na jedny kupoval, na druhé prodával. Jedny byly lehčí a druhé těžší. Taký kupec nemilosrdně lid obíral. Než začal obchod, podal zdarma kupujícímu pár skleniček kořalky. Dával na úvěr a pak sebral, co našel.

Vypravoval mi jeden člověk, že měl 5 roků dva prsty u ruky nemocné. Domácí lékaři nemohli mu je zahojiti, vzal tedy nůž a sám si je uřízl. Vzteklinu u člověka léčí takto: Napřed mu podřezají jazyk. Pak udělají z těsta koláč, nad kterým mluvějí tajůplná slova. Tento koláč nemocný sní a jest zdráv! - Nápadné mi jest, že jsem neviděl zde vyslovené souchotiny. Vzdor nehygienickému životu jest lid zde zdráv. Za to častěji jsem viděl zde umrtvené kosti končetin, než u nás. Vypravoval mi raněný, jak Turci trpělivě drží, když mu řeže nos. Řezal jednomu nos a Turek stále mu dával patrony, aby již přestal řezati. (Zdá se mi, že je to vybásněno. Vůbec lid zde rád básní.)

Zařídil jsem zde tělocvičná cvičení. První Sokol na Černé Hoře. Na náměstí postaviti jsem dal hrazdu a cvičím děti, dorost i dospělé. Černohorci starší jsou velmi špatní gymnasti. Z hochů by se dali vycvičiti velmi dobře. Každodenně pořádám s dětmi reje. Jak vyjdu na ulici, již jsou u mne.
 


Ludvík Kuba Černohorec
 

Šavníku na Černé Hoře, 7. prosince 1875.

Nemocnice moje pomalu se vyprazdňuje; nových raněných nemám a ti, kteří od dřívější doby u mne byli, odešli zdrávi domů, takže nyní mám jen 14 raněných, z kterých mnoho je rekonvalescentů. Včera zemřel mi jeden stařec, který před 14 dny popiv mnoho kořalky, sobě celá záda popálil. Rány od popálení se hojily, než phlegmona na zádech a prsou mu zkrátila život. Navykl jsem si zde tak, že jsem úplně spokojen. Po novinách, pivu atd. přestalo se mi stýskat. Čas je stále pohodlný; dnes byl sice první mráz, než ve dne je vždy teplo, takže máme ve dne dosti bláta. Každým pádem je počasí mnohem teplejší, než u nás.

Konečně po 25 dnech dostal jsem opět z Cetyně psaní a noviny. Radost jsem měl nevýslovnou. Zdá se, že i na Cetyni na nás zapomínají; neboť teprv nyní, kdy zde již osm neděl trčím, poslali mi prádlo pro raněné. 

Přivedl jsem to již tak daleko, že mohu již plynně srbsky psát, čemuž se tu každý diví, poněvadž je tu tolik lidí psáti neumějících, jako u nás těch, kteří psáti umějí. Zvláštní úkaz je zasedání soudu. Tu soudcové a sice náčelník, podnáčelník, kapetán, senátoři sedí kolem a protokol píše 8letý chlapec. Než vzdor tomu jsou lidé velmi vnímaví a rozumní.

Dne 5. prosince přišel ke mně velitel našeho batalionu a vypravoval mi, že zde často řádily neštovice, a že zdejší samouci doktoři očkují, neb poznali, že očkováním méně umírají; očkují kdekoliv, však ne látkou ochrannou, nýbrž hnisem neštovičným. - Došel nám již tabák i budem pomalu nuceni, jako zde zhusta se činívá, kouřiti seřezanou trubku od čibuku. Trubky ty, zvláště staré, nasáklé, se na dobro zkrájí a pak kouří! Že k tomu patří dobrý žaludek, rozumí se. --

Komitét pro podporu povstalců v Cetyni pošle prý sem 1000 pytlů žita. Právě se dovídám, že na telegrafické stanici leží pro mne telegram od Vás, co odpověď na ten, který jsem Vám poslal dne 15. listopadu. Tak dlouhý čas potřebuje odtud telegram!

 

V Šavníku, dne 18. prosince.

Je tomu již 10 dnů, co jsem poslal sluhu do Cetyně na poštu a na telegrafickou stanici, on se však dosud nevrátil. i neznaje příčinu toho, posílám dnes druhého posla, který mi snad přinese psaní a snad i prvního posla přivede. Mám to velké svízele s poštou. Rozmrzel jsem se tak, že dnes posílám též psaní knížeti, v němž stěžuji sobě na mé smutné postavení s ohledem na poštu a prosím jej, by mne přesadil na bližší místo, buď na Cetyni neb na Grahovo. O tomto přesazení se obšírněji zmíním později, načež smutnou situaci mou lépe poznáte. Raněných mám 14, včera jsem dostal jednoho 13letého chlapce, který hraje si s puškou, zavadil o kohoutek; puška spustila a rána mu šla skrze pravou ruku, roztříštila ji strašně. Všichni druzí ranění krásně se léčí. Dnes (dle řeckého kalendáře) slavíme sv. Mikuláše, je to zasvěcený svátek. Počasí jest velmi krásné, teplé a po 14 dní nepadal žádný sníh. Nyní opět něco z mého deníku. Dne 10. prosince vypravoval senátor Bajo, jak jeden Černohorec usekl nos Turkovi, jenž se zdál býti mrtvým. Turek později se vyléčil a dostal medaili od sultána; Černohorec pak za to, že usekl nos Turkovi, dostal medaili od knížete. Oba se pak sešli, ukázali sobě medaile, odpustili si a byli přátelé.

Přišlo opět mnoho rodin povstaleckých a byly poslány opět do Kottoru. Zítra půjde 1000 koní pro žito do Kottoru, které koupila vláda černohorská pro rodiny povstalců. Došly šaty pro povstalecké rodiny, pravá to divadelní garderoba, mezi jiným i jedny spodky z velmi tlustého pána, takže znalci pravili, že není na celé Černé Hoře tak tlustého člověka.

 

 

V Šavníku na Černé Hoře, dne 26. pros. 1875.

Velmi mile dotýká se Černohorců přátelství Čechů, i zářily jim oči radostí, když jsem jim vypravoval, jak u nás český dělník i 10 kr., posledním to svým majetkem přispěje na uskutečnění slovanské idee. A věru, takých dělníků nemá žádný národ. Zde se mnoho uvažuje, bude-li válka či nebude? MysIí se vesměs, že bude, i může být co nejdříve. Černohorec, děcko to války, každý den se těší, až jej gospodár (kníže) ke zbrani zavolá. Z hodnověrných úst jsem slyšel toto vypravovati: Kníže táže se bodrých Černohorců, „kolik byste vzal každý Turků na sebe?“ Praví jeden „já lehko čtyry“ a druhý „a já šest“, než tu povstane třetí a praví „tak mi život drahý, nebojím se já ani třicíti“. A nemusí se věru Černohorci báti Turků; má skoro každý krnkovku, má každý vrozený vojenský talent, zná využít posici každou, zná se ukrýt před puškou nepřítelovou i za každým kamenem tak dobře, má tolik chytrosti, že mu nikdy není třeba čekat na komando. Cizí svět se vždy diví, když slyší, že po každé padne více Turků než povstalců, není tomu pranic se co divit, poněvadž tito tak výborně se znají krýt.

Jeden můj raněný u Muratovic stál čelo proti čelu jednomu Turkovi, Turek naň míří, chce jej střelit do prsou, tu povstalec mžikem strhne mu pušku, rána vyjde a roztříští povstalci ruku, než touto duchapřítomností povstalec zachoval si život, ačkoliv ztratil ruku. To mu však nevadilo, levicí jedním rázem utíti Turkovi hlavu a jsa takto raněn, ještě dvěma jiným Turkům hlavy posekal. Černohorec je hrdina báječný. Nedávno v boji padl vojvoda Trimovič Simovič; ten s devíti druhy bránil celému praporu Turků přechod přes most na řece Taře, jako kdysi Horatius Cocles: konečně když jeho druhové padli, raní i jej kulka do prsou, on padne, Turci se ženou na něho, aby jej dobili, on však umíraje, vytáhne revolver a 6 ranami 6 Turků zabije!

Kdysi hnali Černohorci útokem na řadu Turků, ti jich čekali s nasazenými bodáky; někdo z Černohorců musel se obětovat, aby druzi jeho mohli se mezi Turky dostat. - Z řady Černohorců vystoupí jeden pop, vrhne se na Turky a volá k svým bratřím: „Poroučím Vám moje děti, i naději se, že mne pomstíte“. Najednou 7 tureckých bodáků projelo jeho tělo, Turci jej na bodácích zdvihnou a hodějí na zad, tu již byli i druzí Černohorci a strašně pomstili smrt jeho. V též bitvě jeden černohorský junák chce useknouti hlavu Turkovi, ten však onoho zastřelí. Otec padlého Černohorce to vidí, namíří a zastřelí vraha svého syna. Oba padli na sebe. Tu ženou se Turci, aby usekli hlavu padlému Černohorci, než otec jeho skočí, vezme mrtvolu svého syna na ramena a za nohu vleče padlého Turka. Jakmile to Turci vidí, střílejí na odvážlivce, než kulky vrážejí pouze do mrtvého syna a otec zdráv zůstane, ukryje se za kamení, usekl Turkovi hlavu a synovu mrtvolu před zhanobením zachrání.

Mnohý z mých raněných mi vypravuje, že se zapřisáhl, bud' že zahyne sám, aneb že skolí Turka. Když nastává boj, tu závodí Černohorci mezi sebou, kdo bude první sekat Turkovi hlavu.

Dva druhové umluvili se spolu, že chtějí závodit. Nastane boj, Černohorci běží na Turky a již volá, který napřed běží, svého druha, aby se mu ozval vysokým, tenorovým hlasem. „Ó Jovane, kde jsi?“ a on „O zde jsem“ a v tom jeden z nich padne a druhý rubá Turka.

Na Muratovicích padl dne 10. listopadu (30.10.1875) slavný černohorský junák Vule Hadžič, který za svého života mnoho proti Turkům bojoval i 30 hlav tureckých usekl, padl zradou. Bylo to v noci, najednou hlásá stráž, že Turci utekli; ihned skočí povstalci na koně, aby je pronásledovali. Vule Hadžič v čele dojde k samým hradbám, za kterými se byli Turci ukryli. Vule volá „vzdej se Turku“. Tu vystrčí Jeden Turek hlavu a zvolá: „Jsi-li to ty, Vule Hadžiči, chci se vzdát“. Turek vylezl na hradby s puškou. „Obrať tu pušku“, vzkřikne Vule, než v tom jej Turek střelí do levého spánku a Vule padne mrtev s koně.

Ačkoliv strašně pomstili povstalci jeho smrt, připravivše 800 Turků o hlavy, nicméně oplakává ho celá Černá Hora i nyní, a ano oplakávání je mnohem dojímavější než u nás. Jdou lidé po cestě, od hory k hoře ozývá se jejich žalostné kukání: „Kuku mene, poginul je náš vojvoda Vule.“ Myslím, že kámen se obměkčí, když slyší jich dojímavý pláč. -

 

A jaký žalostný obraz poskytuje prchající lid z krajů, kam povstání zasáhlo! Lidé ti bojíce se ukrutenství tureckého, opustí svou chýši, aby se ukryli v pohostinské Černé Hoře; na sta takých rodin jsem viděl prchati. Naloží na koně, co se odnésti dá, naloží i děcka, která nemohou choditi, jedno pak malé přiváže si matka i s kolébkou na záda, větší děti třesoucí se zimou, hladové jdou podle. A lid ten obdivuhodný chce trpět vše, aby nebyl otrokem.

Za to je pohostinská Černá Hora přijme co nejsrdečněji. Padesát tisíc rodin přijala - více než čítá sama. V každé chýši je plno vystěhovaného lidu, vše je polonahé, vše trpí hladem! A stěhování to nemá konce, ještě nyní docházejí sem přes osněžené hory nové rodiny povstalecké. Veliká panuje obava, aby lidé neumřeli hladem. - Na jednom koni seděla dvě děcka jako ptáci v hnízdu, otec vede koně do úrodnějšího kraje, tu nešťastnou náhodou kůň se smekne na kluzkém mostě, spadne do vody a rozmačká jedno dítě, druhé podivnou náhodou zůstalo zdrávo. Co tu litovali naši Černohorci nešťastnou matku a otce! Má zdejší lid velmi jemný cit, nejsou to ukrutníci, jak je líčí vídeňští novináři. Věru, nezasluhuje lid ten tu hanu, kterou na něj kydají vídeňské listy.

Zvláštní nadání má zdejší lid k vzdělání; před 10 lety nebylo zde škol, a přece je každý zde velmi vtipný, má bystrý rozum a rozvahu, takže by zahanbil mnohého „vzdělance“.

Historii svou znají zde lépe než náš lid, neznají zde, vyjímaje několik osob, psát a číst, ale pamatují si vše výborně.

Není zde gruntovních knih, směnek a dlužních úpisů, a přece kdo je komu co dlužen, nikdy mu to neupře.

Dějiny jim zpívá guslar, který se sám doprovází na gusle. Jsou to housle o jedné struně. Velmi primitivní to nástroj hudební, kterého snad již užívali staří Rekové, když si zpívali Homerovy básně. Kdo viděl, jak národní epos zde se tvoří, neuvěří, že vůbec nějaký Homer byl. Jest to duch národní, který písně neustále tvoří. Děcko od mládí v té písni žije a lehko podle vzoru později tvoří nové. Zejména tehdy, když se stala nějaká událost pamětihodná. Soudím, že Černohorci mají jistě mnoho společného s Řeky z dob Homerových. Obsah písní guslarských jest krásný, svérázný. Hudební doprovod nám se nelíbí. Tomu se Černohorci divili. Zpíval jsem jim naše písně, ty se zas jim nelíbily. Jen jedna se zamlouvala komandýru a tu jsem musel často zpívat: My jsme sedláci v naší vsi. Zaměniti jsem musel arci pojmy: kantor, rychtář, šafář srbskými (náčelník, učitel, pop) a pak byl jásot. Kdyby i ti psi byli, a bylo psů, psů, psů ...

Zakončuje se oběd a večeře trochu slavnějším přípitkem a sice knížeti. Všichni vstanou, sejmou čapku s hlavy. Pak následují přípitky členům společnosti obyčejně dle ustálených říkadel, neb je-li mluvčí svérázný, tvoří si rýmy své. Jeden zde přepisuji: „Nechť Bůh prodlouží život i zdraví, štěstí a vše dobré! Ve jménu Boha, svaté Trojice, živonáčelné Bohorodice, která nám pomůže, každému bratru v jeho díle, aby nás hříšníky nikdy neopomenula a kdyby i jsme na ni zapomněli, ona přece nejlepší pomocnicí nám byla! Zdráv bud, bratře!“ I mně se dostalo hojně přípitků, končících v ten smysl, aby mne kníže při odchodu vyznamenal a abych zas zdráv domů se vrátil. Předcházela slova lichotivá: „Muži učený, který mnoho znáš a kterému Bůh mnoho daroval! Muži počestný! Obraze (obličeji) krásný!“ - Ťukati sklenicemi se nemohlo, byla o sklenice a sklo vůbec velká nouze. Proto pilo se často jen z jedné sklenice a pak přípitkem poctěný první se napil. Zajímavý byl způsob pití na rozloučenou. Často seděli jsme již na koních k odchodu přichystáni, pak vynesli mísu s obsahem as 4 litrů medoviny a z té se muselo píti. Po přípitcích nastoupil guslar. Skoro každá píseň začínala takto: „O vše za slávu Boha jediného a za zdraví knížete světlého i jeho mlada následníka, jemu syna, nám gospodára.“ Pak teprve začal vypravovati děj. Jednu z písní v překladu zde podávám, podotýkaje, že jedná ještě v dobách, kdy vladika (nejvyšší kněz) byl současně vládcem Černé Hory:

 

Psaní píše Bosňácký vezír
A posílá je přímo na Cetyni
K rukoum Petroviče Vladiky
A v psaní mu vezír povídá:
„Slyš, vladyko, černý mnichu!
Pošli ty mně poplatek Hory Černé
A dvanáct mladých děvčat,
Všechny ty od 12-15 let
A k tomu Belu Stanišiče.
Jest-li ty mi to poslati nechceš,
Zaklínám se ti u své víry
A u svého postu ramazanu;
Černou Horu chci popleniti,
Cokoliv bude mládo a krásno,
S sebou chci co otroky odvésti.
Co pak bude staré a nijaké,
Vše chci šavlí rozsekati.“
Když Vladyka psaní obdržel
A viděl, co mu psaní píše,
Psaní čte, hrozné slze lije;
Pak pozve bratry Černohorce,
I takto k nim mluví:
„Černohorci, moji drazí bratři!
Jest-li dáme my poplatek Turkům,
Já v Černé žíti Hoře nechci.“
Všichni pravili: „Jak bysme dali!
My Turčínu nic nedáme
Jen horkou kuli z pušky.“
To Vladyka slyší Vasilije.
Slyšel a pak se veselil.
A vezíru takto odpovídá:
„Divím se ti, bosňácký slívaři!
Co to brepceš a ve psaní píšeš,
Bysme ti poslali plat Hory Černé
I 12 mladých děvčat,
Všechny od 12-15 let
A k tomu Belu Stanišiče!?
Poslat ti chci poplatek tvrdý,
S kopce 12 kamenů,
Bys je poslal caru do Stambulu;
A za 12 mladých děvčat
Od beranů 12 rohů;
A za samého Belu Stanišiče
Od vepřů 12 ohonů,
Bys je nosil za turbanem svým,
nechť vy znáte, co je Černá Hora,
Že pro Turky nerodí děvčata,
Ale pro své děti Černohorce,
Kteří by se dříve zakopali,
Než by tobě jednu dali,
Ni chromou, škaredou ni hrbatou,
Nercili pěknou a bohatou.
Pak přijď, kdykoliv ti je libo.
 

V Šavníku na Černé Hoře, 26. pros. 1875.

Zde rostou noviny v ovcích; ovce se zabije, pak se maso uvaří, dá se na stůl na míse. Sejme se maso s pleční kosti a lopatka se drží proti světlu. Na jedné straně kosti jsou křesťané a na druhé Turci; kde je kost nejprůsvitnější, na té straně je dobře a kde je kost tmavá, tam je zle, podle prostory světlé soudí se na velikost úspěchu té neb oné strany. Dle toho se veselíme neb truchlíme. Tak známe každý den, co je nového a noviny ty jsou laciné, žádné předplatné a žádný kolek a možno denně mít i více exemplářů, třeba jen jíti od stavení k stavení a sebrat ty exempláře. Není to však dobře, mít mnoho exemplářů každý den, neboť může se státi, že na každém je jinak psáno a to by člověka pomátlo.

Dále je smutno, že v novinách těch nestojí nic o mé domovině. Jest sice pro mne každá novina radostná, protože noviny potřebují nejméně 14 dní, než dojdou sem.

Noviny, které Vám chci povědít, jsou mnohem radostnější. Včera došel sem z Cetyně protopop, to jest pop nad 12 popy, velký pán zde, ten mi vypravoval, že u knížete byl rozhovor o lékařích a že se mnou spokojen jest.

Nejsem marnivý, než přece musím býti potěšen, když zde v tom opozdilém světě uznají moje přičinění. Měl jsem z počátku zde zoufalé postavení co lékař, poněvadž já jsem byl první vzdělaný lékař, který došel sem, než změnily se poměry tak, že mne ctí raněný jako svou spásu. Stálo mně to velkého namáhání, pracoval jsem zprvu okolo nich až 8 hodin denně a neštítil jsem se nižádné nečistoty, snášel jsem mnoho.

Dále, že mě chtějí přesadit, pak-li si to přeji, bud na Cetyni neb na Hrachovo; to mně bude velice milo, poněvadž na obou místech budu míti společníka, druhého lékaře a pak budu o tři dny cesty blíže celému vzdělanému světu. Nepřál jsem sobě nic více, jako to. Myslím, že se přestěhuji za 2-3 neděle, jakmile vyléčím svých zbylých 14 raněných. V celku jsem jich měl 34.

Četl jsem též ve Vašem psaní přiložený výstřižek z „Neue Freie Presse“; mohl bych naříkati ještě hůře, než můj kollega, než nechci, poněvadž vím, že nemohou se poměry zdejší měřit takým loktem jako u nás a pak, poněvadž sympatisuji s tímto lidem. Kdybych tedy chtěl psáti pro veřejnost, napsal bych vše desetkrát krásněji, než to vskutku jest. Přemýšleje vícekrát o té své výpravě sem, seznal jsem, že mnoho jsem získal.

Jednou pracoval jsem zde co lékař sám sobě zůstavený, postrádaje mnohdy všech pomůcek, tím jsem sobě uvykl, myslet i pracovat samostatně; za druhé žiju vzdálen všemu, co jsem kdy miloval a co by mi bylo příjemné, naučil jsem se trpět a snášet, což mi jednou bude velkou výhodou.

Nyní Vám ještě něco nakreslím. Drobňácký kraj honosí se jedním neživým obrem, horou to Dormitorem, 7600 stop vysokým, od něhož vychází pásmo hor 2 hodiny cesty dlouhé, které zde prorvala řeka Tušině. Dormitor má na svém hřbetu krásné planiny, luka a jezera a celé leto škube (pasou se) na jeho kůži nesčíslné množství ovcí, koz a krav. U nás zde v Šavníku jsou brda o něco nižší, než přece přesahují výšku 5000 stop. Hlubokými a úzkými slujemi tekou divoké bystřiny, valící s sebou velké balvany. Voda z nich i ryby jsou velmi chutné. Tyto řeky, jakož i způsob, jakým prorvaly také mohutné skály, jsou velmi malebné. Tak máme právě v naší obci místo, kde nad řekou s obou stran vypínají se příkré stěny přes 5000 stop vysoké, na jichž vrších jest sníh a dole teplo a zeleň. V zadu velmi špičatý Vojník. Více na východ nižší brdo, porostlé nízkými, košatými buky, dále vyšší brdo od onoho řekou oddělené, níže louka, pole, výše les a nyní sníh. Pak opět řeka a opět holá skála z navrstvené břidlice, pak opět skála omytá od dešťů a hladká jako nejlepší zeď, na sever bílý Dormitor a na západ jeho výběžky, holé skály. Krásný kraj; říká se, že to je černohorské Švýcarsko. Blíže odtud je jeden krásný vodopád, kdež s výše 120 stop řine dolů mohutná voda.

Přidejte k tomu modré nebe, zlaté slunce, nějakou rybu do vody, nějakého huňatého koně na kamenité silnici, ženy v černohorském kroji, několik mužů s čibuky, děcka, ovce, krávy a máte obraz naší krajiny.

Nyní něco o lesích. Zde jsou samé lesy bukové, není tu lesníků; ubohý strom je zde opuštěn. Les zde nepatří nikomu a jmenuje se šum. Každý jde do šumu na drvo (tak se jmenuje zde strom) a naseká si a pak topí doma dnem i nocí. Kdo nejde sám do šumu, ten si koupí drvo, stojí tolik, co se vejde na kůň 20 kr. V loni nebylo zde sena, tu krmili krávy šumem, posekali mladé větve, listí dali kravám. Jak smutně vypadá letos takový šum!

Rád bych pověděl něco bližšího o přírodních poměrech zdejších. Expedice vědecké však konati nyní nemohu, poněvadž všude leží sníh. Dosud co jsem pozoroval jest toto: krajina naše je na ptactvo velmi chudá. Něco strak, vrabců, strnadů, as dvakrát viděl jsem kroužit některého dravého ptáka. Ssavců mnoho dravých: Vlků, lišek, medvědů, toulavých psů. Mimo to mnoho kamzíků, zajíců, srnek; prase se zde velmi málo chová, jest zde neoblíbeno, dobytek hovězí nápadně malý. Koně taktéž malí, slabí; málo je tu krmí, poněvadž seno je dosti drahé a oves zdejší kůň za celý život nevidí. Hlavní obchod vede se s ovcemi. Ty dávají velmi mnoho vlny a jsou jiná odrůda než naše. Mají velmi tenké, holé nohy a dlouhé čelisti. Koz je zde dost.

Z říše rostlinné slouží za velmi výnosný obchod pro Černou Horu mořena, která zde hojně roste, pelyňku jsem sám viděl veliké kopce, mimo to hysop, rebarbora prý ve velikých spoustách i tabák a víno. Jehličnaté stromy jsou zde řídké. – Kamení mnoho. Zde je mnoho oblázků, spečených v balvany, které na vrchu kopců jsem nalezl.

Vápence dost. Po zkamenělinách marně jsem až posud pátral. Myslím, že je geologicky velmi rozmanitý ten náš kraj.

Severní vítr je velmi studený a jižní velmi teplý, změny temperatury velmi náhlé, a diference značné. Deště jsou hojné a dlouhotrvající.

Srbský profesor Pančič (na vysokých školách v Bělehradě) procestoval Černou Horu za příčinou přírodovědeckého zkoumání a uveřejnil tiskem. Na Danilovém Gradu usadil se prof. Radič z Bělehradu; řídí tam jakousi aklimatizační a pomologickou školu. Mimo tuto nemá Černá Hora žádné vědecké stanice. Největší škola zde je na Cetyni na odchování učitelů a zároveň popů o 4 třídách. Pro komunikaci nečiní se zde ničeho.

 

Černohorci cestou na trh do Kottoru 1875 - obrázek naznačuje povahu místních cest

 

Cesty jsou prabídné. Slohu při staveních není žádného, ani na knížecím paláci a na Cetyňské metropoli. Ani základních pravidel symetrie není šetřeno. Kostely jsou malé, nad vchodem nadmíru jednoduchá prkená střecha a křivý kříž. Na hoře je nepokrytý zvon; kdo chce zvonit, musí vylézti po žebříku na střechu. 

Hřbitovy jsou zcela jednoduché. Mrtvého zaobalí do plátna, nahází naň kamenů a pohřeb je odbyt; sem tam stojí nějaký kříž bez nápisu. Na čerstvý hrob postaví malý praporec z bílého plátna, na němž je černý kříž. Ve stavení nemají žádného nábytku, nejvýše jílová kamna, ohromnou postel a pomalovanou truhlu. Stolice a stoly neznají; když chce kdo sedět, sedí na zemi na vlněné matraci.

Ode dávna panuje přátelství Černohorců s Rusy. Váže je k sobě stejná víra a nenávist k stejnému nepříteli Turkovi. Již Petr Veliký poznal, jak prospěšný jest mu zdejší národ a poslal jim přípis děkovací za pomoc proti Turkům projevenou, peněžitý dar a 100 zlatých medailí pro nejlepší junáky. Také Kateřina Velká potřebovala Černohorce pro své zájmy a posílala jim ročně peněžitý dar. Brzo však petrohradský svatý synod žaloval u carevny, že jsou neznabozi, že do kostelů nechodí a že peníze na kostely určené k jiným účelům obracejí. Byl proto příspěvek carevny zastaven. Po té Rakousko začalo podporovati Černohorce zase za účelem většího odporu proti Turkům. Zase přestala podpora Rakouska a nastala přízeň Ruska. V novější době r. 1855 rakouský generál Stratimírovič na zapřenou s českými vojáky pomáhal jim při vpádu tureckém. Čeští vojínové, dělostřelci a pionéři se vyznamenali. Byli to as první Češi, kteří na Černou Horu přišli. Lazar mi vypravoval, že první švec tam byl Čech; ten prý se jmenoval Václav Bíba. Záhy měl kníže tajemníka Čecha Vaclíka (dosud žije v Petrohradě), Proslavil Černou Horu v širém světě náš malíř Čermák. Já jsem se sešel na Cetyni s korrespondentem „Politik“ Penekem a s kapelníkem vojenské kapely Antonínem Šulcem. Týž mi koná všeochotně služby a na něj se obracím každého týdne.

Dle výkazu z r. 1865 měla Č. H. 366 vesnic a skoro 200 tisíc obyvatel. Žen bylo skoro o 4 tisíce méně než mužů. Narodilo se o 2½ tisíce duší více, než zemřelo. Vojínů se čítalo 25 tisíc, ač bylo zbraní schopných vůbec 35 tisíc mužů. Daň byla jen jedna. Z každého domu se platil dukát. Vynesla daň okolo 100 tisíc zlatých. Škol bylo 15. Jedna čtyřtřídní pro popy, ostatní dvoutřídní.

R. 1855 vladyka Danilo vydal zákoník občanský, ale ještě r. 1875 náš náčelník o něm nevěděl a soudil jen po svém rozumu.

Kníže Nikola narodil se r. 1841 a jeho manželka Milena r. 1847.

 


kněžna a později královna Milena Theodosie Vukotič * 1847 1923

 

 

 

V Šavníku, 13. ledna 1876.

 

Minuly svátky vánoční. Přišli povstalci z ležení na oddech. S nimi učitel Luka, velmi intelligentní a příjemný muž. Vypravoval, že měli právě srážku s Turky u Cerkvice, kam tito z Goranska dopravovali potravu. Boj byl tuhý, 6 povstalců padlo a několik Turků bylo posečeno. Vůdce Lazar Sočica octl se v nebezpečí; málem by byli Turci jej zajali. Mají naši v ležení nedostatek potravy. Teď ukořistili v bitce skot a ovce. Luka zajal kdys čtyři Turky; ti nyní bojují s nimi a jsou velmi udatní. Jiný Turek, kterého chtěli posekati, tak se bránil, že 3 povstalce zabil. U Goranska chtěli napadnout Turky, jdoucí pro dříví, však někteří horkokrevní vojínově začali dříve stříleti, než bylo nutno a Turci uprchli. Za trest Lazar je dal svázat na 24 hodin. Luka zastřelil divokou husu a měli jsme ji k večeři. Nebyla dobrá.

Konečně jsem se dočkal lepšího poštovního spojení; nynější posel Sáva dojde za 3½ dne na Cetyň a zpět, jde dnem i nocí. „Nebojíš se vlků?“ ptám se. „Vlk jde od člověka“, odpovídá on. Za jednu cestu dostal posel 1 napoleondor. Odbor Cetyňský mi oznámil, že výlohy s poslem spojené mi vynahradí. Povstane nyní pravidelná pošta, já každého týdne jednou vyšlu rychlonohého Sávu. Raněných mám 17. Jest to práce dosti. Černohorci jak jsou stateční v boji, tak jsou měkcí v nemoci. Neradi se podvolí i nejmenší operaci, proříznutí hlízy a pátrání po úlomcích kostí roztříštěných neb nasedlých zrn (kulek z pušky). Když však nějaké zrno z těla vyndám, pak jest jásot v celé nemocnici: „Takový učený muž ještě zde nebyl. Vše ti Gospodar nahradí.“ Každá maličkost z nemocnice jde od úst k ústům až do hor, k povstalcům a na Cetyni. Každý rád vypravuje noviny. Na cestě se potkají, sobě cizí a již se vyrábějí noviny: „Odkud jsi a kam jdeš?“ atd.

 

Lazar Sočica a Marko Miljanov

 

 

Na Cetyň došlo 20 ruských lékařů a lékařek, z těch přijde prý i některý sem.

O Štědrém dni obyvatelé se po celý den postili, někteří i po celý advent. Všude pálí dřeva, která zvou „badnaky“, poněvadž Štědrý den nazývají „badni dan“. V noci pekou celé ovce na rožni a jakmile se rozbřeskne, počnou jísti, píti, zpívati a stříleti z pušek. Lidé se líbají na potkání a pozdravují se: „Kristus se rodil“, načež druhý odpovídá: „Zajisté se rodil“. Všude, kam jsem přišel, bylo velké množství skopového masa na stole, jedli, „až se hory zelenaly“. Po Božím hodu byl druhý den opět Boží hod (jest jich zde za rok 11!), třetí den bylo sv. Štěpána a čtvrtý den neděle. Také ranění hodovali náležitě. Dostali od Lazara ovci a dosti vína.

Navštívil nás povstalec lIija Baltič. Jest to mladík sotva 20letý. Byl na učitelském kursu v Somboru, pak na vojenské škole v Oděse, odtud šel přímo k povstalcům. Vyprosil si ode mne starou vestu.

O Sylvestru večer uspořádána byla výprava na pstruhy. Syn náčelníkův vzal hořící louč do ruky, vlezl bos do řeky a sekal nožem ryby.

O novém roce první přál mi štěstí sluha Lazar. Přinesl německé v rýmech psané přání. Pak Bogdan. Odpoledne chytali pstruhy pouhou rukou. Nutno si vyhledat jej ukrytého pod kameny.

Napadlo hodně sněhu. Bylo živé kuličkování s dětmi. Večer vždy vyjí psi. Cítí vlky, jak se blíží osadě. Psy musí na noc zavříti, jinak je vlk podáví.

Ve dne máme velkou zábavu: střílíme do terče.

Máme zde turecké zadovky a s důstatek patron tureckých. Terčem je kterýkoliv kámen na protější skále. Jak obyvatelé slyší střelbu, hned přinesou své pušky a závodění v trefování začne. Jednou táhl oddíl vojska k hranicím. Zastavili u nás a závodili ve střelbě. Officér nemohl s nimi z místa. Prosil mne, abych ustal ve střelbě, jinak že vojíni se nehnou z místa. Častým cvikem velice jsem se zdokonalil ve střelbě.

Jsou zde Spalničky. Onemocněly děti Pekičovy.

Jeho chlapec, velmi milé dítě, pravil mi, že mne má rád jako svého bratra. Onemocněla také malá Julka. V nemocnici malá vzpoura. Není jim vhod strava. Sám jsem se přesvědčil, že je dobrá. Bogdan byl týden u povstalců. Vypravoval, jak hrozně zkusil. Sedmdesát vojínů leželo v jedné světnici! Nebylo možno spáti. Výprava se nezdařila. Dostal jsem k obývání hezkou světnici. Jest to soudní síň. Do světničky vedle mého bytu složili patrony vojenské. Jednou v noci bouchá někdo na dveře a když se ptám, co chce, praví: „Abys mi pomohl skládat patrony“. Právě s nimi přijel z Cetyně. Jindy jsem byl buzen v noci od kolem jdoucích Hercegovců. Chtěli, abych jim prodal podkovy a podkováky. Domnívali se, že jsou před nějakým krámkem, a když jsem jim řekl, že podkovy neprodávám, tedy pravili: „My platíme hotovými penězi.“

 


Cetyň

 

 

V Šavníku, 17. ledna.

 

Měl jsem zajímavé návštěvy. Přivedli zajatého Turka. Měl vřed na noze, který jsem mu obvázal. Pohostili jsme ho, na to v průvodu odveden byl na Cetyni. Pak přišli z povstaleckého vojska Srb Ljubo Nenadovič a ruský kapitán dělostřelecký. Ljubo ve 14. roce odešel do Oděsy. Tam studoval gymnasium, později byl strojvedoucím na trati Brest-Varšava. Nyní jest čtvrtý měsíc mezi povstalci. Jest to dlouhý, suchý člověk s velkým nosem, koktá a dělá komický dojem. Oděn byl v evropské spodky a vysoké ponožky s opánkami, v lehký evropský kabátek přepnutý pasem. Za ním měl zastrčené dvě pistole (dar od L. Sočici); u jedné schází křesací kámen a není tedy ku střílení schopna. Rus byl nad míru malý, zavalitý muž slabých vousů, také evropsky oděn. Činí rovněž komický dojem. Také špatně vyslovuje; ač je zde přes 4 měsíce, dosud správně nemluví srbsky. Oba byli vyhladovělí až běda! Nebyli k nasycení. Když popili, co bylo po ruce, dali se do kouření. Jak si libovali, že mají na papírosy opět jemný papírek! V ležení balili papírosy do papíru novinového. Pak začali jsme zpívati. Rus měl pěkný tenor a zazpíval také česky „Aj jiná-li není zbraň“. Ptal jsem se, kde se písni té naučil. On pravil, že od Čechů v král. polském. Vypravovali pak události povstalecké, anekdoty a šprýmy. Do půl noci jsme vyseděli. Já jim ustlal ve své světnici. Ráno vypravovali, že se jim zdá, že jsou v Paříži! Všechno je u nás tak nádherné, tak dobré a nocleh jako v hotelu! Hosté mi dali turecké patrony, já jim kořalku, chléb, tabák, maso, cukr. Srdečně jsme se rozloučili. Šli na Cetyň. Rus dal si za pás flaši kořalky místo pistolí.

Hned po té byl zase zábavný večer. Komandant mi praví, abych vykládal, jak u nás si vážíme žen, já tedy vypravuji, že my líbáme ženám ruce, a že my chodíme na procházku se ženami zavěšeni.

Tu náčelník praví: „Ani za 10 napoleonů (napoleondórů) bych své babě (náčelníkova žena byla nehezká a mrzutá) nepolíbil ruky, a ani za 20 napoleonů bych s ní zavěšen nešel.“ - „Dobrá, sázka platí!“ Po chvíli však náčelník v žertu sundá čapku s hlavy: „Takto s čepicí v ruce tě prosím, nežádej toho ode mne.“ (Černohorci mají stále hlavu krytou a prosba s čapkou v ruce je u nich ta nejpokornější.) Mnozí ze společnosti a já vezmeme zas čapky do ruky a rovněž tak prosíme, aby náčelník prosbě naší vyhověl. Na to zas prosil náčelník, po té zase my, tak dlouho, až jsme všichni v hlasitý smích propukli. Posuněk s čapkou v ruce zůstal v družstvu našem na dále a zahajoval často novou švandu.

Najednou lze slyšet hudbu v Černé Hoře zcela neobvyklou. „Co to, to jsou zde Turci“, vzkřikne Bogdan a běží k oknu celý vzrušen. Já však nemohl jsem se zdržet smíchy, a hned věděli všichni, že jsem nějaký žert provedl. Nalezl jsem u jednoho kupce mellodion, který on kdysi z Terstu přivezl, však nedovedl jej natáhnout a spustit, a proto o něj více nedbal. Já mu řekl, že nástroj ten spravím, i čekal jsem jen na příhodnou chvíli, aby ch jej spustil. Ukryl jsem stroj do lůžka a spustil. Černohorci ihned tureckou muziku postavili na stůl, i nemohli se nadiviti zvuku tohoto nástroje. Zvláště komandantovi se líbil, takže pravil: „Mít takhle větší nástroj, než je tento, dát ho vojínovi na záda, to by se to veseleji táhlo do boje.“

Pozdě jsme se tenkráte rozcházeli, když jsme si „lachku noč“ dávali.

 

Gavro Vuković

 

 

V Šavníku, 20. ledna 1876.

 

Přijel sem z Cetyně sekretář senátu Gavro Vukotič. Z Vukotičovy rodiny pochází naše kněžna Milena (rodným jménem Vukotič). Gavro dojel sem celý zmrzlý. Na planině byla děsná vichřice! Pozval jsem jej k sobě a vařil mu čaj. Jest on velmi sympatický muž a svým zevnějškem i chováním činí dojem Francouze. Jest ku podivu, jak jsou Černohorci přístupni evropské kultuře.

Pojedeme s ním na křtiny k popu Miloslavovi na Prevýš, jemuž Gavro slíbil kmotrovství.

Nutno se zmíniti o zdejších popech. Stane se popem, kdo v Cetyni navštěvoval hlavní školu dvoutřídní a pak dvouletý kurs bohoslovecký. Může pak býti současně i učitelem. Popové nosí týž oděv jako ostatní Černohorci, mají také zbraň za pasem. Slouží-li bohoslužbu, odloží zbraň v předsíni. Od nesvětských mužů rozeznávají se jen vousem. Nosí plný vous. Poněvadž já také mám plnovous, považují mne za popa a sem došlí lidé žádají mne, abych jim blahoslavil. Když jsem popovi Miloslavovi vykládal, že jsem na rozpacích, co mám žadatelům říci, pravil tento, abych jim řekl „Bog tě blagosloví.“ Ta rada nepřinesla Miloslavovi požehnání. Jedeme na koních, já napřed, Miloslav za mnou. Potkáme lid, ten žádá o blagoslav, dostal je ode mne. Lid potká Miloslava a praví: „Nestojíme o tvůj blagoslav, již máme lepší“. Nad 12 popy jest představený protopop a celá církev jest podřízena cetyňskému vladykovi. Mniši se jmenují kaludžeři, nesmějí se ženiti, kdežto světští smějí. Popové jsou veselí, společenští, bez přetvářky, vyznamenali se i v boji. Jest současně jeden pop Bogda vůdcem povstalecké čety. Po 5. hodině odpoledne jsem sedl na koně a hajdy s celou společností na Převýš; cesta byla dosti nebezpečná, poněvadž bylo náledí a koně se klouzali, k tomu vedla cesta po příkrých stráních.

Na hoře na kopci ledový vítr nás šlehal tak v obličej, že jsme byli stuhlí jako rampouchy, když jsme došli k popově chýši. Tam nás vítala jeho sličná žena. Sedli jsme ve světnici, ženy zuly mužům opánky a punčochy a pověsily je ke kamnům, aby se sušily. Pili rakiji na přivítanou (dobro došli), pak černou kávu. Pak pop pekl, vařil a smažil. Velmi se mi líbily jeho dívky, jedna 4 a druhá 3letá, roztomilá to děcka. Naše večeře sestávala z brambor na loupačku, vařeného a pečeného skopového a svítku s medem. Nekonečné přípitky se špatným vínem následovaly. Po večeři jsme ulehli, než nebylo možno spát. Bylo strašné horko a puch, neb spalo 12 osob v malé světničce. Když jsme již chtěli zaspat, tu najednou Marko a Bašovič počnou opět pít a žertovat a probudí mne. Já užil té příležitosti a rozlil jsem na společnost celou zásobu svého humoru, až se všichni kutáleli smíchy. Bylo půl 3. hod. po půlnoci, když jsme opravdu zaspali. O 6. hod. ráno byl jsem však zas vzhůru, ten těžký vzduch mně chtěl zrovna udusit: proto jsem vstal a šel jsem ven k ohni se hřát. Čerstvý vzduch byl mi nad míru milý. Když všichni vstali, počalo žertování znovu. Vypili jsme kávu a rakiji a ubírali se do kostela křtít. Byl to roztomilý den. Slunce krásně svítilo, sníh byl umrzlý a krásně se po něm běželo. Krajina rozkošná, vyhlídka na osněžené hřbety hor utěšená. Došli jsme kostela. Jednoduché malé klenuté stavení, okolo pustý hřbitov. Uvnitř žádné okrasy. Jen na prkené příčce nalepených pár obrázků svatých (které každý políbil) a před nimi 2 železné svícny. V příčce jsou 2 otvory zastřeny starým pomalovaným kartounem. Jednoduchost kostela velmi se mi líbila. Pop Jovan, starý šedivý nevlídný člověk, vzal na sebe pluvial kartounový, náramně spěšně se modlí, dle něho stojící Černohorci v obyčejném obleku mu odpovídají. Z celého jsem jen rozuměl přečasto nepěkně zpívané „Gospodin pomiluj“. Gavro jako kmotr vezme děcko na ruce. Pop vykonává všeliké obřady, pak posvětí vodu v polívkové míse, z které jsme včera jedli, kmotr se odříká ďábla a při tom si odplivne. Pop pomaže dítě olejem, pak ho nahé polije důtklivě vodou, to křičí a drkotá zimou; dal děcku jméno Milica. Na konec jde pop třikrát okolo stolu, ustřihne dítěti něco vlasů a je konec. Pop Miloslava ostatní obecenstvo bylo velmi nepobožně, každý se bavil jako doma, to ale druhého popa nemátlo.

Z kostela jsme šli do chalupy k Milice, tam nás častili s vínem, rakií a suchým masem a po té zas k popovi, posnídali na vidličku a vraceli se domů. Běželi jsme střemhlav s kopce dolů, až jsme se zapotili.

 

 

Hned po křtinách byl jsem zván na svatbu. Ženiti se bude Milun, příbuzný našeho Pekiče. Nevěstu vyhlédli mu jeho příbuzní na Cetyni. On ji nesmí před svatbou navštíviti, prohřešil by se proti zdejším mravům. Nevěsta nepřinese věna, příbuzní ženichovi musí za ni odvésti dary jejím rodičům.

Večer došel náčelník z Cetyně. Celá ves je na nohou, neb veze Milunovu nevěstu ssebou. Několik ran z pušek je uvítalo, při tom si poranil Bogdan prst. Nevěsta seděla na koni, kterého Milun vedl. Měla hedvábnou modrou sukni, botky s podpatky, bílou zlatem vyšívanou dalmatiku, červenou sametovou zlatem vyšívanou kacabajku, pěknou košili, zlatý pás, dvě broje, zlaté náušnice, hedvábný modrý šátek na hlavě. Černé velké oči, nijak významný obličej, přece však zjev interesantní. Postavy je malé, což je na závadu.

Pozdravíme náčelníka Miluna i nevěstu, Gospava (její teta) ji dočeká s číší vína. Pak se sejdou svatebníci za velikého návalu diváků před náčelníkovým domem, kam nevěsta byla vstoupila. Všecko přátelstvo se hodilo do bílých košil!

Nevěsta se dopustila strašného hříchu proti etiketě, zapomněla políbit každé ženě ruku, za to se všechny proti ní spikly, zvláště ta Milica, sestra Lazara Sočice. Srdečně jsme vítali náčelníka, který vypravoval, že byl sesazen a že je teď' jen kapetánem, ostatně se prý tak i stalo náčelníku Moračskému. Popili jsme na jeho zdraví trochu rakije. Vypravoval, jak mne před knížetem chválil a že kníže pro nás objednal v Kottoru dva pytle bílé mouky. Že Peko Pavlovič u knížete více jest oblíben než Lazar Sočica. Že syn v povstání padlého Vule Hadžice stal se kapetánem Pivským, Miro Cágovič že tam byl jmenován komandýrem, že senátor Bajo i Serdar Sáva mne pozdravují a že náš podkomandant přijde zpět na Cetyň. Za chvíli odvedli nevěstu na Prevýš. My s Pekičem, nyní jen kapetánem, jsme ztrávili velmi veselý večer.

Druhého dne za krásného počasí o polednách odešli jsme na Prevýš na svatbu. Dojdeme tam, než tam není žádné veselí, žádná sláva. Ženy byly zamlkly. Božena chraptěla a pořád pila, aby dostala lepší hlas. Nevěsta sedí smutně, patrně ji ostatní ženy nemají rády. Rozmlouval jsem s ní a těšil ji. Ženicha nebylo nikde viděti. Pijem rakiji a víno. Když přišel pop, šli jsme do kostela. Ženich vede nevěstu, pak jde Bogdan co kmotr, pak já a Milica. Duše (snacha Pekičova) a několik dětí, ostatní přátelé zůstali doma. Pop dá ženichovi i nevěstě svíčku do ruky, začne se modlit, Milun mu assistuje. Pop dá políbit kříž s ostatky, pak ptá se snoubenců, zdaž z dobré vůle vstupují ve sňatek, posvětí dva originální věnce, s modrou vlnou svázaný proutek, na jedné jeho straně dvě v podobu kříže svázaná dřívka. Ty jim posadí na hlavu. Požehná pohár vína, třikrát se každý ze snoubenců napije. Po té sváže šátkem snoubencům pravice, kmotr drží nad hlavami jejich věnce i jdou všichni s popem třikrát okolo stolu. Políbí kříž a popovi ruku i jdou domů. Před kostelem ženich vystřelí z pistole a přes sníh spěcháme do stavení. Sednem, pijem kávu - než zas žádné veselí. As za hodinu zasednem za dva stolečky; mezi hosty je i můj sluha Filip a vnuk Pekičův Mihajlo. Při hostině podán byl chléb, sýr, po té rýžová polévka, pak pečená slepice, závin se sýrem a brambory se sýrem, víno, rakie a káva. Pop Miloslav přinesl přípitek novomanželům. Po obědě nevěsta sedla do koutka tichá jako holubice, ženich odešel ven! Zas žádné veselí, jaké bývá u nás. Já navštívil popovu rodinu a vrátil se k večeru s Bogdanem domů. Bogdan při odchodu daroval nevěstě několik dvacetníků. Milica je vezme nevěstě z ruky a před námi přepočítá. Druhého dne zastavil se u nás Milun. Nechal nevěstu na Prevýši a jde zas na školu do Cetyně. Vypravovali mi, že není hezké, sedí-li muž u ženy, že kolikrát Černohorec je v boji třeba rok a vrátiv se, ani ženu svou nepozná.

 

 

V Šavníku, 19. února 1876.

 

Čeho se Černé Hoře nedostává, je stav řemeslnický, proto v málokteré zemi jsou výrobky řemeslnické tak drahé jako zde. Máme zde kováře rodem Dalmatince, u něhož hřebík osm palců dlouhý stojí 40 kr.! Podkova stojí též 40 kr.; všechny podkovy jsou hladké, i musí kůň jimi jíti po ledě, do kopce i s kopce. Též za láhev inkoustu, která stojí u nás 10 kr., musil jsem platit 60 kr. Dne 9. února vrátil se můj druh Bogdan od vojska povstaleckého. Po celý čas jeho pobytu tam nejedl nic jiného, než neslané maso, a pil jen sněhovou vodu.

Z Cetyně se dovídám, že Rusové na Grahovu zřídili nemocnici a že rakouští lékaři zde též zůstanou. Dne 14. února byli jsme v jiné vesnici u popa, jenž má nemocnou dceru. Časně z rána jsme vyšli a celou hodinu stoupali jsme do vrchu, odkud byla krásná vyhlídka. Došli jsme na planinu, kde bylo po pás sněhu; místy byl dosti sypký, takže jsme do něho hluboko zapadli. Tato planina je pro Černou Horu velmi památná. Zde r. 1840 padl nejkrutější Turek Čengič. Ten strašně mučil křesťany, zvláště Drobňáky, neboť ten kraj byl ještě tehdy tureckým. Čengič byl pak velmi mocný místodržitel hercegovský a vynikal nevšední udatností, takže každý se jej hrozil. Jednou smluvili se Drobňáci, vylákali jej Z Hercegoviny sem, řkouce mu, že z daleka i široka dojdou pohlaváři, aby se mu poddali. On jich uposlechl, oni však v noci jej přepadli a zabili i jeho družinu. Událost ta jest opěvována mnohými písněmi. Od té doby byl Drobňák více méně pod černohorskou vládou, až skutečně přivtělen byl r. 1858.

Lid zde, počítá mnoho věci, kolik let je tomu, co pohynul Čengič, jako u nás se počítá od narození Kristova. Došli jsme do stavení popova. Pop je starý šedivý muž a má 7 dětí. Nejstarší jeho dcera je velmi hezká, bála se nás ale tak, že se všude skrývala. Co žije, nevyšla z té vesnice. Stavení je dosti úhledné, viděl jsem tam poprvé též tkalcovský stav, našemu podobný. Záviděl jsem popovi jeho blaženost, on však pravil, že po celou zimu zde obývat je veliká muka, poněvadž sníh je zde velmi nebezpečný.

Pop nás častil, čím jen mohl, sám pekl a smažil. Všude připravují suché skopové maso a to náš žaludek ani jazyk nesnese.

Nemocnice moje stále živoří, mám dnes 9 raněných. V poslední době došli 3 ranění, z nichž jeden je raněn do kolena. - Čas je nyní velmi pěkný i čekáme s velikou toužebností jaro. Dle řeckého kalendáře je nyní zde náš masopust. Budoucí neděli však končí masopust; za celou neděli nejí žádné maso, jen vejce, máslo a mléko a ten týden se jmenuje bílý týden. Po něm přijdou velké posty, které spadají zároveň s naším, tu po celých šest neděl nejedí zde žádného masa ani vajec ani másla, až o Velikonocích. Včera byl zádušní pátek a dnes je zádušní sobota; včera pálili svíce za duše zemřelých a oplakávali je. S dopravou je to zde špatné: kdo má koně, může si zdarma dost žita (kukuřice) z Kottoru přivézt, neb komitét cetyňský mnoho takového v Terstu zakoupil. Z mouky té pak pekou chléb. Ten chléb kukuřicový nemohl jsem jísti. Byl suchý. Dělali mi tedy chléb z rozšrotovaného žita. Zajímavý jest způsob pečení chleba. Uprostřed světnice jest krb, kde neustále se udržuje oheň. (Bylo by neštěstí, kdyby oheň uhasl a u souseda o nový prosit museli. S dřevem palivovým mnohdy si ulehčí práci. Přitáhnou z lesa kmen a ten celý poznenáhlu nechají hořeti. Do žhavého popela dají kovovou mísu s těstem, přikryjí ji druhou kovovou mísou a vrch pokryjí opět horkým popelem. Nad ohništěm visí kotle na řetězu. V tom vaří skopové maso, a když se dovařuje, přidají rýže. Tato polévka vyleje se na mísu a z té dřevěnými lžícemi celá společnost jí. Kde ukápne, zůstane lojová skvrna. Maso skopové pekou na rožni buď v kouscích neb v celku. Mně na počest upekli celého skopce a přinesli na zvláštním slolku do světnice. Možno si pak vybrali ten který kus masa velice chutného. Brambory nemilují. Vaří mi je, ale stále musím o ně žádati. (Vavák Milčický ve svých Pamětech se zmiňuje, jak na Poděbradsku sedláci nechtěli pojídati brambor, poněvadž ty jsou dobré jen pro vepře.) Z mouky neznají upraviti mnoho jídel. Dobrý byl závin ze šrotové mouky, naplněný ovčím sýrem. Nejlepší a i vzácný pokrm jsou pstruzi. Jednotvárná kuchyně nám zmlsaným Čechům se nezamlouvá. Mnohdy pro samou zábavu naše hospodyně i její služka zapomněly na vaření. Přišlí jsme k obědu a teprv si ženy vzpomněly, že třeba oběd chystati. Pak náčelník náš ostrými slovy plísnil jejich zapomětlivost.

 

kněžna a později královna Milena Theodosie Vukotič * 1847 1923

 

 

V Šavníku, dne 15. února 1876.

 

Spalničky dosud zde panují. Stonají také děli Lazara Sočice. Jedno děvče jeho zemřelo. Byla srážka našeho vojska s Turky u Nikšiče, přišli noví ranění. V nemocnici od ohniště začala hořet podlaha. Měli jsme notnou práci, než jsme oheň uhasili. Chystá se opět nová výprava k povstalcům. Byli jsme na výletě v Poštění, vesnici 2 hodiny cesty odtud vzdálené, u Bášoviče. Muž jest největší postavy ze všech mi zná mých Černohorců. Připadal jsem si proti němu jako pidimužík. Sedí-li na koni, musí třmeny hodně vyvýšit, jinak by vlekl nohy po zemi. Jest mimo svou výši i neobyčejně krásné tváře. Vzdor tomu měl přece vadu, byl žárlivým na svou ženu! Velice nás pohostili. Bylo tam dosti dětí; hrály si na vojáky. Ze dřeva vyrobily pušky, šavle a nože a hned svedly před námi bitvu.

Brzo po té s Pekičem vyjeli jsme v opačném směru na Milošovice na námluvy k rodině Zižičově, jehož dcera měla se doslati za syna Pekičova. Cesta vedla po příkrém kopci Tunimíru za velkého deště. Před stavením, do nějž jsme měli vstoupiti, stál ohromný pes, vlčák, ten strašně na nás dorážel. Vlčák jest kříženec vlka a psa, a toho bojí se i vlk. Když domácí jej odvolali, vešli jsme dovnitř. Ač nebylo stavení úhledné, byli domácí lidé velice přívětiví a milí. Častovali nás stále v obavách, zdaž ničeho nepohřebujeme. Nevěsta Jona dlouho se skrývala, konečně upejpavě stále si zakrývajíc obličej se objevila. Nebyla žádná kráska. Dostala od nás dary na penězích, já obdržel od ní navzájem darem pletené ponožky vlněné, Na zpáteční cestě měli jsme krásný rozhled na velkolepý Dormitor. Opravdu jest krajina zde nádherná. Až se upraví cesty, rádi budou sem konati turisté výlety. Četl jsem knihu, v níž popsány jsou zvyky a obyčeje lidu v Boce kottorské. Velice se mi zamlouvala kniha ta. O četbu jest nouze veliká. Jediné noviny „Glas Crnogorca“ vycházejí týdně o půl archu velikého tisku; jsou málo zajímavé, poněvadž jest to úřední časopis. Kalendář „Orao“ (Orel) umím již nazpaměť. Dostal se mi spis německý „Reise durch Bosnien“. Němci nerozumí nikdy Slovanům. Oni se staví stále nad nás.

Dopídil jsem se zajímavé knihy „Flora Crnogorae“ od Slováka Pantočka; ten 3 léta přede mnou procestoval zdejší kraje. Zajisté první to vědecká kniha.[1] Kdo zde nebyl, nepochopí těžké postavení vědátora zde.

 

Jaroslav Čermák - Návrat černohorských uprchlíků do zničeného domova 1877

 

Opravdové skvosty jsou srbské národní písně. Ty však nutno čísti v originálu. Jest srbská řeč nejkrásnější a nejlibozvučnější ze všech slovanských řečí. Přízvukem jest zcela podobná české řeči a proto ji Čech brzo ovládá. Nejčistší nářečí srbské jest černohorské. Myslím, že Srbové pro své  veliké nadání duševní vyniknou v budoucnosti mezi Slovany. 

Časopisu českých Iékařů poslal jsem zprávu o své nemocnici.

Vykonali jsme nejzajímavější výlet do rodiště Bogdanova, jež sluje Duže. Pop Miloslav jel s sebou, aby tam okřtil děcko. Měli jsme si nadejet a proto Bogdan vedl nás cestou, jakou nikdy dosud jsem nepoznal. Koně za uzdu byli taženi vzhůru a lezli jako kočky. Bylo mi úzko, vida koně tak namáhány. Duže jest největší vesnice drobňácká, má as 50 stavení. Jedna rodina (zádruha) má 5-8 stavení vedle sebe. Vesnice leží na svahu řeky, od Šavníka sem tekoucí. Svah jest srázný. Při pohledu dolů k řece dostavila se mi závrať. Na spodině úžlabiny vypadaly stromy tak maličké, jako sirky. Na protější straně zdvihala se ještě příkřejší a ještě výše hora Vojník. Házeli jsme kameny dolů. Trvalo to půl minuty, než kámen dopadl do vody. Nad údolím kroužili mohutní ptáci, dravci, jimž krstáci říkají. Mají na prsou bílý kříž; proto jméno křižák. Vesničané vypravovali, že vzdor sráznosti břehu sestupují dolů, aby si opatřili dříví k topení. ŠIi jsme k obědu do stavení, kde právě odbyty byly křtiny. Podán sýr, pečená slepice a vaječný svítek. Do kola hostí podána mísa s obsahem as 4 litrů medoviny, z té společně se popíjelo. Přípitky byly veselé a četné. Po obědě vsedneme na koně, ještě nám podají tu mísu s medovinou, my v sedě jsme museli se napít, pak vypáleny byly rány z pušek a nastoupena cesta zpáteční. Hned za vesnicí leží na cestě mrtvý vůl. Břich má otevřený, vnitřnosti leží vedle mrtvoly. Vlci krátce před tím vola zadávili. Jedouce dále, viděli jsme stopy vlků ve sněhu. Vlci šli patrně dopoledne přímo za námi k vesnici Duži. Dozvěděli jsme se, že den před tím u té samé vesnice vlci dva voly udávili. Po 2 dnech dodána byla do Šavníka kupci kůže z jednoho vlka. Obyvatelé nechali mrchy ležeti a číhali, až se vlci k obětem svým vrátí. Kůže z toho zabitého vlka byla od hlavy až na konec ohonu 11 stop dlouhá a koupil ji kupec za dva zlaté.

Díval jsem se na zdejší hru mládeže, již zovou plovkání. Jest to modifikace naší hry v kuželky. Hráči rozdělí se na dvě skupiny a házejí kameny na jiný kámen. Kdo jej srazí, má jeden dobrý bod. Při dvaceti jest hra ukončena, Která strana prohrála, platí pití.

Jakkoliv se Černohorci neustále na důkaz potvrzení pravdy dovolávají Boha, víry, kříže, svého obličeje, otce, matky, dětí atd., tak přece má-li stvrditi něco přísahou, musí být zaklínání se ještě výdatnější. V tom případě postaví ten, kdo má přísahati, své dítě a kříž před sebe a nad ním odříká tuto přísahu:

„U tohoto živototvořícího kříže, ať ho zapřu, ať smyslů zbaven na něj plivám, ať se zblázním, ať mne usmrtí Bůh i svatý Jan i svatý Blažej, sv. Petr i všichni svatí, ať mi celá úroda zhyne, ať mi čert duši popije, ať mne hrom z jasného nebe ubije, ať se zem pode mnou propadne jako v Sodomě, jest-li co o té věci znám, pro kterou se zaklínám, tak ať mi silný Bůh pomáhá i mému domu.“ - Jak květnatě se zaklíná, tak také jiného proklíná. Popsuje jemu otce, matku, víru i kříž. Dříve po takovém potupení uražený vyzval protivníka na souboj na život i na smrt. Rodina ubitého mstila se na rodině vraha až do kolikátého pokolení. To vzájemné vraždění již pominulo.

 

 

V Šavníku, 15. března 1876.

Již se blíží jaro! Slunce jest sice vzácné, poněvadž pohoda jest stále deštivá s vichřicemi, ale již hřeje, tráva se zelená. Našel jsem, fialku, kapradí a jednu liliovitou květinu i motýla. Čím více jaro se blíží, tím více přibývá touhy po domovu! Povstalci s Drobňáckým vojskem měli velký úspěch. Napadli tureckou kolonu se zásobami pro tvrz Goransko, posekali prý 500 hlav a ukořistili - co dosud nebylo -- 2 děla! Vyznamenali se hlavně Drobňáci. Došli ranění. Jeden 23 roků starý posekal 4 Turky a byl od druhého bodnut bodákem do lýtka; měl nepatrnou ránu na čele od zrna, které sotva se kůže dotklo a nepatrnou hmožděninu nad lopatkou od mdlého zrna; jiný střelen byl do předloktí, tomu jsem hned zrno z rány vyndal, jiný zachytil Turkovi bodák, měl pořezané prsty u ruky. To byl již 53. nemocný ve zdejší nemocnici. Jsme v postní době. Poslední masopustní neděle jmenuje se pokladní neděle. Obyvatelé posílali si na vzájem dary jídel. Masopustní pondělí sluje čistý pondělek. Vše je čisto; nečisté předměty se myjí a perou. Pravoslavní zachovávají po celých 5 týdnů velice přísný půst, nejen že nejí masa, oni také odříkají se mléka, sýra a vajec. Pouze ryby jsou dovoleny. Omastku smí se užíti jen olivového oleje, zde velmi nepříjemné chuti. Mně vařili zvláště. Pekič mne však často napomínal, abych nedotkl se vidličkou svou jeho talíře, sice bych mu zkazil půst. Sluha můj Filip přistižen byl, že jedl maso, proto Pekič jej chtěl zavřít. Upustil však od svého úmyslu na moji přímluvu. Ač se vystříhají obyvatelé masa, neodmítají alkoholu. Bylo by lepší, kdyby zde nastal půst.

Dva mužové ze sousední vesnice se zpili a vytáhli proti sobě pistole. Komandýr jim zbraně odjal a oba zavřel. Své osadě učinili velkou ostudu! Zde nemají levného vína, ani dostatek medoviny, proto upravují pro lid naši kupci kořalku; smíchají pět dílů vody s jedním dílem líhu. Tento nápoj účinkuje zhoubně na lid.

 

kníže Nikola I. Petrović-Njegoš

 

Jednoho dne po obědě slyšíme střelbu na ulici. Došel muž z Cetyně a hlásí, že knížeti narodil se druhý následník. Ihned komandýr vydal sto státních patron a stříleno na počest právě zrozeného následníka. Po té upravena u náčelníka velká pitka s četnými přípitky. Jaké bylo překvapení naše, když dva dny po té přijdou noví poutníci z Cetyně a hlásají, že není to pravda. Komandýr zjistil, že se stal omyl tím způsobem, že na Cetyni stříleli, poněvadž kdesi hořelo a poutníci již za Cetyní jsoucí si vykládali střelbu jinak. Několik dnů po té opět slyšeti lze střelbu na ulici, Komandýr vyjde ven, aby zjistil příčinu. Za chvíli se vrátí a praví, že nyní teprve se zrodil následník. Nechtěl věřiti poslovi, ten však se mu zadušoval, musí to být pravda! Nové střílení, nová pitka s přípitky! Však ani tenkráte nebyla pravdivou zpráva ta. Jak nespolehliví jsou to poslové!

Přišel učitel Luka z vojny na návštěvu. Přichází z Dubrovníka. Na Lazara Sočicu se rozhněval, přešel k Petru Pavloviči. Vypravoval, že povstalci kupují patrony od tureckých vojínů; že chce jeden turecký důstojník za peníze přejít k povstalcům se 400 vojáky a že jim odevzdá pevnůstku, ve které komanduje. (?) Baltič, o kterém jsem se zmínil, že byl u mne návštěvou, byl od povstalců zbit, poněvadž jest tureckým vyzvědačem. On také v Risanu šestkrát vybral si od obyvatel peníze na cestu. Ljubo Nenadovič že jest v Dubrovníku, kde agituje pro povstalce a ruský kapitán, který byl spolu s ním u mne, že jest nyní v Praze. Luka si stěžoval, že snahy jeho nedocházejí uznání. Sklame prý se ještě více vzdělaných lidí, kteří se chtějí pro vlast obětovati. Koupil jsem 220 tureckých patron za 6 zl. Mám je v pytli pod postelí. Narodí-li se opět následník, dám své patrony.

Povím vám něco o své milé - Julce. U Pekičů jest 5 vnoučat. Devítiletá Jelena, sedmiletá Káta, pětiletý Štěpán, čtyřletá Julka a čtvrtletní Marica. Poslední, když se narodila, řekli, že jest má, že tak učený muž jako já může být otcem i za měsíc! Jelena a Káta jsou v domě popelkami, musí konati každou těžkou práci, i donésti dříví z lesa za každého počasí. Zdržují se málo doma a mají nuzný oděv. Za to vlak malý Štěpán jest velmi zhýčkaný, má pěkný šat, celý den si hraje, jest oblíben nejen u domácích, ale i u cizích lidí a to jen proto, že jest rodu mužského. Na malou Julku čekal osud starších sester. Nikdo si jí nevšímal, nikdo jí nehleděl. Často byla nemyta, nečesána, ušpiněna, převlékali ji až po 14 dnech. Šla-li spat, lehla si, jak byla, kdekoliv na holou zemi. Často ani obuta nebyla. Děvče jevilo velké duševní nadání, bylo švitořivo a přítulno. Oblíbil jsem si Julku a rád se s ní bavíval. Jí se lépe u mne líbilo než doma a ráda ke mně docházela. Dbal jsem o to, aby matka si více dcery všímala a čistotě zvykala. V brzku Julka prosila, aby ji česala a myla, dokládajíc, že by byla od „todora“ (doktora) hubována a často se dala do pláče, jest-li jí hned po vůli neučinili. Mnohdy jsem sám zastal úkol matčin a vyšňořil Julku, jak nejlépe jsem mohl. Načesal jsem ji pěkně, dal stužku na šíji a pak viděl tu žabku, jakou radost měla. Pyšně si vykračovala a volala na každého kolemjdoucího: „Podívej se, to mne „todor“ nestrojil“. Matka začala i dceru slušněji strojiti. Ušila jí z kartounu velmi neškrobeného župánek s vlečkou. Byl to zde neobyčejný šat. Byla směšná podívaná na Julku, když se blátem batolila a na okraj šatů si šlapala. Často již z rána přijde ke mně, sedne do koutka na kamzičí kůži a počne se vyptávati na jednotlivé předměty, nač jsou a z čeho se skládají. Nestačím jí odpovídati. Přinesla si slabikář a chtěla, abych ji učil čísti. Ráda pije kávu a hned připomíná, bych „pekl“ (vařil) kávu. Učiním jí po vůli a snídá se mnou. Po snídani odejde, za chvilku jest již opět u mne, abych šel k obědu. Pošlu ji domů, že přijdu, ona však nemá stání a stále se ptá, je-li oběd uvařený. Matka mi řekla, když viděla, jak mne má dítě rádo, že si ji mohu vzít s sebou do Čech.

Julka obědvala se mnou. To bylo přílišné vyznamenání pro dítě a k tomu ženského pohlaví. Děti vůbec nejsou u stolu, tam sedí jen mužové. Po polednách přišla si ke mně zas na kávu neb pro nějaký oříšek; neměl-li jsem jich doma, tedy jsem ji poslal ke kupci, aby jich koupila. To velmi dobře vykonala. Nejsem-li doma, sedí na prahu a čeká na mne. S dětmi si nehraje. Jak mne spatří třeba vysoko na kopci, tu již vesele volá: „Ejhle ho, tamhle todora!“ Běží mně naproti. Když jsem na dva dny odejel ze Šavníku, dítě sedělo na prahu a - plakalo. Přízeň mou lidé závidějí Julce a týrají, kde mohou. Zde dávají i dětem pít kořalku. To jsem zapověděl, aby Julce dávali. Jednou celá společnost ji k pití kořalky sváděla, ona však odpírala. Konečně když jí vyhrožovali, přece se napila. S jásotem přišli ke mně nerozumní ti lidé a hlásali, že Julka pila kořalku! Julka nechtěla mi pak na oči, schovala se a plakala. Uchlácholil jsem ji, ale notně vyplísnil nerozumné lidi - svůdce. - Škoda toho dítěte! -

Zajímavý jest názor zdejšího obyvatelstva o mně. Každý se ptá, jak daleko odsud leží Čechy. Poněvadž neznají jiné míry geografické, než počet vykonaných noclehů, zní tedy otázka, kolik jest potřebí vykonati noclehů, než by došel nám. Řeknu-li. že as 40, žasnou, neb přes celou Černou Horu přejdou za tři noclehy. Pak se mne ptají, kolik škol jsem prošel. Pravím 18. Musím být přílišně učený, neb v Cetyni jest nejvyšší škola o 4 třídách „A kolik máš platu!“ Pravím, že čtyři tisíce zlatých. Tak velké služné nikdo na Černé Hoře nemá Ministr má 800 zl. a čím menší úředník, tím menší je zde plat, takže officer má as 12 zl. ročně služného. Jsem jim zjevem neobyčejným!

 

 

V Šavníku, dne 26. března 1876.

Došel z Cetyně list k povstalcům; zapovídá se na 14 dnů všechno nepřátelství proti Turkům. Vůdcové povstalců pozváni jsou na Suttorinu, kde rakouský general Rodič chce s nimi jednati o mír. Lze očekávati, že ukončeno bude také poslání rakouských lékařů. V Župě byli 2 měsíce dva švýcarští lékařově. Ti se již vrátili domů, neměli žádných raněných více. Z Grahova píší mi kollegové, že Rusové zařídili tam dvě krásné nemocnice z vlastních peněz a že panuje řevnivost oboustranná mezi lékaři ruskými a rakouskými. Z toho důvodu že žádali ve Vídni o své odvolání.

Měli 120 raněných, z nichž mnozí pro nehygienické poměry nemocnice stonali růží a rozsáhlými hnisavými záněty. Kollega Hikl byl 14 dnů nemocen a nemohl vykonávati své povolání. Ukořistěná nedávno děla dovezena byla na Komárnici. Navštívil nás syn Noka Ceroviče, Milutin; jest protopopem drobňáckým a jest nám tak milý jako jeho otec. Vody v řekách náhle vstouply. Bylo to podívání na divokost zdejších vod!

 

MŮJ NÁVRAT.

 

Dne 3. dubna dostal jsem telegram od černohorské vlády, abych se co nejdříve vrátil. Snad nikdy mne nic tak nepotěšilo, jako tato novina. Po celých šest měsíců vedl jsem v Šavníku život až na malé výjimky velmi jednotvárný; tato jednotvárnost, dlouhá chvíle, nedostatečné spojení s domovinou (jen dvakrát měsíčně dostával jsem psaní), touha po návratu, nevyhovující společnost způsobily mně dojmy nepříjemné; dnem i nocí přál jsem sobě nějakou změnu. Několikrát marně jsem žádal na Cetyni, abych byl přesazen na bližší stanici! - Nyní bylo však konec mým svízelům. Než loučení mně i obyvatelům šavnickým bylo velmi těžké: zvykli jsme sobě a oni mně a já jim byl milý. Ihned se rozšířila novina tato po celé dědině a mnohý muž, zvláště ranění, mnou ošetřovaní, plakali. - Dva dny chystal jsem se na cestu; spravoval svůj oděv i obuv a upravoval svá zavazadla, což mi mnoho práce dalo, neb věděl jsem, jak namáhavá to cesta a že vše dobře musí být opatřeno pro dopravu na hřbetu koňském.

Též jsem se postaral, abych dosti potravy a nápoje s sebou vzal, poněvadž na cestě těžko lze co dostati, an to bylo v době postů. Šavnické hospodyně mi samy dosti potravy nanosily; jedna přinesla kachnu, čtyry přinesly po slepici, jedna dokonce i čerstvě střeleného zajíce, muži zas nosili po lahvi vína aneb kořalky. Já jim navzájem dal též dary na památku a každého hosta častoval. Takové darů dávání jest tam zvykem a svědčí o přirozené dobrotě lidu toho. Velkou nesnáz měl jsem, než jsem našel sobě dva koně na cestu, jednoho pro sebe, druhého pro zavazadla; ani za drahý peníz nikdo mi koně půjčiti nechtěl, poněvadž tehdy od namáhavých doprav kukuřice z přístavů do Drobňáka všechny koně ztýráni byli, až teprve pop Miloslav, u kterého jsem kdysi byl na křtinách, uslyšev o mé nesnázi, milerád za mírné odškodnění své koně mi půjčil. Za jeho ochotu byl jsem mu velmi vděčen a za to jsem jej na Cetyni pochválil a má chvála platila u Černohorců velmi mnoho! --

Den před odjezdem vystrojil mi sluha Lazar banket na rozloučenou; celé své kuchařské umění vynaložil, aby skvostná jídla upravil. To však působilo v obci velkou sensaci, že jsem já pozvání to přijal, poněvadž Lazarova chalupa byla ta nejchudší a zvláště náčelníka to mrzelo. Lazar též na cestu pekl ony slepice, kachny a zajíce, vše na rožni tak dobře, že bylo vše vysmáhlé jak vydělaná kůže. Dne 5. dubna nastal opravdový den loučení. Ráno rozloučil jsem se s 5 raněnými, kteří tehdáž již byli rekonvalescenty. Bylo to těžké loučení. V nemocnici jsem se tolik napracoval, než jsem z pustých školních světnic trochu moderní nemocnici zřídil, tam jsem každodenní nejšťastnější chvíle prožil, a věděl jsem, že zase hned spustne. Můj druh Bogdan mi sIíbil, že on se bude nyní starati o raněné, a já je těšil, že se za ně budu v Cetyni přimlouvati, aby cetyňský výbor je dal tam přenésti. Jakkoliv jsem tak učinil, přece, jak později jsem se dozvěděl, ranění zůstali v Šavníku a k nim, když vypukla válka, přibylo velmi mnoho nových, které všechny Bohdan, vystudovaný právník, léčil. Po dobu mého řízení léčeno bylo v té nemocnici 60 raněných povstalců, z nichž 5 zemřelo. Nejvíce ranění bylo od pušek, mnohý měl po 2 ranách v sobě. Jeden dokonce pět! Jeden 12letý chlapec měl od dělové koule utrženou ruku. Největším uměním bylo Černohorcům vyndat kulku z těla. Kdykoliv jsem nějaké zrno vyndal, byla vždy v nemocnici a ve vsi velká slavnost a jeden nemocný, který zvláštní důvěru ke mně měl, spustil vždy stejný refrain: já to pořád povídal, jemu nezůstane žádné zrno skryto. Rány se hojily velmi dobře a poranění, které by našinec nesnes, Černohorec lehko vydrží. Postavení mé co lékaře bylo velmi obtížné, poněvadž dosud nikdy tam vzdělaný lékař nebyl a lid, léčený samouky, na mnohých pověrách lpěl; tak bylo dle jich náhledu vína pití ranám škodné, nikoliv však kořalka, o které mysleli, že rány hojí. V pátek a v sobotu nedopustili žádnou operaci a v neděli ani se nechtěli dát převázat. K tomu byli z počátku velmi nedůvěřiví, vypravujíce o divech svých domácích a neznalostech cizozemských lékařů. To, i mnoho jiných předsudků, pak intriky domácích samouků, též nedostatek věcí potřebných k léčení i léků, velké překážky mi kladlo.

Loučení nebylo téměř konce, k tomu každému měl jsem prokázati nějakou službičku na Cetyni, tomu něco vyřídit, za onoho se přimluvit, na třetího ničeho nepovědíti. Aby si mne ještě více získal, pravil náčelník: „Pochval mne tam, až já přijdu na Cetyni, pochválím zas Tebe“. - Byl velmi dobrý člověk, i nikdy bych naň u vlády černohorské nebyl žaloval. Koně byli přichystáni; já vsedl na jednoho, na druhého naložil svá zavazadla. Přijal jsem od občanů Šavnických na rozloučení napití z velkého plechového krajáče, máchnul čapkou a hnul se ku předu; občané mi volali „s Bohem“ a vypálili mi na počest pušky.

Než začnu popisovati cestu, zmíním se ještě o sobě a svém průvodčím.

Seděl jsem na vraníku „Dorat“ zvaném, který velmi ohnivým se zdál, ale sotva mne do prvního kopce Tunimír zvaného donesl, již tak zvolněl, že jsem ho pak neustále prutem popohánět musel. Měl na sobě vyhloubené turecké sedlo se špicí v před a se špicí na zad, na kterýchto špicích byly zavěšeny vlněné torby s potravou, pak kaučukový ballon s vínem a torba s ječmenem pro koně.

Sám jsem byl oděn v civilní šat, pouze čapku jsem měl černohorskou s monogramem „N. I.“ (Nikola 1.), jakou každý Černohorec i cizinec v Černé Hoře meškající nosí. Oděv můj i obuv od štrapací utrpěly velice, i dojel jsem do Cetyně celý ošumělý a otrhaný, na štěstí však mohl jsem tam vše shodit a nové si zaopatřit.

Sluha můj Lazar šel pěšky podle mne, ukazoval mi cestu. Byl oblečen v civilní oděv, který jsem mu daroval, podržel jen černohorské opánky a čapku. O Lazarovi povím jen tolik, že byl rozený v Banátu, byl vyučený truhlář; co rakouský voják prchnul do Černé Hory a tam nyní od 25 roků žije. Byl genius daleko široko proslulý. Rozuměl všem řemeslům: byl malířem svatých i pokojů, byl hudebníkem a hrával prý u kněžny Darinky (tety nynějšího knížete) na klavír; mě obveseloval někdy hrou na starou harmoniku. Vyznal se v léčení lidí, čemuž se naučil z jedné knihy, kterou kdysi jeden lékař rakouský v Černé Hoře zanechal. Mimo to znal německy a vlašsky, německy i básnil. O novém roku přinesl mi kalligraficky psané přání německé ve verších. Pro Šavník byl nevyhnutelným, poněvadž mimo něho žádný řemeslům nerozuměl. Za to byl týž velmi lehkovážný, pití oddaný a velmi nepořádný. Provázel mne na Cetyni hlavně proto, aby se stal po mém odchodu doktorem drobňáckým. Chtěl, abych ho na Cetyni co spolehlivého doktora u operatéra odporučil a aby kníže mu vykázal jakousi odměnu za léčení drobňáckých občanů. Plán se mu nezdařil, poněvadž Černohorci ho nemilují. Lazar však se brzo potěšil, řka, že bude zas tím, čím byl dříve, totiž všeumělcem.

Černohorec, vedoucí koně s mými zavazadly, zůstal pozadu a teprve na Cetyni nás dostihl. Po serpentinovité cestě stoupali jsme na vrch, odkud tak často na malou ves Šavník jsem shlížel, brzo pak přešli jsme most a octli se v lese, odtud vedla nás znovu serpentina na vysoký kopec Tunimír. Dostoupiv po jednohodinové cestě vrchole, naposledy shlížel jsem Šavník, dal jsem mu poslední s Bohem.

Odtud vedla cesta as 2 hodiny planinou, nejvíce lučnatou, částečně i lesnatou. Zatím povstala vichřice, studený sever vál nám do zad, že brzo jsme zimou křehli. To jsem lehko snášel, více však jsem se bál nastávajícího nám kusu cesty. Neboť byli jsme na úpatí nové planiny, Trnovo zvané. Planina ta je jedna z nejvyšších v Černé Hoře, jest to výběžek hory Vojníka a leží as 4500 stop nad hladinou mořskou. Tvoří rozhraní vod mezi Adriatickým a Černým Mořem. Zde panují téměř neustále vichřice, cestování po ní jest v zimních dobách velmi nebezpečné, poněvadž začne-li padat sníh a vítr silně dmout, pak cestující nemůže se živlům ubránit a nevidí na před ani v zad, až jej sníh přikreje. O četných takových neštěstích jsem slyše1 vypravovati. Když před 6 měsíci jsem touto cestou šel, velmi jsem od vichřice a deště trpěl, i měl jsem dnes oprávněnou příčinu zas se cesty té báti. Čím výše jsme vstupovali, tím více sněhu přibývalo, sníh byl mokrý a kůň se v něm bořil.

Vichřice nás velmi nepříjemně přivítala a další cestou provázela.

Sem a tam stály vysoké závěje sněhové.  Ostatně bylo daleko široko vše pusté, až na několik pohromadě stojících salaší (koliby zvané), v nichž ovčáci se stády přezimují a stálý boj s vlky vedou; v létě pak na rozsáhlých rozkošných pastvinách stáda pasou. Slyšel jsem mnoho vypravovati o těchto krásných lučinách, které prý zcela švýcarským se vyrovnají, bohužel nebylo mi popřáno v létě zde žít! Ovčáka takového v zimě každý Černohorec lituje, zkusí nesmírně od živlů, přece však jsou oni velmi veselého ducha a velmi otužilí.

Napadne-li čerstvý sníh, tu musí ovčák, chce-li jít po sněhu, připnouti sobě na opánky veliké obruče hustě konopím protkané, aby se nebořil; umrzne-li však sníh, pak je nejkrásnější cestování po Černé Hoře, neb pak jsou vyrovnány nesčetně nesrovnalosti a cesta jest rovná jako mlat. Začne-li však sníh táti, pak jest na dlouho cesta neschůdnou, poněvadž sníh i na sáhy vysoko leží, tak že celé lesy jím jsou pokryty a cestující by se probořil a zahynul.

Na půl cestě přes planinu stojí hospoda, v níž jsme si odpočinuli. Byla přeplněna lidmi, kteří čekali, až se vichřice utiší, aby dále mohli cestovati; šli do Šavníka, hnali tam koně s nákladem kukuřice; proti větru však nemohli se odvážit. Popil jsem kávu a sotva jsem trochu se ohřál, vydali jsme se na cestu, neb slunce již zacházelo a my měli ještě hodný kus cesty před sebou. Abychom však rychleji postupovali, přepustil jsem koně sluhovi a sám jsem šel pěšky. Cesta byla stále pustá a nepotkali jsme ani jednoho člověka. - Bylo mi úzko v té pustině! Dříve než slunce zapadlo, osvítilo mi ještě temena vrchů, které jsem ještě překročiti měl a v dálce Adriatické moře. Pohled ten dodal mi nových sil a vzbudil ve mně touhu, abych již byl na moři a odjížděl do své drahé domoviny. Touha ta mne neustále popoháněla, nedopřála mi oddechu. - Když se již stmívalo, začali jsme sestupovati s kopce po strašně neschůdné cestě, po samých ostrých kamenech, což trvalo přes 2 hodiny. Pak šlo to zase klikatě, až konečně jsme došli úzkého údolí, přebrodili malou říčku Gračanicu, přelezli ještě jeden vršek a konečně jsme se ocitli v malé vesničce Laz zvané.

 

Jaroslav Čermák - Černohorec

 

Hostinský zdráhal se nás přijmouti do svého hotelu, poněvadž myslil, že nebudeme míti dosti pohodlí, neb měl již hejno noclehářů; když jsme jej však ujistili, že spokojíme se vším, vešel do světnice, ohlásil nás a hned nám chystal místo. Hotel náš byla dosti velká kůlna ze dřeva stavěná, kamenem krytá, bez stropu. Uprostřed byl rozdělán oheň, kolem kterého sedělo as 30 mužů Černohorců, několik žen a dětí. Ti hnali koně s nákladem kukuřice do Drobňáků. Všechny koně byly uvázány venku u kolů a tovary kukuřice byly snešeny do světnice, v níž nebylo hnutí. Nocleháři vykázali mi místo na malém kamenu, kdež blíže ohně jsem se hřál. Začal hovor o Turcích v Nikšiči, který jen 1½ hodiny od vesnice vzdálen byl. Popiv trochu kávy a kořalky, jedl jsem ze sebou vzaté zásoby potravin, i uložil jsem se na lůžko, totiž na tvrdou zem v koutku, přikryv se plédem. Lazar ležel vedle mne, ostatní pak zůstali buď sedět u ohně, neb se rozložili, dokud místo stačilo. Neusnul jsem; bylať mi zima, vítr skulinami profukoval dle libosti. Mimo to Černohorci stále vypravovali a se smáli. Sotva se trochu rozbřesklo, již jsme vstali a vydali se opět na cestu. Drobňáckým občanům jsem nařídil, aby oni pozdravili náčelníka a mé známé. Pozdrav od nějaké vyšší osoby jest Černohorci velmi milý.

 

Jaroslav Čermák - Černohorská domácnost

 

Dnes bylo cestování mnohem příjemnější, byl krásný den, krajina přívětivější, stromy a keře začínaly se zelenati. V Drobňáku byly ještě zasněženy a zde již tak krásně! Cesta do kopce byla schůdnější a cíl mého putování, Cetyně, bližší; proto jsem byl nadmíru vesel. As po 2hodinném putování, když jsme dosáhli temene kopce, viděli jsme krásné panorama, na sever osněžené vrchy drobňácké, před sebou nikšickou planinu okrůženou dokola vrchy, vlevo grahovským, v pozadí herzegovskými s pověstným důžským průsmykem, vpravo župskými a drobňáckými. Planina úrodná, prorvaná mnohými potůčky a jezery, které stékají v dosti mohutnou řeku, Zetu zvanou, která skrze Černou Horu do Skadarského jezera vpadá, ležela nám pod nohami. Pásmo hor, na němž jsme stáli, zavírá řece cestu do Černé Hory a proto prorvala si cestu pod kopcem. Podívání je to velebné, viděti takové množství vody, jak s hukotem do podzemí se ztrácí a rovněž pěkné podívání na tutéž vodu, když v podobě vodopádu opět o hodinu cesty dále ze skály vytéká. Podobných úkazů přírodních je v Černé Hoře, Dalmácii, Krajině, zkrátka v celém pohoří Krasu velmi mnoho.

 

J. V. Frej - Nikšič

 

Je-Ii veliký příval vody z jara neb na podzim po velikých deštích, pak nemůže dosti rychle voda podzemním tunelem odtékati, voda se staví a v brzku je celé údolí (lépe řečeno celá kotlina) zaplavena. Voda zde tekoucí mezi skalami rozpouští vápenec, bere jej s sebou a na jiném místě opět jej ukládá v podobě krásných krápníků. Jest to týž úkaz jako v jeskyni Macoše na Moravě. Viděli Jsme též Nikšič s okolními tvrzemi. Pevnost sama vypíná se na vrchu nad městem Nikšičem ležícím, kdežto pohled na město nám návrším před městem ležícím zamezen byl. Tehdy to byl ještě pyšný, nedobytný Nikšič, postrach Černohorcům, bolestnou upomínkou na boje 200leté okolo něho vedené, ve kterých vždy Černohorci velkých ztrát utrpěli. Ještě v posledním povstání 3kráte zde povstalci poraženi byli a panovalo tehdy v Černé Hoře mínění, že sotva kdy Nikšiče budou moci dobýti. Nenávist mezi Nikšičany a Černohorci byla stará, zakořeněná; obyvatelé Nikšiče byli největší hajduci; přepadali cestující Černou Horou a je olupovali, blízké sousední vesnice nebyly nikdy před nimi jisty. Jak musela Černohorci krev hněvem kypěti, když tento trn ze svého těla vytrhnouti nemohl! Nikšič byl vždy v zádech, kdykoliv Černohorci nějakou výpravu do Hercegoviny Severní konati chtěli, a i za poslední války Sulejman paša poraziv Černohorce v Dúžském průsmyku, rychle skrz Nikšič do Černé Hory vtrhl. K vůli Nikšiči musili jsme po neschůdných horách putovati, kdežto by byla cesta Nikšickou planinou mnohem kratší a pohodlnější.

Nikšická planina jest též velmi úrodná, kdežto černohorské území jen kámen rodí.

Zkrátka dobytím Nikšiče Černá Hora největšího úspěchu se dodělala, a to nejen morálního, ale i hmotného, jím sceleno území černohorské, spojení Drobňáka se stalo pohodlným a výprava do severní Hercegoviny jest nyní vždy možnou a snadnou. Nyní malá Černá Hora bezpečně může pracovati dále ve svém zvětšování. Budoucnost skvělá se třpytí na obzoru Černé Hory. -

Dosyta se nabaživše vyhlídky, sestupovali jsme dolů, a sice ne obyčejnou cestou do Černé Hory, nýbrž do Nikšičského území, neb tudy cesta planinou je schůdnější a kratší, než po kostrbatých kopcích. Bylo tehdy příměří, i mohli jsme doufati, že bez škody tak učinit můžeme. Cesta dolů byla opět prabídná; šel jsem napřed a sluha vedl koně pozadu. Najednou mezi ohromnými balvany jsem zabloudil, nevidím vpřed ani vzad, volám na Lazara, než ten se neozývá! Cítím se opuštěným, je mi teskno, vracím se zpět, volaje stále na sluhu. Konečně se ozve a praví, bych se nevzdaloval od něho, že zde rádi nikšičtí hajduci se zdržují a abych připravil svůj revolver. Ten však založen byl do mých zavazadel, která Bůh ví, jak daleko za námi zpět zůstala. Lazar mimo tupý nůž neměl žádné zbraně, těšil mne však, že on zná osobně Nikšičany, že zná i něco turecky, a že by se s nimi domluvil, by nám násilí neučinili, že mne bude též vydávati za konsula, ti prý jsou nedotknutelni. Hleděli jsme, bychom co nejdříve zase došli hranic černohorských; já skoro již litoval, že jsme se pustili z jisté cesty. Dole přes pole já klusem na koni a Lazar klusem po svých hleděli jsme uniknouti z obvodu Nikšiče as 1 hodinu cesty od nás vzdálené. Putujíce po kraji polí na úpatí kopců, viděli jsme dle nánosu na skalách, že voda výše jednoho sáhu po celém údolí vystoupiti může, brzo přišli jsme k místu, kde divým jekotem řeka pod skálu se ztrácí; tu jsme si usedli, Lazar napojil koně a já dlouho hleděl na velebné divadlo přírody. As okolo 9. hodiny byli jsme v malé černohorské vesničce Pleninici. Stál tam jednopatrový hostinec, dosti slušný a proti němu 3 chatrče. Sedl jsem si před hospodu na kámen a čekal na snídani, kterou Lazar uchystati kázal. Nikšič byl zase přede mnou, jen že teď jsem se ho více nebál. Přidružil se ke mně barjaktar (praporečník) a desecář černohorský a vypravoval mi, že včera přišli Turci z Nikšiče kupovat sem potravin, že jim však ničeho neprodali, ale s vyhrůžkami je zahnali.

Posnídav, zavdal jsem Černohorcům z prazvláštní nádoby; vzali jsme s sebou víno do kaučukového pytlíku na led a z toho jsme nyní pili; dříve však než jsem vsedl na kůň, musel jsem ještě zatím shluknuvším se lidem poradit jednomu pro tu, druhému pro onu nemoc; tak jest tam zvykem, že hned o radu se ptají, třeba i na cestě. Unavil bych čtenáře, kdybych zase znova psal o novém a nekonečném lezení do kopců závratných atd., dovedu ho hned na vrch okolo meteriz (hradeb), za kterými roku 1862 hrdinsky se bránili Černohorci proti přemoci od Nikšiče přišlých Turků; nemohli odolati, hrdinové museli ustoupiti k Ostrogu, museli ustupovati ještě dále! Současně vrazili Turci od Skadarského jezera na Černou Horu, obsadili Rjeku, ohrožovali Cetyň. Rychlé příměří, hnusný mír zamezil další postupování. Dávno již napravili Černohorci tuto porážku.

V levo stojí na vysoké skále klášter Ostrog a kostel sv. Trojice; zde v častých slavných půtkách Černohorci nad Turky zvítězili. Jest zde též telegrafní stanice, konec telegrafní sítě v Černé Hoře.

Rozkošná byla odtud vyhlídka do údolí Zetty. Řeka dosti mohutná teče od severu k jihu do Skadarského jezera údolím půl až hodinu cesty širokým, ohraničeným proti severu, východu a západu a jen proti jihu otevřeným. Podnebí jest zde velmi mírné, jest zde flora tatáž, co v Jižní ltalii. Bujně tu roste fík, granátové jablko, citryny, ohnivé víno dávající réva. Údolí Zetty bylo kolébkou Srbů a před nimi četné římské kolonie hostilo. Na vtoku řeky Morače do Zetty stojí dosud zříceniny starého římského letohradu Dioclecianova, nyní Dukla zvaného.

Přirozená bohatost kraje účinkuje i na ducha obyvatelů, pocházejících z rodiny Bílého Pavla a nyní hromadně Bělopavličů zvaných. Slynou blahobytem, jakož i rozšafností daleko po vůkolí.

Bohužel, že mi bylo popřáno jen tak krátkou dobu mezi tím lidem se pozdržeti. Kraj ten, o němž tolik gusle černohorské básnily, ležel nyní přede mnou; jak utěšený pohled byl na tu svěží zeleň jarní, v níž dům vedle domu, ves vedle vsi se rozkládala! - V pravo rozkošný vodopád Zetty, ana opouštějíc řečiště své, střemhlav do nového volného spěchala. Přede mnou strmé, nehostné kopce Pěšiveckě, v nichž tolik nesnází na cestě do Šavníku jsem zkusil. Sám tak stoje na vysokém, strmém, deštěm oplákaném vápeném kopci, zíral jsem v hluboké údolí na tu krásnou jarní krajinu! Pohled ten mne, když jsem po tak dlouho jen osněžené ledové vrchy shlížel, osvěžil a nových sil mi dodával. - Po pohodlné serpentině přes hodinu sestupoval jsem dolů do vesnice Povije. Tam stál hlouček Černohorců, samých ztepilých postav, které jsem po černohorsku pozdravil; ihned se hnuli ke mně, vyptávali se, kdo jsem, a zvali mne k sobě. Přijal jsem pozvání pod komandanta Bělopavličského, jehož jména jsem již zapomněl, i odebral jsem se do jeho příbytku. Měl krásně vystavený jednopatrový dům na malém výstupku skalním, odkudž byla překrásná vyhlídka do údolí. Uvnitř bylo tak čisto, že se vše jen lesklo. Zavedl mne do jizby, kterou měl pouze pro cizince uchystanou, v ní byl nábytek čalounovaný, krásné lože dle našeho názoru, velké zrcadlo, psací stolek, v něm knihy! Vše úplný opak drobňáckých chatrčí. Podkomandant, velmi to rozšafný člověk, mne uhostil, jak nejlépe jen mohl. Vypravoval mi, že měl též vracející se švýcarské lékaře co hosty, že však se s nimi jen pomocí jich tlumočníka srozuměti mohl.

Viděl jsem prapor Danilogradecký, an se cvičil a při zvuku polnice pohyby v četách prováděl. O vojsku tamnějším, jehož zařízení je známo, podotknu jen to, že každý muž je vojínem, musí na své útraty sobě koupiti zbraň i náboj, a v čas války musí si na 14 dnů vzíti potravy s sebou. Ve válce dostává náboj zdarma a později i stravu. Zvláštního obleku vojenského neznají. Hodnostáři nosí odznaky své hodnosti na čapce. Dovoleno je vojínům bráti ssebou koně do války a v čas potřeby zřídí se i jízdectvo. Hodnostáři vojenští mají i moc civilní i soudní a bývá obyčejně v každé větší vesnici důstojník (officír neb stotinár zvaný), taký má ročního platu 12 zl.! Mimo ty mají desecáře, praporečníka (barjaktára), trubače, podkomandanta, komandanta a brigádníka. S trubači mají kříž, nechceť každý se jím stát i musejí jej mocí přinutit, by se učil na polnici hrát. Jeden kupec v Šavníku byl komandován za trubače, on to odmítl, odeslán proto na Cetyň, kárán od knížete, a když přece nechtěl troubit a polnici před knížetem rozlomil, odsouzen k pokutě 160 zl.; kupec rád je zaplatil a byl by ještě více dal jen, aby nemusel na nenáviděnou polnici troubit. (Domnívali se, že troubením dostanou kýlu.)

Dělostřelba až do poslední doby byla velmi primitivní; již terrain velmi nesnadný, klade přirozenou překážku častému užití této zbraně. Teprvé v poslední válce návodem, ruských dělostřelců, naučili se Černohorci lépe s touto zbraní zacházeti a dodělali se takto netušených výsledků. Dříve musili dobýti pevnůstky buď hladem neb útokem, kdežto v poslední válce zcela moderně je bombardovali. Tolik o vojsku. -

Okolo 5. hodiny odpolední stáli jsme před samým Danilovgradem.

Krásná široká štětěná silnice vede k pěknému dřevěnému mostu přes Zettu, za níž město samé se rozkládá. Most i silnice vystaveny byly nákladem ruským v předešlém desítiletí i jest oboje nejpamátnější stavbou komunikační v Černé Hoře. Na řece bylo několik lodních mlýnů zaměstnáno. Město samo činí velmi dobrý dojem na cizince; jest městem dle našeho názoru. Výstavností, polohou, dobrou komunikací, bohatstvím okolí předčí daleko residenci Cetyň, kde kníže jen proto residuje, poněvadž tam od dávna knížata bydlili.

Po celém městě bylo velmi živo; pestrá směsice všech kmenů černohorských byla zde pohromadě; Pipeři a Kuči oblekem od obyčejného černohorského se liší, nosíť kroj albánského střihu.

 

Jaroslav Čermák - Černohorská dívka

 

Houfně přecházeli po ulicích, mnozí popíjejíce v kupeckých krámech zpívali písně veselejší, než dosud v Černé Hoře jsem slyšel. Dnešní den považoval jsem za sváteční, neb až dosud na černohorské půdě lepšího a veselejšího města jsem neviděl.

Ubytoval jsem se v soukromém domě u rodiny, kterou Lazar znal.

Dům patřil vdově, která s dvěma sestrami měla obchod kupecký a zároveň i pro cizince vařila. Mimo hostinec na Cetyni, v celé Černé Hoře není hostinců našim podobných i je svobodno cestujícímu, skoro v každém domě se ubytovati, je-li známý, pak jest zdarma ubytován, ne-li, musí platit. Naše hospodyně uvítala nás srdečně a ihned nás častovala obvyklou černou kávou; při tom nekonečných otázek o mé cestě, mém pobytu v Černé Hoře mi kladla. Když jsem se poněkud zotavil a svou toilettu co možná zřídil, šel jsem konat návštěvy.

Na Danilovomgradu jest ustanoven vládou lékař, jediný to v celé zemi.

Mnoho jsem slyšel o něm vypravovat i chtěl jsem jej též poznati. Byl rozený Vlach, později co chirurg dostal se do turecké a po té do černohorské služby. Kníže nařídil, aby lékař ten dostával každoročně z každé chýše za léčení starý dvacetník, i obnáší jak se praví, příjem jeho kolem 800 zl. Pro Černou Horu jest to velký plat, taký důchod má jen ministr!

Byl to starý prošedivělý nepatrný muž, přivítal mne odměřeně a suše a po vlašsku zavedl rozhovor; jest sice již mnoho let mezi Srby, jejich jazyku se však nepřiučil, Mnohem přívětivější však byla jeho manželka as 35 r. stará, štíhlá, hezkých tvarů, s příjemným výrazem obličeje a s velkýma havraníma očima; oděna byla ve fantastický oděv turecký, na hlavě měla červený fez opletený šňůrami perlí.

Ne takou pozornost věnovala však svým dětem. Ty byly velmi zanedbané, rovněž i celá domácnost. Lékařova manželka hned mne častovala a srbsky se mnou hovořila a vždy muže se ptajícího okřikla. Ten nepřišel k slovu. Zamítnul jsem pozvání její, bych přišel k večeři, a po krátkém hovoru jsem odešel. Rodina mi byla nápadna, vyptával jsem se po ni a dozvěděl se, že minulost lékařovy ženy nebyla slavna; byla prý dříve v nějakém haremu, odkudž ji lékař unesl a do Černé Hory s ní uprchl. Ženy na Danilovgradu o ní nerady mluví, proč nepověděly, domyslil jsem si to však. Druhá návštěva platila dr. Radičovi; ten kdysi z Bělehradu sem byl povolán, aby zařídil hospodářskou školu, zároveň by založil jakousi aklimatisační pomologickou zahradu. Bohužel nestihl jsem jej doma a neviděl též jeho zahradu. Dle všeho co jsem slyšel, neměl velkých výsledků, nabízel ke koupi hospodářská semena, kterých však nikdo nekupoval. - Odebral jsem se na telegrafní úřad, bych svým kollegům z Grahova již na Cetyň došlým, oznámil, že zítra již budu mezi nimi.

Důstojník, zároveň telegrafista, velmi hezký a živý mladík, znal mne dle jména již z Ostrogu, kde před tím byl při telegrafu, odkud - poněvadž více po honech chodil, než-li v kanceláři seděl - sem přesazen byl. Prosil za odpuštění; že jeho vinou to nebylo, že já došlé tam telegramy jsem neobdržel, že každý telegram můj odevzdal náčelníku v Župě, ten prý je vinen, že nedošly. As 5 depeší, jichž obsah po 14 dnech jsem z dopisů se dozvěděl, takto se ztratilo.

Zatím nastal večer, s ním přibylo i živosti ve městě: zpěvu nebylo konce. Byl čas k večeři, rozloučil jsem se proto srdečné s výborným mladíkem tím a odebral se domů. Tam mne očekával náčelník danilogradecký, který zde se stravoval a bydlel. Toho jsem si zvláště oblíbil, ač jsem s ním jen krátce obcoval. Příroda jej obdařila krásným zevnějškem i bodrým rozšafným duchem. Nepoznal žádných škol a přece mohl se měřiti s mnohým vzdělancem. Toto přirozené všem Černohorcům duševní nadání, dodává jim velkou morální převahu nad sousedními Turky. Rozhovor veden byl o domácích poměrech, o příští válce, o politice atd., až přinesena byla večeře. Předložena nám byla hlava několik liber těžká, od ryby vylovené ze Skaderského jezera. Jméno též jsem zapomněl. Byla velmi chutná. Pro mne zvláště upekli slepici, které Černohorci k vůli postu pojísti nesměli. Lazar však vydával se za latiníka (katolíka) a jedl ssebou. Jsa umdlen od cesty 12hodinné ohlížel jsem se po lůžku. To bylo pohodlnější než včera, měl jsem postel s matrací z ovčí vlny s takou poduškou a s takou přikrývkou. Vyrovnala se zcela české. V téže jizbě ulehl též náčelník, Lazar a ještě 2 Černohorci, každý položil SI revolver pod podušku, neb po celý život musí být připraven na boj! Nespal jsem. Touha po Cetyni nedala mi spáti. Tam mne čekají moji kollegové i můj dobrý krajan kapelník Schulz. Věděl jsem, že tam poznám pohlaváry černohorské, jichž udatnost, slávu a životopisy poznal jsem již z vypravování dřívějších. Těšil jsem se celých 5 měsíců na zítřejší den! Vstal jsem již o 4 hodině ranní, zbudil Lazara a krmil koně. Když jsem odjížděl, náčelník ještě spal, proto jsem se s ním nerozloučil, nechtě jej buditi. S námi jel ještě druhý kůň, kterého jsem pro Lazara najal, abychom dříve byli u cíle. Přidružil se též knížecí štolba, zaměstnaný v hřebčinci dandogradeckém. Přešli jsme řečištěm Zetty, které tehdy na štěstí bylo vyschlé, neb jinak bývá pro velké bahno neschůdné. Když slunce vycházelo, byli jsme již na vrchu, odkud po druhé jsem shlížel roztomilé údolí Zetty, celé Skaderské jezero, město Podgorici, Spuž a v dáli vrchole Albánské. Na severu bylo krásné podívání na vrchole Moračské, Piperské a Kučské.

Na to vedla nás cesta s kopce do kopce, při čemž v některých hospodách (hanech) jsme si při sklenici dobrého domácího vína odpočinuli. Krajina, kterou jsme dnes prošli, byla o něco úrodnější kraje drobňáckého, přece však i dosti kamene jsme viděli; zvláště při sestupování s kopce dolů pocítili jsme nepříjemnosti těchto ostrých kamenů, při čemž s jednoho na druhý skákati jsme museli. Za dobu svého pobytu nabyl jsem v tom takovou zručnost, že jsem s Černohorci o závod běžeti mohl, kdežto při svém příchodu jsem strašně na tu neschůdnost si stěžoval. Za to jsem též tím dnem obuv nadobro roztrhal i shledal teprvé, jak praktická Je obuv domácí: opánky, podešvy u nich jsou jen z tenké kůže, za to je noha obuta v tlustou vlněnou punčochu. Černohorec má tím velmi ohebnou nohu, může dobře nohu kamenu přizpůsobit a necítí tak ostré hrany. Čím lehčí obuv a ohybnější noha, tím lehčeji může cestující postupovati. - Okolo čtvrté hod. odpolední blížili jsme se městu Rjece. Šli jsme po vysoké stráni nad rozvodněným jezerem Skadarským; hrůza mne jímala, když jsem dolů hleděl. Po nekonečných serpentinách sestoupili jsme až do města, které leží zcela ve výši hladiny mořské, kdežto temeno vrchu nad ním Jest na půldruhého tisíce stop vysoké. Odtud vede cesta do Cetyně opět přes vrch tak vysoký. Zemdleni cestováním a vedrem hledali jsme útulku, bychom si odpočinuli.

Průvodce poslal jsem do Lanu, sám pak šel jsem navštívit strojníka knížecích parníků, o němž mi kdysi kapelník Schulz a dopisovatel „Politiky“ Penecke vypravovali.

On, rozený Hornorakušák, byl od rakouského námořnictva poslán s lodí, kterou císař rakouský knížeti černohorskému daroval, by ji po Skadarském jezeře do Rjeky dopravil a nadále řídil.

Byl zde již 3. rok a řídil zároveň i druhý císařem ruským sem poslaný parník. Strojník stál až dosud v rakouské službě jako poštovní ředitel na Cetyni, který před 5 roky zařídil na rozkaz vlády rakouské poštu a telegraf v Černé Hoře a od té doby ředitelství pošty a telegrafu zastává, ačkoliv placen jest od rakouské vlády. Strojník, velmi vzdělaný a uhlazený člověk, mile mne přijal, častoval a vybízel mne, abych u něho nocoval. Nabídnutí to však jsem nepřijal, poněvadž ještě dnes na Cetyni jsem býti chtěl, ač jsem věděl, že hodný kus cesty před sebou mám. Pobaviv se as hodinu se strojníkem, který též po návratu toužil, rozloučil jsem se s ním a slíbil mu, že přítele Schulze od něho pozdravovati budu. Zde chci se ještě zmíniti o městě Rjece samém. Město to po Danilovem Gradu jest v Černé Hoře nejslavnější. Zde odbývají se slavné trhy, z nichž kupci odvážejí po Skadarském jezeře suroviny Černohorské, totiž: skopce, jich vlnu, sušené kůže a maso, castradina zvané, velmi dobrý v okolí Rjeky se rodící „turecký“ tabák, v jezeře ulovené a nasolené ryby všeho druhu, mořskou sůl, víno, mořenu (krapp). Za to dováží sem zboží koloniální, rukodílné, kovové, zbraně a náboje. Bazary (trhy) rjecké jsou nejhlavnější černohorské trhy. Před několika roky postavilo zde francouzské družstvo velkou pilu na dříví, vodní silou hnanou. Dříví dováží sem z blízkých ostrovů jezera a rozřezané na trámy a prkna odvážejí zase do loděnic na stavbu lodí. Spekulace se Francouzům nepovedla, podnik jejich padl. Kdo nyní podnik ten převzal, není mi známo. Jest to ale jediný trochu továrně podobný podnik v Černé Hoře. Domy města jsou výstavnější než ve všech krajích Černé Hory, které jsem prošel, i podobají se vlašským pobřežním domům. Náměstí jest dosti prostranné, ze 3 stran domy a ze čtvrté řekou Černovickou ohraničeno. Rjeka jest staré město, které již v 16. století mělo svou tiskárnu, nyní jest okresním městem nahije ceklínské.

O páté hodině opouštěl jsem toto město zemdlen tak, že jsem se ledva na koni držel, nicméně hnán jsa touhou po Cetyni spěchal jsem, bych co nejdříve tam dorazil. Byl jsem již netrpěliv, poněvadž cesty tak pozvolna ubývalo; sotva jsem došel na vrch, již zase v dáli druhý jsem viděl, při tom mne Lazar stále těšil, že již budeme u cíle, nebylo to ale pravda.

Již bylo tma a Cetyň byla stále daleka, moje rozmrzelost tím větší, že jsem nemohl více sedět na koni pro velikou bolest, kterou jsem pociťoval v kolenou. Proto vzav koně za uzdu, šel jsem pěšky; konečně octnul jsem se již v známém mi kraji, tam v dáli viděl jsem též světlo - toť Cetyň.

Zapomněl jsem na všecky útrapy a umdlení, zanechal Lazara po zadu a klusem běžel přes planinu cetyňskou. Bylo právě 9 hodin večer, když jsem dorazil před hostinec (lokandu).

Tak jsem dnešní den 16 hodin musel putovat! Odevzdav koně jednomu Černohorci, vstoupím do světnice; tam seděli ti, po kterých tak dlouho jsem toužil, i pocítil jsem radost nevýslovnou. Porovnával jsem se s člověkem, který zahnán byv bouří na pustý ostrov, po dlouhých mukách opět spatří loď, která mu nese spásu. Uvítání, objímání, líbání, vyptávání nemělo konce; sotvaže jsem byl hotov se svými, již přišli Černohorci, tomu jsem měl vyřídit pozdrav, tomu tu onu komissi, tomu podat zprávu o nemocnici atd. Myšlenky lítaly mi v hlavě jako jiskry, ale ústa nestačila vypravovati. Dal jsem přinést 20 lahví piva na stůl a nyní začalo připíjení. Já však ničeho samou radostí pozříti nemohl. Zatím přišel sklepník a oznamoval, že jest večeře uchystána.

Hostinec (na Cetyni lokanda zvaný), v němž večeře po způsobu table d'hôte se odbývala, za šest měsíců co jsem ho neviděl, valně se změnil. Dříve to byla zřícenina, nyní však slušný evropský hotel. V prvním poschodí bydleli ruští lékaři a ruské milosrdné sestry, přízemek pak byl hostincem.

Společnost byla velmi četná, sestávala z předsedy spolku ruského červeného kříže knížete Vasilčikova, jeho tajemníka, několika pohlavárů černohorských, korespondentů novin, lékaře dra Tomiče z Dalmacie sem dobrovolně došedšího a z nás 3 rakouských lékařů.

Kníže Vasilčikov velmi přívětivě mne uvítal a po osudech mé nemocnice i mé osoby se vyptával. Zvláštní sympathii měl pro Čechy; dlel kdysi v Praze, při čemž s našimi výtečníky osobně se poznal a zvláště přátelství s otcem Palackým velice si vážil.

Vychvaloval mi velice Prahu, českou řeč a literaturu a na důkaz, že ji zná, citoval mi i jednotlivá místa z rukopisu královédvorského. Jakkoliv jest již šedivec, jest přece ducha velmi bystrého. Dvakráte byl za doby války na Cetyni, kdež řídil správu ruských nemocnic a sobě takto velkých zásluh dobyl. On jest též předsedou petrohradského odboru slovanského dobročinného spolku.

Ruských kollegů jsem nepoznal, ačkoliv jsem si to přál; zachovali se velmi nekollegialně k dru Hiklovi a dru Mišetiči, nedopustivše jim ani přístupu do své nemocnice, kterou vedle nemocnice rakouskými lékaři řízené postavili. Jako diplomacie ruská hledí předčíti rakouskou v prokazování dobrodiní Jihoslovanům, zvlášť Černohorcům, tak i ruští lékařově chtěli úplně vytlačiti lékaře rakouské z pole. Snaha ta se jim podařila. Tak ohromným kapitálem z Ruska přivezené nemocnice, úslužností se strany vlády černohorské lékaři rakouští honositi se nemohli. Co se týče úslužnosti vlády, podám mimochodem jen jeden toho příklad. Když jsem se dostal do Šavníku, musel jsem nalézti byt sám a spokojiti se se vším. Když ale 3 měsíce po té ruští lékařové chtěli přijíti do Šavníku, tu posílala vláda transport za transportem předmětů určených zlepšiti pohodlí lékařů i nemocných.

Společnost byla velmi vesela a já v ní, ačkoliv mne ta nádhera této společnosti a večeře překvapovala; byl jsem jí úplně odvyklý; kollegové ještě se mi posmívali, abych si dal pozor, bych snad rukama nesáhal do mísy, neb snad nepil z láhve, jak to je v Drobňáku obecným zvykem.

Téhož večera ještě adjutant knížete přišel nám oznámiti, že na druhý den budeme předpuštěni k audienci. Strmácen hledal jsem brzo lože, i musil jsem přijmouti za vděk místem v loži kolegy Mišetiče, neb hostinec byl celý přepuštěn Rusům k obývání.

Také ostatní cizinci musili si hledati byty u soukromníků. Kollegové po dva dny již na Cetyni dlíce, najali si byt u sazeče ve státní tiskárně, jemuž platili 1 zl. za postel denně.

Druhého dne pln blaženosti procházel jsem se po okolí cetyňském, které se mi nyní teprve líbilo. Jest to údolí as 1 hodinu cesty dlouhé, as půl hodiny široké, na jehož severním konci Cetyně sama leží.

Údolí obklopeno jest vysokými, strmými a holými vrchy a nerodí kromě trochu travičky ničeho. Stromy na Cetyni na prstech bys spočítal. Po kopcích sem tam něco křoví roste, které aby zbujnělo, má potud ochrany státní, že nesmí se v takých místech kozy a ovce pásti.

Na malém návrší nad Cetyní stojí klášter staroslavný, dvakrát od Turků sbořený a dvakrát pomocí Rusů znovu postavený. Jest sídlem archimandrity.

V kostele u kláštera se nacházejícího jsou pohřbeni slavní vladykové (biskupové, dříve též světští vládcové); tak svatý Petr Černohorský, též první světský kníže černohorský Danilo a bratr jeho vojvoda Mirko.

 

Klášter v Cetyni

 

Vedle kláštera stojí kulatá věž, která nyní za zvonici slouží, dříve však as do roku 1830 bývaly na ni pověšeny hlavy přednějších v bitvách padlých Turků.

Cetyně sama sestává z jedné dlouhé ulice, po jejichž obou stranách stojí neúhledné jednopatrové neb přízemkové domy slamou neb kamením kryté, a jedné příční kratší ulice, ve které stojí palác knížete a bohoslovecká škola. Nynější palác postavil kníže Mikuláš; jest to jednopatrová prostranná budova bez omítky s balkonem, za ní jest zahrada s několika stromy a za tou příkopem ohražená druhá zahrada bez stromů a květin, pouhá to chudičká louka.

Na mne nečinil palác ten zvláštního dojmu. Pro Černou Horu však bylo to s velkými obtížemi spojeno, taký palác postaviti. Druhá památná budova jest tak zvaná „billardna“; dřívější sídlo vladyků. Jest to budova se dvorem, ohražená vysokou zdí a věžemi v každém ze 4 rohů. Kníže Danilo měl v ní též kulečník, odtud jí zůstalo jméno „billardna“. Nyní má tam senát své kanceláře, škola bohoslovecká, sestávající ze dvou ročníků, své místnosti, též jest tam státní tiskárna, státní archiv a museum. Několik Turkům ukořistěných děl leží v trávě ve dvoře. Na druhé straně této příční ulice stojí od Rusů vystavěná nemocnice, která však za doby mého příchodu do Cetyně za továrnu na náboje sloužila. Viděl jsem tam též jednu místnost proměněnu v malé jeviště, na kterém prý as dvakráte divadlo hráno bylo.

Podotknu-li ještě, že nedaleko města stojí prachárna a malá věznice (temnice), uvedl jsem všechny veřejné budovy. Obyvatelů čítá Cetyně as 1000 duší, kteří živí se hlavně obchodem s potravinami, neboť přichází tam velmi mnoho cizinců z Kottoru a Černohorců z celého knížectví, kteří skoro v každém domě přenocovati a se stravovati mohou. Vše jest zde velmi drahé a zvláště cizinec musí vše velmi dobře zaplatiti.

Dopoledne o 11. hodině vystrojivše se co možná nejlépe (což nám dosti obtíží dalo, neb jsme s sebou mnoho dobrého šatstva neměli), šli jsme ke knížeti k audienci. Dva tělesní strážci knížecí, junáci zvláštním pěkným vzrůstem se vyznamenávající, v malebném a nádherném obleku nás u vchodu vítali a sálem do audienční síně, ve které před 6 měsíci knížeti jsme se představovali, uvedli. Kníže nás velmi vlídně přijal, litoval, že jsme zkusili tolik v jeho zemi, kterou on i lid zve „divláckou“, divil se, že jsme se tak dobře naučili srbskému jazyku, zvláště mně. Kníže vypravoval, že myslí, že povstání již je ukončeno, že tedy proto nás zpět povolal.

Na večer nás pozval k obědu. Zde jsem poznal následníka, hošíka asi 4letého, jejž nám kníže představil. U oběda seděl s námi Božo Petrovič, tchán knížete, muž neobyčejně krásný a důstojný, kníže Vasilčikov a jeden Rus, který právě byl na cestě k Albáncům. O nich pravil kníže, že jsou ze všech národů evropských nejodvážnější a nejbojovnější. Kníže nám ukázal obrazy našeho slavného malíře Čermáka a děkoval nám za služby národu jeho prokázané. Na památku udělil nám řád Danilův.

 

Wilkinson - Cesta v horách nad Bokou Kottorskou

 

Den po té nastoupili Jsme zpáteční cestu. Vyprovázel nás milý kapelník Schulz, můj sluha Lazar a dva perjaníci. které nám dal kníže s sebou jako čestnou stráž. Nepřestali jsme zpívati černohorskou národní hymnu „Onamo za brda ona“ [3]. (Slova jsou od knížete, nápěv od kapelníka Schulze.) Perjaníci stříleli z pušek a my s vrchu naposled hleděli k Cetyni. O poledni byli jsme na Něguši. Stanuli jsme před hospodou. Nařídili jsme mladé hostinské, aby uchystala něco k jídlu a dala na stůl vína. Stále jsme zpívali. Zpěv přilákal obyvatele vesnice. Každý byl naším hostem. Hostinská měla velkou radost, že jsme tak veselí, přisedla k nám a vypravovala o cizincích, kteří tudy projdou. Předložila nám pamětní knihu s různými podpisy, nenalezli jsme však žádné nám známé jméno. As po dvouhodinném odpočinku nastala doba odchodu. Byla tklivá! Cítil jsem radost, že se vracím domů, bylo mi však lito, že opouštím zem, ve které jsem zažil mnohou veselou chvíli a mnoho krásného poznal. Zem, která má dvojí podobu, jednu velmi hezkou a druhou velmi trpkou. Ten přirozený život v ní jest velmi milý, přívětivost heroických obyvatel utěšená, a zase postrádal jsem zde tolik vymožeností novodobé kultury! Také Dr.. Miletič byl velmi pohnut.

 

Eduard Riou - Boka Kottorská

 

Divokým klusem uháněli jsme k rozhledu na Boku Kottorskou. Zde jsme stanuli, nemohouce nasytiti se čarokrásným pohledem! V Kottoru nastalo loučení s kapelníkem Schulzem. Děkoval jsem mu za všechna dobrodiní, která mi prokázal, děkoval i Lazarovi. Toho jsem ještě druhého dne zde spatřil - příliš si přihnul a nepoznal mne ... 

 

J. Šurberg - Interier domácnosti v Černé Hoře (temná jizba - oheň nemá odvod kouře komínem)

 

* * *

 

Minula léta! Nezapomněl jsem na Černou Horu. R. 1890 můj rodák a přítel L. Kuba vydal se sem, aby sbíral písně národní. Prosil jsem jej, aby navštívil Šavník a pozdravoval mé známé. Pro Julku Pekičovu odevzdal jsem mu zlatý křížek a svou podobiznu. Kuba Šavník navštívil. Julka byla již vdaná za Dukiče v blízké vesnici Mokré, ale na mne se více nepamatovala! Za dar poslala mi pletené vlněné ponožky a kratičký děkovací dopis: „Pane doktore, děkuji Vám za dar „preko světa“ a posílám Vám dar a díky.“ Vrátiv se, přinesl mi pozdrav od komandýra Grubana a popa Miloslava, který se přestěhoval z Prevýše na Mletičák (jeho dcera, za mé přítomnosti křtěná, zemřela as 8. rok po té). Starý Pekič i jeho žena nebyli více živi, také vnučka jedna zemřela.[2] Odešel též na věčnost slavný Noko Cerovič, Bajo Boškovič, Sáva Jovičevič, Sáva Cerovič, kteří byli mi častými společníky. Dobrý kapelník Schulz také zemřel. Můj sluha Lazar nebyl více na živu. Můj rychlý posel Sáva přestěhoval se do starého Srbska. Krásný Bášovič jest v Baru knížecím kabadijem (tělochránitelem).

Pan Kuba přinesl mi vřelé pozdravy od občanů šavnických. Své dojmy v mém bývalém působišti rozmarným způsobem vypravuje v knize jím r. 1892 vydané: „Na Černé Hoře“.

 

 

Soudní budova v Šavníku ve které Bouček bydlel a pracoval dle skizzy L. Kuby

 

Mile mne překvapil p. Kuba obrázkem mi věnovaným, který čtenáři dnes předkládám. Jest to soudní síň šavnická, ve které jsem bydlel. Budova ta nad řekou Tušíní položená jest se strany řeky o jednom poschodí, v přízemí byla temnice (vězení). Sousední dům na levo patřil učiteli Lukovi, švagru Pekičovu. V něm byl krámek, do kterého chodila Julka kupovat oříšky. Na výstupku před vchodem do soudní budovy sedávala Julka, když jsem nebyl doma. Odtud mne vyhlížela a radostně vítala, když mne uzřela na kopci v pravo od mostu. Přes most v pozadí vedla cesta na Cetyň. Od soudní světnice směrem ku čtenáři táhlo se náměstí, na kterém stál dům Pekičův. Nemocnice nacházela se v levo, vzhůru od domu Lukova. Za řekou v pravo u vody byl dům Lazara, sluhy. Ještě více v pravo byl stok řeky Tušině, Bělé a potoka Šavníka, Nad ním vrch Tunimír a v pozadí vrch Vojník. -  

 

R. 1909 vyslal jsem nové poselstvo do Šavníka: syna Vladislava a jeho přítele inženýra Hrdličku. Nesli opět dary Julce Pekičové. Bujaří mladíci šli z Cetyně, kde je vítal srdečně kapelník Čech Wimmer, pěšky do Rjeky. Ze Rjeky jeli automobilem do Podgorice a Nikšiče (tam byl již pivovar a český sládek). Z Nikšiče šli pěšky do Šavníka. Julka nebyla více na živu! Nechali tedy dary Marici Pekičově. Jest to vnučka náčelníka Pekiče, která se narodila, když jsem já byl v Šavníku. Její podobizna s rodinou přiložena jest tomuto spisku. Mladíci byli s velkými poctami v domě Pekičově přijati. Slyšeli o mně vypravovati, ještě se na mne pamatovali. „Byl to výtečný lékař, jemuž žádný nemocný nezemřel.“ Jediná snad země na světě, kde zapomínají na nehody lékařovy!

 

Roku 1911 byl jsem návštěvou v Dubrovníku. Navštívil jsem hrob kollegy Mišetiče na Lapadu a položil kvítí na kámen jej kryjící…


Jaroslav Čermák – Černohorská dívka - Národní galerie
jde však o kněžnu a později královnu Milenu Theodosii Vukotič * 1847 1923

[1] Po svém návratu domů seznámil jsem se s majorem rakouského generálního štábu Doudlebským ze Stemecku. Týž procestoval Č. Horu za účelem měření terrainu. VydaI spisek r. 1877 ve Vídni. Týž určil výši Dormitora na 2600 m a výši řek pod ním tekoucích 8S7 m. Dle toho udání jest výše polohy Šavníka přes 800 m n. m. Ve spisku praví: „Jak vypadá údolí řeky Pivy (nedaleko Šavníka) nevíme. Dosud nikdo tok této řeky neprozkoumal, neb údolí, kterým řeka se vine, jest příliš divoké a neschůdné. „ Dr. Pantočka poznal jsem později ve Vídni.

 

[2] Nevím, jest-li Kata neb Jelena. Druhá provdala se za Ceroviče na Tušíň.

[3] Píseň Onam Onamo! byla hymnou černohorské monarcjie. Slova skutečně napsal kníže a pozdější král Nikola I. Petrovič-Njegoš. Hudbu podle některých pramenů složili Davorin Jenko a Franjo Vimer za asistence korunního prince Danila II. Alexandra. Podle Boučka byl autorem nápěvu kapelník Antonín Schulz. Píseň byla svého času u nás rozšířena mezi Skauty.

Onamo, namo!

Onamo, 'namo... za brda ona,
govore da je razoren dvor
mojega cara; onamo vele,
bio je negda junački zbor.

Onamo, 'namo... da viđu Prizren!
Ta to je moje - doma ću doć'!
Starina mila tamo me zove,
tu moram jednom oružan poć'.

Onamo, 'namo... sa razvalina
dvorova carskih vragu ću reć':
„S ognjišta milog bježi mi, kugo,
zajam ti moram vraćati već'!“

Onamo, 'namo... za brda ona
kazuju da je zeleni gaj
pod kim se dižu Dečani sveti,
molitva u njih prisvaja raj.

Onamo, 'namo... za brda ona
đe nebo plavo savija svod;
na srpska polja, na polja bojna
onamo, braćo, spremajmo hod!

Onamo, 'namo... za brda ona
pogažen konj'ma klikuje Jug:
„U pomoć, đeco, u pomoć, sinci,
svetit' me starca, svet vam je dug!“

Onamo, 'namo... sablji za stara
njegova rebra da tupim rez
po turskim rebrim'; da bjednoj raji
njom istom s ruku resjecam vez!

Onamo, 'namo... za brda ona
Milošev, kažu, prebiva grob!
Onamo pokoj dobiću duši,
kad Srbin više ne bude rob.
Tam, tamhle!

Tam, tamhle... za těmi vrchy
říkají, že je pobořený hrad
mého cara; blízko tudy
táhl kdysi junáků sbor.

Tam, tamhle... spatřím Prizren.
Vše je tam mé, chci se vrátit domů!
Drahá minulost mne tam volá,
tam musím přijít ozbrojený.

Tam, tamhle... z rozvalin
carských hradů zvolám na nepřítele:
„Od rodného krbu prchej pryč, more,
dávný dluh splácet nastává čas!“

Tam, tamhle... za těmi vrchy
říkají, že leží zelený háj.
Pod ním se zvedá posvátné Dečani,
modlitba tam přivolává ráj.

Tam, tamhle... za těmi vrchy,
kde modré nebe sklání se k nám,
na srbská pole, bitevní pole,
na pochod, bratři, se připravte tam!

Tam, tamhle... za vrchy těmi
Jug Bogdan sténá, kopyty podupán:
„Na pomoc, děti, na pomoc, synci,
pomstít mne - starce - je vaše svatá povinnost!“

Tam, tamhle... za starého muže
otupím ostří šavle
o žebra Turků; jediným seknutím
zbavím zápěstí ubohých křesťanů okovů!

Tam, tamhle... za těmi vrchy
říkají, že leží Milošův hrob.
Tam dosáhne má duše pokoje,
až Srb více nebude otrokem!

[4] Komarnica - vesnice asi 10 km severozápadně od Šavníku.

[5] Gruban Cerović velitel drobňáckého batalionu

[6] Novica Cerović senátor a vojvoda z Drobnjaku (pravděpodobně místo Noko má být Novko)

[7] Seržant Bajo Bošković z Bjelopavliće

[8] Seržant Savo Jovičevič 

[9] Risano --   (Рисан) - městečko v Boce Kotorské, původně řecké ilyrské město Rhizon (4 st. př. Kr.), později římské Rhisinium (168 př. Kr.), opuštěno kvůli zemětřesení a nájezdům Avarů a Slovanů (600 po Kr.), obnoveno v 10 stol., později patřilo Benátské republice a Rakousku.

[10] Senátor Milovan Bošković z Bjelopavliće

[11] Duži - asi 8 km vzdušnou čarou severozápadně od Šavníku

[12] Horatius Cocles - Když byl vyhnán poslední římský král Lucius Tarquinius Superbus („Zpupný“), bylo rozhodnutu, že v Římě už nikdy nesmí vládnout žádný král a že v čele republiky budou vždy dva konzulové. Vyhnaný král Tarquinius se však jen tak nevzdal a uzavřel spojenectví s etruským králem Porsennou. Společně pak vytáhli proti Římu, který oblehli a zaútočili na jediný most přes Tiberu, protože římští vojáci před obrovskou přesilou utekli. Nepříteli se postavil pouze statečný Horatius Cocles, který s sebou měl chvíli i své dva kamarády. Ty pak však poslal zpátky do Říma a hájil most sám. Ten most byl velice důležitý. Kdyby se ho Etruskové zmocnili, dostali by se snadno do Říma a byl by konec. Bohužel tragický pro Řím… Římané z druhé strany most ničili. Horatius Cocles zadržoval celou armádu Etrusků svým veliký štítem. Už se zdálo, že podlehne, když byl konečně most zničen. Teprve teď se Horatius Cocles vrhnul do řeky Tibery a doplaval zpět do Říma. Později mu v Římě postavili sochu.

Goransko 43.1254628N, 18.8150039E


Komarnica

 

Marica - vnučka Pekičova, sestra Julky, se svou rodinou 1909
(původní ilustrace z knížky)

 

V Šavniku

 

Hlídka

 

Porada velitelů 1876 za přítomnosti m. j. Lazara Sočicy (vlevo u ohně),
Bogdana Zimoviče, Peko Pavloviče, Ljuboratiče a. j.

 


Cesta z Kotoru do Šavníku měří přibližně 100 km

kněžna a později královna Milena Theodosie Vukotič * 1847 1923

 

 

 

Danilův řád

 

zpět na Bohumil Bouček

 

Zpět na hlavní stránku