Po Evropě se šíří svobodomyslné myšlenky a požadavky, mnozí požadují základní svobody,  na parlamentní případně federativní uspořádání. Zatímco František Palacký, Karel Havlíček Borovský, František Ladislav Rieger, JUDr. Josef František Frič, Dr. Adolf Maria Pinkas, Tomek, Alois Pravoslav Trojan, Pavel Josef Šafařík, hrabě Deym, ryt. Neuperg, baron Vilani a další prosazovali federalizaci Rakouska a ústavně garantovanou rovnoprávností a zaručenými základními svobodami, radikálnější proud směřující někdy i ve spolupráci s Němci k rychlejší demokratizaci představovali členové Repealu Karel Sabina, Josef A. V. Frič, Vincenc Vávra Haštalský, Vilém Gauč, Emanuel Arnold, František Havlíček, Knedlhans-Liblinský, Ferdinand Břetislav Mikovec, Petr Faster, Rupert, Karel Sladkovský, Podlipský a Frič ml. Vedle toho se rozvíjely myšlenky slovanské vzájemnosti a panslavismu, které představovali zejména Ján Kollár, Pavel Josef Šafařík, Ľudovít Štúr.

Repeal

Malé tajné spolky začaly na mnoha místech vznikat po potlačení polského povstání v roce 1830, ty ale nedokázaly vyvinout  jakýkoli politický vliv. V roce 1832 například leták „Hola“. V roce 1844 výzva „Nový čas“. V roce 1845 rozšířili tisíc kopií dopisu Johanna Rongeho (zakladatel novokatolického hnutí) arcibiskupu Arnoldimu z Trevíru.

Už v roce 1844 se radikálnější svobodomyslní politikové setkávali v pivovaru u „sv. Tomáše“ (‚stolová společnost‘ pořádající vlasteneckou zábavu), postupně se stali oponenty Františka Palackého. Později se z důvěrných schůzek radikálů vyvinul tajný spolek, který se scházel v r. 1847 v hostinci u „Zlaté váhy“ na Zeleném trhu. Sdružení mělo radikálně demokratický ráz.

Myšlenkovou inspirací pro vznik tajné společnosti byly Havlíčkovy články v „Pražských Novinách“ o irském „Repealu“, který požadoval svéprávnost Irska a boj proti útisku anglickému, obnovu vlastního sněmu a zákonodárství násilně porušeného a boj proti centralismu) a o působení Daniela O' Connella. V roce 1847 se již scházeli k radikálnějším diskusím o politických představách a demokratických požadavcích i o taktice postupu. Vydali například v roce 1847 leták proti Jesuitům.

„Repeal“ nebyl výlučně český, zúčastnili se ho též svobodomyslní Němci. Spolek vedl čilou agitaci proti vídeňskému absolutismu jednak šířením informací v ústním podání a diskusemi, jednak rozšiřováním brožur revolučních i letáků tištěných za hranicemi, které byly v Rakousku zakázány. Spolek čítal přibližně 40 členů, například Vilém Gauč, František Havlíček, Ludvík Ruppert (něm.), kněz a novinář Emanuel Arnold (sloužil sbratřovací mši na Koňském trhu ?bratr), Karel Sabina, Vincenc Vávra Haštalský, Böckel (něm.), novinář a spisovatel Jan Slavibor Knedlhans Liblinský, Petr Faster, Josef A. V. Frič, Dr. Viták, Dr. Gabriel, Schmidt (řečený Nam), Golč-Kolínský, Šartner, Hauschild, bratři Špotové, Dr. Kraus, Dr. Josef Podlipský, novinář Ferdinand Břetislav Mikovec, Hickl (něm.), malíř Boeckel, malíř Leopold Schmidt, malíř Svoboda, měšťan Mňouček (sládek), brašnář Link, lučebník Paul, pokrývač Jaroš (švagr Karla Havlíčka Borovského), mlynář Schlesinger, technik Brůťka, technik Dvořák, technik Kleinert, statkář Lábler, bratří Kreisbergrové (úředník a klenotník)... V polovině února rozšířili letáky vyzývající k odporu proti absolutismu a k ozbrojenému povstání na prosazení ústavy.

Vilém Gauč byl patrně nejkreativnějším ‚repealistou‘. Vymyslel shromáždění ve Svatováclavských lázních 11.3 (Svatováclavský sněm), k němuž Faster, Gauč a Ruppert sepsali provolání (pozvánku), Svatováclavský výbor, Slovanský sjezd v Praze a Slovanskou lípu.

Svatováclavské lázně

Svatováclavské lázně č. p. 339/II se nacházely pod Karlovým náměstím
v místech dnešní křižovatky Dittrichova x Trojanova
pohled od řeky, zajímavostí je hromosvod

Lázně sousedily se zemskou trestnicí

Kafírna Petra Fastra

Svatováclavské lázně stávaly na Novém Městě v Praze v místech dnešní Dittrichovy ulice na parcelách čp. 337, 338 a 339 v sousedství zemské trestnice, v níž se nacházel kostel sv. Václava. Podle pověstí kníže Václav na jedné ze svých projížděk zdejšími lesy spatřil bílého jelena. Ten svými kopyty rozryl zemi a na místě se objevil pramen vody. Knížeti voda zachutnala a rozhodl se zde vystavět studánku. Po čtyř stech letech na stejném místě při výstavbě Nového Města měl údajně Karel IV. postavit na počest svého předchůdce první lázně. Svatováclavské lázně byly postaveny v empírovém slohu na místě bývalého klášterního špitálu augustiniánů na Zderaze v roce 1839. Jednalo se o veřejné lázně s jednoduchým vnitřním zařízením. Voda pramenila vně budovy a musela se dovnitř donášet ručně a posléze ohřívat. Jednotlivé vany oddělovaly prkenné stěny. V roce 1844 došlo k modernizaci lázní, při které byla postavena i shromažďovací síň. Od roku 1843 provozoval v lázních Petr Faster ‚kafírnu‘, jež se stala centrem pražského společenského života.

V domě v Dittrichově ulici č. p. 337/9
za vstupními dveřmi je umístěna pamětní deska.

Petr Faster

Domažlický rodák se poprvé dostal do konfliktu s tehdejší mocí, když roztrhal během studií na klatovském gymnáziu knížku hanby. (Musel ji nosit každý, kdo ve škole promluvil česky.) Za vzpouru proti „signum“ byl z gymnázia vyloučen. Několik let byl „na vandru“ v zahraničí. Učil se pak mlynářem a usadil se jako mlynář u Karlova Týna. Oženil se a měl 8 dětí (Anna *1828, Methoděj *1829, Barbora *1831, Terezie *1833 pozdější manželka spisovatele Nebeského, Kašpar *1835, Nepomucena *1836, Alexandra *1838, a Marie *1835). Počátkem čtyřicátých let (1841) se usadil v Praze, kde roku 1843 zřídil „kafírnu“ v Královské lázni. Brzy se stala střediskem vlastenců, k nimž patřili literáti, malíři a další svobodomyslní vlastenci. Záhy stal se Fastr pro svou bodrost a ryzí vlastenectví známou a ctěnou osobností. On první se svou rodinou počal nositi slovanský kroj, velmi malebný a tímto jeho příkladem ujaly se v Praze národní kroje. Z kavárny Petr Faster přesídlil do Zlaté husy na Koňském trhu (na Václavském náměstí), kde jej zastihly revoluční události, kterých se aktivně zúčastnil. V jeho hospodě U zlaté husy se scházela rovněž stolová společnost, která byla méně radikální, než Repeal. Obě skupiny se ve Svatováclavských lázních spojily. Schůze v Svatováclavské lázni, 11. 3. pořádaná, byla jeho nejslavnějším činem a roznesla pověst o Fastrově neohroženosti po celém českém venkově.
 

Po vítězství reakce se uchýlil k bratranci do Domažlic. Na jeho dopadení byla vypsána odměna, ale on o Božím těle kráčel v průvodu ve staročeském kroji s poděbradkou a zakřivenou šavlí. Hned odpoledne pro něj přijela patrola, ale za pomoci domažlických jí unikl do Stodu, kde jej udal lékárník Gamberský. Faster byl vězněn na Hradčanech do 18. září 1848, kdy byl propuštěn. Dal hradní stráži vyvalit sud piva a z vězení odjížděl v kočáře. Opivení obránci trůnu za ním mávali, čemuž se pobaveně usmíval i kníže Windischgrätz.

V padesátých letech se Faster nesměl účastnit veřejného života. Potom, co se musel vzdát Novoměstské kavárny v pivovaře U Myslíků, žil nějaký čas v Hájku. Po čase si najal pivovar v Břevnově, kde v roce 1868 zemřel.

Svatováclavské lázně - pohled od Karlova náměstí

Konec Václavské ulice u Emauzského kláštera,
vlevo za parčíkem odbočuje Emauzská ulička,
vpravo prodejna potravin kupce Karla Tůmy se zavřenýma dveřnicema (č. p.325/459)

Josef Šembera: Pohled přes řeku na Svatováclavskou trestnici, vedle ní Svatováclavské lázně

Bedřich a Vojtěch Dejmovi, Alberst Nostitz, Wurmbrandt, Lažanský a Riese-Stallbrug 2.3. navštívili soukromě nevyššího purkrabího hraběte Stadiona s návrhem, zda by nebylo vhodné svolat sněm, který by umožnil diskusi o naléhavých myšlenkách, které se šířily v Evropě. Diskuse by podle nich mohla zmírnit napětí a převést je do kultivované podoby. Stadion je odmítl s tím, že by se mimořádným zasedáním rozjitřily mysli. 
Jak v rámci Repealu, tak v rámci celé tehdejší společnosti se rozcházely pravicové a levicové směry, které se však zčásti shodovaly v požadavcích na liberalizaci a reformy. Programové myšlenky ve skutečnosti formuloval Dr. A. Brauner.

Svatováclavský sněm

V sále Svatováclavských lázní se na základě pozvání od členů Repealu konalo 11. 3. 1848 první politické protestní shromáždění pražského měšťanstva obojí národnosti. Od 9.3. se objevily v Praze nápisy a zároveň byly poštou rozeslány dopisy vyzývající k pokojnému shromáždění ve Svatováclavských lázních. Téhož dne vydalo městské hejtmanství oběžník, který přikazoval vylepit propagandistické varování před účastí na shromáždění.  Shromáždění nebylo úředně povoleno, správce lázní však dostal příkaz, že nesmí nikomu vydat klíč. Posádka měla vyhlášenou pohotovost. Významné osobnosti dostaly varování, že se nemají na shromáždění jakkoli podílet. Policie se pokoušela získat pro své úkoly a vyslat do shromáždění agenta, který by navedl shromáždění k umírněným závěrům. Pokoušeli se získat mladé nepříliš vlivné členy Repealu. To se nepovedlo. Svolavatelé schůze, která měla dne 11. března 1848 projednat jednotlivé požadavky petice císaři, ještě několik hodin před zahájením hledali hlavního řečníka, který by odůvodnil jejich požadavky. Obrátili se na Františka Augusta Braunera, který to ale na poslední chvíli odmítl údajně ze zdravotních důvodů. Následně oslovili Aloise Pravoslava Trojana. Trojan zprvu váhal a vyžádal si hodinu času na rozmyšlenou. Byl úředníkem prokuratury, schůze nebyla úřadům hlášena a kolem jejího uspořádání kolovalo v Praze mnoho, často i divokých pověstí. Své rozhodnutí konzultoval se starostou. Odvážně však nabídku přijal. Stal se hlavní osobou oné památné schůze pražského lidu, a vstoupil tak přímo do středu rušného politického života revoluce 1848-49. Na sněmu prezentoval Braunerův písemný návrh obsahující požadavky státoprávního postavení zemí koruny české a národnostní svobody, zrovnoprávnění obou národností, zrušení poddanství a roboty, práva ozbrojení. Hlavními osobnostmi sněmu byli Alois Pravoslav Trojan, Petr Faster, Karel Sabina.

Klidný, polojarní den, v sobotu dne 11. března, zvolna utíkal, až pomalu chýlilo se k večeru. Na ulicích nebylo viděti strážníků a vojsko bylo všude v kasárnách pohotově. Na strážnicích na Koňském trhu, na Staroměstském rynku, před Karlovými a Trinitárskými kasárnami kanony stály odstrojené a nabité. Zástupy kolem sebe plaše ohlížejícího se lidu táhly všemi ulicemi, ústícími na Dobytčí trh a mezi nimi bylo mnoho špiclů a přestrojených pánů. K šesté hodině začaly prouditi četnější chodci hlavně Vodičkovou a Spálenou ulicí a po hradbách bylo od Poříčské brány k Žitné živo. Také ze Smíchova bylo pozorovati po řetězovém mostě četnější obecenstvo. Nejvyšší purkrabí hrabě Stadion dlel v jednom domě na Dobytčím trhu a v novoměstské radnici na pokyn purkmistra Müllera dlel i zástupce městského hejtmana, předseda apelačního a chefkriminálního soudu. Zemského vojenského velitele Alfreda knížete Windischgraetze, který meškal mimo Prahu, zastupoval arcivévoda Karel Ferdinand, bydlící na Koňském trhu pod hospodou „Na Košíku“.

Kolem šesté hodiny se nedaleko lázní shromáždilo několik set osob. Když lid docházel ke Svatováclavské lázni, nalezl zde sál uzavřený. Hostinský Hošek prý o žádné schůzi neví, tak že se lidé od zamčených dveří vraceli. A tu Petr Faster již zpátky od svatováclavské lázně vracející se lid k návratu přemlouval a k lázni zase vedle Karlových kasáren vedl. Za Fasterem pak již se další zástupy zvolna hrnuly. Před vojskem strach je přešel, když se rozneslo, že v Podskalí hoši od vody jsou se svými pantatínky pohotově, že se dobrovolně přihlásili, že na zavolání chtějí bezpečnost klidně se radících za každou cenu obhájiti. Faster promluvil s důstojníkem u Karlovských kasáren a vysvětloval mu, že se jedná o pokojné shromáždění, které se bude radit o potřebných reformách, že by bylo zbytečné použít násilí. Vojáci se poté skutečně stáhli zpět do kasáren.

Kostel P. Marie bývalého kláštera Servítů „na Trávníčku“, čili „v Slupech“ v Podskalí

V lázeňské zahradě připojil se k Fasterovi Alois Pravoslav Trojan, kteří na Hoškovi o půl sedmé vymohli otevření sálu a vydání dvou liber milových svíček. Hošek nařídil služce, aby klíč přinesla a odevzdal je Fasterovi, bera přítomné tomu za svědky, že ustoupil jenom moci. V minutě potom byl sál plný, a když Trojan s galerie chtěl něco vykládat, vyžádal si lid „Faster, Faster ať mluví!“ Faster (Mlynář od Karlova Týna, od r. 1841 v Královských lázních podniká, nájemce hostince u Zlaté husy na Koňském trhu, jako první začal nosit český kroj),  na to ujal se slova a silným, zvučným hlasem prohlásil, že shromáždění se sešli, aby dali výraz svým přáním a naléhavým potřebám země svatováclavské. Hlavní odstavce petice, kterou navrhnul Brauner, s níž Pražané obrátiti se chtějí k císaři a králi, že jeden po druhém přednese, jak vyšly z důvěrných o tom porad, osvědčených našinců. Kdo ze přítomných přál by si k tomu ještě něco přidati, nechť se pak hlásí k slovu.

Žádalo se především o rozšíření zákonodárného a daně povolujícího zemského sněmu (šlechta, klérus, měšťané, sedláci s rovným volebním právem, daňová a zákonodárná moc,  ), který měl býti napotom již každoročně svoláván. Druhý odstavec týkal se svobody řečnění a tisku. (bezpodmínečná svoboda tisku) Třetí přál si redukci stálého vojska. Čtvrtý naznačoval potřebu nejvyšších, zemi zodpovědných úřadů v Praze. Pátý navrhoval vyzdvižení (zrušení) roboty a úřadů patrimoniálních. Šestý vyžadoval veřejné účtování státních příjmů (rozpočet a závěrečný účet), jež měly se za sedmé hlavně též v prospěch našich korunních zemí upotřebiti. Za osmé naléháno na zavedení českého jazyka ve všech školách i při všech úřadech vedle německého. Za deváté žádána veřejnost soudů a poroty, za desáté vyloučení cizinců z tuzemských úřadů a za jedenácté zavedení občanské národní gardy, již jest volno, aby si důstojníky sama volila. Potom žádáno za dvanácté, aby král ročně nejméně tři měsíce v Praze prodléval. Dále naléháno na opravu veřejné správy, za třinácté na zavedení svobody osobní,  za čtrnácté reforma veřejné správy, za patnácté svoboda spolčování a shromažďování, za šestnácté svoboda vyznání náboženského, za sedmnácté vytvoření samosprávy obcí bez státního poručnictví, za osmnácté požadavky na organisaci práce i urovnání mzdy, za devatenácté na zavedení občanské policie (obecní policie) a konečně na vyzdvižení (zrušení spotřební) potravní daně.

Do dvacetičlenného výboru důvěrníkův zvoleni nejprve Faster a Trojan, potom Gauč a Ruppert a dále krejčí Banzet, pokrývač Šulc, koželuh Pštros, mlynář Vávra, sládek Vyšín, vlásenkář Wesemann, dřevař Brabec, obchodník Batka, dřevař Klíč-Dittrich, zámečník Eger, pokrývač Jaroš, občan Seidl, sládek Vaňka, mlynář Vyskočil, dr. František Brauner, dr. Josef Frič, dr. Gabriel (sušický spisovatel a starosta), dr. Pinkas, dr. Gábler, hrabě Vojt. Deym, hrabě Buquoi, velkostatkář Ant. Veit, baron Villani, hrabě František Thun a bankéř Lämel, Dr. Amerling, knihkupec Ehrlich, kupec Halla, redaktor Havlíček, kupec Krug, kupec Kolb, Dr. Portheim, knihkupec Pospíšil, knihkupec Řivnáč, soukeník Reichel, velkokupec Riedl, Dr. KArel Veith, bankéř Geitler, bankéř Zdekauer.. Když volba těchto důvěrníků aklamací, při čemž jediný Ondřej Haase propadl, byla odbyta, nazván tento výbor svatováclavským, provolávána mu „sláva“ i „vivat“, při čemž jeden rozradovaný, poctivý Čechoněmec zvolal: „Hoch! Tschech und Nemec jedno telo!“ A tu za, všeobecného rozjaření proklestil si cestu k balustradě, odkud se bylo řečnilo, spisovatel Karel Sabina a zvučným, rozechvělým hlasem pronesl: „Přátelé a občané! Dnešním dnem smazal se sebe český národ onu hanbu, která na něm lpěla od neblahé pohromy na Bílé hoře!“ V té chvíli ale měl už jen málo posluchačů.

Radost ze zdaru schůze této byla tak veliká, že si účastníci její slzíce v náruč padali a ruce si vřele tiskli a kolem desáté hodiny se ze svatováclavské lázně zvolna rozcházeli. Na ulicích byli od shromážděných zde davů lidu na výsledek schůze dotazováni. Sem tam tvořila se skupení rokujících, jež dnes nikdo nerozháněl a po hospodách bylo daleko přes půl noc všude živo a hlučno hovorem a rozpravami o odbyté schůzi.

Hrabě Villani žádá důrazně jednotu Čech, Moravy a Slezska, stává se velitelem zamýšleného čistě českého ozbrojeného sboru, pražské „Svornosti“. S Janem Erazimem Vocelem a V. V. Tomkem sepisují následně vojenská pravidla podle staročeských zvyků a vymýšlejí organisaci českého velení.

Konec absolutismu

Ve Vídni při povstání 13. 3. 1848 nařídil arcivévoda Albrecht střelbu do lidí. Nepokoje se stupňovaly, císař Ferdinand V. se 15. 3. pod tlakem stupňujících se nepokojů zřekl ‚neobmezené vlády vlastní osoby‘ a přiklonil se k parlamentní soustavě zástupů všech národů v konstituční demokracii, slíbil konstituci (ústavu), zrušil cenzuru a povolil národní obranu. Propustil kancléře Metternicha ze svých služeb.  

Zvěst o tom ještě téhož dne došla do Prahy a po 7. hodině objevil se nejvyšší purkrabí hrabě Stadion v divadle ve královské loži a nahnuv se k obecenstvu, německy prohlásil: »Jeho Milost dle právě došlé mne telegrafické zprávy slibil všem svým národům konstituci, svobodu tisku a nejmilostivěji povolil zřízení občanské gardy. Sláva našemu císaři a králi Ferdinandovi! Bůh ochraňuj vysoký císařský dům a naši milou vlasť Čechy!«

V divadle potom nastalo bouřlivě radostné pohnutí, dámy v ložích mávaly šátky a volání „Vivat Ferdinand“ nebralo konce. Z divadla ihned dostala se zpráva ta do svatováclavského výboru a v krátkosti naplnily se Staroměstský rynk a Ovocný trh zástupy lidstva.

»Osvítitl Osvítit!« volali lidé z ulic do oken domů, aniž se kdo nadál na všech stranách zaplály pochodně a v krátkosti potom za vedení prince Kamila Rohana bral se pěkně seřaděný pochodňový průvod osvětlenými ulicemi ze Staroměstského rynku Železnou ulicí ke sv. Havlu, kde první ovace složena Svatováclavskému výboru. Průvod ten, rozmnožený setninou měšťanské pěchoty, odtud bral se na Koňský trh, k hospodě „u zlaté husy“, kde provolána „sláva Fasterovi“ a dále u bytu předsedy Svatováclavského výboru voIána „sláva Deymovi“. Vojsko na novoměstské strážnici „u Vunšviců“ vstoupilo do zbraně, vzdávalo průvodu čest a bubnován „jenerálmarš“, když táhl k bytu arcivévody Karla Ferdinanda, který tehdy zastával místo komandujícího jenerála, jemuž voláno ke cti „vivat arcivévoda“.   

Svatováclavský výbor

V diskusi byly formulovány požadavky na zrovnoprávnění obou národností, zrušení poddanství a roboty, na právo ozbrojení. Jedním z hlavních požadavků bylo ustavení zemského sněmu, který by byl reprezentativně sestaven z volených poslanců v rámci spolkového uspořádání Rakouska. Diskutovalo se o vymezení působností (rozdělení kompetencí, které mají příslušet federaci a které má vykonávat zemský sněm) a o volebním systému. Hlavními řečníky byli Alois Pravoslav Trojan, Petr Faster, Karel Sabina.

K redakci petice, která měla být předložena panovníkovi, byl zvolen 12. 3. 1848 Wýbor pražského měšťanstva, zvaný také Svatováclavský výbor, německy Bürgerausschuss, který měl 27 členů, v čele s  hrabětem Dejmou (Deym), dalšími členy byli Alois Pravoslav Trojan, František August Brauner, Karel Jaromír Erben, Josef Kajetán Tyl, JUDr. Josef František Frič, Hrabě Villani, Vilém Gábler. … Hrabě Buquoi písemně  odmítl volbu.

Když se pak na zítří 12.3. na staroměstské radnici Svatováclavský výbor k první své schůzi sešel, tu dostavivší se sem hrabě František Thun protestoval proti svému zvolení do tohoto sboru, jejž prohlásil za nekompetentní a uvedl, že se sestává z mnohých, zcela obskurních osob. Ovšem, že po projevu takovýchto náhledů o svatováclavském výboru nezbylo mu nic jiného, než‑li rychle ho opustit.

Trojan navrhnul třináct bodů (změn) k projednání. Výbor pověřil tříčlennou komisi revizí textu, v čele komise byl určen Dr. Pinkas, českým tajemníkem Trojan, německým tajemníkem Gábler.  Komise měla předložit výsledek do 16.3., výsledek ale předložili už 14.3., původní požadavky výrazně změkčili. 

Pojednou však bylo jednání petiční ohroženo. Úřední purkmistr pražský, Dr. ryt. Müller z nařízení nejvyššího purkrabího Stadionova zakázal Svatováclavskému výboru jednání na radnici, ač to byl dříve povolil, a pokusil se pohnouti některé občany (vytvořil něco jako vlastní výbor) k petici loyální: V té nesnázi se chopili petiční akce František Palacký a rytíř Neuperg. Aby ji zachránili, vyjednávali se stavy, aby se akce této také súčastnili a vyslali své důvěrníky do deputace, která měla podati petici panovníkovi.

Výbor poté, co se již nemohl scházet na radnici, zasedal v zasedací síni Průmyslové jednoty u sv. Havla, pod předsednictvím hraběte Deyma, za účasti Dr. Pinkase a Dr. Braunera.

Vyjednávání toto skončilo bezvýsledně, takže 14. března po Praze se jevila všeobecná skleslost. Ale ještě téhož dne přišla zpráva o revoluci vídeňské. Způsobila nesmírné rozechvění a vzbudila nadšený ohlas. Na troskách absolutní vlády, kterou rozbili vítězní revoluční Vídeňané, vzplanulo znovu nadšení pro petici, které nyní se ujal sám magistrát (purkmistr Müller obrátil kabát a jeho komise se najednou připojila ke Svatováclavskému výboru), vyloživ ji k veřejnému podpisování. Ve Svatováclavském výboru se živě rokovalo o otázce, který ‚tekst‘ petice má býti do Vídně poslán, zda Braunerův či Pinkasův. Konečně 19. března byl spor urovnán tak, že se dohodly obě strany, aby byly panovníkovi podány petice obě. Braunerova petice se podepisovala i v jiných městech.

Pražské studentstvo navázalo kontakt s vídeňskými studenty a uspořádalo 15.3. velké studentské shromáždění, aby sepsali své studentské požadavky. Následujícího dne byly požadavky sepsány, první český návrh napsal student Smetana, ten byl redigován německým studentem Uffo Hornem.

Výbor, který měl za úkol redigovat text přijatý na schůzi v lázních do podoby petice ke dvoru, se tedy scházel zpočátku na radnici.  Formuloval umírněnou a opatrnou petici k císaři, ve které se domáhal rovnoprávnosti národností a demokratizace. Delegace (Brauner, Alois Pravoslav Trojan, Petr Faster) s peticí odjela 19. 3. do Vídně, byla přijata, ale na otázky po státoprávním uspořádání nedostali odpověď.

Svatováclavský výbor vypracoval druhou petici, ve které formuloval silněji požadavky rovnoprávnosti češtiny Alois Pravoslav Trojan, kterou do Vídně odvezla delegace vedená Alois Pravoslav Trojan (také Petr Faster, Josef A. V. Frič). Protože někteří opatrní členové dostali strach, ujali se vedení Výboru Dr. Pinkas a Dr. Frič. Pinkas Braunerův návrh přeformuloval, ponechal požadavky na liberalizaci, vypustil Braunerovy státoprávní články, se kterými nesouhlasil, doplnil reformu školství.

Mezitím probíhala soukromá jednání o svobodě slova resp. tisku. Karel Havlíček Borovský s finanční podporou poslance říšského sněmu Vojtěcha Alberta Rudolfa hraběte Deyma ze Stříteže založil 5. 4. 1848 Národní noviny.

Národní výbor

Svatováclavský výbor se postupně do 10. 4. rozrostl na sto členů a přejmenoval se na Národní výbor. Radikální demokraté navrhovali zakládání poboček Národního výboru ve městech a v obcích, to ale nebylo schváleno, protože podle opatrnějších členů měl být Výbor pouze o poradním subjektem.  Ve výboru pracovali zejména Karel Havlíček Borovský, František August Brauner

Koncem března František August Brauner výslovně odmítl návaznost na dosavadní stavovský sněm a to i variantu doplnění o zástupce měst. Českým požadavkem bylo parlamentní shromáždění s širokým zastoupením (uvažovalo se i o společném sněmu pro české země, tedy včetně Moravy a Slezska). V takovém sněmu by měli Češi početní převahu nad Němci. Na 30. března 1848 plánované zasedání „starého“ zemského sněmu neproběhlo. Místo toho byly sněmy odročeny na neurčito. Již v této rané fázi se na debatách okolo ustavení sněmu projevil národnostní konflikt. Svatováclavský výbor (později Národní výbor) byl stále více vnímán jako zástupce českojazyčného obyvatelstva, zatímco 28 největších německých měst v českých zemích podalo písemný protest císaři, v němž vznik Českého zemského sněmu odmítala.

Okolo 20. dubna Národní výbor přijal podrobnější návrh volebního systému na Český zemský sněm. Kromě 210 nevolených šlechtických zástupců coby pokračování stavovského sněmu na něm mělo zasedat 327 volených poslanců. Město Praha si mělo zvolit 12 poslanců, města nad 8 000 obyvatel po dvou a města s více než 4 000 obyvatel po jednom. Venkovské obyvatelstvo si mělo zvolit za každý volební obvod (v dobové terminologii vikariát) dva poslance. Dále se počítalo se zachováním zastoupení pro nevolené členy původního stavovského sněmu a jako virilisté zde měli zasedat rektor a čtyři děkani fakult pražské univerzity a jeden zástupce pražské polytechniky. Volební právo měl mít každý občan platící daně. Zemský sněm měl být oprávněn, „radit se a usnášet na všech zemských záležitostech“.

O tom, jak Pražané vítali delegaci 27. 3. při příjezdu z Vídně s vojenskou gardovou hudbou, sborem vlasteneckých dam a s dvanácti bíle oděnými pannami, a jak se průvod od nádraží vydal k soše svatého Václava, vypráví reportáž:

Objevuje se motiv národního shromáždění na Koňském trhu u sochy svatého Václava. Císař Ferdinand odpověděl 23. 3. 1848 na první petici. Na druhou pražskou petici ze 27. 3. 1848 (29. 3.) odpověděl 8. 4. 1848 druhým kabinetním listem, ve kterém akceptoval některé formulace Aloise Pravoslava Trojana.

Česká charta

Císař Ferdinand odpověděl 8. 4. 1848 druhým kabinetním listem či císařským patentem, kterému se přezdívalo „česká charta“:

Císařský kabinetní list z 8. dubna 1848 přislíbil Čechám zřízení nejvyšších úřadů s vysokou mírou samosprávy, byť otázkám státoprávního postavení českých zemí jako takových se vyhnul. Volební řád nebyl založen na rovném volebním právu, vedl by k tomu, že by většinové slovanské obyvatelstvo nemělo většinovou proporční část ve sněmu. Česká liberální politická reprezentace dosáhla od března 1848 postupně celé řady politických úspěchů. Druhý kabinetní list („Česká charta“) z 8. dubna 1848 otevíral cestu k naplnění celé řady českých politických požadavků včetně státoprávních.

Císař totiž musel vytvořit nová ministerstva a přislíbil vypracování ústavy. Dubnová ústava, kterou císař podle svého slibu vydal, ovšem nesplnila očekávání vídeňských liberálů, kteří v květnu 1848 znovu povstali.

Slovanská lípa

Na podporu národního uvědomění a slovanské vzájemnosti byl 30. 4. založen spolek Slovanská lípa který zakládal pobočky všude, kde o to byl zájem, a nejenom v zemích koruny české. Byla také založena zastřešující Jednota lip slovanských. Členem spolku byli například Josef Mánes, Josef Kajetán Tyl, Karel Sladkovský.

Leopold Lev z Thun-Hohensteina, císařský místodržící (guberniální prezident) v Čechách nedostal žádné pokyny z Vídně, jak postupovat, (Vídeň byla mezitím také zachvácena občanskými nepokoji) a proto se rozhodl vypsat volby do zemského sněmu na 17. květen. Počítalo se s tím, že se sněm sejde 7. června. Volby se ale nemohly uskutečnit podle plánu, protože situace ve Vídni se dále vyostřila a vyústila v útěk císařského dvora z hlavního města. Navíc ani podpora zamýšlenému volebnímu systému nebyla mezi Čechy jednoznačná. Celkový posun k radikálnějším demokratickým koncepcím se odrazil i v požadavcích, které koncem května prezentoval Karel Sladkovský, podle kterého byl původní návrh Národního výboru nespravedlivý.

Frankfurtský sněm

František Palacký napsal 11. 4. 1848 text, který Havlíček publikoval na pokračování v Národních novinách 15. a 18. 4. 1848:

O poměru Čech a Rakouska k říši německé 
Psaní do Frankfurtu.

František Palacký za český politický národ odmítá pozvání stát se členem přípravného výboru velkoněmeckého parlamentu. Text se stal jakýmsi manifestem českého austroslavismu.  Palacký odmítá zapojení českého národa do ústavně přebudovaného a sjednoceného Německa. Místo toho dává přednost zapojení do ústavně přebudovaného a federalizovaného (spolkového) Rakouska, které má být hrází malých slovanských národů před rozpínavostí mocných sousedů na západě i na východě (Němců a Rusů).

Příprava Slovanského sjezdu

Myšlenku uspořádat Slovanský sjezd poprvé publikoval chorvatský spisovatel a politik Ivan Kukuljevič Sakcinski. Jeho představa se shodovala s myšlenkami panslavismu. Iniciativa uspořádat slovanský sjezd byla do značné míry vyprovokována celoevropskou atmosférou liberalizace. Zcela nezávisle se proto ve stejné době objevila také v Praze a v Poznani.

Havlíček publikoval Sakčinského článek 30. 4. 1848 v Národních listech. Ľudovít Štúr byl velice nadšen a stal se prvním nadšeným aktivistou. Svolal schůzku na desátou hodinu 1. 5. k J. E. Vocelovi domů do bytu v Krakovské ulici a slíbil, že tam přinese návrh provolání.

Další schůze ve Svatováclavských lázních

Karel Sladkovský

V Praze se 27. a 29. května 1848 sešly asi čtyři tisíce lidí opět ve Svatováclavských lázních na dvou schůzích uspořádaných mimo aktivity Národního výboru. Důvodem byla podpora radikálně demokratizačním myšlenkám a shromážděním ve Vídni, také kritika volebních řádů do Českého sněmu. Shromáždění měla podpořit radikální požadavky pro druhou petici do Vídně. Student Karel Sladkovský držel ke shromážděným tříhodinovou řeč. Na demonstracích se podílel také Josef A. V. Frič. Tato dvě studentská shromáždění lze považovat za prapočátek mladočeské strany. Zároveň se od opatrnějšího proudu kolem Slovanského sjezdu vyčlenilo radikální studentské křídlo, které se nadále řídilo vlastními úvahami a vznášelo vlastní požadavky nezávisle na jednání Slovanského sjezdu.

Svatováclavské lázně

Hrabě Lev Thun

O tomto sedmatřicetiletém právníkovi a energickém politikovi reprezentačního vzhledu se po Praze po jistou dobu šuškalo, že by byl ideálním českým králem. Tím se sice nestal, ale v květnu 1848 vystřídal odstoupivšího hraběte Rudolfa Stadiona. Předkové hraběte Thuna k nám přišli z Tyrol, a to během třicetileté války, kdy za babku skoupili několik pobělohorských konfiskací. Thunové získali levně panství Děčín, Choltice, Letovice, Klášterec nad Ohří, Benátky nad Jizerou. Thunův elán byl obdivuhodný. Nový místodržitel se rozhodl využít momentální slabosti ústřední vídeňské vlády k co největšímu osamostatnění českých zemí, a tak se z jeho iniciativy začalo v Praze pracovat na zemské ústavě, byla ustavena prozatímní vláda, sestávající ze čtyř Čechů, dvou němců a dvou zástupců šlechty, spěchalo se s přípravou voleb do zemského sněmu. Je ovšem pravda, že Thunovy státoprávní představy zůstávaly v zajetí jeho aristokratismu. Když František Palacký žádal, aby se šlechta vzdala svých privilegií a aby byl sněm formován jako moderní parlament se širokým zastoupením občanů, dostal se s rázným Thunem do konfliktu. Ani umírněné reformy však nestačil nový gubernátor uskutečnit, protože do vývoje nešťastným způsobem zasáhly svatodušní bouře, v jejichž důsledku nakonec místo politiků rozhodovaly pouliční střety.

V květnu 1848 dorazil zemský velitel Alfred Windischgrätz s manželkou Marií Eleonorou Windischgrätzovou (1796–1848) a s dětmi do Prahy. Jako obvykle se všichni ubytovali v sídle na rohu Celetné ulice a Ovocného trhu nedaleko Prašné brány.

Karel Havlíček Borovský začíná 1. 6. 1848 vydávat Pražský večerní list. 

Die Sofien Insel v roce 1840
Barvířský ostrov koupil v roce 1835 mlynář Václav Novotný a postavil zde restauraci, lázně a obytný dům.
Arcivévoda František Karel, otec císaře Františka Josefa I. navštívil Barvířský ostrov 27.9.1840,
ostrov byl přejmenován podle jeho manželky Sofie na Žofín - Die Sofien Insel.
Dne 2.6.1848 se na ostrově konal Slovanský sjezd, podle toho byl ostrov přejmenován na Slovanský ostrov.

Slovanský sjezd - Der Slawenkongress

Slovanský sjezd usiloval o vytvoření spolku rakouských Slovanů (Slovanská lípa), o navázání a vyjasnění vztahů ke Slovanům mimo Rakousko, o garance vztahů s neslovanskými národy v Rakousku včetně Maďarů a o vyjasnění vztahů Rakouska s Němci.

Již ve dnech 1. ‑ 2. 6. 1848 dal polní maršál kníže Alfred zu Windischgrätz (Windisch-Graetz) (1787-1862) rozmístit dělostřelecké jednotky na Vyšehradě, na Petříně a na Hradčanech, tak, aby mohly zacílit na Staré Město. V denních hodinách (od 5 do 21) procházejí městem zesílené ozbrojené hlídky.

Sjezd byl zahájen 2. června 1848 v Praze na Žofínském ostrově, celkem přijelo 340 delegátů. Starostou (předsedajícím) sjezdu byl zvolen František Palacký, který propagoval austroslavismus jako obranu proti pangermanismu. Zahájení sjezdu zakončil svou řečí Pavel Josef Šafařík, který vyjádřil loajalitu vládnoucí habsburské dynastii. Ústředním tématem diskusí a polemik vedených na sjezdu byly panslavismus a austroslavismus.

První sekci česko-moravsko-slezsko-slovenské (237 delegátů) předsedal Pavel Josef Šafařík. Polsko-rusínské sekci (61 delegátů) předsedal polský filosof Karol Libelt. Třetí, jihoslovanská sekce Chorvatů, Slovinců, Srbů a Dalmatinců měla 42 delegátů.

Sjezdu se zúčastnili například Karel Havlíček Borovský, František August Brauner, Josef Brzorád, Petr Faber, Karel Faber, Josef A. V. Frič, Josef František Frič, Eduard Grégr, Jan Harrach, Josef Alexander Helfert, Vuk Stefanovič Karadžič, Vojtěch Náprstek, Václav Bolemír Nebeský, Alois Oliva, František Palacký, František Pštross, Václav Reichert, František Ladislav Rieger, Josef Schnirch, Karel Sladkovský, Pavel Josef Šafařík, Ľudovít Štúr, Alois Pravoslav Trojan, Josef Kajetán Tyl, František Turinský, Josef Richard Vilímek, Karel Drahotín Villani, Josef Wenzig, Hynek Zátka a další.

V úterý 6. 6. (nebo až 7.6.?) uspořádal na pláni před Invalidovnou v Karlíně polní maršál kníže Alfred zu Windischgrätz velkou demonstrativní přehlídku. Vojáci provolávají slávu generálovi a dokonce vydali prohlášení k obyvatelstvu. Domníval se, že demonstrace síly odradí obyvatele Prahy a hosty Slovanského sjezdu od vyvolání nepokojů. Zjevně nepochopil, že v Praze probíhají paralelně dva nezávislé proudy – Slovanský sjezd a studentské hnutí.

Slovanská vlajka

Na sjezdu byl schválen dokument, navržený Františkem Palackým, „Prohlášení prwního sjezdu slowanského w Praze k národům ewropejským“. Shoda účastníků byla také o podobě slovanské vlajky. V diskusi se objevil návrh, aby byl schválen soupis požadavků k císaři, přičemž hlavním požadavkem měla být federalizace a rovnoprávné postavení občanů a národů. Poláci usilovali o obnovení velkého Polska, což odporovalo převládajícím myšlenkám austroslavismu. Slováci a Rusíni požadovali, aby byli uznáni jako samostatné národy. 

V sobotu 10. 6. se sešlo pražské studentstvo v aule Karolina. Sjednotili se na požadavku stažení dělostřelců a demonstraci vojenské síly, se kterým se obrátili na Windischgrätzova zástupce arcivévodu Karla Ferdinanda. Požadovali vydání zbraní a střeliva pro studentské legie k obraně Ústavy. Všechny požadavky byly odmítnuty.

Diplom Slovanského sjezdu od J. Hellicha

V neděli 11. 6. se studenti znovu scházejí v aule Karolina. Požádali o audienci přímo u generála Windischgrätze. Ten delegaci studentů přijal. Karel Sladkovský se podílel na formulaci požadavků a byl zvolen do deputace ke knížeti Alfredu Windischgrätzovi. Opět požadují stažení dělostřelectva a vydání zbraní studentským legiím (2000 pušek, 80000 nábojů). Windischgrätz studentský požadavek znovu odmítl a vyhlásil vojenskou pohotovost, povolal další vojenské posily z Kutné Hory a z Hradce Králové.

Studenti se večer 11. 6. sešli ve Svatováclavských lázních, odmítnuté požadavky, které přednesli generálovi, vylepili po Praze jako leták.  Rozhodli se, že uspořádají v pondělí na Koňském trhu „sbratřovací mši“, jejich cílem bylo vtáhnout účastníky Slovanského sjezdu do svých radikálnějších představ, chtěli propojit oba paralelní proudy.  

Svornost budiž naše heslo! Březen 1848
Studenti pod Bendlovou sochou svatého Václava

Svatodušní mše

Václavské náměstí 12.6.1848, v pozadí Koňská brána (také Brána sv. Prokopa).
Uprostřed Bendlova socha sv. Václava s kašnou.

V pondělí 12. 6. dopoledne v rámci sjezdu sloužil Jan Arnold (bratr radikálního novináře Emanuela Arnolda - možná oba spolu?) pod sochou svatého Václava na Koňském trhu slavnostní ‚sbratřovací mši‘.

Dav, který opustil místo konání slavnostní mše na pražském Koňském trhu (neboli dnešním Václavském náměstí), uposlechl pokřik „okolo Windischgrätze!“ a dal se do pohybu směrem k Můstku. Demonstrace měla být „kočičinou“, demonstrací svobodomyslných občanů vůči generálovi, který demonstroval vojenskou sílu. Dav se rozdělil na dva proudy. První šel po Příkopech k Prašné bráně. Tam se setkal s oddílem granátníků, který přicházel z kasáren na velitelství kvůli střídání stráží. Velitel granátníků poručík Jabonowski vydal z neznámých důvodů povel k rozehnání lidu včetně povelu „na bodáky“. Mezitím asi po půlhodině dorazil druhý proud demonstrantů, který přišel do Celetné ulice přes Staroměstské náměstí. Z velitelství vyrazil do ulic druhý oddíl granátníků. Windischgrätz vyhlásil poplach. Z Králodvorských kasáren dorazily posily a vojáci se pokoušeli vytlačit demonstranty z Celetné. Na ulici vznikla panika. Někdo vykřikl „Perat!“, ať zhyne Windischgrätz.  V průběhu střetů došlo ke zraněním od bodáků i ke střelbě.

Windischgrätz věděl, že studenti nemají dostatek zbraní. Nařídil dělostřelecký útok na barikády po strategické spojnici Celetná — Příkopy — Národní třída — Řetězový most císaře Františka I. – Malá Strana Újezdská brána, aby propojil velitelství a jednotky na obou březích řeky. Barikády rozmetali dělostřelbou, za nimi následovala jízda, která pronásledovala prchající studenty. Vojsko proniklo Celetnou až na Staroměstské náměstí a přes Ovocný trh na Příkopy. Bylo dobyto i Karolinum. Byly obsazeny všechny novoměstské brány a také jediné nádraží.

Pro armádu připravenou v pohotovosti bylo v podstatě hračkou zátarasy dobýt a zprůchodnit. Kde nestačilo pár výstřelů z pušek, promluvila děla. Windischgrätz vydal rozkaz co nejrychleji obsadit hlavní komunikace, to jest Příkopy a Národní třídu, Řetězový most, Celetnou ulici a Staroměstské náměstí.

Kolem generální komandantury v Celetné se situace zklidnila, granátníci vytlačili studenty na Staroměstské náměstí a Kolovratskou ulicí (dnešní Na Příkopech) ke Koňskému trhu, tedy zpět v obou směrech, odkud dva proudy průvodu přišly. V ulicích byly vojenské hlídky. Nejúporněji se bojovalo o pevnůstku v Havířské ulici, která vede od Příkopů ke Stavovskému divadlu na Ovocném trhu. Zde byl vážně zraněn jeden z pěti synů knížete Alfred Windischgrätz junior, rytmistr jezdectva (kapitán), velitel jednotky kyrysníků.

Marie Eleonora Windischgrätz rozená Schwarzenberg

Kněžna Windischgrätzová se šla kolem půl páté podívat z okna na Ovocný trh, co se děje. Než stačila odhrnout záclonu a otevřít okno, ozvalo se tříštění skla a kněžna s povzdechem „Můj Bože!“ bezvládně klesla na podlahu. Kolem hlavy se jí začala rozlévat krev. Kníže k ní okamžitě přiskočil. Podle pozdějších výpovědí svědků se zmohl na jedinou větu: „Mně to bylo určeno, tebe to stihlo!“  V prvním okamžiku byl prý rozhodnut jít na barikády a stát se pro jejich obránce živým terčem. Musili mu v tom zabránit jeho pobočníci.

Č. p. 587 – Windischgrätz        Č. p. 590 – Bolzano       Č. p. 569 – u Černé matky Boží
Královská = dnešní Ovocný trh

Přivolaný ranhojič granátníků Franz Swoboda konstatoval smrt. Podle ohledacího protokolu kulka vnikla do hlavy u kořene nosu a prošla napříč celou lebkou. Marie Eleonora se stranila politického dění a kromě rodiny se věnovala charitativní činnosti. Česká veřejnost upřímně želela smrti dvaapadesátileté kněžny.

V tu chvíli se do knížecí rezidence donesla zpráva, že ve střetech s povstalci byl těžce raněn nejstarší z knížecích synů, tehdy bezmála třicetiletý princ Alfred. Zemský velitel Windischgrätz vyhlásil stanné právo a vydal bez meškání příkaz najít a zatknout oba pachatele.

Podle odhadů byla střela vypálena z některého z protějších domů na Ovocném trhu. Vojáci oba domy prohledali, v hostinci u Zlatého anděla, kde bydleli hosté Slovanského sjezdu, byl zatčen polský kníže Lubomirski. Byl však brzy propuštěn pro nedostatek důkazů.

Podplukovník Bedřich Würth stál se setninou granátníků u protějšího rohového domu u Černé Matky boží, a viděl, jak byla záclona ve Windischgrätzově pokoji několikrát vytažena vzhůru a zase spuštěna, což vzbudilo jeho pozornost. Potom slyšel výstřel. Chtěl jít na komandaturu varovat panstvo a upozornit je, aby nechalo raději roletu dole, ale vtom spatřil muže, který vyběhl z některého domu, podplukovník si neuvědomil ze kterého, byl prý vysoký, bez kabátu, jen v kalhotách a košili, středního stáří, v ruce šavli, a utíkal k barikádě v Celetné ulici. Byl to snad pachatel? Existuje i legenda, pokládající za střelce mlynářského chasníka ze Šítkovských mlýnů. Střílel prý ze střechy Bolzanova domu (v jeho přízemí byla kavárna, v prvním poschodí dva byty, ve druhém poschodí bydleli bratři Bolzanové, slavný filosof Bernard a jeho bratr Jan). Střelec měl utéci po střechách. Záhy se odstěhoval do Ameriky, odkud (prý) před smrtí poslal domů své přiznání.

Student pražské techniky Maxmilián Maux, syn hajného z Velkých Popovic se zúčastnil mše i následného průvodu k vojenskému velitelství, přičemž s sebou nesl brokovnici s několika olověnými náboji. Prohlašoval, že jsou určeny pro Windischgrätze. Během potyček u Prašné brány byl Maux raněn na hlavě. Uchýlil se do domu profesora Bernarda Bolzana v Celetné ulici 590/25, kde byl ošetřen. Brokovnici schoval na půdě.  Vojáci potom zbraň našli. Maux následně přešel do hostince u Černé marky Boží, oblékl se jako číšník a obsluhoval hosty. Měl však obvázanou hlavu. Ještě večer byl v domě U Černé matky Boží zatčen.

Při výslechu, údajně brutálním, Maux popřel, že by na generálův dům či na kněžnu vystřelil. Vyšetřovatelé přizvali pražského puškaře Antonína Lebedu, aby brokovnici prohlédl a určil, zda se jedná o vražednou zbraň. Lebeda po důkladné prohlídce sice potvrdil, že se ze zbraně celkem nedávno střílelo, nicméně vyloučil, že by byl Maux hledaným vrahem, jeho puška měla mnohem větší ráži než kulka, která zasáhla kněžnu. Maxmilián Maux byl dále vězněn a byl propuštěn až v září 1848. Pachatel nebyl nikdy odhalen. Pravděpodobně se jednalo o zbloudilou náhodnou střelu, nelze vyloučit ani vinu některého z vojáků. Kníže Windischgrätz po čase požádal policii, aby mu vydala doličný předmět, totiž smrtelnou střelu. Tu pak nechal zasadit do klícky ze slitiny stříbra a mědi a učinil z ní rodinnou památku. Medailon je dnes k vidění v Okresním muzeu v Klatovech.

Barikády

Amazonka na barikádě na Malém rynečku

V reakci na rozehnání demonstrace („Vojsko nás napadlo! Stavte barikády!“) se začaly stavět barikády z dlažebních kostek, z trámů, z nábytku, z povozů. Zatímco někteří tvrdí, že jich bylo několik set, generál Windischgrätz tvrdil, že se bojovalo jen o patnáct důležitých bodů. Zbraně si povstalci opatřovali přepadáváním vojenských hlídek, zabíráním úředních městských skladišť a strážnic, ze šlechtických sbírek a od oddílů Národních gard. Neměli výcvik a neměli taktické velení.

Největší barikáda do výše prvního poschodí byla postavena v Celetné ulici při ústí na Staroměstské náměstí. Na rohu dnešní Národní třídy a Perštýna, shodou okolností na místě, kde došlo 17. listopadu 1989 k masakru studentů, stála nejrobustnější z pražských barikád. Postavili ji hlavně posluchači techniky, která sídlila v Dominikánské ulici. K přehrazení ulice použili písek, cihly, trámy a další stavební materiál z rozestavěného Šlikova paláce, který právě tehdy vyrůstal na místě dnešního obchodního domu. O tuto barikádu byl sveden rozhořčený boj, který stál obě strany několik mrtvých a raněných.

Střediskem povstání bylo Klementinum a Křížovnické náměstí při ústí Karlova mostu. Hlavní barikáda stála přímo v Mostecké věži, v prostoru u Křížovnického náměstí bylo vybudováno ještě několik dalších zátarasů. Na barikádách byli nejenom čeští studenti, ale i polští a rakouští. Studenti tvořili polovinu barikádníků, přidávali se k nim i mladí tovaryši zejména z pivovaru, chasa ze sousedních Staroměstských mlýnů a někteří dělníci z Haasovy tiskárny. Předmostí Karlova mostu hájilo přibližně 400 lidí.

Ozbrojení příslušníci studentských kohort před vchodem do Klementina

Spontánně vzniklý štáb povstání – studentský výbor -  se usadil v budově Klementina. Přirozenou schopností si tu vydobyl pozici «komandanta« ani ne devatenáctiletý posluchač prvního ročníku filosofie Josef A. Václav Frič (starosta radikálního studentského spolku Slavie). K dalším představitelům patřil Josef Rittig, Karel Sladkovský, který zároveň udržoval kontakty s umírněným Národním výborem. Vojsko útok na Klementinum odložilo, protože se studentům náhodně během pondělka podařilo zajmout guberniálního presidenta hraběte Lva Thuna–Hohensteina.

Hostinec u Halánků

V pondělí večer, když vypukly nepokoje, spěchal guberniální prezident císařský místodržitel hrabě Leopold Lev Thun ze svého úřadu na Malé Straně přes Karlův most za primátorem Wankou na Staroměstskou radnici. Když přelézal barikádu u Mostecké věže před Karlovým mostem, studenti jej poznali. Pod pohrůžkou, že ho jinak oběsí na něho studenti naléhali, aby s Windischgrätzem sjednal mír a generálovu abdikaci. Thun to samozřejmě hrdě odmítl a přijal roli rukojmího. Byl internován v hostinci u Halánků, kde jej měla v péči paní Náprstková, matka Vojtěcha Náprstka, který také patřil k vedení studentů.  Hned v úterý na základě intervence Františka Palackého a Karla Havlíčka Borovského byl hrabě Thun propuštěn za příslib propuštění zajatých studentů (Mauxe), k velké nelibosti „komandanta“ Friče, který uraženě opustil své kamarády ve zbrani a na celý den odešel trucovat domů.

Improvizace vedla k tomu, že mnohé barikády vznikly na zcela nesmyslných místech, například ve slepých uličkách. Naopak plošná podpora obyvatel umožňovala studentům skrýt se v obytných domech. Často vojáci prolomili barikádu, ale sotva odešli, byla obnovena.

Barikáda v Karlově ulici

Zprávy o povstání v Praze měly ohlas i na českém venkově. Začaly se zde formovat národní gardy, které se vydaly na pomoc pražským povstalcům (Litomyšl, Vysoké Mýto, Kutná Hora, Kolín, Chrudim). Windischgrätz uzavřel příjezd do Prahy, ale ponechal volný odjezd z Prahy.

V úterý 13. 6. a ve středu 14. 6. probíhala vyjednávání, ve kterých Windischgrätz požadoval bezpodmínečnou kapitulaci barikádníků a rozebrání zátarasů, zatímco studenti trvali na generálově odstoupení.

Granátníci v Karlově ulici

Ostřelování předmostí

Windischgrätz se chtěl vyhnout bojům v ulicích, v noci ze 14. na 15. června změnil taktiku, vojsko se stáhlo na levý břeh Vltavy. Dělostřelci si ve čtvrtek 15. 6. nastřelovali děla, vyzkoušeli si střelbu do řeky, aby si přesně zaměřili děla. Windischgrätz si byl vědom toho, že nesmí zasáhnout civilní cíle ve městě, protože by tím eskaloval nepokoje. Následujícího dne začalo skutečné ostřelování Starého Města, kde bylo nejvíce barikád.

Hořící staroměstské mlýny a vodárenská věž
po Windischgrätzově bombardování Prahy v červnu 1848

Útok dělostřelectva se opakoval ještě jednou v pátek 16. 6. večer. Soustředěná palba na poslední ohnisko vzbouřenců kolem Rejskovy Mostecké věže, Klementina a kláštera křížovníků byla zahájena o deváté hodině večerní a trvala ještě po půlnoci. Dělostřelci tentokrát použili zápalných, takzvaných haubicových pum, které zapálily Staroměstské mlýny, plné obilí a mouky, a v sousedství stojící vodárenskou věž. Hořet začaly i blízké Karlovy lázně. Jenom díky naprostému bezvětří se požár nerozšířil na sousední historické budovy. V sobotu dopoledne 17. 6. studenti kapitulovali. Během bojů zahynulo asi 43 osob.

V neděli 18. 6. pak bylo nad celou Prahou a okolím do vzdálenosti dvou poštovních mil (čili patnácti kilometrů) vyhlášeno stanné právo (stav obležení). Zemský prezident Leopold Lev Thun-Hohenstein rozpustil Národní výbor a ministerský předseda Franz von Pillersdorf zakázal svolat český zemský sněm. Prahu postihla vlna zatýkání i omezení svobody tisku a shromažďování.

Kolem kaple sv. Kosmy a Damiána v areálu kláštera na Slovanech Praha 2 Nové Město býval hřbitov. Bylo na něm 17. 6. 1848 pohřbeno 11 padlých. Nyní je na zdi umístěna deska: „V zahradě, která ležela v těchto místech, bylo dne 17. června 1848 pohřbeno jedenáct osob padlých v revoluční bouři svatodušní. Pohřbená těla však zanedlouho na rozkaz rakouských státních úřadů byla tajně vyzdvižena a převezena na hřbitov olšanský, kde v neznámém hrobě uložena“.

Běchovická seč

Generál Windischgrätz nasadil 17. 6. svého syna a vojáky na železniční zastávku Běchovice, první zastávku za Prahou, k prohlídkám vlaků v obou směrech. Rytmistr princ Hugo Windischgrätz se tam odebral hned na úsvitě dne 17. června 1848 se svou švandronou husarů. Mimo to tam stály 9. a 10. setnina pluku Latourova pod velením setníků Fialky a Elvenicha, prapor Khevenhullerova pluku a několik děl. Husaři stáli na nádraží vpředu vpravo, obě setniny ‚latouráků‘ nalevo. Venku před nádražím byl prapor Khevenhullerův.

Dle časopisu Bohemia ze dne 6. 8. 1848 proběhly události takto:

„Velitelem nádraží byl rytmistr od Palatinova husarského pluku, princ Hugo. U každého vlaku, který projížděl , dal lokomotivu oddělit a přehrady nádraží zavřít. První přijel osobní vlak z Prahy, v němž byli téměř jen bezbranní. Druhý vlak přijel od Ouval, směrem do Prahy. Vagon za vagonem bel prohledán, nikde však nenalezena zbraň. Brzo po šesté přijel dlouhý vlak od Prahy s kolínskými, slatiňanskými a jinými, kteří byli včera do Prahy odjeli a v němž bylo, mnoho studentů a z Prahy prchajících. Přehrady nádražní se zavřely, lokomotiva odjela kus cesty a zazněl povel – zbraně vydati. Pěchota a husaři přiblížili se, aby brali zbraně. Různé pušky, píky, štuce, bodce, nože, šavle, několik praporů a bubnů bylo vydáno, při čemž vojáci příkře si vedli a na povstalce doráželi. Tu padla prý rána. Opět jedna z osudných ran, o nichž nebylo zjištěno, odkud a kde se vzaly. Husaři přeskákali hrazení a pálili z pistolí do vlaku a cestujících. Pěšáci přijaté pušky obraceli proti vlaku a vypalovali je dovnitř vagónů, neohlížejíce se na to, že tam byly ženy a děti. Lidé, aby unikli smrti, skákali z vagónů. Nyní však nastal po nich pravý shon. Bodáky, pažbami a šavlemi pěšáci a husaři doráželi na jednotlivce. Rytmistr dal rozkaz, aby všichni zůstali ve vlaku, avšak vojáci sami tahali z prvních vagónů studenty a jiné osoby a s kletbami bodali do nich a bušili. Hnali je do nádražní budovy, kamž i jiní prchli, jmenovitě ženy s dětmi. I do budovy bylo však stříleno.

Čestně choval se setník Fialka, spisovatel český, který s nasazením vlastního života stavěl se proti rozkaceným vojákům, s nimiž v rubání lidu závodili i někteří důstojníci. Fialka vrhl se i proti zástupu husarů a byl v nebezpečí, že od nich bude posekán, kdyby mu vlastní vojáci jeho nebyli přispěli na pomoc, při čemž dva byli ranění.

Posléze byl vlak seřazen. Těžce ranění, pokud nemohli z místa, ostali v Běchovicích. Jiní, krvácejíce z ran, z nichž některé byly smrtelné, sténali ve vlaku. Když však vyjížděl, bylo z vlaku viděti, jak voják do polí prchajícího mladého truhláře zastřelil, bodákem pak propíchl a mrtvolu hodil do strouhy. Jeden raněný zemřel než vlak stihl dojet do Ouval. Zde teprve raněným byla poskytnuta lidská pomoc. Odvlečeni ke studni, kde zející jejich rány byly vymývány. Vlak ten byl vůbec nešťastný. Za Ouvaly odtrhlo se několik vagónů což způsobilo nové zdržení a u Českého Brodu byla srážka s vlakem ku Praze jedoucím zblízka, zamezena byvše jen silným bržděním z obou stran.

Dle údajů běchovická seč si vyžádala 7 mrtvých. Kutnohorští měli 21 raněných, kolínští 30 a čáslavští ještě více. Z raněných ostal nejeden po celý život mrzákem.“ 

Následné události

Po květnovém odkladu rozhodl císař Ferdinand I. o vypsání voleb do zemského sněmu 6. června. Místodržící Lev Thun-Hohenstein následně určil za termín hlasování 12. – 14. červen s tím, že ustavující zasedání sněmu se mělo odehrát 24. června. Opět ale došlo k odkladu, protože v Praze mezitím vypuklo červnové povstání. Nicméně ještě během června byly v naprosté většině obvodů volby provedeny. Ve venkovských vikariátech získalo mandát 126 poslanců české a 76 poslanců německé národnosti, ve městech bylo zvoleno 52 Čechů a 30 Němců.

Sněm se ale nikdy nesešel. Žádosti místodržícího Thuna z 24. června o svolání sněmu na 4. červenec 1848 vláda svým výnosem z 26. června nevyhověla. Místo toho vypsala v Čechách přímé volby do celostátního zákonodárného sboru Říšského sněmu. Došlo i k zákazu Národního výboru a společně se zánikem původního stavovského sněmu tak Čechy pro následující roky zcela ztratily poslední relikty staré zemské samosprávy.

? Karel Sladkovský zvolen do české deputace, která odjela do Vídně žádat za odvolání Lva Thuna a knížete Windischgrätze z jejich úřadu v Čechách. Z Vídně se vrátil až 12.10.

20. července byl stav obležení odvolán a situace se v českých zemích uklidnila. Revoluce pak pokračovala zejména ve Vídni.

Na 20. května 1848 byly po celých Čechách vypsány volby do frankfurtského parlamentu. 

17. června složily povstalci zbraně a začalo stanné právo, které skončilo až 20. července. Po ukončení bojů proběhlo velké zatýkání a procesy s povstalci. Stíhání trvalo do 15. září a do prosince většina z nich byla propuštěna na svobodu.

Na Karla Sladkovského byl vydán zatykač.

Národní výbor a Svatováclavský sněm byl rozpuštěn 26.6.1848.

Dne 7. září 1848 bylo zrušeno poddanství a robota, byly zrušeny celní hranice mezi Rakouskem a Uherskem a ještě v roce 1848 proběhly volby do nového rakouského zákonodárného sboru Říšského sněmu. Téhož roku byly zavedeny politické obce, do jejichž správy byli svobodně zvoleni starostové a municipální úřady.

Karlu Havlíčku Borovskému zakázali 19.1.1849 vydávat Národní noviny, v nichž František Palacký zveřejnil článek „O centralizaci a národní rovnoprávnosti a uspořádání Rakouska jako národní federace“. Doslova Havlíčka z Prahy vyhnali, odešel do Kutné Hory.

Jednota lip slovanských a Lípa slovanská zanikly v roce 1849. Sabina učinil pokus o založení akciové společnosti, která by zprostředkovávala obchod mezi slovanskými podnikateli. (noviny Lípy slovanské 1849)

Během povstání padlo 43 povstalců a 63 bylo jich zraněno. Ve Windischgrätzově vojsku bylo celkem 14 padlých a 71 zraněných.

Rakouská konzervativní moc si potlačením Svatodušních bouří v Praze ozkoušela, že vojenské řešení politické situace je možné a byl to právě Windischgrätz, který byl k tomuto úkolu povolán do Vídně.

Liberálové se po potlačení povstání soustředili na prosazení změn na ústavodárných sněmech (nejprve ve Vídni, posléze v Kroměříži), radikální demokraté se ještě pokusili v roce 1849 o druhou ofenzivu (ovládnutí spolku Lípa slovanská, příprava Májového spiknutí v součinnosti s Bakuninem), avšak 10. května byli pozatýkáni, v Praze byl vyhlášen stav obležení, a tím byl odpor definitivně zlomen.

JUDr. Josef František Frič vězněn 1848-1849, potom hájí Havlíčka

Vojtěch Náprstek odchází do exilu na deset let

Karel Sladkovský uvězněn

1848 Josef A. V. Frič uprchl před hrozícím zatčením do Chorvatska. Zde vstoupil do oddílu slovenských dobrovolníků a zúčastnil se v jejich řadách výpravy na Slovensko. Začátkem roku 1849 se vrátil do Prahy. S radikálními studenty založil spolek Českomoravské bratrstvo a zapojil se do příprav povstání inspirovaného Bakuninem. Spolu s dalšími byl 10. května 1851 odsouzen pro zločin velezrady na 18 let. dva roky strávil ve vazbě na Hradčanech, roku 1851 byl odsouzen na 18 let žaláře v Komárně. Zde setrval až do vyhlášení všeobecné amnestie v květnu 1854. Znovu později zatčen, exil, návrat povolen až 1879

V poslední den roku 1851 vydal císař tzv. „Silvestrovské patenty“, které původní ústavu zrušily a  obnovily absolutismus. Kromě císaře disponoval absolutní mocí kancléř Alexander Bach.

Alexander von Bach