Kníže Filip Arnošt z Hohenlohe-Schillingfürstu jako  vlastník poděbradského panství stál za založením poděbradských lázní.

Byl nejstarším synem knížete Chlodwiga zu Hohenlohe-Schillingsfürst, pozdějšího německého kancléře a Marie zu Sayn-Wittgenstein-Sayn. V mládí působil v pruské armádě u 2. pluku dragounů, v hodnosti nadporučíka vojenskou službu opustil.

Dne 10. ledna 1882 se ve Vídni oženil s Charicléou Ypsilanti, vnučkou bankéře Jiřího Šimona Siny. Roku 1883 se manželům narodila první dcera Stephanie, která zemřela při porodu (*/† 23. 9. 1882, Schillingfürst). Roku 1885 rodina přesídlila do Poděbrad a usadila se na poděbradském zámku. Druhá dcera Marie (* 7.8.1886, Poděbrady † 19.1.1897, Poděbrady), zemřela na zánět slepého střeva. V roce 1886 zdědili čtvrtinu poděbradského panství, přičemž Filip Arnošt Hohenlohe byl závětí určen správcem. Roku 1903 dědil po matce, takže mohl vyplatit ostatní spoluvlastníky. Poděbrady si oblíbili a žili zde téměř do konce života, pouze z jara odjížděli na čas do Mnichova  a někdy také cestovali po Evropě. V roce 1911 kněžna Charicléa onemocněla rakovinou a v následujícím roce zemřela v sanatoriu v Mnichově. Kníže Hohenlohe roku 1913 oženil podruhé, tentokrát s varietní zpěvačkou z Mnichova Henriettou Ginorovou. Měli spolu syna Alexandra Maria (*19.3.1914, Mnichov – 24.8.1944, Givors, Rhône), který padl během 2. světové války (manž. 1937 Helga Lüth). Rodina s morganatickým sňatkem nesouhlasila, Filip Arnošt Hohenlohe se musel vzdát majetku ve prospěch mladšího bratra Moritze z Hohenlohe-Schillingfürstu a nadále dostával pouze rentu. Roku 1914 dostal mrtvici a byl postižen paralýzou. Na počátku roku 1915 zemřel v Bad Reichenhallu. Pohřben byl do rodinné hrobky na zámku v Schillingfürstu. Poděbradští se pohřbu nemohli účastnit, neboť jim kvůli probíhající válce nebyly vydány pasy.

Kníže byl společenský člověk a vášnivý nimrod. V letní sezoně pořádal tři hony týdně. V oboře choval jeleny sika, antilopy jelení, pštrosy emu, lamy, soby a klokany. Stýkal se s místní českou společností a zámek se v té době stal centrem společenského života. Na návštěvy a hony kníže zval významné představitele aristokracie, bankéře, nebo vojáky, kteří do města často přijížděli s početným doprovodem. Honů se účastnili také ředitel školy Karel Bucek, učitel a později starosta Jan Kvíčala, starosta Vojtěch Orereigner, přednostové okresního hejtmanství a soudu, knihkupec Václav Hoblík, továrník Leopold Dostal, stavitel František Proft a další.

Kníže Filip jako katolík přispíval na dobročinné účely.  Jako patron farních kostelů v Poděbradech a Kovanicích významně přispíval na kostelní nadace. Zasloužil se o povýšení poděbradského děkanství na proboštství. Finančně podporoval české národní slavnosti pořádané ve městě. Například při přípravách na odhalení Pomníku krále Jiřího z Poděbrad ozdobil zámek jelení a chvojím.

Roku 1904 se kníže rozhodl, že veřejností užívanou studnu na druhém zámeckém nádvoří přemístí na jiné místo. Pruský šlechtic proutkař Karl von Bülow určil hned vedle brány druhého nádvoří místo, kde byl roku 1905 k všeobecnému překvapení navrtán silný pramen minerálky Poděbradky. Po prvním pramenu, pojmenovaném Bülow, byl v zámeckém příkopu navrtán druhý pramen Hohenlohe (z něj byla voda vyvedena do kiosku přístupného pro všechny obyvatele města) a v panské dřevnici třetí pramen Charicléa v roce 1907. Poděbradský lékař Bohumil Bouček brzy zjistil, že minerálka má léčivé účinky a přesvědčil knížete k založení poděbradských lázní. Kníže nejprve na zámku vybudoval stáčírnu minerálky a v panské dřevnici (u pramene Charicléa) nechal v roce 1907 vystavět lázeňský dům tzv. knížecí lázně. Projekt „Knížecích lázní“ (dnešní část Letních lázní) v letech 1907–1908 provedl poděbradský stavitel Josef Fiala  od německého architekta J. Hackenholze. Historicky první lázeňská budova se šesti kabinami, místností pro lékaře a čekárnou nahradila starou, nepoužívanou, panskou stodolu na severním okraji „Dřevnice“. Provoz lázní byl zahájen 5. června 1908.

Už první lázeňské sezóny prokázaly velký potenciál lázní. Kníže se pro lázně velmi nadchl a rozhodl se s pomocí německého kapitálu vystavět velké akciové lázně. Poděbradské obci se však nelíbilo, že by lázně ovládl německý kapitál a kníže kupodivu souhlasil, že lázně městu prodá. Město nebylo nijak zámožné, kníže mu však vyšel vstříc a nabídl velmi velkorysé podmínky. Roku 1910 město za 600 tisíc korun získalo knížecí lázně, pramen Charicléa a polovinu lázeňského parku, přičemž roku 1913 za 295 tisíc korun koupilo zbytek pozemků a budov patřících k lázním.