Města i vesnice udržovaly od středověku (od 14. století) obchodní kontakty a formanské vozy zajišťovaly přepravu zboží.  Od 14. století zajišťovali přepravu ‚vectores‘ (lat.) neboli ‚vozkové‘ či ‚vozatajové‘, od 15. století ‚formané‘. Kvůli této dálkové přepravě se začaly budovat a udržovat zemské stezky (dnes si pod pojmem stezka představíme pěšinu, tehdy slovo označovalo vozovou cestu) a později od poloviny 18. století zpevněné silnice. Například Karel IV. vydal v roce 1361 nařízení, že se mají vymýtit obě strany silnic na vzdálenost ‚co by kamenem dohodil‘ kvůli zlepšení bezpečnosti z hlediska možného přepadení cestujících. Od 16. století bývaly povozy opatřeny ‚rejdem‘ - otočným předním podvozkem. V roce 1578 se vymýcení rozšiřovalo na ‚šířku lesního provazce‘, tj. asi 32 metrů. Od 18. století o povrch vozovky pečovali cestáři. Cesta byla vydlážděna velkými plochými kameny, které se zasypaly štěrkem a pískem. Následovala další vrstva menších kamenů zasypaná hrubým pískem. Odvodnění zajišťovaly příkopy podél cesty a na nebezpečných místech se budovaly opěrné a ochranné kamenné zdi a podél cesty patníky. Na vnějším okraji příkopu se sázely ovocné stromy. Předpis určoval šířku silnice -  4 sáhy tj. 7,6 m, později 7 sáhů tj. 13,3 metrů. Stanovena byla šířka příkopů i vzdálenost stromů v alejích.

Od roku 1747 bylo pro české země stanoveno, že formanský vůz s nákladem může mít nanejvýš 3,36 tuny. Už při polovičním nákladu musel mít vůz alespoň 18-ti centimetrové obruče, aby nepoškozoval budované cesty. K povozu bylo povoleno zapřahat nejvýše šest koní.

V dobách, než vznikla při cestách síť zájezdních hostinců, mívali formané vlastní proviant a večer skupina formanů přistavila vozy do kruhu a koně zavedli dovnitř. Mívali společnou večerní modlitbu. Spali u svých vozů, v noci se střídali na stráži. Každý forman míval zbraně, šavle, později pušky, v případě nočního přepadení se bránili společně za vozovou hradbou.

Formanská přeprava bývala živností, sdružovali se do cechu.

Nájemní forman směl přepravovat zboží jen po stanovené trase a nesměl se od ní odchýlit.  Venkovský forman přepravoval náklady jen na území domovského panství do vzdálenosti tří až pěti mil. K provozování formanské živnosti potřeboval souhlas pána.

Zemský forman prováděl přepravu (povoznictví) bez omezení a to i přes hranice. Zemským formanem se mohla proto stát jen svobodná osoba, která nebyla vázána robotní povinností. Přeprava zboží běžně fungovala do Vídně (11-12 dní), do Lince, do Krakova, do Pešti, do Norimberka, do Drážďan, do Mnichova. Přepravovali plátno, bavlnu, víno, obilí, luštěniny, tabák, olej, lihoviny, ryby, suroviny, (olovo, stříbro, měď, kujné železo) nářadí, nástroje a koloniální zboží pro osadníky, ale třeba i nábytek.

České slovo ‚forman‘ pochází z německého ‚fuhrmann‘, někdy se zemským formanům říkalo také ‚lantkočí‘ (z něm. Landkutscher) nebo krátce ‚kočové‘. Nájmný forman se nazýval ‚lenkočí‘ (z něm. Lehnkutscher). Slova ‚kočí‘ a ‚kočár‘ pocházejí z názvu uherské vesnice Kocs (70 km západně od Budapešti), kde byla významná přepřahací stanice na trati z Pešti přes Bratislavou do Vídně. Formanskou živnost regulovaly formanské cechy, které určovaly technické požadavky, ceny za přepravu, pravidla bezpečnosti apod. V roce 1788 bylo formanské řemeslo prohlášeno za volnou živnost. K formanské živnosti patřil i chov koní a obchod s koňmi.

Formané nosili tmavý svrchní soukenný kabátec pytlovitého střihu bez límce, který někdy míval na ramenou či kolem výstřihu vyšívané zdobení. Pod kabátem mívali modrou svrchní halenu s mosaznými knoflíky. Pod ní světle modrou plátěnou kazajku (halenu), která bývala odhalená v letním horku. Dále vysoké kožené shrnovací boty se silnou podrážkou podbité mnoha hřeby, boty sahaly pod kolena, ale daly se vyhrnout až na stehna.  Dlouhé tmavě modré punčochy měli překryté světlými kamašemi, které překrývaly svrchní okraj bot proti prachu. Nosívali černé nebo hnědé kožené, jelenicové kalhoty (ty se nazývaly ‚koženky‘) nebo někdy plstěné kalhoty. Pod pláštěm měli kovaný uzamykatelný opasek, ve kterém  převáželi peníze, dopisy a cennosti. V některých městech si formané zřizovali vlastní doručovatelskou službu, která roznášela přivezené zásilky, zejména dopisy, adresátům, čímž konkurovali poště. Na hlavě tmavý kulatý plstěný klobouk s širokou krempou, případně pod kloboukem zejména v zimě ještě sametovou čepičku přes uši. Forman neodkládal dýmku (‚ohýbačku‘) a bič.

Forman si musel pořídit dobré silné koně (jeden, dva nebo tři páry), mívali dlouhé hřívy a ocasy a velké špičaté chomouty, a těžký spolehlivý vůz s plachtami. Směl provozovat maximálně tři povozy. Bytelný formanský vůz (‚fasuňk‘) táhly zpravidla dva páry koní. Forman řídil spřežení buď z levého koně zadního páru (nejspolehlivější tzv. ‚podsední‘ kůň se sedlem, někdy též ‚pocední‘), nebo šel pěšky vedle vozu a koně vedl. Nejvíce zdobený byl chomout zadního koně vpravo  (‚náruční‘ kůň). Později sedával forman na kozlíku (na ‚šejtrochu‘)  na taženém povozu podobně jako u kočáru. Až v 15. století se rozvíjela osobní doprava a ‚kotčí‘ vozy (zvané též ‚kolesy‘ nebo ‚kolesky‘) ve střední Evropě byly lépe vybavené a pohodlnější, než ve stejné době ve Francii, Německu a v Británii. Oproti dřívějším dřevěným vozům s lavicemi mívaly sedadla potažená kůží, polštáře, korby buď zavěšené nebo uložené na dřevěných pružinách zvaných ‚oblůky‘. Vůz krytý plátěným ‚šperlochem‘ nebo dřevěnou střechou míval pro cestující okénka. V 16. století se u vozů začal používat ‚rejd‘– otočná přední náprava. Zadní kola se dělala větší a mírně vybočená, protože to zvyšovalo odolnost podvozku a lépe se rozkládala váha nákladu. Kola mívala 12 paprsků a 6 loukotí, kolo bylo sevřeno železnou obručí (‚ráfem‘) nýtovanou ze šesti dílů. Vůz se brzdil zablokováním kol ‚hákem‘ – takže kola po kamenitém povrchu klouzala a netočila se, nebo se pod zadní kola vkládaly takzvané ‚šuby‘, dřevěné nebo kovové klíny. Pod podvozkem byla zavěšená ‚pryčna‘, na které měl forman minimální zásobu sena a nářadí, kladívko, kleště, podkovy, ‚podkováčky‘ (hřebíky), hever, kolomaznici. Na boku míval forman zavěšené síto, putnu a povinnou plechovou lucernu. Na cestách se vytyčovala kamenná znamení (dopravní značky) přikazující před svažující se cestou podložit kolo. Zabrzděný vůz ovšem značně poškozoval cestu. Na počátku 17. století  přepravil vůz náklad o váze jedné tuny, v polovině 18. století se konstruovaly pevnější a dokonalejší vozy, takže bylo úředním nařízením stanoveno, že forman smí při zápřahu dvou párů koní převážet maximálně 2800 kg zboží. Od roku 1747 byla omezena maximální váha nákladu 3360 kg. Aby nedocházelo k poškozování cest (dnes řekneme ‚vyjeté koleje‘, ale tehdy ještě pojem koleje označoval koly vyjeté stopy na cestě), bylo stanoveno, že formanský vůz musí mít šířku kola minimálně 7 palců, asi 18 cm.

Kresba: Mikoláš Aleš z článku Formané
formanskému vozu se říkalo „fora“

Koně na některých místech neutáhli náklad do prudkého kopce a formané museli spoléhat na ‚přípřež‘ (třetí pár koní zapřažený před povoz). Na takových místech prosperovaly hospody, protože na překonání obtížného úseku se někdy muselo čekat.  Venkovští sedláci chovali koně, které pronajímali kolemjedoucím formanům jako přípřež, někdy je zapůjčovali i na velké vzdálenosti.

Krčma byla místem vesnického setkávání

Formané zprostředkovávali nejen přepravu zboží, ale i přenos informací. Nocovali v ‚zájezdních‘ hostincích, kde mohli obstarat i všechno potřebné pro koně a kde mohli dostat i nocleh, jídlo a pití. Zájezdní hostinec míval velkou místnost s lavicemi, židlemi a stoly, do které byl přímý vstup ze stájí. Zvenku byl samostatný vchod do stájí a do hostince. Po příjezdu do hostince, to bývalo mezi sedmou a osmou večer, po ohlášení se vrátnému se napřed postaral o koně. Zájezdní hospody mívaly konírny pro desítky koní, stodoly, sýpky a seníky. Seno mívaly hospody z vlastních pozemků, oves se nakupoval. Za ustájení se platilo, stejně tak za krmivo. Formané spávali v hospodě na zemi na seně, přikrývali se houněmi. V hostinci býval prostor určený pro sušení oděvů a plachet. Po večerech při dobrém jídle a pivu posbírali novinky od všech ostatních formanů, takže zase naopak když někam přijeli, byli dotazováni na čerstvé informace. Jak se rozneslo po obci, že forman je doma, scházeli se sousedé nejen ho přivítat, ale hlavně vyslechnout jeho zkušenosti ze světa. Novin tenkráte nebylo, proto se těšilo vyprávění formanů velké pozornosti a oblibě. Formané vyprávěli často i všelijaké podivné příběhy, zejména o tom, jak nějaká síla způsobila, že koně přirostli k zemi, nebo o jiných překážkách, proč nemohli jet a co to způsobilo. Podél formanských cest vznikaly formanské stanice, rozsáhlé hospody, poskytující stáje a chlévy. Formanské hospody se poznají podle toho, že mívaly průjezdný dvůr - jedny vrata pro vjezd a druhá vrata pro výjezd – aby se vozy nemusely otáčet. Protože se do dvora hospody dalo zajet s celým povozem, nazývaly se ‚zájezdní‘ hostince. Dvůr se z bezpečnostních důvodů na noc uzavíral. Oproti běžným šenkům (‚krčmám‘), kam chodili chalupníci, zájezdní hospody poskytovaly nadstandardní služby, které si formané mohli dovolit. Zájezdní hostinec byl velice výnosnou živností.

Forman začínal den v jednu hodinu v noci. Nakrmil koně, hřebelcoval je, provedl drobnou údržbu povozu. Kolem třetí hodiny už býval na cestě. Ve městech na zemských silnicích vznikaly významné trhy, na kterých se dovezené zboží prodávalo. V zájezdních hospodách i v běžných krčmách se zpravidla uzavíraly obchody. Formané se tak stávali i obchodníky.

Po cestě platil forman na některých místech mýtné a clo, tržní poplatky vybírala také města. Péče o cesty spadala do určité vzdálenosti do odpovědnosti měst, v lese za cesty odpovídal vlastník. V dávných dobách byly cesty jen obtížně sjízdné za použití vícero silných koňů a to i po rovině. Později se ukázalo, že vysoké náklady spojené s výstavbou a údržbou zpevněných cest se vyplácejí, protože přinášejí úspory jak hospodářstvím, tak řemeslníkům a lesníkům.

Kolář

Forman se musel po cestě postarat o údržbu vozu a pečovat o koně. Co mohl, opravil si sám. Míval s sebou nejpotřebnější nástroje na opravy,  vozíval s sebou dratev, jehlu a šídlo, aby mohl opravit postroje, plachty i boty. Vedle formanských hospod bývala kovárna, poskytující ‚opravárenský‘ servis koňům a vozům, případně také kolářství. 

Nakládalo se volné zboží nebo okované truhly se zámkem. Náklad se překryl rohožemi, upevnil lany a přetáhnul hrubou plátěnou plachtou.

K přepravě drobnějších a cenných předmětů se používaly mimo jiné kované truhly,
umístěné pod povozem, takže byly kdykoli přístupné, aniž by se musel otevírat náklad.

Formanská živnost měla svá rizika – na některých místech přepadali lapkové, proto jezdili formané pospolu a někdy si dokonce platili ozbrojenou ochranu například z řad vojenských veteránů. Mnohý z formanů se nevrátil a byl pohřben daleko od rodného kraje. Povozy byly v noci chráněny v uzavřených dvorech obehnaných zdí proti zlodějům, nocovat ve volné krajině bývalo nebezpečné.

Forman přepravoval nejenom náklad, ale i dopisy, peněžní zásilky, balíky. Příležitostně svezl i cestující osoby.

Několikrát do roka přijeli formani domů na krátký oddech, aby uviděli rodinu a hospodářství, o které za jejich nepřítomnosti pečovaly ženy. V těžkém okovaném koženém opasku se zámkem přinášeli značné výdělky.

Od poloviny 19. století začalo formanské řemeslo upadat v důsledku budování koněspřežky a železnice. Namísto přeshraniční dopravy sloužily povozy k místní přepravě.

Forman jede na podsedním koni - vlevo vzadu, má na sobě modrý plášť a klobouk, povoz doprovází pes, který se drží v blízkosti formana, na voze je zavěšena plechová lucerna a brzdná lyžina - ‚šub‘. Ne zcela obvyklý je vozka vpředu, mohla to být výpomoc, přípřež, nebo pomocný povozník. Vzadu zavěšené síto sloužilo prosívání ovsa. Náklad je proti dešti krytý doškovou krytinou a plachtou, muselo se jednat o něco cenného. Náklad musel být neobvykle těžký, když na něj potřebovali tři páry koní. Dům za vozem je patrně hostinec, podle reklamního poutače. Před hostincem mládenec uklízí dřevěný žlab (‚jesle‘) pro krmení koní. U cesty jsou kamenné patníky na kraji příkopu.