Formanství
forman neboli lantkočí - nájemní přepravce
lat. vector
Jan Krušina, Matěj Bouček, Václav Bouček a Josef Bouček byli formany
kromě toho někteří další příbuzní provozovali zájezdní hostinec,
například Císařský hostinec ve Staré Boleslavi nebo hostinec U bílého lva v České Skalici či hostinec U českého dvora v Berouně

 


Formané považovali za svého patrona svatého Jiří
Sv. Jiří patron rytířů. Bezpečí v bouři.

 

Města i vesnice udržovaly od středověku (od 14. století) obchodní kontakty a formanské vozy zajišťovaly přepravu zboží.  Od 14. století zajišťovali přepravu vectores (lat. vozkové), od 15. století formané. Kvůli této dálkové přepravě se začaly budovat a udržovat zemské stezky (dnes si pod pojmem stezka představíme pěšinu, tehdy slovo označovalo vozovou cestu) a později od poloviny 18. století zpevněné silnice. Například Karel IV. vydal v roce 1361 nařízení, že se mají vymýtit obě strany silnic na vzdálenost co by kamenem dohodil kvůli zlepšení bezpečnosti z hlediska možného přepadení cestujících. V roce 1578 se vymýcení rozšiřovalo na šířku lesního provazce, tj. asi 32 metrů. Od 18. století o povrch vozovky pečovali cestáři. Cesta byla vydlážděna velkými plochými kameny, které se zasypaly štěrkem a pískem. Následovala další vrstva menších kamenů zasypaná hrubým pískem. Odvodnění zajišťovaly příkopy podél cesty a na nebezpečných místech se budovaly opěrné a ochranné kamenné zdi a podél cesty patníky. Na vnějším okraji příkopu se sázely ovocné stromy. Předpis určoval šířku silnice -  4 sáhy tj. 7,6 m, poději 7 sáhů tj. 13,3 metrů. Stanovena byla šířka příkopů i vzdálenost stromů v alejích.

 


Forman 1619

 

 

Nájemní forman směl přepravovat zboží jen po stanovené trase a nesměl se od ní odchýlit.  Venkovský forman přepravoval náklady jen na území domovského panství do vzdálenosti tří až pěti mil. K provozování formanské živnosti potřeboval souhlas pána.

Zemský forman prováděl přepravu (povoznictví) bez omezení a to i přes hranice. Zemským formanem se mohla proto stát jen svobodná osoba, která nebyla vázána robotní povinností. Přeprava zboží běžně fungovala do Vídně, do Lince, do Krakova, do Pešti, do Norimberka, do Drážďan.

České slovo ‚forman‘ pochází z německého ‚fuhrmann‘, někdy se zemským formanům říkalo také ‚lantkočí‘ nebo krátce ‚kočové‘. Slova ‚kočí‘ a ‚kočár‘ pocházejí z názvu uherské vesnice Kocs (70 km západně od Budapešti), kde byla významná přepřahací stanice na trati z Pešti přes Bratislavou do Vídně. Formanskou živnost regulovaly formanské cechy, které určovaly technické požadavky, ceny za přepravu, pravidla bezpečnosti apod. V roce 1788 bylo formanské řemeslo prohlášeno za volnou živnost.

 

Formané nosili tmavý kabátec, vysoké kožené shrnovací boty, kožené nebo plstěné kalhoty, kovaný opasek, modrou svrchní halenu proti prachu, plstěný klobouk, dýmku a bič.

 

 

„Kůň když se otne (sekne), nepotáhne, radše někam v stranu skočí.“

Forman si musel pořídit dobré silné koně a těžký spolehlivý vůz s plachtami. Směl provozovat maximálně tři povozy. Bytelný formanský vůz táhly zpravidla dva páry koní. Forman řídil spřežení buď z levého koně zadního páru (podsední kůň), nebo šel pěšky vedle vozu a koně vedl. Později mohl sedět na kozlíku na taženém povozu podobně jako u kočáru. V 16. století se u vozů začal používat ‚rejd‘– otočná přední náprava. Zadní kola se dělala větší a mírně vybočená, protože to zvyšovalo odolnost podvozku a lépe se rozkládala váha nákladu. Kola mívala 12 paprsků a 6 loukotí, kolo bylo sevřeno železnou obručí nýtovanou ze šesti dílů. Vůz se brzdil zablokováním kol hákem – takže kola po kamenitém povrchu klouzala a netočila se, nebo se pod zadní kola vkládaly takzvané ‚šuby‘, dřevěné nebo kovové klíny. Na cestách se vytyčovala kamenná znamení (dopravní značky) přikazující podložit kolo. Zabrzděný vůz ovšem značně poškozoval cestu. Na počátku 17. století  přepravil vůz náklad o váze jedné tuny, v polovině 18. století se konstruovaly pevnější a dokonalejší vozy, takže bylo úředním nařízením stanoveno, že forman smí při zápřahu dvou párů koní převážet maximálně 2800 kg zboží. Od roku 1747 byla omezena maximální váha nákladu 3360 kg. Aby nedocházelo k poškozování cest (dnes řekneme ‚vyjeté koleje‘, ale tehdy ještě pojem koleje neexistoval), bylo stanoveno, že formanský vůz musí mít šířku kola minimálně 7 palců, asi 18 cm.

Koně na některých místech neutáhli náklad do prudkého kopce a formané museli spoléhat na přípřež. Na takových místech prosperovaly hospody, protože na překonání obtížného úseku se někdy muselo čekat.  Venkovští sedláci chovali koně, které pronajímali kolemjedoucím formanům jako přípřež, někdy je zapůjčovali i na velké vzdálenosti.


Krčma byla místem vesnického setkávání

Formané zprostředkovávali nejen přepravu zboží, ale i přenos informací. Nocovali v zájezdních hostincích, kde mohli obstarat i všechno potřebné pro koně a kde mohli dostat i nocleh, jídlo a pití. Po večerech posbírali novinky od všech ostatních formanů, takže zase naopak když někam přijeli, byli dotazováni na čerstvé informace. Jak se rozneslo po obci, že forman je doma, scházeli se sousedé nejen ho přivítat, ale hlavně vyslechnout jeho zkušenosti ze světa. Novin tenkráte nebylo, proto se těšilo vyprávění formanů velké pozornosti a oblibě. Podél formanských cest proto vznikaly formanské stanice, hospody, poskytující stáje a chlévy. Protože se do nich dalo zajet s celým povozem, nazývaly se zájezdní hostince. Oproti běžným šenkům (krčmám), kam chodili chalupníci, zájezdní hospody poskytovaly nadstandardní služby, které si formané mohli dovolit. Formanské hospody se poznají podle toho, že mívaly průjezdný dvůr - jedny vrata pro vjezd a druhá vrata pro výjezd – aby se vozy nemusely otáčet. Ve městech na zemských silnicích vznikaly významné trhy. V zájezdních hospodách i v běžných krčmách se zpravidla uzavíraly obchody. Formané se tak stávali i obchodníky.

 


Kolář

Forman se musel po cestě postarat o údržbu vozu a pečovat o koně. Co mohl, opravil si sám. Míval s sebou nejpotřebnější nástroje na opravy, hever, povinnou plechovou lucernu, vozíval s sebou dratev, jehlu a šídlo, aby mohl opravit postroje, plachty i boty. Vedle formanských hospod bývala kovárna, poskytující opravárenský servis koňům a vozům, případně také kolářství. 

Nakládalo se volné zboží nebo okované truhly se zámkem. Náklad se překryl rohožemi, upevnil lany a přetáhnul hrubou plátěnou plachtou.


K přepravě drobnějších a cenných předmětů se používaly mimo jiné kované truhly,
umístěné pod povozem, takže byly kdykoli přístupné, aniž by se musel otevírat náklad.

Formanská živnost měla svá rizika – na některých místech přepadali lapkové, proto jezdili formané pospolu a někdy si dokonce platili ozbrojenou ochranu například z řad vojenských veteránů. Mnohý z formanů se nevrátil a byl pohřben daleko od rodného kraje. Povozy byly v noci chráněny v uzavřených dvorech obehnaných zdí proti zlodějům, nocovat ve volné krajině bývalo nebezpečné.

Forman přepravoval nejenom náklad, ale i dopisy, peněžní zásilky, balíky. Příležitostně svezl i cestující osoby.

Několikrát do roka přijeli formani domů na krátký oddech, aby uviděli rodinu a hospodářství, o které za jejich nepřítomnosti pečovaly ženy. V těžkém okovaném koženém opasku se zámkem přinášeli značné výdělky.

Od poloviny 19. Století začalo formanské řemeslo upadat v důsledku budování koněspřežky a železnice.

 

 

Formanská přísaha:

Přísahám Bohu, že majetek, který je mi svěřen k přepravě, povezu za spravedlivou odměnu, věrně jej uchovám a poctivě předám, ani část nenechám zbloudit či nedovezu jinam, než je mi uloženo, co je mi svěřeno v penězích a směnkách vrátím poctivě a bez podvodu, a ve všem budu jednat jako poctivý, spravedlivý a věrný povozník.

 

 

„Formane, formane, valach ti netáhne.“

„Co forman řekne, musí platit.“

„Já jsem forman, to já dobře vím, svému vozu dobře rozumím.“

„Špatný vozka, který neumí obrátit!“

Postroj

 

 

lfancy1.gif (1168 bytes)

zpět

Zpět na hlavní stránku