Růžena Svobodová (rozená Růžena Čápová)   Narodila se v Mikulovicích u Znojma, kde byl otec správcem klášterního panství. Brzy se rodina přestěhovala do Prahy a ona vyrůstala v premonstrátském klášteře na Strahově, kde otec získal velký služební byt. S matkou zde prožívala náboženské obřady, úctu k světcům a k svatým; otec v ní zase probouzel zájem o literaturu. Jeho předčasná smrt, když Růženě, nejstarší z jeho čtyř dětí, bylo teprve dvanáct, proměnila celou situaci rodiny. Doma zavládla autoritativní matka, byt byl z velké části pronajímán. Růžena vychodila Vyšší dívčí školu, navštěvovala na Smíchově klášterní penzionát Sacré Coeur, aby se zdokonalila ve francouzštině. Stala se domácí učitelkou.
V roce 1890 se provdala za básníka F. X. Svobodu v naději, že získá společenskou nezávislost. Měla svůj salon, který navštěvoval Antonín Sova, Vilém Mrštík, František Václav Krejčí, F. X. Šalda, herečka Hana Kvapilová, z literárně činných žen Božena Benešová a později i Marie Pujmanová. Sblížení se Šaldou se rokem 1893 proměnilo v milostný vztah. (Výbor z jejich korespondence spolu s J. Mourkovou pořídil J. Loužil a J. Wagner s názvem Tíživá samota, 1969.)
V průběhu první světové války působila v Českém srdci. Roku 1918 založila časopis Lípa, který sama redigovala.Pochována je na pražském Slavíně.

Její dílo je ovlivněno impresionismem. Hlavním hrdinou jejích knih bývá žena nebo dítě. Jednání žen se v jejích dílech stává prototypem životního postoje, u dětí sleduje jejich vývoj a pohled na svět.
Celou svou osobní a generační zkušeností byla Růžena Svobodová vybavena k tomu, aby nad pravdu „vnější“ stavěla „vnitřní“ pravdu duše, aby se účastnila protirealistického hnutí a s generací let devadesátých hledala novou slohovost. V povídkách a v románech o ženách stvořila osobitý typ subjektivizované a lyrizované prózy. Na rozdíl od mnoha „ženských“ spisovatelek mezi svými současnicemi, které o ženské emancipaci beletristicky referovaly (Božena Viková-Kunětická ad), Svobodová dala prahnoucí a mučící se duši moderní ženy slohový výraz.

Spisovatelka Růžena Svobodová
Ing. Dobromila Lebrová 10. 07. 2008

Snad nejlépe popsala svůj život sama spisovatelka Růžena Svobodová poněkud nadneseně následujícím citátem:
„Štěstí, které se o minutu opozdilo, není to jako opožděná milost popravenému?“

Bývá označována za představitelku českého literárního expresionismu a řadí se do dlouhé řady spisovatelek, které se zabývaly postavením ženy. Pochopitelně je její dílo odrazem její zkušenosti v určité době; dnes bývá někdy podrobeno kritice, opět z hlediska dnešního posuzování a dnešního stavu světa.
Růžena Svobodová se narodila jako Růžena Čápová 10. července 1868 v Mikulovicích u Znojma jako dcera správce strahovského premonstrátského panství. Když jí bylo šest let, tak se rodina přestěhovala do Prahy do služebního bytu v klášteře na Strahově, jehož náboženské okolí ji dost ovlivnilo. Otec v ní probouzel zájem o literaturu, což ale dlouho netrvalo, protože zemřel, když jí bylo dvanáct let. Matka musela části bytu pronajmout a zřejmě se její starost o rodinu projevila i na dalším životě a díle budoucí spisovatelky. V letech 1881-1883 absolvovala Růžena Čápová vyšší dívčí školu a v klášterním penzionátu Sacre Coeur na Smíchově se zdokonalila ve francouzštině, což bylo v té době téměř nejvyšší možné vzdělání, dosažitelné pro dívky ze středních tříd. Pak, aby pomohla matce, a možná také proto, že se potřebovala vymanit z jejího autoritativního vlivu a z jejích starostí o další existenci rodiny, přijala místo vychovatelky. Uplatnění našla v Nových Dvorech u Pacova v rodině vzdálených příbuzných. V roce 1889 se vrátila domů a 6. září 1890 se provdala za úředníka České spořitelny a spisovatele Františka Xavera Svobodu (1960 - 1943).
Její manžel se o této fázi jejich života zmiňuje ve své autobiografické knize Světla života. Seznámili se ještě před tím, než nastoupila místo vychovatelky, pravděpodobně z její iniciativy. Při návštěvě příbuzných jí totiž její bratranec, tehdy student práv, František Xaver Šalda (1867 - 1937) věnoval básnickou Svobodovu sbírku a jí se podařilo se s básníkem setkat, což vedlo po jejím návratu do Prahy k sňatku. Tím se vymanila z matčina vlivu a doufala v určitou společenskou nezávislost.
František X. Svoboda byl jako bankovní úředník zřejmě člověk velmi přesný a puntičkářský, přesto, že byl již uznávaným básníkem, a možná zcela představám své manželky nevyhovoval. V r. 1893 se tedy sblížila s jeho opakem, rozervaným Františkem Xaverem Šaldou, pozdějším významným literárním kritikem a spisovatelem, v té době ale mužem se značnými starostmi materiálními, protože práva nedokončil a živil se příležitostným psaním článků.
Mladá paní otevřela společenský salon, kde ji navštěvovali významní umělci té doby - mezi jinými básník Antonín Sova (1864 - 1928), literární kritik František Václav Krejčí (1867 - 1941), spisovatel Vilém Mrštík (1863 - 1912), F. X. Šalda, herečka Hana Kvapilová (1866 - 1907), spisovatelka Božena Benešová (1873 - 1936), spisovatelka Marie Calma (1881 - 1966) a později i spisovatelka Marie Pujmanová (1893 - 1958). Je známo, že jí básník Josef Svatopluk Machar s velmi nadšenými slovy věnoval svůj cestopis po Římě. Navštěvovala básníka Otokara Březinu (1868 - 1929) v Jaroměřicích nad Rokytnou. V průběhu první světové války pracovala v charitativní organizaci České srdce.
Byla rovněž členkou Amerického klubu dam, spolku, který založil v r. 1865 spolu s několika tehdejšími význačnými ženami Vojta Náprstek a který měl jednak vzdělávací a jednak charitativní poslání.
V časopisu „Zvěstování“ měla svoji stálou tribunu pro otázky ženské a humánní. V r. 1918 založila beletristický a kritický časopis „Lípa“, který redigovala - jakousi paralelu k Šaldovu časopisu „Kmen“.
Velice často cestovala - v cizině po Itálii, Francii a Jugoslávii, v naší zemi hlavně po Beskydech a českém venkově. Velmi mnoho zážitků z cest uplatnila ve svém díle.
Zemřela náhle po záchvatu srdeční mrtvice v noci na Nový rok 1920. Místem jejího posledního odpočinku se stal vyšehradský Slavín. Ve Slavíně byl o dvacet tři roky později pochován i její manžel F. X. Svoboda.
Sedmnáct let ji přežil její životní přítel F. X. Šalda, který ale odpočívá na hřbitově v pražské Hostivaři. - Po její smrti vyjádřil svůj veliký obdiv k ní a velkou bolest nad její ztrátou v eseji In memoriam R. S. a ve své sbírce básní Strom bolesti.
Dílo Růženy Svobodové je poněkud v protikladu s tehdejším módním realistickým směrem, je hlavně ovlivněno impresionismem. Tomu často odpovídá i forma jejího díla, kde je nejsilnější stránkou líčení - jak přírodních krás, tak nálad, ale i vykreslení charakterů postav. Dalo by se říci, že se jedná o lyrizovanou prózu, nejde jen o popis situace hrdinek, ale i jistý emoční náboj. Hlavními hrdiny jsou totiž hlavně ženy - a pak děti.
Od svého sňatku do konce 19. století napsala Svobodová novely: „Na písčité půdě“, „Ztroskotáno“, Přetížený klas“, „Povídky“, V Odlehlé dědině“, „Zamotaná vlákna“, „Ozlacenou branou dobrodružné mladosti“, „Skizza k románu“.
Pro ilustraci obsah novely „Přetížený klas“ z r. 1896: Povídka o dívce, která o sobě prohlašuje, že je „nový zločin, na který ještě nenašli zákon“. Probuzený intelekt a duše totiž zbavily ženu pokory vůči muži. Hrdinka odmítla všechny partie, které se jí nabízejí. Posléze vstoupila do kláštera a při ošetřování nakažlivě nemocných zemřela.
Dílo „Zamotaná vlákna“ by se dalo přirovnat k některým dnešním televizním novelám právě onou dnes nabízenou „dávkou emocí“. Podobný je román „Milenky“ z pražského ovzduší.
Dalšími díly jsou povídky „Pěšinkami srdce“, „Plameny a plaménky“, „Marné lásky“, „Posvátné jaro“ a „Po hostině svatební“.
Za její hlavní dílo je považována řada příběhů „Černí myslivci“, které jsou zasazeny do krajiny Beskyd, kde místního knížete doprovází dvanáct krásných a mladých mužů, kteří však mají příkaz neženit se. Poměrně hodně si užívají života, z čehož vzniká dost zlomených srdcí. Je to devět příběhů ze severomoravských lesů o vášni, která čarovnou mocí spoutává dívky s tajemným černým myslivcem. Vede je z domova na pokraj záhuby, avšak navzdory všemu jim dává prožít štěstí. Dílo bylo zfilmováno krátce po smrti Růženy Svobodové, ještě jako němý film v r. 1921 v režii Václava Binovce. Pak na konci 2. světové války se pokusil o zfilmování ještě režisér Martin Frič, ale film dokončen nebyl.
Díly určenými dětem jsou hlavně “Jarní záhony“, „Dětská srdce“, „Pokání Blaženčino“, „Hrdinné a bezpomocné dětství“ a „Pokojný dům“. „Pokojný dům“ je idylka umístěná do romantické myslivny na Skalce, nedaleko rodiště manžela spisovatelčina - Mníšku pod Brdy. V této myslivně trávili své letní pobyty vedle Svobodových i jiní čeští kulturní činitelé.
Svobodová napsala též veselohru „V říši tulipánků“.
Posledním nedokončeným dílem je „Zahrada irémská“, zabývající se otázkou hromadění majetku oproti duchovním snahám osvěcujícím člověka.
O vztahu Růženy Svobodové a F. X. Šaldy byl v r. 1969 v nakladatelství Odeon vydán obsáhlý svazek jejich korespondence nazvaný „Tíživá samota“.
Dá se říci, že Růžena Svobodová je jednou z řady českých spisovatelek, snažících se ve své době podat obraz života i problémů žen té doby, někdy pro nás v dnešní době naprosto nepředstavitelných i nepochopitelných.
O tom, že stále dnes je pro mnohé lidi zajímavá, může svědčit i to, že pokud jsem se snažila získat nějaké prameny z elektronické báze, pak o ní jich bylo k dispozici podstatně více, než o mužích jejího života.
Ulice nazvané jejím jménem jsou ještě dnes v Milevsku, v Plzni, na Kladně, ve Znojmě, v Teplicích, v Olomouci a v Tachově.