František Turinský
* 26. ledna 1797  † 4. září 1852

 

 

Turinský František, dramatický básník český (* 26. ledna 1797 v Poděbradech † 4. září 1852 v Praze). Pocházel z rodiny měšťanské usedlé v Poděbradech; zde se mu dostalo také prvního vzdělání, načež dán na gymnasiální studia do Prahy. Roku 1822 absolvovav práva vstoupil ještě t. r. do kanceláře dra. Schustra v Praze, r. 1823 stal se aktuárem v Libochovicích, v letech 1824-26 byl justiciárem ve Vlachově Březí, odkudž přesazen 18. února 1826 do Mikulova na Moravu, kde dokončil dramatickou báseň Pražané v r. 1648, r. 1837 povolán za vrchního na panství žďársko-vojnoměstecké. Zde počal opět býti literárně činným, básně jeho počaly se tu a tam objevovati v časopisech a zde sepsal a vydal truchlohru Virginii. R. 1846 jmenován vrchním spojených panství Libochovic a Budyně nad Ohří. Když pak r. 1848 zaváděly se nové okresní soudy, Turinský vstoupil do státní služby a stal se okresním soudcem na Křivoklátě. Turinský byl dvakráte ženat a sice po prvé vešel ve sňatek v Libochovicích s vdovou po knížecím purkrabím Veronikou Vilímkovou, matkou dvou dospělých dcer, po druhé oženil se s Alžbětou, dcerou magistrátního rady Viravského v Králově Hradci, s níž měl 7 dítek, které po jeho smrti byly ještě nezletilé. Turinský po mnohá léta churavěl a zemřel ve všeobecné nemocnici pražské na organickou vadu srdeční a pochován na hřbitově pouchovském u Hradce Králové. Klicpera nezapomněl na daný slib přátelský a sepsal na jeho náhrobek nápis. Turinský náleží mezi přední básníky a dramatiky doby předbřeznové. Již jako student pokusil se v básnictví lyrickém a dramatickém. V Poděbradech psával elegie jmenovitě na svou zesnulou první lásku Karolinku, jíž nelítostná smrt v Poděbradech mu odňala. Po dlouhou dobu docházel na její rov a přednášel tam své elegické zpěvy s průvodem kytary. Zde jeví se blouznivost mladého básníka měrou valnou a zvláštní romantika v lásce, kterou osvědčil později v první své truchlohře Angelině. Ale ještě jiné byly příčiny, jež mu kladly lyru do ruky. Byla to láska k vlasti, věrné přátelství, jež udržoval s Hýblem, Hankou, Tomsou, Macháčkem. Krolmusem, Klicperou, Chmelou, Kolarským, Doležálkem a jinými žijícími stoupenci a pěstiteli české Musy. Zvláště věrné bylo přátelství s Chmelou a Klicperou, s nímž pořádal ochotnická představeni v Poděbradech, v Chlumci nad Cidlinou a v Nymburce. První své básnické plody uveřejnil Turinský v »Rozmanitostech«, ve »Zvěstovateli«, v »Rozličnostech«, v »ČČM.« a sám Jungmann vzdělávaje »Slovesnost« přijal některé básně jeho do této knihy, z nichž zejména vynikají: Jedna toliko vlast' a Dithyramba. Většina jeho lyrických básní zůstala v rukopise, toliko některé otištěny po jeho smrti v »Lumíru« (Na Poděbrady). První dramatická práce Turinského jest: Angelina truchlohra ve čtvero dějstvích (Králův Hradec, 1821). Truchlohru tuto napsal, když ještě práva studoval, a osvědčil se v ní jako bohatý, opravdový talent, budící veliké naděje do budoucna. »Angelina«, zajímavá dějem, mluvou ušlechtilou a krásnými obrazy básnickými, vzbudila obecné účastenství a vedle Polákovy »Vznešenosti Přírody« byla nejskvělejším úkazem na obzoru tehdejší básnické literatury české. Prof. S. K. Macháček přeložil »Angelinu« metricky do němčiny pod titulem: »Angeline, Trauerspiel in 4 Akten aus dem böhmischen des Franz Turinsky« (Praha, 1828, 2. vyd. 1840); další jeho práce byla Virginie, truchlohra ve 4 děj. (Praha, 1841), ve které Turinský objevil se jako básník zesílený, zralejší a objektivnější. Rázné smýšleni a živé jednání ustoupilo horujícím citům, jež Turinského plody vůbec ovládají. Osobám vynikajícím přidělen tu pravý život, každé slovo uvádí nám na mysl mocný národ římský, bojující proti despotismu a zpustlosti mravní. »Virginie« přijata s velikým uspokojením a doznala v tehdejších časopisech zasloužené pochvaly a kritického ocenění. (Srv. »Květy«, 1841; »Ost und West«. č. 30, 1841; »Bohemia«, č. 35, 1841). Třetí jeho práce dramatická, jež vyšla tiskem, byli Pražané v r. 1648 (t., 1840, nákladem vlastním). Rukopis »Pražanů« putoval se svým autorem celé čtvrtstoletí, až teprve po prohlášení konstituce vyšel tiskem. »Pražané« jsou krásná práce dramatická pocházející z dob mladistvých a hned po vyjití provozována ve prospěch režiséra Josefa Chauera 26. prosince 1848 na starém stavovském divadle. Po druhé dostala se na jeviště r. 1868 v Novoměstském divadle jako ochotnické představení českého akademického čtenářského spolku. Že Turinský přes četné a obtížné práce s úřadem spojené nezanedbával literatury dramatické, souditi lze ze mnoha básní a dramat rozepsaných a nedokončených, jako jsou: Záviš Vítkovec z Růží, truchlohra v 5 děj. (ukázky vyšly v »Rozličnostech Pražských Novin« na r. 1822); Vladyka Mirovit, truchlohra v 5. děj.; Chorinsky; smutnohra; Alžběta Přemyslidka, truchlohra; Přemysl Ottokar, truchlobra; Zůstaneme při starém; Hrad a barák a jiné básně smíšené, jež po smrti jeho vydal nejmladší syn jeho Moric Turinský pod titulem: Básnické spisy (Praha, 1880, kde vylíčen podrobný životopis a korrespondence Turinského). Turinský byl vysoce nadaný lyrik a básník dramatický; jeho dramata vydaná tiskem mají v sobě pravou dramatickou krev a nad to vynikají jako básně jeho neobyčejnou na tehdejší dobu lepotou mluvy. Ochablost v dalším spisování vysvětluje se jeho úředním zaměstnáním a čilým účastenstvím na poli politickém. Sté narozeniny oslavilo Národní divadlo tím, že uvedlo na jeviště »Angelinu«, by zavdalo příčinu k ocenění a vzpomínce na polozapomenutého, tak nadaného, opravdového a zasloužilého dramatického básníka českého. (Ottův slovník naučný)

lfancy3.gif (583 bytes)

František Turinský * 21. 06. (16.1., 26.1.) 1797 Poděbrady, okr. Nymburk † 4. 09. 1852 Praha, pohřben v Hradci Králové - básník; dramatik;
Místa působení: Vlachovo Březí, Mikulov, okr. Břeclav;
1813 gymnasium v Praze
studia ve Vídni
ochotnické divadlo v Poděbradech

1822 ukončil právnická studia
1823 Libochovice při knížecím dietrichsteinském statku
1824-1826 ve Vlachově Březí jako justiciár při knížecím dietrichsteinském úřadě
23.10.1826 první sňatek v Libochovicích s Veronikou Wilímkovou
1826 Mikulov
1834 druhý sňatek v Hradci Králové s Alžbětou Vírovskou,
1837 správce dittrichsteinského panství ve Žďáru n.Sázavou
1846 jmenován vrchním ředitelem spojeného panství Libochovice-Budyně n. O.
Vlachovo Březí
Žďár
1848 účastník Slovanského sjezdu
1849 okresní soudce na Křivoklátě
Literatura: Pernica, B.: Písemnictví na západní Moravě. Kulturně-historický nástin. Přerov. Zejda, R. - Jurman, H. - Havlíková, L.: Slovník spisovatelů okresu Žďár nad Sázavou. Velké Meziříčí 1992.

lfancy3.gif (583 bytes)

František Turinský a rok 1848
Ing. Otakar Špecinger
15.11.2003

Jednou z osobností spojených s událostmi roku 1848 byl také František Turinský. Necelých padesát šest let života jej zavedlo do různých míst naší vlasti - a shodou okolností také dvakrát na Podřipsko.
František Turinský se narodil dne 26. ledna 1797 v Poděbradech, kde byl jeho otec městským protokolistou.1 Tam také vychodil základní školu, načež roku 1813 odešel na gymnázium v Praze. Po jeho absolutoriu se chtěl věnovat medicíně, avšak vzápětí dal přednost právnické fakultě. Z Prahy sice nakrátko odešel do Vídně, ale brzy se vrátil a svá univerzitní studia zakončil roku 1822.2
V těchto letech se Turinský zabýval také filozofií a především literaturou. Četba německých prací G. E. Lessinga, F. Grillparzera a dalších, ovšem i domácích tvůrců ho záhy přivedla k vlastní básnické a posléze dramatické činnosti. Na jeho růst mělo silný vliv přátelství s V. K. Klicperou a ostatními mladými i staršími představiteli tehdejšího obrozenského dění. Přitom Turinského cele ovládlo romantické cítění, které se potom projevovalo láskou k českému jazyku a nadšeným vlastenectvím.
Už od roku 1816 uveřejňoval František Turinský své básně, prodchnuté skutečným poetickým duchem a obrazotvorností, v časopise „Rozmanitosti“, vydávaném Janem Hýblem. Některé z nich vytvořily sbírku „Elegie polabské“ - a Turinský je při kytaře zpíval o prázdninách na hrobě své první lásky Karolínky v Poděbradech.3 S Klicperou také hrával každé léto s divadelními ochotníky v Nymburce, Chlumci nad Cidlinou či doma. V roce 1820 pak v Německu vyhledal místo posledního odpočinku studenta Karla Sanda, který zavraždil dramatika Franze Kotzebuea (1761 - 1819), proslulého hlasatele evropské reakce.
Tehdy náležel Turinský ke kruhu Josefa Jungmanna, který některé jeho básně zařadil do své „Slovesnosti“, vydané roku 1820.4 Značnou proslulost si pak František Turinský získal roku 1821, kdy v Hradci Králové vyšlo jeho drama „Angelina“. Přiklánělo se k tzv. osudové německé tragédii, avšak podle soudobých názorů např. Františka Palackého (přes některé jeho výhrady) bylo „nejskvělejším úkazem na obzoru tehdejší básnické literatury české.“ 5
Po skončení univerzitních studií nastoupil Turinský praktikantské místo v advokátní kanceláři v Praze, ovšem pouze nakrátko. Neboť v březnu 1823 se poprvé objevil na Podřipsku. Přijal místo aktuára na velkostatku knížete Dittrichsteina v Libochovicích. Ve vlasteneckých kruzích už tehdy představoval známou postavu. Svědčí o tom skutečnost, že byl nadšeně přivítán skupinou pokrokových mužů dolního Poohří v čele s Františkem Cífkou z Budyně n. O., který dokonce k této příležitosti složil oslavnou báseň. 6
Tehdy zůstal Turinský na Libochovicku pouze do konce roku 1824. Potom byl přeložen na dittrichsteinské panství ve Vlachové Březí v jižních Čechách jako justiciár, načež od února 1826 přešel v téže funkci do hlavního sídla knížecího rodu v Mikulově. S Podřipskem však zůstával ve vřelých stycích. Vždyť se předtím sblížil s Veronikou Willímkovou z Chotěšova, vdovou po dittrichsteinském purkrabím - a navzdory určité nevůli své vrchnosti s ní dne 23. října 1826 uzavřel v Libochovicích sňatek. 7
V té době se zároveň dál rozvinula Turinského literární činnost. Jeho básně bylo možno číst v časopise „Zvěstovatel“ 8 - a v letech 1823 až 1825 četné z nich uveřejnil Josef V. Chrněla ve svých třech almanaších. 9 Přitom se rozrostl i přátelský okruh Františka Turinského, ke kterému předtím i potom trvale přibyli Václav Hanka, Š. K. Macháček, Václav Krolmus i jiní. Od roku 1827 pak vycházely Turinského básně rovněž v „Muzejníku“ F. Palackého (vedle veršů J. K. Chmelenského, J. V. Kamarýta i dalších).
Během svého mikulovského působení František Turinský ovdověl, aniž by mu bylo toto manželství přineslo vlastní potomstvo. Postaral se ovšem patřičně o dvě nevlastní dcery - a v roce 1834 se oženil podruhé. Svatbu zprostředkoval V. K. Klicpera a konala se v Hradci Králové. Alžběta, rozená Vírovská, dala potom Turinskému několik dětí.
Kolísavý zdravotní stav a náročné úřední povinnosti způsobily, že v Mikulově se Turinský mohl jen málo věnovat literární tvorbě. Nikdy nedokončil svou historickou tragédii „Vladyka Mirovít“, ale ani drama „Záviš Vítkovec z Růže“, které koncipoval jako protiklad ke Grillparzerově hře „Konigs Ottokars Glück und Ende“ z roku 1825. Turinský tento kus přeložil a pokusil se o jeho českou vlasteneckou variantu, avšak nedostalo se mu k takovému dílu nakonec potřebného času. 10
V květnu 1837 byl František Turinský ustanoven vrchním ředitelem dittrichsteinského panství ve Žďáru n.Sáz. Tam napsal a vydal své drama „Virginie“, které bylo v oněch dobách dosti často provozováno. Pojednává o boji římského lidu proti krutovládě císaře Claudia a obecenstvem bylo zcela správně chápáno jako záměrná alegorie poměrů v habsburské monarchii. Živě napsaná hra, ve které autor otevřeně hlásal své politické, svobodomyslné a demokratické přesvědčení, byla veřejností přijímána všude doslova s nadšeným pochopením. 11
Své ideje však František Turinský uplatňoval ve Žďáru n. Sáz. také v úřední praxi a ve společenském životě. Záhy se pak stal známým i svou spravedlností a vůbec celkovým postojem k poddanému lidu. Jeho vlastenectví tu dokonce přerostlo v uvědomělé sociální cítění. Neboť Turinský nedopouštěl, aby docházelo k nadměrnému vydírání venkovského obyvatelstva, pečoval o zabezpečování jeho práv - a pod. Známou a častěji citovanou příhodou se stal spor se zmocněncem Josefa Dittrichsteina, když úředník vmetl Turinskému do tváře výtku: „Vy tedy jste vrchním poddaných a nikoliv vrchnosti!“. 12
Vzhledem k výtečné pověsti, získané mezi poddanými, se mohl Turinský udržet ve svém postavení jen z toho důvodu, že byl zároveň vynikajícím správním a hospodářským odborníkem. Jinak ale od počátku patřil k vůdčím postavám vlasteneckých kruhů ve Žďáru n. Sáz. a dalekém okolí. S jeho tehdejšími názory nás seznamuje částečně uchovaná korespondence. Když se např. v létě roku 1844 léčil v Karlových Varech, napsal Turinský manželce: „U Karlova zřídla nalezl jsem ztracené zdraví své. U Karlova pramene jsem přísahal věren zůstat vlasti své a kdybych měl být Čechem posledním! Má vlast a Ty, rozmilá Bětuško, a naše děti! Já slzím vždy, vzpomínám-li na vlast svou milenou. Jak krásná jest a jakou by musela být, kdyby byli všichni její synové pravými syny!“ 13
Avšak to už se stále víc hovořilo o návratu tohoto zaníceného vlastence na Podřipsko. Až konečně dne 7. března 1846 byl František Turinský jmenován vrchním ředitelem spojeného panství Libochovice-Budyně nad Oohří.14 Ihned i s rodinou přesídlil do krajiny, kterou měl vždycky doopravdy rád, a které dříve i nyní věnoval nemálo svých básní. Uveďme z nich alespoň „Říp“, „Při odchodu z Libochovic“ apod. Na Libochovicku byl Turinský opět velkolepě uvítán - vyzdobené domy, jezdecké banderium, veliká shromáždění lidu atd. o tom podaly výmluvné svědectví. Však také byl František Turinský vskutku nevšední osobností - vysoký panský úředník, ale zároveň český básník a obhájce práv svých poddaných! 15
Vlastenecké kruhy či prosté venkovské obyvatelstvo na Libochovicku, ba na celém širokém Podřipsku také v oněch letech Turinský ani v nejmenším nezklamal. Měl tu ostatně prožít nejdramatičtější a zároveň i nejúspěšnější léta svého života. Revoluční rok 1848 se blížil - a obyvatelstvo Evropy i rakouského mocnářství se dávalo do pohybu. A František Turinský, ačkoli byl svým postavením představitelem feudálního zřízení, se jednoznačně přiřadil na stranu poddaného lidu a svého národa - a dal se plně do služeb veškerého tehdejšího vlasteneckého usilování.
Odrazilo se to na mnoha událostech, které se po dobu tohoto druhého zdejšího pobytu Františka Turinského na Podřipsku odvíjely, aby vyvrcholily právě v roce 1848. Po celé krajině kolovaly např. letáky, vyzývající vesničany k ozbrojenému povstání. A tak úřady vložily do Libochovic kvůli obavám z nepokojů posádku husarů. Ti však sami vyvolávali incidenty, takže se Turinský nejednou dostával do víru událostí. Zasahoval totiž proti provokativním excesům císařských vojáků, pranýřoval zbytečné šikanování obyvatelstva, intervenoval opakovaně na krajském úřadě v Litoměřicích a třebaže úředně patřil k vládnoucím kruhům, ve skutečnosti se tím ztotožňoval s tehdejšími revolučními tendencemi. 16
Zároveň neúnavnou agitací právě František Turinský znemožnil, ačkoliv se o to litoměřičtí Němci energicky pokoušeli, volbu jakéhokoli delegáta zdejší krajiny do svolávaného říšského sněmu ve Frankfurtu nad Mohanem. Sám se ovšem stal řádným účastníkem Slovanského sjezdu v Praze v červnu 1848 - a jenom zázrakem unikl po jeho rozehnání policejním špiclům vídeňské vlády. Ovšem nakonec to byl on, vrchní František Turinský, kdo s radostí a zadostiučiněním osobně vyhlašoval před shromážděným davem obyvatelstva z balkonu svého bydliště v domě č. 87 v Libochovicích, že skončilo poddanství, byla zrušena robota a rozpadl se staletý zpátečnický řád! 17
Tím ale skončila i činnost patrimoniálních úřadů a František Turinský v březnu roku 1849 provždycky opustil Libochovice. Po výměně dopisů s knížetem Josefem Dittrichsteinem odešel na Křivoklátsko. 18 Nemohl proto už v Libochovicích uskutečnit velké představení své poslední hry „Pražané roku 1648“, které připravoval s lidmi z několika sousedních vesnic. Toto drama začal psát už během svého prvého působení na Podřipsku, ale dokončil je teprve nyní, patrně roku 1847. Úřady sice zamýšlenou velkolepou inscenaci v přírodním prostředí nepovolily, avšak ještě koncem roku 1848 byla tato hra s velkým úspěchem provozována ve Stavovském divadle v Praze a poté na mnoha dalších místech, pročež zároveň vyšla tiskem.
Po odchodu z Podřipska se František Turinský stal okresním soudcem na Křivoklátě. Rovněž tam se vzápětí pustil do vlastenecké činnosti, jak dosvědčuje např. veřejná akademie, kterou nachystal roku 1851. Trpěl však přitom stále více srdeční slabostí a nepříjemnou dnou. Už předtím nemohl kvůli tomu na svatbu své švagrové do Hradce Králové 19 a roku 1852 se dokonce rozhodl zakoupit pro svou ženu v jejím rodném kraji „vdovské sídlo“. Po jeho převzetí v Dolní Přími 20 se však musel při návratu ze zdravotních důvodů zastavit koncem srpna v Praze. Zůstal ve všeobecné nemocnici a nejprve manželku od zbytečné návštěvy odrazoval. Poté jí však vzkázal, aby rychle přijela - a zemřel téměř v jejím náručí dne 4. září 1852. 21
Paní Alžběta zařídila převoz ostatků do Hradce Králové, kde byl František Turinský pohřben na tzv. pouchovském hřbitově. Báseň, vytesanou na náhrobku, sepsal jeho nejvěrnější přítel V. K. Klicpera. A tehdejší tisk ukazuje, že náhlý a nečekaný odchod Turinského byl všeobecně želen. 22 Smutek pochopitelně zavládl i na Podřipsku.
Vdova s osmi nezletilými dětmi se urychleně přestěhovala na Královéhradecko. 23 V pozůstalosti Františka Turinského byla objevena řada do té doby nepublikovaných básní, které potom zčásti vyšly v „Lumíru“. 24 Nalezla se i rozepsaná divadelní hra „Zůstane při starém“, 25 kterou Turinský začal psát dne 27. prosince 1847 v Libochovicích. Značně velké torzo nasvědčuje, že se autor obával ještě horšího vývoje na selském venkově, než k jakému potom roku 1848 došlo, ale patrně následkem skutečného průběhu událostí už politicky neaktuální hru ani nedopsal.
Když dozněly nekrology, František Turinský se začal zvolna vytrácet z povědomí veřejnosti. Pro záchranu jeho památky učinilo nejvíc teprve studentstvo v Poděbradech, které ke 30. výročí smrti tamního rodáka uspořádalo rozsáhlé oslavy ve dnech 2. až 4. září 1882. Byla odhalena pamětní deska Turinského, zorganizován průvod a kulturní večer, uspořádána výstavka a publikován pamětní spis. 26 Návazně pak došlo k vydání básníkových spisů v „Národní bibliotéce“, tehdy velmi oblíbené pražské knižnici.
Ze stránek mnoha závažných literárních či historických prací však František Turinský postupně vymizel. 27 Někde se potkáváme téměř jen s jeho jménem, jinde ho nenalézáme vůbec. Ještě Václav Flajšhans k roku 1901 napsal, že „naše vlastní však písemnictví dramatické stvořili teprve nástupcové Thámů a Štěpánka - tj. co ve veselohře Klicpera, to v truchlohře František Turinský“. A hodnotí básníkovo dílo jako „kabinetní kousky jemné práce literární“, jako sice počátky, ale „počátky pěkné“, které proti pokusům z konce předešlého století stály „nekonečně umělecky výše“. 28 Avšak postupně takovýchto hodnocení ubývalo a kupř. Václav Vlček nevěnuje ve svých obsáhlých „Dějinách české literatury“ Františku Turinskému už ani samostatný odstavec. 29
A ještě hůře je tomu z politicko-historického hlediska, kde nanejvýše v regionálních publikacích bývá zhodnocována obrozenecká činnost vlastence Františka Turinského. V tomto směru vedle Poděbrad se však zařazují na čestné místo právě Libochovice. 30 Při žádné příležitosti, která kdy nastala, se toto město neopomenulo hlásit k památce Františka Turinského. Dále posílit tuto tendenci zůstává proto i cílem této skromné stati!

Poznámky:

1) Rodný dům. č. 41/I. v Palackého ulici je stará poděbradská radnice, která do roku 1814 měla renesanční vzhled ze 14. století.
2) Zkouška z civilního práva u apelačního soudu v Praze dne 16. listopadu 1822 a právnická přísaha dne 8. ledna 1823.
3) Emil Felix, Milenky českých básníků; Plzeň, 1940. Příjmení tajemné Karolínky, která zemřela třináctiletá, není známo.
4) Dne 6. června 1819 napsal Josef Jungmann příteli Antonínu Markovi: „Já nyní jako kůl stojím opuštěný... jen Turinský a někteří mladíci ke mně docházejí...“ Bylo to v době sporů o časoměrný verš, marně zastávaný Jungmannem. Také Turinský zpočátku psal v časomíře, třebaže se záhy orientoval převážně na rytmickou poesii.
5) František Palacký poslal Turinskému téměř neprodleně posudek, který ale nechtěl pro svou kritickou nezkušenost uveřejnit. Až po několika letech otiskl tuto recensi v „Muzejníku“.
6) Památník národního písemnictví; fond František Turinský obsahuje zlomek básníkovy pozůstalosti v jediném kartonu. Jde o torzo přijaté i odeslané korespondence, 4 vlastní rukopisy, 2 cizí rukopisy a 4 tisky. Část těchto památek se dokonce týká syna Morice Turinského, který byl až do první světové války úředníkem pojišťovny Phoenix v Praze. Viz dále jen PNP. - V tomto fondu je m.j. i text zmíněné Cífkovi básně.
7) Viz PNP, kde dochován oddací list. Turinskému bylo 29 let, nevěstě 42 let. Viz též matrika oddaných děkanského úřadu v Libochovicích IV/61, uložená v StOblA Litoměřice.
8) Zván též „Vlastenský zvěstovatel“.
9) Přesněji: pro léta 1823 a 1824 zněl název: „Almanach aneb Novoročenka“, ročník 1825 pak „Dennice aneb Novoročenka“.
10) Nehotový rukopis v PNP, viz pozn. č. 6.
11) Viz PNP, pozn. č. 6.
12) Josef Bechyně, František Turinský; in Kulturní měsíčník, GVU Roudnice n. Lab., roč. VII., 1971, č. 2 až 8.
13) Viz PNP, pozn. č. 6.
14) Fondy tohoto velkostatku, také s úředními spisy Turinského, jsou uloženy ve StOblA Litoměřice, depozitář Skalka.
15) Viz PNP, pozn. č. 6.
16) Viz pozn. č. 12.
17) Ulice už od minulého století nese Turinského jméno.
18) Viz PNP, pozn. č. 6. Dochován i dopis Josefa Dittrichsteina, který lituje, že ztrácí „právníka, básníka a řečníka“, který jistě má v novém postavení lepší možnosti či vyhlídky.
19) Viz PNP, č. 6.
20) Obec asi 9 km západně od středu Hradce Králové.
21) Viz PNP, pozn. č. 6 - Pamětní list Františka Turinského, Poděbrady, 1882.
22) Turinského odchodu želel z praktického hlediska i nadšený sběratel starožitností Václav Krolmus, jemuž Turinský zřejmě na venkově distribuoval jeho vlastenecké tisky. Viz PNP, pozn. č. 6, Krolmusův dopis ze 14. března 1848.
23) Zůstaly děti Barbora, Kateřina, Danubien, Ludmila, Otakar, Milada, Moric a Alžběta. Viz PNP, pozn. č. 6, poručnický list ze 16. listopadu 1852.
24) Jeho zakladatel k roku 1851 Ferdinand Břetislav Mikovec si Turinského velmi vážil, spolupráce však už nemohla vzniknout.
25) PNP, pozn. č. 6, kde je uchován rukopis.
26) Pamětní deska je umístěna na bývalé radnici, viz pozn. č. l, autorem byl Bohuslav Schnirch. - Materiály ze slavností z roku 1882 jsou uloženy ve StOA Nymburk, fond Hellichovo muzeum Poděbrady - a to včetně ohlasu těchto akcí v tisku.
27) Z význačnějších dílčích prací uveďme pouze studii J. Baťky v Časopise Českého Muzea, ročník 1938 (Ze styků Františka Turinského s Josefem Jungmannem).
28) Václav Flajšhans, Písemnictví české slovem i obrazem; Praha, 1901.
29) Zcela nesoustavně se v II. dílu tohoto obsáhlého díla, vydaného roku 1940, hovoří o Františku Turinském jenom na pěti místech.
30) František Turinský bývá uváděn v každé lokální publikaci města Libochovic, ovšem bez podrobností, pouze stručnou charakteristikou. Povědomí o jeho významu však očividně představuje část trvalých místních tradic. Jako jejich výraz publikoval autor této právě předkládané studie její I. variantu pod názvem František Turinský už v ročníku XXIV. Vlastivědného sborníku Litoměřicko z roku 1988 (vyd. OM Litoměřice).

lfancy3.gif (583 bytes)

TurinskyFrantisek01.gif (21180 bytes)

František Turinský

František Turinský (nar.1797) pobýval v letech 1824-1826 ve Vlachově Březí jako justiciár při knížecím dietrichsteinském úřadě. Udržoval přátelské kontakty s mnoha literáty a dramatiky té doby (Klicperou, Krolmusem, Hankou a dalšími). Za svého pobytu ve Vlachově Březí se podílel na organizování divadelního života. Sám psal divadelní hry, a to již jako autor vyššího stylu (Angelina, 1821). Dokončil zde tahé svou hru „Pražané v roce 1848“, která však kvůli cenzuře byla krátce uváděna až do roku 1848. Jako významný vlastenec však měl problémy s úřady a pro jeho smýšlení mu hrozilo i vězení.

František Turinský

„Jsem jenom Čech, který sobě z hloubi duše přeje, aby národ jeho k poznání přišel cestou nejkratší - cestou svého jazyka.“

Pobyt Františka Turinského ve Vlachově Březí byl sice ohraničenu dobou poměrně krátkou, byl zde na panství knížete Dietrichsteina justiciárem od 4. prosince 1824 do 8. února 1826, ale přesto v jeho literární tvorbě ten čas představuje několik důležitých článků z celého řetězu plodné spisovatelské práce. Turinský, který se narodil v Poděbradech 16. ledna 1797, vystudoval gymasium v Praze a v roce 1822 ukončil právnická studia, byl po celý svůj život příkladem statečného vlastence a vzdělance, jemuž národní obroda byla nade vše. Jeho dramaticko-básnická tvorba byla značně rozsáhlá a po stránce umělecké byla velmi kladně hodnocena i za hranicemi naší země, některá díla byla také přeložena do německého jazyka.

Již za studií probouzí se v něm četbou Lessinga uvědomělá láska k tehdy tak zubožené vlasti a potlačované mateřštině. Humanistické a pokrokové ideje čerpá z Bolzanovy filosofie, zvláště na něho působí jeho exhorty, v nichž jsou kritizováni tvrdí a byrokratičtí úředníci, kteří vládnou lidu, ale jeho jazyk neznají. Všechny ušlechtilé zásady promítal Turínský později do vlastní právnické činnosti a jeho spravedlivý Postoj vůči prostému lidu dokumentuje jeho ryzí charakter i opravdový sociální cit. Pro své neskrývané vlastenectví, proklamované i na veřejnosti a spisovaelskou tvorbu musel nejednou obhajovat i vlastní existenci.

V rodných Poděbradech, Chlumci a v Nymburku s nadšením vystupoval na ochotnických scénách a stejně jako mnozí jeho vrstevníci spatřoval v divadle velmi účinný prostředek jak proluvit k lidu nejsrozumitelněji. Jeho dramatickou tvůrčí koncepi jistě značně ovlivňovalo a formovalo přátelství a srdečné vztahy s mladými představiteli české musy Hýblem, Tomsou, Maháčkem, Hankou, Krolmusem, Klicperou, Chmelou, Kolárským a dalšími. Nejvěrnější přátelství bylo však uzavřeno mezi ním, Klicperou a Chmelou a v duchu tehdejšího romantismu byl tento svazek zpečetěn přísahou, že ten kdo z nich přečká svého druha, postará se o důstojný epitaf na jeho náhrobku. V. K. Klicpera závazek také skutečně splnil, když napsal dvacetiřádkový verš zesnulému Turinskému pro náhrobní kámen, když byl jeho přítel pochován na pouchovském hřbitově u Hradce Králové.

Do Vlachova Březí přišel Turinský z Libochovic (hlavní sídlo knížete Dietrichsteina) se svou první ženou Veronikou, kdy už měl za sebou křest dramatické prvotiny Angelina, tragédie o čtyřech jednáních, jejíž děj je zasazen na slunné pobřeží Itálie za časů hrdinských trubadurů. Kritika dvacátých let minulého století přijala Turinského debut velice příznivě a mladý básník si snad nejvíce vážil uznání F. Palackého, který mu dopisem vyjádřil upřímnou radost nad jeho vystoupením, v němž viděl přínos pro českou zemi, hlavně ve znovuvzkříšení českého jazyka.

Nás přirozeně zajímají souvislosti s jeho pobytem ve Vlachově Březí a tak přicházíme k zajímavému zjištění, že právě zde došlo k dokončení a poslední úpravě dramatické básně Pražané v roce 1848, opěvující hrdinný boj pražských studentů pod vedením profesora Jiřího Plachého při hájení Prahy proti Švédům. Toto drama však čekalo na uvedení na scéně Stavovského divadla v Prae plných pětadvacet let, až v roce 1848 po vyhlášení konstituce, která na krátký čas uvolnila sevření cenzury, jen po tu dobu, než se opět dostal k moci tvrdý bachovský režim.

Rovněž lyricko-epická báseň Lutobor vznikla za Turinského justiciárování na březském zámku a zde byl také inspirován nealekým Husincem ke stejnojmenné básni, která patří mezi nejtarší básnické projevy úcty k Janu Husovi. Genius loci starobyého Husova domku v Husinci zřejmě však nezapůsobil pouze na Turinkého lyriku, ale jak svědčí poslední verše básně, vyburcoal ho i k oprávněné a rozhořčené výtce, když spatřil na místě pro Čechy tak posvátném obraz hrubého zneuctění:

„Aj vinopalna tu jest! Sousedi sem se sešlí!
Hanba nevýslovná! Krajané! Zastyďte se! Hanba!
Vzešla tu sláva a čest! Plačte pro ztrátu její!“

Spravedlivé memento mladého básníka-právníka by jistě dnes našlo plné zadostiučinění, kdyby mohl shlédnout s jakou péčí a pietou bylo upraveno toto národní poutní místo v rodišti jednoho z největších Čechů.

K dokreslení Turinského mravního profilu slouží jistě i jeho pevné stanovisko, v jehož smyslu dopisoval nadřízeným úřadům výhradně česky a nepoužíval při tom ani tehdy neodmyslitelných ponížených oslovení jako slovutný, slavný, veleslavný, vysoce urozený apod., a teprve po striktních příkazech nejvyšších míst musel ustoupit nátlaku moci a při styku s úřady používal německého jazyka. Když vypukly pražské bouře, našlo se dost udavačů, kteří ho označili za nebezpečného konspirátora, který pobuřuje sedláky a posílá je do pražských protistátních akcí. Jenom díky své právnické zdatnosti a zásahu četných přátel unikl jistéu uvěznění. Ani v těžkých dobách bachovského absolutismu nezapíral své přesvědčení a motto v záhlaví našeho stručného vyrávění je vyňato z jeho listu knížecímu plnomocníku baronu Leykamovi, v němž se zodpovídal ze svého vlasteneckého jednání a přesvědčení. Byla to odpověď, která byla v plné shodě s celým životem Františka Turinského.

 

lfancy1.gif (1168 bytes)

Zpět na osobnosti

Zpět na hlavní stránku