|
Dachau byl prvním nacistickým koncentračním táborem, nacházel
se zhruba 15 km severozápadně od Mnichova. Jeho zřízení oznámil 20. března
1933 Heinrich Himmler necelé dva měsíce po nástupu nacistů k moci. Již
22.3.1933 byli do Dachau přivezeni první vězni.
V červnu 1933 se stal velitelem tábora Theodor Eicke. Vypracoval a vyzkoušel
systém správy koncentračních táborů a zacházení s vězni. Podstatou byla
soustavná terorizace vězňů a snaha o jejich co nejdůkladnější ponížení.
Navrhl rozdělení táborů na přísně střeženou vězeňskou část a takzvanou
administrativní zónu. Prosazoval také myšlenku, že vězňové si nesmí ani na
okamžik odpočinout od teroru, fyzických trestů nebo ponížení. Zabýval se
zapojením vězňů do výroby jako levné pracovní síly a řešil ekonomiku táborů
do nejmenších detailů tak, aby byly za všech okolností maximálně ziskové.
Zabýval se ostrahou táborů zejména elektrickým plotem a strážními věžemi.
Systém byl aplikován i na ostatní koncentrační tábory. Dachau sloužilo jako
„modelové zařízení“, cvičili se tam strážci pro další koncentrační tábory a
jednotky SS-Totenkopfverbände. Theodor Eicke byl za své zásluhy jmenován
inspektorem celého systému koncentračních táborů.
Za 12 let existence tábora jím prošlo nejméně 188 tisíc lidí
z více než 30 zemí Evropy. Téměř třetinu z nich tvořili Židé. Nejméně 28
tisíc registrovaných vězňů v Dachau zahynulo, celkový počet obětí se však
odhaduje na 67 tisíc.
V Dachau byli zpočátku vězněni političtí odpůrci režimu.
Politickým vězňům se podařilo obsadit většinu významných pozic ve vězeňské
samosprávě a udržet si je po celou dobu existence tábora - díky tomu mohli v
mnoha případech pomáhat ostatním vězňům. Později k nim přibývaly další
skupiny vězňů - svědkové Jehovovi, Romové či homosexuálové. Přibývali také
židovští vězňové. Po „křišťálové noci“ bylo do Dachau zavlečeno více než 10
tisíc Židů z celého Německa. Byli propouštěni až po několika týdnech, když
slíbili, že opustí Německo. Většina z nich po zkušenosti z koncentračního
tábora skutečně raději volila emigraci.
Během války přibývaly do Dachau nejrůznější další skupiny vězňů z
okupovaných zemí. Z Dachau se stále více stávalo místo masového vraždění. V
říjnu 1941 bylo např. do tábora deportováno a následně zastřeleno několik
tisíc sovětských zajatců. Od ledna 1942 byla část vězňů, tzv. „invalidů“,
odvážena na zámek Hartheim u Linze, kde byli zavražděni plynem. Také v
Dachau byla vedle rozsáhlého krematoria vybudována plynová komora, ta však
nikdy nezačala sloužit masovému vraždění. V táboře byly až do osvobození
prováděny popravy.
Himmler vydal 5. října 1942 příkaz transportovat všechny židovské vězně z
koncentračních táborů na německém území do Osvětimi. Všichni židovští
vězňové z Dachau byli rovněž deportováni. V zimě 1942 začali lékaři SS
v táboře provádět na vězních bolestivé lékařské pokusy, které často končily
smrtí.
V roce 1942 byla vytvořena síť pobočných táborů Dachau, jejíž vězňové byli
využíváni především pro otrockou práci pro německý zbrojní průmysl. V
pobočných táborech Dachau bylo vězněno až 37 tisíc vězňů. V největším
komplexu pobočných táborů v Landsbergu am Lech vznikaly podzemní továrny, na
jejichž vybudování byli deportováni především židovští vězni z táborů na
východě. Na přelomu let 1944 a 1945 tam ve vražedných podmínkách pracovalo
zhruba 30 tisíc vězňů.
Také v hlavním táboře panovaly na konci války katastrofální podmínky. Dachau
bylo kvůli vězňům evakuovaným z táborů likvidovaných v souvislosti s
postupem spojeneckých armád neúnosně přeplněno. Tisíce vězňů padlo za oběť
tyfové epidemii. 29. dubna 1945 bylo 30 tisíc vězňů tábora bez boje
osvobozeno jednotkami americké armády. |
