Z KRONIKY JEDNOHO RODU

Rozhodly jsme se o vánocích roku 1933 přivésti na papír a tím zachovati pro budoucnost vzpomínky na události vížící se k domu v Poděbradech zvanému Dvůr.

Lína Englová, Bohuša Obereignerová

 


OBSAH

1. Dům na předměstí

2. Obyvatelé domu na předměstí

2. 1. Starší generace: pradědeček a prababička

2. 2. Druhá generace: dědeček a babička Boučkovi

2. 3. Třetí generace: moje matka a její sourozenci

3. Třetí a čtvrtá generace

Dům na předměstí za strýce Bohumila a tety Boženy. Počíná generace čtvrtá

4. Ti, kdo vyšli z domu na předměstí

4. 1. Marie Boučková-Havlíčková

4. 2. Pavlína Boučková-Obereignerová

4. 3. Růžena Boučková-Englová

4. 4. Božena Boučková-Hellichová

4. 5. Zdenko Bouček

4. 6. Otakar Bouček

4. 7. Gabriela Boučková-Brzorádová

4. 8. Quido Bouček

4. 9. František Bouček

5. Doslov

 

Zpět na hlavní stránku


 

1. Dům na předměstí

Bertík - Míla - Míla - Jirka - Roberta - Jarda - Božena - Boža - Bohuša - Paula  - Šinka - Robka - služka Anna - Vláďa
Dvůr sloužil po generace k setkávání rodiny a k setkávání s hosty

 

PodebradyDvur5.jpg (87111 bytes)

Jest jistě málo z domorodých Poděbraďanů, kteří by nevěděli, kde je v městě dům zvaný Dvůr, v kterém dlouhou řadu let žije rod Boučků (Husova třída 30 a roh ulice Boučkovy).

Jde-li kdo z poděbradských návštěvníků s hlavního náměstí ulicí zvanou Nymburskou stále směrem západním, dostane se asi po pěti minutové chůzi k evangelickému kostelu, s několika lipami v popředí a pokračuje-li týmž směrem dále, přijde na silnici, po jejíž pravé straně stojí už jen nízké přízemní domky. Za nedlouho octne se u zdi starého parku s krásnými stromy a tu už došel Dvora. Na konci zdi uvidí jednopatrový dům, velmi prostého zevnějšku hledící svými šesti okny v přízemí a tolikéž v prvním patře k jihu do ulice zvané Na Vinicích.

Tento dům tak střízlivého zevnějšku, obrostlý částečně samopnoucím vínem, choval nepřetržitě ve svých zdech od čtyřicátých let minulého století již čtyři, ba může se říci pět generací jednoho rodu.

Širokými vraty, původně těžkými železnými, vždy zeleně natřenými, za dne stále otevřenými a nyní drátěnými, vejde se do prostranného dvora tvaru pravidelného obdélníku. Je vydlážděn velkými kameny nepravidelného tvaru. Z těch větších býval utvořen chodník podél zdí obytného domu. Ještě je před sebou vidím a pokaždé postrádám, když nyní vcházím do Dvora, neboť kameny jsou nyní nahrazeny betonovými plotnami.

 

 

Ve svých vzpomínkách nevidím Dvůr nikdy prázdný, ale vždy oživený, když ne milými postavami dospělých obyvatelů, tak jistě skupinkami dětských postaviček hrajících si nebo honících se po dvoře a plašících drůbež. Nescházeli tu ovšem ani psi, aby každého příchozího nepřivítali ať už očicháváním nebo štěkotem. Zajdu-li hluboko do svých vzpomínek, stávala na dvoře velká voznice s vodou, někdy kočár, do něhož zapřahal nebo od něho vypřáhal kočí koně a ještě dříve v době letní honili dvorem krávy ven k Labi, aby se vyplavily.

Ale tomu už je dávno! To ještě babička tu vládávala a na Dvoře pobývala, aby právě ze Dvora řídila správu celého statku. Vidím ji za jednoho letního odpoledne sedící na sedátku z březových větví ve stínu před obytným domem. Svíjí bavlnu s přadena, které drží strýc Otakar. K takovýmto úkonům babička často své syny ‚zapřáhávala když byli doma na dovolené. Aby si takovou povinnost učinil zábavnější, kroky na zad dostal se až na protilehlou stranu Dvora k seníku. Bylo pro mne velmi zábavné, že nit se táhla od strýčka k babičce přes celý Dvůr.

Přímo proti hlavním vratům, jimiž se do statku vcházelo, na protilehlé straně dvora vysoká laťková vrátka umožňovala vchod na širokou cestu (hlavní cesta) v zahradě. Těsně u těchto vrátek, která se zvláštním klapnutím se zavírala, stálo několik velmi starých tamaryšků, v létě krásně růžově kvetoucích až do konce r. 1930, kdy po krutých mrazech předchozího roku vzaly za své. Nelze i nevzpomenouti staré dřevěné pumpy, nedaleko vrátek a těch milých tamaryšků, s kamenným korytem a stružkou odvádějící přebytečnou vodu k hnojišti. Kolik vzpomínek váže se k této pumpě! Kolik chvil plných rozkoše prožily tu děti čtyř generací! Koryto plné vody i bez ní je k sobě přitahovalo.

Po levé a pravé straně uzavírala Dvůr stavení a to: po levé ruce vstupujícího do statku bylo úzké stavení s mléčným sklepem, vedle něho vysoká zděná stodola, nesoucí na svém štítě letopočet 1856, uzavírala se velkými černými vraty. K této družila se budova (kůlna na kočáry) rovněž s velkými vraty: to bylo místo pro různé vozy, kočáry, saně a všeliké haraburdí a odtud po dřevěných stupních vystupovalo se na špýchar. Nízký zděný domek s malými okny uzavíral blízko zahradního plotu levou řadu budov. V něm byl byt pro kočího nebo zahradníka a v pravé půlce bývala prý za dávných dob sušárna na ovoce, zvláště švestky, ty babička sušívala a pak zpeněžila.

Po straně pravé, směrem od zahrady vzhůru k obytnému stavení, stály chlévy pro 8 -10 krav a stáj pro pár koní. Před chlévy, poněkud do dvora zasahujíc, byla cihlová stavba s třemi otevřenými oblouky proti pumpě a jedním proti hlavnímu vchodu, měla dřevěný strop sloužící za seník. Pod oblouky bývala za prvního majitele tohoto hospodářství našeho dědečka skládána čerstvá píce pro dobytek, (za nimi byly chlévy), bývalo tu také složeno dříví, stávaly tam řezačky, velmi nebezpečné všetečným prstům nezkušených ochotníků, tam za všech dob sušívali prádlo při nepříznivém počasí a tam prý (podle tety Pauly) za doby našeho dědečka lékaře leželi i nemocní se zlomeninami, aby měli lékařskou pomoc blízko, když nebylo v Poděbradech ještě nemocnice.

Těsně u čtvrtého oblouku této loggie v koutku vedle stáje pro koně skromně, ale přece ne k přehlédnutí, uplatňoval se malý zděný bílými stěnami svítící hranol, jehož černá vrátka nebyla tehdáž označena dvěma nulami. V nízkých budovách po této pravé straně dvora za stájí s vystupujícím přístřeškem byly komory, pekárna sloužící též za prádelnu, spíž a konečně i kuchyň s nízkým stropem a zamřížovanými okny do zahrady. Z té po dvou schůdcích vystoupilo se do tmavého pokojíku hlavní budovy sloužícího za ložnici dědečkovi a babičce. Tu jsme se ocitli již v bytě o třech pokojích v přízemí, který svým jednoduchým biedemajerským zařízením zůstane v paměti nám vnukům ze sedmdesátých a osmdesátých let. Do domu bylo lze se dostati přímo ze dvora nízkou předsíňkou vydlážděnou červenými cihlami bez stropu, chráněnou před deštěm pouze střechou a ve dne uzavřenou polobrankou, oken neměla.

Pokud mám tento dům v paměti, nebyl nikdy dlouho tichý nebo na dlouho opuštěný, jak by tomu byl jeho klidný a střízlivý vzhled se silnice nasvědčoval. Byl pln ruchu a života zvláště v době letní až do let dvacátých tohoto století. Co činilo jej tak přitažlivým každému, kdo sem zavítal, a na co pak jistě rád vzpomínal a co nás děti města vábilo, byla krásná, stará (nejen v dětských očích), ale skutečně velká zahrada!

Ta milá stará zahrada! Kolik krásných chvil jsme v ní prožili malí i velcí! Dětem byla vzácnou a žádoucí v létě a na podzim bohatstvím ovoce, které spadané pod stromy chtivě bylo sbíráno. Zvláště na letní hrušky a jablka, sláďata a později i na švestky byly konány výpravy ve snaze domoci se nejhojnější kořisti. Milá byla svými zákoutími, kde bylo lze si hrát sám pro sebe a ve společnosti si zadovádět. Když v letech osmdesátých a devadesátých minulého století, bývaly jsme my pražské děti u babičky sice, ale nikoliv už ve Dvoře, který v té době patřil již strýci Bohumilovi, nemohly jsme se čtvrté hodiny odpolední dočkati. Teprve tato chvíle opravňovala nás žádati o dovolení k návštěvě Dvora. Jak jsme tam pospíchali s bratranci Havlíčkovými! V zahradě jsme se cítili náležitě volnými a svobodnými. Zahradu ve Dvoře měli jsme všichni za nejkrásnější a nejblaženější místo na světě. (Domnívám se, že mluvím za všechny, kdož ji kdykoliv poznali). Mám na ni jinou vzpomínku a to hodně poetickou. Byla to ona, která první mně, asi pětileté holčičce dala pocítiti krásu kvetoucích stromů. Vzpomínám si, jakým ohromujícím dojmem působily na mne růžové květy rozkvetlých jabloní. V zahradě byly také altánky. Besídka laťová, divokým vínem obrostlá hned vpravo od vrátek ze Dvora proti tamaryškům bývala vyhledávána hlavně za deštivého počasí a také proto, že byla nejblíže obydlí. Šlo-li se z hlavní široké cesty uprostřed zahrady některou pěšinkou vlevo k západní zdi, došlo se k empirovému glorietu. Stojí tam podnes vestaven do zahradní zdi bílý šestihranný čínský pavilonek s prohnutou špičatou šindelovou střechou, v jejímž středu nese železná tyč půlměsíček. Původně na příčkách visely prý i zvonečky, těch jsem bohužel tam už neviděla. Po dřevěných točitých schodech s dřevěným zábradlím vybíhali jsme na pavláčku. Jaká to byla rozkoš rozhlížeti se odsud a viděti s výše daleko do zahrady! Odtud byl mnou vždycky obdivován blízko rostoucí rozložitý javor s bílými zeleně vroubenými listy. Vyhlížel tak neobyčejně. Děti ovšem s pavláčky vrazily hned skleněnými dveřmi dovnitř do šestihranného pokojíčku s bílou podlahou, ale prázdného. Postavily se k oknům zaskleným barevnými skly. Nelze popsati požitek, jaký jsme měly, dívajíce se hned modrým, hned zase zeleným neb žlutým a červeným sklíčkem ven na silnici pod pavilonkem na chodce, nebo na protilehlou mez a pole za ní. V přízemní síňce čínského pavilonku a pod pavláčku ukládali dělníci pracující v zahradě svoje nářadí.

Gloriet

Nedaleko odtud na křižovatce pěšinek vábila k sobě pozornost dětskou mramorová nádrž na vodu, přitékající čerpáním z blízké dřevěné pumpy. Pokud se však pamatuji pumpa v činnosti už nebyla, zapadla, zapadla zcela mezi hustým křovím bezovým a nádrž byla prázdná sloužíc jen za rejdiště dětem. Zajímala nás kromě toho nějaký čas také tím, že v ní byly řecké želvy, které přivezl z Bosny kočí Johan, odbyvší si tam svou vojenskou povinnost.

Se široké hlavní cesty uprostřed zahrady, vroubené květinovými záhony a dvěma révovím obrostlými stěnami za nimi, vyšlo se dřevěnými vraty do polí, od statku na sever položenými. Také ta byla majetkem dědečkovým.

Rozsáhlé hospodářství, které jsem se snažila tu popsati, jak je mám v paměti, je v držení Boučkových již přes 100 let. Zdědila je po své matce Veronice Votočkové rodem Millerové naše babička Antonie, provdaná za MUDr. Františka Boučka (Med. & Chir. Dr. - v té době ještě nebyl doktorát universálního lékařství a František měl skutečně dva doktoráty).

Dědeček po ukončených studiích a promoci na vídeňské universitě jako mladý lékař byl doporučen tehdejšímu majiteli poděbradského panství baronu Sinovi za panského lékaře. Také se jím stal a velmi brzy se v Poděbradech oženil s dcerou panského důchodního, jemuž se však všeobecné říkalo pan sirotčí. Slyšela jsem několikrát o tom babičku se vyslovit, že baron řekl mladému lékaři: Der Rentmeister hat eine hübsche Tochter, heiraten Sie sie. Bydlil s počátku v starobylém zámku, kdysi Jiřího z Poděbrad. Tam se mu narodilo pět dětí: dva syni a tři dcery. Prvorozený Theodor v prvém roce života zemřel. Zcela krátkou dobu působil prý dědeček také v Chlumci nad Cidlinou. Vrátil se však zase do Poděbrad, když ho o to deputace občanstva žádala.

Tak roku 1848 je dědeček zase v Poděbradech. Brzo po svém návratu, třeba zase byl panským lékařem, nezaujal bytu v zámku, ale nastěhoval se s rodinou do popsaného již domu na předměstí, tehdáž přízemním o dvou jen pokojících s alkovnou. Snad dal dědeček tomuto malému domku přednost před bydlením v zámku, aby si zachoval neodvislost od společnosti druhých panských úředníků. Bylo zajisté příjemnějším bydleti ve svém už proto, že si mohl hleděti i polního a domácího hospodářství, kterému jistě jako sedlákův syn z Plotiště na Královéhradsku, velmi dobře rozuměl a z něhož mohl snáze uživiti svou rodinu velmi rychle vzrůstající. R. 1857 čítala již 10 dětí. Malý domek musel býti rozšířen o velký pokoj přistavěný k budově na východ směrem k městu již r. 1850 a zvětšen ještě o patro v r. 1855. Po těchto pronikavých změnách zůstal dům ve svém zevnějšku až do dneška stejným, třebaže uvnitř ke změnám pro potřebu jeho obyvatel dvakrát muselo dojíti a to r. 1883 a 1930.

Otakar - František - Terezie - Jarmila - Berta - Marie - Bohumil - Božena - Bohuša - Jaroslav - Karolína - Quido - Jetty - Vojtěch - Růžena
Zdena - Františkem - Božena - Božena - Růžena - Antonie - Pavlína - Gabriela - Johanna - Marie
Zdeňka - Věra - Ladislav - Olga

Osmdesáté narozeniny Antonie Boučkové

 

 

2. Obyvatelé domu na předměstí

2. 1. Starší generace: pradědeček a prababička

Jan Votoček

O výchovu a opatrování četné rodiny dědečkovy měli péči i rodiče babiččini: pradědeček Jan Votoček a prababička Veronika. Dokud pradědeček byl ještě činným, ne sice již jako důchodní, ale jako člen t. zv. vyvazovací komise, která po r. 1848 řídila jednání o výkup sedláků z nevolnictví, zdržovali se tito, tehdáž ještě statní manželé, přechodně, ale vždy na delší dobu v městech východních Čech: v Chrudimi, Skutči, v Heřm. Městci, Slatiňanech, Poličce. Brávali s sebou některého ze svých vnuků, obyčejně ty starší Paulu a Marii. Když tato úřední záležitost se pro pradědečka skončila, usídlili se jako penzisti v Poděbradech ve vlastním domě. Prababička totiž zdědila po své tetě Kateřině Pecháčkové (Pekáčkové)  jednopatrový dům na náměstí poblíž zámku, zvaný Zelený strom, vyhledávaný to zájezdní hostinec z počátku minulého století.

Tento dům čp. 4 má velký dvůr sklánějící se prudce dolů k Labi a ukončen jest druhou jednopatrovou budovou označenou letopočtem 1826. Votočkovi obývali byt v l. poschodí tohoto zadního domu. Byl přístupný přímo ze dvora po nekrytém kamenném schodišti a měl tři pěkné pokoje s okny k Labi a s překrásnou vyhlídkou přes Labe a za ním položená luka až k panským lesům a Boru. Vzali k sobě tři nejstarší vnoučky Paulu, Marii a Růženu (naši maminku). Hoši Quido, Bohumil a Otakar přicházeli tam jen na oběd, když bylo odpolední vyučování. K dívkám docházel učitel p. Čermák, aby je všechny tři, třeba byly různého věku, denně jednu hodinu vyučoval. Moje matka Růžena často toužívala nejen na to, jak chatrného a nedokonalého se jim dostalo vzdělání, ale také na to, že dívky nepoznaly družné zábavy a společnosti jiných dětí. Doma byly přidržovány jen k ručním pracem, hlavně pletení. Vzpomínala, jak za zimních dlouhých večerů sedávaly se svou babičkou při jedné svíčce kolem stolu a horlivě pletly o závod, bavíce se hrou t. zv. zajíčkem. Zachovaly se po nich nekonečně dlouhé vzorníky i s vpleteným letopočtem, celé stohy bílých bavlněných i nítěných punčoch (objevují se pak i v jejich výbavách), pletené čepečky (karkulky) i velké přikrývky na postele sestavené, z pletených čtverců s háčkovanou obrubou. V ručních pracích byly vůbec všechny velmi zběhlé. Ve vyšívání vynikala prý teta Marie Havlíčková, která také dovedla na kolovrátku přísti. Nemohla však došlápnouti na páku pohybující kolem kolovratu, jsouc ještě malá. Vykonávali tento pohyb za ní hoši - její bratři, ne prý vždy k spokojenosti mladé přadleny. Odpoledne v létě po čtvrté hodině odcházely dívky se svou babičkou do Dvora ke svým rodičům na svačinu, která se podávala, jak se pamatuji i já, v prostředním pokoji vedle alkovny hodně pozdě odpoledne a činila tím večeři dětem zbytečnou. (Babička totiž byla přesvědčena, že po večeři děti špatně spí). Na jídelním stole objevila se řada velmi prostých bílých porcelánových hrnéčků s hodně bílou kávou a na košíku vrchovatě narovnány krajíce i skývy bílého samožitného chleba domácí výroby, jaký se teď nikde nedostane. Bílá kůrka těšila se u dětí zvláštní oblibě a bývala prý i předmětem častých hádek, kdo má dostati chléb s bílou a kdo se má spokojiti s černou kůrkou. Za mého dětství docházelo k boji o bílou mezi strýcem Bohumilem a tetou Gabi. Ta vybranou skývu chleba skryla pod krajíčky, ale strýček jí ji přece vyfouk.

Václavské náměstí v roce 1868, na horním konci Koňská brána

Čas utíkal a hoši stali se zralými pro studie. Prarodiče odstěhovali se v létech šedesátých do Prahy, aby ulehčili dědečkovi v nákladu na studie synů. Hoši Quido a Bohumil navštěvovali Akademické gymnasium, dívky Paula, Marie a Růžena docházely do soukromého pensionátu v tehdejší Dominikánské ulici, (nynější Husově), na Starém městě. Ústav Klotti řídily Francouzky. Zmiňuje se o něm ve svých pamětech již Karolina Světlá. Vyučovacím předmětem byly zase ruční práce všeho druhu a - franština.

Podle babiččina vypravování bydlili nejprve v bytě v Ostruhové nynější Nerudově ulici, později v domě Královské lázně za Karlovým mostem.

Babička měla s touto mládeží velký kříž, když k studentům přibyl i Zdenko. Venkovským hochům, zvláště těm bujným a od přírody živým, jakými byli Quido a Zdenko, bylo v městském bytě těsno. Prováděli různé kousky, kterými babičku svou a služku Zuzanu zlobili. Házeli zlatá prasátka do protilehlých oken hraběnky Colloredo-Mansfeld, chodili po podokenních římsách v druhém patře a dovedli se občas tak seprat, že šlo mnohdy o život. Že všem dětem a hlavně hochům velmi dobře chutnalo, nemůže nikoho udiviti a babička podávajíc rodičům do Poděbrad zprávu o dobré chuti jejích synů, psávala: Jetzt hat wieder der (jméno dotyčného) die Fressucht.

V tomto domě prababička r. 1864 zemřela na zánět plic. Ostatky její převezli za noci do Poděbrad. V noci proto, aby se nemuselo platiti za zvonění umíráčkem v obcích, kterými se projíždělo. Rakev prý doprovázel Quido. Hrob jejích tetiček, které se o Verunku staraly, přijal i její tělo. Domácnost v Praze byla rozpuštěna, hoši byli dáni na byt k cizím lidem a dívky Paula, Růžena a Božena se vrátily do Poděbrad. Druhorozená dcera Marie byla v tom roce již provdána v Kolíně za ředitele lihovaru Havlíczka, a měla již první dítě, Jindřicha - mazlíčka mladých tetiček.

Pradědeček odstěhoval se pak ke své dceři do Dvora, kdež měl k obývání krásný pokoj rohový v patře. Byl prý to, dle vypravování vnuček, statný muž, velké rozložité postavy, hlavu plnou hustých šedých vlasů, krásné modré oči a zdravé zuby zachoval si až do svého stáří. Nevěděl prý, co je to, když bolí zuby, až teprve v 70tém roku svého věku. Byl to zkrátka statný venkovan z Podkrkonoší rodák z Nové Paky. Měl několik bratrů, jeden z nich pradědečkovi k nerozeznání podobný žil v Jičíně jako majitel hostince Hamburk, druhý prý byl řezbářem a třetí ředitelem panství. Vypravovalo se o pradědečkovi, že byl velmi energický a samolibý. Rád se chlubíval tím co vykonal a nezapomněl poznamenati: To já stvořil. Čínský pavilonek, již vzpomenutý, byl jeho dílo. To jsem stvořil pro moji paní oznamoval, kdykoli se udála příležitost. Potkal-li děvče, které se mu líbilo, zastavil je se slovy: Panenko, panenko, já bych Vás měl znáti! Z kterého pak jste rodu? O sobě říkal, že za mlada dával koncerty na ledě v bruslení. Pískával prý i flétnu.

Po návratu z Prahy zřídil si na zahradě čihadlo na ptáky a vnuky vodíval s sebou na lov. Naučil děti říkance rovnající se svým obsahem plné hodnotě této pochybné zábavy. Zněla:

Vrabče, vrabče, ty čtveráku,

nejsem já tvůj kamarád,

ale v zimě na talíři

mám tě rád.

Práci s kucháním a pečením vrabců přenechali dědeček a vnuci dívkám. Z vnuček měl nejraději tu nejmladší Gabrielu, ta byla jeho loutkou. Naučil ji básničce, tehdáž velmi oblíbené, kterou milá Gábinka musela odříkávati stojíc na stole ať doma hostům, nebo jinde na návštěvě třeba i v Libici panu lékárníkovi, když tam zajížděli poděbradští 23. dubna na svatovojtěšskou pouť. Báseň tu dovedli odříkávat ovšem všichni členové rodiny a tak my děti jsme ji od svých matek pochytily. I nám se zdála velmi zábavnou pro tu míchaninu češtiny a proto ji tu pro pobavení těm mladším uvádím, ať jsem si vědoma nedokonalosti té reprodukce ve třetí sloce.

Vstoupí galán do pokoje,

urketlšmelcový,

frak dle nejnovějšího kroje,

halstuch kamertuchový.

Přijde, dělá komplimenty

za bradu se vzal,

svolal všechny safienty,

že ho polbír pořezal.

Prosil um vergebung tuze,

dělal schenheit mamzel Zuze.

Zuza celá polekaná, udělala pukrle

jsouc v negližé oblečená, vzala na se manterle.

Pěkný mantel praví Petr.

Pěkná vesta holoubek !

Sed si u nás můj anbetr,

dám mu něco na zoubek.

A tu Zuza k troubě míří,

nese rajskaš na talíři.

Prosím, prosím, to je mnoho,

oni sebe raubujou.

Bite, bite, nechaj toho,

oni mě jen fopujou.

Ještě jedné události z pradědečkova života musím tuto vzpomenouti. Máti moje několikrát se o té příhodě zmínila a teta Paula ji potvrdila. Za zmíněného již pražského pobytu stalo se jednou, že pradědeček u Barvířského ostrova, jak se tehdáž nynějšímu Slovanskému říkalo, kde byl břeh zcela nízký, se shýbl k řece aby si umyl ruce (důvod k umývání na veřejném místě nebyl udáván). Teprve doma zpozoroval, že mu schází prsten s pěti diamanty, který nosil stále kromě snubního a pečetního. Vrátil se na osudné místo a požádal tam pracujícího nádeníka, nakládajícího lopatou vápno, (prý tam byla vápenka): Vyberte tuhle několik lopat písku a ukázal, kde se to má státi. A skutečně! Prsten byl šťastně nalezen a nádeník štědře odměněn, neboť pradědeček byl prý nóbl, řekla teta Paula. Po smrti svého otce dala jeho dcera, naše babička, zhotoviti z něho pět prstenů, každý s jedním diamantem, pro budoucí svých pěti synů.

Ke konci svého života byl pradědeček tvrdohlavým a neklidným. Podle všeho bývala s ním vlastní dcera mnohem netrpělivější než jeho zeť, náš dědeček Bouček, který prý říkával: Nevíme, jakými budeme my, až zestárneme. Umíněnost jeho to také byla, kterou si přivedl vážné zranění a smrt. Tahal prý se o hrábě s nějakou dělnicí, aby jí ukázal, jak se pohrabuje, při tom zavrávoral, upadl na znak a poranil se v pánvi. Zemřel brzy po tomto úrazu ve věku 85 let r. 1875. Byl uložen do hrobu ke své ženě na městském hřbitově nedaleko děkanství (nynější park po zrušení hřbitova).

2. 2. Druhá generace: dědeček František Bouček a babička Antónie Boučková

Vídala jsem dědečka za svého ranného dětství, ale pamatuji se na něho dosti nejasně snad proto, že byl ve svém vystupování, jednání i v řeči nehlučný a zdrženlivý a tím pro dítě nevýznamný. Mlhavě jen se pamatuji, možná ještě vím to z rodinného podání, že dědeček jako lékař mé tříleté tělo podrobil ohledání, jest-li jsem přece jen neutrpěla nějaký úraz, třeba že jsem přiběhla ze silnice na Dvůr k babičce a hlásila: Já jsem spadla s okna! - bylo v l. patře domu. Neshledal však nic, kromě odřenin na bradě a kolenou, co by bylo mohlo potvrdit tuto neuvěřitelnou událost jedině slavnou a pamětihodnou v mém životě.

Později, to už jsem byla devítiletá, vidím dědečka seděti na židli na záhrobci Dvora. S úsměvem sledoval zájem našeho tříletého Toníka, kráčejícího za kohoutem, kamkoliv se tento hnul. (V tomto věku našeho Toníka všichni kohouti velmi zajímali.) Naši maminku tento dědečkův laskavý projev velmi těšil a často si na ten výjev vzpomněla. Krátce na to dědeček zemřel po záchvatu mrtvice 12. září 1882, ve věku 72 let. Po slavném pohřbu byl uložen do rodinného hrobu na zmíněném již hřbitově.

Hrob byl péčí jeho dětí a hlavně přičiněním druhorozeného syna, který zůstal v Poděbradech, opatřen pískovcovým náhrobkem s bronzovou deskou s reliefem zpodobujícím dědečka z profilu, dílo to sochaře Čapka. Ještě nyní připomíná tento pomník i na zrušeném hřbitově památku lékaře-lidumila. Sádrové odlitky tohoto bronzového medailonu udržovaly dlouho v rodinách jeho dětí vzpomínku na drahého otce.

Velmi zdařilá olejomalba (Pozn.: Obraz v roce 2005 v držení Míly Sázavské), znázorňující dědečka v jeho mužných letech, zdobila ordinační místnost jeho syna Bohumila a je nyní majetkem profesora Dr. Bohuslava Boučka. Zpodobuje ho jako muže spíše hubeného, štíhlého, očí pomněnkově modrých a tmavých vlasů, které mu zůstaly tmavými do konce života. Jeho tvář prozrazuje mírnost, klid a moudrou rozvahu. Bez těchto vlastností, jakož i bez píle a šetrnosti nebyl by dosáhl úspěchu v životě, který mu uložil těžké povolání venkovského lékaře a přidal mu k tomu starost o výživu četné rodiny a nad to péči o zdar a výnosnost rozsáhlého hospodářství. Moje matka mluvila o něm vždy s velkou úctou. Chválila přede vším, jak s časem i s věcmi dovedl šetrně zacházeti a jich moudře užívati. Nelenil si několikrát denně se převlékati. Do lepších se oblékal pro chůzi po městě a k nemocným, horší měl pro pochůzky do polí a hospodářství, jemuž zvláště z jara a ve žních musil věnovati zvýšenou pozornost. Když zrála na polích řepka, vstával již ve 2 hodiny, šel se sekáči na pole, aby ještě za rosy byla pokosena, jinak drahocenná semena přišla na zmar. Rovněž tak byl pozorným i ve žních. Na polích pěstoval kromě obilnin i len, který pak byl doma spřádán čeledí, ale i babička a prababička přádávaly a z dcer Marie se přísti naučila. Ve všem dbal šetrnosti a byl tak hospodárným, že prý učitel Čermák říkával, že se pan doktor měl státi finančním ministrem. Neodhodil od došlých dopisů prázdny papír a obálky obracel na ruby, používaje jich ještě jednou. Také v jídle a pití byl střídmý. Jak bylo zvykem v době biedermajeru i on rozkrajoval na jídelním stole pečenou drůbež, husy a krocany v přítomnosti celé rodiny a to po doktorsku anatomicky. Moje matka tuto dovednost si velmi dobře obkukovala a ji prováděla. Všechny děti si svého otce hluboce vážily, třeba že se s nimi, ani když byly malé, nemazlil, ale také jsem neslyšela, že by je byl tělesně trestal. Ozvalo-li se při různých dětských nedorozuměních otcovo: Ale, ale, ale hned všechno ztichlo. Co však jednou řekl, to platilo, zůstával důsledným. Syny dal studovat, ale propadl-li který, nedal ho již ročník opakovat. To byl případ strýce Quido.

Pro starosti o rodinu a hospodářství nezanedbal ani v nejmenším povinností k nemocným, jeho péči svěřeným, k nimž docházel neb dojížděl a to nejen ve dne, ale i v noci a udivoval lidi i tím, že byl u nemocného dříve, než se vrátil posel, který ho k nemocnému volal. Psal i záznamy o nemocech. Zvláštní pozornosti choleře v létech padesátých a šedesátých na poděbradsku hodně řádící.

Bylo již zde zmíněno, že dědeček některé své pacienty ze vzdálenějších obcí, postižené zlomeninami, umísťoval v letní době pod oblouky u Dvora. Těžce postrádal nemocnice a o zřízení její v Poděbradech horlivě usiloval. Po dlouhou řadu let rok co rok pořádal dětské plesy a různé zábavy až dosáhl takového obnosu, že nemocnice, třeba velmi malá, mohla býti zřízena. Měl pak kam položiti své nemocné! Nemocnice byl malý přízemní domek v Panské ulici, na venek nijak se nelišil od svých skrovných sousedů. Uvnitř bylo ve dvou místnostech 6 - 8 lůžek, ode všeho počátku stále nemocnými obsazených. Nemocnice tato plnila své poslání až do let dvacátých t. st.(20.st.), kdy zase přičiněním strýčka Bohumila byla postavena pro léčebné účely budova nová a moderní. Z projektu uskutečněno jen infekční odděleníčko a márnice, pavilon pro 40 nemocných zůstal na papíře, neboť po válce (1919) nashormážděný kapitál stačil sotva na zlomek projektu.

Mezi občanstvem poděbradským a v dalekém, širokém okolí se těšil dědeček veliké oblibě i úctě. Byl po dlouhou dobu samojediný, kdo nesl odpovědnost za zdraví obyvatelů tohoto kraje na Polabí. Zasedal nějaký čas v městské radě a byl mezi těmi, kdo usilovali o to, aby v Poděbradech byl založen cukrovar a byla postavena cihelna. (Pozn. l - proutkař a studna) Dlouhou řadu let předsedal Zpěváckému spolku, i ochotnickému divadlu věnoval svoji pozornost. Nebylo tudíž vidu, že občanstvo poděbradské nedalo si ujíti příležitost svému milému doktorovi a spoluobčanu projeviti svou lásku k sedmdesátým jeho narozeninám r. 1880 pochodňovým průvodem, dostaveníčkem a holdem. Noviny Poděbraďan přinesly k tomu dni pod čarou článek, věnovaný dědečkovi a vytištěný zlatými literami. Dva roky na to zemřel ctihodný český lékař 12. září 1882.

Antonie Votočková Boučková

Dědečka o hezkou řadu let (26 r.) přežila babička, jejíž zjev i její zvyky, řeč, chování sebevědomé a do jisté míry drsné, nám vnukům, kteří jsme bývali v její blízkosti, musilo zůstati v paměti. Babička Antonie Boučková! Matka dvanácti dětí, z nichž deset vychovala, k tomu hospodyně v značném hospodářství s početnou čeledí. Kam by to byla přivedla bez jmenovaných vlastností? Žena plná energie, sebevědomí a rozhodnosti, neodvislá paní nad dětmi a celým domem - bylo jí všude plno.

Postavou byla o hodně menší (ač sama o sobě nebyla malá), než dědeček za to byla ovšem trochu rozložitější. Pamatuji se, že jsem jako desítiletá žába zvědavě sledovala, kdo se do té štěrbiny v kočáře, kde už babička se usadila, mohl ještě vměstnati. Skutečně, vešel se tam tenký strýček Bohumil! A tak to asi bývalo, když si manželé Boučkovi vyjíždívali v neděli do kostela.

Hospodyní a správkyní statku byla výtečnou. První v domě na nohou, hned z rána dohlížela všude: ve chlévech, po dvoře i v zahradě. V létě už před čtvrtou hodinou byla na dvoře a přece poznala, že si některá ze služek ještě dříve přivstala a vracela se ze sadu s plným klínem ovoce, když se s hospodyní srazila. Při svých pochůzkách po dvoře, do chléva v době dojení, při prodávání mléka, nedala pletení nějaké ponožky pro muže nebo syny z ruky: pletla a dozírala. Měla stále vše v patrnosti: drůbež, dobytek, vepře, zásoby obilí i mouky v moučnicích, krajáče mléka v mlíčníku zrovna tak, jako pečení chleba i praní prádla, při nichž se často i sama účastnila. Sama jsem se jednou na babičku dívala, jak sází chléb do pece, nebo plechy plné drobných koláčů z pece vyndává.

S dětmi dělala krátký proces: neposlechli-li hoši, nebo něco vyvedli, co se jí nelíbilo, pádná ruka těžce dolehla. Výprask byl protijedem proti všem přestupkům. Na vyšetřování neměla babička ani čas, ani trpělivost - byla hned hotova. při tom nebylo nouze o laskavá slova jako Škoda rány, která padne vedle nebo Dostaneš, až z tebe červená bude stříkat. Dlouho jsem nechápala, co to znamená: Já bych z něho karbanátle nadělala. Jednou, to už babička dávno nebyla hospodyní ve Dvoře, vypravovala jistému známému nějakou příhodu o nesprávném jednání kohosi. Velmi mravně se rozhořčovala a svou řeč ukončila otázkou: Nezasloužil by takový člověk, aby ho čerti v luftě za živa roztrhali? Temperamentu měla v sobě ohromně, ale u jiných kolem sebe těžko jej snášela, vlastně nesnášela vůbec a tak právě její temperamentní synové Quido a Zdenko za svého dětství nejméně docházeli u ní pochopení, bývali biti jako žito. Poslouchat se muselo jako na vojně. Ono se také většinou tak stalo. Byly to hlavně dcery, které se babiččinu komandu bez jakýchkoliv námitek podrobovaly a, pokud se pamatuji, žádná z nich ve svých vzpomínkách si nikdy na tento přísný systém nestěžovala. I my nejstarší vnučky museli jsme se tomuto dávno zavedenému domácímu řádu podrobit (ovšem již s velmi smíšenými pocity!). A tak ve své fantasii snadno si dovedu představit a utvořit obrázek, jak to v jídelně odpoledne vypadalo. Babička sedící v nízké lenošce u okna před šicím stolkem s nějakou ruční prací v ruce nebo připravující a rozměřující plátno k zhotovení prádla. Dcery v polokruhu před ní sehnuté nad svojí prací. To byly spokojené chvíle babiččiny. Při tom neušel její pozornosti žádný z chodců ubírajících se po silnici kolem nízko položeného okna, aby o něm něco neprohodila. Jiné zaměstnání jako: čtení knih, hraní na klavír, procházku za denního světla, celodenní výlety babička netrpěla a posměšně se o takových výkonech vyjadřovala. Procházeti se bylo přípustno jen za soumraku, když už na jemnou práci nebylo vidět. Tento sedavý způsob života způsobil, že dívky byly v době svého vývoje chudokrevné, měly bledničku jak se říkalo, ale o jiných nemocech nikdy učiněna zmínka. Ba právě ta, která v mládí nejvíce bledničkou trpěla teta Paula, dožila se 94 roků svého věku!

Kromě toho musila se každá z dcer věnovati již od 14 let vaření a to pro celou rodinu. Střídaly se tři nejstarší po týdnech, kdy také na každou došlo, že směla prodávati sbírané mléko lidem z Vinice, žejdlík za dva krejcary. To byl jejich týdenní příjem.

Hudbu, jak již bylo řečeno, babička nemilovala a sama neprováděla. Ač se prý za mlada učila hře na klavír, daleko to v tomto umění nepřivedla. Dle vypravování tety Pauly, měli doma ještě za jejího dětství krásné zajímavé křídlo. Stálo prý v rohu velikého pokoje nepovšimnuto. Žádné z dětí se ani o ten nástroj nezajímalo a také babička rozdělovala všem stejně a učení hudbě není laciné. Nástroj měl prý skříň ozdobenou věncem vyřezávaných dubových listů stojící na nohách podoby mořských panen. Byl nějakému překupníkovi prodán za velmi levný peníz. Hudbou se tedy dům neozýval a i zpěv byl babičce nepříjemný. Nejvíce hudebnosti projevovala čtvrtá z dcer Božena. Jestliže ostatní dívky, strženy jejím příkladem, také začaly zpívat, říkávala jejich matka posměšně: Já vám koupím škatuli a můžete chodit po jarmarkách zpívat.

Nejen pro hudbu, ale i malbu, knihy, starožitnosti, památné věci rodinné babička mnoho smyslu neměla. Tím se vysvětluje, že mnoho krásných a dětem velmi milých věcí, které se jim v dětství líbívaly, v pozdějších létech mezi věcmi babiččinými už nenašly. Ona je buď rozdala cizím lidem, nebo se ztratily, aniž věděla kdy a jak a konečně mnohou drahocennost i prodala, aby si opatřila věci nové a hlavně novomódní. Tak prý prodala šňůru krásných starých perel po své matce, která si jich vážila jako památky, aby si mohla opatřiti nový sametový plášť. Parádnicí byla prý velikou a na pěkné oblékání si velmi potrpěla. V starších létech nepoužívala však, dle vlastního doznání již zrcadla, že by tam už nic pěkného neviděla. Přes to měla stále po ruce kartáček a pomádu a často si vlasy přihlazovala, vysvětlujíc, že není nic horšího než rozcuchaná stará ženská a v tom měla pravdu. Malou lysinu na hlavě zakrývala černým čepečkem. Slušelo jí to. Ale i v mladších letech nebyla babička se svojí krásou tůze spokojena. Tomu nasvědčuje, že svůj vlastní portrét z dívčích let, na kterém byla prý zobrazena s loknami, nechala váleti mezi veteší na půdě. Všetečné děti jej tam jednou objevily a přinesly své matce s dotazem, koho obraz představuje. Neodpověděla, ale poručila, aby ho zase odnesly. Obraz se skutečně ztratil a tak galerie našich předků je o jeden obraz ochuzena. O svém muži ve svém vdovství málo mluvila, ale když, tak řekla Pán. Při obouvání bot skoro vždycky bylo slyšet: Pán říkal, že by mne na vojnu nevzali, že mám platfus (plochou nohu).

R. 1883 postoupila babička Dvůr synovi Dr. Bohumilu Boučkovi a přestěhovala se s rodinou své ovdovělé dcery Marie Havlíčkové do svého městského domu Zelený strom. Nastěhovala se do zadního domu přes dvůr do bytu, kde bydlili v padesátých letech její rodiče Votočkovi. Po zrušení již nevýnosného hostince a přestavbě jeho na obchodní místnosti přestěhovali se Havlíčkovi s babičkou do nového bytu v přízemí. V jednom ze dvou krámů zřídila si tetička Marie obchod plátěným zbožím. Velký pokoj s širokým oknem do náměstí obývala babička. U toho sedávala s nějakou prací, bavíc se pohledem na kolem jdoucí.

Když na jaře r. 1895 kdysi krásná, vždy dobrá, něžná, ale těžce zkoušená žena, tetička Marie, zemřela, převzali obchod jí založený, její syn Viktor a dcera Julie. Tehdy oddělila babička svou domácnost od jejich a zaujala malý byt o dvou pokojích s malou kuchyňkou, osvětlenou stropním světlíkem v I. patře téhož domu. Při tom přišla o vyhlídku na náměstí a musila se spokojiti s výhledem přes pavlač na dvůr spadající dolů k zadnímu domu s nekrytým schodištěm. Přes tuto nevýhodu byl to bytek velmi útulný a po několik prázdnin jsme tam u ní pobyly.

Zase tu s okna, u něhož sedávala s nějakou ruční prací, přehlížela, jako kdysi ve Dvoře, co se v tomto jejím, ale už hodně zmenšeném majetku děje. Uplatňovala zase podle starého zvyku právo majitelky a strážkyně svého domu. Zapomněla však, že tito lidé jí nemusí poslouchat, jsou pouze jejími nájemníky. Mívala tak často pro všelijaké zásahy do života na dvoře i na pavlači nepříjemnosti a tu říkávala: Já bych si ty oči nejraději vyškrábala. Moje oči vidí každou pavučinu, každou špínu a každou lenost. Také ti mladší z vnuků se již z její vlády vymykávali.

Z počátku si obstarávala domácnost sama s posluhovačkou Vávrovou, která to s babičkou uměla. Od r. 1904 žila s ní v tomto bytě nejstarší dcera její Pavlína Obereignerová, nedávno ovdovělá. Ostatní její děti přijíždívaly zhusta svou matku navštíviti buď samy nebo s rodinami. Denně aspoň na chvíli přišli se na svou matku podívat oba její synové usazení v Poděbradech: lékař Dr. Bouček a mladší Franta sládek, pokud jejich zaměstnání jim to dovolovalo. Ale babička se přece jen cítila zde osamělou a opuštěnou, byla už jen generálem bez vojska. Takový život jí neležel. Naříkávala velmi často na svou opuštěnost a přirovnávala svůj osud k osudu uvězněného vraha rakouské císařovny Alžběty - Luccheniho. Věnovala tehdáž mnoho pozornosti novinám - četla totiž Politik, které jí strýček předplatil. Zvláště sensační zprávy předčítala své posluhovačce, která němčině nerozuměla. Kromě novin pustila se také do četby knih, dřív tak přísně odsuzované. Četla s oblibou Heinburgovou a Marlitovou, spisovatelky v té době už dávno odbyté. Ku podivu všech vyslovila politování, že žádné z jejích dětí není spisovatelem. Hlavním však zaměstnáním zůstaly jí přec jen ruční práce, ne už pletení punčoch (bolívaly ji od drátů prsty), ale háčkování a protahování spinálem na tylu. Tylové výšivky darovala nejen rodinám svých dětí, ale pro kostel nějaké zhotovila a byla velmi polichocena tím, že i kněžna Hohenlohová některé darem přijala.

Od r. 1904 už si babička ve své domácnosti sama nevařila. Denně pro ni a tetu Paulu přijížděl kočí strýčka Bohumila a odvážel je do Dvora, kde pak zůstávala až do večera. Tam zase zaujala své staré místo v jídelně u levého okna s ruční prací a s očima pozornýma pro vše, co se kolem dělo ať v místnosti nebo venku. Její snacha tetička Božena byla k ní vždycky podivuhodně vlídná a trpělivá. (neměly se rády)

Je třeba ještě říci, že za doby své vlády ve Dvoře babička se z Poděbrad téměř nehnula s výjimkou, že zajela občas, když toho bylo potřebí, do Prahy neb do Kolína k dceři Marii. Po svém ovdovění však ráda cestovala. Tak r. 1888 jela do Krajiny na Schneeberg k svatbě své starší vnučky Mařky Obereignerové, dcery tety Pauly. Tam zajela si ještě několikrát, naposled v průvodu naší máti v r. 1900 a byly tehdáž obě hosty i strýce Otakara, lesního komisaře v Radovljici. Také srbská teta Božena ráda ji uvítala v Bělehradě dvakrát. Po druhé ji tam v r. 1898 doprovázela má sestra Růža na svatbu jiné vnučky babiččiny, Míly Hellichové. Později zajížděla častěji za svými dětmi do Prahy, ale nejčastěji bývala v Nymburce v rodině své nejmladší dcery Gabriely Brzorádové. Tam byla jako doma. Jezdila bez průvodu s nějakou prací v retikylu. Tu vytáhla na nádraží, když musela čekat na vlak a pilně háčkovala. Že tím budila pozornost, netřeba uvádět a v hovoru s lidmi zcela cizími neopomenula se pochlubit kolik je jí let, kolik má vnuků a pravnuků.

K charakteristice její náleží i to, že nebyla sentimentální a že ze své minulosti vypravovala věci spíše veselé a směšné ne sice o sobě, ale o božích bližních. Pohádek povídat nedovedla a s vnuky, zvláště s námi staršími se nemazlila, k těm mladším, zvláště k oněm svých synů, byla již laskavější. My starší měli jsme z ní často strach a ti mladší nazývali ji mrzutou babičkou. Byly to nevlastní vnučky strýce Bohumila Božka a Anča Folkmanovy, které jí tak říkaly na rozdíl od své laskavé babičky tety Boženy Boučkové. Zajímavé při ní bylo i to, že nevelebila jen starých dobrých časů, ale byla nakloněna a ráda přijímala vymoženosti doby nové: těm se obdivovala a přičítala jim mnohdy i zázračnou moc. Tak byla přesvědčena o tom, že působením světla elektrické žárovky, upevněné nad její hlavou, když byla v posteli, obrůstá lysina na hlavě novými vlasy. Na průvan nebyla choulostivá, naopak vyhledávala jej, když jí bylo tůze horko říkávala o sobě já jsem jako thermometr, hned je mi zima, hned horko.

Poslední léta jejího života spadají již do doby počínajícího rozkvětu a slávy Poděbrad jako nového lázeňského města českého. O tuto slávu se však babička tuze nezajímala, třeba že na své rodné město byla hrda. Zemřela ve věku 84 let 15. července 1908. O jejím pohřbu naposled sešli se členové její velké rodiny, kromě rodiny dcery Boženy bělehradské v Poděbradech, čítající ještě 4 syny, 4 dcery, 37 vnuků a 13 pravnuků. Pro její tělesnou schránku musil býti zakoupen nový hrob na novém hřbitově při pražské silnici, na starý městský hřbitov už se nepochovávalo. Hrob její je vyznačen černou syenitovou deskou, na níž bronzový strom se zlatými jablky je symbolem pramáti rodu. Provedla podle návrhu mého bratra architekta Engla firma Anýž. (Pozn. 2 - Firma Anýž založená Fr. Anýžem v Holešovicích. Anýžové byli také naši příbuzní.)

 

 Jablíčka představují děti a vnuky babičky Antonie Boučkové

 

2. 3. Třetí generace: moje matka a její sourozenci

Manželé Boučkovi měli, jak už na jiném místě uvedeno, dvanáct dětí, z nichž nejstarší Theodor, zemřel v prvních měsících života. Na památku tohoto prvorozeného pradědeček Votoček vysázel řadu kaštanových stromů na pokraji silnice vedoucí kolem Dvora k obci Zboží u zahradní zdi poblíže již zmíněného čínského pavilonku. Stály tam mohutné ty stromy do let třicátých dvacátého století, poskytujíce stín chodcům, až je kruté mrazy r. 1929 zdolaly a stavební ruch odstranil.

Čtyři z dětí Boučkových: Pavla, Marie, Růžena a Quido uzřely světlo světa v starobylém zámku poděbradském. S těmi r. 1848 osídlili pro všechna další léta dům s hospodářstvím Dvůr. Ten byl rodným domem ostatním jejich dětem: Bohumilu, Otakarovi, Zdeňkovi, Boženě, Františkovi, Gabriele a Anně, která se rozloučila s životem jako nemluvně. Ostatní všichni zůstali živi a zdrávi. Byli statní a o všech mohlo se říci, že byli krásní a také všichni založili rodinu.

Divadelní scéna - Božena

Bylo rušno, živo, veselo ve Dvoře koncem let šedesátých, kdy růže rozkvétaly rozuměj dcery domu. Jak by se byly neúčastnily zdravé krasavice, dcery oblíbeného lékaře, zábav, plesů, Merend a divadelních představení? Jak by byly nehrávaly divadlo dcery otce zakladatele divadelní společnosti Jiří. V desíti hrách vystoupila naše máti v létech 1862 1869 na prknech divadla, které bylo tehdáž v kapli poděbradského zámku. Se zvláštním zalíbením vzpomínala jednoaktovky Český dobrovolník a francouzská selka, hry pořádané na počest cizokrajného hosta zámeckého pána. Zdařilá fotografie té selky nám tu událost mile připomíná. Také úlohou Rozárky z Tylovy hry Paličova dcera ráda se chlubívala. Nejvytrvalejší ochotnicí byla nejmladší dcera teta Gabi. Tu jsem i já jednou viděla hráti divadlo.

Filipka Hráská na fotografii s věnováním, kterou darovala Bohuslavu Schnirchovi

Dcery měly také styky i s jinými růžemi, které v té době v Poděbradech kvetly. Byla to především mladým mužským světem obletovaná dcera poštmistrova Filipina Hráská, která do citového života tety Pauly hluboce zasahovala. Byla této velmi vážnou soupeřkou v lásce k mladému Josefu Obereignerovi. Přece se nestala ona paní Obereignerovou, ale teta Paula vážnější a upřímnější člen této hry srdcí. Na poště u Hráských bývala tehdáž častým hostem dcera národa Zdenka Havlíčková*, s kterou se starší dcery Boučkovy také seznámily.

Leč nebývaly vždy časy jen veselé a zábavné, byly i starosti. Nejdříve vdaná dcera Marie Havlíčková měla do let sedmdesátých již několik dětí a sama se rozstonala neštovicemi. Dědeček k ní často zajížděl a brával některou z dcer s sebou, aby v opuštěné domácnosti hospodařily. Mé mamince omrzl při jedné takové cestě na saních do Kolína obličej. Churavící děti Havlíčkovy bývaly po dlouhé měsíce v ošetření babičky a u svých tet ve Dvoře.

Nejveseleji a nejživěji bývalo ve Dvoře ovšem v létě, kdy hoši vrátivše se ze studií v Praze nebo Kolíně do otcovského domu, přiváděli s sebou své přátele a kamarády ve studiích často i k delšímu pobytu. Z poděbradských, kteří se častěji na pobavení zastavili a na jejich návštěvy často dlouho bylo vzpomínáno, byl oblíben Antonín Balcar, František Tichý a Karel Ruml. Ti tři s Quidem a Bohumilem v Praze bydlili na Uhelném trhu u krejčího a známého čističe oděvů Lissala. Tam prý se hoši měli velmi dobře co se stravy týče. Paní Lissalka dovedla prý připravovat výtečné kukrechty (Kochgerichte = moučníky), jak se hoši vyjadřovali.

Nejhorlivějším studentem byl Antonín Balcar. Ten žádával služku své bytné, Kačenku, aby ho ráno brzo vzbudila. Aby Kačence práci usnadnil, provlékl klíčovou dírkou motouzek, jehož jeden konec visel na pavlač a druhý uvázal si Balcárek před ulehnutím na zápěstí. Kačenka nemusila než zatáhnouti za konec provázku. Byl to geniální nápad. Osvědčil se tak dlouho, pokud nebyl předstižen ještě geniálnějším. Ten nemohl se ovšem zroditi jinde než v hlavě povedeného Quida. Navázal totiž na volný konec provázku kůži od slaniny. Vůně přivábila v noci kočky a ty se o toto vonné sousto začaly tahat. Z tvrdého spánku vytržený Balcar volal rozespale: Kačenko, já už jdu. Této taškařice bylo v rodině dlouho a rádo vzpomínáno. Pilný Balcar s prohlášením, že by se ve společnosti takových pokušitelů málo naučil, odstěhoval se od Lissalů. Na své kamarády však nezanevřel a o prázdninách byl častým hostem v domě dědečkově. Vystudovav, stal se profesorem střední školy.

Mezi těmi, kdo v době studijní o prázdninách přicházeli do Dvora, byli bratři Schnirchové Bohuslav a Jaroslav. Jejich sestra Terezie provdaná za statkáře Hynka Šantla žila v Poděbradech. Obzvláště mladší a také bujnější z obou Schnirchů, Jaroslav rád a často k Boučkovům zaběhl. Líbila se mu prý velmi moje matka Růžena. Dokonce po městě prohlašoval: Já mám Rrrrůženku rrrád !

Hrabě Václav Kounic 21.9.1865

V rodině často a rádo bylo vzpomínáno i hraběte Václava Kounice. Do domu uvedl ho nejstarší syn Quido. Tento mladý plavovlasý aristokrat cítil se velmi šťastným v občanském domě uprostřed četné rodiny, jejímuž způsobu života se ochotně a velmi brzy přizpůsobil. V ní teprve pravý rodinný život poznal, neboť několikráte prý se vyslovil, že u aristokratů rodinného života není. Mamince zůstalo v paměti to, že si sám i boty vyčistil a o sobě říkával: Já mám nervy jako prostraňky. V mužných svých letech, kdykoli se setkal s Quidem nebo Bohumilem ať v Praze nebo ve Vídni, vždy se na jejich sourozence se zájmem vyptával.

Nedocházeli však do Dvora jen studenti, ale i přítelkyně a známé Boučkových dcer. Z těch poděbradských slečen a návštěvnic domu zůstala v nehynoucí paměti všech pro svou pošetilou bojácnost a pověrčivost slečna Marie Čermáková, dcera učitele, téhož, který vyučoval soukromě mou matku a její dvě starší sestry. Jejími podivnými nápady se mládež vždy velmi pobavila. V rodinných vzpomínkách vystupovala pod jménem Mary Polanská. Vzbudila ku příkladu všeobecnou veselost už tím, když se přiznala, že se vrátila zpět do města, když na silnici již před samým Dvorem viděla před sebou hejno hus. Stačilo, aby taškář Quido, zahalen v prostěradlo, se zdviženou rukou vyčkal v tmavém koutě vstupní síně slečnina příchodu, aby Mary Polanská všechna vyděšena s křikem dala se na útěk. Vyděsil prý ji také jednou nemálo tím, že s dotazem, nechce-li viděti mrtvé dítě, podával jí prázdnou rakvičku, kterou sundal s háku visící před krámem mistra truhláře. Mnoho zábavy, smíchu a vzájemného škádlení přibylo do domu s příjezdem pražských přítelkyň slečen Minky a Ely Stiebitzových. Z obou zvláště Minka svou lehkomyslnou a živou letorou doplňovala vtipně a směle nápady Quidovy a Obereignerovy. Posledně jmenovaný byl v té době posluchačem vysoké školy lesnické v Tharandu v Sasku. Oblíbili si ho všichni pro jeho jemný humor, kterým dovedl mile a vesele pobaviti. Krásná jeho postava, pěkné chování, příjemný tenor, jímž vřele dovedl vyjádřiti své vlastenectví v českých písních, zůstaly navždy v paměti všech jeho tehdejších obdivovatelek, nevyjímajíc ani nejmladší Gábinku. Udivil ji i ostatní jednoho zimního dne v předvečer sv. Mikuláše objeviv se náhle v přestrojení na tohoto svatého. Po stručném kázáníčku odevzdal děvčatům svitek papíru s krásně napsanou básní vlastní skladby. Veršování také patřilo k zajímavým stránkám jeho osobnosti.

Jednou v květnu vypravovala tak teta Paula (maminka se o té příhodě nikdy nezmínila), tedy jednou v květnu povozil Josef Obereigner slečnu Pavlínu a Růženu na loďce po Labi. Po proudu se dostali všichni tři až k továrně, jak se tehdáž cukrovaru říkalo. Na břehu řeky pod cukrovarem stáli mladí úředníci cukrovarští. Ti hodili slečnám do loďky kytice konvalinek. Mezi těmi mládenci byl asi také můj otec August Engl adjunkt cukrovaru. Moji matku ta pozornost velmi těšila. Rozradostněny libovaly si, jak jim budou konvalinky v pokojíčku vonět a spěchaly s kyticemi v průvodu Obereignerově domů a už se připozdívalo. Ta milá příhoda měla však neveselý konec. Babička stojíc na silnici před širokými domovními vraty, vyhlížela již své dcery. Naplněna strachem o dobrou pověst jejich, podle síly svého temperamentu hodně jim pro opožděný návrat vyčinila a dokonce i konvalinky, posly lásky, dívkám zošklivila.

Konvalinky, chudinky, odpykaly pak babiččin hněv a maminčinu lítost - v korytě prasátek! Maminka je tam hodila. Tato příhoda z matčina mládí mne naplnila lítostí. Proč si krásné chvíle, na něž je život lidský tak chudý, dala tak snadno zkazit? Konečně nic zlého se nestalo!

Přes to, že babička přísně dbala dobrého chování svých pěti dcer a dobrého jména jejich, všecky brzy a jim přiměřeně provdala, aniž musela jim ženichy vyhledávat. Moje matka a teta Paula vdaly se jistě z lásky za mladé muže, kteří měli jen skromně placená místa v soukromých službách.

První, která opustila otcovský dům, aby se stala ženou ředitele lihovaru v Kolíně Josefa Havliczka, rodem Slezana z Opavy, byla, jak již pověděno, druhá z dcer, krásná, jemná, velmi dovedná a vzácně trpělivá teta Marie, při provdání sotva osmnáctiletá. Svatba se konala v Praze v kostele u Křížovníků a svatební hostina byla vystrojena za krásné pohody v restauraci ve Stromovce, tehdy pro svatební hostiny s oblibou vyhledávané.

 

http://www.starapraha.cz/hybernska/498.jpg

Hotel U Saského dvora v Hybernské ulici - druhý od konce po levé straně
 

I moje matka Růžena byla oddávána v kostele křížovnickém 4. října 1871. Hostinu však dali vystrojit v hotelu u Saského dvora v Hybernské ulici. Svatebčané byli většinou z Prahy a otcovi rodiče z blízkého Mělníka. Maminka vypravovala, že ona i svatebčané musili před oltářem na ženicha čekat. Kočí totiž vezoucí k oddavkám jednu z hlavních osob, sledoval v ulici nějakou cizí řadu kočárů a teprve oklikami dostal se k tomu pravému kostelu.

Ostatní dcery a to nejprve teta Paula (ale vdávala se dříve než maminka) po ní teta Božena a po desítce let poslední z dcer Gabi provdaly se za místní muže a svatby těchto tří sester vystrojila babička ve Dvoře. Veselka tety Gabi v r. 1881 utkvěla mi v paměti. Byla první v mém životě a byly jsme se sestrou za drůžičky v růžových šatech. Všechny ty svatby dály se ještě za života dědečkova. Rok po svatbě Gabriely zemřel.

3. Třetí a čtvrtá generace

Dům na předměstí za strýce Bohumila a tety Boženy. Počíná generace čtvrtá.

Živě vzpomínám svatby druhorozeného syna babiččina a to strýce Bohumila, lékaře a dědečkova nástupce v lékařství. Slavena byla také ve Dvoře za jednoho krásného májového dne roku 1883, ne celý rok po dědečkově smrti. Byla jsem tehdáž sotva desítiletá a pamatuji se na tuto veselku velmi dobře. Byli k ní sezváni všichni bratři i sestry strýcovi. Dostavili se s rodinami ti, kteří žili v Čechách. Moji rodiče přijeli s námi třemi dětmi z Hradce Králové. Přijela i teta Paula ze Schneebergu, teta Božena z Bělehradu. Strýc Otakar odkudsi z Krasových zemí. Nejstaršími svatebčany byla naše babička a matka nevěstina, vdova po inženýru a podnikateli staveb drah, paní Eleonora Schnirchová, rodem Kulichová. Vzbudila mou pozornost tím, že kouřila. Poznala jsem nové strýčky a tetičky se strany nevěstiny: nejstarší její sestru Rézi Šantlovou s dvěma dcerami, starší Boženu a mladší Růženu. Neteř obou, krásnou šestnáctiletou Vídeňačku Žofinku Neisserovou, na jejíž půvab a líbeznost ještě teď vzpomínám. Všichni ji nazývali Foferl místo Soferl. Zajímaví a zábavní byli i oba bratři nové tetičky sochař Bohuslav a mladší veselý inženýr Jaroslav Schnirch.

Novou tetičku poznala jsem už dříve než o této svatbě, tuším již o velikonocích, kdy přijela do Poděbrad shlédnouti svou budoucí domácnost. Byla to paní Božena Schnirchová, ovdovělá Birnbaumová. Měla jsem z jejího zjevu ohromný dojem, líbila se mi, imponovala mi elegantním oblečením, laskavým a klidným chováním a i tím mne zajímala, že kouřila cigarety, které strýček galantně zapaloval. Mohla jsem na ní oči nechat a v představě ji vidím před sebou v krásných tmavě modrých těsně přiléhavých šatech.

Svatební průvod toho zmíněného májového dne nevyšel však ze Dvora, ale z babiččina bytu v domě U Zeleného stromu. Nevěsta oblékala se v jednom pokoji pod babiččiným bytem. Zajímavé je, že jej tehdáž k oblékání propůjčily jeptišky, řádu Šedivých sester, krátce před tím k ošetřovatelské službě do Poděbrad povolaných, jimž babička prozatímně pronajala byt. Žlutobílé damaškové šaty s dlouhou vlečkou slušely nevěstě ohromně. Samozřejmě byla elegantní a pro mé oči nesmírně krásná a vznešená. O drůžičkách a jiných osobách se už nic nepamatuji. Jen na obě děti Birnbaumovy, na sedmiletého Bertíka a ne docela šestiletou Božu, v bílých šatečkách s věnečkem na hlavě, šly za svou matkou k oltáři.

Svatební hostina konala se, jak už řečeno, ve Dvoře a to v zahradě pod širým nebem na volném prostranství. Ještě vidím ten dlouhý stůl, obklopený veselými svatebčany, jichž nebylo málo. Bylo veselo, zpívalo se, dovádělo, prováděly se všelijaké taškařice, jako: házeti chlebovými kuličkami na mladé protějšky, ba dokonce strkati hrášky dívkám za šíji, což můj otec přísně a rozhodně odsoudil. Připíjelo se na zdraví s písní jihoslovanskou: Živili, živili. Také se konala nějaká sbírka buď na Matici školskou nebo na Národní divadlo. Solově zpívala české písně z not nevěsta strýce Quida sl. Jindřiška Pohanková z Kulmsiegů, v rodině později nazývaná Tante Jetti. Inu bylo toho dost a dost pro zrak i sluch devítiletého žáběte, ale co se jedlo, to nevím. Náš tříletý Toníček připíjel tak statečně, že si odnášel z přípitků malou opičku.

Před touto rodinnou událostí provedeny v obytném domě Dvora pronikavé změny. Z babiččina tříoknového salonu rohového, přístupného z chodby, stal se strýcův ordinační pokoj. Vedlejší jídelna zvětšena o tu tmavou, nevětranou starodávnou ložnici odstraněním zdi. Ze všeho nejlépe se mi líbilo to, že nyní, probouráním východní zdi domu, stala se zahrada skleněnými dveřmi přímo z bytu přístupna přes šamotem vyloženou verandu s látkovou, popínavými rostlinami obrostlou střechou. Toto místo stalo se celé rodině nejmilejším a nejen té, ale i každému návštěvníku, kdo zde kdy byl přijat, a bylo jich nemálo, se zde zalíbilo. Zmizela vstupní cihlami dlážděná síňka s vchodem ze dvora, na jejím místě nový přístavek měl v přízemí malou sice, ale světlou rohovou kuchyň a v patře nad ní vycementovanou terasu. Tam jsem si ráda po dřevěných schodech, které nyní, proražením zdi pro okno, byly světlé, vyběhla. Jaká to byla rozkošná odsud podívaná. Měla jsem zvláštní požitek z toho, že jsem mohla odsud přehlédnout celý Dvůr najednou. Viděla jsem i širokou cestu v zahradě vedoucí k vratům na pole a dál po rovině k trati a ještě dál k severu, až vše zmizelo v mlhavém neurčitu. Stalo se někdy, a to bylo zvlášť zajímavé, že se při tom prohlížení přes rovinu rýsovaly kopce u Jičína a dokonce na obzoru, jako by jen načrtnuty, stály Krkonoše. To byla zvlášť zajímavá podívaná, bohužel připojiti k tomu zkušení lidé smutnou poznámku, že tento úkaz přislibuje deštivé počasí.

I vnitřek domu v bytě byl novým zařízením zajímavý pro mou dětskou zvědavost. Po střízlivém biedermajerovském zařízení stál nyní v pokojích leštěný nábytek vídeňského slohu, ne sice zcela nový, ale pro mé oči krásný. Přivezla si jej nevěsta z Doblingu u Vídně, kde se svým mužem Ing. Birnbaumem obývala krásnou vilu než ovdověla. Tu prodala a většina skvostného zařízení octla se ve Dvoře a již zůstala až do let třicátých. Byla to především široká trojdílná skříň, s velkým zrcadlem uprostřed v jídelně a velká zrcadla mezi okny v ostatních pokojích, krásná červená damašková garnitura v nově zařízeném saloně v prvním poschodí (podivuhodně vykouzleném z bývalé místnosti pro všechno nepotřebné v babiččině domácnosti) s kobercem, pokrývajícím celou podlahu, které mne zajímaly tak, že všechno ještě dnes před sebou vidím. Salon byl však nějak zapomenut, hosté byli později spíše přijímáni v jídelně anebo v zahradě. Zdi pokojů se zpestřily rodinnými portréty, malovanými italskou přítelkyní tetičky Boženy a obrazy z Itálie, a sochařské práce Bohuslava Schnircha dodávaly vyššího ještě lesku milým těm místnostem.

Zas po několika desítiletích objevil se v posledním pokoji, s vchodem do zahrady, klavír, krásné křídlo Bosendorfovo. To nezahálelo, jako za časů babiččiných. Tetička byla zručnou klavíristkou a často k němu zasedla a zahrála i na požádání nás dětí. Byly to hlavně Bethovenovy sonáty, kterými posluchače potěšila.

Toho májového dne o svatbě stálo již všechno na svém místě v bytě. Moje máti se svými sestrami obdivovaly skvostnou výbavu nevěstinu stolního a ložního prádla, které si nově pořídila. Dvě prošívané atlasové přikrývky bleděmodré barvy s velikým monogramem uprostřed, vyšitým tmavě červeným hedvábím, poutaly zase moje oči. Kromě záliby pro krásné a umělecké předměty měli oba manželé i lásku ke květinám i rostlinám vůbec. Po celé léto naplněny byly vázy na stolech i skříních květinami vkusně upravenými. Pokojové rostliny zdobily byt v zimě. Na stojanu nad klavírem po řadu let stála krásná velká aloe, u oken zase juccy abutilony. Tetička si na cizokrajné rostliny potrpěla a tak během doby pořídil strýček skleník v západní části zahrady poblíž čínského pavilonu. V něm tetička kromě jiných rostlin vypěstovala růžový keř Maréchal Niel. Byl tak rozložitý, že svými větvemi pokryl strop skleníku a s těch skláněly se na ohebných tmavě červených stopkách překrásné zlaté růže, zvláštní líbezné vůně, mezi ušlechtilými jasně zelenými listy. Od časného jara do července zdobily tyto nádherné květy strýčkův psací stůl vedle velké fotografie zobrazující tetičku v plesové toiletě. Sazenicemi pak osázela záhony parku po celou řadu let vlastnoručně, nic se neohlížejíc na obtíže, které při tom přízemním zaměstnání jí působila v pozdějších létech bolavá noha. Dokonce i životem by byla tuto svou zálibu zaplatila, chytla otravu ze země.

Láskou všech Boučkových velkých i malých byl park, založený v té době, když se tento pozemek stal přístupným přímo z bytu. Vyrostly v něm stromy a rozložily mohutné větve nad zelený trávník dub, lípa a poněkud stranou krásná bříza. Pajasany (eilantusy) a břízy chránily při zdi zahradu před silničním prachem. I borovice a smrk vyrostly v pěkné stromy. Stalo se, že smrčku byla uražena koruna, tetička jej před znetvořením zachránila, že vršek pečlivě a odborně ke kmenu připevnila až s ním zase srostl. Na oválném záhoně v trávníku, proti vchodu z domu na verandu, pestřily se stále květiny jarní i letní. Podél zdi hospodářských budov bylo plno růžových keřů. Toto místo, myslím park, byl ten nejkrásnější a nejpříjemnější salon, jaký jsem kdy poznala. Zde bývaly přijímány návštěvy a veranda v teplých dnech sloužila za jídelnu. Letní večery za měsíčního svitu při družném rozhovoru zůstanou každému nezapomenutelny. Dvůr byl asi osudem předurčen k tomu, aby se stále hemžil dětmi. A těch tu bylo i v době nových majitelů dost a dost už proto, že Bertík a Boža, nevlastní strýcovy děti, musely míti přece nějakou společnost! Nás, vnuky babiččiny po čtvrté hodině už nikdo, ani přísná babička, doma neudržel. Spěchali jsme do Dvora za volností, hrou a zábavou, jíž se nekladly meze. Z hraček nás nejvíce mne upoutal ariston, jakýsi ušlechtilý flašinet. Byl to nízký hranol o čtvercové základně: na vrchní desku kladly jsme kruhové různě prořezávané kotouče z jakési pružné hmoty, zabodly na tyčku uprostřed desky, přitiskly dlaní, točily klikou a už to hrálo! Nápisy desek byly německé a oznamovaly arie z tehdejších oblíbených oper. Tak jsem se seznámila s ariemi verdiovskými. Kdykoliv jsem později nějakou slyšela, vybavil se mi v představě i ariston. Když jsem byla starší, přitahoval mne zase klavír, byl stále otevřen k volnému použití a tak jsem si na něm brnkala různé písničky. Na notové polici našla jsem vázané svazky Kubovy sbírky Slovanstvo ve svých zpěvech. Pro polské písně jsem se rozehřála, asi se nejsnáze daly vybrnkat a ty, které jsem častěji probírala, pamatuji ještě dnes: Proč jsi se tak zadumala a písničku: Vem si mne Janku za ženu, paňmáma dá nám peřinu. Vzpomínám na obrázky v Doréově bibli a v Sedláčkových Hradech a zámcích českých. Tetička ani strýček nebránili, abychom si mohli prohlédnout, co na notové nebo knižní polici leželo. Svoboda tu byla neomezená a tetička, vždy laskavá, dětem v zábavě ponechávala volnost, při tom se nepamatuji, že by bylo docházelo k výstřednostem.

Bertíkovi a Bože přibývalo od roku 1884 sourozenců. Toho roku narodila se dcera Bohumila (Bohuša) pak vždy po dvou letech hoši: Bohuslav, jemuž se říkalo Hoša tak dlouho, až si to sám jednou zcela rozhodně zakázal. Jaroslav (Jarda) a Ladislav (Láďa) byli posledními. Strýček s malými dětmi rád si zahrál, zpíval jim a také tančil. Oblíbený tanec byl Strýček Nimra a Vandrovalo děvče od potoka k řece. Děti měl tak rád, že je s sebou brával do kočáru, když konal návštěvy nemocných ve svém obvodu. To se samozřejmě dětem líbilo a byly přešťastny ty, které si strýček k vyjížďce zvolil. Ty, co zůstaly doma, sedly v kůlně na kočár a daly se kočím vyvésti aspoň na dvůr. Měl-li s sebou hochy, pak ta vyjížďka byla nejen zábavou, ale i poučením - ovšem pro ty hochy! Je třeba abych alespoň stručně se zmínila o vzdělání, kterého se strýčkovi dostalo. Po ukončení let středoškolských na Akademickém gymnasiu v Praze studoval lékařství na universitě vídeňské. Promoval asi roku 1880. Rakouská vláda tehdáž vyzývala lékaře, aby se hlásili k službě a ošetření raněných na Balkáně. Strýc s mladistvým zanícením se přihlásil a byl poslán na Černou Horu, kde žil jistě déle jednoho roku. musil se však vrátit, aby se ujal práce doma, na kterou dědeček už nestačil. Spisek Mezi zraněnými Černohorci líčí strýčkovy tehdejší zážitky na Černé Hoře.

V Poděbradech měl praxi rozsáhlou. Zdědil Úřad obvodního a panského lékaře po svém otci, později se stal také školním a železničním lékařem a v prvém desítiletí tohoto století zařídil se i na lékaře lázeňského. Jeho povolání plně ho zaměstnávalo téměř po celý den a ovšem i v noci a to po celý rok - oddechu bylo málo. Určité nepravidelné zvyklosti uznával za velmi prospěšné svému zdraví. Tak dennodenně v létě již po páté hodině a v zimě o trochu později byl venku trochu se osvěžit a vracel se o sedmé hodině, kdy teprve snídal, v létě ovšem v zahradě, chvíli poseděl, vesele si se svými milými popovídal a pak nastala práce. Jiná chvíle osvěžení, snad poněkud delší, byla doba svačinová, tak kolem páté hodiny odpoledne. V tu dobu tetička podávala svou výtečnou bílou kávu. Vidím je před sebou oba manžele vedle sebe sedící na pohovce s vysokým opěradlem v jídelně u dlouhého oválního stolu, tetička řadu koflíků s kávou i mléčnou konvici před sebou, nalévala a podávala všem kolem sedícím svou výtečnou bílou kávu. Strýčkovi na kolik stačilo. Strýček ku kávě odpoledne měl jen cigára i jeho nevlastní syn Berty statečně kouřil sedě vedle něho tváří proti oknům a maje vždycky nějakou knihu po ruce. Příjemně a družně se hovořilo. Besedníků se někde k té svačině sebralo ze všech koutů domu, zahrady a dvora dost, tolik, že pak strýček přicházel o svůj příděl bílé kávy, spokojoval se zcela oddaně s černou.

Rozhovorů, které nebývaly prázdnými tlachy, třeba se týkaly jen obyčejných věcí, účastnili se všichni kolem sedící. Nejvíce ovšem mladí páni, k nimž za mých mladých let náležel bratranec sochař Milan Havlíček i můj bratr Toník, tehdáž ještě posluchač architektury, které oba si líbili jak strýc, tak Berty. Milana pro jeho humor a veselé nápady, Toníka pro jeho kreslířský talent a umělecké nadání. Byly to krásné chvíle.

Ku svému osvěžení zajížděl strýc po řadu let na dva tři týdny do Karlových Varů proplachovat svůj chorý žaludek. Zvlášť rád navštěvoval ve společnosti idylické a zapadlé údolí Divoké Orlice v Litici. Tam se nejvíce osvěžil a říkával, že těmito změnami si prodlužuje život. V letech desátých tohoto století zajel se ženou a dcerou několikrát za hranice: do Paříže, Itálie a Dubrovníka. Byl dbalý i toho, aby jeho hoši podívali se do světa. Tak o každých prázdninách bratři a bratranci vypravili se na pěší výlety strýcem určené do českých a poněmčených krajů v Čechách. Z těchto posledních přinášeli pak výletníci snůšku zábavných příhod vzniklých z jejich neznalosti nebo nedokonalé znalosti druhého zemského jazyka.

osetrovna.jpg (75732 bytes)

Ošetřovna Bohumila Boučka v domečku‘ podle návrhu Ing. arch Antonína Engla

Technické vymoženosti, které skýtala tehdejší doba, našly u tohoto bystrého muže uznání a uplatnění. Tak hned od zahájení samostatné lékařské praxe dal zavésti do Dvora soukromý telefon, spojující ložnici, kam přístroj byl zaveden s Hellichovou lékárnou ve městě. Byl také jedním z prvních lékařů, kteří měli zájem opatřit rentgen pro svou malou obecní nemocnici již z počátku století. Po převratu usiloval o postavení nových budov pro obvodní nemocnici, té skutečné docílil v létech dvacátých a prosadil i to, aby se stavěla podle návrhu jeho synovce architekta Antonína Engla. Potřebný peněžitý náklad na stavbu byl však brzo vyčerpán z celého plánu jen jedna budova musela či spíše mohla uspokojiti zatím touhu snaživého lékaře. I toto torzo bylo přece jen velkou vymožeností, lůžek bylo mnohem víc, byla místnost pro operace, bylo více světla a hlavně vzduchu. Kolik lidí vrátilo se odsud vyléčených, ozdravených! Dr. Bohumil Bouček, který svůj úkol pojímal hluboce vážně, nenadělal mnoho řečí a malým onemocněním věnoval jen tolik pozornosti, kolik zasluhovala. Těžkým případům věnoval se cele bez rozdílu o koho běží. Kolikrát zajel podívat se na nemocného i k nám do Prahy, když ho o rozstonání svých dětí sourozenci uvědomili! Porodníkem byl vyhledávaným a v nejlepší náladě byl ráno po noci, obětované těžkému případu. Častěji prohlásil, že není krásnějšího pocitu než když dítě přes obtíže šťastně na svět dostane.

Růžena Svobodová

 

V letech dvacátých jako lázeňský lékař pro pohodlí svých pacientů zakoupil pěkný ovocný sad, ležící právě proti lázeňské budově, aby v ní mohl ordinovati. Zase Toník k strýcovu přání nakreslil plán. Brzy uprostřed zahrady stál malý úhledný modře natřený domek s bílými dveřmi a okny. Při úpravě zahrady co možná, bylo šetřeno ovocných stromů a mezi nimi vykouzleny záhony s květinami všeho druhu, především ovšem s růžovými keři. Růžemi vyzdoboval po celou lázeňskou dobu místnosti v pavilonku, ordinační místnost především, a nebylo pacienta, který odtud odcházeje, nenesl si růži.

V té době, kdy lázně poděbradské tak slibně se vzmáhaly, zavádělo se pojmenovávati domy jmény. A tu na domě na předměstí, nám známém pode jménem Dvůr, objevilo se nad okny prvního poschodí azbukou slovo Pirogov, jméno jednoho slavného lékaře, jehož spisy strýc v té době si oblíbil. Vtipný zeť strýcův, sochař Hanuš Folkman, muž nevlastní dcery Boži pozměnil trochu tento nápis říkaje, Hotel Pirožka, asi ve vztahu k pohostinnosti strýčka a tetičky. Jméno to se dlouho neudrželo ani na domě, ani v řeči. Zůstalo při jméně Dvůr, pavilonek ve městě měl milé jméno V domečku.

František Xaver Šalda

Mé vzpomínky by nebyly úplné, kdybych konečné neuvedla jména osobností známých tehdy ba mnohdy i proslulých v české veřejnosti, které během let vystřídaly se v domě tak svrchovaně pohostinném. Je to především celá řada jmen lékařských veličin, kteří k různým lékařským zákrokům strýčkem byli pozváni a pak v jeho domě pohoštěni. Slýchala jsem pak vyslovovat i jména: Dr. Maydl, Rubeška, Thomayer, Babák, Rudolf Jedlička. Ze spisovatelů byli po řadu let hosty F. X. Svoboda se svou ženou Růženou Svobodovou, která okouzlena volností dětí ve Dvoře, napsala povídku Ozlacenou branou dobrodružné mladosti. Přijížděl občas i F. X. Šalda, s nímž se Bertík velmi dobře rozuměl a vedl učené rozhovory. Tetičku zas těšívaly každoroční návštěvy slavné herečky Marie Hübnerové s mužem a malým huňatým psíčkem King Sharels do Poděbrad. Zvláště zábavná a originální byla prý paní Lauermanová (Felix Tever). Sama jsem jednou byla přítomna rozmarným vypravováním Ignáta Herrmana a obdivovala se skromné a ušlechtilé jeho choti. V posledních létech strýčkova působení byv pozván, posvačil jednou v strýčkově parku básník Adolf Hejduk. Že mezi vítané návštěvníky patřil i zdejší rodák malíř Ludvík Kuba, nemůže býti pochyby. Obohatil rodinnou galérii olejovými portréty strýce a tety Boženy - oba sedící, strýce s nezbytnou cigárou mezi prsty pravé ruky a pastelovou kresbou tetičky v klobouce a fialových šatech, barvy to, kterou si velmi oblíbila. Jak by nebyli pozvali k sobě pianisty, houslisty nebo pěvce lidé hudbu tak velice milující jako byli Boučkovi! Vždyť nejstarší syn hrál čelo, Jaroslav od dětství piano a nejmladší Láďa pro změnu troubil na lesní roh. Nepřivedl to však daleko v tomto umění. Doma ku cvičení k dosažení virtuosity mohl použíti zahrady. V Chrudimi však navštěvoval Hospodářskou školu a tam vyhrožoval nějaký švec ze sousedství, že ho zastřelí, bude-li se tomu cvičení věnovat. Jarda a Bohuslav s tetičkou hrávali pěkná tria.

Adolf Heyduk

V letech 1925 - 1926 strýček churavěl. Trápil ho jeho starý neduh, žaludek, stále víc. Od svých ranních procházek však nechtěl ustoupiti. Polehával, ale posteli se tvrdošíjně vyhýbal. Hledal již časně z jara, tehdáž hodně chladného, ulehčení v Karlových Varech, pak v Jáchymově a v květnu i v Pražském sanatoriu všude bezvýsledně. Zemřel mezi svými a ve svém rodném domě ve Dvoře dne 22. května 1926. Tělo tohoto předobrého a osvíceného muže přijal hrob naší babičky Antonie Boučkové. Za dva roky potom začátkem dubna doprovodili jsme tam i ušlechtilou jeho ženu tetičku Boženu.

4. Ti, kdo vyšli z domu na předměstí

4. 1. Marie Boučková-Havlíčková

Dříve již bylo vzpomenuto svatby této sestry maminčiny, která opustila otcovský dům asi roku 1864, provdávajíc se za ředitele lihovaru Josefa Havlíčka v Kolíně do poměrů, jak se tehdáž jevily, skvělých. Její muž neměl patrně tuze šťastnou ruku pro své podniky. Zanechal ředitelství lihovaru, koupil blízko Plzně uhelné doly a, i když se mu to nedařilo, zřídil si na Smíchově společně se svým švagrem Zdeňkem Boučkem obchod uhlím. Nežli mohlo dojít k nějakému úspěchu tohoto podniku, zemřel v roce 1881. Zanechal tetičce pět synů a dceru Julii, šestý syn narodil se pak v Poděbradech ve Dvoře. Babičkou a strýcem Bohumilem byla přijata za člena rodiny domu, ze kterého vyšla. Dvou nejstarších chlapců Jindřicha a Viktora ujala se zámožná sestra Josefa Havlíčka, paní Julie Dzendzická v Opavě. Dala je vyučit kupectví. Osud ostatních a jejich matky byl od té doby zcela připoután k životu babiččinu, jak už bylo jednou vzpomenuto.

Za pomoci finanční i morální strýce Bohumila i strýce Quida zřídila si tetička ku konci let osmdesátých v Poděbradech obchod s plátěným zbožím. Nezbohatla sice, ale vedlo se jí obstojně, neboť její sourozenci všemožně ji podporovali nejen v Čechách, ale i její sestry v Kraňsku a Bělehradě jí opatřovaly zákazníky. Dcera Julie byla tetičce vydatnou pomocnicí. Musela jí býti, neboť tetička v létech devadesátých začala churavět úpornou a bolestnou chorobou žaludeční. Operace, jíž se v pražské nemocnici podrobila, nepomohla. Tetička zemřela 21. června 1895 ve věku 49 let. (rakovina) Tak ukončil se její strastiplný život. Byla uložena do hrobu k svému muži na hřbitov v Malvazinkách, bohužel dnes již zrušený. Z jedenácti dětí tety Marie, vyrostlo jich sedm: Jindřich, Viktor, Julie, Josef, Milan, Rudolf a Bohumil. Z těch nejdříve zemřel Josef, v roce 19. Za světové války roku 1917 v hercegovském Mostaru ukončil tragicky svůj život nadaný, někdy hodně veselý a sršící humorem a vtipem, jindy zase přes příliš smutný a zoufalý Milan, svým povoláním a zaměstnáním akademický sochař. Na akademii umění vrstevník a spolužák Františka Bílka. Sousoší na pylonech Městského divadla na Vinohradech jsou jeho dílo. Oženil se s malířkou Fandou Schnirchovou, kterou zbožňoval tak, jako měl neskonale rád své děti, Maryšku a Milánka.

V Slezské Opavě v továrně na stroje byl kresličem Rudolf Havlíček. Tam zemřel (rakovina jazyka)  a byl pochován. Děti tetiččiny, Viktor, Julie a Bohumil vedli dlouhá léta společně ten obchod, který zavedla jejich matka v babiččině domě U zeleného stromu. Nyní jsou již na odpočinku.

Osoby čtvrté generace a další:

Syn Viktor Havlíček ... emeritní obchodník - Poděbrady.

Dcera Julie Havlíčková ... obětavá sestra a hospodyně.

Vnuk Ing. Maxmilián Havlíček ... absolvent pražské techniky, syn Milana Havlíčka, úředník Baťových závodů ve Zlíně na Moravě.

Syn Bohumil Havlíček ... emeritní obchodník - Poděbrady.

Vnuk Josef Havlíček ... bývalý čs. důstojník, nyní u politické správy v Nymburce.

Vnučka Bohumila Havlíčková ... pianistka, choť inženýra, provdána za ing. Chmelíka Kladno.

Vnučka Marie Havlíčková ... provdaná Knoblochová - Praha.

Pravnuk Jan Knobloch ... žák.

4. 2. Pavlína Boučková-Obereignerová

Pavlína Boučková Obereignerová

Jak mnohem šťastnější osud připravil této nejstarší sestře maminčině. Provdala se asi roku 1868 z lásky za Josefa Obereignera jmenovaného správcem rozsáhlých lesů města Poličky. Tohoto mladého muže bylo již vzpomenuto jako návštěvníka Dvora. Z domácích dcer nejvíce ho sice zajímala Pavlína, ale srdcem byl u Filipky Hráské. Filipky, jak se jí říkalo, když pak došlo ku konečnému rozhodnutí. jíti s mužem do osamělé myslivny vysoko v Česko-moravské vysočině, kde dávají lišky dobrou noc, nejevila chuti jíti s mužem na samotu, došla volba na Pavlínu a všecko dobře dopadlo. Nepoznala jsem šťastnějších manželů! Myslivna Bukovina Borová (asi 7km západně od Poličky), dobře viditelná i z Poličky, byla první stanicí tety Pavly. Máti častokráte o spokojeném manželství mladých manželů se vyslovila, bývala tam hostem. V této samotě narodily se Obereignerovým tři děti: Emil, Marie, Zdenka. Nepobyli dlouho v této idyle. Roku 1872 stěhují se manželé Obereignerovi do Kraňska, jedné z Krasových zemí bývalého Rakousko-Uherska náležející říšsko-německému knížeti Schönburg-Waldenburgovi, jímž byl strýc jmenován a přijal místo ředitele lesního panství. Sídlo správy byl Schneeberg na jižním konci Lašského údolí, vzdálený od nejbližší stanice Rakek (severovýchodně od Postojné). Myslili byste: zase samota! Ano, ale byl tu zámek, hospodářská stavení a blízko obec zvaná Kučevas. Zde už Obereignerovi zůstali a zde se narodily ještě děti Josef (Pepo) a Jindřich (Heinček). Teta Paula počítala tu dobu zde prožitou do počátku tohoto století za nejšťastnější ve svém životě a vzpomínky na něj těšily ji do jejího vysokého věku, kterého se dožila.

Roku 1853 koupil Schneberské panství Otto Viktor Schönburg-Waldenburg za 800 000 zlatých, v roce 1859 jej převzat třetí syn Georg,
který v šedesátých letech přistavěl další patro

Zde Obereigner ukázal co umí a dokáže český lesní inženýr. Těšil se plné a neomezené důvěře svého pána, vyměřoval, kreslil plány silnic, pracoval v lesích, dal káceti stromy a konečně stavěl. Během několika málo let byly tu desítky kilometrů překrásných silnic, vyštěrkovaných a jen tak širokých, co by se dvě fůry s dřevem pohodlně potkaly. Vedly z nejvzdálenějších koutů lesa v horách dolů do údolí a dál ku dráze. Byla to rozkoš voziti se v loveckém kočáře nekonečnými lesy po těchto silnicích. Po dřevě byla ohromná poptávka jak v Terstu, tak v Rjece, výnosnost panství byla veliká a majitel byl spokojen, svého ředitele si vážil.

Hrad Schneeberg (Grad Sneznik)

Teta Paula v zdatnosti svému muži nezadala. Měla na starosti velké hospodářství: pole, hovězí i vepřový dobytek, drůbež. Musela se starati o obživu nejen své rodiny, ale i o početné čeledi, skládající se výhradně ze Slovinců, musela se, aby je udržela, stále se přizpůsobovat jejich zvykům a způsobům v obživě a naučit se jejich řeči. Stále musela míti v patrnosti zásoby a objednávati je ve velkém z nejbližších měst. Její spižírna byla neustále pohotova vydati co, čím pohostit nahodilé hosty občanské i ony z panstva. Byla často i lékařem, když skutečný lékař nemohl být hned po ruce. Získala si za těch třicet let hospodaření na Schneebergu pověst nejen rozumné hospodyně, ale i rádkyně a pomocnice slovinskému lidu v širokém okruhu. Gospodu Obereigner znali v celém Lašském údolí.

V době Obereignerově hrad přestavěn do dnešní podoby, slouží protokolárním účelům (2005)

V příznivých těchto poměrech probíhal život celkem klidně a zvláště pro děti pana ředitele vesele a šťastně ve venkovském prostředí, v krásné krajině, v blízkosti ohromných lesů a v době letní ve společnosti četných známých a ve styku s dětmi knížecími.

Se školní docházkou to na Schneebergu vypadalo trochu bledě. Jak jí nahraditi? Byly tady pro vzdělání různé vychovatelky nejdříve z Čech, rodiče však nebyli spokojeni. Pak na doporučení panstva ujala se výchovy a vzdělání mládeže rodačka drážďanská - Martha Fischer - přišla a zvítězila. Byla jak u starých tak u mladých oblíbena, měla plnou důvěru i úspěch a udělala během několika let z dětí ryze českých rodičů - Němce! Nad touto skutečností se naše drahá máti často pozastavovala a divila se, že Josef a Pavlína, takoví vlastenci za mlada, mluví se svými dětmi jen německy. Ale mezi manžely zůstala čeština v platnosti. Přes tuto různost, uměle vytvořenou, neodcizila se teta ani strýc svým lidem doma a zůstala jak stejná jak při styku osobním i písemném.

Na hradě se dodnes zachovalo vybavení interiérů z doby Schönburg-Waldenburgů

Kolik členů rodiny vystřídalo se během těch třiceti let na Schneebergu! Kolikrát jen babička sama k delšímu pobytu si tam zajela v průvodu některého ze svých dětí nebo vnuků. Strýc Bohumil s rodinou se tam zastavil na cestě na slovanský jih. Později tam posílal ty ze svých příbuzných, kteří churavěli. Tetu Havlíčkovou i strýce Quida, uklidňoval tam své rozbouřené nervy i bratranec Milan. Kromě příbuzných i jiní rodáci poděbradští byli Obereignerovými vlídně přijímáni. Zdržel se tu nějaký čas Ludvík Kuba na své pouti za slovanskou písní a několikrát zajel sem z Lublaně, kde byl tehdáž zaměstnán, Ing. Jan Vladimír Hráský, později profesor a rektor České techniky v Praze. O nich se mluvilo, když v roce 1855 jsem se sama o prázdninách na Schneeburg dostala. Prožila jsem ve společnosti sestřenic a bratranců jedno z nejkrásnějších období svého života. Bylo náhodou i stále slunné počasí, pro pobyt venku a vycházky do lesů a na horské louky zvláště příhodné. Jezdilo se do myslivny 1360 m vysoko položené Mašun zvané, k sestřenici Mařce, nejstarší dceři tety Pauly, provdané za lesmistra Scholmayrera, Němce sice, ale jinak dobrého společníka. Myslivna stála na pokraji ohromné lesní louky, dokola obklopené lesy. U myslivny byla stavení hospodářská se stájemi pro dobytek a seníky. Zajímavé bylo, že okapy všech byly žlabem, který odváděl vodu do zvláštní střechou kryté dřevěné chalupy. V té byla voda nashromážděna pro potřebu celé myslivny. Jiné vody, kromě této dešťové lidé tam neměli. Byla na Mašuně i malá zvonička, kde starý Štercl třikrát denně vyzváněl, večer i když přivedl domů krávy z pastvy.

Myslivna Mašun

Musím přiznati, že nikde nepoznala jsem, aby se domácí řád tak přísně udržoval a dbalo se všech společenských forem, jako zde. Hlava rodiny byla na to velmi přísná. Pan lesmistr nevešel do jídelny k obědu nebo k večeři, aniž by se byl dříve, po pochůzkách v lese, nepřevlékl a neupravil. Samozřejmě to platilo i pro ty ostatní. Děti musely přijíti ke stolu umyty, učesány, s čistýma rukama. Chtěl tím vyjádřiti: Třeba jsme od světa odloučeni, chceme přece býti kulturními lidmi. Večer se dlouho besedovalo a před spaním neopomenula jsem se podívati na horskou louku. Byla tichá a překrásná, když ji zalila měsíční záře. Z této vysoko položené myslivny nebylo již daleko na vrchol Krajinského Sněžníku. Tam jsme se vypravili jednoho krásného dne v září časně zrána, ale na vrchol hory dostali jsme se až v poledne, tak, že ze slibované nádherné vyhlídky dolů na Kvarnerský záliv, Rjeku a moře nebylo nic, zato se odsud překrásně přehlédlo celé moře lesů schneeberského panství. Natrhala jsem si kytičku bílých protěží, které mi dlouhá léta připomínaly tento pěkný výlet. Ale i kratší výlety na horské louky byly vděčné. Voněly opojně alpskými fialkami, co tu bylo nádherných tmavě modrých vysokých hořců a líbezných keříčků růžových rhododendronů - alpských růží. Procházky v lese mimo silnici byly nebezpečné proto, že se mohlo snadno zablouditi, úzké pěšinky na kamenitých místech byly vystlány mechem tzv. Purschwege, končily na mýtinách, stanovištích pro čekání, určené, a pro nazasvěcence tedy nebezpečné. Pokud jsem chodila po lesích ve společnosti svých příbuzných, šla jsem s lehkou myslí, ale za čtyři roky, kdy i sestra Růža byla u tety Pauly a bratranci a sestřenice už byli mimo domov, chodily jsme samy. Stalo se nám jednou na takové vycházce, kdy už se slunce sklonilo k západu, že jsme opravdu nevěděly kudy kam a nikdy jsem si neujasnila, jak se stalo, že přece jen, ale už po tmě, jsme se dostaly k svým hostitelům, kteří nás s velikou obavou očekávali. Zvláště strýci bylo jasno, co a koho by musel dát do pohybu, aby dvě zbloudilé ovce dostal pod střechu. V Kraňsku to není jako u nás, tam, když slunce zapadne, je skoro hned tma, není soumraku. Neviděla jsem hned tak krásnou noční oblohu: je černě modrá, jiskřivými hvězdami posázená: u nás nebývá, zdá se mi tak tmavá.

Hora Veliki Snežnik (1706m) je nejvyšší horou současného Slovinska

Jaké úctě a vážnosti se těšila teta Paula v širším okruhu své působnosti, o tom jsem se již zmínila. Doma v rodině byla středem a také bezpečnou hybnou silou všeho dění, v řízení domácnosti se své matce, naší babičce zcela vyrovnala. Denně odpoledne v čistých kartounových šatech a s širokou zástěrou přes ně, otáčela se ve své veliké kuchyni s ohromným sporákem. Zde byla centrála. Strýc si sem zašel ze své úřadovny na přesnídávku a nikdy nezapomněl své ženě vzdáti hold aspoň šprýmem. Po obědě teta se převlékla a oddala se své vášni, psaní dopisů - různým firmám objednávky a svým příbuzným sdělení. Pak podávala svačinu a k večeru teprve chodívalo se do parku na procházku. Bývali jsme tam obyčejně sami. Jen se silnice zaléhal sem zpěv venkovanů, vracejících se na vozích ze senosečí na horských loukách. Slovinci zpívají krásně v trojzvuku. Pěkné bylo podívání na mladé Slovinky oblečené prostě v modrých bíle potisknutých šatech, nesoucích na hlavě v koši nebo džberech břímě - podivuhodně dovedly i na kamenitých stezkách udržovat rovnováhu a vypadaly velmi ladně. Zpěv se silnic se ztrácel a skoro současně ze všech vůkolních kostelíků zahlaholilo večerní Ave. S nastalou tmou odebraly jsme se domů.

Snažila jsem se vylíčiti příjemným spokojený způsob života, jaký byl veden do konce století u Obereignerových. S počátkem nového století nastal v té idyle obrat. Jeden z vnuků tety Pauly utrpěl těžké zranění střelnou zbraní. Lze si snadno představiti obtíže za jakých dála se záchrana toho hocha, když z myslivny Mašuna musil býti dopraven do nemocnice v Lublani. Sotva tento se pozdravoval, odvezli tam jeho matku, rozmilou a veselou Mařku. Stonala dlouho a byla pak na dlouho ještě v ošetření u svých rodičů na Schneebergu. Nedost na tom i tetin muž, strýc Josef se roznemohl a o tři neděle dříve opustil strýc Josef pro vždy Schneeberg, než jeho tak těžce churavící dcera. To bylo v roce 1905. Tak krásné dny tetina života se tím ukončily, zůstaly jí na ně jen krásné vzpomínky.

Po létech bloudění mezi Kraňskem u Lublani a Poděbrady a Prahou v Čechách, přijala naše matka svou sestru do své domácnosti roku 1929 jako spolubydlící. Třeba již čtyřiaosmdesátiletá byla teta statná a zdravá. U nás se cítila spokojenou už proto, že měla na blízku milého syna Pepo, který ji často navštěvoval a o prázdninách, kdy jsme odjížděly k sobě brával. Zůstala u nás, svých neteří, i po smrti naší maminky roku 1932 až do konce srpna 1939, kdy naposled nastoupila prázdninový pobyt na Vinohradech. Vidím ji ještě, jak si ji syn odvádí. Byla už trochu churava. Po svém návratu domů mohly jsme tetičku vidět jen na loži v sanatoriu německých Diakonek v Sokolské ulici v Praze 12. Tam 2. října 1939 bezbolestně spíc na věčnost odešla. Jediná ze svých sourozenců byla zpopelněna v Pražském krematoriu. Přijalo její tělo žároviště za zvuků státní hymny, ale také se poprvé ozvala hymna německá při zdvižených pažích jejích přímých potomků!!!

Pokud se pamatuji, mnoho roků žila v Poděbradech. Měla pronajatý pokoj v uličce Vinice (Na vinici) proti domu rodiny Boučků. Tam v rodině svého bratra MUDr. Bohumila Boučka, každý den sedávala ve velké jídelně v přízemí u malého stolečku před oknem. Po celý den pletla krásné dečky z bílých nití a sna i čepičky a kabátečky přes košilky miminek.

Jestlipak její popel je uložen v hrobě jejího drahého Josefa na hřbitově v Kučevasu v blízkosti Schneebergu? Připojuji povzdech, který často zazněl z jejich úst: Zapomeň, co srdce bolí, ticho, ticho duše má, nezavoláš ty časy krásné, které Schneeberg tam chová.

Osoby čtvrté generace a další:

Děti zemřelé Marie Obereignerové provdané Schollmayer:

Vnuk Franzi Schollmayer... Lichtenberg, správce lesů státních v Kitzbühlu - Tyroly.

Pravnuci dcera a syn Schollmayer... Lichtenberg.

Syn lesní inženýr Emil Obereigner... lesní rada odboru ministerstva pro regulaci horských bystřin v. v. Lublaň

Vnuci Hilko a Stanko Obereignerovi a Nadina (vzděláním herečka).

Vnuk syn zemřelé Zdeňky Obereignerové provdané Brettschneider doktor chemie, Herman Brettschneider... přednosta oddělení pro výrobu hormonů chemické továrny v Pešti - Pešť.

Syn Ing. Josef Obereigner... námořní důstojník v ministerstvu námořnictva v. v. zástupce vídeňské firmy pro stavbu chladicích věží Praha 12, Římská.

Vnučka Lenka Obereigner provdaná Rudl XV,

Pravnučka Eleanor Rudl... školačka.

Pravnuk Ing. C. Hans von Obereigner... přednosta kontrolního odboru výrobního ředitelství Zbrojovky - Praha 12. Ženatý.

Vnučka Elisabet Hribar... dcera zemřelého syna Heinricha Obereignera c. k. majora padlého roku 1915 u Gorlice... Lublaň.

Pravnuk Hribar

4. 3. Růžena Englová-Boučková

Píši-li nyní o životních osudech své drahé matky, nemohu bohužel použíti věty, kterou jsem začala psáti oddíl věnovaný tetě Paule.

Mužem mé matky a otcem nás, sedmi dětí, z nichž jen tři jsme zůstaly na živu, byl cukrovarnický odborník, syn praktického lékaře na Mělníce Dra Antonína Engla, náš tatínek August Engl, s nímž naše máti po svatbě r. 1871 odjela do Zákolan poblíže památné Budče, kde z počátku let sedmdesátých stavěli akciový cukrovar, jehož zařizování bylo svěřeno našemu otci.

Otec byl povahy jemné, zádumčivé, vůči lidem uzavřený a nedůvěřivý, zabrán téměř neustále do svých myšlenek. Ve svém povolání necítil se šťastným ani spokojeným. Na žádném ze svých působišť v létech 1871 - 1883 dlouho nepobyl. Jak z pozůstalých je patrno, opustil místo vždy k vlastní žádosti. Jeho působiště, mimo již jmenované Zákolany, byla cukrovar hraběte Waldštejna v Mnichově Hradišti, Rokoska u Prahy, Kropáčova Vrutice na Boleslavsku, cukrovar hraběte Potockého v Siendžyžově nad Krakovem v Haliči a konečně Hradec Králové, kde otec poměrně nejdéle setrval, zastávaje úřad inspektora cukrovaru, maje dozor nad osmi podniky. V době t. zv. kampaně v říjnu až prosinci byl prací přetížený, musil se ihned dostaviti do cukrovaru, kde právě začali vařiti cukr. Ani v Hradci Králové nesetrval déle tří roků. Poslední jeho stanicí byl Most nad Bělinou, kam jsme se přistěhovali o prázdninách r. 1883. Svůj úřad zde již skoro nezastával. Trudnomyslnost již nabyla takového stupně, že musil být odvezen matčiným bratrem, strýcem Frantou do Prahy do zemského ústavu pro choromyslné právě v době, kdy tam i Bedřich Smetana dožíval svůj běh života. Otec náš po třináctiletém utrpení 18. února 1895 zde svůj nešťastný život dokonává. Chce se mi říci s Nerudou Poví se to tak kratince a žije se to tak dlouho.

Jak bylo při tom všem naší mamince? Maminka, naše maminka! Jak to dovedla oddaně se přizpůsobovat, ovšem náladám svého muže a tím i všem okolnostem, které jí a její rodině osud připravil. Stěhovala se z jednoho místa působiště svého muže na jiné a mezi tím i domů do Dvora ke svým rodičům, když otec byl zase bez místa. Tím se vysvětluje, že i bratr Toník uviděli jsme světlo světa v Poděbradech, kdežto sestra Růža narodila se v Mnichově Hradišti. Nejšťastnější a poměrně v největším blahobytu prožité roky byly ony v Hradci Králové pro maminku i pro nás děti. Otec byl stále zádumčiv, jeho duševní stav se v roce 1883 zhoršoval. Matka prožívala hrozné chvíle strachu a úzkosti v době poslední otcovy kampaně, když se otec ze svých úředních cest dlouho nevracel. Pamatuji se na jeden tmavý zimní večer velmi živě. Stály jsme spolu u okna bytu Na Jánském vršku a vyhlížely, jestli se kočár s tatínkem už vrací. Maminka mne vybízela, abych se za tatínka modlila, neudala mi však příčinu svého strachu, který mně, devítileté, byl na ní tak nezvyklý. Bylo mi to nějak líto a přece z nějakého ostychu netroufala jsem se ozvati, proč je tak smutná. I na to vzpomínám, proč mi maminka tu příhodu příčin neudává, byla bych jistě pochopila. Ona však nechtěla mi asi říci, že se obává u otce sebevraždy. Později v Mostě musela se obávat i o nás, své děti, nad kterými otec, nemoha v noci spát, bědovával. Ve své úzkosti obrátila se matka s prosbou o pomoc ke svým bratrům, hlavně k Bohumilovi. Přijel však strýc Franci, kterého náš otec měl prý nejraději. V jeho průvodu odjel do Prahy, aby se k nám do Mostu už nevrátil. Matka s námi dětmi zůstala tam až téměř do vánoc. Docházely jsme tam sestra i já do veřejné školy německé. Nikdy jsem se nedozvěděla důvod, proč nás rodiče nedali zapsati do školy matiční, která v Mostě přece byla. Protože otec náš ve státní službě byl zcela krátkou dobu, neměla naše máti nárok na jakékoliv požitky z titulu otcova zaměstnání. Dostala jen jakési odbytné, které jí vymohl bratr Quido. Jmění uložené ve státních papírech, malé v opatrování a po zvláštním povolení mohla maminka k naší obživě pobírati úroky z nich plynoucí až do plnoletosti. Z tak nepatrného příjmu byla by rodinu neuživila. Jako před několika lety ujala se tety Havlíčkové babička a strýc Bohumil, tak učinila v maminčině případě sestra otcova, teta Marie Englová. V době té, kdy sama těžce nesla neštěstí, které stihlo jejího jediného a vroucně milovaného bratra, hospodařila v domácnosti svého strýce, advokáta J. U. Dra Františka Engla, dědečkova bratra. Byl tenkrát již třiaosmdesátiletý a s ohledem na neštěstí rodiny synovcovy k přímluvě tetině dovolil, aby se maminka k němu přistěhovala. Stalo se tak několik dní před vánocemi r. 1883 - Praha se stala naším bydlištěm. Třípokojový byt strýců byl v domě náležejícím tehdá Hypoteční bance na rohu Ferdinandovy třídy a Perlovy ulice. V únoru po našem nastěhování zemřel dědoušek, zanechav větší část svého jmění a zařízení celého bytu naší tetě. Drahý byt byl vypovězen a nastala otázka, kam se vrtnouti. Teta navrhovala, aby se maminka s ní odstěhovala na Mělník, kde udržela byt po svých rodičích a kde, jak bydlení tak živobytí se jí zdálo levnější. Přes to, že si matka ušlechtilého jednání své švagrové vážila, nepřistoupila na její návrh, majíc na mysli jednak svého muže, kterého často v ústavě navštěvovala, jednak proto, že v Praze snáze a bez všech větších nákladů může poskytnouti svým dětem takového vzdělání, jakého pro svůj budoucí život budou potřebovati. To konečně uznala i teta a na podzim roku 1884 stěhuje se s námi do jiného bytu. Tentokrát na Malé Straně.

Matka moje, z domova nezhýčkaná, vyšedší z tvrdé školy naší babičky a neklidného života po boku svého muže, podivuhodně se přizpůsobila zhoršeným, ba bědným poměrům, do kterých ji osud uvedl. Nelekla se však a vlastním přičiněním a s pomocí i svých příbuzných udržela svou rodinu na jisté životní úrovni. Byla si vždycky vděčně vědoma oběti, kterou jí přinesla mužova sestra dělíc se o své, na tehdejší dobu slušné ne však značné důchody, a rodinou svého bratra. Naše maminka vždy a ve všem brala vážně tetiny zvyky a požadavky, a dbala na to, abychom i my tak činili. Obě tyto ženy, které nás vychovaly, dovedly spolu žít po celou řadu let svorně a přátelsky. Nevšední tato shoda mezi oběma ženami byla velmi často i cizími lidmi uznávána a oceňována. Byla jsem na to hrda a bez nadsázky mohu zásluhu větší přičísti maminčině skromnosti nenáročnosti a duševnímu klidu. Vedla hospodářství a všechnu péči věnovala poněkud chabému zdraví tetinu. Ta podlehla své dlouho trvající chorobě dne 5. března 1912. Uložily jsme její tělo do hrobu jejího milovaného bratra na hřbitov Olšanský.

Matka nespoléhala jen na pomoc jiných, vděčně ji sice přijímala, ale sama ruku též přikládala, snažíc se svou zručností, dovedností a pracovitostí udržeti si do jisté míry i samostatnost. Domohla se v modistství odborné způsobilosti a zhotovovala pro své příbuzné a známé klobouky. Zasílala je nějakou dobu na Schneeberg i do Bělehradu tetě Boženě a jejich známým. Kromě toho vytěžila nějaké peníze i zprostředkováním prodeje lněných výrobků Krkonošských tkalců. Nemajíc však zvláštního obchodního nadání po několika letech těžkého strádání zanechala toho málo výnosného podniku. Nebylo také již tolik třeba té usilovné námahy. R. 1892 v červenci, jsouc už po maturitě, mohla jsem já, nejstarší z dětí nastoupiti dráhu učitelskou. To se také stalo 15. prosince téhož roku na soukromé škole klášterní Sacré-Coeur na Smíchově. Měsíční můj plat byl 25 zl. Tehdáž to byl už značný přínos. Bylo lze už zcela dobře žít při skrovném způsobu, u nás již dávno zavedeném.

Nemohu však zcela opomenouti a vděčně nevzpomenouti pomoci a porozumění i sourozenců maminčiných, obzvláště pomoci strýce Dra Bohumila Boučka, který byl v naší nezletilosti po strýci Quidovi poručníkem a mamince rádcem, když šlo o vzdělání nadaného syna Toníka, na němž i strýcovi záleželo, lékařem při onemocnění některého z nás a který konečně pomáhal zvláště v začátcích maminčina podnikání, kromě naší tety, maminku udržeti na jisté životní úrovni, aby nebylo třeba mluviti o nouzi. Neodepřel nikdy své pomoci a to ani tehdy ne, když už sám se staral o svou rodinu. Ba, nevím se ani pamatovat, že by i jeho žena, teta Božena nebyla nesouhlasila s jeho obětavostí. Budiž jim oběma za to dík. Dík budiž všem, kteří mají zásluhu o to, že z nás třech chudých dětí stali se lidé, kteří domohli se během let slušného postavení, aniž padli někomu za obtíž.

Maminka až do svého osmdesátého roku starala se o domácnost a i vaření nedávala z rukou. V posledních pěti letech přenechávala je služebné, ale řízení a lehčích prací se nevzdala. Na sklonku svého života byla roztomilou a stále hezkou stařenkou, u všech, kdož ji znali, oblíbenou a váženou. Vzbuzovala obdiv každého tím, že dovedla plésti krásné, velmi jemné uměle složité hvězdice, které často z tištěného zcela malého vzoru vykoukala. Těmi nás všechny děti i své vnuky, neteře a milé známé na svou památku obdarovala a měla vždy velikou radost, došly-li ocenění.

Byli jsme tak šťastni míti u sebe maminku až do jejího osmdesátéhopátého roku, i ona byla mezi svými dětmi šťastna a častěji to svým skrovným způsobem také projevovala. Nejradostnější chvíle jsme s babičkou prožívaly, když u nás byly bratrovy děti, její vnuci, Libuška a Mirek. Jaké to byly krásné chvíle až do roku 1929, kdy jsem děti z Dejvic obyčejně v sobotu přivedla. Babička nás čekala s obědem. S jídlem často zlobívaly. Mirek, povídavější, nezavřel pusu a bavil nás. Po obědě se děti chopily hraček, obrázkových knížek, vystřihovaly domky a stromky z barevného papíru a nalepovaly je. Plastelínu měly obzvláště rády. Rozumí se, že také kreslily, v této dovednosti Líba nad Mirkem vynikala. Nejrozkošnější byla, když chovala děťátko, převinovala je, přerovnávala peřinky v kočárku a velmi se hněvala, když někdo, jak se jí zdálo, děťátka se nešetrně dotkl. Vždyť je to moje děťátko křičela. Hubičku sladkou jako med dám tobě dítě veršovala už jako školačka a s panami se ještě nerozloučila. Hrály se také společenské hry: zvlášť vášnivý byl Mirek při hře Kladivo a zvon a plakávala, když nedostalo se mu listu s běloušem, na které se mohlo nejvíce fazolek vyhrát. Děti bývaly tak do her zabrány, že se mračívaly a Rézičku odstrkovaly, když si večer pro ně přišla, aby je odvedla domů do Dejvic. O vánočním Božím Hodě u nás Ježíšek dětem naděloval. Pětiletý Mirek dokonce Ježíška viděl, jak oknem letěl do velkého pokoje! Jak to všecko bylo milé a krásné! To byly nejšťastnější chvíle v babiččině i našem životě. Kde jste, kde jste! Zda vrátíte se zpět? Vrcholem maminčiny pýchy byly úspěchy jejího syna Toníka, který v letech dvacátých projektoval a řídil stavbu ministerstva železnic, rozsáhlou a nákladnou budovu v Petrské čtvrti. V krásně založené zahradě u vily, kterou si v Dejvicích na Karlovce r. 1929 postavil a kam jsme babičku někdy autem odvezly, prožívala chvíle blaženého uspokojení, že její oběti a všecka strádání nebyly marné. Konec dobrý - všecko dobré!

Opustila nás po krátké nemoci v sobotu odpoledne 28. května 1932 dokončivši tři dny před tím svůj 85. rok života. Skonala v přítomnosti nás tří svých dětí a své sestry Pavlíny v tomtéž velkém pokoji našeho bytu v Nerudově ulici a na tomtéž místě jako její švakrová, naše teta Marie, před dvaceti léty.

K jejímu pohřbu sešlo se v Šáreckém kostelíčku mnoho příbuzenstva, mnoho známých Toníkových i našich z Prahy a hlavně z Dejvic, kde jsem byla v té době řídící učitelkou. K přání bratrovu uložili jsme naši drahou maminku do nového hrobu č. 27 na hřbitově Šáreckém. Po pohřbu byli smuteční hosté pozváni Toníkem a jeho ženou Miluškou na svačinu do vily. Mamince platily už jen naše vzpomínky.

Netušil nikdo, že za deset let otevře se zase hrob na Šárce, aby přijal tělo vnuka babiččina Jaromíra - našeho Mirka! Jaká to byla hrozná rána pro nás pro všechny a zvláště pro rodiče a největší pro Toníka! Byla mu dvacetdvě léta, byl na prahu činnosti jako zaměstnanec závodu Českomoravská strojírna v oddělení automobilovém Praga. Automobil! To byla jeho láska! Jak dovedl tento stroj ovládat a řídit!! Byl to dovedný a pěkný hoch - Mirek - otcova pýcha a naděje. Záhadná a záludná nemoc mořila hocha tři měsíce, o všechnu krásu jej připravila a dne 10. srpna o půl třetí hodině smrti vydala. Bylo nevýslovně smutno 13. srpna 1942 odpoledne, když jsme kladli rakev s jeho tělem do babiččina hrobu. Odpočívej v míru, duše čistá!

Osoby čtvrté generace a další:

dcera Karla Englová řídící učitelka v. v. Praha III

Růžena Englová učitelka jazyků v. v. Praha III

syn Ing. arch. Dr. Antonín Engl profesor pozemního stavitelství a poslední rektor vysokého učení technického v Praze. Jeho choť Miluše rodem Wirthová Praha XIX

vnučka Libuše Englová abit. střední školy, provd. Šantlová

4. 4. Božena Hellichová-Boučková

Mladší teta maminčina, teta Božena, opustila otcovský dům asi r. 1872. Její ženich Alois Hellich, rodák poděbradský, jeden ze sedmi synů lékárníka Hellicha, musil si pro svou ženu přijet ze srbského Bělehradu, kde zaujímal postavení chemického odborníka a zkoumatele dodávek pro srbské vojsko. Sňatek svých dětí ujednali patrně rodiče obou snoubenců sami. Maminka naše vzpomínala vesele toho setkání obou na poděbradském nádraží, kam ona, již vdána, se svým mužem Augustem doprovázela sestru Boženu. Byli prý oba zvědavi, jak se bude Božena při tom setkání tvářit. Ta však, nepřišla do rozpaků. Uvítala svého snoubence s úsměvem a - otevřenou náručí, s širokým úsměvem ve tváři uvítala každou, jí milou osobu i v pozdních letech. Nic ji nezmátlo, všechno rychle a bystře postřehla a také rychle se rozhodovala. Co řekla, to platilo, nejen pro její děti, ale i pro jejího muže. Přesto všichni se dobře shodli a tetina vláda šla všem k duhu. Měla i podivuhodně správný postřeh pro posouzení lidských povah. příležitosti k tomu bylo mezi cizími lidmi víc než dost. Ku podivu skoro nikdy se nezmýlila. Věděla si ve všem rady a co chtěla, to provedla. Tak naše teta Marie shledala velmi zábavným vypravování tety Boženy, jak si pomohla, když svému prvnímu dítěti Jaroslavovi v Bělehradě chtěla vystrojiti vánoční strom. Jehličiny se kolem Bělehradu nikde nevyskytují a zvyk krášliti stromeček je tam neznám. Přece malý Jaroslav dostal něco ozdobeného a to - koště! Jsouc mladá a rozšafná přemáhala silně a statečně všechny svízele života a všeliké nedostatky, jimiž vždy slynul neklidný Balkán. Sama jednou prohlásila, že prožila v Bělehradě asi čtyři války, kromě všelijakých nepokojů a převratů i doby takové, že se po měsíce vyplácely jen poloviční neb i žádné platy. Vžila se úplně do těch balkánských poměrů, srbsky mluvila plynně, vyjadřovala se obratně, třeba že její srbština nebyla tak lahodná, jako ona jejích dětí, které si ji osvojily v srbských školách, ovšem, že se také posrbštily! Česky mluvit však dovedly všechny a také česky píší. S příbuznými v Praze i v Poděbradech zůstali stále ve styku písemném, častými návštěvami se přátelství jen utužovalo i za první světové války. Druhá však všechno přerušila.

Manželé Hellichovi měli tři děti. Nejstarší Jaroslav, studoval lékařství na německé universitě v Praze v létech devadesátých proto, že státní stipendium, které získal, znělo na tuto universitu. Po doktorátě zastával službu vojenského lékaře v Zaječaru na bulharských hranicích. Velmi mlád zemřel. Byla to pro tetu velká rána. Dík své energii přemohla tu ránu věnujíc všechnu svou pozornost dvěma dcerám svým Mile (Ludmile) a Růže. Mila, jako její matka kdysi v rodném domě, zpívala s oblibou vlastenecké písně české, nejraději: V Čechách tam já jsem zrozená. Přes všechno opětovné ujišťování, vyjádřené v písni slovy: A kdo chce líbat ruměnec, Čech musí být a vlastenec, Mila se provdala r. 1898 za čistokrevného Srba, důstojníka Svetislava Stajeviče. Podotkla jsem již na jiném místě, že k svatbě té zajela si tehdáž naše babička v průvodu mé sestry Růži. Všechny svatební obřady konaly se v církvi po způsobu pravoslavném, Mila přijala pravoslaví. To ještě žil strýc Alois. Začátkem nového století zemřel. Teta s dcerou Růžou zůstaly v Bělehradě, Mila se svou rodinou žila v Niši. U tety jsem r. 1907 prožila 6 neděl své zdravotní dovolené. V květnu a v červnu toho roku bylo nádherné teplé ba horké počasí. K procházkám a výletům vábily rozkvetlé zahrady a parky. Už ani nevím, kde všude jsme se sestřenicí Růžou byly. Nejblíže z bytu tetina bylo do parku zvaného Kalimegdan zřízeného u starého opevněného hradu postaveného nad soutokem Sávy s Dunajem. Odtud byl pěkný výhled přes přístavy a koupaliště na Sávě k poslednímu městu uherskému Zemuni spojeného s Bělehradem železničním mostem. Podnikly jsme dvoudenní výlet maďarským parníkem na Džerdap Železná vrata po Dunaji až k Staré Ršavě. Na mělké pramici převezl nás starý vousatý Turek na ostrov Ada Kaleh, náležející sice Rakousko-Uhersku, ale obydlený Turky, kteří si tu žili po svém: byl tu turecký bazar a turecké kaftany. Turecký zvyk pít crnu Kafu a kouřit cigarety je rozšířen po celém Srbsku. Jen si zajděte na návštěvu k srbským rodinám! Všude uctí Vás Sladkem (jejich zvláštním způsobem v cukru zavařeném ovoci). Přinese je někdo z domácích na podnosu v skleněné nádobě s řadou stříbrných lžiček a sklenicemi s vodou. Komu bylo sladko nabídnuto nabral lžičkou trochu zavařeniny ochutnal a zapil vodou a lžičku vložil do sklenice. Pak se povídalo. Nerozuměla jsem ovšem, ale ráda jsem pěkně mluvené srbštině naslouchala, je tak libozvučná! Mne ovšem zatahovaly Srbky přece jen do hovoru chtějíce se dověděti něco o Cháně (Haně) Kvapilové (nedávno zemřelé 8.4.1907) kterou v Bělehradě zbožňovali. Vypravovala jsem co jsem o té naší herečce, totiž o její smrti, věděla a sesternice tlumočila. Před odchodem Vám přinesou turskou kafu, hodně sladkou a hustou. Vypijete-li jí dva šálky, uvidíte, co Vám bude srdce dělat.

Tytéž zvyklosti osvojili si a zachovali i Hellichovi, když přišly návštěvy. Sladka všeho druhu měli stále v zásobě. Teta kromě toho zavařovala každoročně kdoule na t. zv. Kittenkas kdoulový sýr a mamince dlouhá léta posílala v podobě vinného hroznu. Vařila velmi chutná jídla srbská. Skvělá byla její pita, jídlo na způsob našeho závinu - těsto prokládané tenkými plátky syrového sádla, rozválené a plněné strouhanými ořechy neb mandlemi a pak pečené ve formě. Z tuků má v Srbsku význam jedině sádlo: máslo a mléko bylo tam, aspoň tehdáž velkou vzácností. Důležitost sádla měl na mysli takový malý všudybyl Vláďa, jeden z vnuků tetiných. Vida, že babička je velmi mrzuta nad tím, že se jí tentokrát nepovedly sněhové hubinky starostlivě poznamenal: To jste tam dali, babičko jistě málo sádla. Načež mu teta pohotově řekla: Jen jestli ty jsi dal dost sádla do tvé němčiny. Toto se událo ovšem o hodně později v Poděbradech. Pro charakteristiku tetinu to zde uvádím.

Při vší své životní síle a houževnatosti netěšila se teta valnému zdraví, ale nepoddávala se, nechtěla stonat, dovedla se šetřit, ač skoro všechna domácí práce ležela na ní. Pozorovala-li na sobě ochablost, nechala všeho na 10 - 15 minut, natáhla své tělo na t. zv. mindrluk (cosi podobného anglickému kauči) a oddala se úplnému klidu. Osvěžena mohla ve své práci pokračovati.

Druhá dcera tetina Růža, po absolvování ošetřovatelského kursu byla sestrou v nemocnici bělehradské na tehdejší poměry co nejmoderněji zařízené. Tam r. 1912 za t. zv. Balkánské války ocenil její velké ošetřovatelské schopnosti prof. Dr. Rudolf Jedlička, který v průvodu svých posluchačů přispěchal ošetřovati raněné bratry Srby. V průvodu profesorově byl i můj a zároveň Růžin bratranec, syn strýce Bohumila, zcela mladý Dr. Bohuslav Bouček. Jaké bylo podivení všech ať Čechů ať domácích Srbů, když doktor s ošetřovatelkou si padli do náruče jsouce sami tím shledáním překvapeni! Prof. Jedlička vyzval sestru Růžu k nastoupení ošetřovatelské služby v novém, již založeném sanatoriu v Praze-Podolí.

Tak se stalo, že teta s Růžou už r. 1913 byly v Praze a zde zůstaly až do r. 1920. Prožily tu spolu celou první světovou válku. I Míla Stajevičová s pěti svými dětmi v Čechách uvízla, když přijela čtrnáct dní před vypuknutím války r. 1914 do Prahy navštíviti svou matku a dala si v sanatoriu operovati strumu. Prožívali tehdáž všichni velmi nepříjemné chvíle, kterou jim způsobovala rakouská policie. Dík zákroku prof. Jedličky nebyla teta ani Stajevičovi v Praze vězněni, ale všichni byli z Prahy vypovězeni. Do Bělehradu byl návrat v srpnu již nemožný a tak dostali všichni povolení k pobytu v Poděbradech, kromě Růži, která byla pod policejním dozorem sice ale v sanatoriu.

Tak po dlouhé době octla se teta Božena zase ve svém rodišti. Zase se tu krásně ukázala rodinná příchylnost a dobrá vůle pomoci. Vdova po sládkovi F. Boučkovi, teta Zdenka, obývala v té době nám již známý byt v zadním domě U Zeleného stromu. Přenechala tetě a Mile s dětmi jeden ze svých tří zařízených pokojů s vyhlídkou na Labe a luka a dělila se s tetou i o kuchyň. Společně to hospodářství protáhlo se na celý rok. 1915 získala Mila povolení moci se vrátit do Srbska a teta Božena do svého bytu v Podole poblíž sanatoria. Po slabém záchvatu mrtvice, kdy nebylo radno, aby byla sama v bytě, přijala tetu za spolubydlící naše maminka. K obývání měla velký pokoj, kdysi tetin. Po převratu, opustivši sanatorium a připravujíc se k státní zkoušce ošetřovatelské bydlila u nás i její dcera Růža. Zatím se poválečné poměry tak utvářily i v Srbsku, že obě se mohly zase vrátit do Bělehradu. To se stalo v srpnu 1920. Později jsem už tetu neviděla. Dopisy se však vyměňovat nepřestaly a Srbští se několikrát v Praze u nás, v Poděbradech u Boučků i Hellichů a v Plzni u Milivoje přihlásili. Naposled Vláďa v r. 1928. Bratr můj Toník vyhledal tetu a Růžu v Bělehradě asi r. 1924, když se svými posluchači byl na cestě do Bulharska.

Tetička ku konci let dvacátých těžce churavěla a byla dána do sanatoria k ošetření. Dovršivši 79. rok zemřela dva měsíce později než naše matka r. 1932. Odpočívá vedle svého muže Aloise a syna Dr. Jaroslava Hellicha na hřbitově bělehradském.

Čtvrtá generace a další:

dcera Mila Hellichová provdaná Stajevič - Bělehrad

vnučka Olga Stajevič provdaná Glišič - Bělehrad

pravnučka Jovana Glišič

vnučka Zora Stajevič (stud. medicíny) provdaná Fotirič - Bělehrad

pravnuci tři hoši Fotirič

vnuk Miodrag Stajevič major. 1941 zajat

dcera Růža Hellichová dipl. vrchní sestra - Bělehrad. (zemřela 18. 2. 1954)

4. 5. Zdenko Bouček

Poněkud povlovněji a později než dcery zakládali rodiny synové rodu Boučkova. Nejdříve asi r. 1878 ženil se Zdenko, postavou nejvyšší ze svých sourozenců, prý velmi krásný muž, jak říkávala maminka, pln síly a chuti do života. V době svého sňatku s dcerou soudního rady, který býval soudcem na Křivoklátě, Marií rod. Richtrovou byl strýc společníkem svého švakra J. Havlíčka, majitele uhelného obchodu na Smíchově. Na Smíchově mladí manželé Boučkovi bydlili, když maminka se s námi dětmi r. 1838 před vánocemi z Mostu do Prahy přistěhovala. Poznala jsem tak strýce, o kterém jsem posud nevěděla. V jeho bytě se mi líbilo. Byl velký a pěkně zařízený a plný lidí. Boučkovi měli tehdáž už tři chlapce, pro které chystali krásný stromeček s mnoha ozdobami. Od té doby jsme se s touto rodinou stále stýkali. Žena strýcova, teta Marie, byla menší postavy kulaťoučká a nosila skřipec. Oblékala se vždy velmi vkusně a vkusné bylo také všechno v bytě, udržované na vyšší úrovni i tehdáž, když byly poměry méně skvělé a dětí přibývalo. Byla také výtečnou kuchařkou a její bílá káva, kterou nám podávala, když jsme se tam někdy v době svačinové objevily, nezadala v ničem oné tety Boženy v Poděbradech, jest ji nepředčila. Kromě náhodného hostění byly jsme všechny i s naší tetou Marií po dlouhou řadu let vždy zdvořile pozvány na slavnostní svačiny o svátcích vánočních a velikonočních a to na druhý svátek. Dobrot přišlo na stůl ohromně mnoho a zábava nikdy neuvázla. Ovšem teta i její sestra přicházely také k nám, ale na nějaké zvláštní hoštění u nás se nepamatuji. Stalo se však jednou a to jedinkrát, že se maminka v nějakých věcech, týkajících se války, rozešla s názory Marie Boučkové. Tehdáž opustily nás obě strany v nevůli. Na nějaký čas přestaly veškeré styky, ani nevím na jak dlouho. Rozhodně však skoncoval tyto nepříjemnosti rázný strýc Zdenko. Přivedl vše do starých kolejí, dávaje najevo, že mu na dobrých rodinných vztazích upřímně záleží. Kdo viděl strýce, muže ohromné postavy, kterou vynikal nade všemi sourozenci, s rozevlátým dlouhým vousem, vztyčenou hlavou a s bodrým úsměvem ve tváří, nemohl si pomysliti, že ho mohou tížit nějaké starosti. Tím méně jsem to mohla poznat já. O tom, jak strýc musí těžce zápasit o udržení své četné rodiny, vyslovil se některý ze strýců větou: Zdenkovi nepomůže už asi nikdo, než jeho děti. Měl jich sedm, pět hochů a dvě dcery.

Houževnatostí, životním optimismem, s pomocí sourozenců a své matky, kteří plně chápali tíži jeho postavení, přestál nejhorší doby a rodinu udržel na jisté úrovni. Byl to Jaroslav Schnirch, který mu dopomohl k místu adm. úředníka při Společnosti pro zkoumání parních kotlů. Boučkovi přesídlili a pevně zakotvili na Vinohradech. Hoši dorůstali a vzdělávali se na obchodních školách. I mladší z dcer dostala kromě jazykového i obchodní vzdělání, Ela se statečně uplatňovala doma pomáhajíc matce v udržení domácnosti. Nejstarší syn Zdeněk vyučil se strojník zámečníkem. Churavěl však a těžké práce nebyl schopen. Počátkem tohoto století podařilo se strýci získati pro něho na základě jeho odborných znalostí povolení k zřízení biografu v Nuslích. Strýc se tomuto podniku vedle svého zaměstnání v kotelním spolku s energií sobě vlastní věnoval pomáhaje synovi. Ten za krátko zemřel, ale strýc se biografu nevzdal. Získal koncesi pro druhého ze svých synů. Po svém pensionování věnoval se biu zcela a zasvětil do vedení správy postupně všechny své děti nevyjímajíc ani dcery Elu a Mařku. Bio Bouček udrželo se v Nuslích a je stále vedeno Boučkovými. Nyní je zodpovědnou majitelkou Ela. S ní spolupracuje sestra Mařka a synovec Karlík Bouček. Svého otce vděčně vzpomínají. Strýc sám byl duší a hybnou silou podniku až do vánoc 1923. Smrt sklála statného a o svém pevném zdraví přesvědčeného muže v jeho 73-tém roce života po nedlouhé nemoci. Jeho děti uložily tělo otcovo do hrobu, kde už odpočívali tři jejich bratři Zdeněk, Ota, Bohumil na hřbitově Vinohradském. Za čtvrt roku odebrala se tam i jejich matka, teta Marie.

Jindřich Eckert 1898 Náměstí Míru na Vinohradech

Osoby čtvrté a další generace:

syn Karel Bouček ředitel kanc. Spolku pro autogenni svařováni Praha IV

vnuk Karel Bouček obch. ak., účastník bio Bouček - Krč

pravnuk Karel (Kája) Bouček Krč

vnučka Miluše obch. ak., soukr. uř. provd Bernášková, Praha IV

dcera Ela Boučková maj. bio Bouček v Nuslích, Praha XII

vnučka Zdenka Boučková dcera zemř. Bohumila Boučka, obch. šk., úřednice Svazu průmyslníků, Nusle

dcera Marie Boučková obch. a jaz. vzd. - účetní bia Bouček - Praha XII

vnuk a vnučka, děti zemřelého Quido Boučka, Boučkovi - Nusle

4. 6. Otakar Bouček

Třetí z matčiných bratrů. Založil rodinu v r. 1877. Se svou ženou Johanou Vilharovou seznámil se v Kraňsku zastávaje úřad lesního adjunkta v státních lesích rakouských. Že právě v těchto končinách tehdejšího Rakouska našel strýc svoje trvalé působiště, vysvětluje se tím, že byl po absolvování lesnické školy v Čechách asi přijat za praktikanta svým švagrem, ředitelem panství Schneeberského Jos. Obereignerem. Později vstoupil do služeb státních a okruh jeho působnosti zůstaly krasové Kraňsko, Istrie a Dalmacie. Když si teď na tohoto bratra matčina vzpomínám, vidím ho před sebou vysokého, štíhlého, se zářivýma, hnědýma očima, usmívavého, a pěknými bílými zuby, vlídného a s otevřenou náručí (podobně jako teta Božena) uvítajícího nás své příbuzné, ale také každého, jemu milého známého. Známých měl strýc Otakar jak na jihu, tak doma v Čechách hojně. Styky českojihoslovanské pěstoval po celou dobu svého úředního postavení tak horlivě, upřímně a nadšeně, až mu to jeho Schneeberští příbuzní mívali za zlé, tvrdíce, že si tím před úřady škodí. On si totiž nedal ujíti žádnou příležitost uvítati své krajany přijíždějící na jih. V době rakouského panství byla to od státního úředníka opravdu věc odvážná a strýci prý se dávalo prý častokráte cítit, že se jeho vlastenecké cítění úřadům nelíbí. Nedal se však odstrašit. Že by byl míval vážnější nepříjemnosti, jsem neslyšela. Dík svému vyvinutému společenskému smyslu dovedl udržeti živé jednou navázané styky s osobami ať českými ať slovinskými nebo chorvatskými. Často jsme se podivili, že on žijící po léta na jihu má v Čechách v Praze tolik známých. Bylo to tím podivuhodnější proto, že vlastně ani nebyl právě tuze výmluvný a musil často, jak se říká hledat slovo. Našel je a bylo jistě výstižné, sedělo. Rozumí se, že si nedal ujíti žádnou příležitost zajeti do Čech zvláště v době výstav a sokolských sletů, kdy jsem měla příležitost se s ním blíže seznámit.

 

Přes všechny přátelské vztahy k Jihoslovanům nesvěřil vzdělání svých dětí jen jejich školám. Vyššího vzdělání dostalo se jim v Čechách na školách v Kolíně a v Praze. Syn Milivoj ukončil studia na Exportní akademii ve Vídni. Dívky Ivanka a Zdenka navštěvovaly v Praze odborné školy pokračovací. Nelitoval peněz a vzdal se na celý rok jejich společnosti, ač je měl upřímně rád, jen proto, aby se neodnárodnily.

Měla jsem roku 1907 radostnou příležitost, seznámit se blíže a poznat, jak žili manželé Boučkovi v Šibeniku městě dalmatském, posledním to úředním stanovišti strýcově. Zajela jsem si k nim na zpáteční cestě z Bělehradu přes Záhřeb a Rjeku. Jak strýc tak teta Netka. mne radostně přivítali. Byli tehdáž už bez dětí. Teta byla tuze hezká paní, vysoké plné postavy, očí hnědých, živých, poněkud vypuklých, prošedivělé vlasy přirozeně kadeřavé měla nad čelem rozčísnuté. Hezká ústa s pěknými ještě zuby dovedla tak roztomile vyslovovat česká slova se slovinským přízvukem. Domácnost si obstarávala sama, pokud pamatuji, ale stačila ještě plíst, šít a hlavně vyšívat. Vyšívání to byla její vášeň. Ukazovala mi, že chystá výbavu pro vnučku Helenu. Oba se mi radostně věnovali a s památnostmi Šibeniku seznamovali. Teta mne zavedla na trh a do rybí tržnice, kde prodávali zcela čerstvé před několika hodinami za noci nalovené mořské ryby. Měly jsme nějakou pak k obědu. Zavedla mne také ke své známé pí Mataulové, která ve svém závodě vyráběla dalmatské červené černě vyšívané čepičky, tehdáž i u nás velmi oblíbené. Strýc mne vodil po městě ukazoval těsné uličky šibenické a strmé schody vedoucí ke kostelu vysoko mezi domy. Zavedl mne také na hřbitov, kde byla v skalním hrobě pochována mladší jeho dcera Zdenka, také u nás v Praze nějaký čas bydlící.

Upozornil mně, že mrtví nejsou kladeni do hrobu, nýbrž jsou postaveni, aby se ušetřilo místa. Hrob byl uzavřen čtvercovým kamenem uprostřed s železným kruhem.

Koncem června koná se v t. zv. dalmatském Kosovu pod Dinarskou alpou každoročně pouť, k níž se sjíždí z vůkolí mládež v dalmatských krojích. Bodejť by mne tam byl strýc nezavezl! Jeli jsme tam jedinou dalmatskou drahou vedoucí do vnitra země přes Knin. Toť se rozumí, že strýc se hned na nádraží kninském vítal se známým Hanákem (rodem) jakýmsi Kroutilem nebo Brousilem, už přesně nevím a ten nás uvedl do salonního vozu k své společnosti, jedoucí také na Kosovo. Mohl si to dovolit, bylť nejvyšším pánem nad dalmatskými drahami - inspektor. Na Kosovu byla slavnost už v plném proudu. Poutníci si opékali nad otevřeným ohněm tučného berana, jehož útroby se nedaleko povalovaly. Vařili a hned pili crnu kafu a pak nějaký nápoj, chlazený ve sněhu sneseném s kopců dinarské alpy a uloženého v jakési skalní jeskyňce. Junáci i dívčice byli v krojích. Dívky měly přes šat, sestávající z těžké černé vrapované sukně a bílé halenky navěšeny přes ramena šat jiný pošitý stříbrnými dinary. Strýc vysvětloval, že ukazují tak, jak jsou bohaty a že ti junáci si hned mohou spočítat, kolik dostane nevěsta, kterou ostatně si může odvést k sobě na rok na zkoušku a za rok si může vybrat jinou. Na konec došlo k tanci, tančili kolo, poskakovali v určitém rytmu držíce se za ruce. Že by byl k tomu někdo hrál nebo zpíval, se nepamatuji, jen občas některý z junáků zavýskl. Tancovali ještě dole pod nádražím a p. inspektor poznamenal k tomu, že nebudou míti nikdy rozum.

Uviděla jsem také nedaleko Šibenika tekoucí s hor řeku Krku a její mohutné překrásné zelenomodré vodopády Skradinské. Neopomenul seznámiti mne a pochlubiti se se svou hlavní a pro holý Kras tak důležitou prací zalesňováním. Zalesňování, vykládal, je práce velmi piplavá, nesnadná a bez záruky, že bude vždy úspěšná. Strom musí k tomu účelu býti náležitě připraven tím, že se ve skále nejdříve vykopají jamky (misky) ty naplní se v koších přinesenou živnou zemí. Do té se sázejí malé sazeničky akátové nebo borovicové. Ty se musí chránit několika kameny do stříšky postavenými jednak před úpalem slunečním, jednak před přívalem vody. Měl nad touto prací přísný dozor a odborně ji řídil. K ochraně těch mladých kultur byli hajní s puškou na rameni a na prsou s plaketou se znakem lesního úřadu státního. Hlásil se strýci hajný, právě službu konající, ale strýc mu v mé přítomnosti zrovna vyčinil, neboť konal ji bez tohoto úředního odznaku. Z hajného bez tohoto odznaku nemají domorodí velký strach a pustí kozy, jichž je v Dalmacii víc než dost všude, kde se něco zelená a hajní? No mají povinnost ty pracně založené kultury hájit! Strýc bez toho tvrdíval, že Dalmacii ve středověku nezpustošili ani tak Benátčané odvážející kmeny stromů, jako kozy, ožírající všechno zelené. Jest-li pak by strýc, kdyby se zas dostal na místo svého působení, shledal lesy takovými, jakými je chtěl mít, když je zakládal?

Několik let po této návštěvě v Šibeniku navštívila jsem strýce a tetu v Plzni. Žili tu na pensi u svého syna Milivoje, tehdy korespondenta pro zahraniční styk Právovárečného pivovaru. Byli oba zase milí. Teta pečliva jak o muže, tak i o syna a - ještě stále vyšívající. Strýc však těžce chodil. Byl to u něho začátek míšní choroby. Musil později býti dán do nemocnice, domácí ošetření nestačilo. Průběh světové války mohl sledovati z novinových zpráv na lůžku. Těšil se ještě z naší státní samostatnosti. Zemřel 26. února 1919 ve věku 68 let. Za sedm let odešla v Plzni z rodiny svého syna i žena jeho Johanka. Plzeňský hřbitov chová popel obou těchto milých lidí.

syn Milivoj Bouček ředitel Měšťanského pivovaru v Plzni - Plzeň

vnučka Helena (Bóbby) Boučková abs. stř. školy, provdaná Pavlová - Plzeň

vnučka Hana (Mimi) Boučková žákyně prof. Kurze, klav. virtuoska, Plzeň

vnuk syn zemřelé dcery strýcovy Hany Boučkové provd. Storichové

Edgar Storich. italský fregatní kapitán. Oženil se v Šanghaji s angličandou Margot Stephen, Madrid.

 

4. 7. Gabriela Brzorádová-Boučková

Sňatek nejmladší z dcer Boučkových, zmínila jsem se o tom již v předu, dál se v Poděbradech v květnu (10.5.) 1881 za jakési oficielní nálady: byl to den svatby korunního prince Rudolfa se Štěpánkou princeznou belgickou. Teta Gabi provdávala se za Branislava Brzoráda, velmi majetného měšťana z patricijské rodiny nymburské. Kromě značného jmění nemovitého měl u svého rozsáhlého nárožního domu v Nádražní ulici obchod se stavebními potřebami.

Jestliže starší sestry tetiny projevovaly svým jednáním značnou životní sílu a odolnost a dovedly se přizpůsobit daným okolnostem, Gabriela projevovala celým svým zjevem jemnost a něhu, ale také pasivitu a nerozhodnost. Výraz bolu a smutku v její krásné tváři čím dál tím více nabýval vrchu. Jediná z pěti sester byla světlooká tmavovláska. Hospodyní a hlavně kuchařkou byla výtečnou přizpůsobujíc se vždy požadavkům svého muže, po stránce kulinární velmi náročného.

Do roku 1892 měli manželé Brzorádovi sedm dětí: pět dcer a dva syny. Poněkud zklamán převahou početní dívek nad hochy ve své rodině, utěšoval se strýc Bronislav do budoucna tím, že si dá, jak se několikrát vyjádřil, od ženichů vypucovat všechny kliky svého domu. Nedočkal se. Čtyři měsíce po narození druhého syna Čeňka zemřel. Zanechal své rodině veliké jmění a své ženě ještě větší starosti!

Oporou tetě Gábi byli její bratři Bohumil a František v nedalekých Poděbradech. Styk s nimi a s babičkou, její matkou, mohl býti a také byl častý. Babička po dlouhou dobu zajížděla ke Gabi, jak říkala, týdně a to ne jen na jeden den. Byla jí radou a pomocí. Tím jí byl i strýc Franci, s nímž si již od svého dětství nejlépe rozuměla.

I my Pražané jsme měli čilé styky s Nymburkem, kam jsme buď přímo z Prahy zajeli, nebo zpět z Poděbrad u Brzorádových se zastavili. Veselá a radostná bývala taková spojení mezi oběma městy, když se konala ve společnosti a - pěšky.

Koncem let devadesátých a na počátku století moje sestra Růža, odbyvší se státní zkoušku z jazyka francouzského, zajížděla týdně do Poděbrad i Nymburka vyučovat tomuto jazyku, pokud se nedomohla místa na školách pražských. V Poděbradech byla to babička, která ji hostila, v Nymburce teta Gabi, jejíž nejstarší dcera Mařka byla Růženinou žákyní. Mařka, velmi vtipná, veselá dívka, mající smysl pro humor a napodobení, osvěžovala svou lehkou bezstarostností skleslou náladu své matky. Jí svěřovala tetička mladší sestry, když, obyčejně v pašijovém týdnu na 2 - 3 dny vypravila dvě nebo tři ze svých dcer k nám, aby se podívaly na Prahu, kdy měla jsem já i moje sestra čas se jim věnovat a provésti je po pražských památkách. Nejen sestry byly Mařce svěřeny, ale i kasa. Večer po návratu s vycházek, nebo ráno, než se zase vyráželo, sněmovaly děti Brzorádovy nad svou pokladniční hotovostí. A tu se ozývaly otázky: Mařko, kolik máme peněz? A kolik nám to ještě zbylo? S prázdnou kapsou se nikdy domů nevracely pamatujíce šetrnosti matčiny. Přirozeně působilo tetě velké starosti vzdělání dětí. Hoši po obecné škole navštěvovali střední školu ve svém rodišti.

Nejstarší Jaroslav studoval techniku a Čeňek obchodní školy. Třebaže i dívkám snažila se dáti vzdělání důkladné a pro všechny stejné, přece výsledek se jevil u každé z nich jinak podle různosti individualit a nadání. Každá se pak v domácnosti chopila toho, co ji nejvíc těšilo a proto nejlépe dovedla a tak se ve svých výkonech vzájemně doplňovaly. Tak Milka dbala pořádku, uklízela, byla ze všech nejtišší, Růža náruživě ráda šila, Olga se starala o drůbež, holuby a zahrádku a pěstovala květiny, Zdenka věnovala se hře na klavír. A Mařka ta nejstarší? Svým humorem všechny pobavila. Odborné vzdělání získala třetí z dcer tetiných Olga, na Hospodářské škole ve Stěžerech u Hradce Králové. Ve veřejnosti se slečny Brzorádovy uplatňovaly jako členky Sokola a Mařka kromě toho byla zuřivou divadelnicí jako člen ochotnického spolku Hálek v Nymburce.

Je třeba v domácnosti tety Gabi vzpomenouti ještě jedné osoby, která třeba cizí, měla velký význam pro celou rodinu a přišla do domu, kdy na světě byly teprve tři holčičky. Byla to paní Otavová v rodině se jí říkalo Otavka a děti ji jmenovaly Otata. Byla starší sice, ale zdravá a velmi rozumná, vdova po hajném z Poličského revíru a Obereignerovými Brzorádovům doporučená. Rodiště její bylo Pusté Rybné na Českomoravské vysočině, byla tedy Horačkou a také Helvetkou. Děti ji měly velmi rády a teta v ní měla velkou oporu. Slyšela jsem vypravovati a myslím, že sám strýc Bronislav při jednom posvícenském hodování povídal, jak se jednou (asi ve své měšťanské povýšenosti) na Votavku hrubě vyjel. Ona však se klidně, jemně ale rozhodně ohradila slovy: To bych já tu nemohla být, kdyby se se mnou takto mluvilo. Bylo vidět na strýci, že se svou statečností získala tato žena u něho plné úcty. Byla vůbec velmi rázovitá v mluvě, užívajíc různých výrazů v kraji neznámých, v dovednostech, jako bylo pečení koláčů, pletenců, hnětýnek s lidovou ozdobou. Dovedla děti pobavit vypravováním pohádek, různých říkanek a zpívat lidové písně. Rázovitě se také oblékala a šátek na hlavě zvláštním způsobem si uvázala a v úpravě umělých účesů byla nedostižitelná. I my přespolní jsme ji měli rádi a hezky si s ní popovídali. Teta Gabi jí vystrojila pohřeb.

V letech desátých tohoto století, když už čtyři z dcer byly provdány a v domě tetině si muž Mařčin zřídil obchod, uvolnila teta i byt, vyhovujíc tak přání své nejmladší dcery Zdenky stěhovati se do Prahy. Našli si byt na Smíchově. Zde teta Gabi v prosinci 1916 zemřela podlehnuvši dlouho trvající chorobě. Odpočívá v rodinném hrobě v Nymburce.

Osoby čtvrté generace a další:

Děti zemřelé dcery Marie Brzorádové-Stránské

vnuk Bronislav Stránský ob. tajemník v Krchlebech u Nymburka, Krchleby

Pravnučky Ale a Jitka Stránských

vnučka Zdenka Stránská dámská krejčová, provd. Turková

pravnuk Svatopluk Turek

vnučka Jiřina Stránská. abs. stř. školy provd. Stehlíková, Krchleby

pravnuci Jana a Petr Stehlíkovi

dcera Emilie Brzorádová provd. Tomsová, Poděbrady

vnučka Julie Tomsová provd. Plhalová, pošt. úřednice, Poděbrady

pravnučka Vladimíra Plhalová

dcera Olga Brzorádová ovd. Pášová, ovd. Kejlová, provd. Fruhbaurová, Choceň

vnučka Ludmila Pášová abs. obch školy, provd. Nyklíčková, Červený Kostelec

pravnuk Hilan Nyklíček školák

dcera Růžena Brzorádová provd. Machotková

vnučka Hana Machotková abs. školy pro ženská povoláni, úřednice u dráhy

vnuk Ing. Jiří Machotka nyní přidělen k práci v Říši, Most nad Bělinou

vnuk Zdeněk Machotka zámečnický učeň, Nymburk

syn Jaroslav Brzorád fin. účetní revident v. v. Nymburk

dcera Zdenka Brzorádová býv. učit. hry klavírní, cvičitelka Sokola, provdaná Maurová, Praha X

syn Čeněk Brzorád obch. vzdělání, soukr. úř. v. v. Žena jeho Marie Matlová, majitelka Dámského salonu, Praha II

4. 8. Quido Bouček

Quido Bouček byl v pořadí předposlední, který z Boučků zakládal rodinu. Bylo to v r. 1883 asi dva měsíce po svatbě strýce Bohumila. Ženil se v Plzni s dcerou generála Jindřiškou Pohankovou z Kulmsiegu, Vídeňačkou. Ve vzrůstu patřil k těm vysokým synům babiččiným. Byl tmavovlasý a tmavooký. Trochu kučeravé vlasy, jiskrné oko, svěží pohyby prozrazovaly jeho živou, bujnou, do jisté míry nepoddajnou a šelmovskou povahu. Byl jako jehla vyjádřil se o něm strýc Bohumil. Maminka říkávala, že Quido byl ze všech dětí nejnadanější, ale pro studie scházela mu píle a vytrvalost. Nedostudoval Akad. gymnasiu proto, že z šesté třídy nedosáhl postupu a dědeček nebyl pro opakování tříd a umístil syna v zámečnické dílně mistra Kuby, otce malíře a sběratele Slovanských písní Ludvíka Kuby. Zlobíval prý babičku tím, že ušpiněný a umouněný tak jak z dílny vyšel, vracel se přes celé město domů. Později pracoval v žel. dílnách v České Třebové. Rozstonal se však tyfem a přivezen do Poděbrad. Po vyléčení se již nevrátil k řemeslu, dal se odvést k vojsku a sloužil od píky jak se tehdáž říkalo.

Tu teprve prokázal, že má schopnosti a nadání. Rychle postupoval a ve vojsku už pevně zakotvil. S pomocí svých znalostí o polním a hospodářství vůbec, nabytých v mládí v domě otcovském, mohl snadno vykonati zkoušky pro obor vojenského zásobování. Stal se důstojníkem intendantury. V hodnosti hejtmana se oženil.

Když se naše matka s námi dětmi koncem 1883 přistěhovala do Prahy a prožívala nejsmutnější chvíle svého života, nevědouc, jak se utváří její a jejích dětí osud, byl jí bratr Quido nejblíže. K němu se utíkala se svými starostmi. Bydlil se svou mladou ženou na Smíchově nedaleko zahrady Kinského. Docházeli jsme k nim často. On to byl, jemuž se podařilo vymoci na úřadech pro rodinu své sestry nějakých pár set zlatých (možná i víc) jako odbytné, když nebylo právoplatného nároku na pravidelné výslužné. Jsem přesvědčena, že ho to při jeho šťastně veselé a optimistické povaze nestálo ani tuze mnoho práce. Zasáhl asi také u ředitelství ústavu pro choromyslné, kdy se zdálo, že se otcův zdravotní stav zlepšil a otec ke konci léta 1984 byl domů propuštěn. Hned bylo u nás veseleji. Tatínek jevil zájem o naše vzdělání. Pětiletému Toníkovi, který už od tří let rád kreslil, najal učitele kreslení. Mne dal zapsat do hudební školy v Tomášské ulici. V bytě se najednou objevil klavír, abych mohla přehrávat. Vyplnilo se tak moje dávné přání a já měla velkou radost. Bohužel byla tuze krátká! Otec mezi námi dlouho nepobyl. Musil znovu být dán do ústavu, žel Bohu tentokráte pro vždy! Mám v živé paměti ten smutný, podzimní den, kdy jsme všichni plakali. Rozumí se, že tuto smutnou záležitost vyřizoval zase strýc Quido jako náš poručník. Z moci své hodnosti likvidoval všechno, co otec zavedl maje to asi za zbytečné utrácení peněz, u nás tehdáž tak vzácných. Učitel se u nás již neobjevil a klavír nějací muži odnesli: bylo mi při tom velmi smutně a na strýce jsem zanevřela. Toník si mohl kreslit podle libosti sám, strýc ho zásoboval jak papírem, tak tužkami, ale já! Asi r. 1886 nebyl strýc už v Praze, byl přeložen a s ženou i s klukem Františkem, jemuž říkali Puba, odstěhoval se do Josefova. Později, aby získal vyššího platu, dal se přeložiti do Sarajeva v Bosně.

V Bosně si zdraví úplně zkazil nedostatečnou výživou při shánění dodávek pro vojsko. Při několikadenním pobytu mimo domov mohly mu bosenské vesnice kromě černé kávy velmi málo poskytnout, o jiných nedostatcích ani nemluvě. Plíce nechtěly sloužit. Uherský Temešvár, už ho nezachránil ani Schneeberg, kde ho Obereignerovi vlídně přijali. On se ostatně ani sám dosti nechránil toho, co mu škodilo, ale dělal vždy to, co se mu líbilo. Už hodně churavý zajel si do Kraňska r. 1893 do Tenczynku v Haliči k bratru Francimu, sládku, na křtiny druhé dcery Olgy. Byl tělesně hodně sešlý, ale duševně stále týž, humor ho neopustil. Zde jsme ho s maminkou posledně viděly. V lednu 1894 v Temešváru zemřel. Hrob jeho zůstal opuštěn. Vdova teta Jetti se svými dvěma dětmi zvolila se za svůj trvalý pobyt, nikoli Vídeň, kde žily její sestry, ale Poděbrady, rodiště svého muže. Její děti Franci také Puba zvaný a Jindřiška (Dida) náležely do souboru dětí ve Dvoře po několik let. V době jejich vyspívání objevila se i u nich osudná nemoc otcova. Nic nepomohlo sanatorní léčení na jihu Rakouska. Teta obě děti jedno za druhým ztratila. Tato větev rodu Boučkova uschla. Jejich matka zůstala Poděbradům věrna. Žije tam podnes jako poslední člen 3. generace. K české národnosti se však nehlásí. (Pozn. Zemřela v dubnu 1954 skoro 94 letá.)

4. 9. František Bouček

Konečně se pro ženitbu r. 1891 rozhodl i nejmladší maminčin bratr Franci. Svatbu vypravila ze svého bytu na Kostelním náměstí v Karlíně pí Marie Stöhrová, sestra nevěsty Zdenky Patočkové. Řada kočárů vezla svatebčany do karlínského kostela sv. Cyrila a Metoděje. Hostů s té i oné strany bylo hodně. Z účastníků zůstal mi v paměti strýc Otakar, který při přípitcích hostiny, odbývající se v t. zv. šlechtické resourci v Praze I Celetná ulice zdůrazňoval, že je nutno k bližšímu seznámení osob rodu Boučkova trochu pomíchat. Návrh byl vesele přijat s heslem pomíchaná společnost, jak se společenský strýc vyjádřil a zanotoval oblíbenou jihoslovanskou Živio, živio. Po hostině zajeli svatebčané na výstaviště ve Stromovce, kde toho roku byla památná výstava. Brzy po svatbě odvezl si strýc svou mladou ženu na své působiště v Tenczynku u Krakova v Haliči, kde spravoval, jsa technickým sládkem, pivovar hraběte Potockého.

R. 1893 než se narodilo manželům druhé dítě, odjela do Tenczynku, strýcem jsou pozvána moje máti a počátkem prázdnin jsem tam za ní přijela i já. Sešli jsme se o křtinách druhorozené dcery Olgy - první byla Zdenka - se strýcem Quido, tehdáž už hodně churavým, naposled.

Výlet do Haliče byl můj první samostatný krok do světa a zůstal a pro všecko to nové a zajímavé, s čím jsem se mohla laskavostí a noblesou strýcovou seznámit. Uvedl maminku i mne do rodiny Postulkových, kteří každoročně jezdívali z Krakova do Tenczynku. U nich jsem měla příležitost poznat polskou společnost a jen povrchně, vždyť jsem nedovedla hovořit polsky. Jen často opakovaná oslovování proše pana‘ a proše paní a celuji renčky píši foneticky mi zůstalo v paměti. Na líbání rukou ženám si Poláci potrpí. Při hře v kuželky, k níž jsem se také dostala, ozvaly se zase pochvaly bardzo sličně, znakomitě, když se některé dámě podařilo nějakou tu kuželku položit. Poláci jsou velkými lichotníky. Ostatně o styky s polskou společností jsem tak tuze nestála už pro svou neznalost řeči. To jsem bývala mnohem raději, když mne strýc prováděl po tenczynských krásných lesích listnatých i jehličnatých, zavedl do obory s vysokou zvěří, do bažantnice a do překrásného parku hr. Potockého v Křešovicích. Bavilo mne velmi, jak strýc na týdenním trhu vybíral a kupoval máslo, které přinášely selky na prodej v kamenných baňatých nádobách a již osolené. On nejen že vybíral a na cenu se vyptával, on se s nimi bavil, vesele žertoval a smál. Pamatuji se také na zdařilý výlet na zříceninu hradu Tenczynku. Toho se i tetička Zdenka s malou Olgou v kočárku účastnila. Zdeničku v červené sukničce nesl strýc skoro celou cestu na krku, Do tátových veselých českých písniček mísilo se radostné výskání dceřino. Jak jim oběma modré oči zářily. Také zpíval polsky: Malutký bobenek on si bendže spinkát. Ke konci našeho pobytu v Polsku nedal si strýc vzíti, aby mamince a mně neukázal Krakov a Veličku. Byl to dvoudenní výlet s noclehem v Krakově. Prohlédli jsme Wawel s kostelem, kde mají hrob s tělem sv. Vojtěcha a kde jsou vyvěšeny válečné trofeje Jana Sobieského. Viděli jsme Sukienice a hlavní kostel na náměstí, pěkný park zvaný Planty, vinoucí se kolem vnitřního města na místě starého opevnění i nějaké museum jsme prohlíželi. Druhého dne, bylo to 15. srpna, odjeli jsme vlakem do Věličky, kde toho dne byla jakási národní slavnost. Dolů do solných dolů sestupovali jsme po nekonečných schodech, procházeli spoře osvětlenými úzkými chodbami, v jejichž stěnách třpytily se krystalky sole. Pobožní Poláci měli tam i kapli, kde oltář a svícny na něm, kříž i svatí, všecko bylo slané, každý se mohl o tom přesvědčiti. Konečně jsme se dostali do jakési ohromné dvorany s ohromným množstvím světýlek a přec v ní bylo ještě šero. Zde se odbýval vrchol slavnosti. Magnesiové světlo střídalo se s rudým bengálem. Shromáždění zpívalo Požáru dýmem a Ještě Polska niezgynula, puka my žijeme. při návratu podařilo se strýci dostati nás do zdviže. Pro stoupání po schodech jsme byli všichni tuze unaveni.

V polovině devadesátých let je však strýc s rodinou již v Poděbradech. Došla mu v Tenczynku nájemní smlouva, které již neobnovil. Zatoužil po svém domově ve vlasti. Měl při správě tohoto samosprávního podniku sice volnou ruku, ale i velkou zodpovědnosti, která na něj často těžce dolehla. Výnosnost pivovaru snažil se zvýšiti zmodernizováním jeho zařízení, totiž opatřením nových strojů a přestavbami. Najal Měšťanský pivovar ve svém rodišti. Věnoval tomu závodu všechnu svou sílu, své schopnosti i zkušenosti, ba nešetřil i nákladu vlastního, když členové správní rady měli o věci jiný názor. Docílil během let dokonalosti ve výrobě a značný odbyt piva. O jakosti svého výrobku přesvědčoval se především zrakem. Naplnil pohár pivem, pozdvihl do výše očí, znalecky prohlédl proti světlu a byl spokojen. Sám pil velmi málo. Pivo přicházelo u sládků na stůl jen, když byli hosté. Rodina se bez něj celý čas obešla a děti mu nepřivykly.

Jako člen městského zastupitelstva vedl také nějaký čas správu městské elektrárny odborně a podle svých zásad poctivě, svědomitě a nezištně. Bohužel aniž došel pochopení svých ideálních snah. Na toto nepochopení si zvláště tetička Zdenka, jeho žena, ještě dlouho po jeho smrti stěžovala. On však nesl všechny ty trampoty života mužně, stížností mnoho z jeho úst slyšeti nebylo, ale veselosti a dobrého rozmaru ubývalo, málokdy se ozval upřímný smích. Měl dny, kdy býval zádumčiv a nemluvný - nikdy však nebyl nespravedlivý.

Svým čtyřem dětem, z nichž Věra a Frantík se narodily v Poděbradech, byl vždy starostlivým pečlivým a moudrým otcem, staraje se o zdárnou jejich výchovu a náležité vzdělání, které měl za nejlepší uložení kapitálu.

V pravdě upřímně bratrský byl vztah obou Boučků, Bohumila a Franty, žijících ve svém rodišti. Oni dva si byli také nejvíce podobni, odlišujíce se od svých bratří poněkud menší postavou a tím, že byli oba modroocí a strýc Franta i plavým vousem. Dlouhý čas strýc Bohumil dennodenně se zastavil dopoledne v pivovaře na přesnídávku, kterou připravila teta Zdenka. Byl to pro oba krátký oddech a osvěžení z namáhavé práce. Rozumí se, děti sládkovy měly úzké vztahy k dětem z Dvora. Neděli co neděli v létě po svačině, v zimě dříve odpoledne vycházeli oba bratři spolu hodně daleko do okolí města rázným krokem. Neopomíjeli při tom přesvědčovati se o stavu úrody na svých pozemcích, jímž Franta vedle své živnosti mnoho péče věnoval. Velmi často na těchto výletech účastnila se i mládež. Nepamatuji se však, že by se i jejich ženy byly připojily. Zůstávaly raději doma nebo se sešly v zahradě Dvora nebo v jídelně a bavily se svým způsobem než se výletníci vrátili.

Ke konci prvého desítiletí t. st. začal strýc Franta churavět těžkou nervovou chorobou. Ta mučila předobrého toho člověka několik let než jej v březnu 1912 zdolala. Byl první z babiččiných synů, jehož tělo přijal její hrob.

Po smrti strýcově octla se teta Zdenka se svými čtyřmi dětmi v tak těžkých poměrech, jako kdysi naše maminka, když otec už nebyl schopen vykonávati službu. Během likvidace pivovarnického zařízení, pořízeného na strýcův náklad, byla nucena vystěhovati se i z bytu a uvolniti jej pro nového sládka. Shodou okolností mohli se Boučkovi nastěhovat, zde už několikrát vzpomenutého bytu, v domě přes dvůr U Zeleného stromu. Ve válečném roce 1914, kdy z Prahy vypovězena teta Božena Hellichová s rodinou Mily Stajevičovy přijela do Poděbrad hledat přístřeší, našla je u tety Zdenky. Přenechala jim k obývání jeden z tří pokojů s vyhlídkou k Labi. Kuchyně používaly obě rodiny společně. Nebyla to tak snadná věc pro dvě hospodyně tak vyhraněné, jakou byla každá z nich, shodly se později na některé události, jichž jistě nebylo málo, i rádo a vesele vzpomínalo. Dovedla o nich neodolatelně vypravovat nejstarší strýcova dcera Zdenka, mající zvlášť jemný postřeh pro humorné stránky životního dění. Bělehradští i teta Božena mluvili sice česky, ale používali u některých slov srbských koncovek. Tak říkali zimský šaty místo zimní šaty, vinský místo vinný. Jednou vtiskla teta Božena Vláďovi do ruky láhev na ocet a peníze s tím, aby přinesl vinský ocet. Kluk se vrátil s prázdnou. On kupce žádal o svinský ocas a oni mu řekli, že takové zboží nevedou.

V r. 1915, v srpnu opustila Mila Stajevičová s dětmi Poděbrady a teta Božena se vrátila do Prahy. Za nějaký čas se potom i teta Zdenka z toho, pro nás tak pamětihodného bytu vystěhovala, do pěkného moderního bytu ve vile nedaleko lázeňského parku. Později ještě několikrát se stěhovala. Ať byli Boučkovi kdekoli, bylo u nich v bytě vždy pěkně útulno, o to se postaral tetin vkus a smysl pro pořádek. Přes všechno tetiččino vzpomínání na těžké chvíle v životě strýcově i její vlastní po ovdovění bylo u nich přec jen milo a často i hodně veselo zásluhou jejích dětí. Vzpomínám na nesčetné krásné chvíle, které jsme Růža a já s maminkou po několik prázdnin a i jindy mezi rokem u nich a s nimi prožily. Tetička si s mou matkou zvlášť dobře rozuměla, měly si vždycky co povídat, co obě zajímalo. I já jsem ráda a se zájmem naslouchala tetiččinu vypravování z jejích mladých let, prožitých v Chrášti, v Hlinsku a konečně i v Hradci Králové v rodině továrníka Červeného. Její vypravování mělo, tak se mi zdálo, vždy romantický ráz. Byla stále prací denního života zahrnuta, ale dovedla si nalézti chvíle duševního osvěžení a vzletu, kdy se dovedla oddat čtení knih, jejímu duchu odpovídajících. Málo z domu vycházela, ale velmi ji těšívaly návštěvy lidí, jí milých a k těm patřila neteř tety Boženy Boučkovy, Růžena Šantlová. Po dlouhou řadu let neděli co neděli těšila se na Růženu a očekávala ji. Myslím, že romantická stránka povah obou je sblížila. Tetičku Zdenku slyšela jsem jen jednou hrát na klavír. Přednesla zpaměti barcaloru z Hofmanových povídek. To je přece romantické - ne? Krátce před svým odchodem s tohoto světa, kdy měla své dcery kolem sebe, vzpomněla i na mne, jak mi řekla Zdenka Schnirchová: Pozveme sem i Línu. Neviděly jsme se už. Přijela jsem jen k jejímu pohřbu 2. července 1941. Byla zpopelněna v Nymburce. Urnu s jejím popelem vložil její syn Franta do hrobu k jejímu muži.

Osoby čtvrté a další Generace:

dcera Zdenka Boučková provd. Schnirchová, major Jar. Schnirch, Bílá Hora

vnuk Jaroslav (Jára) Schnirch abs. stř. školy a odborného kursu, továrny na stroje v Lutíně u Olomouce. Nyní ve službách Říše Enzsfeld Bak.

vnučka Alena Schnirchová abs. stř. školy a školy dietetické v Praze. Dietní sestra nemocnice v Pardubicích.

dcera Olga Boučková abs. stř. školy, úř. Zem. úřadu v Praze, Praha XIX

dcera Věra Boučková abs. školy obch., pokladní Obč. zálohy. Poděbrady. Bývalá jednatelka Sokola a Nár. Jednoty Severočeské, Poděbrady.

syn František (Franta) Ing. Bouček lesní inženýr, abs. české techniky,

vnuk Jan Bouček žák střední školy, Písek.

5. Doslov

Vše, co jsem na předcházejících stránkách napsala, je už jenom legenda. Legenda o lidech milých a drahých a proto nezapomenutelných. Byli to lidé, kteří k sobě lnuli, vzájemně druh druha chápali, rozuměli si i když žili odloučeně a v zcela odlišných poměrech, na sebe nezapomínali a měli vždy živou a tak svrchovaně samozřejmou účast na radostném i smutném i když se to dotýkalo druhých.

Nebýti této vzájemnosti, nebyli by asi sotva vznikly tyto vzpomínky, které jsem napsala v touze zachovati obrázek o životě a osudech předků - budoucím.

V Praze, 29. března 1944.

Lína Englová

Poznámka: Jsou čtyři rukopisy těchto vzpomínek.

První z r. 1934 napsány za spolupráce Bohušky Obereignerovy, je vlastně jenom skizza o 46 str.

Druhý z prosince 1943 je doplněn statí o životě ve Dvoře v létech 1883 - 1930, poněkud změněn, s titulem Dům na předměstí je vepsán do kroniky Libuše Englové-Šantlové na 79 str.

Třetí a poslední vznikl úplným přepracováním obou předchozích na 160 stránkách v lednu r. 1944.


Data týkající se osob prvních tří generací:

Rozená:

Narozeni:

Zemřeli:

Věk:

Jan Votoček

1790

1875

85

Veronika Votočková

Müllerová

1800

1864

64

MUDr. František Bouček

28. 8. 1810

12. 9. 1882

72

Antonie Boučková

Votočková

10. 6. 1824

15. 7. 1908

84

Pavlína Obereignerová

Boučková

13. 1. 1845

2. 10. 1939

94

Marie Havlíčková

Boučková

27. 3. 1846

21. 6. 1895

49

Růžena Englová

Boučková

25. 5. 1847

28. 5. 1932

85

Quido Bouček

6. 8. 1848

4. 1. 1894

45

Bohumil Bouček

5. 1. 1850

25. 5. 1926

76

Otakar Bouček

4. 2. 1851

26. 2. 1919

68

Zdenko Bouček

11. 2. 1852

31. 12. 1923

71

Božena Hellichová

Boučková

18. 3. 1853

27. 6. 1932

79

František Bouček

9. 6. 1855

17. 3. 1912

57

Gabriela Brzorádová

Boučková

20. 3. 1857

16. 2. 1926

59

 

Zpět na hlavní stránku


Pozn.1: Soferl - zdrobnělina z německého Sofia = Žofie zpět

Pozn.2: Promoce byla ve skutečnosti 1873 zpět

Pozn.3: V domě U zeleného stromu v prvním patře se konaly taneční zábavy a údajně (podle J.Hellicha) se tam soustřeďoval společenský život, viz též Veronika Müllerová Votočková. Jednopatrový dům na náměstí v Poděbradech poblíž zámku, zvaný U zeleného stromu, vyhledávaný to zájezdní hostinec z počátku minulého století. Tento dům čp. 4 má velký dvůr sklánějící se prudce dolů k Labi a ukončen jest druhou jednopatrovou budovou označenou letopočtem 1826 zpět

Pozn.4: dcera národa Zdeňka Havlíčková, dcera Karla Havlíčka, proslula tím, že jí vlastenecká veřejnost nedovolila uzavřít sňatek s milovaným mužem (Quido Battaglio, polský vlastenec, šlechtic), protože  byl císařským rakouským důstojníkem a nebyl Čechem (byl Polák a Poláci tehdy obeslali Předlitavský sněm, což Češi chápali jako zradu). zpět

Pozn.5: Ludvík Kuba, (16.4.1863 Poděbrady - 30.1.1956 Praha), malíř, hudebník, spisovatel, etnograf, folklorista, varhaník, studoval kresbu u Bohuslava Schnircha, později u Karla Liebschera, na akademii u Maxmiliána Pirnera, 1893-95 Académie Julian v Paříži, 1895-1904 soukromá škola Antona Ažbého v Mnichově, 1936 čestný doktorát na filosofické fakultě UK, řádný člen České akademie věd a umění, profesor akademie výtvarných umění, národní umělec. Výtvarné dílo - impresionista, krajiny, portréty. Národopisné studie čtení o Polabských Slovanech, Čtení o Makedonii, Čtení o Lužici, Cesty za slovanskou písní, Slovanstvo ve svých písních.
KUBA Ludvík (* 16. 4. 1863 Poděbrady, † 30. 1. 1956 Praha) - český malíř,hudebník, spisovatel a folklorista
Ludvík Kuba navštěvoval varhanickou školu, soukromě studoval kresbu u Bohuslava Schnircha, později u Karla Liebschera, než byl přijat na pražskou Akademii výtvarných umění do ateliéru Maxe Pirnera (1891-93). Navštěvoval v letech 1893-95 Académie Julian v Paříži, poté pobýval na soukromé škole Antona Ažbého v Mnichově (1895-1904). V roce 1934 obdržel výroční cenu Fondu Josefa Mánesa (vedle dalších zahraničních cen), roku 1936 čestný doktorát na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, v roce 1937 byl jmenován řádným členem České akademie věd a umění a konečně roku 1945 profesorem h. c. Akademie výtvarných umění a národním umělcem.
Ve svých široce pojatých zájmech navazoval Kuba na obrozeneckou tradici, a to jak v oblasti hudební, tak výtvarné (studie lidových krojů, nástrojů a zvyků). V bohaté malířské tvorbě byl celoživotně spjat - především zásluhou svého citu pro světlo a barvu - s osobitě podbarveným impresionismem. Věnoval se hlavně krajinářství (Motiv z jižních Čech, 1899, Sad ve slunci, 1940; Ve dvoře 1946), ale i zátiší (Červené begónie, 1942; Zvěřina, 1946) a portrétům (Podobizna J. S. Machara), a to zejména vlastním, kterých vytvořil téměř 40 (od Modrého baretu z roku 1899 až k Autoportrétu s dýmkou z roku 1952). Teoreticky se zabýval národopisnými studiemi (Čtení o Polabských Slovanech, Čtení o Makedonii, Čtení o Lužici a další), zaměřenými především na projev hudební a slovesný (Cesty za slovanskou písní, Lidové písně z Chodska a zejména rozsáhlá, mnohadílná edice Slovanstvo ve svých písních, zahrnující přes 4 000 písňových zápisů).
L. Kuba osvědčil i lidskou statečnost, když v roce 1955 inicioval podpisovou akci za vězněného profesora J. Huttera. zpět

Pozn.6:Prof. dr. Eduard Babák (* 8. 6. 1873 Smidary, † 30. 5. 1926 Brno) český fyziolog, biolog a experimentální morfolog, profesor na pražské UK a na brněnské Masarykově universitě, první rektor MU Brno.
Po maturitě na gymnáziu v Jičíně studoval E. Babák v letech 1892-98 na české lékařské fakultě v Praze. Tam jej nejvíce ovlivnil F. Mareš. Stejně jako on byl neovitalistou, stoupencem názoru, že za všemi fyziologickými a psychickými ději stojí a řídí je centrální životní síla (vis vitalis). Roku 1903 se Babák na lékařské fakultě v Praze habilitoval, později se stal profesorem. Od roku 1919 působil na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity a na Vysoké škole veterinární v Brně. Měl velké zásluhy o úspěšné založení a skvělou úroveň těchto vysokých škol.
Kromě řady prací o vzniku a vývoji tkání, orgánů a orgánových systémů světově proslul výzkumy mechaniky a inervace dýchání a účinků kyslíku v tělovém hospodářství. Z mnoha jeho publikací byla v Čechách nejvíce rozšířena dvousvazková příručka fyziologie, která vyšla roku 1925 pod názvem Tělověda. Velkou pozornost věnoval Babák také popularizaci vědy, byl zakladatelem a redaktorem tří přírodovědeckých časopisů (Příroda, Akvaristické listy a Biologické listy). zpět

Pozn.7: Růžena Čápová Svobodová (1868-1920) spisovatelka, naturalismus zpět

Pozn.8: František Xaver Svoboda (1860-1943) spisovatel zpět

Pozn.9: František Xaver Šalda (22.12.1867-4.4.1937) literární kritik, spisovatel zpět

Pozn.10: Marie Hübnerov (1866-1931) herečka ND zpět

Pozn.11: Anna Lauermannová-Mikšová pseudonym Felix Téver (1855-1932) spisovatelka, kulturní historička zpět

Pozn.12: Ignát Herrmann 12.8.1854 - 8.7.1935) prozaik a žurnalista zpět

Pozn.13: Adolf Heyduk (1835-1923) přítel Nerudy, spisovatel, básník, v knize Zápisky MUDr. Bohumila Boučka je fotografie z návštěvy Heyduka u Boučků ve Dvoře v Poděbradech. zpět

Pozn.14: Bedřich Smetana (1824-1884) skladatel zpět

Pozn.15: urketl - z něm. die Uhrkette - řetízek od hodinek zpět

Pozn.16: šmelcový - z něm. der Schmelz - lesk, třpyt, jas zpět

Pozn.17: fopujou - z něm. foppen - dobírat si, dělat si legraci zpět

Pozn.18: rajbujou - z nem. reiben - odírat, dřít nebo raubujou - z něm. rauben = okrádat zpět

Pozn.19: rajskaš - z něm. der Reis = rýže, rýžová kaše zpět

Pozn.20: Manterle - der Mantel, kabát zpět

Pozn.21: anbetr - z něm. der Anebeter = ctitel zpět


 

Zpět na hlavní stránku