Zdenka Havlíčková
Z knihy Václav Kounic - šlechtic nejen rodem
Oldřich Klobas

Zpět na Z kroniky jednoho rodu
Zpět na Články

Zpět na hlavní stránku

Zatímco kdesi daleko bojovali Poláci za osvobození od carské nadvlády, v Praze končily přípravy k zahájení vyučování na první dívčí škole1). Na místo ředitele byl vybrán dr. Vilém Gabler,  spolupracovník Karla Havlíčka a kmotr Zdenčin. V zahajovacím ročníku, do něhož se přihlásilo 92 žákyň, usedla 1. října 1863 do zdejších lavic nejedna dívka, která se měla stát po letech známou osobností (například Eliška Pechová-Krásnohorská) - a také Zdenka Havlíčková. Ta získala ve škole dvě blízké kamarádky, Boženku Zelenou a Filipku Hráskou. Filipčini rodiče, kteří žili v Poděbradech, začali zvát Zdenku brzy k návštěvám a měli radost z přátelství, jež se mezi děvčaty vyvinulo. Zdenka zase u Hráských nalezla hřejivé prostředí blízkých lidí, takové, jaké odmalička postrádala. O prázdninách se v Poděbradech seznámila s partou studentů v čele s Bohuslavem Schnirchem, později proslulým sochařem a nedlouho poté se její osud setkává na čas i s osudem Václava Kounice, který sem do Poděbrad občas zavítal na návštěvu za jedním z přátel ze Schnirchova okruhu. (pozn.: patrně Quido Bouček podle Kroniky)

 

Filipka Hráská na fotografii s věnováním, kterou darovala Bohuslavu Schnirchovi,
nachází se v jeho fotografickém albu z doby mnichovských studií.
Stejnou fotografii měl ve svém albu také MUDr. Bohumil Bouček, poděbradský lékař.
Přátelila se zejména s Pavlínou Boučkovou.

Blíže poznal však Václav Zdenku pravděpodobně u Braunerů. Ta sice v té době ještě ve známém domě na rohu Ferdinandovy třídy a Perštýna nebydlela, přesto sem často chodila - dr. Brauner byl od července 1863 jejím poručníkem. Jak dokládá Kounicův deník, Václavův zájem vzbudila v létě 1864. U data 15. července stojí: Rencontré Zdenka H. V té době šlo asi skutečně jen o pouhý zájem. V dalším roce ale záznamů přibývá. A dva z nich, z 20. a 26. září, naznačují, že by mohlo jít o víc: 20. 9. Bal a Poděbrady. Zdenka. Amitié. 26. 9. Premiere lettre de Zdenka. Uvidíme.
O dospívající
dceři národa se nedalo hovořit jako o krasavici. Mohla se zato pyšnit bohatými vlasy, hezkýma tmavýma očima a smělým havlíčkovským čelem, pod nímž vybíhal rovný nos, oválný obličej doplňovala plná ústa. Štíhlost postavy zdůrazňovala dlouhá sukně. Přestože se uměla upřímně zasmát, v její povaze převažovaly vážnější rysy. Výborně hrála na klavír, při pobytu u kamarádky Filipky v Poděbradech pořádaly spolu, doplněny Filipčiným otcem panem Hráským, hotové koncerty. Po otci zdědila Zdenka pronikavou inteligenci a sklon k ironii... 
Dívka si stále více uvědomovala své mimořádné postavení v české společnosti, jistou přitažlivost a skutečnost, že být dítětem slavného otce přináší leccos překvapivého. Na plesu Národní besedy v závěru roku 1865 si ji studenti vybrali jako předtanečnici. Zdenka to komentovala v dopise Filipce slovy: „... musíš uznat krasochuť českých jinochů, když takovou krásku zvolili. Já bych mě (sic) nebyla zvolila, meiner Treu...“ O pár týdnů později, 29. ledna 1866, zahajovala s mladým Odkolkem, synem majitele mlýna na Kampě a potomkem staré vladycké rodiny, tanec na Žofině a byla ozdobou večera. V   březnu se odstěhovala k Braunerům. Školu ukončila v důsledku válečných událostí, prusko-rakouského střetnutí, v polovině června (místnosti školy byly rekvírovány k vojenským účelům).

 

Hrabě Václav Kounic 21.9.1865 (zima 1864)

Václav Kounic, který nenavštěvoval pravidelné vyučování, chodil do školy pouze skládat zkoušky, mezitím odmaturoval 1. června s vyznamenáním na staroměstském gymnáziu. K dalšímu studiu si zvolil právnickou fakultu, hraběnka Kounicová si ovšem přála, aby si juristické vzdělání doplnil i znalostmi zemědělské problematiky a v praxi se seznámil s řízením velkostatku. Správně předpokládala, že v budoucnu může nastat situace, kdy bude postaven do čela kounicovského pozemkového majetku. Přihlásil se tedy navíc na hospodářskou školu v Táboře a od podzimu začal roční praxi na panství Třebešice u Čáslavi. Poslední pomaturitní prázdniny však využil k cestování po známých místech v Čechách. Zda se v té době setkal se Zdenkou, nevíme, v jeho deníku se v té době několikrát mihne jméno jiné dívky, Olgy Villani, koncem září Však mizí, aby se už později neobjevilo.
V srpnu 1866 se Zdence podařilo navštívit Poděbrady. Nejela tam sama, pozvání na hon obdržel od otce její kamarádky Filipky Hráské dr. Brauner se syny a Zdenka, protože u Hráských pobývala velice ráda, neváhala této příležitosti využít. Nevelké město si ji získalo příjemným prostředím a množstvím krásných chvil strávených s Filipkou. Důvěrné kamarádce mohla svěřit své problémy a bez ostychu o nich pohovořit.
Osmnáct let, to je věk, kdy prožíváme první vážnější lásky. Kdo bude ten šťastný, kdo se trvale usídlí ve Zdenčiných myšlenkách a v jejím srdci. Že by Václav Kounic? Cosi se zdá naznačuje poslední zápis z jeho deníku pro rok 1866. U data 24. prosince stojí: Noël chez Zdenka, la bague ...
Hned po Novém roce odjel Václav z Prahy nazpět do Třebešic, aby odtud vzápětí napsal V. Fričovi dopis s žádostí, zda by mu přes slečnu Betty (vychovatelku Braunerových dcer) nedomluvil korespondenci se Zdenkou. Kamarád se snažil vyhovět příliš však nepochodil. Tak tomu aspoň nasvědčuje Kounicův další dopis, datovaný 12. ledna 1867: „Schází mi zde jaksi podnět k životu. Ona mi nepíše a s výsledkem své poslední návštěvy v Praze jsem relativně nespokojen ... Na listech jejích mi nejvíce záleží ač vím, že mne neuspokojí, potřebuji tak nutně zas duši osvěžit ... “
Jak je zřejmé z těchto řádek, neměl Václav žádnou jistotu, zda se mu podařilo u Zdenky vzbudit sympatie natolik silné, aby se mohly stát počátkem milostného vztahu. A to i přes skutečnost, že před pár dny od něj přijala prsten k vánocům (či snad k narozeninám). Vyjasnění otázek, které mu nedopřávaly klidu, si sliboval od chystaného plesu Národní besedy. V jeho plánech se měl stát společenskou událostí, při níž hodlal veřejně projevit svůj úmysl ucházet se o ruku Zdenky Havlíčkové.
Netrpělivě očekávaný ples se konal 4. února. Byl jedním z řady masopustních bálů - od ostatních se však odlišoval pro tři z jeho účastníků tím, že poznamenal jejich životy. Všechno začalo naprosto nevinně. Po zahájení plesu představil baron Villani (voják, velitel
svornosti z roku 1848, básník, po kterém trvale zůstala pouze vystěhovalcova píseň Zasviť mi, ty slunko zlaté) Zdence sympatického polského vlastence šlechtického původu Quida Battaglia, poručíka 15. rakouského pěšího pluku. Mladý důstojník byl po bitvě u Hradce Králové odvelen do Prahy, kde bydlel u své tety. Prahou byl nadšen a svůj obdiv vyjádřil vstupem do Měšťanské besedy. Zdenku si zadal na polský mazur.
Dcera Karla Havlíčka si jméno polského šlechtice v rakouské uniformě, mladíka, který se mohl pyšnit tím, že před třemi roky bojoval proti kozákům, zapsala na vějíř. V té chvíli, to nebyl žádný společenský prohřešek, ani zdaleka ji nenapadlo, že tanec bude mít pokračovaní. Z víceméně náhodného setkání dvou mladých lidí se však začala rodit vzájemná sympatie. A během několika málo hodin přerostla v zárodek čehosi hlubšího a trvalejšího. Tanec umožnil Quidovi a Zdence sbližující konverzaci a dal jim ochutnat pocit štěstí z prvních letmých doteků. Hovořili spolu francouzsky, připusťme ale, že slova nejsou v takových okamžicích tím nejdůležitějším.

 

Hrabě Václav Kounic 21.9.1865
(student hospodářské školy v Táboře 1866)

Podobné city jako poručík Battaglio prožíval týž večer Václav Kounic. Ve všeobecném zájmu o Zdenku si uvědomil, že jeho cit k ní je něčím mnohem hlubším než jen kamarádstvím - a dával to zřetelně najevo: Václavovo jméno se vyskytovalo ve Zdenčině tanečním pořádku nejčastěji. Z plesu odcházel docela spokojen, nepostřehnuv tiché souznění, které začalo rozechvívat srdce Zdenky a Quida. (O několik dnů později, před odjezdem do Třebešic, byl pozván k Braunerům, kam měl přinést fotografii matky. Těšil se, že bude mít znovu příležitost hovořit se Zdenkou. Ta ale byla s paní Augustou někde na návštěvě a obrázek převzala vychovatelka. Kounic považoval takové jednání matčiny blízké přítelkyně za netaktní a napadlo ho dokonce, jestli se v pozadí neskrývá nějaká pomluva přítele Engla, domácího učitele Braunerových synů.)
Láska mezi Zdenkou Havlíčkovou a Quidem Battagliem se rodila souběžně s událostí, která - i když to zní neuvěřitelně – předurčila její nešťastný průběh. Nezapomínejme, že Zdenka nebyla jen tak obyčejná měšťanská dcerka. A že čeští vlastenci měli i jiné než kladné vlastnosti ... V únoru 1867 rozvířila politickou hladinu v zemi otázka dualismu - uherská opozice kategoricky požadovala v rámci habsburské monarchie samostatný státní útvar. Osmého února sjednal císař František Josef I. s vůdcem dualistické většiny Ferenczem Deákem podmínky vyrovnání a za deset dní byly v uherském sněmu přečteny příslušné královské panovníkovy reskripty. „Jakmile se český sněm vzepřel obeslání
užšího předlitavského parlamentu, který měl podle přání trůnu a vlády vyrovnání schválit, byl 26. února rozpuštěn. Česká politika se ocitla v úplné izolaci, když k velkému zklamání a pobouření české veřejnosti předlitavský parlament bez výhrad obeslali dosavadní spojenci haličští Poláci ...“, píše historik. Skutečnost, že polští politikové z Haliče (odkud pocházel i Battaglio) opustili společnou federalistickou frontu s Čechy a podpořili svými hlasy dualismus, měla za následek změnu orientace smýšlení českých nadšených polonofilů na rusofilství. Začala se připravovat známá pouť Čechů do Moskvy, která se pak v květnu a červnu také uskutečnila.
Protipolsky naladěné pražské ovzduší bylo pro perspektivu, milostného vztahu Zdenky Havlíčkové a Quida Battaglia krajně nepříznivé. Za těchto okolností by bývalo bylo lepší, kdyby pár důvěrnějších kontaktů nemělo pokračování a změnilo se v nostalgickou vzpomínku. Náhoda však umí připravit nečekaná překvapení. Battaglio hledal v Praze nový byt a našel ho - u Braunerů! Aniž tušil, že tam Zdenka bydlí, ocitl se s ní pod jednou střechou. Jak dlouho mohlo trvat, než se poprvé potkají? 
Ve starém domě, kdysi zvaném U Racenbeků, se zrodila velká, zpočátku pečlivě tajená láska. Netrvala dlouho, bylo možné počítat ji na pouhé dny. Oba milenci tušili, co dokáží způsobit předsudky a lidská malost, až vejde jejich vztah ve známost. Přesto doufali, že je až dosud přátelští lidé pochopí.
Jen třikrát však se stačili spolu projít po Příkopech a propukla aféra. Má přesné datum - 28. dubna 1867.
Když se v ten den vrátil Battaglio z kasáren, byla Zdenka pryč. Jen vychovatelka Betty mu tajně předala starý zápisník Karla Havlíčka, kam Zdenka stačila v rychlosti načrtnout několik vět na rozloučenou. Rozechvělý Battaglio četl: „Strašné věci odehrály se tady! Co jsem musela vytrpěti, a ani mne nenapadlo, že musím se s Tebou loučiti, aniž bych Tě směla přitisknouti k svému srdci. Odjíždím ihned, odjeti musím, poněvadž dostala jsem takový rozkaz a zároveň proto, jelikož cítím, že další můj pobyt v tomto domě mohl by nám jen škoditi a státi se pro mne nesnesitelným. Odjíždím do Poděbrad, ve dvě hodiny odjíždí vlak. Přijď na nádraží! Doprovází mne teta. Budu Ti odepisovati. Odvahy, můj Quido, a setrvání - a zvítězit musíme. Nemám času na psaní dopisu. Zasílám zápisník nechť je Tvým důvěrníkem!“
Battaglio už Zdenku na nádraží nestihl ...
Po příjezdu do Poděbrad napsala Zdenka další dopis, z něhož jsou patrné důvody, proč se stal její vztah s Quidem pro českou vlasteneckou společnost nepřijatelný. Píše: „... můj Bože, kdyby Tě poznali, jinak by usuzovali, ale oni jenom vědí, že jsi rakouský důstojník, že nosíš bílý stejnokroj a že jsi Polák, ale neslyšeli tlukotu Tvého srdce a nevědí, že objímá celý svět svou láskou a hned po vlastním národu všecky trpící národy ... “
Praha měla senzaci. Dr. Brauner podnikl všemožné kroky, aby mezi Zdenku a Battaglia postavil dostatečně vysokou bariéru a je třeba konstatovat, že se mu to podařilo. Quido Battaglio již Zdenku Havlíčkovou nikdy nespatřil.

 

KounicVaclav02.jpg (29750 bytes)

Zdenka Havlíčková

Václav Kounic trávil jarní měsíce roku 1867 v Třebešicích. O Battagliovi a Zdence se mu něco doneslo, ale v dopise Fričovi odbyl nezaručenou zprávu sebejistou poznámkou: „Co se Englových klepů týče, můžeš směle starost o mne ponechati mně samému, toho officíra jsem viděl a nevypadá podle toho.“ Pevně doufal, že Zdenku zastihne po velikonocích u Filipky v Poděbradech, když tam však přijel, Zdenku nenašel. Po dvou dnech se rozmrzen vrátil do Třebešic.
V předposlední dubnový den obdržel od Engla krátký dopis: „Slečna Zdenka H. byla včera (28.) v důsledku jistých domácích událostí za velmi bouřlivých scén takříkajíc vypovězena do Poděbrad.“ Václav se dlouho nerozmýšlel a odjel do Poděbrad znovu. Ještě tentýž večer Zdenku vyhledal, aby s ní o choulostivé záležitosti promluvil. Teprve teď se dozvídal, co se vlastně v Praze přihodilo. Při poněkud prudší výměně názoru se neudržel a řek jí několik ne zrovna zdvořilých slov. Zdenka se urazila a žádala ho, aby se omluvil, a Kounic - tak učinil. Jeho láska ke Zdence se nezmenšila, ani když mu k uším doléhaly nejbujnější fámy. Zárodky žárlivosti zvládl jako pravý muž.
Následujícího dne obdržel Filipčin otec purkmistr Hráský od dr. Braunera list se žádostí, aby Zdenku poslal nazpět do Prahy. Poručník zajistil Zdence dlouhodobý pobyt v rodině dr. Trojana v Rakovníku. Ve společnosti jeho čtyř dorůstajících dětí měla na nezhojenou citovou trýzeň snadněji zapomenout. Zapomněla? „... Dnešním dnem jsem zase upadla do staré melancholie. Nehledím se z ní vytrhnouti, patří úplně k celku. Věř mi, Filipíno, že jenom přísným chováním a vzdáleností od každé světské radosti až do mého hrobu mohu napravit očerněnou svou pověst - jakou lehkomyslní škůdlivci o mně rozšířili. Budou souzeni tak jako já sama - jednou před Bohem! Považuji svůj stav za onen mladé vdovy, chci se ho svatě držeti. Má celý svět vidět, že ta věc nebyla lehhomyslna a krátkého trvání“, napsala nedlouho po příjezdu do Rakovníka.
Není divu, že při takovém Zdenčině duševním rozpoložení nenacházely Kounicovy snahy odpovídající odezvu. Nakonec - zřejmě na jeho naléhání - napsala Zdenka Václavovi dopis, začínající slovy: „Na Vás nyní záleží, chcete-li získaný mír duši mé zachovat“...
„Rozmýšlel jsem dlouho odpověď“, píše v březnu 1868 Kounic Fričovi, „dílem z nerozhodnosti, dílem, aby nevypadala příliš trpce, ale již diskretnost kázala mi vyplniti její přání, bych ji totiž déle neobtěžoval. Myslím, že jsem to učinil co nejšetrněji, vrátiv jí slovo její s tou podmínkou, uznává-li skutečně, že by spojení se mnou nemohlo být šťastné. Chce-li mi mé slovo vrátit, ponechal jsem jejímu rozhodnutí.“
Zdenka tak učinila ... a Kounic krátce nato těžce onemocněl. Čas však běžel, zaceloval rány. A chystal nová překvapení.
V lednu 1869 již byl Václav opět zdráv, na těle i na duši. Jeho jedenadvacet let mu nedovolilo, aby zůstal vzdálen životu. Navštěvoval plesy, chodil do divadel, v létě procestoval Uhry, zastavil se ve Vídni. Jeho zápisník obsahuje i jména dívek: Olga, Etelka, Aninka ...
V polovině ledna 1870, tedy o rok později, si Václav do svého zápisníku zaznamenává, že Zdenka je opět zpátky v Praze. Dr. Brauner a jeho přátelé usoudili, že bude vhodné, když se mladá žena ukáže na některém zimním plesu. Asi to však nebyla nejšťastnější myšlenka, protože když přišla na Žofín, tanečníci se domluvili a žádný z nich ji nepožádal o tanec. Praha Zdence prostě lásku k
rakouskému oficírovi neodpustila. Proti malicherné zaujatosti okolí se jí zastal jediný muž: Václav Kounic. Ve svém hluboce demokratickém smýšlení pochopil, že zamilovanost dospívající dívky nelze dost dobře vážit politickými váhami a podřizovat veřejnému zájmu. V těchto pro Zdenku jistě nesmírně těžkých chvílích došlo mezi ní a Václavem k novému sblížení. Není ani divu, že Zdenka o tom napsala Filipce: „Víš, že byl Kounic tak nebezpečně nemocen? Měl prý typhus a plival krev - a to z pouhého duševního namáhání. On je na hospodářské škole, kdež dva ročníky stáhl dohromady, a při tom studuje práva. Učitelstvo ho chválí co vzor hospodářské školy. Kounic je mladý muž velmi ušlechtilé povahy - nevím, zda jsem Ti pověděla, že jsme spolu uzavřeli přátelství ... Cit, který k němu chovám, jest podoben citu, jakým Tebe miluji. Není to láska, která žádá pozemského svazku - nad to je povznesena!“
Poslední dvě Zdenčiny věty přestaly platit poměrně brzy, někdy v létě začal Kounic uvažovat o možnosti uzavřít se Zdenkou sňatek. O svém úmyslu informoval matku a po patřičném naléhání získal její souhlas. Dr. Brauner měl na věc trochu jiný názor - nedával ho však příliš najevo. Koncem května odjela Zdenka k Trojanům do Rakovníka, v srpnu se přestěhovala natrvalo k babičce do Německého Brodu.
(K přejmenování na Havlíčkův Brod došlo v roce 1945. Pozn. O.K.) Václav za Zdenkou přijel na konci srpna 1870. V podzimních měsících jejich láska vyvrcholila. Zatímco z Václavovy strany bylo vše jasné, Zdenku co chvíli nahlodávaly nejistota a pochybnosti. Po smutných zkušenostech s Battagliem trpěla nedůvěrou a obavami, které jí nedovedla vymluvit ani nová důvěrná přítelkyně paní Josefina Brdlíková. Zdenčina rozpolcenost k vzájemnému sblížení dvojice příliš nepřispívala, ale Kounic měl trpělivost. Věřil, že se vše brzy upraví. O několik měsíců později, od 21. do 25. prosince, strávil se Zdenkou v Brodě pět dnů - a odtud poslali společně Fričovi řádky překypující štěstím: „Máme se dobře a máme se velmi rádi ...“ A plánovali budoucí společný život. Ve Václavově deníku se objevuje, v souvislosti se Zdenkou už podruhé, poznámka: Beau Noël.

 

Zdenka Havlíčková na podzim 1866

Byla to však opět Zdenka, kdo se brzy poté svěřoval blízké duši: „Já jsem zamilovaná co nejhloub, ale nedůvěřuji tomu sňatku. Paní hraběnka si přála mou návštěvu a já se z toho důvodu vymluvila, čím jsem zase chybila. Kounic mne vždy ubezpečuje, že se jeho matka mnohem více smířila s myšlenkou o našem sňatku, než já … Jak to asi vše dopadne.“ Sama Zdenka byla ze své rozpolcenosti smutná. Václava tehdy stálá Zdenčina kolísavost pravděpodobně rozzlobila, takže jí pár týdnů nepsal. Bylo to u něj nezvyklé a Zdenka vyslovila obavu, zda si nenašel jinou. Dokonce s touto možností počítala. Zděděná hrdost jí bránila ocitnout se v postavení odmítnuté milenky, pochyby ji však zbavovaly klidu. Nakonec učinila, aniž by se s kýmkoli poradila, ukvapené rozhodnutí. Koncem dubna 1871 Václavovi oznámila, že s ním přerušuje dosavadní svazek a vrací mu slovo i volnost jednání. Pochyby o šťastné společné budoucnosti zvítězily.
Václav se snažil po dva dny, 16. a 17. května, vzniklou situaci napravit, jeho snaha však vyšla naprázdno. Potvrzuje to záznam v deníku: Solution définitive. A krátce na to i dopis Vojtěchu Fričovi, chvějivý doklad o konci nešťastné lásky ke Zdence: „A Zdenka ... ach, Vojtíšku, já měl to děvče nesmírně rád ... a že to tak skončí, jsem nemyslel ... Že pod tím skrývají se jakési hlubší, reelnější pohnutky, to dílem připouští, nechce o mně nic vědět a přec pláče ...“ Zdence řekl Václav po definitivním rozchodu, že má v úmyslu odjet do Anglie, a nebude-li po jeho návratu šťastně provdána, mohou si o sňatku znovu pohovořit - nepochybně však svůj kdoví zda vůbec vážně míněný úmysl vyslovil, jen aby oddálil vědomí neodvratitelnosti rozchodu ...
Dr. Brauner pokládal, spolu s litomyšlským děkanem Šantou, za vhodné, aby se Zdenka nyní co nejdříve provdala. Doporučovali jí statkáře Antonína Svobodu, který o Zdenku již delší dobu projevoval zájem - a ona souhlasila. V září poslala Fričovi dopis, který dodnes dobře vystihuje její duševní stav, poznamenaný beznadějí: „Chtějí, abych se provdala, avšak Vy to nejspíše pochopíte, že to už mně nesnadné. Leckoho si přec nesmím vzít kvůli svému jménu a někdo z lepších mne sotva nyní bude chtíti. Dvaadvacet let již mám, krásu nemám a na tom mém jmění nespočívá snad mnoho štěstí a božského požehnání ... Mám zde také málo pokoje, skutečně, uvážím-li svůj dosavadní život, jest pln utrpení a bázně. Bojím se lidí, poněvadž mne tak přísně a nespravedlivě posuzují; bojím se, aby mne kdo viděl veselou, bojím se, aby mne kdo viděl smutnou, a ze samé takové bázně přede vším nemohu se ani jinak vpravit v tento život. Vy jediný jste se mne ujmul a za to Vám Bůh nahradí; mě na tom světě ničeho víc neoblaží ... “
Sňatku se Zdenka Havlíčková nedočkala. Nemoc, která skosila do hrobu oba její rodiče, propukla i u ní na jaře roku 1872 takovou silou, že musela ulehnout. Snad právě předtucha dědičnosti rodinné choroby byla tou zábranou, která stála mezi ní a Kounicem. Čtyřiadvacátého června podepsala svou poslední vůli, v srpnu již nedokázala číst ani psát. Dvacátého září po šesté hodině ranní se rozezněl v Německém Brodě umíráček. Dcera národa dotrpěla ...
Téměř na den čtyřiadvacetiletý Václav Kounic se smutnou zprávu dověděl nazítří. Od jeho rozchodu se Zdenkou uplynulo šestnáct měsíců. Bolel ještě?

 


Anna - Zdenka - Augusta - Vladimír - Bohuslav - František
Braunerovi
1870

1.-15.5. 1862 se v prvním patře Žofínského paláce konala výstava předmětů určených k prodeji v národní loterii pro věno Zdenky Havlíčkové. Výstavu zorganisoval poručník Zdenky Havlíčkové Dr. F.A.Brauner. Tím byl zrozen pojem dcera národního mučedníka, za niž národ nese zodpovědnost. Proto veřejnost chápala chování Zdenky jako národní zradu. Vinu nese z velké části Dr. Brauner, který svou svěřenkyni postavil do politického napětí, které neodpovídalo jejímu věku.

1) 1.10.1863 zahájena výuka na vyšší dívčí škole v Praze z podnětu Marie Riegrové. Na této škole rovněž studovala Zdenka Braunerová. zpět

lfancy3.gif (583 bytes)

Zdenka Havlíčková * 23.12.1848 † 20.9.1872 v Německém Brodě, „dcera národa“, dcera Karla Havlíčka Borovského, pobývala také nějaký čas v Brixenu se svou matkou Julií, kvůli tuberkulóze se vrací se do Prahy, maminka umírá dříve, než se Borovský vrátil z Brixenu, po smrti rodičů žila u své tety, Jarošovi (teta) byli chudí, vlastenci na Zdenku pořádají sbírku, vlastenecká povinnost, ústav, Quido Bataglia, Polák, rakouský poručík, považován za odpůrce vlastenectví, jejich vztah se zdál veřejnosti nevhodný, Zdenka musela opustit Prahu, od té doby pomluvy, „nehodná dcera národa“, před svatbou s Antonínem Svobodou umírá na TBC.

lfancy3.gif (583 bytes)

Kaunic Václav (také Kounic) (1848 - 1913)
hrabě, později politik a mecenáš. Při pohřbu Václava Hanky nesl za rakví „rukopis Králodvorský na polštáři, korunovaný věncem vavřínovým“.

 

lfancy1.gif (1168 bytes)

Zpět na osobnosti
Zpět na Z kroniky jednoho rodu
Zpět na Články

Zpět na hlavní stránku