Jan Neruda

 

Jan Nepomuk Neruda * 9.7.1834 Praha + 22.8.1891 Praha - český básník, prozaik, novinář a umělecký kritik

Neruda se právem řadí k nejvýznamnějším osobnostem české literatury. Jeho básnické sbírky představují trvalou hodnotu naší poezie, jako prozaik se řadí k průkopníkům kritického realismu, byl zakladatelem českého fejetonu a vynikajícím žurnalistou a význam pro rozvoj českého divadla, výtvarného umění i literatury měla i jeho dlouhodobá kritická činnost.

'Mne osud do kolébky tvrdé dal, pak na kazajku záplatu mi přišil', charakterizoval sám Neruda životní podmínky svého dětství a mládí. Jeho otec, vojenský vysloužilec z napoleonských válek, měl kantýnu a později trafiku, matka přivydělávala posluhami, mj. u proslulého geologa J. Barranda. Po maturitě se dal Jan zapsat na práva, ale již po roce nastoupil na otcovo přání jako aspirant vojenského účetního úřadu. Dráha úředníka ho však v nejmenším nelákala, a tak se navzdory otci, který si přál, aby měl pevné zajištění, vrátil roku 1855 znovu na universitu, tentokrát na filosofii. Od roku 1856 působil při studiu jako lokálkář německých novin, v letech 1858-59 přechodně učiteloval jako suplent na reálce, ale pak se už natrvalo věnoval novinářství a literatuře. Roku 1860 vstoupil do redakce prvního českého deníku Čas, po jeho zániku přešel do Hlasu, kde se seznámil se známým buřičským žurnalistou a spisovatelem Prokopem Chocholouškem. Roku 1865, kdy Hlas splynul s mladočeskými Národními listy, se stal členem jejich redakce a působil v nich až do konce života, i když přechodně redigoval i další časopisy (Květy, Lumír ad.). Mezi mladočechy spolu s J. Barákem představoval tzv. plebejské křídlo.

Přestože proslul jako vynikající tanečník (neobešel se bez něj žádný vlastenecký ples) a skvělý, vtipný společník, zůstal starým mládencem a většina jeho citových vzplanutí nebyla opětována. Snad to bylo i proto, že přesahoval svými názory a nekonvenčností „rozměry své doby“, vždyť podobně nepochopena byla i jeho poezie.

Neruda stál spolu s V. Hálkem v čele hnutí májovců. Jako jeden z předních mluvčích byl po uveřejnění almanachu Máj v roce 1858 nucen obhajovat program své generace, proti kterému vystoupili konzervativci v čele s historikem J. Malým s výtkami pesimismu, kosmopolitismu a odklonu od národních tradic. Tento polemický zápas ho zároveň přivedl k literární kritice. Jan Neruda nakonec všechny výtky vyvrátil a program májovců obhájil. Vzdor tomu nebyl za svého života doceněn. Jako básník zůstával nejprve ve stínu V. Hálka a později překrývala jeho tvorbu popularita S. Čecha a J. Vrchlického. Současníci si ho však vážili spíše jako prozaika (Arabesky, Malostranské povídky, řada cestopisných a jiných črt) a znali ho jako novináře. Dychtivě čekali na jeho pravidelné příspěvky, zejména fejetony (vedle různých zkratek používal Neruda s oblibou značku trojúhelníku), jichž napsal na dva tisíce.

Ale už generace Vrchlického se k Nerudovi začala hlásit jako k duchovnímu otci moderní poezie a jeho šest básnických sbírek - Písně kosmické, Balady a romance, Zpěvy páteční, Prosté motivy, Hřbitovní kvítí a Knihy veršů - má pro českou poezii význam stejně zakladatelský jako dílo K. H. Máchy. Vždyť také Neruda svým vlivem přesáhl až do 20. století.
(fh)
Novák A.: Jan Neruda, Praha 1914; Budín St.: Jan Neruda a jeho doba, Praha 1960; Solovjovová A. P.: Jan Neruda a konstituování realismu v české literatuře, Praha 1982

lfancy3.gif (583 bytes)

HostinskyOtakar.jpg (15165 bytes)

Jan Neruda (1834-1891)

Jan Neruda (1834-1891) „Mne osud do kolébky tvrdé dal, pak na kazajku záplatu mi přišil,“ tak charakterizoval výstižně Neruda svůj sociální původ.

Narodil se poměrně starým rodičům, Barboře a Antonínu Nerudovým, 9. července 1834 v Praze na Malé Straně. Otec, vojenský vysloužilec, měl kantýnu a později trafiku, matka posluhovala, mj. také v rodině proslulého geologa Joachima Barranda. Tísnivé sociální poměry dětství a mládí daly Nerudovi podle vlastního svědectví pocítit záhy společenskou nerovnost: „Chléb, který jsem od dětinství jídal, nenáležel nikdy mně, náležel vždy hokyni, pekaři, a já se co hoch tomu nemálo divil, až jsem tomu přivykl, že mi lidé vyčítali, že žiji na útraty jejich. A můj otec pracoval přece až do poslední chvíle, od rána bílého až do noci...“

Neruda studoval nejprve na malostranském německém gymnasiu, jako gymnasista prožil revoluční rok 1848, a soudíme-li podle řady zmínek v jeho díle i podle povídky „Jak to přišlo...“, prožíval revoluční události velmi intenzívně. R. 1850 přestoupil na akademické gymnasium, kde byl ředitelem V. K. Klicpera o .. Ústav byl znám čilým vlasteneckým ruchem.
Mezi Nerudovými spolužáky byl např. Gusta.v Pfleger , Vít. Hálek aj. Po maturitě dal se zapsat na práva, ale již příštího roku se dal otcem přimět, aby vstoupil jako aspirant do zemského vojenského účetního úřadu. Mladý Neruda však ani v nejmenším netoužil po úřednické dráze, proto také v tomto místě vydržel necelý rok. Po dalších nedorozuměních s otcem, který si přál, aby syn nastoupil co nejdřív do prvého zaměstnání s platem, vstupuje mladý Neruda r. 1855 opět na universitu, ale tentokrát na filosofii.

Od r. 1856 je zaměstnán (při studiu) jako lokálkář v německých novinách Tagesbote. Pro příštího fejetonistu a povídkáře to byla výborná škola, neboť z novinářské praxe nabyl smyslu pro význam drobných životních faktů, pro společenskou problematiku a život městského člověka. Po přechodném výpomocném učitelování na reálce v Mikulášské ulici (1858-59), kde krátce učil také Jak. Arbesa , věnoval se natrvalo novinářství.

Literárně vystoupil r. 1857 sbírkou veršů Hřbitovní kvítí. Vyšla téměř současně s Hálkovými Večerními písněmi a zahrnovala reflexívní lyriku drsného výrazu a ironického pohledu na svět. Nálady zklamání a hořkosti vyplývaly z těžkých sociálních poměrů i z osobní skepse. Navíc působil i silný a ne plně strávený vliv H. Heineho. Čtenáři a kritika přijali sbírku s nepochopením. Její význam není v kvalitách uměleckých, má spíše hodnotu psychologickou, společenskokritickou a literárněhistorickou.

Téměř současně organizoval Neruda spolu s Hálkem vydání almanachu Máj (1858), jímž poprvé vystoupila na veřejnost mladá básnická generace, označovaná později jako májovci. Mladí spisovatelé tvořili poměrně jednotnou názorovou skupinu. Kromě organizátorů Hálka a Nerudy přispěli do almanachu z mladých spisovatelů Adolf Heyduk, Rudolf Mayer, Karolina Světlá, Sofie Podlipská a Jos. Václav Frič, ze starších K. Sabina, K. J. Erben a B. Němcová. Mladí spisovatelé se manifestačně přihlásili k Máchovi, v jehož díle spatřovali to, co sami prožívali: rozpor mezi velkými ideály a tísnivou dobou, která je nedovoluje uskutečnit. Přijímali Máchovu revoluční romantiku i jeho světobol, znásobený ještě pocity trpkosti moderního člověka. V tvorbě Erbena a Němcové spatřovali obraz národního života a mravního názoru na smysl lidského života.

Almanach Máj vzbudil odpor. Zástupce staromilců a vyznavač opatrnické národní politiky, Jakub Malý , vytkl mladým nedostatek národního cítění a kopírování cizích vzorů. Proti Malému zaútočil Neruda anonymně vydaným veršovaným pamfletem U nás (1858), který byl zahájením boje proti starší generaci, označující mladé za kosmopolity a heinovské rozervance. V Humoristickém kalendáři (1859) ironizuje Neruda starší spisovatele pro jejich konzervativnost a nedostatek odvahy vyslovovat se k palčivým otázkám doby. Jeden z nich, Jakub Malý , také nemlčel, zaútočil však na Hálka, v němž viděl nejen vůdce mladých básníků, ale i autora pamfletu. Na obranu mladé generace vystoupili K. Sabina D a J. V. Frič . Neruda formuloval program mladých takto: chtějí se odvrátit od historismu k současnosti, volají po zdravém kosmopolitismu, který neoslabí národní povahu, ale naopak posílí národní ráz literatury. Kolem r. 1860 bylo již zřejmé, že koncepce mladých zvítězila. V bojích proti konzervativcům prokázal Neruda své kritické a polemické schopnosti, které ostatně projevil i jako redaktor Obrazů života (1859-1860).

V r. 1860 vstoupil do redakce Času, po roce přešel do Hlasu a od r. 1865 do Národních listů, do nichž potom přispíval až do konce života fejetony a kritickými literárními a divadelními glosami. Kratší dobu redigoval také jiné časopisy (Rodinná kronika, Květy a Lumír). Od začátku 80. let řídil edici Poetické besedy.

Jako student se seznámil Neruda ve vlastenecké rodině Holinů, kde poznal významné literární osobnosti starší generace (Hanku, Erbena, Němcovou), s Annou Holinovou. Milostný poměr s Annou trval řadu let, ale pro Nerudovu existenční nezajištěnost skončil nakonec rozchodem. R. 1862 prožil Neruda krátký, ale hluboký citový vztah ke spisovatelce Karolíně Světlé. Zklamání z rozchodu vyvážil obrodný vliv Světlé na Nerudovu tvorbu.

Třetí velkou lásku k mladičké Terezii Macháčkové v letech 1864-65 přervala náhlá smrt dívky. Dva pozdní milostné vzněty (k neteři Aničce Tiché v letech 1879-80 a r. 1887 k Boženě Vlachové) přerušila Nerudova nemoc.

Deset let po Hřbitovním kvítí vydal Neruda sbírku Knihy veršů (1868). Znamenala ve své době významný umělecký čin, i když si toho současníci nebyli plně vědomi. Ve srovnání s první sbírkou se v Knihách veršů neobyčejně rozšířil látkový okruh: sbírka obsahuje balady, osobní a rodinnou lyriku, reflexívní básně, v nichž se Neruda zamýšlí nad problematikou sociální i národní. Ideový chaos první sbírky mizí, v lyrice se projevuje Neruda melodičtěji, v epice plněji a vyváženěji. Nechybí tu ironie, ale ta právě slouží k potlačení pesimismu. Tři oddíly sbírky (Kniha veršů výpravných, Kniha veršů lyrických a Kniha veršů časových a příležitých) vyslovovaly mnohem objektivněji Nerudův postoj k světu než Hřbitovní kvítí. Z epických básní jsou nejvýznamnější balady, představující na rozdíl od mytického typu Erbenovy o balady modernější útvar naplněný soudobou sociální problematikou (Dobrovolník, Dědova mísa, Mrtvá nevěsta, Před fortnou milosrdných).
Cykly Matičce, Otci a Anně obsahují Nerudovu rodinnou a milostnou lyriku. Nemají všechny stejnou úroveň. Uměleckým procítěním a vřelostí citu stojí nejvýš cyklus Matičce, lyricky čistý, vroucí. V poměru k matce zaujímá Neruda postoj malého dítěte, které potřebuje teplo a mateřskou lásku. Naproti tornu cyklus Otci ukazuje Nerudu v jeho mužné otevřenosti a upřímnosti. Cyklus Anně je umělecky až překvapivě tradiční. Cyklus Elegické hříčky jakoby předjímal pozdější Prosté motivy (Již se ta zima milená / zakrátko dokrvácí / a v rozloučení její vzdech / divoce zaburácí).
Pro druhé vydání sbírky dodal Neruda některé básně své životní konfese (Vším jsem byl rád, Našel jsem se).

Ještě před Knihami veršů vydal Neruda r. 1864 svou první prozaickou knihu Arabesky. Vznikaly od r. 1858 a vycházely předtím časopisecky. Obsahují drobné povídky a fejetony, látkově čerpané ze všedního života, k němuž autor zaujímá mnohde velmi kritické stanovisko, které je v pozdějších prózách (Povídky malostranské) tlumeno jistou shovívavostí. Představují také rázovité pražské figurky nebo ztroskotané umělce (Z pamětí kočujícího herce, Franc), ale i povídky autobiografické (Byl darebákem). Realistický pohled na osudy hrdinů mísí se v knize jen ojediněle s romantickou zálibou pro výjimečné osudy (Ty nemáš srdce).

Do rozhraní padesátých a šedesátých let spadají Nerudovy dramatické pokusy, ne příliš úspěšné (veselohry Ženich z Izladu, Prodaná láska, Žena miluje srdnatost a tragédie Francesca di Rimini). Neruda byl dostatečně autokritický a k dramatické tvorbě se již nevrátil, i když zůstal divadlu věrný jako zasvěcený divadelní referent a kritik. Zvlášť pozorně sledoval hry v Prozatímním divadle.

Neruda byl první náš spisovatel, který rozsáhlými cestami poznal řadu evropských i mimoevropských zemí (Německo, Francii, Itálii, Uhry, Řecko, Turecko, Egypt). Byl bystrým pozorovatelem a své zážitky z cest dovedl čtenáři sdělit přitažlivou, živou a bystrou formou.
Z Nerudových cestopisů vynikají Pařížské. obrázky (později přejmenované na Menší cesty) a Obrazy z ciziny, do nichž vtělil i své dojmy z Itálie a Egypta. Pozorovatelský talent a zájem o sociální problematiku osvědčil Neruda i v próze Trhani, jakési beletrizované studii o životě dělníků zaměstnaných při stavbě železnice. Tragické stránky jejich živoření prosvětluje Neruda groteskním humorem.

Trvalo celých deset let od Knih veršů, než vydal Neruda další básnickou knihu, Písně kosmické. Básník se již smířil se světem a vyrovnal se s vnitřními rozpory. Písně kosmické vyslovují moderní životní pocit, víru v pokrok lidstva. Jejich optimismus vychází také ze změněných dobových poměrů, z nadějí vkládaných do rozvoje přírodních věd. Vzájemné vztahy mezi lidmi i národy konfrontuje básník s řádem vesmíru, z jeho pevných a neměnných zákonů vyvozuje i optimistickou víru v budoucnost vlastního národa (Vzhůru již hlavu, národe). Pololidové popěvky spolu s hymnickými ódami a vlasteneckými deklamacemi přibližovaly Nerudovy básně vkusu soudobého čtenáře. Není proto divu, že Kosmickými písněmi stanul Neruda rázem mezi prvními básníky.

Ve stejném roce jako Písně kosmické vyšla i Nerudova nejvýznamnější kniha prozaická, Povídky malostranské. Na rozdíl od Arabese,k je tento soubor 13 povídek kompozičně jednotnější a jejich význam je zejména v mistrovské charakteristice postav, prostředí a událostí čtyřicátých a padesátých let 19. století na Malé Straně. Střídání postupu vážného s humorným nebo tragikomickým umožňuje autorovi jen nepřímou kritiku maloměšťáckého sobectví a omezenosti. Autobiografické povídky jsou často pojaty humorně.

V Povídkách malostranských dostoupilo Nerudovo vyprávěčské umění, jeho soucítění s lidmi, porozumění prostým lidem i něžná vzpomínka na dětství svého vrcholu. Z prvků lidové epiky a křesťanského mýtu vyrostla sbírka Balady a romance. Touto sbírkou zahájil Neruda edici Poetických besed, které řídil a které měly zahrnovat básnické práce všech tří soudobých literárních generací: májovců, ruchovců i lumírovců. Balady a romance se staly klasickou knihou české poezie, z celé Nerudovy tvorby zapadají také nejvíc do české národní tradice.
Nerudovi se tu podařilo tradiční formou vyjádřit postoj moderního člověka k světu. Důležité bylo to, že tento postoj byl postojem člověka z lidu, s nímž se básník svým uměleckým i lidským vývojem zcela ztotožnil. Balady a romance se zabývají lidskými vztahy, zejména vztahy matky a dítěte (Balada horská, Balada dětská, Romance helgolandská), otázkami národního charakteru (Romance o Karlu IV., Romance o jaře 1848, Balada o polce), a také látkami legendárními a biblickými, v nichž jsou však biblické výjevy aktualizovány a zlidověny, nadto laskavým humorem zdůvěrněny, takže ztrácejí původní charakter náboženského mýtu. Rozlišení básní na balady a romance je podle tehdejšího úzu velmi libovolné, některé balady mají ráz legendy nebo romance (Balada o svatbě v Kanaán), naopak básně označené jako romance mají baladický charakter (Romance helgolandská). Celá sbírka budí dojem objektivnosti, ale osobní přízvuk je patrný zejména v těch skladbách, které se dotýkají vztahu matky a dítěte nebo které vyjadřují národní problematiku (Balada horská, Romance o jaře 1848).

Nejsubjektivnější Nerudovou sbírkou, poslední, kterou vydal za svého života, jsou Prosté motivy. Vyslovují básníkovu osamělost, naděje na milostné štěstí a posléze rezignaci a životní usmířen.í. Sbírka není však jen básníkovým citovým deníkem, vyjadřuje obecnější pocity ve spojení s přírodními obrazy. Rozdělení na čtyři oddíly podle jednotlivých, ročních období symbolizuje paralelu přírodního rytmu s údobími lidského života. Básně zahrnuté do Prostých motivů dávají nahlédnout i do básníkova citového života: probuzení zestárlých, nedůvěřivých smyslů ze zimního spánku k prvním krokům jarní přírodou, k opojnému prožití horkého léta a potom poznání, že šlo o lest přírody: smysly zůstaly staré, šediny nezmizely, je třeba myslet na rezignaci. Podobně jako stavba sbírky je ucelený i její básnický styl. V básnickém slovním oproštění dosáhl Neruda neobyčejné účinnosti.

Po Nerudově smrti se nalezly v básníkově rukopisné pozůstalosti pozoruhodné básně, zpodobující patetický obraz národního utrpení, tvrdého zápasu i nadějí. Jaroslav Vrchlický D je roztřídil a vydal s názvem Zpěvy páteční. Záměrem Nerudovým bylo připravit sbírku elegických veršů o těžkém údělu národa i „zpěvy klidu a mužné síly“: vedle zpěvů Velkého pátku také zpěvy Bílé soboty jako symbolu národního vzkříšení. Vrchlický uspořádal básně podle Nerudova plánu formulovaného již r. 1872. Většina básní Zpěvů pátečních, pojatých hymnicky a pateticky, vyslovuje tragiku českých dějin, ale i pevné odhodlání pokračovat v odkazu předků v bojích o národní svobodu. Za lepší budoucnost je však třeba bojovat: „Dej osud bojů nám, co muž a rek jich snese, / pak ale nad hlavou at ráno rozbřeskne se, / z červánků slunce vyskoč, lehni českým polem - / bud v ~echách bílý den a plno růží kolem.“ Od sklonku sedmdesátých let Neruda často churavěl, po smrti své matky (1869) a odcizení několika přátel žil většinou v ústraní, sužován vleklými chorobami, které jej trvale poutaly k pražskému bytu ve Vladislavově ulici. Zemřel v Praze 22. srpna 1891 a je pohřben na Vyšehradě*.

Neruda patří k největším zjevům české literatury. Jeho šest básnických sbírek má zakladatelský význam pro českou poezii. Stal se zakladatelem českého fejetonu a mistrem drobné umělecké črty. Byl vynikajícím novinářem, bystrým politickým a sociálním myslitelem. Po celý život si uchoval velmi vřelý vztah k lidovým vrstvám, které mu splývaly s proletariátem, k němuž se sáxn počítal, a proto dovedl ocenit i nastupující dělnické hnutí (fejeton První máj 1890). Za svého života nebyl plně doceněn, dlouho zůstával ve stínu svého druha, životním osudem i umělecky šťastnějšího Vít. Hálka. Později překrývala jeho tvorbu popularita Sv. Čecha a Jar. Vrchlického. Ačkoli nezaložil vlastní školu, působil různými složkami svého mnohotvárného díla na mnohé mladší spisovatele (Quis v baladické tvorbě, Herrmann o v žánrové kresbě z pražského prostředí, V. Mrštík o v pražských románech, K. M. Čapek-Chod ; v poezii působil na Sládka , Machara , přesáhl svým vlivem až do 20. století, např. na Františka Hrubína a Karla Čapka). Své demokratické smýšlení s výrazným sociálním cítěním projevil celým dílem a dělnickou třídu chápal jako dědice slavných husitských tradic.

Poezie: Hřbitovní kvítí (1858), U nás (anonym. 1858), Knihy veršů (1868), Písně kosmické (1878), Balady a romance (1883), Prosté motivy (1883), Zpěvy páteční (posmrtně 1896)
Próza: Pařížské obrázky (1863), Arabesky (1864), Různí lidé (1871), Obrazy z ciziny (1872), Stadie krátké a kratší (1876), Žerty hravé i dravé (1877), Menší cesty (1877), Povídky malostranské (1878), Trhani (1872, samostatně 1888)
Dramata: Ženich z hladu (1859), Prodaná láska (1859), Francesca di Rimini (1860)

* Jan Neruda byl původně pohřben na Slavíně, ale na základě závěti (Neruda výslovně nechtěl být pohřben na Slavíně) intervenovala rodina Fričova a Nerudova hospodyně a musel být ze Slavína přemístěn do jiného hrobu (3D 25)  nedaleko na Vyšehradě.

lfancy3.gif (583 bytes)

HostinskyOtakar.jpg (15165 bytes)

Jan Neruda

Čtenářům se poprvé představil ani ne čtyřiadvacetiletý Jan Neruda básnickou sbírkou Hřbitovní kvítí, v níž popsal stinné stránky lidského života a tragický životní pocit. Motiv hřbitova mu v jeho prvotině umožnil sjednotit zcela odlišné básně - dušičkový tón prvních básní sbírky se postupně mění v hněv nad majetkovými nerovnostmi a nespravedlností chudoby. Chudoba se ale objevuje i v celém dalším Nerudově díle - v básních, povídkách i fejetonech, kde spolu s bídou popisuje pocity nostalgie, nespokojenosti a odcizení v dusné atmosféře „časů zaživa pohřbených“.

Poezií, kterou čtenáři nepřijímali tak nadšeně jako jeho povídky a fejetony, si získal obdiv nonkonformní mládeže. Té imponoval také svým neuspořádaným bohémským životem a nekonvenčními názory, které přesahovaly „rozměry své doby“. V osmadvacetiletech poznal svou životní lásku - již vdanou Karolinu Světlou. I spisovatelka byla stržena jeho náklonností, ale protože cítila silné manželské závazky, nabídla Nerudovi „pouze“ přátelství. Na naléhání svého muže, který objevil Nerudovy dopisy, musela však své přátelství s Nerudou zcela ukončit. Rozervaný básník se poté několikrát zamiloval, ale nikdy se však neoženil - žil sám, což mu umožňovalo žít nezávisle, ale z jeho básní vyvěrá silný pocit lidského osamocení ve světě.

Vším jsem byl rád, napsal Neruda v jedné ze svých básní. Opak je však pravdou. Neruda totiž celý svůj život pochyboval o sobě jako básníkovi, spisovateli i muži. Ve svých pětatřiceti letech měl za sebou nevydařený vztah s Annou Holinovou, která Nerudu milovala, ale nestačila jeho myšlenkovému světu, láska ke Karolíně Světlé zůstala neopětována a naděje, které vkládal do milostného vzplanutí k Tereze Macháčkové mu přervala milenčina smrt. Ve stejném roce mu navíc zemřela matka a jako básník byl ve stínu Vítězslava Hálka podceňován, kritizován a jako člověk byl osočován veřejností z nedostatku národního cítění.

Právě v tomto kritickém roce 1869 napsal politickou studii nazvanou Pro strach židovský, která byla antisemitským výlevem. Nejvíce se chudému básníkovi příčil „židovský“ vztah k penězům, na který ve své studii především útočil. Autorovo proslavené jméno později využívali přesvědčení antisemité, kteří studii překotně vydávali ke své diskriminační propagandě. Dvacáté století se vrátilo k zapomenutému pojednání hned několikrát - samozřejmě v době nástupu fašismu. Nerudova studie ovšem nebyla zdaleka jediným projevem antisemitismu českého duchovního výkvětu - o Židech v minulém století v novinových článcích jízlivě psali Havlíček, Palacký i Němcová.

Co však vedlo k tomuto výlevu Jana Nerudu, se můžeme po více než sto letech jen dohadovat. Nabízí se autorova milostná zhrzenost, umělecká nedoceněnost, chudoba, kterou tak dobře znal, snaha „zalíbit“ se českým veřejnosti? Dílo Jana Nerudy neocenili jeho vrstevníci, ale generace následující, jak to často bývá u velkých umělců, kteří předběhli svou dobu.

Ve svém životě byl Neruda nejméně rád stárnoucím neduživcem, odkázaným na pomoc ostatních. V posledním roce svého života uklouzl na náledí a těžce si poranil koleno. Dlouho ležel a nemohl ani poté dobře chodit - musel vždy jít s někým, o koho by se mohl opírat. Ty byly posledními procházkami nemocného básníka, protože od jara až do srpna, kdy zemřel, jej stíhala jedna choroba za druhou. Nepomáhalo ani to, že byl na své zdraví úzkostlivě opatrný. V pracovně si dával topit ještě v červnu, na jarní procházky se strojil jako do mrazu a na kliky u dveří sahal jen v rukovicích, aby se nenachladil. Přestože stonal dlouho, jeho konec byl náhlý a nenadálý. Zemřel ve svých sedmapadesáti letech 22. srpna roku 1891.

V předvečer jeho pohřbu přišla k domu zesnulého jeho „věčná nevěsta“ Anna Holinová, která se rovněž nikdy neprovdala, a vhodila do otevřeného okna Nerudova pokoje kytičku smutečních fialek. Tělo zesnulého bylo vystaveno v paláci hraběte Lažanského, kam se přišly poklonit davy lidí. Pohřeb byl slavný a Nerudovo tělo mělo odpočívat na Slavíně, ale jeho hospodyně paní Haralíková, kterou jmenoval svou hlavní dedičkou, mu vydobyla samostatný hrob pod širým nebem - vždyť nejraději měl hrob zelený.

 

„Bylo by smešné, kdybych pochyboval, že některý z mých čtenářů nezná malostranský hostinec „U Štajniců“. Přední to tamější restaurace: první dům za mosteckou veží v levo, roh ulice Mostecké a Lázeňské, velká okna, skleněné velké dvéře. Jediná restaurace, která se směle postavila do nejveřejnější ulice, odvírajíc se k tomu ještě přímo na chodník - všechny restaurace ostatní jsou buď ve vedlejších ulicích, nebo se do nich vchází domem, nebo mají alespoň před sebou podloubí, v pravé malostranské skromnosti. Proto také pravý Malostraňák, syn těch tichých, zamlklých ulic, plných poetických zákoutí, k Štajnicům nejde. Chodí tam vyšší úřadníci, professoři, důstojníci, jež tam na Malou stranu zavála náhoda a brzy snad zase odtamtud odvěje, s nimi pak jen málo ještě pensistů, několik starých, bohatých domácích pánů, kteří živnost svou již dávno odevzdali jiným, a dost. Ráz bureaukraticko-aristokratický.“ (Povídky malostranské, 1878)

 


U dvou slunců Malá Strana

 

Povídka Hastrman z Malostranských povídek

lfancy1.gif (1168 bytes)

Zpět na osobnosti

 

Zpět na hlavní stránku