Jindřich Votoček (Votočka) Deka * 8.12.1828 (9.12.)  † 28.2.1882

Rodiče: Karel Votoček * 27.1.1804 † ? 

Terezie Hirsl Votočková * ? † ?

Sourozenci: Jindřich Votoček  * 8.12.1828 † 28.2.1882

šest dalších sourozenců - ? Anna Votočková  † 1882, Milada Votočková  † 1885, Karel Votoček  † 1895, ? Olšany ?? František Votoček 29.1.1889 malíř??

Manželka: Votočková * ? † ? ze šlechtického rodu
Děti:  

 

 

Jindřich Votoček

Jindřich Votoček se narodil jako jedno ze sedmi dětí v rodině Karla Votočka, který vyráběl papírenské zboží v novopackém klášteře, kde dělníci Kliment a Matouš papír vytahovali z válců a pokládali sušit na trávník vedle dílny. Matka pocházela z Bavor. Jindřich Votoček se učil u Suchardů (sochařská a řezbářská dílna v Nové Pace) v letech 1847-1850, odtud odešel do Drážďan k prof. Händlovi a pak se učil u J. Maxe. Později pracoval Röhrsově továrně u Královské obory v Praze. V roce 1861 se u něj učil novému způsobu řezání Ant. Sucharda mladší (1843-1911). Jindřich Votoček byl známou pražskou postavou kolem roku 1870 v Praze. Pražáci mu říkali Jindra a dostal přezdívku „Deka“. Jeho dílna byla v sousedství Nových lázní proti Žofínu, z oken se jeho dělníci dívali na vltavské rameno. Jeho přátelé i Ignát Herrmann, který jeho dílnu navštěvoval, vzpomínají: „Ale v dílně jsem milého mistra Votočka našel málokdy, ba skoro se nepamatuji, že bych jej tam byl kdy našel. Již po ránu po snídani se vydal z domova a obcházel známé a ‚obchodní přátele‘ skoro vždy maje v kapse nějakou uměle vyřezanou hlavičku dýmky, kterou nabízel na prodej. Nikdy se nesmělo nějaké jeho práci vytýkati, že za ní mnoho požaduje a nikdy se jí nesměla vytýkat nějaká vada, nedokonalost. Nebo tu býval drsný až hrubý a jeho nadávkou komukoli bylo: „Ty deko.“ Co to značilo zapomněl jsem již, ale vymstilo se mu to, že pak po něm samém ulpěla přezdívka Deka.
Měl červenou trudovitou tvář, masitý nos a dlouhou ryšavou bradu, kterou podílel vším, co sám pojídal a popíjel. Byl nadprostřední, složité ramenaté postavy, měl hlas jak struhadlo. 
Navštívil krám jistého Francoise Tompse, Francouze, pak kráčel napříč třídy Ferdinandovy, ku protějšímu rukavičkáři panu Antonínu Trägrovi, kterého zlobil.
A potom zapadl časně dopoledne milý Votoček za roh k Donátovi na malou skleničku, za patnáct krejcarů a na několik plzeňských. Tamodtud odcházel teprve když vyzváněli poledne, ba často bylo poledne dávno odzvoněno. Doma zatím pracovali tovaryši.“  
V pivnici u Donáta sedával J. Votoček s litografem Kamilem Pražákem, který byl vyhlášeným „taškářem od kosti“, jak se říkalo „šelma liškou podšitý“. Votoček sváděl slovní potyčky, ale Pražák byl šikovný řečník a odpovídal někdy i hrubšími slovy.
Jinřich Votoček provozoval firmu v době, kdy byly řezané předměty v oblibě. Žádné nářadí v domácnosti se neobešlo bez řezby. Pokud by neutrácel značné částky za alkohol a pivo, mohl vydělat značné jmění. J. Votoček byl i členem tělocvičné jednoty, rád navštěvoval společné akce a oblékal se do stejnokroje. Většinu slavností však narušil díky svému častému opilství. Jeho příhody byly často publikovány v humoristických listech, jeho karikatury kreslil ilustrátor Kolár.

Nové lázně v pohledu od zadního traktu Národního divadla
Tato budova byla nejsevernějším výběžkem novoměstského asanačního obvodu mezi ulicí Na struze, Tylovým náměstím a Vltavou. Byla to dvoupatrová klasicistní stavba s romantickými prvky, vystavěná v první polovině 19. století. Její zadní (jihozápadní) strana vystupovala přímo z vltavské hladiny proti Žofínu. V těchto místech a nejbližším okolí (kde je dnes kavárna Slavia) stály lázně již ve středověku a byly ještě společné. Teprve později si společenské konvence vyžádaly jejich rozdělení na část mužskou a ženskou. Zleva zasahuje do záběru dům čp. 1648. Za ním, na nároží ulice Na struze, vidíme další dvoupatrový objekt, čp. 227. Po zboření Nových lázní v roce 1903 bude tudy vedena (v odklonu vpravo asi o 30°) trasa nového Riegrova nábřeží.

Nové lázně v pohledu ze Žofína 1890 - Jindrova dílna se nacházela téměř jistě v malém domku za lázněmi


Místo, kde Jindra měl patrně svou dílnu - snímek z roku 1900 - dnes ulice Na struze,
k Jindrově dílně se procházelo domem na pravé straně vzadu.

Průhled ulicí Na struze od Nových lázní, které jsou vpravo mimo záběr
Třípatrový nájemní dům po pravé straně, čp. 230, sousedící s Novými lázněmi, měl v době asanace fádní klasicistní fasádu - je však nepochybné, že šlo o objekt staršího původu. Jeho boční křídla svírala čtvercové nádvoří, kde byly dílny několika řemeslníků, jak to prozrazují jejich firemní tabule na domě. Ty společně s plakátovací plochou se zajímavými dobovými reklamami alespoň trochu zpestřují zmiňovanou fádnost fasády. Propaguje se zde tinktura proti hmyzu (100 dukátů za štěnici!), minerálka Grünská kyselka a limonádové bonbony A. Maršnera. Najdeme tu ale i pozvání na schůzi jakési instituce a na koncert. Před domem vidíme také jednu z typických dobových profesí - brusiče nožů při práci. Další dům, s komínem, má čp. 231 a stojí na rohu Vojtěšské ulice. Vyčnívající dům uprostřed v pozadí je již v Pštrossově ulici. Vlevo se nachází poněkud noblesnější dům čp. 229, také ze starší zástavby. Za ním již stojí dvě novostavby, čp. 1739 a 1740, které po zboření většiny okolních domů v roce 1903 budou tvořit základ pro výstavbu nové ulice.


Plán z roku 1889 s vyznačením Nových lázní a Jindřichovy dílny, z ulice Na struze nebyl domek vidět,
vyznačen také půdorys domů po asanaci.

 

Jindřich Votoček s matkou?

lauterwasser.jpg (131630 bytes)

 Fořt (Forst) v Krkonoších je dnes součástí obce Černý důl, nachází se asi 9 kilometrů východně od Vrchlabí (Hohenelbe)

 

Jindra Votoček, jeho řezbářská „Zátiší“, jeho ,,Žižkovky“, atd. Votočkovy obchůzky, zastávky a sedání u Donáta.
I. Herrmann, XXIX. Před padesáti lety I. 3

Votoček, jejž před půlstoletím znala celá Praha pode jménem Jindra a na jehož osobu byla zavěšena přezdívka „Deka“, vyžadoval by zvláštní kapitoly. Náležel ke zjevům, jejichž typ již vymřel. Byl výborný řezbář, vyskytl se v dobu, která jeho umění přála, neboť „šnycverk“ byl tehda módou a veškeré zdobné předměty pro domácnost musily býti „vyřezávané“, zouvákem počínajíc až po skříň na hodiny a rám na obraz. Věšák na šaty, skřínka na visitky a na doutníky, koš na papíry, schránka na noty, ba i „zátiší“ na stěnu — všechno byla samá práce řezbářská, ze dřeva lipového. Ovšem se za takové libůstky nevyhazovalo tolik peněz, jako nyní za všeliké starožitnosti a padělaný národopis krojový, a móda sama uměleckého řezbářství toho rázu netrvala dlouhá desítiletí. Jmění se nedopracoval ani Heidelberg, ani Votoček, ale Heidelberg měl četnou rodinu, Votoček tuším žádné. Větším umělcem byl Heidelberg. — Votoček byl by se mohl dodělati blahobytu znamenitého, ale měl jednu velikou „chybičku“. Byl nesmírným ctitelem Gambrinovým. To jej hubilo, sílu a výkonnost jeho podlamovalo v letech, kdy se mohl nejlépe rozvinouti. Votočkových prací, rámů na prémiích Umělecké besedy a mysliveckých Zátiší visí posud mnoho ve všelikých spolkových místnostech i ve starých zapadlých hostincích. Jeho hole „Žižkovky“ a s hlavou Husovou, Jiříkovou a j. najdete ještě nyní v mnohé staré domácnosti. Jeho dílna byla v sousedství Nových lázní proti Žofínu, dávno zmizelých, z jejích oken byl pohled na rameno Vltavy. Ale v dílně jsem milého mistra Votočka našel málokdy, ba, skoro se nepamatuji, že bych její tam byl kdy našel. Již po ránu, po snídani se vybral z domova a obcházel známé a „obchodní přátele“, skoro vždy maje v kapse nějakou uměle vyřezanou „hlavičku“ dýmky, kterou nabízel na prodej. Nikdy se nesmělo nějaké jeho práci vytýkati, že za ni mnoho požaduje, a nikdy se jí nesměla vytýkati nějaká vada, nedokonalost. Nebo tu býval drsný, až hrubý, a jeho nadávkou komukoli bylo: „Ty deko!“ Co to značilo, zapomněl jsem již, ale vymstilo se mu to, že pak na něm samém ulpěla přezdívka „Deka“. Měl červenou trudovitou tvář, masitý nos a dlouhou ryšavou bradu, kterou podílel vším, co sám pojídal a popíjel. Byl nadprostřední, složité, ramenaté postavy, měl hlas jak struhadlo. Navštívil po ránu nás, načež zamířil do domu sousedního, kde měl krám jistý pan Francois Tomps, Francouz. Ten obchodoval s orientálskou bižuterií, s náramky, náhrdelníky, jehlicemi a náušnicemi z tak zvaného bronzu, vlastně mosazi, skládané ze samých půlměsíčků, pokrytých smaltem, a se zbožím, kterému říkáno „z růžového dřeva“, které však bylo lisováno z jakési černé voňavé hmoty. Také růžový olej prodával a voňavky orientální, prý alžírské, a byl to dobrák člověk. Rád přicházel k mým šéfům, s nimiž se mohl francouzsky dohovořiti, zejména s Ignácem Tučkem, který dříve než se s mladším bratrem svým Bedřichem etabloval, pracoval několik let jako ozdobník v Paříži. Francois Tomps mluvil také anglicky a měl na dveřích krámu poněkud chybný nápis: „English spoken heres.“ My měli, jak řečeno: „Tuček Frères.“ A tak nezvedení uličníci, ale i mnozí zrostlí darmošlapové, jdouce mimo naše závody, vykřikovali hlasitě: „Engliš spoken héres, Tuček frères, nix pasažéres!“ — A když tedy si milý mistr Votoček odbyl návštěvu u pana Tompse, kráčel volně napříč Ferdinandovy, ku protějšímu rukavičkáři panu Antonínu Trágrovi, malému, zavalitému pánu, kterého vždycky nějak pozlobil. Pan Tráger, bezmála širší než delší, byl také ostrostřelcem, a nemálo si na tom zakládal, když o nějaké slavnosti neb o pohřbu mohl vytáhnouti v plné uniformě — nebylo směšnějšího podívání, a tím jej Votoček také týral. A potom, časně dopoledne, zapadl milý Votoček za roh k Donátovi na malou papriku za patnáct krejcarů a na několik plzeňských. Tamodtud odcházel teprv, když vyzváněli poledne — ba, velmi často bývalo poledne dávno odzvoněno. Doma zatím pracovali tovaryši. Než se vrátím ku praporům, milý, obstárlý pane, o kterých jsme začali, musím vám pověděti ještě něco o Ferdinandově třídě. V léta šedesátá, ba i dlouho v sedmdesátá nebyla, čím je nyní, ale hlavně pro obchody nebyla, čím je dnes. Vlnobití Prahy, abych tak řekl, sahalo jen po Perštýn. Od Perštýna počínalo jisté mrtvo. Skoro to vypadalo, jako by za Perštýnem začínal již most přes Vltavu. Nedělních prochazečů bylo sice dosti, ale všedního dne lidé chvátali za povoláním a málo se zastavovali před výkladními skříněmi. Ještě nestálo Národní divadlo, bylo pouhým staveništěm; jeho zdivo ještě nevyrostlo nad uliční dlažbu. Kolem jeho nynějšího schodiště a portikových oblouků hromadily se kvádry a cihly, za rohem na nábřeží byly nádrže vápna a pyramidy malty. Léta jsme se dívali jen do hlubiny v zemi, z které pomaloučku vyrůstaly mohutné základy budoucí „zlaté kapličky“. Nebylo ani protější kavárny veliké Slavie. V těch místnostech byla tehda taneční škola Gorského, k níž jen za večera pílily maminky a jiné garde dámy s mladými žačkami. Že by v sousedství Spořitelny a na třídě vůbec mohlo býti uzenářství jako nynější Chmelovo, nikomu ani ve snách nepřipadlo. Pamatuji sice, že na různých místech Třídy a vždy za léta pokusilo se několik uzenářů o štěstí, a to po každé malým, skromným krámem, ale všichni zase zanedlouho zavřeli. Třída uzenáře nesnesla a neuživila. Nesměl se tam usaditi žádný závod s drahým zbožím střižným, kloboučnickým a jinak přepychovým, ani žádná směnárna, ani větší klenotnictví. Všechny takové obchody byly soustředěny na Příkopech, v ulici Ovocné, a na Třídě jen tak po Perštýn, ne dále. Proto také krámy na Třídě bývaly levnější než jinde a usazovaly se v nich obchody se zbožím různorodým. Trafika, dva, tři bradýři, čepčářka, laciné ženské klobouky, dva, tři nukavičkáři; v místě, které je nyní na nejkrásnější „ráně“, byl dlouhá desítiletí sklenář. Z význačných obchodů sluší jmenovati knihkupectví I. L. Kobra hned u divadla (nyní Fr. A. Urbánek), a v sousedství Spořitelny dlouhá léta se držel umělecký závod Lehmanův, vedle něho lahůdkářství Müllerovo, trochu níže bylo knihkupectví Silbra a Schenka, které předtím — nemýlím-li se — bývalo v Železné ulici. Naproti policii žila kavárna Imperiálka, která v nedávných letech pominula, a její prostory zaujal pak obchod s automobily, který však válkou zanikl; nyní je tam kavárna Národní; na rohu Perštýna kavárna Jacksonka (Unionka). Na druhé straně, kde je nyní Louvre, byl ve starém domě v nádvoří hostinec Líbalův se zahrádkou. Všude jinde bylo živoření a časté střídání. Po pražské tramce nebylo ještě ani potuchy, ani se nikdo nenadal, že tam někdy bude jezditi. Toliko těžké omnibusy karlínského podnikatele jezdily tamtudy, z Karlina až na nádraží Západní, volným tempem, asi tři kilometry za hodinu, zastavujíce, kdykoli někdo chtěl přistoupiti nebo vystoupiti. Kdo z Karlína se chtěl na západní nádraží dostati včas, musil takovým omnibusem vyjeti aspoň o půl druhé hodiny dříve, jinak se ke vlaku nedostal. Všechno bylo takové tiché a po dnešních našich pojmech staromódní. A nejen to. Poněvadž již tehdy bylo na Třídě policejní ředitelství, bývaly touto krásnou ulicí za bílého dne voděny průvody hnanců čili šupáků v hadrech tak se rozpadávajících, že jimi prosvítala nahá těla nešťastníků, i nevěstek, schytaných patrolami za noci. Takovými průvody byla Třída Ferdinandova znešvařována po celá léta, nebo tehda ještě dávno nebylo „Zeleného Antona“, ve kterém se nyní lidé toho rázu dovážejí a odvážejí. Ba i na Třídě Ferdinandově pořádány byly pusté štvanice pražských skotáků a Piepáků na politováníhodného ubožáka, mrzáka Fangličkáře čili „Kapsa hoří“, kterýž se Prahou belhal o dvou berlích, i na jiného pomatence „Karlíčka Bum“, který se Prahou potuloval vždy s lahví vody v ruce, aby se měl čím brániti proti uličníkům, které tou vodou poléval. Rakouská policie vždy měla dost orgánů na čmuchání a špehounství politické, ale neměla dost síly a hlavně vůle, aby zkrotila všeliké výstřelky pustých uličníků v nejživějších ulicích. Co jí záleželo na Praze! Vždyť to bylo pouhé „provinciální město“, říkali páni ve Vídni. A bezpečnostní orgány pražské tomu dobře rozuměly. Ach, milý pane pamětníku, kam jsem se to dostal! Vždyť jsem ani nedopověděl o těch praporech. A tak tedy mějte strpení, až se zase potkáme. Časem, když jsme tak bývali v nejpilnější práci, přišel nám do toho pan Pražák. Totiž pan Kamil Pražák, nemýlím-li se, a to byl bratr Emila Pražáka, papírníka ve Spálené ulici, v paláci Šlikově, starého a horlivého vlastence českého a svědomitého obchodníka. Kamil Pražák, kaligraf a litograf (kamenotiskař), který měl svůj závod v ulici Vodičkově, někde v sousedství nynějšího domu Langhansova, miloval společnost a rád si časem vyrazil z dílny své, aby obešel známé. A k jeho známým náležela taky naše firma. Litograf Pražák byl postavy malé a velmi nepravidelné, takové totiž prožluklá věc, jak to pověděti! Nu, zkrátka, říkali mu všeobecně „kasír“, což však se ho nikterak nemile nedotýkalo. Ba, on sám o své „kase“ co nejpeprněji vtipkoval, až se někdy posluchačům oči smíchem zalévaly. A těmito vtipy vždy už na počátku ulomil hrot všem posměváčkům, kteří by si ho pro jeho tělesnou vadu byli chtěli dobírati. Byl — jako skoro všichni lidé podobné nepravidelnosti tělesné — velmi inteligentní a vtipný. Byl to taškář od kosti a maso všechno, jak se říká, šelma liškou podšitý. Byl všude rád vídán, přinesl vždy mnoho veselosti a pokaždé nějakou dobrou novinku, třeba vymyšlenou, ba nejčastěji vymyšlenou. A jestliže mu kdy někdo hrubým slovem ublížil, dovedl se mu vtipně pomstíti. Byl taky navštěvovatelem pivnice Donátovy a býval tam středem společnosti. Sedával tam s řezbářem Jindrou Votočkem, zmíněným již v těchto vzpomínkách. Votoček rád s ním „začínal'', rád její dráždil, ale kam Votoček proti Pražákovi! Pražák byl jako šermíř fleuretem, co slovo to bodnutí na pravém místě. Votoček naproti tomu byl neohrabaný jako slon, těžkopádný jak obléhací dělo bez lafety, jeho řeči často nejhrubšího kalibru. Do společnosti, ve které seděly také ženštiny, nehodil se naprosto. Byl i členem tělocvičné jednoty a rád se „házel do parády“, jak říkal, rád se odíval spolkovým stejnokrojem o všelikých slavnostech a výletech, ale právě při takovýchto příležitostech jeho účastenství nebývalo vítáno, ježto nemírně holdoval trunku a v „podroušení“ svém nikterak nebyl na ozdobu slavnosti nebo výletu. O tom byly vyprávěny všeliké historky a Votočka si nejednou vypůjčily tehdejší humoristické časopisy, jeho karikaturu kreslíval znamenitý ilustrátor Kolár. Byla kdysi v léta sedmdesátá slavnost v Táboře, a nejčasnějším vlakem ranním dostavil se na ni taky Votoček. Rovnou cestou zamířil tam do hospody, na kterou se již v Praze vyptal, a teprv někdy k poledni se upamatoval, že vlastně přijel na slavnost. Vyšed na ulici, setkal se s deputací právě přibylou, na pochodu od nádraží, a zdaleka již k ní zahlaholil mocným hlasem: „Nazdar, bratři! Pivo dobré!“ Bylo to zvěčněno v 51. čísle V. ročníku Ottova Palečka. U Donáta vznikaly všeliké taškařice, které třeba jinde měly pokračování. Tuším, že z hlavy Pražákovy vyšel nápad, jak by Votoček byl vyveden „na báň“. K tomu bylo potřeba pomoci Donátovy. Jednoho dne tedy řekl Donát k Votočkovi : „Nechtěl bysi se mnou jeti do Drážďan?“ „Bodejť bych nechtěl,“ Votoček na to. „Ták tedy zítra, přijď o desáté, nejdřív posnídáme a pak pojedeme. Fiakr tu bude o půl jedenácté. Nezapomeň a nezaspi!“ Toho večera pil Votoček o dvě sklenice méně, a pyšně vyhlašoval kde komu, že zítra pojede s Donátem do Drážďan. Druhý den o půl desáté byl již u Donáta, dosyta pojedl, vytáhl dvě z Plzně, a v půl jedenácté zabrčel a před domem zastavil fiakr. Dodal jej nejspíše fiakrista Šulc, taky denní Donátův host. Votoček byl ve svátečním, měl pročesaný svůj ryšavý plnovous, čistou košili, rozhlédl se, vidí-li celá Spálená ulice, jak leze do fiakru, přehodil si pléd přes kolena, za ním vlezl Donát. A milý Donát zavezl Votočka do Karlina, do hospody — U města Drážďan. Tu již byli očekáváni rozjařenou společností donátovskou, která strhla ryčné haló, když tam Donát Votočka vtáhl. „Už tedy jsme v Drážďanech,“ povídá mu. Rozumí se, že řezbář zprvu nadával, ale jen pokud před ním nestál pohár. Potom zalehl do piva a někdy pozdě odpoledne měli s ním co dělat, aby ho zas do vozu naložili a na Struliu do Prahy dovezli. Ve společnosti ovšem nechyběl pan Pražák. Za toto vyvedení pomstil se Votoček Donátovi způsobem, z něhož si bodrý šenkýř docela nic nedělal. Přinesl mu jednoho dne uměle vyřezávaný zouvák, a to byla podoba plačícího Donáta. Ležel tu naznak, vidlici zouváku tvořily krátké jeho a tlusté nohy, a na desce, na níž Donátův trup spočíval, byl vyřezán nápis: „Vstávej, bryndale, pojedeme do Drážďan!“ Donát měl hezkou památku, kterou všem hostům honosně ukazoval. Tuto historku připomíná mi taky poděbradský pan inženýr Vojtěch Obereigner, který tehda v Praze studoval, na výborný Donátův kontrfekt vzpomíná a táže se: „Kam asi se ten zouváček s Donátem poděl?'' Sotva se toho doví. Myslím, že všecka rodina Donátova již vymřela.

 

Paleček 1877 str. 408

Marie Chalupová zpočátku pracovala i pro bratry Tučky. Ignác Tuček (1838-1876) a jeho bratr Bedřich (1841-1886) pocházeli z Mukařova u Kostelce nad Černými Lesy. Starší z nich pracoval dříve v Paříži, kde byl na zkušené, jako ozdobník, takže mluvil plynně francouzsky. Na Ferdinandově třídě v Praze vybudoval s bratrem koncem šedesátých letech 19. století věhlasný obchod ozdobným zbožím, kam chodil  nakupovat Karel Sabina i Jan Neruda. Korespondenci v něm vedli česky i do ciziny a své češství dávali najevo i tím, že nad krám vyvěsili nápis Tuček Frères a velký znak zemí koruny České. Spisovatel Ignát Herrmann byl u nich krátce zaměstnán a na tu dobu vzpomínal slovy: Podnikatelé získali mistrnou vyšívačku hedvábím a zlatým i stříbrným dracounem ve starší slečně, jejíhož jména určitě nevzpomínám (ale tuším, že se jmenovala Šermaulova), která zaměstnávala i několik dívek jiných. Žerdi praporové vykroužil nejprve soustružník, načež teprve byly ozdobovány umnou prací řezbářskou. To pro náš závod vykonávali hlavně dva tehdejší výborní řezbáři pražští. Josef Heidelberg, dvorní sochař a řezbář císaře Ferdinanda, a Jindřich Votoček. U bratrů Tučků si nechal vyrobit prapor v r. 1870 např. pražský obchodnický spolek a mělnický Sokol.

Jan Hrdinka, akademický malíř. Narodil se 3. 5. 1837 v Nové Pace. Zemřel 29. 9. 1885 v Praze. Studoval pražskou akademii výtvarných umění v letech 1850–1851, 1860–1861 (v ateliéru od roku 1858) a v letech 1869–1870 podruhé v ateliéru u Trenkwalda. V roce 1860 totiž odešel do Německa a v Drážďanech působil čtyři roky. Byl oblíbeným malířem podobizen v staropražských rodinách. Vystavoval na výročních výstavách Krasoumné jednoty v Praze. V roce 1860 například obraz „Z posledních dnů císaře Karla V.“, v roce 1880 „Tři podobizny“ atd. Z roku 1872 pochází portrét Hany Kubešové (později provdané Kvapilové), podobizna Karla Tomana jako školáka z roku 1880.... Jeho tvorbu charakterizoval Dr. Jiřík slovy: „Za technickým způsobem podobizny Purkyňovy šel Jan Hrdinka, jenž nepodává hlavu v obrysových konturách, nýbrž dopracovává se plastiky tváře nánosem barevným. Místo neutrální šedě Purkyňovy harmonizuje však do černých a fialověrůžových tónů“. Hrdinka byl rádcem a veselým společníkem v salónech pražských sběratelů, nerozlučným druhem řezbáře Votočka z Nové Paky. Do uměleckých kruhů uvedl v Praze sochaře Antonína Suchardu mladšího, rovněž ze svého rodného města. Byl věčným bohémem a Paka se na jeho návštěvy vždy těšila.

Jakýmsi duchovním otcem betlémářů z Pasek v Krkonoších se stal Karel Votoček (1903–1982). Tento poštmistr a ochotnický herec obnovil v Pasekách betlémářství, do kterého vnesl svého ducha. Za život vytvořil téměř 40 středně velkých betlémů. Je také jedním z mála, kdo událost narození Ježíše Krista zasadil do zimní krkonošské krajiny, kde uprostřed zasněžených lesů stojí roubené domky a u nich 10 cm vysoké polychromované figurky.

Hynek Votoček velkoobchod papírem Praha

Votoček Jan (1908-1978) - řezbář loutek.

Humpolec - Evangelický kostel
- pseudorománský, vystavěný v letech 1861-62 dle plánů stavitele J. Martina, věž přistavěna J. Blechou z Karlína r. 1891. Zařízení od truhláře Zlámala a sochaře Votočky z Prahy ze 60. let 19. stol.

Josef Votoček ( 18. června 1875 , Jilemnice - 1. listopadu 1932 ) byl první český starosta Horního Růžodolu a zakladatel libereckého Gymnázia a Střední odborné školy v Jeronýmově ulici .

Josef Votoček se narodil 18. 6. 1875 v Jilemnici jako syn Josefa a Antonie Votočkových. Do Liberce přišel jako účetní v roce 1889 kde se zapojit do menšinové práce, hlavně v dramatickém oboru České besedy. Roku 1900 koupil hostinec Wilhemshöhe na rohu ulic Hradební a Tylovy (č. p. 196), který pojmenoval restaurace U Votočků. Vedl o něj, ale několikaletý spor s německou obecní správou. Po vzniku ČSR se stal Josef Votoček členem správní komise a od prvních voleb náměstkem starosty po jehož rezignaci získal místo prvního českého starosty Horního Růžodolu, kde se zasloužil o výstavu budovy, ve které se nachází nynější Gymnázium a Střední odborná škola pedagogická v Jeronýmově ulici. Josef Votoček zemřel 1. listopadu roku 1932 a jeho urna byla pochována na hřbitově v Horním Růžodole, který nechal zřídit za svého starostování.

Restaurace U Votočků byla významným střediskem českých obyvatel z celého okolí, jelikož se tam konaly spolkové schůze, cvičili zde sokolové a pořádala se tam ochotnická představení. Dokud nebylo postaveno kino Lípa v Šlikově ulici promítaly se tam také filmy. V suterénu budovy provozoval pan Dojč holičství, v přízemí byl výčep malý sál a v podkroví obytné místnosti. Velký sál byl k budově přistavěn až v roce 1918. Na severní straně přiléhala k domu zahradní restaurace do níž byl vstup i z výčepu. Po Josefově smrti provozovala jeho žena živnost nadále až do roku 1939 kdy pro paní Votočkovou přijela policie, která ji bez jakéhokoliv vysvětlení nařídila restauraci opustit. A vyvezla ji bez jediného zavazadla za hranice bývalého protektorátu. Za okupace se restaurace U Votočků změnila na tábor pro ruské, italské a francouzské zajatce. A její stav se zhoršil natolik, že se uvažovalo o jejím zbourání. Nakonec byl stržen jen velký sál a hlavní vchod se přesunul na severní stranu a restaurace se časem změnila na místní osvětovou besedu.

Jindrova dílna byla vpravo od Nových lázní

Slavnostní deska k sedmdesátým narozeninám Františka Palackého
Ukázka Votočkovy řezbářské práce

 

 

Hlavní stránka