Do rámce jubilejních slavností »Sokola« pražského, jehož založení je i dnem založení Sokolstva vůbec (r. 1862), pojaty byly též Šibřinky, maškarní ples, jež s tímto názvem uspořádal Fügner a Tyrš po prvé r. 1865. Letos zvolen byl ráz: V Praze před 60 lety, neboť pořadatelstvu šlo o to, aby podán byl odlesk Prahy z doby, kdy národní vědomí se začínalo probouzeti plněji. První Šibřinky byly rázu spíše rodinného než veřejného. Ostatně slyšme, co o nich praví pí. Renáta Tyršová v pamětním listu šibřinkovém.

Myslím, že nás účastníků těch prvních Šibřinek bude již velmi málo z dam vím jen o paní Marii Černé, vdově po dru Tomáši Černém. Snad z dětí, které jsme se tehdy pletly na galerii a otevíraly oči na nevídané masky, by se ještě několik přihlásilo.

Šibřinky byly improvisovány asi za tři neděle, starosta se nerad dlouho piplal s provedením některého svého nápadu. A Šibřinky byly jeho nápadem, jen název mu dal Tyrš, obrácené označení »Ykniřbiš« na pozvánkách zas bylo vtipem starostovým.

Příprav v tělocvičně bylo tuze málo. Pamatuji se jen na girlandy z chvoje od pilíře k pilíři a jakési trofeje ze šavlí a kukel, které si sami na pilíře přibíjeli cvičitelé s pomocí Antošovou.

Pod hodinami improvisována estráda a vybavena nábytkem z našich pokojů červenými plyšovými křesly a židlemi, vedle v naší jídelně zřízen pro bližší známé studený bufet velice, velice skromný, se šunkou a telecí pečení.

Na Šibřinky zval starosta, byly zpola jeho plesem soukromým a tu ovšem bylo nezbytností, pozvati též naše příbuzné. Byly to hlavně maminčiny sestry, které, ač z české selské krve, byly zvyklé doma mluviti německy, zde ale se tužily po česku.

Maskování odbyli jsme velmi lacino. Můj otec nechal si upravit hnědý soukenný oblek, který asi před rokem byl ušit jako vzor pro pozměněný kroj sokolský (starosta tehdy s návrhem svým neprorazil). Naše domácí švadlena a maminčina kamarádka z dětských let, Sofinka, našila na kazajku a na spodky oranžové proužky, usíťovala proužkovanou pytlíkovou čepici a celek mohl být považován za oblek neapolského rybáře. Maska mé matky byla sice docela záhadného druhu, k damaškové šedé sukni oblékla figárko bohatě pošívané, které jí kdysi bylo posláno z Pešti a k tomu červenou hedvábnou bluzu – ale mně se to zdálo báječně krásné, jakož i moje »maska« selky, jejíž jedinou poctivě selskou součástí byl čepeček, který jsme kdysi koupili na Křivoklátě. U Fügnerů se nevydávaly peníze za parádu.

Bylo ovšem u nás práce dost pro všechny ruce a tu ještě v samý večer přiběhl Tyrš, všecek zkormoucený, že mu z divadla ke kostymu španělského granda zapomněli poslat krejzlík. Vyhledán tedy kus výšivky, Sofinka jej nařasila tak, že představoval pro skromné slohové požadavky docela slušné španělské okruží.

Na četných hostech měli jsme my děti vzácnou podívanou. Mnozí členové přišli ovšem jen v čamaře s papírovou čepicí a lepenkovým nosem, ale pamatuji některé nádherné masky živě dodnes. Tak hned Ferdu Náprstka, pášu v ohromném turbanu a jeho paní všecku ověšenou perlami, pak manžele Heydukovy z Podskalí rybáře s rybářkou; podávající v krabičkách marinirované rybičky; dlouho jsem nemohla poznat Baráka v masce Otela, za to Angličan Žižka vedoucí se s balerinou, kterou byl tlustý uzenář Ugée, se mi hlasem brzy prozradil. Mladí cvičitelé, mezi nimi Ritter, nás bavili jako znamenití clownové, řezbář Votoček jako kapucín, provozoval také všeliké vítané taškařiny. Znala jsem všechny čelnější členy Sokola dobře, mezi nimi ovšem též Tomáše Černého. Měl masku Hanáka a vodil se s půvabnou Bulharkou, slč. Horáčkovou, tehdy snad již jeho snoubenkou. Také můj cvičitel Palla mi představil svoji nevěstu, slečnu Pechovou, sestru Elišky Krásnohorské.

Hlásili se mi ovšem tanečníci, mezi nimi synek úředníka pojišťovny Hynka Rutha (v letech osmdesátých a devadesátých jsem ho pak čítala ke svým přátelům). Líbil se mi velice v modrých atlasových šatech, stříbrem vyšívaných, ale nechal mne brzy negalantně stát, bylť čerstvě vyučen z tanečních hodin a já skákala jako nešikovné kůzle, kolovadla a skok do výše mně byly nad taneční umění. Ani náš »student« Vladimír Haering z Vodňan (po letech starosta Sokola benešovského) valně o mne nedbal, vykračoval si pyšně v kostymu Poláka, netuše, že kabát z červeného atlasu, vypůjčený u Nováka ve Vodičkově ulici (jaký to byl skromný krámek, který držel otec zakladatele nynější firmy!) byl vlastně ženský, dovednou rukou Sofinčinou na mužsko předělaný. Tak mým nejvěrnějším tanečníkem ostal synek truhláře Paickra, starého nadšeného Sokola. Také Vladimír Babor byl na prvních Šibřinkách, otec ušil kloučkovi roztomilý rokokový oblek, modrý a bílý, vyjímal se v něm jako porculánová figurka. Ještě na jiné bych vzpomněla, kdybych déle v paměti pátrala všichni již odešli tam, odkud není návratu avšak nesmím šibřinkovou vzpomínku končiti smutnou notou.