Nová Paka

Ve zrušeném novopackém klášteře Paulánů podnikali Votočkové
Z Nové Paky pocházel Josef Tulka

Olejomalba z dílny Václava Kretschmara podle litografie Suchardy jun.
Vpravo za klášterem jsou vidět domky Desatera.

Kronikář se domníval, že oheň vznikl od másla, které vyškvařené vylétlo komínem do úžlabí, jež spojovalo refektář s klášterní budovou. Již 17. května 1858 byly zahájeny práce na opravě vazby a v říjnu 1858 byla oprava dokončena. Pro zajímavost uvádím, že na opravy střech kláštera bylo použito 947 kop (1 kopa = 60 kusů) šindele a na něj pak byla přitloukána břidlice. Dík tomu mohla být 14. října 1858 slavnostně zpět do klášterního kostela přenesena soška Panny Marie, která byla před požárem uložena ve farním kostele sv. Mikuláše. Při této příležitosti byl vydán pamětní spisek o historii klášterního kostela od kaplana Ignáce Bílka.

Další nebezpečí přišlo pro klášterní kostel v podobě strašlivé bouřky, která nad město přitáhla od východu 25. 7. 1865 ve tři hodiny odpoledne. Blesk udeřil do hřebenu kostela poblíž malé věže a sjel několika stranami do vnitřku kostela, kde způsobil veliké škody na všech oltářích, utrpěly řezby zlacených předmětů mramorové části a pilíře. Nepoškozená jako zázrakem zůstala plátna obrazů. Opět se seběhli lidé a pomáhali. Potom se strhl prudký liják a krupobití s bouří. Silný déšť a nová břidlicová střecha pomohly kostel zachránit, i když ve městě vznikly veliké škody.


 


 

Klášter paulánů z Chotče v Nové Pace byl založen v roce 1655 na místě mariánského kostela postaveného před rokem 1414, dostavěn byl v roce 1701.
Podle vyprávění byla ve zlatých dolech v nedaleké Stupné nalezena zázračná soška panny Marie.
Na přání maršálka Rudolfa Tiefenbacha byl v letech 1709-1724
postaven klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie, dokončen byl v roce 1732.
Zastřešené klášterní schodiště bylo postaveno v roce 1735.

Na první pohled by se mohlo zdát, že čeští obyvatelé Podkrkonoší jsou smířeni se svým údělem ve vztahu k Němcům, opak byl ale pravdou. V první polovině 19. století nastalo období změn a hlavně zde na česko-německé jazykové hranici, došlo k národnostnímu uvědomění. Obyvatelé města se změnili v „packé rebelanty“ a město samotné se změnilo na centrum obrozeneckých snah v Podkrkonoší. Kolem roku 1848 dochází v Nové Pace k probuzení českého společenského života a město se stává centrem obrozeneckého hnutí v Podkrkonoší, zejména po příchodu dvou přátel z Českoskalicka, pátera Josefa Pravoslava Kordiny a dr. Kosinky. Brzy se stávala Kordinova kázání proslulá a měla stále více návštěvníků. Kolem obou přátel se vytvářel debatní kroužek, který měl hlavní vliv na dění ve městě. Debatní kroužek se scházel v klášteře v hostinském kvelbu u Votočků. Páter Kordina měl hlavní podíl na založení veřejné knihovny, spolku Slovanská lípa, Národní gardy a byl i ředitelem divadelního spolku ochotníků. Z této doby také pochází výraz „pačtí blázni“, který je známý v celém Podkrkonoší. Packým občanům tak začali říkat Němci z okolních vesnic, když se v Nové Pace počátkem 19. století začalo hrát české divadlo.

Stejskal, Jan. Novopacko: Portrét paměti a srdce. Harrachov, 2009, s. 250

 

Místní jméno Paka je pravděpodobně odvozeno od praslovanského přídavného jména pakъ (paký) s významem dětinský, potřeštěný, nerozumný. Tomu odpovídá dnešní slovo pako, na základě kterého můžeme doplnit další významové odstíny tohoto adjektiva: nešikovný, nemotorný, hloupý, bláznivý, naivní, výstřední. Odvozené substantivum pakárna je doloženo ve významu hloupý nápad nebo úkol, používalo se také pro označení blázince a věznice. Místní název Nová Paka (plurál) by pak mohl odpovídat  významu noví bouřliváci. Uvádí se také, že slovo paká znamená protilehlý, opačný. Pokud by mělo jít o geografickou výpověď (původní název oblasti  mladá protilehlá), není jasné vůči čemu se výpověď o protilehlosti vztahuje. Pokud by to však byla výpověď o povaze lidí, pak by bylo přiléhavou interpretací např. mladí rebelové. S ohledem na dlouhodobě vnímanou svéráznost novopackých obyvatel jsou obě interpretace velmi přiléhavé.

 

 

Nejstarší zmínka o městě pochází z roku 1357 v souvislosti s dosazením faráře ke kostelu svatého Mikuláše. V této době bylo toto město nazýváno Paka Mladá (Jungpaka). Roku 1563 byla velká část města zničena požárem. V roce 1586 napadla město morová epidemie, která zhruba polovinu obyvatelstva zahubila. Dalších 450 obyvatel zahynulo při morové epidemii v roce 1625. Během třicetileté války muselo obyvatelstvo roku 1643 snášet plenění švédskou armádou. Další požár v roce 1666 zničil budovy na hlavním náměstí.
Ve druhé polovině 17. století byl v Pace zřízen klášter paulánů. Klášterní kostel v barokním stylu byl vysvěcen v roce 1724 a v následujících letech dokončen. Poté sloužil přicházejícím poutníků. K jeho vybavení patřily dva obrazy od Josepha z Fuehrichu a Josefa Zeleného. Fresky zhotovil J. Kramolín. V rámci josefínských reforem byl klášter uzavřen a budova od roku 1872 sloužila jako nemocnice.

 

Kryté barokní Růžencové schodiště ke klášteru bylo postaveno roku 1735. Má 50 schodů.
Západní strana schodiště je plná, východní je arkádová na pilířích. Střecha je sedlová.
Podél schodiště jsou rozmístěny obrazy ze života Panny Marie od novopackého malíře Josefa Mühla.

Za klášterem jsou vidět domky pro dělníky tzv. Desatero

 

 

 

1905 Vlevo na obzoru za klášterem je vidět novodobá podoba tzv. Desatera - deset domků, které postavil Adam Votoček pro své dělníky

lfancy3.gif (583 bytes)

 

Kostel sv. Magdaleny ve Stupné - Vidochově

 

Nová Paka, klášter a Stupná

Při severovýchodním okraji vidochovského údolí se nacházely šachty a štoly dolu „Marie Matky Boží”. První nepotvrzená zmínka o zdejší těžbě pochází z roku 996 za krále Boleslava druhého. Peckovkský manuál psaný purkmistrem Františkem Moorem (1761-1776) obsahuje paměti, které pisatel „slýchával na zámku na Pecce od vysokých oficírů, což i tam psáno vídal“. Podle něj počali ve Zlatnici r. 1101 „v kopci pod Vidochovem a Stupnou lámati mramor a hned následujícího roku počalo se tu dobývati zlata, stříbra, mědi a jiných kovů“.

O událostech spojených se zázračným nálezem  „obrazu“ patronky Panny Marie ve stupenských dolech kladeným do roku 996 píše Jan Nešpor: „V první polovici jedenáctého století za panování knížete českého Oldřicha byla po nalezení a přenesení ze šacht Stupenských povolením 6-tého pražského biskupa Severa čili Šebíře od Pavla Cimbulovskýho, horního mistra, tu kde v klášteře hrubý oltář stojí, toliko malá kapla okolo léta 1034 k uctění rodičky boží vystavena. V pozdějším však čase v kostel rozšířena též roku 1410 a 1414 dne 18. června za panování gruntovního pána Hynka Krušiny z Lichtenburka seděním na Kumburce již od vyšších míst kaplanem, anž čtyry mše svaté v tomto chrámu Páně sloužiti týhodně musel, opatřen. Léta 1565 od pána Trčky opět obnovený, rozšířený a zvětšený.“

Jiné prameny udávají, že až 9. června roku 1109 vykopali havíři ze Zlatnice zázračný obraz Panny Marie. Havíř Pavel, který sošku nalezl, jí přenesl do blízkosti svého bydliště u Nové Paky. Zde byla postupem času postavena kaple Panny Marie, která je historicky doložená roku 1414. Na místě nálezu sošky panny Marie byla také postavena dřevěná kaplička.
Jiné prameny mají za to, že k nálezu sošky (obrazu) Panny Marie došlo až ve 13. století a že pro ni byla postavena kaplička. Údajně by to mělo být tam, kde se dnes nachází hlavní oltář klášterního chrámu.
Podle zápisů Hynek Krušina z Lichtenburka ustanovil v roce 1414 ke kostelíku Panny Marie plebána.

Stupenští kovkopové vozili zlatonosný materiál pod těžká kladiva stoup (odtud odvozuje se název osady Stupná), kde se drtil. Padrť plavili v dlouhých dřevěných korytech, aby se oddělilo kamení a hlína od drahého kovu. Vodu dodával „Zlatý potok“ (nebo „Stříbrnice“), dnešní Zlatnice. První záznam o výměně zlata za Stupné v pražském mincovním archivu je z roku 1562, zkoušené zlato vážilo 1609 hřiven bez udání ryzosti.

Kostelík byl v době husitských válek opuštěn. Na kumburském panství se postupně vystřídali Žehušičtí z Nestajova, Bartoloměj kníže Minstrberské (vnuk Jiřího z Poděbrad) a Jan Berka z Dubé. V roce 1529 se stali gruntovními pány Trčkové z Lípy. Ještě za života Viléma Trčky, v roce 1565 byl kostelík opraven a rozšířen. O nalezené sošce v této době nemáme žádné zprávy.

Roku 1565 vyplatilo se za čtyři valounky horního zlata z Vrchlabí a Stupné dohromady 356 kop, 8 grošů, 5,5 denáru. Ještě roku 1593 vyměnil Hans Kapoun ze Svojku zlatý valounek ze Stupné 0,937 (0,954). Ve zprávě, kterou si vyžádal Valdštejn, stojí, „že před časy na zlatém dolu ve Stupné čtyři tlukárny stávaly, dvě o osmi a dvě o čtyřech stoupách, na tom místě na povrchu nalézá se skoro ve všech kamenech zlato, jest vysokého stupně a jasné žlutosti.“
Vlastníky panství se stali Smiřičtí a po nich byl od roku 1621 správcem Albrecht z Valdštejna. V roce 1623 se pak stal vlastníkem. V té době byla soška Panny Marie přenesena z kostelíka do farního kostela sv. Mikuláše, kde byla umístěna na oltář. Potom po příchodu paulánů do novopackého kláštera v roce 1701 a byla opět přenesena do klášterního kostela po jeho vysvěcení.

Panství poté přešlo na Rudolfa z Tiefenbachu: „Léta Páně prodala jeho milost Majestát. cís. Ferdinand II. po v Pánu zesnulém Albrechtu Václavu Eusebiovi z Waldsteina konfiskované panství Kumburk - Úlibské svobodnému pánu Rudolfovi z Tieffenbachu z Mayerhofu, pánovi na Dürrenholzi, Ciesersdorfu, Dürrenkrutu, Angeru, Ebenthalu, atd. rytíři řádu Zlatého rouna, Jeho milosti císařskému tajnému radovi, komorníku, polnímu maršálkovi, generálovi, nejvyššímu zemskému i domácímu Zeugmistrovi (zbrojmistr) atd. a tím se stal i pánem Nové Paky, jak dsky zemské potvrzují a sice … prodávám starý zámek Kumburk, nový v Jičíně, tři sídla rytířská v Oulibicích, Dřevěnicích a na Kamenici, město Jičín s domem hejtmanským, dvě městečka Novou Paku a Libštát, též vesnice: Levínskou Olešnici, Vrchovinu, Starou Paku, Roškopov, Brdo, Krsmol, Bělou, Tampli, Svojek, Kruh, Oustí, Syřenov, Dřevěnici, Dolce, Oubislavice, Českou Proseč, Stav, Oujezd, Oulibice, Lužany, Řeheč, Studýnku, Proseč, Kovač, Třtěnice, Chomutičky, Konecchlumí, Kamenici, Peřimov, Háje, Olešnice (Košťálská), Valdice, Čikvásky, Bystrou, Robousy, Podůlší a Nevratice se vším, což tu jest a k panství náleží (mnoho dvorů je poznamenáno) s podacím kostelním atd. za sumu 200 000 zlatých rýnských, ouplně již zaplacených, za dědičné, se vším právem nade všemi kovy a prejštinami, které na tom panství se kopou a budoucně kopati se měli. Stalo se ve Vídni 8. Maje 1636.“

Rudolf z Tieffenbachu zemřel 4. března 1653. V závěti z roku 1650 pověřil manželku Marii Evu Alžbětu, aby vystavěla klášter Nejmenším bratřím sv. Františka z Pauly jako náhradu za zničený klášter v Horním Rakousku. Přípravné práce byly dle závěti zahájeny po jeho smrti v roce 1653. Výkopové práce začaly v roce 1654, základní kámen byl položen 28.6.1655.

Obytná budova však byla dokončena až v roce 1701 a byla první kamennou stavbou ve městě. Bratři pauláni přišli roku 1644 z Plasů u Plzně nejprve na tvrz velkostatku v Chotči, kde měli hospodářské zázemí, a do kláštera v Nové Pace byli za převora vikáře velebného pána Ludvíka Puše uvedeni 8. května 1701 na den sv. Michala, kdy byl klášter vysvěcen.

Po svém přestěhování požádali pauláni o vrácení sošky Panny Marie. Místní duchovenstvo a obyvatelé vedení kaplanem Jakubem Kohoutem chtěli nechat sošku ve farním kostele.

Působením bratří paulánů začalo přibývat poutníků. Stávající kostelík nedostačoval, proto bratři uvažovali o postavení velikého klášterního kostela. V několika málo letech se podařilo ze sbírek doma i v cizině nashromáždit tolik peněz, že mohl být 11. června 1709 položen vedle kláštera základní kámen nového kostela  v barokním stylu, uvádí se, že podle projektu některého z žáků  Kryštofa Dienzenhofera (1655-1722). 

Kvůli stavebnímu ruchu v okolí původní kaple, bylo rozhodnuto přemístit dne 16. května 1711 (kroniky, Antonín Matějček 1945 uvádí 6. V.) „obraz“ Rodičky Boží do klášterního refektáře. Roku 1715 byla zbořena stará kaple, která bránila postupu stavebních prací.

Ve všech místních kronikách je rok 1724 vzpomínán jako rok velkého procesí a přenesení Panny Marie z klášterního refektáře do novostavby kostela, kde byl již připraven hrubý oltář. V kronice M. Šádka je uveden jako den přenesení 10. srpen, v kronice kněze Jana Nešpora je uvedeno, že dne 11. srpna posvětil vikář Benedikt Longin stavbu a dne 13. srpna (neděle před svátkem Nanebevstoupení Panny Marie) byl přenesen „obraz“ Panny Marie do kostela a umístěn na oltář.

Uprostřed hlavní lodi klášterního chrámu byla vybudována hrobka, ve které byli pohřbíváni pauláni v letech 1724 až 1782, kdy zakázal Josef II. pohřbívat do krypt. V polovině 19. století (1849–1850) byla krypta otevřena a prohlédnuta. Znovu byla krypta údajně otevřena v 80. letech minulého století. Bližší záznamy neexistují.

Nedostatek peněz způsobil prodloužení stavby, bylo také nutno zajistit vnitřní mobiliář. Proto byla roku 1727 uspořádána sbírka a teprve dne 28. října (octobris) 1732 byl kostel podruhé definitivně vysvěcen (konsekrován) na svátek sv. Šimona a Judy královéhradeckým biskupem Mauricem Adolfem Karlem. Pouze Ant. Kotík píše ve svém rukopise „Obraz minulosti města Nové Paky“ datovaném 3. března 1914, že tato událost se stala v roce 1730.

Součástí areálu kláštera byla paulánská lékárna v domě č. p. 153. V kronice od Jana Nešpora a jeho pokračovatelů uložené na faře v Nové Pace je napsáno, že v roce 1735 byly vybudovány schody od lékárny ke klášteru: „Léta 1735 dne 18. April byly založeny a vystavěny mezi lékárnou a chrámem Páně klášterským schody, které k hrubým dveřím kostela na nebe vzaté Panny Marie vedou.“

Jiné informace tuto domněnku nepotvrzují. Ant. Kotík ve svém rukopise píše: „Jest třeba zmíniti se ještě o osudu lékárny paulánské. Po smrti prvního jejího správce Pátera Kamila Andresa (jež nastala 16. dubna 1783) povolali byli Pauláni k jejímu řízení provisora Josefa Geislera z Valdic Kartouzských, jenž až do vyzdvižení Paulánů ji k jejich rukám spravoval. Listem výhodným z 22. ledna 1775 propustil převor Jan Czervenka Josefa Geislera a dědice jeho z poddanství a člověčenství. List ten zachovává se v rodině té. Po jejich vyzdvižení došlo také na licitační prodej lékárny ve prospěch náboženského fondu a tu při dražbě, dne 13. ledna 1790 odbývané koupil ji řečený Josef Geisler, se všemi nádobkami, vším nářadím i se zásobami léků, se všemi právy a břemeny, jak Pauláni ji užívají, k dědičnému držení za 654 zl. Když pak byl klášter prodán, bylo se i lékárně odtud vystěhovati; a jak Josef Geisler koupil pod klášterem dům čp. 153 (od Kristiana Tauchmana ze Lhoty Záhajské za 1.250 zl. rýnských) a lékárnu v červnu 1792 do něho přenesl, roku 1808 přikoupil k domu zahradu druhdy klášterní (při schodech). V rodu téhož Josefa Geislera se lékárna ta až posud udržuje (A. Kotík, 1914).“

 

 

Kostel poté sloužil přicházejícím poutníkům. Na vnitřní vybavení však nebyly peníze a tak pomohla sbírka mezi místními občany. Většina mobiliáře byla pořízena až v následujících osmi letech. K jeho vybavení patřily dva obrazy od Josepha z Fuehrichu, Josefa Zeleného a především obrazy Petra Brandla. Fresky zhotovil J. Kramolín. Za zmínku stojí i pozdně gotická Madona a soubor soch u varhan – dětské postavičky s hudebními nástroji v rukou tvořící orchestr. V roce 1737 bylo ke kostelu vystavěno kryté schodiště.

Bratři pauláni působili v Nové Pace pouhých 88 let a jejich působení změnilo tvář i život celého města. V době největšího rozkvětu se konalo v Nové Pace ročně šest poutí, na které přicházelo až 25 tisíc poutníků ročně.

Dekret císaře Josefa II. o zrušení některých klášterů vešel v platnost 12. ledna 1782, několik roků probíhala příprava k provedení rozhodnutí. Paulánský klášter v Nové Pace byl zrušen 22. června 1789 a klášter i s majetekem byl rozprodán v dražbách. Z inventářů zpracovaných před zrušením se dovídáme mnohé o využití a zařízení jednotlivých místností a budov areálu. Na rozdíl od většiny jiných tehdy zrušených klášterů v Čechách u novopackého kláštera nedošlo k jeho využití pro vojenské účely. V roce 1791 byla větší část klášterní budovy prodána za 4600 zlatých do soukromých rukou, zatímco severní křídlo zůstalo nadále spojeno s kostelem a bylo užíváno farním úřadem. Nový majitel Adam Votočka po koupi v r. 1793 rozdělil budovu třem synům. Syn František Votočka zřídil ve svém díle tkalcovnu, barvírnu a tiskárnu kartounů a zaměstnával zde 80 lidí, pro něž vystavěl v roce 1802 nad klášterem deset domků, tzv. Desatero, pro své tkalce, aby dosáhl práva šenku. Hospodu a pekárnu zřídil v refektáři. V 19. století se zde hrávalo české divadlo. Nad klášterem dal vykopat studnu, postavit vedle ní čtyři kotle a zřídit barevnu, ve které se příze na způsob turecký barvila a daleko prodávala. Karel Votočka vyráběl ve sklepení pod refektářem papír, kartouny a lepenku. Archy sušili dělníci na louce za klášterem.

Dne 17. dubna 1801 byl podle písemných pramenů do 1.poschodí přeložen ústav pro vychování dětí vojenských z Jičína. Zmiňovaný vojenský vychovávací ústav setrval v budově kláštera do roku 1809, následujícího roku byl přestěhován do Litomyšle.

Kronika města Nová Paka od Františka Golla a Jana Havla uvádí: „13. dubna 1858 ve čtyři hodiny odpoledne vypukl v klášteře oheň, který se vinou rychlého severozápadního větru šířil. Seběhlo se množství lidí, kteří s nasazením vlastních životů zachránili vnitřní vybavení kostela.“

„Vyhořelť ku všeobecnému zděšení a zármutku vzácný klenot města – klášterní chrám Páně. Oheň propukl dne 13. dubna ke čtvrté hodině odpoledne a tudíž i kryt chrámu, mocné klenutí na štěstí vydrželo, takže vnitřek kostela byl ohně ušetřen. Zvony se rozlily a nalezeno po nich 382 liber rozlité zvonoviny. Původ ohně byl připisován chatrným dvířkám komína, jimiž horké saze asi vytrousily se na odpadky slámy a hadrů, po půdě se válejících a je roznítily. Bylať v tom díle kláštera tehdáž tkalcovna zetě Votočkova Františka Kynycha o 80 stavech a někteří z těch tkalců měli na půdě svá lože. Mimo klášter shořela též stojící tu při východní straně hospoda čp. 154 (v místě domu čp.154 se sousoším Sv. Rodiny z roku 1716) a je zapsáno, že oharky hnány západním větrem, zalétávaly až k Sejkornici. Kryt chrámu byl na štěstí na 1.000 zl stř., pojištěn, konány sbírky po celé kololatuře, jež vynesly k 1.200 zl a císař pán Ferdinand Dobrotivý daroval 400 zl, a tak horlivému přičinění faráře Aloisia Machačky, podařilo se, že v pěti měsících kostel novým krovem jest opatřen a šindelem pobit, na kterýž dána pak břidlice, dne 8. září pak vytažen na věž kříž s pozlacenou bání, dále zavěšeny nové zvony v Praze u Karla Bellmanna ulité, a již dne 14. října kostel znovu vysvěcen vikářem Ant. Peterou z Bělohradu a služby boží tu opět zahájeny.“ (A. Kotík, 1914) Jan Havel zaznamenal, že na střechu kláštera, mimo věž, se vešlo 947 kop šindele.

Druhý nebezpečný požár vznikl v roce 1865, když blesk zapálil dřevěný krov věže. Další blesk poškodil postranní oltáře sousedící s kněžištěm, na nich byly umístěny obrazy sv. Františka z Pauly a obraz sv. Jana Nepomuckého. Autorem obou byl Petr Brandl, obrazy zůstaly nepoškozeny.

V roce 1827 koupilo zastupitelstvo část kláštera, ve které zřídilo nemocnici. Roku 1875 se změnila ve veřejnou. Počet lůžek se zvýšil postupně ze 77 na 100 vybavených lůžek.

V 18. stol. jest zapsán Jan Mikuláš Schuster ze Stupné jako majitel dolu, dvě šachty byly připsány kostelu a škole na Pecce. Všech šachet či kutišť bylo celkem 128. Roku 1872 tu měla své kutiště i společnost rakousko-uherských státních drah. Ještě v letech druhé světové války zde Němci uskutečnili geologický průzkum, údajně objevili slabé ložisko mědi. Když dolování přestávalo, zaměstnávali se prý horníci broušením polodrahokamů, achátů a místních granátů.

Klášterní chrám byl v roce 1806 předán pod patronát Trauttmansdorffům, tím byl kostel zachován jako kostel filiální, na údržbě se podílelo město.

 

Stupná - kaplička z roku 1938
Zdrávas královno matko milosrdenství
Salve regina, mater misericordiae

Klášterní chrám je směrován k severu, na jeho jížní straně je hlavní vchod do jednolodního kostela. Západní stěna kostela přiléhá ke klášteru. Na východní straně, v průčelí je přistavěna věž. Vzhled kláštera a klášterního chrámu dokládají plány stavby.
V průčelí je na obou stranách pár sdružených pilastrů, které z kvádrového podstavce dosahují až pod hlavní římsu. Nad hlavní římsou je štítová nadezdívka s oválným oknem, nadezdívka končí kovaným křížem s paprskovitou září. Před vchodem jsou umístěny dvě sochy, socha sv. Mikuláše a sv. Erazima z roku 1783. Delší dobu byly vedeny diskuse o staviteli novopackého kláštera a klášterního chrámu. Dříve zmiňovaný pavlánský mnich Blažej mohl být vedoucím stavby, ne však přímo stavitelem. V posledních letech byla stavba připisována Dientzehoferům. Nejnovější názor prezentuje prof. Mojmír Horyna v práci z roku 1998. Podle odlišností v řešení exteriéru a interiéru u staveb Dientzehoferů a s podobností některých prvků klášterního kostela v Doksanech, který byl přestavován roku 1716 podle projektu Tomáše Haffeneckera připisuje pravděpodobné autorství novopackého klášterního chrámu tomuto staviteli.
Loď kostela je dlouhá zhruba 41 metrů a je rozdělená do pěti polí. Půdorys stavby tvoří pět prolínajících se elips, které vytvářejí jednu mohutnou chrámovou loď bez kněžiště završenou klenbou.

 

 

Součástí vnitřní architektury jsou sdružené pilastry. Boky jsou prolomeny čtyřmi páry oken. Nad prvním, třetím a pátým polem je česká klenba s lunetami. Monumentální loď je 41 m dlouhá a 18,2 m široká. Chrámovou klenbu, 20 m vysokou, zdobí fresky z období kolem roku 1770. Nad hlavním oltářem je freska představující sv. Františka z Pauly klanícího se Nejsvětější svátosti v chrámu mezi plenícími vojáky, čímž se stal neviditelným. Ve středním poli je zobrazeno nanebevzetí Panny Marie. Nad kruchtou je apotheosa sv. Františka z Pauly. Autorem fresek je Josef Kramolín. Kruchta je přes celou šířku jižního průčelí. Na zábradlí jsou sochy andílků. Na kruchtě jsou umístěny dvoumanuálové barokní varhany postavené Janem Horákem v letech 1730 až 1740.
Na severní straně chrámu je hlavní oltář s iluzivními freskami Josefa Kramolína. Dominantou oltáře je soška Marie Královny pravděpodobně z přelomu 15. a 16. století. Sošku po roce 1858 opravoval a nově polychromoval Jan Sucharda z Nové Paky. Nad soškou je obraz znázorňující Nanebevzetí Panny Marie od neznámého autora z 18. století. Rám ve stylu baroka vytvořil a pozlatil Jan Sucharda. Vedle hlavního oltáře jsou umístěny dvě sochy andělů nosičů světla v životní velikosti. V plánku číslo 1.
Podél bočních stran lodi je sedm oltářů.


1. Oltář sv. Františka z Pauly z roku 1730 s obrazem od Petra Brandla, nad kterým je malý obrázek s archandělem Michaelem se štítem s nápisem CHARITAS (heslo Paulánů). Socha sv. Norberta a sv. Vojtěcha. Číslo 2.
2. Oltář sv. Jana Nepomuckého také od Petra Brandla. Socha sv. Josefa a sv. Antonína Pauánského. Číslo 3.
3. Oltář růžencového bratrstva s obrazem Panny Marie je dílem Jana Suchardy z roku 1857. Číslo 4.
4. Ve středním poli je oltář sv. Jakuba s obrazem „Stětí sv. Jakuba“ od Josepha Führicha. Socha sv. Jana Křtitele a sv. Judy. Sochy jsou zřejmě z původního oltáře, datované kolem roku 1730. Číslo 5.
5. Na protější stěně je oltář obrácení sv. Pavla značený autorem J. Zeleným v roce 1859. Číslo 6.
6. Poslední na západní stěně je oltář ukřižovaného Krista Pána s velkým vyřezávaným krucifixem. Číslo 7.
7. Protější oltář Sv. rodiny s obrazem Sv. rodiny (Sv. Jáchym a Anna ) je označen G. Major 1734. Číslo 8.
Kazatelna z roku 1770 byla součástí původní výbavy, je ozdobená zlacenými reliéfy. Na stěnách je umístěna Křížová cesta namalovaná Antonínem Mühlem z Nové Paky (?Jan Sucharda mladší?).
Plánek přibližuje rozmístění jednotlivých oltářů.

 

Nová Paka se nachází severovýchodně od Jičína

 

Zpět na hlavní stránku



Zpět na Místa