O vilu s vtipným nápisem pečuje tatáž rodina
6.7.2016

Bezmála sto dvacet let patří do poděbradského panoramatu Obereignerova vila. Za poslední roky díky rekonstrukci prokoukla. Starají se o ni potomci Vojtěcha Obereignera, někdejšího prvního poděbradského radního. Pečovat o takto starý dům není jednoduché, přesto si i po obnově zachoval rysy, které zamýšlel jeho architekt Josef Fanta.

Ještě než byl návrh secesní budovy pražského hlavního nádraží na papíře, studoval Josef Fanta architekturu na ČVUT. Jeho spolužákem byl zmíněný Vojtěch Obereigner. „Byl to můj pradědeček, který Fantu požádal, zda by mu v Poděbradech nepostavil novou vilu. Dřív tam byla stará stodola. Když ji ale viděl, nechtěl ji zbourat, ale přestavět,“ vypráví architekt Jan Abt o době devadesátých let devatenáctého století. Fanta vytvořil několik návrhů, z nichž některé byly velkolepé, ale nakonec sáhli po úspornějším řešení.

Vojtěch Obereigner byl německého původu a v Poděbradech byl starostou. Výzdobou svého domu pak dával najevo svoje postoje. Na domu lze najít českého lva s trnovou korunou, která znamená útlak Čech ze strany Rakouska. Další medailonky odkazují na předky jeho manželky Marie. „Prababička pocházela od Lipan a byla rozená Pokorná. Její rodina tam měla pole a pravidelně vyorávali husitské zbraně,“ popisuje Jan Abt.

Na straně u štítu je také spousta nápisů a vzkazů. Ten největší z nich je nejdůležitější. „Dům měl tři velká okna a vrata. V Poděbradech se mu smáli, že Vojtíškovi nestačí jedny vrata, ale musí mít čtvery. Pradědeček se urazil a dal tam pískovcový nápis – Komu se nelíbí za moje na mým, nechť sobě postaví lépěji na svým. To mimochodem drásalo i bolševika,“ vysvětluje Jan Abt.

Dům prošel několika dějinnými etapy, předělával se, až ho nakonec opravili tak, aby si zachoval původní ráz. „Nebyla tam vůbec sanita. Umím si představit, že v jejich době už mohl být standard vyšší. Tady byl ale jeden suchý záchod na celý dům a zbytek řešili obyvatelé lavory ve stojanu. Nebyly tam rozvody dovnitř. To znamenalo, že tam začali v průběhu času dělat vestavky,“ říká další pokračovatel rodu Štěpán Abt, také architekt.

Život rodiny ve vile se také s časem měnil. Za první republiky si tu podávali dveře umělci, kteří se scházeli u Abtovy babičky Milady Žáčkové Obereignerové. „Po druhé světové válce jsme tam museli mít nájemce. Jedna ze studentek, co tam bydlela, si pak přivedla manžela. Když babička umřela, pustili jsme ji z vejminku do bytu, protože od nás tam už nikdo nebydlel. Kdybychom to neudělali, stejně by nám to sebrali. Moje maminka měla nárok na jednu místnost podle tehdejších zákonů a zbytek musel být pronajatý,“ osvětluje.

Když už v domě žádný příbuzný nežil, rozhodli se Abtovi, že dům opraví. Potřeboval údržbu a po sto letech byl už na pokraji životnosti. Jejich původním záměrem bylo, že tam udělají kancelář a obytné místnosti, které dlouhodobě pronajmou. To se nakonec úplně nepodařilo a dům nežije, jak by podle Štěpána Abta měl. Rekonstrukci promýšlel tak, aby to byly tři nezávislé jednotky, které tvoří celek. Tvoří je kancelář, garsonka a obytná část. „Je tam ještě půda, ale to nechám další generaci. Musel bych narazit na někoho, kdo by to využil. Dokážu si představit, že by tam mohl být například zlatník. Ale najděte ho v Poděbradech,“ přemýšlí.

Když začali s rekonstrukcí, odkrývali staré malby. Tehdejší parádní pokoj byl vymalován tmavě červenou. V době bez elektrifikace tam nemohlo být mnoho světla. „Fanta už v té době také řešil způsob provětrání podlah. Původní stodola natahovala vlhkost a pro dům to nebylo dobré. Celé přízemí vyřešil systémem obvodových kanálů. Dodnes je to používané,“ upřesňuje Štěpán Abt.

Největším oříškem bylo obnovení prejz. Po dlouhém hledání i v zahraničí se domluvili v keramičce, která dříve vyráběla pro architekta Fantu. Z důchodu povolali pracovníka, který si úkol vzal za svůj, a povedlo se. „Památkáři nejdříve chtěli, abychom vyměnili jen rozbité prejzy. Jenže co není rozbité dnes, může být za pět let. Při sundávání to praskalo jako perník, takže jsme to vyměnili celé,“ popisuje. Teď mají s domem zase na dalších 120 let pokoj.

S památkáři také řešili problém s komínem. Podařilo se jim sehnat výrobce z Mladé Boleslavi, který dělá stejné cihly na komín. Jásali, protože šlo o přesnou repliku. Památkářka ale začala upozorňovat, že nový komín svítí. „Argumentoval jsem, když to Fanta postavil, tak to taky svítilo. Patinu to dostane až po letech. Navrhovala mi, abych to nahodil a nakašíroval. Musíte ale respektovat původní návrh, má-li to být k něčemu,“ kroutí hlavou. Na domě je ještě spousta práce, protože na opravu čeká ještě velká brána a další věci. Ale to znají všichni, kdo se starají o dům, který nemusí být ani tak starý.

Zdroj: https://nymbursky.denik.cz/zpravy_region/o-vilu-s-vtipnym-napisem-pecuje-tataz-rodina-20160706.html

Architekt Josef Fanta začal v Poděbradech kolem roku 1880 pracovat na vybudování rodinného domu pro zeměměřiče Vojtěcha Obereignera. Díky Fantově invenci nakonec nevznikla zcela nová stavba, ale využila se zachovalá barokní hospodářská stodola. Pod rukama mladého architekta tak začala vznikat citlivou úpravou vila starobylého rázu s odhaleným opukovým zdivem. Pro větší efekt přidal čelní ozdobné štíty a krásná zaoblená okna. Starobylý ráz stavby se rozhodl naředit trochou moderny, která dýchá z velko formátového litinového okna schodiště. Secesi a její dekorativnosti se učinilo zadost malbou kolorovaných medailónů z historickými výjevy. Za své doby se vila netěšila velké oblibě, naopak byla terčem posměšků. Dnes je památkově chráněná. Majetek vily zůstal v rodině a potomci zeměměřiče Vojtěcha Obereignera jsou na rodinnou památku náležitě hrdí.
Josef Fanta se po roce 1910 věnoval výstavbě ještě jedné vily v Poděbradech. Nachází se v centru těsně vedle lázeňského parku. Majitelka Františka Geisselreiterová, příbuzná Vojtěcha Obereignera, měla v plánu vilu využívat jako penzion pro lázeňské hosty. Architekta oslovila záměrně s ohledem na jeho schopnosti. Díky tomu mají obě stavby dost podobných prvků. Odhalené zdivo, stupňovité štíty, to vše dodalo novostavbě stejně půvabný ráz starobylosti.