Umělecká beseda
založena 9.3.1863

Bohuslav Schnirch byl Předsedou odboru výtvarného v letech 1876-1877 a 1895-1901


Socha se znakem Umělecké besedy v čítárně
sochu daroval Umělecké besedě Bohuslav Schnirch

 

V umění volnost!

Vzpomínky
Umělecká beseda 1863-1893
J.H. - Jaromír Hrubý ?

Dne 9. března 1893 Beseda Umělecká překročila třicátý rok svého věku. V třiceti letech vystřídají se dvě pokolení lidská. Ti, kdo před třiceti lety byli v jarém rozkvětu svých mužných sil, dnes už jsou starci šedobradí; jich místo zaujalo nové pokolení s novými myšlénkami, s novými snahami, s novými radostmi i stesky, a jim, starcům, zbyly vzpomínky.

Vzpomínejme s nimi, co je přivedlo na myšlénku, založiti v Praze českou jednotu uměleckou, čeho se do ní nadáli a jak Beseda Umělecká vyhověla svému úkolu?

Na otázku první i druhou nalezl jsem hotovou odpověď v archivu besedním, kratičkou to zápisku, psanou rukou nebožtíka Hálka, datovanou 20. února 1865 a podepsanou jeho plným jménem. Zápiska tato byla psána pro pamětní knihu besední, ale uveřejněna dosud nebyla. Otiskuju ji tedy v plném znění:

PRVNÍ POČÁTKY UMĚLECKÉ BESEDY.

Roku 1861 v letním měsíci (nevím již určitě, v kterém, ale zdá se mi, že v květnu aneb v červnu) sešli sme se k večerní zábavě u Pivody. Pokud se pamatuji, byli tam Jul. Grégr, Lud. Procházka, Pivoda, K. Strakatý, Appé a já. Byli tam ještě někteří jiní umělci, ale nepamatuji se již na ně.

Pivoda tenkrát bydlel na Starém městě, kdesi naproti chrámu sv. Jakuba, v druhém poschodí. Pivoda dal přinést pivo a když nás uhostil, přednášely se některé nové písně, hrálo se na piano a každý hleděl něčím přispět k zábavě.

Mezi tím jsme počali mluviti o uměleckých poměrech v Praze. Zvláště p. Pivoda líčil smutný stav života uměleckého, kterak jeden druhého nezná, nic společného kterak je nepoutá a že nemají ani místa, kde by se scházeli, po umělecku se bavili a o záležitostech svých porokovali. V tom smyslu mluvili též Lud. Procházka a jiní.

Procházka a Pivoda pravili, kterak na to pomýšleli, aby se utvořil spolek umělecký, jenž by všechněm těm potřebám vyhověl. Myšlénka ta našla všeobecného souhlasu a v debattě, jež potom nastala, kreslily se základní tahy Umělecké Besedy.

Na podrobnosti se již při té debattě nepamatuji, jen vím, že Jul. Grégr živě se věci ujímal a já že jsem navrhl, aby byla „Beseda“ ta rozhodně česká. Pravil jsem, že jmenovitě moment národní jest u našich umělců nejméně vyvinut, neblahá lhostejnost, že je z větší části karakterisuje. Že tu není ničeho, co by je z naší strany k sobě poutalo a intencím jich pomáhalo. z větší části že jsou naši umělci národní bastardi a poněvadž se nic pro ně z naší strany neděje, odnárodňují se nám šmahem a v cizině neslouží takto našemu jménu ke cti. Ostatní umělecké spolky v Praze že se vyznamenávají touže obojakostí a proto že o českém umění nikde nebývá slechu. Tuto nerozhodnost že naprosto zavrhuji a „Umělecká Beseda“ aby byla naše, národní, česká.

Tento můj návrh byl přijat s velkým souhlasem; i dotýkám se ho šíře hlavně proto, že se nejlépe na něj pamatuji, an to byl návrh můj, a líto mi jest, že mi návrhy ostatních pánů z paměti se již vytratily.

Podotýkám ještě, že p. Appé (Němec) po mé řeči hned se vyjádřil: „Da muss ich halt aus der Arkadia austreten“ — patrno, že se domníval, můj návrh že čelí tam, aby nikdo z nás nebyl členem obojetného spolku.

Na to se uzavřelo, aby se sestoupil prozatímný komitét k vypracování stanov, pp. Purkyně a Wenzig (a ještě jiní, jež už neznám), aby zažádali u policie za povolení k prozatímním poradám v Měšťanské Besedě. To se pak stalo a o několik dní později děly se již na dotčeném místě porady o stanovách, jež se pak zadaly k úřadnímu stvrzení.

Dodám ještě, že při poradě, kdo má tvořit prozatímný komitét, p. K. Strakatý navrhoval, aby se pozval p. policejní ředitel Ulmann také do tohoto komitétu, že jest hodný pán. Návrh ten nebyl přijat.

Byli jsme pohromadě asi do jedenácti hodin; rozcházejíce se, byli jsme všichni potěšeni z porady té a přislibovali si velmi mnoho, až spolek ten vejde v život.

U Pivody jsme měli otevřená okna, poněvadž byl večer nad míru krásný. Na více se nepamatuji.

V Praze, dne 20. února 1865.

Vítězslav Hálek.

Tolik vypravuje vlastnoruční zápiska Hálkova, kterou můžeme doplniti z náčrtku p. Fuxova o prvém desítiletí „Umělecké Besedy“ dodatkem, že p. Pivoda bydlel tehda v č. 934—I. a že schůze, Hálkem popsaná, nebyla toho druhu první. Scházeliť se někteří známí u pana Pivody již záhy z jara v únoru a březnu a přetřásali otázku umělecké jednoty. Když pak otázka ta v užším kruhu dostatečně uzrála, svolána byla schůze širší, ve které Hálek vyložil úkol budoucího spolku, jenž už v této schůzi obdržel jméno „Umělecká Beseda“, a v níž zvolen také výbor pro vypracování stanov. Byli to pánové: školní rada Wenzig, Dr. Jul. Grégr, Dr. Jan Jeřábek, Dr. Mezník, Vítězslav Hálek, Pivoda a J. R. Vilímek.

Stanovy byly zadány 30. srpna 1861. Ale teprv koncem října 1862 rada Wenzig obdržel úřadní zprávu, že výnosem ministerstva ze dne 5. září 1862 stanovy schváleny s podmínkou jakýchsi nepatrných formálných změn. Stanovy tedy opraveny a znova zadány 12. listop. 1862, načež dne 19. února 1863 doručeno Wenzigovi vyrozumění z místodržitelství, že výnosem státního ministeria ze dne 9. února 1863 č. 924 základní pravidla „Besedy Umělecké“ schválena. Valnou hromadou dne 9. března 1863, která byla radou Wenzigem svolána do velké zasedací síně na radnici Staroměstské, „Beseda Umělecká“ vstoupila v život.

Ze vzpomínky Hálkovy a z prvních vět „Základních pravidel spolku Beseda Umělecká“, schválených r. 1863 poznáváme účel naší jednoty. V „pravidlech“ těch čteme: „Spolek nazvaný Beseda Umělecká má za svůj účel pěstování pěkných umění vůbec“. „Cíle toho hledí dosáhnouti ušlechtilou zábavou i vzájemným sebe vzděláním údiv“. K tomu měly dopomáhati: Spolková čítárna časopisů, knihovna a sbírka uměleckých děl; čítání děl uměleckých, deklamování, provozování skladeb hudebních, instrumentálních i vokálních; výstavy umělecké a podporování domácích umělcův, především údů spolkových, příhodnými prostředky.

Tak vytčen účel „Besedy“ ve stanovách, vládou stvrzených. Další účel, jenž z příčin na snadě ležících tehda do stanov sice pojat nebyl, ale který musíme pokládati za hlavní úkol na Besedu Uměleckou skládaný, byl účel národní, jak jej vytknul Hálek ve schůzi u Pivody.

Roku 1861 sestavovaly se šiky spolehlivých bojovníků za věc našeho národa. Pouhé přirovnání naší národní hotovosti s bojovnými šiky — nikoliv národů panujících, nýbrž taktéž pokořených jako národ náš, tedy na př. nejbližších sousedů, Maďarů a Poláků, přesvědčilo každého, že hotovost naše vykazuje strašné mezery. Nemluvě o českém živlu v kruzích vojenských a vyššího úřadnictva, na kterýž nebylo ani pomyšlení, neměli jsme ovšem ani národně spolehlivé šlechty, neměli jsme národně uvědomělého vyššího průmyslnictva a obchodnictva, nebylo vědy, pěstované v jazyku národním, a z celého širého oboru uměn pouze básnictví vykazovalo několik nadšených vzdělavatelů. Hudba, umění výtvarná pěstovaly se v jednotách utrakvistických, které na venek ovšem měly ráz německý. Jest pozoruhodno, že nejčeštější z malířů českých, Jos. Mánes, který už r. 1848 proti utrakvistické „Krasoumné jednotě“ zakládal — ač bez výsledku — rozhodně českou „Jednotu výtvarných umělcův“, že tento náš Mánes tak nedokonale vládl literárním jazykem českým, že i v soukromé korrespondenci užíval jazyka německého, v němž se vyjadřoval pohodlněji než v jazyku českém.

Čeští hudebníci, čeští malíři a sochaři, z největší části zrození ve venkovských chatách českých, tedy synové nejčeštějších vrstev našeho národa, mizeli bezděky v moři cizích národností. O ně nejprve běželo Hálkovi, je chtěl zachrániti svaté věci národní, chtěl, abychom se i my, jako Poláci a Maďaři, mohli pochlubiti svým uměním a to tím spíše, že umělců, vyšlých z lůna našeho národa, bylo vždycky hojně. Umělecká Beseda měla se — dle plánů Hálkových — státi tím, co by se strany naší, české, poutalo k sobě umělce, co by pomáhalo jejich intencím. Beseda Umělecká měla ne-li poskytnouti, tedy aspoň vyhledávati prostředky k zabezpečení existence českých umělcův, aby se nemusili odnárodňovati, aby nemusili sloužiti jen cizině.

Slovem, Besedě Umělecké v národní organisaci naší přidělen úkol významný: připoutati až doposud národně lhostejné umělce české k věci národní.

Bylo tedy Umělecké Besedě položeno za účel officielně: pěstovati umění, k čemuž mezi řádky se dodávalo: v duchu rozhodně národním, českém!

Dnes, po třicetiletém působení Besedy Umělecké, svádíme účty dohromady a snažíme se, abychom mohli odpověděti na nezbytnou otázku, vyhověla-li Beseda Umělecká svému úkolu?

Odpověď může zníti — po našem soudu — dosti určitě: Beseda Umělecká vyhověla především plnou měrou tomu úkolu národnímu, kterýž jí přisoudil Hálek ve schůzi u Pivody: dnes máme nejen spisovatele rozhodně české, máme i hudebníky a výtvarné umělce národně uvědomělé. Není to ovšem výhradní zásluhou Besedy Umělecké, neboť s ní zároveň působilo množství jiných, nemálo závažných faktorů. Ale ta okolnost, že všichni vynikající hudební skladatelé naši se Smetanou v čele, a všichni proslulí sochaři a malíři, kteří jménu českému zjednali slávu i daleko za hranicemi vlasti naší, bývali horlivými spolupracovníky v Besedě Umělecké, vede nás přirozeně na myšlénku, že vliv Besedy na jich národní uvědomění nesmí se podceňovati.

Beseda Umělecká vyhověla za druhé i tomu úkolu, jejž jí předpisovala základní pravidla z r. 1863, t. j. pěstovala poctivě pěkná umění vůbec a sice všemi těmi prostředky, jež se připomínají v základních pravidlech, počínaje ušlechtilou zábavou a vzájemným vzděláváním svých údů, a konče čítáním děl uměleckých, provozováním skladeb hudebních, instrumentálních i vokálních a výstavami uměleckými.

Nevyhověla však tomu úkolu, jenž jí velel podporovati umělce české.

Jinými slovy řečeno: Beseda Umělecká vykonala vše to, co mohla vykonati svými silami vnitřními, přičiněním i obětavostí činných členů svých; nedosáhla však toho, čeho chtěla dosáhnouti s pomocí členův přispívajících, poněvadž se jí nedostalo té podpory hmotné, bez níž nebylo možno pomýšleti na vydatné podporování českých umělcův. Počítalo se na zámožné třídy českého národa, že přijdou na pomoc; především na českou šlechtu. Naše šlechta zbavila se však povinnosti své tím, že asi deset šlechticů přistoupilo k Besedě za členy zakládající a potom o Besedu už se nestarali. Jest vskutku charakteristické, že z jednotlivců největší peněžitý dar Besedě Umělecké učinil umělec český, Jarosl. Čermák, odkázav jí v poslední vůli své tisíc franků. Vedle něho nejštědřejšími dárci jeví se Rus Petr Iljič Čajkovský a Němec Hans Bülow, kteří výtěžky svých koncertů přispěli značnějšími částkami k fondu populárních koncertů.

Zbyla tedy naděje na český lid, na ten český lid, jenž ze svých mozolně vydělaných krejcarů dvakrát postavil Národní divadlo, stavěl pomníky buditelův národa, vydržuje školy pro své syny, zanesené osudem do krajů s národností smíšenou, kdež se jim upírá právo k nabyti vzdělání v jazyku mateřském. Nedivíme se hrubě, že i tato naděje selhala; kde se musí vésti boj o každodenní chléb ve smyslu národním, nemůže býti náležitě vyvinutého smyslu pro umění, kteréž jest přec jen jistého druhu přepychem. A tak se stalo, že krásný sen o deseti tisících přispívajících členův Besedy Umělecké, kteří by jí poskytli ročně 30 až 40 tisíc zlatých na podporu domácího umění, zůstal podnes snem nesplněným.

A ještě v jedné věci sklamali se zakladatelé Besedy Umělecké. Nadali se, že jednota naše stane se střediskem všech umělců českých. Jedině hudebníci čeští pokládali Besedu Uměleckou vždycky za své ohnisko; též většina našich výtvarníků viděla v ní svůj přirozený střed. Ale marny byly všechny snahy, soustřediti v Besedě české spisovatele, t. j. právě ty umělce, jichž sám hmotný zájem nejvíce by vyžadoval pevného sdružení v jednom mohutném tělese. Přes to, že literární odbor býval časem nejčilejším činitelem celé Besedy, býval přece z pravidla představitelem jen jedné části českého spisovatelstva, kdežto jiná část úmyslně se ho stranila.

Taková jest asi třicetiletá bilance činnosti Besedy Umělecké, načrtnutá ovšem jen rysy nejhrubšími. A nyní budiž mně dovoleno uvésti čtenářům na paměť několik podrobností ve spojení s proměnlivým během života besedního. Jest toho třeba k odůvodnění toho, co jsem pravil výše.

* * *

Beseda Umělecká vznikla na počátku let šedesátých, tedy za samého jitra nově probuzeného života ústavního, za té doby, kdy vlastenecké nadšení ozařovalo ještě každý krok, vykonaný v zájmu naší národnosti, a na pohled hravě překonávalo sebe větší překážky, valící se do cesty. Byla to doba plná skvělých vidin a krásných ideálů, jež tanula na mysli nejčeštějšímu básníku našemu, když zapěl v „Jitřních písních“ svých:

Svaté ty nadšení,
nebeský plameni,
šlehni nám do srdcí,
otčinou vzplaň!
Bez tebe nevzniká
myšlénka veliká,
v tobě jen kuje se
vítězná zbraň…

Toto „svaté nadšení“ provázelo i první kroky Besedy Umělecké v letech 1863 a 1864. Nebylo podniku uměleckého, aby si zakladatelé naší jednoty netroufali vřaditi jej do svého programu. Ustanoveno založiti dramatickou školu, umělecký časopis, prozkoumati literaturu českou se stránky umělecké, založiti abonentní koncerty, stálou výstavu, vydávati umělecké prémie pro členy, vypisovati čestné ceny, rozdíleti umělcům podpory na cesty, opravovati staré umělecké památky, oslavovati umělce zvěčnělé slavnostmi, pomníky, pamětními deskami a vedle toho všeho do zábav společenských uvésti živel umělecký. A poněvadž činnost besední se měla vztahovati nejen na Prahu, nýbrž i na venkov český, ustanoveno zříditi po venkově jednatele, kteří měli by býti prostředníky mezi ústřední jednotou pražskou a českým venkovem.

Přehlédneme-li tento program činnosti, jak byl načrtnut už za prvních dvou let trvání Besedy, přesvědčíme se, že zahrnuje v sobě opravdu všechny obory umělecké činnosti, které po čase v Besedě Umělecké provedeny, vyjma snad slosování uměleckých předmětů, k němuž myšlénka dána až později.

Na venek Beseda vystoupila čtyřmi podniky, dobře illustrujícími onu dobu prvního nadšení. Byla to 1. sylvestrovská zábava r. 1863, při níž zvěčnělý historiograf František Palacký dle současné zprávy tolik prý se nasmál, jako nikdy před tím za svého života. 2. Nevídaná dosud v Čechách velkolepá oslava Shakespearova r. 1864, jejíž ocenění čtenář nalezne v čele této knihy. 3. Výstava Lessingova „Upálení mistra Jana Husi“ a 4. Zachránění kaple sv. Kříže v Poštovské ulici, odsouzené tehdejší městskou radou pražskou na zboření. Vedle toho našly se i prostředky na podporu umění, kterémužto účelu věnováno 425 zl. na hotovosti.

Nelze popírati, že podniky tyto znamenají neočekávaný úspěch mladičkého spolku. Besedě Umělecké skutečně se tehda podařilo shromážditi na krátko ve svém středu všechny výkonné umělce české — literáty, hudebníky i výtvarníky, neboť bez jich součinnosti nebylo by pomyšlení na velkolepou slavnost Shakespearovu. Beseda osvěžila život společenský novým duchem, jak patrno z toho, že po příkladu jejím všechny spolky české nejen v Praze, nýbrž i na venkově počaly pořádati zábavy sylvestrovské a mikulášské. Dále vstoupila ve styk s uměním světovým, oslavujíc krále básníků a seznamujíc obyvatelstvo pražské s proslulým obrazem Lessingovým. Konečně získala si platnou zásluhu o domácí umění tím, že svým přičiněním obnovila a budoucím pokolením zachovala jednu z nejkrásnějších památek stavitelských z dob slohu románského.

Tak tedy Beseda Umělecká, puzena „svatým nadšením“ vykročila sebevědomě a rázně na své dráze.

Ale, jak výše jsme ukázali, program její činnosti byl daleko ještě rozsáhlejší. Co se stalo s ostatními body tohoto programu?

Ve výroční zprávě za rok 1865 nacházíme ostýchavě prohozený stesk, že finance besední nejsou daleko tak skvělé, jak by měly býti, aby se mohlo zdárně prováděti vše to, co Beseda měla na programu. z té příčiny prémie pro členy, jež se měla rozdávati r. 1864, vyšla teprve r. 1865. Šestistoletá památka Dantova oslavena už jen po domácku, a myšlénka, vydávati anthologii z krásných literatur všech národů zůstala na dlouhou dobu neprovedena. Dva nejdůležitější podniky, jež měly naplniti prázdnou pokladnu spolkovou, totiž výstava Čermákových podobizen knížecí rodiny Černohorské a Smetanou řízené abonentní koncerty, zklamaly; výstava dala sice nepatrný čistý zisk, ale koncerty skončily se značným deficitem. Účetní závěrka za ten rok vykazuje 2958 zl. dluhů.

Ale neúspěchem tímto, jenž se zdál býti okamžitým a nahodilým, nepozbývali mysli horliví pracovníci v Besedě Umělecké. Život domácí rozvíjel se dále dosti utěšeně. Byly přednášky v odborech, počaly se pořádati přednášky pro dámy, slavný fysiolog a místopředseda Besedy prof. Jan Purkyně zavedl poučné přednášky o věcech k umění se vztahujících; v hudebním odboru Smetana hrál první ukázky ze své „Prodané nevěsty“. Nadšení, ač trochu zchlazené, trvalo dosud.

Nadešel r. 1866. Hudební odbor provedl ještě Lisztovo oratorium „Sv. Alžběta“, při němž Beseda opět měla deficit 123 zl. Vzniklá na to Pruská válka spálila poslední květy původního nadšení. Pokladna byla prázdna, zpráva účetní vykazovala jen dluhy. Výbor, jenž si r. 1864 položil za zásadu, „nehromaditi peněz“, nýbrž užívati jich na podporu umění, došel přesvědčení, že jest nezbytno především rozhlédnouti se po prostředcích, jež má k disposici. A tu se ukázalo, že Beseda Umělecká při provádění svých dalekosáhlých plánů může počítati pouze na příspěvky svých členův, neboť všechny dosavadní podniky veřejné přinášely ne-li značnou ztrátu, tedy zisk až směšně nepatrný. Členů dle seznamů bylo sice dosti, šest až sedm set; ale z těch zaplatilo příspěvky správně jen asi tři sta. Mnozí ze členů výboru viděli už neodvratný konec Besedy a vzdali se další činnosti.

Při volbách r. 1867 nikdo už nechtěl vstoupiti do výboru; došlo na dobrovolníky. Jedním z prvních, kdo se přihlásil dobrovolně k práci, byl Vítězslav Hálek, jenž převzal jednatelství, a Jindř. Šmidt, který se uvázal ve správu — dluhů besedních. Když nový jednatel po valné hromadě rozevřel první přípisy, do Besedy zaslané, nalezl v nich samé upomínky, v nichž se žádalo za zaplacení 2700 zl. dluhů. Účetní Šmidt pak shledal účty besední v nejhroznějším nepořádku.

Nezbylo nic jiného, než poodložiti prozatím zásadu z r. 1864: „nehromaditi peněz!“ a poohlédnouti se po novém heslu. Tím se stalo slovo „šetřit!“. Výbor tedy se omezil na činnost nejvnitřnější — přednášky a porady v odborech — na venek vystupoval pouze lacinými produkcemi smíšeného sboru besedního, jejž řídil Ludevít Procházka, a šetřil celý rok, spláceje dluhy a uváděje do pořádku účty. Celá činnost r. 1867 byla vlastně zkouška, udrží-li se Beseda Umělecká nad vodou, anebo padne-li ke dnu jako krásný ale nezdařený pokus.

A tu se ukázalo, že Beseda Umělecká má přec jen více životní síly, než se tušilo. Zbyloť jí za doby nejkritičtější na 300 věrných přátel, a ti ji zachránili. Roku 1868 bylo už jisto, že existence Besedy jest zabezpečena. Skoro 400 členů zapravilo toho roku příspěvky. Nejobtížnější věřitelé uspokojeni a Besedě dána nová organisace změnou stanov. Odborům přiřknuta úplná autonomie ve věcech uměleckých, správní výbor však si podržel správu všech podnikův z Besedy vycházejících.

Jakkoliv to byl rok přechodní, a Beseda na venek vystupovala i nyní hlavně jen činností odboru hudebního, nicméně dobré jméno její nabývalo v obecenstvu opětně své váhy. Literárnímu odboru svěřeno přisuzování ceny Řandovy za nejlepší dramata česká; produkce smíšeného sboru a sboru orchestrálního, řízené Lud. Procházkou, získaly si všeobecného uznání, kdežto církevní koncert 1. prosince 1867 novostí svou vzbudil všeobecnou sensaci. Ano bylo již možno odboru výtvarnému poskytnouti prostředky k zasazení — ovšem jen skromné pamětní desky Krameriovy.

Tím ukončena první perioda činnosti Besedy Umělecké, její doba dětství, kteráž započala všeobecným nadšením, činností přímo zimničnou při skvělých nadějích, které však — jak bývá obyčejně — zklamaly; nadešel trapný úpadek, jenž měl za následek střízlivou rozvahu, a ta dala Besedě pevný základ pro činnost další.

Dne 1. března 1869 schváleny vládou opravené stanovy, na jichž základě provedeny nové volby výboru. Školní rada Wenzig, jenž byl předsedou Besedy od jejího založení, zvolen za protektora spolku, předsednictví pak ujal se energický Dr. Jak. Škarda, jenž ve spojení s jednatelem Vítězsl. Hálkem a účetním Jindř. Šmídem zavedl přísný pořádek ve správě spolkové, čímž umožněn rychlý rozkvět Besedy. Několikaletá praxe poučila totiž zástupce spolku, že i v umění důležitou úlohu hraje účetnictví, a Hálek ve výroční zprávě za r. 1869 neváhal napsati, že to, „co doposud život Besedy tísnilo při každém jejím vzletu“, byly nespořádané účty. Nešťastná prosa života věsí se bohužel tíhou svojí i na křídla nejideálnějšího umění

Přes to, že toho roku Beseda měla ještě necelých 500 členů, kteří zaplatili svůj příspěvek, nicméně splatila už všechny staré dluhy, najala si rozsáhlejší a tedy i dražší místnosti v domě Měšťanské Besedy v ulici Jungmannově, a ještě jí zbylo tolik prostředků peněžitých, aby mohla vystoupiti na veřejnost s celou řadou podnikův uměleckých.

O dnech svatojanských uspořádána v Novoměstském divadle velkolepá hudební a plastická akademie s programem ryze slovanským; o slavnosti 400leté památky narození Husova dne 4. září provedeno Loeweovo oratorium „Hus“; na dům, kde podle podání přebýval mistr Jan Hus, zasazena pamětní deska a do prodeje dány sádrové medaillony Husovy; v kapli sv. Kříže Petrem Maixnerem vymalována absida, kopírovány plastické ornamenty v letohrádku Hvězdě a zakročeno o zachování této vzácné památky české renaissance; zachráněny zbytky proslulé Staroměstské kašny a učiněny první kroky k restaurování Prašné brány. Za okolností značně tedy už příznivějších obnovena myšlénka na vydávání členům Besedy obrazové prémie, kteráž vskutku objednána pro příští správní rok. První touto prémií byla, jak známo, „Madonna“ Václ. Levého.

Po tak šťastném rozběhu k nové činnosti není se čemu diviti, že v následující výroční zprávě za r. 1870 Hálek mluví už s plným vědomím vykonané záslužné práce. „Jest nám jako plavcům po dlouhé, nebezpečné, ano neutěšené plavbě; cítíme konečně, že jsme zase v domově svém, těšíme se, že se nám podařily pevné základy naší budovy, cítíme se zase volnými a hlásíme se opět s jarou myslí co podstatný člen obce a národa k činnosti nadějné… zmohutněli jsme v každém ohledu;“ čteme v úvodu jeho jednatelské zprávy. A o něco dále dodává: „Idea našeho spolku, pěstovati krásné umění a podporovati šíření esthetických vědomostí, jež musila po tak mnohá léta spokojiti se v naší domácnosti s jakýmsi podřaděním: tato idea opět vítězně zasedá na čestný stolec mezi námi — a to jest nám podstatným svědectvím, že neodcizili jsme se intencím spolku, nýbrž že jednali jsme v onom smyslu a souhlasu členův, z jakého vyrůstají skutečné, organické celky.“

Skutečně toho roku organisace Besedy Umělecké zakončena zřízením venkovských jednatelství, čímž uskutečněna dávná, ale doposud neprovedená myšlénka, jež se ukázala pro Besedu nejvýš blahodárnou. Venkovští jednatelé získali Besedě na tisíc přispívajících členů a tím jí poskytli prostředků k provedení aspoň části těch úkolů, jež právem pokládá za svou zásluhu.

V tu dobu rozvíjí se ovšem i vnitřní činnost besední. V literárním odboru, jemuž předsedal už Hálek, panoval život neobyčejně čilý. Přednášky o věcech literárních a esthetických střídaly se s kritickými referáty, a mezi členy odboru jevilo se pro ně tolik zájmu, že se Hálkovi zdálo, že právě tento způsob činnosti literárního odboru slibuje státi se vzhledem k našim literárním poměrům nejplodnějším a nejzpůsobilejším. Měl ovšem i důvod pro takovou domněnku. Uskutečnilať se dávná tužba našich literátů po anthologii z cizích krásných literatur, a přičiněním literárního odboru písemnictví naše obohaceno podnikem nade vši pochybnost cenným, totiž „Poesií světovou“.

Péčí téhož odboru počaly se v krajích, živlem německým ohrožených, zejména ve Slezsku (i pruském) a na Moravě zřizovati české knihovny. I tato činnost naší Besedy našla v brzku hojně následovníků zvláště v kruzích mládeže akademické.

Odbor výtvarný uspořádal téhož roku výstavu Matějkovy „Unie Lubelské“, zasadil pamětní desku Havlíčkovu a na dům „u Montagů“ na Malé Straně. Když pak zemřel největší náš sochař té doby, V. Levý, jenž pochován na útraty Besedy Umělecké na hřbitově Vyšehradském, zachráněny v nejvyšší čas modelly jeho soch, které se nacházely tehda v Římě. Bylť v krátce na to vydán zákon, jenž učinil nemožným vývoz uměleckých předmětů z Říma. Modely V. Levého jsou od té doby přední okrasou umělých sbírek naší Besedy, jíž je Levý odkázal krátce před svou smrtí.

Poněvadž náklad na přenesení soch byl dosti značný — obnášelť skoro 700 zl. — Beseda vyzvala „mecenáše“, aby přispěli na podnik, jímž pozůstalost umělcova měla býti zachována vlasti. Ale z „mecenášů“ se neozval ani jediný. Hradil tedy náklad, jako vždy a všude — národ.

I následující rok byl dobou utěšeného vzrůstu Besedy Umělecké. Rozkvět její patrný byl na všech stranách. Kdežto r. 1870 Beseda měla již 700 členů platících, napočítáno jich koncem r. 1871 na 1100. Prémie besední byly, jak vidno, dostatečnou vnadou, a nových členův, zvláště prostřednictvím jednatelů venkovských přihlásilo se na sta. Aby se tomuto želanému ruchu v našem národě dostalo ještě mocnějšího popudu, přijat návrh, aby Beseda Umělecká zavedla pro své členy také slosování uměleckých děl, jako se děje téměř ve všech jednotách uměleckých.

Hlavním podnětem k myšlénce té byla první rozsáhlá výstava umělecká, uspořádaná Besedou na jaře r. 1871 v sále Měšťanské Besedy. Ve výstavě té, v níž obecenstvo Pražské poprvé spatřilo pohromadě všechna nesmrtelná díla Václ. Levého, nedávno teprv přivezená z Říma, zakoupeno správním výborem sedm obrazů a tři sošky, určené pro první slosování na příští správní rok.

Přes to, že z výstavy nebylo zisku hmotného a výboru bylo zaplatiti deficit 343 zl., nenacházíme ve zprávách spolkových nikde stesku, naopak chválí se úspěch mravný, vzešlý z této výstavy, o němž sotva lze pochybovati, dodáme-li, že kromě soch Levého vystaveny tu v Praze poprvé dva značnější obrazy proslulého ruského krajináře Iv. Ajvazovského.

Za nastalých spořádaných poměrů bylo patrně už možno dovoliti si trochu přepychu. Beseda tedy nejen s lehkým srdcem zaplatila deficit z výstavy, nýbrž mohla věnovali i dalších 200 zl. na zakoupení tklivě poetického sousoší „Adam a Eva“, jímž vhodně doplněna sbírka modelů V. Levého. Aby pak znalost tohoto předního sochaře našeho z doby probuzení rozšířila se i mezi obecenstvem nejširším, zhotoveny odlitky sousoší „Adam a Eva“, jež pak buď prodejem nebo slosováním rozšířeny v množství exemplárů po zemích českých.

Dodáme-li, že toho roku odborem literárním uspořádány v Praze první veřejné přednášky, uvěříme slovům Hálkovým, uveřejněným v poslední jeho zprávě jednatelské za rok 1871, kdež píše mimo jiné: „Našli jsme již svou cestu, kterou jsme dříve hledali mnohými oklikami a neschůdnostmi; našli jsme ji a vidíme, že to cesta pravá, příjemná, ano vidíme, že cíle minouti se nemůžeme. S radostí již konáme další pouť, neboť to pouť již vskutku veselá a nepoměrně radostnější, než byla ta, vmyslíme-li se zpět před několik ještě roků. Doba ta minulá leží za námi již jen jako těžký sen, tak že už sotva v něj věříme. Leží za námi jako doba zápasu, kdežto nyní nám již nastala doba práce, doba skutečného života, jenž před námi se rozvírá s veškerou nadějí. A o to právě jest doba nynější radostnější, že jasně vidíme cíl, že žijeme již jakémusi účelu, že víme, kterak se věci daří, zasadíme-li se o ni s úsilím a opravdově.“

S takovým vědomím Beseda Umělecká vstupovala do svého ročníku desátého. V květnu o sv. Janě r. 1872 konána jubilejní valná hromada, při níž předsevzato první slosování uměleckých předmětů — celkem patnácti výher — čímž program činnosti besední dovršen, neboť nedlouho před tím, dne 3. března, otevřena v místnostech besedních i stálá domácí výstavka umělecká.

V místnostech pohodlně zařízených a vkusně vyzdobených panoval život velice čilý přes to, že odbor hudební v tu dobu jen živořil, drže se nad vodou pouze pěveckou akademií, kterou řídil tehda Pivoda. Počet členů dostoupil už čísla 1555. Na památku prvého desítiletí Beseda zasadila v Praze několik pamětních desek a péčí odb. literárního (redakcí Dra. Ot. Hostinského) vydán almanach „Máj“.

Při tom naděje do budoucna rozkvétaly dále do růžova. A. Fux, jenž pro výroční zprávu za r. 1872 napsal náčrtek o prvém desítiletí Umělecké Besedy, opíraje se o výsledky činnosti v letech minulých, dospěl k výpočtu následujícímu: „Dospěje-li Uměl. Beseda k počtu 8 až 10 tisíc členů, pak bude moci ročně pro své členy za 30.000 až za 40.000 zl. r. č. obrazů a soch koupiti, a tenkrát bude míti krásné výstavy, tenkrát bude moci umění české křísiti, umělce povzbuzovati a podporovati, tenkrát nebude se umělec český musit obávati, že předmět z historie české připravil by jej o veškeru přízeň — potom budeme míti i národní umělce.“

Jakoby na doklad, že cifry, p. Fuxem prohozené, dají se dostihnouti, počet členů besedních v r. 1873 vzrostl na 1719 kromě asi 200 jednatelů venkovských. Vedle rozsáhlé činnosti vnitřní Beseda vystupovala již okázale na venek; při slavnosti Jungmannově (k níž — mimochodem řečeno — první podnět vyšel z odb. literárního na návrh Jos. Baráka), uspořádala v Novoměstském divadle živý obraz Apotheosu Jungmannovu; vystavila na radnici staroměstské Matějkův obraz „Štěpán Báthory“, a liter. odbor za vedení p. Fr. Dvorského uspořádal do míst historicky památných několik vycházek, jež se těšily ohromnému účastenství obecenstva.

Beseda v tu dobu měla dobré jméno už i v cizině. Zástupce její povolán do Bělehradu do sboru soudcův, kteří měli rozhodnouti o pomníku knížete Michala Obrenoviče.

Ale tím rozkvět Besedy dosáhl už svého vrcholu a počaly se jeviti známky, věstící blízký úpadek. Ze všech tří odborů činným byl vlastně už jen odbor literární, tvoře věrnou družinu svého neúnavného předsedy Vít. Hálka. Péčí odboru vydány spisy Dra Mayera (redakcí Dr. J. Durdíka), konány četně navštěvované přednášky odborové a zejména oblíbené nedělní přednášky pro dámy. Na doklad obliby těchto přednášek zaznamenáváme, že na př. i Em. Bozděch vystoupil zde na řečniště, aby přednesl „Několik myšlének různých lidí o umění hereckém“. Za to však odbor hudební toho roku ani se neskonstituoval a odbor výtvarný také silně podřimoval.

Ale byly i jiné, vážnější okolnosti, vzniklé ovšem vně Besedy Umělecké, které nevěstily nic dobrého naší jednotě umělecké. Dávné politické spory mezi stranami mladočeskou a staročeskou přešly v hotový bratrovražedný boj, a pověstný vídeňský „krach“ byl zlověstným znamením všeobecného úpadku národohospodářského, jenž po kolik let potom tísnil veřejný náš život.

Následky těchto dvou kalamit Beseda Umělecká pocítila hned roku příštího. Poněvadž většina funkcionářů ve výborech besedních byla ve styku s politickými kruhy mladočeskými, Beseda Umělecká v listech staročeských postavena na pranýř, a přes to, že správní výbor, v jehož čele po resignaci Dra Jakuba Škardy od r. 1874 stál Dr. Jan Strakatý, veřejně se ohražoval proti nařknutí z politického strannictví, dovozuje právem, že v Besedě naší politika se vůbec neprovozuje, přece přes 400 členů nezapravilo toho roku svůj příspěvek a tím vystoupilo ze spolku.

Utěšený až dosud vzrůst Besedy tedy náhle zaražen a nastala na delší dobu stagnace. A tu v hodinu opravdu těžkou opustil ji neočekávaně přítel nejlepší. Dne 8. října 1874 zemřel Vítězslav Hálek, v tu dobu také místopředseda správního výboru. Dne 21. září předsedal posledně ve schůzi výborové, ač už patrně churav. Na to ulehl, aby nikdy už nepovstal. Velkolepým pohřbem na hřbitov Vyšehradský, kde V. Vlček nad otevřeným hrobem pěvce „Písní večerních“ promluvil za večerního už šera dojemnou řeč pohřební, prokázala Beseda poslední úctu nezapomenutelnému svému zakladateli.

A divná náhoda! Téhož roku, kdy Hálek odešel na věčnost, měl první své přednášky v odboru literárním dědic slávy Hálkovy, tehda ještě mladičký básník Jaroslav Vrchlický.


 

Za neblahých poměrů těžko ovšem bylo Besedě vystupovati na veřejnost, a proto se omezovala opět činností vnitřní, dostávajíc při tom čestně veškerým svým povinnostem. Byla to doba vyčkávací, až prý se urovnají poměry v českém životě politickém.

Poměry se však horšily čím dále tím více. R. 1875 Beseda byla už nucena odraziti zjevný útok na její existenci. Bylť výboru správnímu učiněn návrh, aby na důkaz, že není spolkem mladočeským, vydala za prémii svým členům podobiznu Františka Palackého, tehda politického náčelníka strany staročeské. Správní výbor při vší své neobmezené úctě k vědeckým zásluhám historiografa Palackého nemohl v podrážděné době oné rozhodnouti jinak, než zamítnouti návrh na vydání prémie, která by u velké části členstva musila býti pokládána za politickou demonstraci. Přes to však, že jednání výboru bylo zcela korrektní, nepříznivci Besedy učinili sobě z něho záminku k zjevnému brojení proti spolku.

Agitace vedena hlavně mezi výtvarníky a tak se stalo, že počátkem r. 1876 vystoupilo z Besedy najednou demonstrativně na padesát členův odboru výtvarného. Pravda, že většina umělcův, kteří se dali přemluviti, ještě téhož roku se vrátila do Besedy přesvědčivši se o lichosti všeho toho, co Besedě bylo kladeno za vinu; ale účel byl dosažen: Umělecká Beseda zapsána byla na listě proskribovaných.

Proto, když r. 1870 banketem oslavováno vydání posledního dílu dějin Františka Palackého a zástupcové Besedy Um. se přihlásili k banketu tomu, nebyli od pořadatelův připuštěni „z příčin politických“. Počet členův sklesl toho roku na 1440. Činnost za takových poměrů ovšem nemohla býti obsáhlá, ale nepotuchla ani za těchto těžkých dob. V místnostech besedních oslavena 6. března 1875 způsobem velice důstojným 400letá památka Michel-Angela Buonarottiho a na radnici staroměstské vystaven Čermákův „Raněný Černohorec“, jehož zdařilá reprodukce dána byla členům za prémii téhož r. 1875. Současně pracováno o zakončení oprav v kapli sv. kříže, a když účty restaurace uvedeny do pořádku, kaple r. 1876 odevzdána městské radě pražské, a podnes slouží za přední ozdobu královské naší Prahy. Při té příležitosti sluší vyznati, že o kapli tu největších zásluh sobě získal malíř pan Wachsmann, jenž nejen sám množství nákresů pro kostelní paramenty podal, nýbrž i o prostředky hmotné k provedení restaurace neunavně se staral.

Byla tu tedy činnost, a to dosti záslužná: ale činnost ta se umlčovala. Přední časopisy staročeské přestaly otiskovati zprávy o Besedě Umělecké, a jiným podnikům besedním činily se překážky z důvodů politických. Tak na př. městská rada pražská r. 1878 nebyla s to, aby vyhledala ve veřejných sadech městských vhodné místečko pro pomník Vítězsl. Hálka, a nabídla Besedě Umělecké, jež pomník ten zřídila, kus místa v odlehlé části letenského parku za restaurací směrem k Bubnům.

Byl to v druhém desítiletí nejtěžší rok pro Besedu. Počet členů sklesl až na 1351, přes to že do těchto dob spadají dvě nejoblíbenější prémie Čermákovy: Raněný Černohorec a Prokop Velký před Naumburkem. Jedinou útěchou tehdejší správě besední, v jejíž čele stál obezřetný a vysoce obětavý Dr. Strakatý, bylo to, že venkov český neopustil Besedy a zůstal jí věren i v tu chvíli, kdy veliká část členů pražských od ní odpadla. Přízeň venkova k Besedě osvědčila se r. 1878 zejména při pohřbu Jaroslava Čermáka, jehož mrtvola na žádost Besedy Uměl. převezena z Paříže do Prahy a zde 7. července na náklad Besedy slavně pohřbena. Snad bude zajímati, že při pohřbu tom střapce příkrovu vedle několika malířů drželi též Jan Neruda a Dr. F. L. Rieger. Dlouholetý domácí boj, za něhož ovšem „mlčeti musily muzy“, unavil už obě strany a jevila se náchylnost k smíru a k plodné práci.

A i tu promluvil nejdříve náš venkov. V Chrudimi a potom v jiných městech založeny spolky na podporu české literatury; v Hradci Králové uspořádána r. 1879 umělecká výstavka. Po trapné zmalátnělosti předešlých let patrno bylo zřejmé oživení a přechod od malicherných zápasů strannických k snahám ideálnějším.

Tento obrat k lepšímu ozval se i v činnosti Besedy Umělecké. Dlouho ve spánek pohřížený odbor hudební procitl konečně a chopil se díla, uspořádav několik koncertů. Při jednom z nich, jenž se konal v Konviktě, sehráno poprvé úchvatné Smetanovo kvartetto „Z mého života“. Dvořák toho roku slavil první své triumfy v Berlíně a v Londýně. Odbor výtvarný procitl o něco dříve. Pořádalť už od r. 1878 zdařilé výstavky obdobné, věnované z pravidla plodům jednoho umělce (Mánesovy kartony, Wachsmannovy paramenty pro kapli křížovou, obrazy z pozůstalosti Čermákovy, studie Chittussiho z Bosny). K nim přidružila se r. 1879 výstava „Pochodní Neronových“ Henryka Siemiradzského, jež poprvé seznámila Prahu s tímto proslulým malířem polským. I liter. odbor za předsednictví energického Fr. Dvorského zůstával na předešlé výši a lákal do schůzí spolkových četné posluchačstvo pamětihodnými rozpravami „Naše stesky“ a „Naše úspěchy“. Nezapomeňme, že téhož roku lit. odbor vykonal akt povinné piety k zvěčnělému Hálkovi, vystoupiv 28. června přednáškou sl. El. Krásnohorské proti zlehčovatelům literárního významu Hálkova. Přednáška ta má tuším jistý význam v historii naší literatury, neboť jí zjevně vyslovena různost dvou skupin spisovatelských, z nichž jedna se držela směru národního a více méně slovanského, kdežto druhá rozšířila obzor svůj přes celou Evropu.

Vzniklý na to antagonismus mezi oběma skupinami měl pro Besedu Uměl. ten neblahý následek, že jedna z obou těchto skupin počala se ostentativně vzdalovati liter. odboru, jenž byl potom po delší dobu střediskem jen strany národně slovanské. Jakkoli život v odboru liter. byl i na dále ještě velmi čilý, nicméně od této doby význam jeho počíná již klesati.

Poslední skvělý výkon liter. odboru, provedený ovšem za spolupůsobení obou dvou ostatních odborů, byla publikace „Národ sobě!“ vydaná 14. května 1880 ve prospěch Národního divadla, jehož fondu odvedeno z výtěžku podniku tohoto 11.677 zl. 69 kr. Byl to kus poctivé práce, vykonané v době poměrně krátké (tří měsíců) za vrchního řízení Nerudova a za spolupracovnictví Dra. Hostinského, J. Kouly, J. Myslbeka, J. Pinkasa a Fr. Ženíška.

Jako roku předešlého, tak i r. 1880 počet členstva besedního se opět zmáhal a činnosti v odborech přibývalo. Zejména odbor hudební, vedený nyní Drem O. Hostinským, měl se čile k světu.

Vzrůst tento dostoupil nového vrcholu r. 1881, kdy Beseda měla 1931 člena a na této značné výši udržel se pak až do r. 1886. Netřeba podotýkati, že na činnost besední r. 1881 značný vliv měl osudný požár Národního divadla dne 12. srpna. Pomýšleno ihned na vydání nové publikace ve způsobě loňského „Národ sobě!“; ale národ náš učinil vydání podobné zbytečným, neboť v krátké době snesl stavebnímu výboru sám zas tolik prostředků, kolik bylo třeba na zbudování pohořelého stánku českých uměn.

Brzy na to vyřízena také trapná záležitost pomníku Hálkova, jenž už několik let úplně hotový stál v dílně sochaře Schnircha. Městská rada po několikaletém vyjednávání upravila konečně pro vkusný pomníček ten místo v parku na Karlově nám., kde 14. května r. 1882 odhalen.

Tím Beseda Um. zakončila dvacátý rok své činnosti. V dubna 1883 slavila své jubileum. Bylo slavnostní představení v divadle českém s Bendlovou předehrou, Šnajdaufovým proslovem, s živým obrazem, aranžovaným F. Ženíškem, a Vrchlického „Drahomírou“, byla slavnostní valná hromada s přednáškou Dra. Hostinského „O kulturním významu umění“ a k závěrku slavnostní koncert. Hudební odbor byl už v plném proudu své činnosti. Velké koncerty střídaly se s domácími zábavami hudebními; výtv. odbor zasadil pamětní desku Purkyňovu, modelovanou Myslbekem, nejvelkolepější ze všech desek pražských, na oslavu 400letých narozenin Rafaelových uspořádal dne 6. dubna zvláštní slavnostní večer a pro sbírky besední zakoupil vzácnou podobiznu básníka Jaroslava Kaliny, malovanou Jos. Hellichem; literární odbor pak pochoval svého starostu Josefa Baráka, jenž zemřel 15. listop. 1883. Nesnadno vymizí z paměti ten sobotní večer, kdy mrtvý předseda odboru odpočíval v rakvi v sále besedním, zatím co odbor ve vedlejší místnosti se radil o jeho pohřbu.

S Barákem zmizely z odboru liter. tradice Hálkovy — zmizela poslední osobnost, jež do něho vábila mladé pokolení spisovatelské. Všechny pozdější pokusy o oživení odboru zůstaly marny; ani to neprospělo, že Čech a Vrchlický na čas se postavili v jeho čelo, že J. V. Frič věnoval mu své nadšení. Odbor, který po dvacet let byl nejčinnějším faktorem besedním, ustoupil v pozadí, ponechávaje prvenství odborům druhým.

V jedné věci dostalo se Besedě zadostiučinění na sklonku r. 1883. Uznala se její nestrannost za politických rozmíšek v letech sedmdesátých, kdy krutě byla napadána bez oprávněného důvodu. Čtemeť ve výroční zprávě tehdejšího jednatele Dra. Zítka tato slova: „Beseda Umělecká, vedena duchem svých zakladatelů, prodchnutých láskou k českému umění, nespouštěla nikdy s mysli svůj velký úkol, kterýž plnila s vědomím národní povinnosti nezištně, vytrvale, všude a vždy. Ano i v dobách politických rozmíšek dovedla uhájiti ideální svůj ráz, nedadouc se strhnouti ni tam, ni onam. V zimničném zápasu našeho národa o nejvyšší jeho statky vlála v předu modrobílá naše korouhev. A pravím-li, že Uměl. Beseda hlídala kolébku uměleckých snah našeho národa, kdož v tom odvážil by se spatřovati neskromnost!…“

Třetí decennium, jak praveno, zahájeno smrtí Barákovou; rok na to 1884 odešli na věčnost jiní tři věrní přátelé Besedy: Smetana, Dr. Tyrš a Petr Maixner. Bylo to jako nedobré znamení pro další činnost besední. Neboť vskutku již r. 1885 setkáváme se v protokolech s žalobami na finanční tíseň, ač Beseda měla ještě 1645 členů platících, a s členy neplatícími a jednateli venkovskými dokonce 1875 členů. A téhož roku objednán za prémii obraz cizího umělce (Kovalského „Zamilovaný postilion“), jediný to případ za celé třicítileté činnosti besední, kdy za prémii nevydáno dílo umělce českého.

Ale Beseda Umělecká tak hluboko zapustila už své kořeny, že jí znatelně neuškodila ani ztráta několika přátel najednou.

Z vynikajících podniků besedních toho roku sluší uvésti výstavu Matějkova obrazu „Hold pruský“, odhalení pamětní desky na domě Františka Palackého a oslavu S. Tomášíka, autora české hymny „Hej Slované!“.

Ještě bohatší co do činnosti vnější byl rok 1886. V Rudolfinu uspořádána výstava celé kollekce obrazův V. V. Vereščagina, obsahující 45 výjevů z války rusko-turecké, ze života ve střední Asii, v Indii a Palestině. Více než 21.000 osob prošlo za šest neděl, co trvala tato výstava, salony Rudolfina. Odborem hudebním pak provedena myšlénka Veleb. Urbánka o pořádání koncertů populárních, jimiž po dvacetiletých snahách došlo svého uskutečnění dávné přání, aby též širšímu obecenstvu za cenu co nejnižší staly se přístupnými umělecké výtvory nejpřednějších skladatelů hudebních. Známo, že koncerty populární od té doby nezmizely z programu činnosti besední a podnes jí slouží ke cti. Značné podpory koncertům těm dostalo se výtěžkem z koncertu Hanuše Bülowa, jenž se značným sebezapřením hrál v jejich prospěch dne 10. října a odevzdal jim čistý výtěžek skoro 800 zl. I jinak panoval v odboru život velice čilý, a schůze jeho nezadávaly bývalým schůzím odboru literárního. Odbor vítal ve svém středu nejednu znamenitost jména evropského, jako zejména proslulého skladatele francouzského Saint-Saënsa.

Tento čilý život v odboru hudebním dostoupil vrcholu svého r. 1887, kdy hudebníkům pro schůze nedostačovala už obvyklá sborovna a schůze se pořádaly v besedním sále. Členové Besedy obdrželi toho roku poprvé prémii literární, uspořádanou předsedou lit. odb. J. Holečkem, kdežto péčí odboru výtv. zasazena pamětní deska Jarosl. Čermákovi a na hrob V. Levého na Vyšehradě postaven pomník — zdařilá to kopie nejlepší sochy jeho, sv. Jakuba.

Za posledních dvou let, jež Beseda strávila ve starých místnostech v Besedě Měšťanské, činnost její brala se ještě starou kolejí. Život společenský udržoval se v přiměřené výši a na venek vystoupeno dvěma podniky rozhodně pozoruhodnými: Byly to r. 1888 koncert Petra Iljiče Čajkovského, jenž přinesl značný důchod koncertům populárním, a v prosinci téhož roku vánoční výstava odb. výtvarného, první v řadě praktických těchto výstavek, jež se od té doby pořádají každoročně a staly se oblíbeným tržištěm vánočním pro osoby, hledající k svátkům a k Novému roku dárek vyšší ceny umělecké.

Na sklonku r. 1889 vzdal se své hodnosti Dr. J. Strakatý, jenž byl 16 let starostou Besedy, a na jaře příštího roku 1890 Beseda opustila své místnosti v ulici Jungmannově, kde strávila dobu svého rozkvětu a přestěhovala se do nového obydlí v paláci hr. Lažanského na Nábřeží.

Přesídlení to, jež mělo Besedě dopomoci k osvěžení chabnoucího života spolkového, sklamalo však úplně očekávání výboru. Byl-li v místnostech starých, s nimiž byla spojena restaurace, společenský život nevalný, zanikl v místnostech nových, při nichž není restaurace, úplně. Odbory omezily se od té doby výhradně téměř na činnost vnější. Schůze odboru literárního přestaly nadobro, pravidelné přednášky pro dámy zmizely z programu od r. 1880, hudební odbor pořádá své produkce a koncerty z pravidla v sálech cizích; jen vánoční výstava pořádá se pravidelně v místnostech besedních.

Nastal tedy od r. 1890 zjevný obrat v činnosti naší Besedy, jejíž zření od té doby obráceno výhradně skoro na venek.

Kromě každoročního slosování děl uměleckých a vydávání prémií, kromě nezbytného bohužel dosud hájení práv českého umění a památek uměleckých, kromě výstav, koncertů a účastenství při jubilejní výstavě r. 1891, vidíme nejzáslužnější činnost Besedy Umělecké v tom, že stavši se r. 1890 dědičkou „Matice Hudební“, jež se dobrovolně rozešla a své značné jmění (přes 1000 zl. na hotovosti a celý sklad starších hudebnin) odevzdala Besedě Umělecké, jala se vydávati za ceny neobyčejně levné klavírní výtahy nejlepších děl našich skladatelův. Ve třech letech (1890—1892) vydány takovým způsobem Smetanovy opery Prodaná nevěsta (dvakrát), Tajemství a Dalibor.

Počet členů platících sklesl sice u přirovnání s prvními lety osmdesátými, ale drží se dosti houževnatě na cifře okolo 1500. Jest to číslo na spolek český sice dosti značné, ale pro dalekosáhlé úmysly zakladatelův Besedy Umělecké zhola nedostatečné.

Tak po různých oklikách, po cestách, posetých blahými úspěchy i trpkým sklamáním Beseda dospěla ke dni 9. března 1893, kdy dokonala třicátý rok svého trvání. Měli jsme opět jubileum, ale bez hlučných slavností s fanfárami a dýmem kadidla. To, co Beseda za svého trvání vykonala, nikdo jí nevezme; to ctí se samo i bez pozlátka pochvalné fráse. To pak, co zůstalo nevykonáno, musí býti zůstaveno šťastnější budoucnosti. Tolik však je jisto, že máme za sebou kus poctivé práce, na niž smíme vzpomínati bez uzardění. Na památku oné třicetileté činnosti vydávají se tyto „Vzpomínky“.

 

 

Někteří představitelé Umělecké besedy

Josef Mánes

Bedřich Smetana

Karel Jaromír Erben

Vítězslav Hálek

Julius Grégr


Josef Wenzig

Jan Neruda


Jaroslav Vrchlický


Josef Václav Sládek

Julius Zeyer

Bohuslav Schnirch

Mikoláš Aleš


Antonín Dvořák


Leoš Janáček

Viktor Dyk


Jan Purkyně, Světlá, Chitussi, Fibich, Suk, Foerster, Ježek, Bílek, Zrzavý, Josef Čapek,

 

 

 

 

 

Karel Maixner - Pamětní list Umělecké besedy 1870 
podle sochy trůnící madony Václava Levého

 

 

 Co byla a je Umělecká beseda?

Umělecká beseda je nejstarším a bohatou šíří svého působení i nejvýznamnějším uměleckým spolkem v českých zemích.

V jejích třech odborech - literárním, výtvarném a hudebním – se pod heslem V umění volnost a v duchu nadšené vzájemnosti a svobodomyslné tolerance sdružily roku 1863 přední osobnosti české kultury (Bedřich Smetana, Josef Mánes, Karel Jaromír Erben, Vítězslav Hálek, Jan Evangelista Purkyně aj. ), aby daly po útlumu českého politického, společenského, tedy i spolkového života v 50. letech 19. století najevo novou ctižádost: zbavit české umění - a kulturní prostředí vůbec - provincialismu, dát mu evropský rozměr.

 

za té doby, kdy vlastenecké nadšení ozařovalo ještě každý krok, vykonaný v zájmu naší národnosti, a na pohled hravě překonávalo sebe větší překážky, valící se do cesty. Byla to doba plná skvělých vidin a krásných ideálů, jež tanula na mysli nejčeštějšímu básníku našemu, když zapěl v „Jitřních písních“ svých:

Svaté ty nadšení,
nebeský plameni,
šlehni nám do srdcí,
otčinou vzplaň!
Bez tebe nevzniká
myšlénka veliká,
v tobě jen kuje se
vítězná zbraň…

Toto „svaté nadšení“ provázelo i první kroky Besedy Umělecké v letech 1863 a 1864.

Již od prvních let své existence vyvíjela Umělecká beseda dlouhou řadu aktivit, z nichž některé jsou dodnes součástí její činnosti.

 Cílevědomě sledovala vzájemné souvislostí mezi jednotlivými uměleckými disciplinami, na své půdě umožňovala plodné konfrontace umělců různého zaměření a v řadě realizací usilovala o umělecké syntézy. Byly to například velké besední slavnosti (nejvýznamnější z nich byla již roku 1864 velká slavnost shakespearovská).

Pořádala výstavy svých členů i zahraničních výtvarných umělců. Významně se podílela na Jubilejní výstavě v roce 1891.

Založila tradici českých abonentních koncertů. Inspirovala vznik prvních hudebních festivalů s českou i mezinárodní účastí.

Vyvíjela vydavatelskou činnost. Její péčí vyšla první česká edice překladů ze světové poezie. Podněcovala vznik veřejných knihoven.

Ve všech svých odborech rozvíjela přednáškovou i diskusní činnost. V 19. století poskytovala příležitost k bezplatnému vzdělání i ženám, které tehdy ještě neměly přístup na vysoké školy. V polemikách, vedených na půdě literárního odboru proti zastáncům konzervativních vlasteneckých koncepcí, krystalizovalo daleko širší pojetí národního kulturního konceptu, otevřeného světu – krátce „česká verze evropanství“. Na pravidelných setkáních četli, často za účasti několika stovek návštěvníků, ze svých nových rukopisů všichni přední básníci a spisovatelé, na neformálních hudebních salonech uváděli své novinky Smetana, Dvořák, Fibich aj.

Dávno před vznikem specializovaných památkářských institucí obětavě pečovala o záchranu hodnot hmotné kultury, architektur i jednotlivých uměleckých artefaktů. Udržovala národní kulturní paměť i tvorbou a instalací řady pamětních desek a soch.

Prostřednictvím svých „vesnických jednatelů“ se starala se o rozvoj kulturního života v řadě českých i moravských měst. Svými aukcemi, loteriemi apod. se podílela na kultivování obecného vkusu nabídkou kvalitních produktů užitého umění.

Stala se i svého druhu uměleckou agenturou, podle svých možností se nejrůznějšími formami starala o hmotné zajištění svých nemajetných členů; byla i poradenským centrem zejména v oblasti výtvarného umění a hudby. Udělovala své vlastní umělecké ceny.

Byla klubem umělců, ohniskem vzájemného poznávání a plodné výměny hodnot, místem pro vážná i veselá setkávání, střediskem společenské zábavy.

Systematicky pěstovala česko-slovenskou kulturní vzájemnost i styky s jednotlivými umělci a s uměleckými spolky v zahraničí (tradičně zvláště s Poláky, Jihoslovany a Francouzi). Na své půdě uvítala řadu významných hudebníků (von Bülow, Saint-Saëns, Čajkovskij) i výtvarníků (Vereščagin, Matejka), mezi její čestné členy patřili mj. Tolstoj, Liszt, Bourdelle, Turgeněv, Victor Hugo…

Její činnost na počátku intimně souvisela s ideou vzniku Národního divadla, všichni umělci, kteří patřili k tzv. “generaci Národního divadla“, byli zároveň předními členy Besedy.

Všechny tyto aktivity vykonávala Umělecká beseda a její aktivisté bez jakéhokoli nároku na významnější hmotné ocenění, v naprosté většině případů i s neobyčejnou obětavostí a mravním idealismem.

Dvě desetiletí před otevřením Národního divadla byla prvním vrcholem besední činnosti. Do jejích dějin se tehdy kromě již jmenovaných osobností výrazně zapsali zejména první starosta Besedy Josef Wenzig, dále například malíři Karel Purkyně, Jaroslav Čermák, Soběslav Pinkas, František Ženíšek, Mikoláš Aleš, Antonín Chittussi, sochaři Bohuslav Schnirch a Josef Václav Myslbek, skladatelé Antonín Dvořák, Richard Rozkošný a Zdeněk Fibich, spisovatelé Jan Neruda, Karel Sabina, Jakub Arbes, Eliška Krásnohorská, Jaroslav Vrchlický, Svatopluk Čech, J. V. Sládek, divadelníci J. J. Kolár, František Kolár, O. Sklenářová-Malá, vědci Jaroslav Goll, Miroslav Tyrš, Otakar Hostinský, Josef Durdík, a mnozí další: výkonní hudební umělci, herci, cestovatelé, historici, přírodovědci i laičtí znalci a milovníci umění.

V devadesátých letech dochází pod vlivem větší diferenciace českého kulturního, společenského i spolkového života k odlivu zájmu o činnost Umělecké besedy, jejíž výchozí vlastenecko-osvětový program se již přežil a spolek tedy nemohl být i nadále jediným reprezentantem české umělecké obce. Dočasná krize se projevila zejména ve výtvarném a literárním odboru (i když v něm i nadále působily také takové osobnosti jako I. . Herrmann, A. Sova, Karásek ze Lvovic, J. Kvapil aj. ).

K novému rozvoji spolkové činnosti došlo od druhé poloviny prvního desetiletí 20. století, kdy do Besedy postupně přicházejí mladí literáti s daleko modernějšími uměleckými podněty (Viktor Dyk, Hanuš Jelínek, OtakarTheer aj. ), kteří Besedě přinesli věnem i její první samostatnou revui-Lumír – a také mladí výtvarníci (Václav Rabas, Vlastimil Rada, Vojtěch Sedláček aj. ).

Druhým vrcholem činnosti Umělecké besedy byla meziválečná léta. Roku 1926 získala Umělecká beseda na Kampě své první samostatné sídlo s Alšovou síní a „dvoranou“ pro koncertní a divadelní provoz. V besedním domě pořádal spolek pravidelné výstavy svých členů, ale i domácích a zahraničních hostů, koncerty, přednášky, diskuse i řadu dalších bohatě navštěvovaných společenských akcí, zejména proslulé „čaje“ s častou účastí Jaroslava Ježka, maskovací večírky apod. ; s besední „dvoranou“ jsou spojeny také počátky Osvobozeného divadla (první představení Voskovce a Wericha) i Frejkova divadélka Dada. Besední dům se rovněž stal sídlem besedního hudebního vydavatelství, Hudební matice, nejvýznamnějšího československého podniku toho druhu, které si získalo svou úrovní i velký mezinárodní ohlas. Sídlila v něm i redakce besední výtvarné revue Život (vydávané až do roku 1949, v její redakci působili mj. Vladimír Holan, Josef Čapek a Karel Šourek) – a také hudební revue Tempo.

Impozantní je také ve 20. století řada předsedů hudebního odboru: po Smetanovi, Dvořákovi a Fibichovi jimi byli Josef Bohuslav Foerster, Karel Kovařovic, Otakar Ostrčil, Vítězslav Novák, Josef Suk, Ladislav Vycpálek. V tolerantním, umělecky i názorově širokospektrálním ovzduší výtvarného odboru, propojujícím tradici s modernitou, požíval zvláštní úcty symbolista František Bílek a prestiž spolku dále jen rostla, když po Rabasovi, Radovi Boháčkovi a Sedláčkovi se do jeho řad postupně přihlásili významní umělečtí solitéři: Jan Zrzavý, Josef Čapek, Otakar Kubín, Josef Šíma, František Tichý ad.

Beseda pokračovala ve významných výstavních akcích (např. výstava moderního francouzského umění Ecole de Paris v r. 1931), které nakonec vyvrcholily ve dvou přelomových akcích mezinárodního dosahu. Bylo to Staré umění na Slovensku (1937) a monumentální výstava a slavnost Pražské baroko (1938). Žáci a pokračovatelé F. Tröstera, který výstavu instaloval, zde získali zkušenosti, které později uplatnili v proslulých československých pavilonech Světových výstav v Bruselu, Montrealu či Osace. Koncem 30. let zahájil výtvarný odbor i rozsáhlou ediční činnost knižní, především v oblasti uměleckohistorických titulů. .

Hudební odbor i za 1. republiky udržoval živý styky s evropskou modernou. Spolek, v němž se vedle V. Nováka významně uplatňovali B. Vomáčka, K. B. Jirák, J. Křička, R. Karel, E. Axman aj. , tehdy navštívili Stravinskij, Prokofjev, Ravel, Respighi, Schönberg, Roussel, Kleiber aj. Beseda si svými pravidelnými intimně komponovanými Úterky, které plnily funkci hudebních salonů, našla (dík svému zakladateli S. Hipmanovi) originální místo v pražském koncertním životě, později se tento besední koncertní typ rozšířil z Prahy do dalších 40 českých a moravských měst.

Pověst Umělecké besedy přivábila do jejích řad i prestižní osobnosti veřejného a hospodářského života 1. republiky: přední průmyslníky (rodina Baťova), bankéře i politické činitele (ministerský předseda Jan Malypetr, ministr financí Karel Trapl aj. ),

Beseda měla tehdy své členy v USA, Argentině, Francii, Polsku, Rakousku, Belgii, Jugoslávii, v Egyptě ad.

Literární odbor se vedle přednáškové a vydavatelské činnosti především soustřeďoval na revui Lumír. V širokém spektru tehdejšího členstva se vedle dykovského křídla (s K. M. Čapkem-Chodem, R. Medkem, Arne Novákem aj. ) prosazovali autoři čapkovské generace (J. Langer), ruralisté (J. Knap,J. Čarek),katoličtí autoři (J. Durych, Z. Kalista) i spisovatelé demokratického středu (J. Kopta aj. )

Ani 2. světová válka činnost Besedy nezmařila. Velký rozvoj zaznamenal zejména hudební odbor (jako vůbec hudba se za protektorátu stala mocným projevem národní kulturní rezistence), činnost výtvarného odboru zase významně obohatili noví členové z řad Skupiny 42 J. Chalupecký, J. Kolář, J. Kotalík, F. Gross, F. Hudeček, K. Lhoták, J. Kainar, J. Hauková. Při výtvarném odboru vzniklo za války i Sdružení pro dramatickou tvorbu, v něž se vedle Alberta Pražáka, Ferdinanda Pujmana a Zdeňka Kalisty nejagilněji prosazoval Jiří Frejka, který se po válce zasloužil o vznik samostatného besedního dramatického odboru.

V krátkém období relativní svobody 1945-47 navázala úspěšně Umělecká beseda na své předválečné tradice. Získala prostory pražského Žofína, v němž mohla uvádět i velké mezinárodní výstavy, vydávala i nadále Život a Tempo, nově i literární revui Doba a po ní Listy pro umění a filozofii. V roce 1947 uspořádala poslední demokratickou konfrontaci všech českých literárních skupin. Pokračovala v linii svých úterků i dalších tradičních podniků. Únor 1948 přivodil konec besedních časopisů i mnoha dalších svobodných aktivit: nějakou dobu však ještě Beseda pořádala své výstavy a Úterky, fungovala i Matice. To se radikálně změnilo po roce 1951, kdy vyšel zákon o zákazu všech samosprávných spolků. Umělecká beseda však i ve velmi stísněných poměrech bojovala o holou existenci dál (mj. zásluhou starosty L. Vycpálka, skladatelů M. Kabeláče a K. Slavického, výtvarníků V. Bartovského, V. Boštíka, K. Lhotáka, spisovatelů J. Koláře, J. Weila, J. Weisse aj. ). Přežila ještě pokus o svou likvidaci v roce 1963, ale nástup normalizace již znamenal její definitivní konec. V roce 1972 byla přinucena k rozpuštění.

Nová kapitola jejích dějin se otevřela po listopadu 1989; svou obnovenou činnost zahájila v průběhu roku 1990.

Ve svých aktivitách navázala na nejpodstatnější rysy své činnosti z minulosti.

Vytvářet tolerantní a přátelské prostředí, v němž by se mohli ve svobodomyslném duchu setkávat umělci nejrůznějších disciplin a stylového zaměření, seznamovat se navzájem s výsledky své činnosti, ale i nacházet tu místo pro společenskou relaxaci.

Umělecká beseda je tak dnes jedním z mála evropských spolků, které sdružují umělce všech zaměření, výtvarníky, hudebníky i literáty, a které se přitom systematicky věnují vzájemným korespondencím jednotlivých uměleckých druhů, rozhodně je však v roce sto čtyřicátého výročí své existence nejstarším z nich.

Seznamovat veřejnost s výsledky uměleckého úsilí svých členů prostřednictvím výstav, hudebních prezentací (především v rámci obnovených Úterků), čtením z literárních novinek apod.

Jedním z podstatných aspektů v činnosti Besedy byl vždy důraz na etické (nemoralistické!) obsahy umělecké tvorby i na etiku tvůrce. Stejně tak bylo specifikou Besedy v jejích nejlepších obdobích propojování odvážných uměleckých výbojů navázaných na současný světový kontext s vědomím souvztažností s určitou domácí tradici, což ovšem nikdy nemělo znamenat pouhé konzervativní lpění na zděděných hodnotách, zejména pak na překonaných modelech sebestředného češství. Na oba tyto aspekty se rovněž snaží obnovená Umělecká beseda navázat a v nových kontextech je rozvíjet!

Některá fakta z historie Výtvarného odboru Umělecké besedy

Ke 130 výročí UB jako příloha katalogu členské výstavy v Mánesu 1992.

V příštím roce - 28. ledna - se dovrší 130 let od zakládajícího shromáždění Umělecké besedy v Praze. Cíle, které si tehdy, v roce 1863, tento umělecký spolek položil - úsilí o spojení všech odvětví umění v universálním sdružení pro rozvoj české národní kultury a její vymanění z provincionalismu - představují zřetelné a rozhodné vyslovení snah národního obrození. Sílu těchto idejí ztělesňovaly svým dílem a duchem osobnosti, jejichž jména čteme na prvních dokumentech: Josef Mánes, Karel Purkyně, Bedřich Smetana, Karel Jaromír Erben, Vítězslav Hálek ad. Ta také vyjadřují uměleckou všeobsáhlost spolku, který se - jak to symbolizují tři květy v jeho původním znaku - ustavil do tří samostatných odborů: výtvarného, hudebního a literárního, a jehož zakotvení v politickém, společenském a vědec-kém životě národa s podobnou výmluvností dokumentují mezi zakladateli jména dr. J. Grég-ra, dr. J. Wenziga (prvního starosty UB) a prof. J. E. Purkyně.

Svou významnou činnost zahájila a vykonávala Umělecká beseda na poli výstavním, diskusně přednáškovém a památkářském. Již v druhém roce své činnosti se výstavní odbor výrazně účastnil organizace shakespearovských slavností, Karel Purkyně navrhl kostýmy pro slavnostní průvod, které také učinil námětem svého malířského „dokumentu“. Aktivita všech odborů, především však odboru výtvarného, soustředila své snahy na dokončení stavby Ná-rodního divadla.

Tato generace však nenašla rovnocenné bezprostřední následovníky a tak dochází v činnosti výtvarného odboru k určité stagnaci, která trvá až do přelomu století. Teprve k roku 1909 lze připojit výraznou změnu ve snaze obnovit jméno a kulturní funkci výtvarného odboru. Zásluhu na tom měly dvě skupiny mladých umělců, které se formovaly již za studií svých členů - na Akademii to byli V. Rabas, K. Boháček, O. Koníček, J. Šedivý ad. (v roce 1913 se připojí V. Rada a V. Sedláček), na Uměleckoprůmyslové škole J. Jareš, G. Nekolová, D. Mayer-Zajíc, V. Sapík, Č. Vořech ad. Spojeni v Kruhu výtvarných umělců, který se hlásí k myšlenkám umění národního (vyjadřují to kromě jiného úctou k odkazu M. Alše) a k jeho duchovním hodnotám (manifestují to opětované sympatie k tvorbě F. Bílka), získají tito mladí ve výtvarném odboru a pro něj rozhodující hlas.

Slibný rozběh však přeruší světová válka, nicméně popud k obnově, který byl takto dán, přinášejí ti z Kruhu, kteří válku přežili, do nového kulturního a společenského prostředí ve svobodném Československu k zralosti spějícím dílem (Rabas, Sedláček, Rada, A. Moravec, B. Ullrych, M. Hégr, F. V. Mokrý ad.). A v tomto dvacetiletí se postupně rozvine výtvarný odbor Umělecké besedy do organismu, který opět zaujme přední místo v uměleckém životě. Přispívá k němu především názorovou šíří a hodnotou výtvarných projevů, které v sledu generačních vln přijímá a které reprezentují osobnosti jako J. Zrzavý, J. Čapek, O. Kubín, R. Kremlička, J. Šíma, G. Musatov, V. Tittelbach, L. Šimák, Fr. Tichý, V. Vrbová, M. Salcman, B. Vaníček, V. V. Novák, J. Kaplický, A. Kybal, L. Sutnar, J. Krejcar, V. Karel, Z. Balaš, J. Brož, V. Boštík, V. Bartovský, K. Lidický ad. , ze slovenských umělců pak L. Fulla, M. Ga-landa, E. Šimerová, J. Želibský, B. Hoffstädter, C. Majerník, E. Nemes, J. Bauernfreund ad.

Od roku 1925, kdy v nové budově Umělecké besedy v Praze na Malé Straně otevřel „svou“ Alšovu síň, zintenzívnil výtvarný odbor výstavní činnost, která zahrnovala nejen pravidelné každoroční členské a individuální výstavy, nýbrž zprostředkovávala cenné expoziční soubory umění domácího i zahraničního (I. Pougny, C. Carrá, 1929; G. de Chirico, École de Paris, 1931; Kolem Seurata, 1934 atd. ), současného i historického (např. České zátiší 19. století, Podobizna v Čechách v 19. století, Lidové malířství na skle). Mimořádnými činy v této oblasti byly výstavy, které Umělecká beseda organizovala mimo tento komorní prostor, a to jednak velké retrospektivní nebo komemorativní výstavy, např. Jaroslava Čermáka (1928), J. V. Myslbeka (1930), jednak průkopnické výstavy Staré umění na Slovensku (1937) a Pražské baroko 1600—1800 (1938).

Podobně lze také naznačit jen několika tituly ediční činnost. Na někdejší aktivitu „Jare-šovců“, dokumentovanou dvěma alby reprodukcí Petra Brandla (1911—1912), „Život starých Slovanů“ M. Alše (1912) a 3 dvojčísla revue „Život a mythus“ (1914) navázalo nejen vydá-vání ročních sborníků, později periodika „Život“, nýbrž i katalogů a monografií (Dílo F. Jene-weina, s textem J. Demla, 1928; Život a dílo Jaroslava Čermáka, s textem Vrat. Černého, 1928; Soupis díla J. V. Myslbeka od V. Volavky, 1930 ad. ). V této sérii velkých monografií pokračuje výtvarný odbor později zejména zásluhou Karla Šourka v jeho rozsáhlém autor-ském i edičním díle (Dílo V. Rabasa, 1942; Dílo J. Zrzavého, 1943; Lidové umění v Čechách a na Moravě - edice: Cesta k umění - průvodce po dějinách umění národního; Malíři a sochaři Umělecké besedy, Documenta Bohemiae Artis Phototypica - ve spolupráci s fotografy F. Illkem a A. Paulem).

K spolkovému životu patřila také činnost, kterou organizoval Společenský výbor za před-sednictví MUDr. Oldřicha Hlaváče (Alarich) - pravidelné „čaje“, masopustní „soirées mas-quées“, mikulášské a silvestrovské večírky dávaly možnost setkání členů ze všech odborů s okruhem přátel a příznivců Umělecké besedy i příležitost k drobným příležitostným tiskům těžícím z původní práce členů výtvarného odboru.

Období druhé světové války sice spolkový život v mnohém utlumilo, váže se však k němu vznik Skupiny 42, která usilovala i v této nepříznivé době udržet svazky s moderním vý-tvarným názorem a která svoji aktivitu mohla výrazně uplatnit také v Umělecké besedě. (Jejími členy byli malíři Fr. Gross, Fr. Hudeček, J. Kotík, K. Lhoták, K. Souček, J. Smetana, sochař L. Zívr, fotograf M. Hák, od roku 1945 také B. Mátal, teoretici J. Chalupecký a J. Kotalík, básníci J. Kolář, J. Hanč a J. Hauková. )

Činnost Umělecké besedy, stejně jako ostatních uměleckých spolků, byla v 50. letech po-stupně potlačována. O budovu přišel spolek v roce 1960. I když formálně byla Umělecká beseda zrušena přípisem magistrátu hl. města Prahy až v roce 1972, nezbývalo v poválečných letech mnoho prostoru k živější činnosti. Přesto je třeba připomenout ještě dvě iniciativy členů Umělecké besedy, které pod označením „tvůrčí skupina UB“ vyvíjely výraznou výstavní činnost. Především je to skupina Bilance, která vznikla v roce 1957, uskutečnila několik členských a několik individuálních výstav a soustředila postupně více než 50 vý-tvarníků ze všech oborů volného, zejména pak užitého umění a architektury. K čelným čle-nům patřili Z. Feyfar, J. Flejšar, E. Fuková, O. Hlavsa, O. Karlíkova, J. Kotík, A. Kybal, J. Brychtová, St. Libenský, J. Lukáš, J. Mrázek, A. Paul, J. Raban, P. Rada, J. Radová, R. Roubíček, M. Roubíčková, Z. Sklenář, J. Fišer, jeho teoretiky byli J. Vydrová, K. Hetteš a L. Kybalová.

Před polovinou 60. let vznikla skupina UB 12, měla souvislost s tím, co kdysi „Beseda“ reprezentovala ve vážném postoji k umělecké práci i v respektu k svobodné autorské artikulaci, malíři, grafici a sochaři V. Bartovský, V. Boštík, F. Burant, VI. Janoušek, V. Janoušková, J. John, St. Kolíbal, A. Kučerová, J. Mrázek, D. Mrázková, V. Prachatická, O. Smutný, A. Šimotová a A. Vitík (s teoretiky J. Šetlíkem a J. Zeminou].

17. listopad 1989 otevřel možnost zvážit obnovu činnosti Umělecké besedy v jejím bývalém oborovém rozpětí. Po intenzívním jednání několika „starých“ členů z výtvarného a hudebního odboru byly vypracovány stanovy spolku a po valné hromadě znovuzakládajících členů byla Umělecká beseda zaregistrována dne 29. prosince 1990.

Jan Rabas

 

 

Maloval: Josef Ženíšek

 Několik řádků o historii Umělecké besedy


Umělecká beseda je nejstarším uměleckým spolkem v českých zemích a bohatou šíří svého mnohostranného působení i spolkem nejvýznamnějším.

Byla založena 9. března 1863 předními osobnostmi tehdejšího umění i kulturně společenského života (B. Smetana, J. Mánes, V. Hálek, J. E. Purkyně, K. J. Erben ad.), spisovateli, skladateli, výtvarníky, výkonnými umělci, ale i uměleckými teoretiky a poučenými „přáteli umění“, kteří tím dali po pádu tzv. bachovského absolutismu najevo novou ctižádost: zbavit české umění dosavadního provincialismu a dát mu evropský rozměr. Heslo spolku – V umění volnost – velmi šťastně vyjádřilo bytostně svobodomyslnou povahu spolku, který ve svých třech odborech – literárním, hudebním a výtvarném – vytvořil už v prvních desetiletích své existence širokou základnu pro plodné setkávání a vzájemné poznávání tvůrců všech generací i nejrůznějších názorových i estetických orientací, a to v duchu tolerantní vstřícnosti. Ta ovšem nikdy neměla znamenat ani nenáročnost hledisek na uměleckou úroveň tvorby svých členů, ani smířlivost vůči jakémukoliv jejich neetickému chování. Zvlášť charakteristický byl vždycky pro Uměleckou besedu také intenzivní zájem o souvztažnosti mezi jednotlivými uměleckými oblastmi a žánry, který pěstovala nejen v rámci diskusí na půdě spolku, ale i v řadě celobesedních vystoupení syntetické povahy. I když udržovala a ctila povědomí o kontinuitě domácích tradic, často se dokázala i úspěšně vymezit vůči jakémukoli zápecnickému konservatismu a v neepigonském duchu přijímat podněty z aktuálního duchovního proudění v celé Evropě, a tím se nejednou i obrozovat.

Prvním vrcholem její činnosti byla 60. – 80. léta 19. století, v nichž českému umění dominovala tzv. „generace Národního divadla“ a kdy skutečně jen velmi málo významných tvůrců stálo mimo její řady. Řada besedníků dodnes slavných jmen z této doby je tedy nadobyčej dlouhá – z literárního odboru, který byl jakýmsi „mozkovým trustem“ sdružení, jmenujme za mnohé další aspoň Nerudu, Vrchlického, Sládka, Světlou, Zeyera ad., z výtvarníků to byli třeba

Schnirch, Myslbek, Aleš, Chittussi aj., mezi aktivními členy hudebního odboru nacházíme i takové velikány, jakými byli Antonín Dvořák či Zdeněk Fibich…

Dalším proslulým obdobím UB byla meziválečná léta. Od roku 1926 uspořádala ve svém sídle na Kampě celou řadu výstav, rozvíjela bohatou koncertní činnost (to obojí mívalo i mezinárodní rozměr), všechny tři odbory spolku vydávaly své specializované revue, v rámci spolku působilo i největší československé hudební vydavatelství Hudební matice ad.

V hudebním odboru v té době působily takové osobnosti jako mj. J.B.Foerster, J.Suk, V. Novák, V.Talich, v úzkých vztazích s ním byl rovněž L.Janáček i .J. Ježek.

Výtvarný odbor se mohl pyšnit jmény F. Bílka, J.Zrzavého, J. Čapka, J.Šímy, F.Tichého aj. Literární odbor (zejména v letech, kdy jej vedl V.Dyk) byl široce založeným uskupením autorů nejrůznějších generací a poetik (F.Langer, E. Hostovský, J. Zahradníček, Z. Kalista, J. Durych aj.).

Ani válečná léta neznamenala radikální úpadek činnosti UB (v té době do Besedy přicházejí mj. i členové pozdější významné výtvarně literární Skupiny 42 – J. Chalupecký, K. Lhoták, F. Gross, J.Kainar, I. Blatný aj.), takže i v prvních dvou poválečných letech mohla UB celkem úspěšně navázat na léta svého rozkvětu.

Teprve od února 1948 započalo období postupně stále drastičtějšího přiškrcování besední činnosti, zejména té veřejné, které – po krátkém vzmachu kolem roku 1968 – nakonec vyústilo v rozpuštění spolku na počátku normalizace (1972).

Ale besední myšlenka nezemřela nikdy, a tak už krátce po Listopadu 1989 byla její činnost znovu obnovena, a to nejen jejími pamětníky; UB se stala přitažlivou i pro řadu umělců z řad mladších generací. Pro ty všechny nebyl ovšem tento spolek jen nějakou nostalgickou vzpomínkou na jeho slavná období, chtěli jej především vrátit do živého proudu současného uměleckého života. Spolek se především znovu vrátil, třebaže v již mnohem skromnějších

podmínkách, k řadě svých praxí osvědčených a úspěšných aktivit (pravidelné koncerty v rámci tzv. besedních Úterků, členské výstavy, veřejná čtení z knih členů aj.), začal znovu vydávat i svou revui pro literaturu, hudbu a výtvarné umění Život. Na nové cesty za naplněním besedního hesla se tedy v duchu svých neproměnných obecných principů, ale zároveň otevřená těm nejsoučasnějším podnětům, vydala už osmá generace členů Umělecké besedy, spolku, který je ve své trojdomosti jedním z vůbec nejstarších uměleckých uskupení (ne-li vůbec spolkem nejstarším) takového zaměření v celé Evropě. Je nejstarším, a přece mladým!

Rudolf Matys

František Ženíšek - Pamětní list k 20. výročí založení Umělecké besedy

František Ženíšek, který v té době zastával funkci místostarosty jejího výtvarného odboru, vytvořil k příležitosti 20. výročí reprezentativní Pamětní list, vydaný poté formou prémie. Ústřední postavou kompozice je okřídlený Genius, pozvedající tři vavřínové věnce, jež symbolizují tři odbory Besedy – literární, výtvarný a hudební. Jejich znaky se objevují na štítu, který drží v druhé ruce. Další postavy pak představují jednotlivé umělecké obory. Vlevo stojí Hudba hrající na housle, vpravo Básnictví s varytem, v dolní části je Výtvarné umění prezentováno ženskou figurou Architektury a dvěma putti jako Malířstvím a Sochařstvím. 

 

 

 

Spolek tento vstoupil v život skutečný, oprávněný 9. března 1863 valnou hromadou, jež odbývala se na Staroměstské radnici. K založení spolku děly se po delší čas přípravy.

Z přirozené potřeby, takřka z nutnosti došlo k jeho založení. České umění, v boji často se živly nepříznivými, bez podpory hmotné, ale ještě více bez podpory duševní, ubíralo se nestejnými drahami ku předu. „Umělci zůstaveni jsouce sami sobě a rozptýleni beze středu, bez oživujícího ducha společenského, neměli příležitosti, aby zvěděli a poradili se o potřebách a zájmech svých — postrádali společně živého slova, jímž často probouzí se duševní síla k netušené pružnosti, jímž náhledy se tříbí a plody dozrávají k dokonalosti.“ Tyto myšlénky vysloveny jsou v prvním provolání a došly ohlasu značného.

Spolek vstoupil v život a počal pracovati.

Účelem našeho článku jest: naznačiti v nejstručnějších obrysech obraz práce Umělecké Besedy, pokud se týče pozoruhodnějších zjevů a událostí, jak spolek přispěl k zvelebení našeho umění a písemnictví.

První zakladatelé Umělecké Besedy vytkli sobě v stanovách, že v program činnosti spadají následující záležitosti, předměty, jednání a výkony:

a) Spolková čítárna časopisů zvláště uměleckých, knihovna a sbírka děl uměleckých;

b) čítání, neb scenické předvádění děl uměleckých, neb uměleckou formou vynikajících;

c) deklamování;

d) vyučování a veřejné přednášky;

e) soukromé i veřejné provozování skladeb hudebních, instrumentálních a vokálních;

f) výstavy, neb slosování děl uměleckých;

g) vydávání děl uměleckých z oboru pěkné literatury, hudby i výtvarného umění;

h) podporování domácích umělců a především členů spolkových, zakládání knihoven a rozšiřování poučných knih;

i) podporování uměleckých podniknutí vůbec.

Již z počátku členové rozděleni byli na odbor literární, hudební, výtvarný a na přátele umění. Správní záležitosti odkázány správnímu výboru. V stanovách vyslovena také nedělitelnosť spolkového jmění a vyneseno: „Když by spolek dle uznání valného shromáždění, anebo jinou nějakou příhodou přestal, připadne jmění jeho „Matici České“ a sbírky jeho „Museum království Českého“.“

Nepřihlížejíce k různým časovým poměrům, k rozmanitým proměnám, osobám nevěnujíce zvláštní a podrobné pozornosti, ač by to bylo záslužno, přestaneme pouze na vytčení celkového výsledku práce. Tolik sluší však přece tuto podotknouti, že Besedě Umělecké za pětadvacet let jejího trvání bylo prodělati nejednu krušnou chvíli a překonati mnohou nesnáz, mnohou odstraniti překážku, která stavěla se rozvoji jejímu v cestu.

Činnosť literárního, hudebního a výtvarného odboru, správního výboru nedá se přesně odloučiti jedna od druhé, neboť vzájemně se doplňují a stýkají tu více, tu méně. Podotýkáme to proto, aby se nám rozumělo jasně při dalším výpisu.

V literárním odboru od začátku trvání Umělecké Besedy až do dnešní doby největší činnosť jeví se pořádáním přednášek, rozprav a rozhovorů, čtením ukázek nejnovějších prací současných spisovatelů. Význam činnosti v oboru přednášek není třeba zvláště a široce vykládati, neboť dobrým svědectvím jich ceny a hodnoty jest, že skoro všechny byly současně otiskovány v předních českých časopisech. Mnohé z nich v rozvoji české literatury jsou význačnými body, takřka mezníky, neboť způsobily značný obrat a přispěly k živějšímu interessu o literaturu. Rozpravy a rozhovory byly zdravou mízou, jež proudila tu silněji, tu slaběji v kmen českého národa. Čtení ukázek nových plodů vzpružuje mysl, pobádá k přemýšlení, budí chuť k účinnější práci.

Přednášky pro dámy měly značný vliv a účinek, rovněž tak jako v nejnovější době pořádané dýchánky. Ušlechtilá zábava sloučena tu s příjemným a nenuceným poučením. K přednáškám ochotně připouštěni byli hosté a zejména akademická mládež.

V roce 1863—65 pracovalo se v literárním odboru k tomu, aby soustavně prozkoumána a oceněna byla starší i novější literatura. Výsledkem této činnosti jest, že napsána byla řada článků literárně historických, které uveřejněny byly v časopisech, vycházejících té doby. — Snaha, aby vydával se kritický list, přihlížející především k české literatuře, docílila, že „Kritická příloha Národních Listů“ a jiné dva listy staly se orgánem Umělecké Besedy. — Pokusy, které se děly o vydávání nejlepších básní cizích národů v překladu, zdařily se, když počala vycházeti „Poesie světová“, o jejíž založení největší zásluhu má spolek. — Značné účastenství s ostatními odbory bylo při vydání pamětního listu „Národ sobě“. — Jako druhdy kritickým časopisem chtěla Beseda před nějakým časem šířiti známosť o literatuře výročními přehledy o rozvoji písemnictví a umění a vydala po dvakráte přehledy tohoto druhu. Nepřízeň doby další vydávání zastavila na čas. — Zřizování knihoven a zasýlání knih knihovnám v místech, kde živel český jest ohrožen, jest důležitým bodem v její činnosti. Beseda Umělecká vykonávala v této věci potřebnou práci, kterou jiné spolky později přijaly do svého programu. Není možno vypočítávati, kde všude založeny knihovny; uvádíme pouze, že také založen český oddíl při světové knihovně v Miláně, což stalo se pomocí vlastence K. Mensingra.

Z tohoto odboru dán podnět k sbírání autografů a rukopisů spisovatelů českých, čímž nejedna památka zachráněna. Na upomínku desetiletého trvání spolku vyšel cenný almanach „Máj“. Odbor postaral se o vydání básní Šolcových, Mayerových a Chládkových a kde mohl přispěti radou nebo pokynem, ochotně tak učinil.

Z odboru také pilně byla stopována činnosť divadla a upřímně uvažováno o jeho poměrech, staráno se také o to, aby cizina seznamována byla s plody českého písemnictví, což potkalo se tu s výsledkem dosti patrným, tu bezvýsledně.

Soudcové ze středu literárního odboru volení rozhodovali několikráte o udílení ceny Řandovy.

Pokud se týče výtvarného umění, tu nejvýznamnější stránkou jest vydávání prémií. Tisíce a tisíce obrazů od českých umělců provedených dostalo se do nejširšího obecenstva, ušlechťován vkus, česká domácnosť opatřena byla řadami obrazů, kteréž závoditi mohou s kterýmikoliv výrobky cizokrajnými. První pokus — vydání illustrovaných písní „Rukopisu Královédvorského“ — roku 1864 neměl taký účinek, jak se očekávalo. Roku 1870 vydán obraz představující krásnou sochu Václava Levého „Madonna“. Kresbu provedli Petr a Karel Maixnerové, roku 1871 Petra Maixnera „Čeští sedláci po bitvě na Bílé Hoře“, roku 1872 živý a charakteristický obraz „České posvícení“, jejž na kámen nakreslil Karel Maixner. Nejvíce zavděčila se Beseda umění milovnému obecenstvu vydáním skvostných reprodukcí obrazů Jaroslava Čermáka. Jsou to: roku 1873 „Po bitvě na Bílé Hoře“, roku 1874 „Šimon Lomnický z Budče žebrá na pražském mostě“, roku 1875 „Raněný Černohorec“. Vydáním této prémie slavila Umělecká Beseda v uměleckém světě českém i slovanském pravý triumf. Roku 1877 vyšel „Prokop Veliký před Naumburgem“, roku 1879 „Hercegovina“, roku 1880 „Kořisť válečná“, roku 1883 „Hercegovka napájí koně“. Tak seznámilo se obecenstvo s nejkrásnějšími a nejzdařilejšími výtvory slavného našeho mistra Čermáka, který se zvláštní příchylností lnul k Umělecké Besedě. Roku 1876 vyšly za prémii „Staročeské zpěvy milostné“, illustrované Josefem Mánesem, básně „Rukopisu Královédvorského“: Zbyhoň, Žežhulice, Opuštěná, Skřivánek. Roku 1878 Mařákův „Jelen“. Po Čermákovi obrácen zřetel k Václavu Brožíkovi i vydány jsou reprodukce obrazů „Hra v šachy“ (roku 1881) a roku 1885 „Rudolf II. u alchymisty“. Dalšími prémiemi byly: roku 1882 V. Hynaise obraz „Jaro“, roku 1884 Františka Ženíška allegorický obraz, nakreslený v upomínku na dvacetileté trvání Umělecké Besedy, představující tuto jako v podobě krásné děvy, která zasedá na stolec, kolem ní seskupeny jsou drobnější postavy dětské s odznaky odboru literárního, výtvarného a hudebního; roku 1886 Poláka A. W. Kowalského „Zamilovaný postillon“, a roku 1887 reprodukce Hynaisovy „Opony Národního divadla“, kteréž umělecké dílo volila Beseda zejména proto, aby bylo upomínkou na dny nadšení a lásky, kterých dostávalo se Národnímu divadlu.

Vydatnou podporou hmotnou českému umění výtvarnému v ohledu uměleckém bylo a velký význam má svatojanské a svatováclavské slosování, jež Beseda od let pořádala a pořádá zakupujíc k němu cenná díla původní českých malířů a umělců. Tímto slosováním dostávají se do obecenstva obrazy a jiná díla zdobící domácnosti, zušlechťující vkus a podávající důkazy o pokroku a vývoji českého umění. Za dobu osmnácti let, pokud slosování tato jsou, vydala Uměl. Beseda mnoho tisíc zlatých na umělecké předměty.

O seznání uměleckých děl a zušlechtění vkusu starala se Beseda kromě toho pořádajíc obdobné výstavy. Tak velký účinek mravní a dobrý výsledek hmotný měla výstava Lessingova obrazu „Hus“ (1863), Matějkovy „Unie lubelské“ (1870), Siemiradzkého „Pochodní Neronových“, obrazů Rusa Ajvazovského, Ajdukiewiczovy veliké a zdařilé podobizny polské herečky paní Heleny Modrzejewské, Matějkův „Hold pruski“ (1885). Mohutným dojmem působila na obecenstvo výstava obrazů V. V. Vereščagina (1886), která pořádána byla společně s Krasoumnou jednotou. Získání těchto obrazů k výstavě bylo spojeno s mnohými obtížemi a značným nákladem peněžním. Obecenstvo návštěvou svou podporovalo vždy snahy spolku.

Z domácích umělců přečetní objevili se svými obrazy na výstavách Besedou pořádaných. První z nich byla „obdobná výstava roku 1864“, která vzbudila opravdovou pozornosť. Jednotlivě je vypočítávati bylo by věcí rozsáhlejší práce.

Zasazování pamětních desk na budovy, kde žili, pracovali vynikající mužové, ženy, na budovy, které úzce souvisí s všeobecnými dějinami našimi, považovala za svou povinnosť a také jejím přičiněním o českosti královského hlavního města mluví desky nesoucí jména: Josef Čejka, Frant. L. Čelakovský, Jaroslav Čermák, Karel J. Erben, Vítězslav Hálek, Karel Havlíček, Václav Hollar, Jan Hus, Josef Jungmann V. M. Kramerius, Ferd. Laub, K. Hynek Mácha, Josef Manes, Frant. Palacký, Jan Ferd. Prokov, Jan Ev. Purkyně, Karel Škréta, Pavel Josef Šafařík, V. Jan Tomášek, Leopold Zvonař. Dohotovena a zasadí se deska J. N. Škraupa.

O zachování starobylých památek, důležitých buď v národním, uměleckém, neb kterémkoliv jiném ohledu, starala se Beseda, pokud příležitosť se naskytla a okolnosti dovolovaly. Jest mnoho památek, jež by za oběť byly zhoubě, kdyby se jich nebyla ujala. Zde jmenujeme, že opravila Křížovou kapli v Poštovské ulici (1863—1869), jíž úplná zkáza hrozila, že zachránila a zakoupila reliefy z Hvězdy, že na svůj náklad dala převézti z Říma sochy a modely soch slavného Václava Levého a dobře bylo, že si přispíšila, neboť nedlouho na to vydala italská vláda nařízení, že vyvážení uměleckých děl jest přísně zapovězeno. Stalo se roku 1870. Nyní uloženy jsou umělecké tyto skvosty v museu města Prahy. Beseda starala se pak, aby ještě jiné práce Levého získala. Zakoupila relief, představující „Marii a Martu“, model sousoší „Adam a Eva“, kteréž dala rozmnožiti, prodávala je a častěji je dávala za výhru při slosování.

Beseda Uměl. seznámila částečně obecenstvo české také s výtvory Josefa Mánesa, z nichž nejeden originál jeho prací větších i menších, pak fotografické album jeho studií a života a krojů moravských chová ve svých sbírkách. Výhradní právo získala si k vydávání jeho „Dětských kartonů“ a postarala se o to, aby nákladem soukromým byly vydány, což stalo se dvakráte (u Bartoše a Lehmanna).

Pomníky postavila Vítězslavu Hálkovi (1882), V. Levému (1887). Nákladem svým vydala sádrová poprsí J. E. Purkyně, Bedř. Smetany, Jablonského, Jos. Baráka. Postarala se o vydání obrazu „Sen sv. Luitgardy“ (1883), jenž představuje sousoší Braunovo, stojící na kamenném mostě.

Album korunním manželům roku 1883 věnované vykazovalo po umělecké stránce řadu skvostných čísel.

Tu ještě vyčísti by se mělo, co cenného zakoupila Beseda pro rozmnožení svých sbírek, neb aby uchránila důležité památky před hrozící pohromou, k čemu dala podnět, jako k postavení pomníku patriarchy Jungmanna, nebo při čem účastnila se aspoň částečně, vypomáhajíc radou, aneb dávajíc vhodné pokyny, jako při postavení poprsí Františka Palackého.

Odbor hudební odbýval také pravidelné schůze týdenní, ve kterých mimo porady odboru vlastního u celého spolku se týkající bylo mu často podávati dobrozdání o otázkách a záležitostech, o něž byl požádán. Produkce své neobmezoval pouze na kruh členstva spolku, ale působil vydatně a čestně na nejširší vrstvy národa. Již v začátku spolku uspořádal velký koncert ve prospěch pohořelých v Polné, pilně účastnil se při všech zábavách spolkových. Skvělé a imposantní bylo provedení oratoria Lisztova „Alžběta“ (1864). Dámské a přátelské večery, které pořádal, těšily se značné oblibě v kruzích milovníků hudby. Vynikajícími body v činnosti odboru tohoto jsou koncerty, jež pořádal v letech šedesátých zvěčnělý mistr Smetana, pak koncerty historické, velký koncert při jubilejní slavnosti Bes. Uměl. roku 1883. Z posledních let zvláštní pozornosť vzbudily komorní produkce, které jsou v Praze řídkým zjevem. Populárními koncerty působí se co nejvydatněji na širší kruhy obecenstva. Vystoupení H. Bülowa lonského roku vzbudilo všeobecnou účasť.

V odboru také pořádány přednášky hudby se týkající; nejednou vypsány byly ceny na zdařilé skladby. Umělecké album, jež bylo věnováno korunním manželům (1883), jest prací předních skladatelů-členů Umělecké Besedy.

Mluvíce o činnosti Besedy jako celku, mluviti budeme ještě stručněji, nežli dosud. Vnitřní jednání nedá se krátce vypsati, pročež obrátíme zřetel jen k jednání na venek, pokud jsme se ho nedotekli. Mravní vliv Besedy nejpatrnější byl a jasně vystoupil při slavnostech opravdu uměleckých a národních, jež pořádány byly na oslavu spisovatelův a umělců českých, slovanských i cizích. První z nich byla slavnosť Shakespearova roku 1863. Jiných následovalo více. V dobré paměti jest účastenství Čechů pařížských při pohřbu Viktora Huga, jež stalo se na podnět a přičiněním Umělecké Besedy. Velebným a smutečním dojmem působily pohřby Vítězslava Hálka (1874), Jaroslava Čermáka (1878), Boleslava Jablonského, Bedř. Smetany a V. Beneše-Třebízského.

Spolková čítárna poskytovala a poskytuje členům příležitosť, jsouc i za dne přístupna, k zábavě i vzdělání.

Společenský i zábavní duch byl zejména v prvních dobách velice utěšený. Sylvestrovská zábava z roku 1863 stala se památnou. Výlety zábavné i poučné bývaly dosti často.

Podpory umělcům poskytovala Beseda, pokud ovšem se dalo. Ujala se mnohého nadaného jinocha a napomáhala jeho vzdělání a zdokonalení. Zde však připadají nám slova Písma, aby nevěděla levice, co učinila pravice.

Knihovna spolková, jež přístupna jest všem členům, koncem roku 1886 měla 2386 děl v 3724 svazcích. Spisy jsou tu zábavné i vědecké.

Odbor výtvarný má svoji zvláštní knihovnu, kde jsou spisy a publikace týkající se výhradně výtvarného umění.

Vedle knihovny spravuje odbor výtvarný obsáhlý archiv, v němž některá čísla jsou vzácností. Archiv odboru hudebního jest rovněž bohatou sbírkou starších i novějších hudebních děl, jak českých, tak cizích, uchovávaných částečně v rukopise, hlavně však vyšlých tiskem.

Archiv spolkový vedle nejdůležitějších listin týkajících se spolku a vztahujících se k jeho dějinám má slušnou sbírku autografů a rukopisů českých i cizích spisovatelů a umělců. Záslužno by bylo, aby dopisy, rukopisy našich vynikajících mužů, které nebyly dosud otištěny, dány byly Umělecké Besedě.

V stručném tomto přehledu jest na místě, abychom vzpomněli vděčně mužů, kteří dílem patřili k zakladatelům Umělecké Besedy, dílem k nejlepším pracovníkům v její prospěch, těch, na jichž hrobě tráva se již zelenává. Jsou to: Jos. Wenzig, J. E. Purkyně, Vítězslav Hálek, jenž byl svého času nejenom duší literárního odboru, ale staral se také neúnavně o zlepšení hmotných poměrů, K. Sabina, Josef Barák, Petr Maixner, Karel Purkyně, Bedřich Smetana.

Zvěčnělý Wenzig byl prvním předsedou, po něm dr. Jakub Škarda, načež zvolen dr. Jan Strakatý, který předsedá až do dnešní doby. —

Naznačena jest tímto jenom v hlavních obrysech činnosť Uměl. Besedy, spolku, jehož minulosť a přítomnosť opravňují k výroku, že, když překonány jsou a přemoženy nejtěžší překážky, budoucnosť bude její nejlepší přítelkyní a ona bude národa svého vzornou dcerou, jakou snažila se býti po vši dobu svého trvání. Beseda Uměl., řídíc se zákonem, citem uměleckým a vlasteneckým, vědoma sobě, že potud národ jest svým, pokud váží si a dbá svých uměleckých památek, stála pilně na stráži, neštítila se a neobávala prací a úkolů, které poměry časové a peněžní dovolovaly jí vykonati a provésti.

Dík všem jednotlivcům, kteří nešetřili času ani nákladu a horlivě napomáhali rozvoji tohoto uměleckého spolku; je pravda, že o jejich zásluhách snad zřídka se bude mluviti po letech, že činnosť jejich splyne s pojmem spolku celého, ale vědomí, že stáli tam, kde bylo a jest třeba práce, jim vynahradilo a vynahradí, co by pochvalné slovo, nebo lesklá fráze jim mohla pověděti.

Volnosť a svobodomyslnosť v umění a v písemnictví, láska k rodné půdě, k rodnému jazyku, synovská úcta k velké matce — naší minulosti — zelenající se ratolesť naděje v lepší budoucnosť — byly vždy heslem uměleckých snah Umělecké Besedy. — Hesla tato poukazují k tomu, že jest v tomto spolku dosti místa pro všechny intence v pravdě umělecké, že jest tu místo pro každého zápasníka na poli krásného umění.

František Chalupa

Viz též Literární premie Umělecké Besedy v Praze na rok 1888. Praha : nákladem Umělecké Besedy, 1888. S. 187–193.


Schnirchův emblém Umělecké besedy

Provolání Besedy umělecké Národní listy 24.2.1863

 

 

 

Mrtvým vlastencům

Svatopluk Čech
 

Již tlíte v zemi, k níž jste láskou vřeli,

nad vámi dřímá ticho teskných dum;

jen časem v útulek váš osamělý

zní davu slavnostního ruch a šum,

když hroby vaše kvítím obsypává

a řečník slovy dojemnými vzdává

        čest mrtvým vlastencům.

 

A některému z vás již věnce nosí

jen bělovlasý kmet, druh z dávných dob,

a některému již jen oblak rosí

kdes v koutku neznámém zapadlý hrob.

Leč věřím: kdekoli váš prach se tají,

tam svity tajemné nad zemí hrají,

        jak světlo hvězdných stop.

 

To nadšení, jež zářilo vám s čela,

ten vřelý cit, jenž prsa vaše hřál,

nechť lebky ztrouchněly a srdce stlela,

i v popelu se, věřím, jiskří dál:

vždyť probuzoval kdysi mrtvé k žití

a dosud hvězdou nad námi se třpytí

        váš jasný ideál.

 

 

 

ZPĚT