Rodiče: |
Josef František Frič *
1804 †
1876
Johanna Teresia Carolina Reissová Fričová * 30.5.1809 † 26.2.1849 (25.2.) |
Sourozenci: |
Josef Václav Frič *
5.9.1829 † 14.10.1890
Abund Antonín František Frič * 4.10.1830 (5.9.?) † 22.4.1832 Prof. MUDr. Antonín Jan Frič * 30.7.1832 † 15.11.1913 Ing. Karel Jan Frič * 17.5.1834 † 12.9.1915 Johanna Marie Anna Fričová Kolářová * 12.11.1835 † 27.12.1904 Anna Antonie Fričová Fingerová * 30.6.1837 † 24.4.1916 Václav Vojtěch Frič * 14.3.1839 † 10.6.1916 Božena Karolina Fričová * 23.2.1843 † 26.11.1850 Vojtěch Frič * 8.12.1844 † 12.10.1918 Klemens Emanuel Frič * 20.1.1846 † 15.8.1846 Karolina Alžběta Fričová Veselá * 14.11.1847 † 18.1.1871 Marie Anna Ludmila Fričová Bartelmusová * 20.2.1849 † 9.8.1923 |
Manželka: |
Anna Antonie Ullmanová Fričová * 19.9.1829
† 25.2.1857
Anna Kavalírová Fričová * 18.4.1825 † 15.3.1893 dcera zakladatele sklárny v Sázavě nad Sázavou |
Děti: |
Josef Gábor Ĺudevít Frič * 8.11.1858
† 4.12.1858
Marta Karolina Václavina Fričová * 28.9.1859 † 8.10.1859
Josef
Alexandr Frič
Jan Ludvík Frič * 13.2.1863 Paříž † 21.1.1897 Božena Jana Fričová * 3.8.1865 † 12.7.1923 |
|
Syn českého vlastence a advokáta Josefa Františka Friče a už
během studia na Akademickém gymnáziu se rozhodl, že bude básníkem. V revolučním
roce 1848 byl mluvčím radikálního studentského spolku „Slávie“ a spolu s Josefem
Rittigem vedl pražské studenty na barikády. Po potlačení pražského povstání
odjel na Slovensko, kde se podílel na organizaci protimaďarského povstání. Po
návratu do Prahy založil v roce 1849 s přáteli spolek „Českomoravské bratrstvo“,
ale brzy nato byl zatčen za spoluúčast na přípravě májového spiknutí a roku 1851
odsouzen pro velezradu k 18 letům vězení. Trest si odpykával v Komárně a roku
1854 byl omilostněn. |
FRIČ, JOSEF VÁCLAV,
1829-1890 |
J. V. Frič byl synem pražského advokáta a předního vlastence J. F. Friče. Fričova rodina byla jedním ze společenských středisek českých vlastenců, a tak měl Josef Václav možnost již jako chlapec poznat výkvět českého kulturního a vlasteneckého života. Ovlivněn prostředím, ve kterém vyrůstal, se již v době studií na akademickém gymnáziu v Praze rozhodl stát básníkem, „věštcem budoucnosti a vychovatelem lidu“. Hořící touhou proslavit se prací pro vlast a přesvědčen, že je povolán k vykonání věcí velikých, byl silně ovlivněn dobovým romantismem, který se projevoval v jeho literární tvorbě i životě. V revolučním roce 1848 se Frič, tehdy student filosofie, stal mluvčím radikální části českého studentského spolku Slávie, a když vypuklo v Praze povstání, patřil spolu s Johannem Rittigem a dalšími k vůdcům studentů bojujících na barikádách v Klementinu a okolí. Po porážce povstání uprchl před hrozícím zatčením do Chorvatska. Zde vstoupil do oddílu slovenských dobrovolníků a zúčastnil se v jejich řadách výpravy na Slovensko. Začátkem roku 1849 se vrátil do Prahy. S radikálními studenty založil spolek Českomoravské bratrstvo a zapojil se do příprav povstání inspirovaného Bakuninem. Spolu s dalšími byl 10. května 1851 odsouzen pro zločin velezrady na 18 let. Lépe tak dopadli ti z Fričových přátel a spolubojovníků, kteří raději zvolili exil. Patřil k nim pozdější srbský generál František A. Zach i kníže Rudolf Thurn-Taxis, který se uchýlil do Bulharska. J. V. Frič si trest odbýval v uherské pevnosti Komárno, kde vzniklo mnoho jeho literárních děl. Amnestií v dubnu 1854 mu byl zbytek trestu prominut. Po návratu domů se Frič spolu se Sabinou marně snažili o vydávání časopisu. V roce 1855 se mu však podařilo vydat almanach Lada-Nióla, ve kterém mladí autoři (ze starších jen Němcová) manifestovali své národní a demokratické smýšlení. Byl spoluiniciátorem vytvářející se skupiny „májovců“ a autorsky i redakčně se podílel na přípravě almanachu Máj (květen 1858). V srpnu 1858 byl Frič „pro své nenapravitelné chování“ internován v sedmihradském městě Déeši. Od března 1859, když vláda vyhověla jeho žádosti o vystěhování, žil Frič více než dvacet let v emigraci. V 60. letech působil postupně v Londýně, Paříži a Berlíně a vedl neúnavný boj proti Rakousku. Doufal, že v Evropě dojde k výrazným revolučním či mocenským přeměnám, které umožní vytvoření samostatného českého státu. Proto navazoval styky s představiteli revolučního hnutí (Hercenem, Bakuninem, Kossuthem, Garibaldim, vůdci polského povstání) i evropskými státníky a snažil se je získat pro myšlenku české samostatnosti. Vyvinul také mnoho úsilí k tomu, aby seznámil veřejnost západních států se snahami pro ni téměř neznámého českého národa. Ne všechny Fričovy akce byly šťastné. Platí to především o plánu využít prusko-rakouské války v roce 1866 k vytvoření samostatného českého státu pod patronací Pruska, odmítnutém českými politiky i veřejností. Jen krátkou dobu se Fričovi dařilo vydávat časopis, jímž chtěl ovlivňovat politickou situaci doma (1861 – Čech, 1868 – Blaník). Fričovy představy a plány se ukázaly být nereálné. Beznadějnost jeho činnosti, únava, životní strádání i touha žít doma se svou rodinou přinutily Friče svůj boj vzdát. V 70. letech žil v Budapešti a Záhřebu a snažil se získat souhlas rakouské vlády k návratu domů. Podařilo se to až v roce 1880. Po návratu do Prahy se Frič setkal s prostředím, s kterým si nerozuměl. Našel zde „generace jiné, s jinými tužbami, jdoucí po jiných cestách“ (Machar). Vydával svá literární díla, která byla přijímána s rozpačitou úctou, psal do mladočeských listů, ale v politickém životě se výrazněji neuplatnil. Literární dílo J. V. Friče je velmi rozsáhlé. Nejznámější z jeho tvorby jsou čtyřsvazkové Paměti a sbírka politických básní Písně z bašty. |