Josef Abund Václav Frič * 5.9.1829 † 14.10.1890

Rodiče: Josef František Frič  * 18041876

Johanna Teresia Carolina Reissová Fričová * 30.5.1809  † 26.2.1849 (25.2.)

Sourozenci: Josef Václav Frič * 5.9.1829 † 14.10.1890

Abund Antonín František Frič * 4.10.1830 (5.9.?) † 22.4.1832

Prof. MUDr. Antonín Jan Frič * 30.7.1832 †  15.11.1913

Ing. Karel Jan Frič  * 17.5.1834 † 12.9.1915

Johanna Marie Anna Fričová Kolářová * 12.11.1835 † 27.12.1904

Anna Antonie Fričová Fingerová * 30.6.1837 † 24.4.1916    

Václav Vojtěch Frič  * 14.3.1839 † 10.6.1916

Božena Karolina Fričová * 23.2.1843 † 26.11.1850

Vojtěch Frič    * 8.12.1844 † 12.10.1918

Klemens Emanuel Frič * 20.1.1846 † 15.8.1846

Karolina Alžběta Fričová Veselá * 14.11.1847 † 18.1.1871

Marie Anna Ludmila Fričová Bartelmusová * 20.2.1849 † 9.8.1923

Manželka: Anna Antonie Ullmanová Fričová * 19.9.1829 † 25.2.1857

Anna Kavalírová Fričová * 18.4.1825 † 15.3.1893 dcera zakladatele sklárny v Sázavě nad Sázavou

Děti: Josef Gábor Ĺudevít Frič * 8.11.1858 † 4.12.1858

Marta Karolina Václavina Fričová * 28.9.1859 † 8.10.1859

Josef Alexandr Frič

* 12.3.1861
† 10.9.1945

Jan Ludvík Frič * 13.2.1863 Paříž † 21.1.1897

Božena Jana Fričová * 3.8.1865 † 12.7.1923 

 

Syn českého vlastence a advokáta Josefa Františka Friče a už během studia na Akademickém gymnáziu se rozhodl, že bude básníkem. V revolučním roce 1848 byl mluvčím radikálního studentského spolku „Slávie“ a spolu s Josefem Rittigem vedl pražské studenty na barikády. Po potlačení pražského povstání odjel na Slovensko, kde se podílel na organizaci protimaďarského povstání. Po návratu do Prahy založil v roce 1849 s přáteli spolek „Českomoravské bratrstvo“, ale brzy nato byl zatčen za spoluúčast na přípravě májového spiknutí a roku 1851 odsouzen pro velezradu k 18 letům vězení. Trest si odpykával v Komárně a roku 1854 byl omilostněn.

V roce 1858 byl opět zatčen a o rok později (1859) propuštěn pod podmínkou emigrace. Odešel do Londýna, odkud se ještě téhož roku (1859) přestěhoval do Paříže a potom do Berlína, odkud stále vedl svůj boj proti Rakousku. V 70. letech žil v Budapešti a v Záhřebu, pozvolna však nahlížel, že jeho boj nemá vyhlídky na úspěch a po návratu do Čech roku 1880 se z politického života úplně stáhl a věnoval se pouze literatuře. Podílel se také na vydání almanachu Máj.

„ …a na podzim roku 1890 doprovázeli jsme rakev jedenašedesátiletého a do sama konce horoucího osmačtyřicátníka na Vyšehrad. Nesl jsem tenkráte za jeho rakví standartu Umělecké besedy a víc než ta těžká žerď v mých rukou tížilo mne srdce pro toho dobrého, krásného člověka… Nezapomněli jsme na toho bouřliváka s pražských barikád trochu přespříliš záhy? “
Jaroslav Kvapil

 

FRIČ, JOSEF VÁCLAV, 1829-1890
Profese: spisovatel;politik;novinář;překladatel
Biografické / historiografické informace: Narodil se 5. září 1829 jako první syn pražského advokáta JUDr. Josefa Františka Friče (1804–1876) a Johany, rozené Reisové (1809–1849). Studoval na pražské filozofii, angažoval se v předrevolučním a následně revolučním dění roku 1848. Pomáhal při přípravě schůze ve Svatováclavských lázních i ve studentském výboru, vedl demonstraci s druhou peticí císaři, účastnil se druhé vídeňské delegace a za spolek Slávia také Slovanského sjezdu. V průběhu svatodušních bouří organizoval studentské povstání v Klementinu. Po prozrazení májového spiknutí byl zatčen, dva roky strávil ve vazbě na Hradčanech, roku 1851 byl odsouzen na 18 let žaláře v Komárně. Zde setrval až do vyhlášení všeobecné amnestie v květnu 1854. Jeho činnost však byla stále policejně sledována. Rok po sňatku s Annou Ullmannovou (1827–1857) ovdověl. Vzápětí se oženil s Annou Kavalírovou (1825–1893), dcerou zakladatele sázavské sklárny. V jejich domácnosti se scházeli mladí spisovatelé, pozdější skupina almanachu Máj. V srpnu 1858 byl zatčen a internován v Déesi v Sedmihradsku. V březnu 1859 podepsal revers, že se bez vědomí rakouské policie nevrátí do Prahy. Vytouženým odjezdem z Déese však teprve započalo Fričovo dvacetileté vyhnanství, během něhož se opakovaně pokoušel získat povolení k návratu do vlasti. Žil v Londýně, Paříži (1860–1867) a v Berlíně (1867–1871), přechodně také v Záhřebu (1873–1877), Římě, Budapešti, Petrohradě (1877) a Cařihradě; působil jako novinář, redaktor, zahraniční dopisovatel a překladatel. Setkal se osobně s A. I. Gercenem, K. Marxem, M. A. Bakuninem, L. A. Mierosławským, G. Garibaldim, O. Bismarcem ad. Z domova ho výrazně podporovali finančně i organizačně zejména bratři Karel (1834–1915), Václav (1839–1916) a Vojtěch (1844–1918). Manželka Anna s ním žila v Paříži až do roku 1867, poté se se třemi dětmi, Josefem (1861–1945), Janem (1863–1897) a Boženou (1865–1923), vrátila do Čech. V 70. letech působil Frič jako zpravodaj a dopisovatel v Pešti, v Záhřebu a v Cařihradu, především díky podpoře svých přátel a příznivců, Jana Stanislava Skrejšovského (1831–1883) a Vratislava Kazimíra Šembery (1844–1891), kteří se zasazovali o rehabilitaci Friče v očích české veřejnosti. Právě Skrejšovský vymohl roku 1879 souhlas rakouské vlády s oficiálním návratem Friče do Prahy. Po návratu do vlasti nacházel jen málo pochopení pro svou veřejnou a kulturní činnost, obtížně sháněl nakladatele i abonenty pro své Sebrané spisy i Paměti. Věnoval se práci pro Uměleckou besedu a Matici divadelní, byl aktivním členem různých spolků a sdružení. Zabýval se divadelní kritikou, redigoval divadelní periodika a přispíval do mnohých literárních i humoristických časopisů. Roku 1889 kandidoval za mladočechy ve sněmovních volbách, následující vývoj strany ho však zklamal. Zemřel 14. října 1890, pohřben je na Vyšehradě. Manželka Anna ho přežila o necelé tři roky. Syn Josef se zabýval biologií a syn Jan chemií a fyzikou, společně založili firmu na výrobu měřicích přístrojů a vybudovali malou observatoř. Dcera Božena byla klavíristka, především díky její péči se zachoval rodinný archiv. Literární a publicistické tvorbě se Frič věnoval celý život. Psal subjektivní lyriku, politicky angažované a vlastenecké verše i výpravné básně s historickými náměty, které shrnul do dvou souborů – ženevský Výbor básní (1861) a Různé básně (1880). Jeho drobné povídky, tendenční a sociální novely a historické obrazy (souborně pod názvem Povídky a fantazie, 1879, 1880) nalezly ohlas až u ruchovsko-lumírovské generace. Vedle početných překladů divadelních her psal také vlastní dramata, především s náměty ze slovanské historie a národních pověstí. Přispíval do čtyř desítek periodik nejrůznějších tematických okruhů a zaměření, od rozsáhlých odborných studií přes politické úvahy a zprávy až po povídky, básně či drobné anekdoty. Významným pandánem k Fričovu beletristickému dílu jsou jeho Paměti do třiceti let (1886–1887) a také rozsáhlá korespondence, deníky a zápisníky.
 
Charakteristika knižní sbírky: Soubor svazků vedený pod jménem zakladatele knihovny, Josefa Václava Friče, je početný a velice různorodý. Jádro tvoří spisovatelova osobní sbírka knih, periodik, sešitů a brožur, které jednak sám napsal či přeložil a vydal, jednak koupil či dostal darem. V období od devadesátých let devatenáctého století po začátek druhé světové války byl fond postupně obohacován jednak dědici knihovny, jednak pořadateli Fričovy pozůstalosti – zejména archivářkou Olgou Zieleckou (1876–1948). Společně s jejími příspěvky se knihovna rozrostla ještě o svazky darované veřejností a spřízněnými osobami, které reagovaly na výzvu o poskytnutí dobových dokumentů, které by pomohly doplnit zpracovávanou spisovatelovu pozůstalost. -- Fričova knihovna obsahuje soudobou i novější beletrii (od rozsáhlejších edičních řad klasiků po opravdové rarity), drobné politické brožury a sešity, soubory výstřižků a tematické konvoluty, sebrané ročníky časopisů (nebo jen vybraná čísla obsahující Fričovy příspěvky), noviny, paměti, výbory a antologie, odborné monografie, jazykové a výkladové slovníky, dějiny a příručky, studie a pojednání, almanachy, ročenky a seznamy, mapy, průvodce, ale i rukopisy a strojopisy. Společně s převažující češtinou se ve Fričově knihovně v nemalé míře vyskytují exempláře psané německy (většinou tištěné frakturou), francouzsky, anglicky, polsky a rusky; méně též italsky, srbochorvatsky a slovensky.

Charakteristika dokumentární sbírky: Osobní fond v rozsahu 165 kartónů, 1842 - 1890. -- Doklady a) vlastní; b) cizí (sbírka 129 úmrtních oznámení). -- Korespondence a) přijatá (J. Arbes, M. Bakunin, J. Čelakovský, Fričové, A. Gercen, bří Grégrové, S. B. Hroboň, M. Jókai, A. Kavalírová, J. L. Kober, L. Kossuth, E. Krásnohorská, J. I. Kraszewski, B. Krawc, M. Leskov, B. Němcová, J. Neruda, J. Otto, S. N. Pinkas, J. E. Purkyně, A. N. Pypin, K. Sabina, J. S. Skrejšovský, K. Světlá, V. K. Šembera, V. Šnajdr, I. S. Turgeněv); b) odeslaná; c) cizí. -- Rukopisy a) vlastní (články, řeči, zápisníky, Paměti); b) cizí (opisy korespondence J. V. Friče a Pamětí). -- Tisky. -- Výstřižky. -- Varia (hmotné památky). Neuspořádáno.

Charakteristika umělecké sbírky:Portrétní zobrazení Josefa Václava Friče, jehož autorem je Karel Javůrek (1815 – 1909), se nachází v oddělení starších dějin českých Historického muzea NM. – 1. Portrét Josefa Václava Friče. Autor: Karel Javůrek. Místo vzniku: Praha. Datace: 1855. Technika: Olejomalba na papíře. Rozměr: 48 x 41,8 cm. Lokace: Národní muzeum, Oddělení straších dějin českých, inv. čís. H2-196 364. Foto: Jan Rendek. Pozn.: viz Lubomír Sršeň, Malované drobné portréty. Sbírka oddělení starších českých dějin Národního muzea. Praha (Národní muzeum – Lika Klub) 2013, s. 203–204 (čís. kat. 190).

Charakteristika umělecké sbírky:Soubor podobizen, mobilií, osobních a rodinných památek. 400 inv. č. -- Zkatalogizováno částečně.

Lokace knižní sbírky: Roku 1945 odkázal dr. Josef Frič (syn J. V. Friče) rodinný archiv Národnímu muzeu (z daru bylo výslovně vyňato několik, zejména rodinných, památek). V roce 1963 byl původně ucelený soubor katalogizován a uložen v Národním muzeu v Praze, zároveň z něj však byla vyjmuta část vzácnějších exemplářů (především obrozenecké tisky, periodika a brožury tištěné v zahraničí, svazky obsahující větší množství vpisků, drobných kreseb a provenienčních značek), které byly včleněny do Fričovy pozůstalosti (146 kartonů), uložené v Literárním archivu Památníku národního písemnictví (mobiliář Fričovy pozůstalosti uložen v Uměleckých sbírkách PNP). V roce 1967 byla knihovna přestěhována do zámeckého archivu v Peruci, roku 1996 přesunuta do depozitárního komplexu Terezín II. (definitivně umístěna pak roku 2010).

Literatura: 
Národní autority ČR
Knihovny významných českých osobností
Literární archiv Památníku národního písemnictví
Umělecké sbírky. Průvodce po fondech.
CVEJN, Karel (ed.). J. V. Frič v dopisech a denících. Praha: Československý spisovatel, 1955.
Frič, Josef Václav. In: FORST, Vladimír (red.). Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce: 1. svazek A–G. Praha: Academia, 1985. s. 748–752.
HESOVÁ, Petra. Osobní knihovna Josefa Václava Friče: Poznámky na okraj. In Sborník Národního musea v Praze: Řada C - Literární historie. Praha: Národní muzeum, 2013, sv. 58, 3-4, s. 66-70.
KHEL, Richard a JAKŠOVÁ, Jana (eds.). Knihovna Josefa Václava Friče: bibliografický soupis. Praha: Národní muzeum, 1965.
POHORSKÝ, Miloš (red.). Dějiny české literatury III. Literatura druhé poloviny devatenáctého století. Praha: ČSAV, 1961.
VODIČKA, Felix (red.). Dějiny české literatury II. Literatura národního obrození. Praha: ČSAV, 1960.
ZIELECKÁ, Olga. Rodokmen Josefa Václava Friče 1829–1890 a Anny rodem Kavalírové 1825–1893. Praha: Olga Zielecká, 1938.
ŽÁČEK, Václav. Josef Václav Frič. Praha: Melantrich, 1979.

 

J. V. Frič byl synem pražského advokáta a předního vlastence J. F. Friče. Fričova rodina byla jedním ze společenských středisek českých vlastenců, a tak měl Josef Václav možnost již jako chlapec poznat výkvět českého kulturního a vlasteneckého života. Ovlivněn prostředím, ve kterém vyrůstal, se již v době studií na akademickém gymnáziu v Praze rozhodl stát básníkem, „věštcem budoucnosti a vychovatelem lidu“. Hořící touhou proslavit se prací pro vlast a přesvědčen, že je povolán k vykonání věcí velikých, byl silně ovlivněn dobovým romantismem, který se projevoval v jeho literární tvorbě i životě.

V revolučním roce 1848 se Frič, tehdy student filosofie, stal mluvčím radikální části českého studentského spolku Slávie, a když vypuklo v Praze povstání, patřil spolu s Johannem Rittigem a dalšími k vůdcům studentů bojujících na barikádách v Klementinu a okolí. Po porážce povstání uprchl před hrozícím zatčením do Chorvatska. Zde vstoupil do oddílu slovenských dobrovolníků a zúčastnil se v jejich řadách výpravy na Slovensko. Začátkem roku 1849 se vrátil do Prahy. S radikálními studenty založil spolek Českomoravské bratrstvo a zapojil se do příprav povstání inspirovaného Bakuninem. Spolu s dalšími byl 10. května 1851 odsouzen pro zločin velezrady na 18 let. Lépe tak dopadli ti z Fričových přátel a spolubojovníků, kteří raději zvolili exil. Patřil k nim pozdější srbský generál František A. Zach i kníže Rudolf Thurn-Taxis, který se uchýlil do Bulharska.

J. V. Frič si trest odbýval v uherské pevnosti Komárno, kde vzniklo mnoho jeho literárních děl. Amnestií v dubnu 1854 mu byl zbytek trestu prominut.

Po návratu domů se Frič spolu se Sabinou marně snažili o vydávání časopisu. V roce 1855 se mu však podařilo vydat almanach Lada-Nióla, ve kterém mladí autoři (ze starších jen Němcová) manifestovali své národní a demokratické smýšlení. Byl spoluiniciátorem vytvářející se skupiny „májovců“ a autorsky i redakčně se podílel na přípravě almanachu Máj (květen 1858).

V srpnu 1858 byl Frič „pro své nenapravitelné chování“ internován v sedmihradském městě Déeši. Od března 1859, když vláda vyhověla jeho žádosti o vystěhování, žil Frič více než dvacet let v emigraci. V 60. letech působil postupně v Londýně, Paříži a Berlíně a vedl neúnavný boj proti Rakousku. Doufal, že v Evropě dojde k výrazným revolučním či mocenským přeměnám, které umožní vytvoření samostatného českého státu. Proto navazoval styky s představiteli revolučního hnutí (Hercenem, Bakuninem, Kossuthem, Garibaldim, vůdci polského povstání) i evropskými státníky a snažil se je získat pro myšlenku české samostatnosti. Vyvinul také mnoho úsilí k tomu, aby seznámil veřejnost západních států se snahami pro ni téměř neznámého českého národa. Ne všechny Fričovy akce byly šťastné. Platí to především o plánu využít prusko-rakouské války v roce 1866 k vytvoření samostatného českého státu pod patronací Pruska, odmítnutém českými politiky i veřejností. Jen krátkou dobu se Fričovi dařilo vydávat časopis, jímž chtěl ovlivňovat politickou situaci doma (1861 – Čech, 1868 – Blaník).

Fričovy představy a plány se ukázaly být nereálné. Beznadějnost jeho činnosti, únava, životní strádání i touha žít doma se svou rodinou přinutily Friče svůj boj vzdát. V 70. letech žil v Budapešti a Záhřebu a snažil se získat souhlas rakouské vlády k návratu domů. Podařilo se to až v roce 1880. Po návratu do Prahy se Frič setkal s prostředím, s kterým si nerozuměl. Našel zde „generace jiné, s jinými tužbami, jdoucí po jiných cestách“ (Machar). Vydával svá literární díla, která byla přijímána s rozpačitou úctou, psal do mladočeských listů, ale v politickém životě se výrazněji neuplatnil.

Literární dílo J. V. Friče je velmi rozsáhlé. Nejznámější z jeho tvorby jsou čtyřsvazkové Paměti a sbírka politických básní Písně z bašty.

 

 Hlavní stránka