JUDr. Alois Pravoslav Trojan

JUDr. Alois Pravoslav Trojan
* 2. 4. 1815 Knovíz u Slaného, † 9. 2. 1893 Praha

JUDr. Alois Pravoslav Trojan - český politik a právník.

Trojan, od studentských let nadšený a obětavý vlastenec, byl před r. 1848 znám především svou činností v Průmyslové jednotě, kde byl vedle Riegra hlavním českým mluvčím a kde také 'rád řečnil'. Spoluzakládal s Janem Arnoldem a F. L. Riegrem Měšťanskou besedu - společenské reprezentační středisko (první nepovolený pokus 12.11.1844, druhý úspěšný pokus podán 21.1.1845, povoleno 18.7.1845, zakládací schůze 12.10.1845, jednatelem František Augustin Brauner).

 

 

Svatováclavské lázně s nacházely v místech dnešní Václavské ulice pod Karlovým náměstím

 

Svolavatelé schůze, která měla dne 11. března 1848 projednat jednotlivé požadavky petice císaři, když hledali hlavního řečníka, který by odůvodnil jejich požadavky, obrátili se (po odmítnutí F. A. Braunera) na Aloise P. Trojana. Trojan zprvu váhal a vyžádal si hodinu času na rozmyšlenou. Byl úředníkem prokuratury, schůze nebyla úřadům hlášena a kolem jejího uspořádání kolovalo v Praze mnoho, často i divokých pověstí. Odvážně však nabídku přijal. Stal se hlavní osobou oné památné schůze pražského lidu, a vstoupil tak přímo do středu rušného politického života revoluce 1848-49. Byl zvolen členem Svatováclavského výboru a obou českých deputací vyslaných k císaři. Zúčastňoval se práce Národního výboru. Podílel se na formulaci kabinetního listu ze dne 8.4.1848. V červenci vstoupil jako poslanec do říšského sněmu a až do jeho rozpuštění patřil - spolu s Palackým, Riegrem, ale i Vilémem Gablerem a dalšími - mezi aktivní členy české delegace.

V roce 1856 se stal notářem v Rakovníku a působil zde až do roku 1880, kdy se vrátil do Prahy. Když po pádu Bachova absolutismu došlo k oživení českého politického života, byl zvolen poslancem zemského sněmu (1861) a ve volbách roku 1867 (i třech dalších) poslancem říšské rady. Při rozdvojení českého politického tábora (1874) se připojil k menšině mladočeských poslanců, kteří podporovali obeslání zemského sněmu, ale vůči říšské radě podporoval pasivní rezistenci. Poctivostí i neohrožeností při hájení národních zájmů si získal všeobecnou úctu a po smrti K. Sladkovského stanul formálně v čele mladočeské strany. Zůstával věrný Sladkovského politice „jednoty v různosti“, která zachovávala společný poslanecký klub obou českých stran. Když v lednu 1888 vytvořili mladočeští poslanci vlastní poslanecký klub, Trojan do něho nevstoupil, a tím se vlastně formálně ocitl v táboře staročechů. Postavil se však proti punktacím (1890) a ve volbách v březnu 1891 kandidoval na Novém Městě pražském (již jako šestasedmdesátiletý) opět pod mladočeským praporem proti vůdci staročechů a svému příteli z mládí F. L. Riegrovi, kterého ve volbách porazil.

 

Pocházel z rodiny rolníka a mlynáře Václava Trojana (1780–1857). Studoval gymnázium ve Slaném a Praze, roku 1838 dokončil práva na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze a nastoupil do státních služeb. Nejprve pracoval u magistrátu v Litoměřicích, spojeného s trestním soudem, a po složení soudcovských zkoušek u královské dvorní prokuratury v Praze. Tam se zapojil do českého kulturního života. Jeho přáteli byli například Karel Hynek Mácha, František Ladislav Rieger nebo Antonín Strobach.

Pracoval v Jednotě pro povzbuzení průmyslu v Čechách, kde spolu s ním působil například Jan Perner a kde spolu s Antonínem Strobachem a Františkem Ladislavem Riegrem reprezentovali etnickou českou menšinu. Pořádal sbírku na založení české průmyslové školy. Spolupořádal druhý český ples (1842) a byl jedním ze zakladatelů Měšťanské besedy (1845).

V revolučním roce 1848 byl důležitým organizátorem schůze ve Svatováclavských lázních (11. března). Patřil tehdy spolu s Františkem Augustem Braunerem k hlavním mluvčím pražského měšťanstva. V samotný den schůze ve Svatováclavských lázních se ovšem Brauner ze zdravotních důvodů omluvil a Trojan tak byl tím, kdo veřejnosti prezentoval Braunerem stylizovaný návrh s požadavky na ústavní, státoprávní a národnostní svobody. Na základě námětů veřejnosti bylo rozhodnuto petici ještě podrobit dodatečnému doplnění, přičemž Trojan zasedl i ve zvoleném redakčním výboru (takzvaný Svatováclavský výbor), jenž se později stal trvalým orgánem.

19. března 1848 odjel v rámci osmnáctičlenné české delegace do Vídně. Odpověď panovníka byla vstřícná, ale v státoprávních otázkách nezávazná. Po příjezdu do Prahy, kde se mezitím veřejné mínění radikalizovalo, proto Trojan a další předáci delegace čelili kritice od Braunera za údajně pasivní přístup. Brauner následně spoluredigoval nové znění petice, v níž akcentoval státoprávní požadavky. I nyní se Trojan zúčastnil cesty s deputací do Vídně. Jejím výsledkem byl první kabinetní list (císařský patent) z 8. dubna, který se z části zakládal na Trojanových návrzích. František Palacký mu v té době správně předpověděl, že vstoupí do českých dějin.

Trojan se účastnil Slovanského sjezdu v Praze ve dnech 2. až 12. června 1848. V atmosféře radikalizace a protirakouské agitace věcně navrhoval nutnost přípravy pro práci slovanských poslanců v utvářejícím se novém rakouském zákonodárném sboru Říšského sněmu. Ve volbách roku 1848 pak byl sám zvolen na rakouský ústavodárný Říšský sněm. Zastupoval volební obvod Velvary v Čechách. Uvádí se jako úředník komorní prokuratury. Patřil ke sněmovní pravici. Zapojil se významně do sněmovních debat, například do diskuzí konaných od srpna 1848 ohledně zrušení poddanství, kde předložil místo Braunera (opět dočasně nepřítomen jednání) obsáhlejší pozměňovací návrh. Jako jeden z hlavních českých politiků formoval postoj Čechů k vídeňské vládě, který byl zpočátku vstřícný. A Češi zůstávali na straně vlády i během nastupujícího podzimu, kdy vláda spustila vojenskou intervenci proti revolučním Uhersku. Trojan se tehdy účastnil řečnických soubojů s představiteli německorakouské liberální levice v čele s Ludwigem von Löhnerem a Aloisem Borroschem. Češi v této fázi na sněmu reprezentovali spíše konzervativní pravici a čelili kritice od radikálních demokratů za reakční přístup. Na svou obhajobu ale zdůrazňovala národnostně-emancipační charakter chorvatské revolty proti Maďarům. Na Říšském sněmu setrval i po jeho přestěhování do Kroměříže až do jeho následného rozpuštění.

Kromě členství v Národním výboru se v této době stal i čestným měšťanem Prahy. Roku 1849 byl pro účast na revoluci zatčen, ale zanedlouho jako nevinný propuštěn. Karel Havlíček Borovský ho na konci roku ocenil v Národních novinách.

V období Bachova neoabsolutismu nebyl přímo politicky aktivní. V prosinci roku 1856 byl jmenován notářem v Rakovníku a brzy se tam stal významnou osobností. Roku 1864 byl poprvé zvolen do městského zastupitelstva a nedlouho poté i do městské rady. Krátce nato byl zvolen také do okresního zastupitelstva a posléze se stal okresním starostou. V této funkci působil v letech 1868–1881 a zajistil vybudování okresní nemocnice, okresních silnic, podporoval reálku a angažoval se v mnoha hospodářských a kulturních spolcích. Podílel se i na odstraňování následků katastrofální povodně z 25. května 1872. V Rakovníku v letech 1867–1870 žila v Trojanově rodině Havlíčkova dcera Zdeňka.

Do vysoké politiky se vrátil po roce 1860, kdy po otřesu vládního režimu kvůli prohrané druhé italské válce za nezávislost nastoupilo Rakousko opět na cestu ústavní, parlamentní vlády.

V roce 1861 byl zvolen do Českého zemského sněmu za okresy Dobříš a Příbram. Zemský sněm ho následně zvolil poslancem Říšské rady (celostátní zákonodárný sbor, tehdy ještě nevolen přímo, ale tvořen delegáty jednotlivých zemských sněmů), kde reprezentoval kurii venkovských obcí, obvod Smíchov atd. V srpnu 1868 patřil mezi 81 signatářů Státoprávní deklarace českých poslanců, v níž česká politická reprezentace odmítla centralistické směřování státu a hájila české státní právo. Do Říšské rady byl zvolen i v roce 1867, ale kvůli politice pasivní rezistence, kterou tehdy praktikovala česká politická reprezentace z důvodů nesouhlasu s ústavním směřováním monarchie, mandát podobně jako ostatní čeští poslanci nepřevzal. Zánik jeho mandátu zemského a tudíž i říšského poslance byl ohlášen 26. září 1868. Analogicky postupoval po zvolení v roce 1871 (zvolen za kurii venkovských obcí v Čechách). Nedostavil se do sněmovny, proto jeho mandát 23. února 1872 byl prohlášen za zaniklý. Na zemském sněmu zasedal do roku 1871.

V prvních přímých volbách do Říšské rady roku 1873 Trojan získal mandát poslance za kurii venkovských obcí, obvod Příbram, Hořovice, Rokycany atd. Z politických důvodů se zase nedostavil do sněmovny, čím byl jeho mandát prohlášen za zaniklý. Opakovaně pak byl do sněmovny volen a opakovaně odmítal nastoupit výkon funkce (v doplňovací volbě zvolen za kurii venkovských obcí v obvodu Smíchov, Zbraslav, Rakovník a následně za městskou kurii v obvodu Karlín). Dosud patřil Trojan k Národní straně, která sdružovala všechny české národně a státoprávně orientované měšťanské politiky. V této době ale již politika pasivní rezistence, kterou razil faktický vůdce této strany František Ladislav Rieger, čelila rostoucím pochybám. Nešlo ani tak o otázku účasti na Říšské radě, jejíž bojkot byl široce akceptován, ale o to, zda analogicky postupovat i v případě uplatňování mandátů na Českém zemském sněmu. 24. listopadu 1873 se konala společná schůze českých poslanců sněmu, na které Rieger prosadil totální bojkot i v případě zemského zákonodárného sboru. Jenže hlasování bylo poměrně těsné (47 : 35 hlasům) a druhého dne 28 poslanců vypracovalo samostatné prohlášení, kterým demonstrativně vrátili své mandáty voličům s odůvodněním, že rozhodnutím z předchozího dne tyto mandáty pozbyly svého účelu a že byly původně přijaty s úmyslem, aby skutečnou činností na sněmu přispěli svému národu. Mezi těmito 28 nespokojenými poslanci byl i Trojan. Národní strana označila zmíněné politiky za rozkolníky. Historik Otto Urban tento moment považuje za počátek oficiálního zrodu nové politické strany, která se v krátce době ustavila jako Národní strana svobodomyslná, zvaná též mladočeská, zatímco Národní strana představovala staročeský proud. V roce 1874 patřil Trojan mezi sedm mladočeských poslanců, kteří vstoupili na Český zemský sněm (setrval na něm pak až do smrti v roce 1893). Na podzim 1874 pak opětovně byl v doplňovacích volbách zvolen jako jeden ze tří mladočechů (kromě něj ještě Karel Sladkovský a Eduard Grégr) i na Říšskou radu, kde ovšem na rozdíl od českého sněmu mandát nevykonával, nicméně přednesl předtím radě samostatně mladočeské zdůvodnění neúčasti. V lednu 1875 byl pro absenci zbaven mandátu.

Změna v české taktice nastala roku 1879, kdy se Češi (mladočeši i staročeši) aktivně zapojili do parlamentní práce a spolu se zástupci Poláků a německých konzervativců utvořili dlouhodobou provládní většinu (vláda Eduarda Taaffeho). V roce 1879 tedy Trojan odešel z Rakovníku, a převzal mandát poslance, který získal ve volbách do Říšské rady roku 1879 (kurie venkovských obcí, obvod Smíchov, Zbraslav, Unhošť).

Po volbách v roce 1879 se na Říšské radě připojil k Českému klubu (jednotné parlamentní zastoupení, do kterého se sdružili staročeši, mladočeši, česká konzervativní šlechta a moravští národní poslanci). Předsedou klubu se stal Rieger. S 54 poslanci šlo o jednu z nejsilnějších sněmovních frakcí. Trojan zasedl v pětičlenném předsednictvu klubu. Formálním předsedou mladočechů byl tehdy ještě stále Karel Sladkovský, ale pro jeho nemoc již faktické vedení převzal Trojan. Oficiálně se předsedou strany stal v březnu 1880. Vláda sice Čechům hned zpočátku splnila některé požadavky (zejména přijala takzvaná Stremayrova jazyková nařízení, která zaváděla ve vnějším úředním styku češtinu jako plnohodnotný úřední jazyk), Trojan ale jménem mladočechů naléhal na rychlé splnění dalších požadavků. V této době přitom dočasně specifická mladočeská politika vymizela a obě větve českého národně-liberálního hnutí postupovaly podobně v rámci jednotného parlamentního Českého klubu. Trojan byl založením podle Otty Urbana staročechem mezi mladočechy a mladočechem mezi staročechy a na rozdíl od bratří Grégrů neměl tendence k radikálně demokratickému pojetí politiky (usiloval o zmírňování rozporů mezi oběma stranami, zakládal český státoprávní klub a po celou dobu byl jeho místopředsedou). Právě Eduard a Julius Grégrové byli v té době hlasitějšími kritiky některých aspektů provládní české politiky pod vedením Riegra. V roce 1883 ale sám Trojan figuroval ve významném sporu uvnitř české politické reprezentace, když jako jeden ze tří poslanců odmítal vládní návrh školské reformy. Ta jednak posilovala vliv církví na vzdělávací soustavu (šlo o zájem německých konzervativců coby hlavní koaliční síly) a navíc doporučovala výuku němčiny i na neněmeckojazyčných ústavech, aniž by analogicky prosazovala výuku češtiny nebo slovinštiny na jazykově německých školách. Když pak Říšská rada o předloze jednala, byl ovšem Trojan kvůli nemoci nepřítomen. Proti nakonec hlasoval jen jeden český koaliční poslanec, František Tilšer a zákon prošel.

Opětovně byl do předlitavského parlamentu zvolen ve volbách do Říšské rady roku 1885 (kurie venkovských obcí, obvod Smíchov, Zbraslav). Jako člen parlamentního Českého klubu se uvádí i po volbách v roce 1885. Jednotná česká kandidátka tehdy zahrnovala jen několik málo mladočechů a Rieger naznačoval, že mladočešství jako samostatná politická síla je na cestě k zániku. Trojan sám byl tehdy hodnocen jako loajální člen Českého klubu. V následujících letech ale zejména bratři Grégrové oživili aktivní samostatnou mladočeskou agitaci. Trojan se v dubnu 1887 zúčastnil 4. sjezdu mladočeské strany, kde byla její činnost fakticky znovu aktivizována a kde byl nastolen ostřejší provládní kurz (roku 1888 ale Trojan odmítl přestoupit do samostatného poslaneckého klubu mladočechů a nadále hájil spíše jednotu v různosti obou proudů české politiky). Prestiží staročechů a Riegra tehdy otřásaly některé skandály jako takzvaná drobečková aféra (Riegrův údajný výrok o tom, že „Když se nám nepodařilo vymoci svá práva jedním rázem, pasivním odporem, musíme je nyní sbírati po drobtech, a kdybychom ty drobty sbírati měli pod stolem.“) a hlavně punktace, tedy česko-německé usmiřovací rozhovory z roku 1890. Právě během punktací se mladočeši zviditelnili ostrým nesouhlasem s údajně pro Čechy nevýhodnou dohodou, jíž dojednal Rieger. Trojan tehdy zpočátku setrvával loajálně v převážně staročeském parlamentním klubu. Teprve koncem roku 1890 se sblížil s mladočeskou opozicí a fakticky podruhé vstoupil do mladočeské strany. Tehdy se definitivně postavil proti svému dlouholetému příteli Riegrovi.

Ve volbách do Říšské rady roku 1891 byl za mladočechy zvolen do vídeňského parlamentu. Šlo přitom o volby, v nichž mladočeši drtivým způsobem porazili dosavadní staročeskou honoraci. Trojan byl zvolen za městskou kurii v obvodě Praha-Nové Město, kde jeho protikandidátem byl sám předseda staročeské strany František Ladislav Rieger. Trojanova výhra tak symbolicky dokládala rozvrat staročeských pozic. Historik Otto Urban ovšem podotýká, že mladočech Trojan byl paradoxně o tři roky starší nez Rieger. Větší roli v české politice již tehdy nehrál. Ve vídeňském parlamentu zasedal Trojan až do své smrti roku 1893. Pak ho nahradil v poslanecké lavici Václav Šamánek.

Trojan se účastnil většiny českých národních iniciativ. Navenek prosazoval práva českého království a jazyka, doma kulturu a vzdělanost jako nezbytné předpoklady. V nekrologu z roku 1893 je uváděno, že usiloval o občanskou svobodu, rovnost a pokrok, prosazoval založení české univerzity (tj. rozdělení Karlo-Ferdinandovy university na českou a německou část) a byl jednatelem Sboru pro vystavění Národního divadla. Působil v Národní jednotě severočeské, která prosazovala práva české menšiny v německy mluvících oblastech, a byl jedním z ředitelů Hypoteční banky Království českého. V prosinci 1887 získal řád železné koruny III. třídy jako nejstarší člen pražské notářské komory a za zásluhy v právní oblasti. V říšské radě i českém sněmu využíval své znalosti práva a venkovského života. Byl autorem řady právních článků v časopisech. Samostatně vydal Zákon o sýpkach obecných a fondech peněžných k nim příslušících v Království českém.

Pohřben je na Vyšehradském hřbitově. Současníci, včetně politických odpůrců, mu po smrti vyslovili úctu. Vedle konkrétních zásluh připomněli i jeho lidumilnost a skromnost.

 

 

 

 
 
 

Politik A. P. Trojan

Tento text je zkrácenou verzí části projevu Mgr. Zdeňka Víška, učitele dějepisu na Obchodní akademii ve Slaném, který byl přednesen v rámci cyklu Slánské rozhovory 2007 (Rakovnicko – Slánsko) dne 9. října 2007 v galerii Vlastivědného muzea.

Alois Pravoslav Trojan, budoucí významný český politik, se narodil 2. dubna 1815 v Knovízi u Slaného v rodině mlynáře Václava Trojana a jeho manželky Marie, rozené Durasové. Jméno Pravoslav si ve shodě s tehdejší vlasteneckou tendencí připojil ke svému občanskému jménu až ve 40. letech 19.století.

Alois Trojan ve Slaném absolvoval nižší gymnázium, které se tehdy nacházelo v budově dnešního Vlastivědného muzea. Bez nadsázky lze říci, že slánská gymnaziální léta významně předurčila životní cestu Aloise Trojana. Roku 1831 zahájil studium na pražském staroměstském gymnáziu, o čtyři léta později se přihlásil na universitě v Praze ke studiu práv, jež Alois Trojan zakončil roku 1838.

Již v době svých pražských středoškolských studií se Alois Trojan seznámil s budoucími významnými českými osobnostmi, tehdy však zcela neznámými mladíky – například s pozdějším politickým vůdcem Františkem Ladislavem Riegrem či pražským purkmistrem z roku 1848 Antonínem Strobachem.

Tehdy Trojan navázal rovněž přátelství s Karlem Hynkem Máchou. Na podzim roku 1836 Mácha přijal místo koncipienta v litoměřické kanceláři Trojanova strýce Josefa Durase, rodáka z Jemník u Slaného. Cenným svědectvím o vztahu Máchy a Aloise Trojana jsou mimo jiné i četné dopisy, které Karel Hynek Mácha zasílal na podzim roku 1836 z Litoměřic do Prahy.

Například v listě rodičům a své dívce Lori ze dne 9. října 1836 mimo jiné Mácha uvádí: „Pan justiciér je u tabule, paní mě posílá na procházku, já ale sedím doma, tj. v kanceláři. Až to psaní přečtou, tak dojdou k panu Strobachovi, že ho dám prosit, aby řekl panu Aloisovi Trojanovi, aby jim dal ty věci, co má poslat do Litoměřic, že to sem s mýma věcma pošlou, aby mi psali oba dva, pan Trojan i pan Strobach.“

O Trojanovi se Mácha zmiňuje i v dopise z 21. října a oba „Pány Trojany“ – tj. Aloise i jeho bratrance Františka Břetislava, nechal Karel Hynek Mácha pozdravovat i ve svém posledním listě z Litoměřic, odeslaném 2. listopadu 1836. O tři dny později největší český básník v Litoměřicích zemřel.

Trojanův strýc Josef Duras, který tak zcela nezáměrně vstoupil do dějin české literatury 19. století, působil v Litoměřicích ještě dalších dvacet let. Po jeho smrti roku 1856 se Alois Pravoslav Trojan stal poručníkem jeho čtyř dětí.

Roku 1841 Alois Trojan vstupuje jako konceptní praktikant u královské komorní prokuratury v Praze do vládních služeb. Pozice rakouského státního úředníka však nebyla v rozporu s jeho vlasteneckým přesvědčením a počátkem 40. let se v Praze stává jedním z významných představitelů národního života. Byl například organizátorem druhého českého plesu v Praze (1842), podílel se na činnosti Průmyslové jednoty a roku 1845 stál u zrodu Měšťanské besedy, která sehrála významnou roli v procesu politického dozrávání českého měšťanstva před rokem 1848.

Na jaře 1848 nastává vrchol Trojanovy politické činnosti. Třebaže byl rakouským státním úředníkem, neváhal se aktivně zapojit do příprav první české politické schůze, která se konala v pražských Svatováclavských lázních 11. března 1848. Alois Trojan zde přečetl petici pražských občanů, jež požadovala zásadní politické reformy – zrušení poddanství na venkově, zrušení cenzury, spravedlivé postavení českého národa a českého království v rámci rakouské monarchie. Tohoto dne se vlastně zrodila moderní česká politika, která začala vyjadřovat zájmy neprivilegovaných společenských vrstev – rolníků, řemeslníků, obchodníků a příslušníků inteligence.

Význam působení Aloise Trojana v době revoluce 1848 ocenil Ottův slovník naučný: „Nejpamátnější a nejdůležitější činnost jeho spadá do roku 1848. Trojan byl duší historické schůze konané 11. března v lázních Svatováclavských, kde jako státní úředník nestrachoval se čísti petici, v níž národ český dovolával se svobod politických a rovného práva s národy ostatními v Rakousku… Trojan zvolen za poslance na sněm království českého a na zákonodárný sněm do Vídně a Kroměříže, kde náležel k nejčinnějším členům pravice slovanské. Na radě říšské usiloval o to, by země koruny svatováclavské jako samostatná skupina v říši rakouské nabyly místa právoplatně zabezpečeného.“

V březnu 1849 byl však kroměřížský sněm na rozkaz nového rakouského císaře Františka Josefa I. vojskem rozehnán. Po porážce revoluce byli mnozí představitelé české politiky vystaveni postihům i represím. Za nejasných okolností byl roku 1849 zatčen i Alois Trojan a obviněn z dnes již blíže neznámého trestného činu. Po čase byl však propuštěn jako nevinný. Na obranu uvězněného Trojana v Národních novinách 13. prosince 1849 Karel Havlíček Borovský uvedl: „Všichni, kteří tohoto muže od jeho mladictví znají, přesvědčili se nejednou o jeho šlechetné a poctivé povaze, o jeho upřímné obětavosti, s kterou vždy, nehledě na žádný zisk a na žádnou oběť, usiloval o dobro naší vlasti. A já sám, pisatel tohoto, již po více let stoje s ním v užším přátelském svazku, měl jsem nejednou příležitost nejen ze slov i z činův, a to nejen veřejných, nýbrž i nejsoukromějších, přesvědčiti se nevývratně o jeho šlechetné povaze.“

Přátelské kontakty Havlíčka a Trojana pokračovaly i v pozdějších letech - například Alois Trojan se setkal s Karlem Havlíčkem po jeho návratu z Brixenu roku 1855 a 1. srpna 1856 se zúčastnil Havlíčkova pohřbu, který se stal skrytou manifestací proti tehdejšímu policejnímu režimu.

K velmi závažné změně v osobním a profesním životě Aloise Pravoslava Trojana dochází na podzim roku 1856, kdy byl jmenován notářem v Rakovníku. V tomto významném českém městě prožil téměř čtvrt století svého života. Do Rakovníka Alois Trojan přijel společně se svou rodinou na přelomu let 1856/1857. Příchod Aloise Pravoslava Trojana, kterého předcházela pověst opozičníka, byl některými konzervativními rakovnickými občany očekáván s napětím. Alois Trojan se však postupně s Rakovnickými sblížil a s některými i spřátelil. V srpnu 1864 byl zvolen členem rakovnického obecního zastupitelstva a později i členem městské rady. Na sklonku roku 1868 byl dokonce zvolen starostou rakovnického okresu a tuto významnou funkci vykonával – s dvouletou přestávkou – až do svého odchodu z Rakovníka 1879.

Trojanova veřejná činnost znamenala velký přínos pro Rakovník a Rakovnicko – jeho zásluhou byla například v Rakovníku zřízena česká reálka a okresní nemocnice. Alois Pravoslav Trojan se rovněž výrazně podílel na odstraňování následků katastrofální povodně, která 25. května 1872 postihla Rakovník a způsobila zde velké škody. Trojan v době svého rakovnického pobytu byl členem mnoha místních vlasteneckých spolků i hospodářských korporací. Politická činnost mu přinášela nejenom uznání a ocenění, ale pochopitelně též četné společenské střety i právní spory.

Osobní život Aloise Trojana v Rakovníku však šťastný nebyl, provázely ho četné rodinné tragédie a bolestná zklamání. Předčasně zde zemřela jeho třiadvacetiletá dcera Milada (1867), syn Lidumil ve věku devatenácti let z nešťastné lásky dobrovolně odešel ze života (1871) a v Rakovníku zemřela roku 1876 i jeho manželka Amálie. Dcera Olga trpěla celý život závažnou nemocí. Velmi úspěšný byl naopak život Trojanova staršího syna Boleslava, později významného českého vodohospodáře, i když i on svým nerozvážným útěkem do Spojených států roku 1871 způsobil svému otci mnoho starostí.  

Při rekapitulaci působení Aloise Trojana v Rakovníku nelze pochopitelně opomenout tříletý pobyt dcery Karla Havlíčka Borovského Zdeňky v jeho rodině. Zdeňka Havlíčková po smrti svých rodičů byla českou společností vnímána jako určitý symbol protihabsburského vzdoru. Tato společenská role ovšem později výrazně omezovala její soukromý život. Do Rakovníka Zdeňka Havlíčková přijela na pozvání Havlíčkova přítele Aloise Pravoslava Trojana v květnu 1867. Tříletý pobyt v Trojanově rodině, který trval až do července 1870, byl pro Zdeňku Havlíčkovou snad pobytem šťastným. Bohužel Zdeňka Havlíčková již o dva roky později 5. září 1872 v Německém Brodě podlehla ve věku čtyřiadvaceti let tuberkulose.

V pátém roce Trojanova rakovnického pobytu došlo v rakouské monarchii k výrazným politickým změnám, které znamenaly návrat Aloise Pravoslava Trojana do vysoké politiky. Po pádu Bachova absolutismu a obnovení ústavnosti roku 1861 byl Alois Trojan zvolen poslancem zemského sněmu v Praze a tuto funkci zastával téměř třicet let. V červnu 1879 byl zvolen poslancem říšské rady ve Vídni a zůstal jím až do své smrti. Svou politickou činností na říšské radě vždy důrazně hájil zájmy českého národa – především v oblasti školství a státoprávního uspořádání. V době rozštěpení české politiky v sedmdesátých letech 19. století na umírněné konzervativní staročechy a radikální protivládní mladočechy stál na straně mladočeské, ovšem vzájemné spory mladočechů a staročechů, které výrazně ochromovaly českou politiku, se snažil spíše mírnit než vyhrocovat. Historik Otto Urban proto výstižně charakterizoval Trojanovu politickou pozici jako postavení „mladočecha mezi staročechy a staročecha mezi mladočechy“.

Když však Riegrova staročeská strana roku 1890 zahájila jednání s německými politickými stranami o jazykovém rozdělení Čech na dvě národnostně oddělené oblasti, což znamenalo faktické ohrožení historické české státnosti, vstoupil Trojan do otevřeného střetu se staročechy a ve volbách do českého zemského sněmu na jaře 1891 porazil vůdce staročechů Františka Ladislava Riegra, svého někdejšího přítele z mládí, tehdy však politického rivala.

Dr. Alois Pravoslav Trojan, rodák z Knovíze, absolvent slánského gymnázia a významný občan královského města Rakovníka, zemřel 9. února 1893 v Praze. Odešel v něm člověk, který byl po dobu více než padesáti let svědkem i účastníkem politického zápasu českého národa.

 

lfancy1.gif (1168 bytes)

Zpět na osobnosti

 

Zpět na hlavní stránku