Na vyhotovení sochy uzavřel 16. listopadu 1678 smlouvu s novoměstským magistrátem. Kameník Jan Bureš ji pak umístil na barokní kašnu uprostřed Koňského trhu, dnešního Václavského náměstí, naproti dnešní Jindřišské ulici. Konávaly se u ní mše pod širým nebem, například během morové epidemie v roce 1713, kdy bylo zakázáno shromažďování v kostelech. V roce 1827 byla přemístěna na klasicistní podstavec od architekta Josefa Krannera před dům U Arcivévody Štěpána, na jehož místě dnes stojí Hotel Evropa. 12. června 1848 sloužil u sochy kněz Jan Arnold mši, která byla jako první pražská událost vyobrazena daguerrotypicky. Mše byla počátkem pražského červnového povstání, při kterém zahynuly desítky osob. V souvislosti s touto událostí a sochou bylo náměstí na návrh Karla Havlíčka Borovského přejmenováno na Václavské. V roce 1867 sochu vyfotografoval František Fridrich.

Při úpravách náměstí v roce 1879 byla socha pro nedostatečnou reprezentativnost umístěna do obecního skladiště Na Františku a pak do proboštského parku vyšehradské kapituly. Probošt Mikuláš Karlach ji pak přemístil do Štulcových sadů. V roce 1959 vytvořil sochař Jiří Novák její kopii. Originál se od roku 1990 nachází v Lapidáriu Národního muzea na Výstavišti.

Jan Jiří Bendl (asi 1610? ve Švábsku – 27. května 1680 v Praze) byl nejvýznamnější český raně barokní sochař. Jeho dílem byly například sochy mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Fragmenty tohoto díla jsou dnes uloženy v Lapidáriu Národního muzea na pražském Výstavišti. Významným dílem jsou také dřevěné vyřezávané sochy apoštolů z kostela Nejsvětějšího Salvátora v Klementinu. Z jeho dílny pochází i kamenné sochy umístěné na průčelí tohoto chrámu. Je autorem vinařského sloupu se sochou sv. Václava u protějšího kostela sv. Františka na Křižovnickém náměstí u Karlova mostu v Praze a sochy sv. Václava na starém proboštství na 3. nádvoří pražského hradu.

Jeho otec Jiří byl truhlářem a pocházel ze Švábska. Podle vlastních slov se on sám vyučil u svého otce. Další školení zřejmě prodělal v jižním Německu. Roku 1657 podnikl studijní cestu do Itálie. První zprávy o jeho působení v Praze pochází z roku 1630. Oficiálně se měšťanem Starého Města pražského stal v roce 1651. V té době zároveň vstoupil do cechu sdružujícího malířství i řezbářství. Mezi těmito dvěma skupinami docházelo k častým sporům. Donucen nekončící rivalitou nakonec společně s dalšími řezbáři požádal městskou radu o povolení založit samostatný řezbářský cech. Roku 1661 jim magistrát povolil ustanovení vlastního cechu. Zemřel v roce 1680 asi ve věku šedesáti let zřejmě vinou morové epidemie, jež tou dobou zasáhla Prahu.
Využíval nejen kámen, ale také dřevo. Jeho díla byla ovlivněna nizozemským severským pojetím, ale také je v nich patrná znalost sochařských prací římských manýristů. Mísí tedy motivy tradičních gotických prvků, jako jsou sevřené obrysy a kaskádovité lemy, s novějším, později nastupujícím pojetím v gestech rukou, rotačním oživením či spádem bohatých rouch. Vynikal svou realistickou modelací nažin. Nebyl pouze vzorem svých současníků, ale hledali u něj inspiraci i sochaři mladší generace jako Ferdinand Maxmilián Brokof.
Jeho řezby představují vlastní autentickou práci bez dílenské deformace, jakou najdeme u větších kamenných soch. Zpočátku tuto jeho tvorbu provází expresivní tendence. Nejpočetnější a nejvýznamnější prací ze dřeva je skupina soch vytvořena pro zpovědnice jezuitského kostela sv. Salvátora v Praze. Jeho dřevěná plastika tedy nejen umělecky, ale také množstvím převyšuje práci z kamene.