Josef  Vojtěch Hellich * 17.4.1807 (17.7.?) † 22.1.1880 (23.1.)

Rodiče: Vincenc Hellich * 1764 † 4.3.1823

Anna Veselá Hellichová * 1775 † ?

Sourozenci: Anna (Nanni) Hellichová * 1800 † ?

Emanuel Hellich * 18.12.1801 † 8.9.1874

Vincenc (Čeněk) Antonín Hellich * 1803 † 16.4.1832

Josef Vojtěch Hellich * 17.4.1807 † 22.1.1880

Kateřina (Katti) Hellichová * 1812 † ?

další dcera zemřela v dětském věku * ? † ?

Manželka: Anna Helena (Netti) Zelnitzká Hellichová * 2.8.1822 (1821) † 1.5.1867 
Děti: Vincenc Karel Hellich * 1844 † 1919 chemik továrny v Kaznějově, zemřel v Mnichově

Marie Hellichová Wufková * 1845 † 2.1.1883 na klavír ji učil Bedřich Smetana - pohřbena na Malostranském hřbitově

Emanuel Hellich * 1846 † 1915 malíř pokojů v Mnichově, dekoratér ve Vídni u Rothschildů

Josef Hellich * 1847 † 1848 zemřel na zarděnky

Hedvika Hellichová Kantorová * 1849 † 1929 její dcera Zdeňka Kantorová malovala květiny

Anna Hellichová Mikschová * 1851 † 1914 žila ve Vídni  dcera Helga Mikschová malířkou

Josef Hellich * 1852 † 1909 malíř v Mnichově (odešel za bratrem Emanuelem), Anna Brandstätterová , dcera Anna, nejlépe maloval studoval v Bohosudově a pak na Musterhauptschule (hlavní vzorné škole) 

Julie Hellichová * 1854 † 1945 neprovdaná, učitelka, hudebně nadaná, klavíristka

Albína Hellichová  * 1858 † 1899 neprovdaná, učitelka

Julius Hellich * 1861 † 8.12.1861

Hermína Hellichová Schlägerová * 1863 † 1952 malířka 

Helena Hellichová * 1864 † 14.3.1865 dcera zemřela brzy po narození

dcera i matka Anna zemřely brzy po porodu * 1867 † 1867

Josef Vojtěch Hellich * 1807 † 1880

Hellich, Josef Vojtech (b Choltice, 17 April 1807; d Prague, 23 Jan 1880). Bohemian painter. He studied at the Prague Academy of Fine Arts between 1824 and 1836 under Josef Bergler and Frantisek Waldherr (1748–1835). He then travelled abroad, living in Germany, Italy, Paris and London until 1840, when he returned to Prague. Hellich represents the academic trend in Czech patriotic art. One of the leaders of the movement among Bohemia’s artists for their rights in disputes with the Academy and other art institutions, he became president in 1848 of the shortlived but important Bohemian Association of Fine Artists opposing political and national oppression. Twenty years earlier, Hellich and Josef von Führich were two of the most prominent members in the circle of students that reacted against the eclectic classicism of the Prague Academy and sought a new religious and national art. One of the late expressions of this trend in Prague is the neo-Gothic reconstruction of the old St Luke’s Altar (c. 1850; Prague, Tyn Church) in which Hellich was the leading artist. He also played an important part in encouraging Czech art through his outstanding portraits, for example of the writer Bozena Nemcová (1845; Prague, Hradcany Castle) and of the historian Frantisek Palacky (1846; Prague, N. Mus.). Later in his career he concentrated on painting altarpieces. He excelled as a draughtsman—a discipline with its own tradition in Prague. Hellich helped to create a linear-plastic style of figural types that was considered a national one. Thus in the 1840s and 1850s he assisted in the stylistic development from Frantisek Tkadlík to Josef Mánes.

 

HellichJosefVojtech3.jpg (23055 bytes)

Portrét od Ludvíka J. Bernarda

 

Archeolog J. V. Hellich na Libáňsku v roce 1844
Karel Sklenář
Článek ze sborníku Z Českého ráje a Podkrkonoší 12, 1999, s. 207-210.

Josef Vojtěch Hellich (1807-1880)

Jméno Josefa Vojtěcha Hellicha zapadlo již hodně hluboko mezi ta, se kterými se dnešní člověk nesetkává. Starší zájemci o českou kulturu si možná vzpomenou, že to byl kdysi známý český malíř portrétů a chrámových obrazů. A přitom šlo o umělce s nemalým talentem. Když devatenáctiletý mladík, který v Praze prošel prvním školením jako pomocník malíře pokojů - později slavného Josefa Navrátila, vystavil v roce 1826 jako žák pražské malířské akademie svoji první práci, vzbudil už pozornost; roku 1831 skončil školu se zlatou medailí, stal se oblíbeným portrétistou Šliků a jiných urozených rodin, v letech 1836-1839 studoval, kreslil a maloval v Itálii, kde se stal stoupencem katolického romantismu německé malířské skupiny tzv. nazarénů. Vrátil se domů s přesvědčením, že získá místo ředitele pražské akademie a prosadí se mezi českými umělci. Věci se ale vyvíjely jinak: Jeho styl se poněkud odcizil českému vývoji, jeho otevřené vlastenectví nebylo vhod těm, kdo rozhodovali o obsazování míst a zadávání zakázek. Po krátké epizodě ve Vídni se roku 1850 vrátil do Prahy a stal se tím Hellichem, jakého znají naše dějiny umění: Od portrétů (mezi něž patří i slavný obraz Boženy Němcové) a historických scén přešel výhradně k oltářním obrazům a stal se jejich snad nejoblíbenějším autorem v Čechách. Namaloval jich do své smrti (roku 1880) asi 430 a přispěl tak k výzdobě značné části českých kostelů. Kromě nich se zachovala i památka na jeho výraznou tvář: Nedlouho před Hellichovou smrtí jej jeho mladý podnájemník Mikoláš Aleš zvěčnil jako Jiřího z Poděbrad na svém známém obraze Jiříkova setkání s Matyášem Korvínem.
To všechno je v souvislosti s J. V. Hellichem jistě důležité, ale titulek článku jej uvádí jako archeologa, což je povolání trochu odlišné. Tak jako znalci dějin umění znají jméno Hellich, znají je i archeologové - ovšem jde o Jana Hellicha, známého průkopníka tohoto oboru na Poděbradsku a zakladatele tamního muzea. O tom, že už Janův strýc malíř byl archeologem - dokonce prvním profesionálním archeologem v Čechách! - se ví jen málo. Ostatně Josef Vojtěch Hellich sám ještě krátce předtím netušil, jak se jeho život na čas změní, když se v Itálii seznámil s Palackým a sdílel s ním zájem o památky a starožitnosti. Palacký se pak stal jednatelem Společnosti národního muzea, a když prosadil osamostatnění jeho archeologické sbírky a hledal někoho, kdo by se jí ujal, vzpomněl si na Hellicha. Ten neodmítl, a tak v letech 1842-1847 byl prvním českým archeologem z profese. (Že k tomu neměl kvalifikaci, nevadilo - tenkrát ji neměl nikdo, věda sama se teprve rodila.) Roku 1843 prováděl i první oficiální vykopávky na Horšovskotýnsku a Boleslavsku a o rok později jej cesta zavedla dále na východ - do libáňského okolí.
Nebyla to tak docela náhoda a kraj mu nebyl cizí. Odmyslíme-li si okolnost, že on sám pocházel sice z Chrudimska, ale jeho dědeček z Dětenic na Jičínsku, pak stačí vrátit se k prvnímu odstavci tohoto vyprávění a zastavit se u jména hrabat Šliků. S touto rodinou, v níž byl patrně dost oblíben, pobýval na počátku třicátých let častěji v Kopidlně, kde se seznámil nejen se šlechtou, ale i s místními vlastenci, zejména s děkanem F. A. Vackem Kopidlanským. Kromě četných portrétů zde dostal i zakázku na svůj první oltářní obraz - sv. Jiří pro kostel v Psinicích u Libáně; generál Šlik mu také pomohl přímluvou u ministra Kolowrata ke stipendiu do Itálie.
Jak italský pobyt ovlivnil jeho cestu k archeologii, už víme. Hodně je známo o Hellichově archeologické činnosti v Národním muzeu, ale tou se tady zabývat nemůžeme. Stačí připomenout, že jejím nejtypičtějším rysem byly letní cesty po Čechách, na kterých měl Hellich podle projektu Palackého vyhledávat historické a umělecké památky, nemovité kreslit a movité získávat (kromě jiného i vykopávkami) pro muzeum. O některých z nich se dochovaly Hellichovy písemné zprávy. To bohužel neplatí o těch, které vykopal v létě 1844. Naštěstí se dochovalo pár datovaných kreseb, podle kterých můžeme rekonstruovat cestu do tehdejších krajů Boleslavského i Bydžovského.
Kresba hradu v Dražicích na Jizeře nese datum 25. 7. 1844. Sem se tedy Hellich dostal z Prahy a odtud cestoval na východ do okolí Libáně a Kopidlna, které mu nebylo neznámé. Nejspíše už ve 30. letech díky svým pobytům v Kopidlně a projížďkám po okolí poznal alespoň jedno ze dvou památných hrazených míst, která teď navštívil a zhotovil jejich plánky. (Mohl se o nich ovšem dovědět i z topografií, které už byly k dispozici, přičemž je zajímavé, že o prvním se zmiňuje pouze topografie Sommerova z r. 1835, zatímco o druhém jen Schallerova z r. 1790.)
Tím prvním bylo dne 26. 7. 1844 návrší Hrádek u Údrnic, asi půl hodiny na východ od Libáně - víceméně okrouhlé tvrziště o průměru asi 30 m, obklopené dosud poměrně výrazným příkopem a valem, ale beze zbytků zdiva. Někteří badatelé (např. význačný archeolog Josef Ladislav Píč v roce 1888) se domnívali, že mohlo vzniknout již v raném středověku, ale pravda je zřejmě střízlivější: Tvrz se připomíná ve 14. století a zanikla zřejmě počátkem 16. století. Hellich však vyrostl ještě v době romantismu, kdy nepatrné poznatky o dávné minulosti bývaly bohatě vyvažovány malebnými představami o českém pohanském dávnověku. Vyplývá to i z textu, kterým doprovodil (ovšemže německy, jak byl v té době vzdělán) svůj tužkou kreslený plánek údrnického hrádku na listě papíru, uloženém dnes v archivu Národního muzea: Hrádek. Uměle navršený hlinitý pahorek, 170 mužských kroků v obvodu, na výšině mezi Libání a Údrnicemi kraje Bydžovského. Ani na pahorku, ani v příkopu se nenacházejí stopy zdí. Podle vší pravděpodobnosti tu mohl být pohanský posvátný háj nebo obětiště.
Ještě zajímavější je druhá kresba. Dne 28. 7. navštívil Hellich čtyřúhelníkové valy obdélného půdorysu u Markvartic. Považoval tento zvláštní náspový útvar, spíše nepravidelný (rozměry delších stran 180 a 150 m), podle tvaru za nepříliš starý vojenský tábor - a není vyloučeno, že nebyl daleko od pravdy, ačkoli na druhé straně lidový název Žižkovy nebo švédské šance svědčil přinejmenším o tom, že jejich vznik se už okolním vesničanům vytratil z paměti. Hellich jim tedy nepřikládal takový význam, jako údrnickému Hrádku. V nedávné době se ovšem důraz vystřídal, protože na markvartické valy upozornilo naše archeologické bádání koncem 60. let 20. století v souvislosti s tehdy trochu módním hledáním keltských čtyřúhelníkových svatyní, jaké už byly známy ze sousedního jižního Německa. V letech 1969 - 1970 byl na markvartických valech proveden výzkum a na jeho základě se usoudilo, že toto zajímavé místo patří mezi zmíněné keltské svatyně z doby posledního století před Kristem; v jeho sousedství se našly i zbytky keltské vesnice.


Hellichův nákres markvartických valů (překresleno z tužkokresby, popisky přepsány latinkou)

Tuhle možnost nemohl tušit dávný průzkumník libáňské krajiny Hellich (ačkoli by se mu jistě líbila, nadšení pro Kelty bylo v té době u mnohých milovníků dávnověku na podobné výši jako dnes), a tak na druhý list onoho dvojlistu, na kterém už měl plánek Hrádku, nakreslil ještě odkrokovaný plán markvartických valů a připsal k němu: Staré vojenské ležení. Valy jsou vysoké mezi 10 až 15 stopami. 28. července 1844. Ve Schallerově Topografii se uvádí, že ve vnitřním prostoru se vysévá 5 1/2 strychu obilí. Po levé straně plánu poznamenal: 1/4 hodiny odtud je ves Markvartice v Boleslavském kraji.
Markvartické valy nejsou Hellichovým objevem; ostatně s výškou přesahující místy 3 m (a v době Hellichově snad až 5 m) byly odedávna nápadné. Krátce potom, co Hellich kdysi odjel do Itálie, začal užívat šlikovského pohostinství na Kopidlně tehdejší nejvýznamnější český archeolog, rytíř Matyáš Kalina z Jaethensteinu. Ten byl v přátelských vztazích hlavně s Hellichovou žačkou v malování, umění a archeologie milovnou komtesou Alžbětou (Eliškou) Šlikovou. Markvartickým šancím se věnoval dosti podrobně, dokonce tady kopal v říjnu 1838 a záznam o akci zůstal v neuveřejněném rukopise. (Ale o tom zase někdy jindy.)
Hellichova návštěva je však důležitá proto, že jejím výsledkem byl první, třebaže ne moc přesný terénní plán valů tak zajímavých - tím více, že už nejméně od 18. století je okolní lidé používali jako zdroj kamene a v poměrně nedávné době byly markvartické valy silně poškozeny a zčásti zničeny - a když k tomu přičteme ještě první plánek údrnického Hrádku, vidíme, že celkem neznámá výzkumná cesta našeho prvního archeologa-profesionála v létě 1844 stojí za zmínku, byť se i svědectví o ní dochovalo vlastně jen na dvojlistu zažloutlého papíru, pokresleného tužkou zapomenutého umělce.

Hellich Josef Vojtěch (také Hellig) (17.4.1807 - 23.1.1880) [+]
český malíř; na malířské akademii studoval u Berglera. Pro nakladatele Raucha komponoval obrazy z českých dějin: Příchod Čechův, Libušin soud, Čestmír a Vlaslav, Záboj a Slavoj, Vítězství Jaroslava ze Šternberka a jako prémii k Hradům českým: Libuše - věštkyně.

HellichJosefVojtech.jpg (18791 bytes)

?

HellichJosefVojtech.jpg (18791 bytes)

Milosrdný samaritán

 

Portrétista spisovatelky Boženy Němcové

Před sto dvaceti lety zemřel v Praze známý portrétista a malíř historických témat Josef Vojtěch Hellich. Pocházel z Choltic na Pardubicku, kde se narodil 17. dubna 1807. První vzdělání získal u svého uměnímilovného otce. V osmnácti letech odešel do Prahy, kde absolvoval Berglerovu kreslířskou akademii. Od roku 1830 hodně cestoval. Dva roky pobýval ve Vídni, v polovině třicátých let navštívil nejprve Mnichov, odkud odjel do Itálie. V Římě, kde prožil několik měsíců, pečlivě zkoumal antické památky a práci archeologů, mnoho hodin strávil v galeriích zvláště před obrazy Rafaela. Poté pokračoval v cestě přes Florencii, Pisu, Janov a Švýcarsko do Paříže, krátce pobyl v Londýně. Po návratu do Čech žil v Praze. Své zkušenosti z Říma uplatnil v roce 1841, kdy se stal prvním kustodem sbírek Musea Království českého. Už před svou cestou do ciziny se Hellich snažil o ustavení českého spolku umělců. Nakonec svého záměru dosáhl až v roce 1849, kdy založil Jednotu umělců výtvarných, v níž byli sdruženi vlastenečtí výtvarníci. Josef Vojtěch Hellich vytvořil rozsáhlé dílo, v němž převažovaly kostelní obrazy s náboženskou tematikou, poplatné dobovému akademickému vkusu. Ve východních Čechách namaloval oltářní obraz pro zámecký kostel nejsvětější Trojice v Rychnově nad Kněžnou, obraz svatého Jana Nepomuckého pro farní Kostel v České Skalici a dva oltářní obrazy pro farní kostel v Hořičkách na Náchodsku. Příležitostně se věnoval také portrétování. Jeho nejznámějším dílem je podobizna Boženy Němcové, kterou namaloval v roce 1845 na podnět Františka Ladislava Čelakovského. Obraz se stal nejproslulejším portrétem spisovatelky. Malíř Josef Vojtěch Hellich zemřel 23. ledna 1880 ve věku dvaasedmdesáti let.
Jan Jakl, Autor je historikem hradeckého muzea

 


Hlavní stránka