Pavel Josef Šafařík
* 13. 5. 1795 Kobeliarovo, † 26. 6. 1861 Praha

 

lfancy3.gif (583 bytes)

 

Pavol Jozef Šafárik * 13.5.1795 Kobeliarovo Rožňava Košický kraj † 26.6.1861

Rodiče: Pavol Šafárik * 1761 † 1831

Katarína Káresová Šafáryová - (Káresz Katalin) * 1764 Annafalva/Hanková, Gömör és Kis-Hont Košický kraj † 14.12.1812 Kisfeketepatak/Kobeliarov, Gömör és Kis-Hont

Rozália Drábová * ? † ?

Sourozenci:

Ján Šafárik * 1783 Csetnek/Štítnik, Gömör és Kis-Hont vm. † ?

Mária Šafáriková * 1785 † ?

Pavol Jozef Šafárik * 1791 † 1792

Ludovít Samuel Šafárik * 1788 † ?

Pavol Jozef Šafárik * 13.5.1795 Kobeliarovo Rožňava Košickž kraj † 26.6.1861

Manželka: Julie von Ambrossy Šafáriková * 1803 † 1876
Děti: Ludmila Šafáriková * 21.2.1824 † 28.4.1824

Milena Šafaříková * 17.7.1825 † 4.4.1826

Mladen Svatopluk Šafařík * 17.1.1827 † 22.2.1828

Vojtěch Šafařík chemik  * 26. 10. 1829 Novi Sad † 3. 7. 1902 Praha

Božena Šafaříková Jirečková * 1831 † 1895 Josef Jireček * 1825 † 1888 politik a literární historik - syn Konstrantin Jireček

Jaroslav Šafařík * V. 1833 † 1862 lékař

Bohuslav Šafařík * V. 1833 † VIII.1837

Vladislav Šafařík * 1841 † ? voják

lfancy3.gif (583 bytes)

 

ŠAFAŘÍK Pavel Josef (* 13. 5. 1795 Kobeliarovo, † 26. 6. 1861 Praha) - obrozenecký jazykovědec a historik
P. J. Šafařík patří mezi nejvýznamnější osobnosti českého a slovenského národního obrození a mezi slavisty evropského významu. Jeho otec, slovenský evangelický kněz, se rozhodl z mimořádně nadaného syna vychovat svého nástupce. Proto po absolvování gymnázia v Rožňavě a Dobšiné studoval Šafařík na evangelickém lyceu v Kežmarku (1810 až 1814) a na universitě v Jeně (1815-17). Protože ho však teologie příliš nezajímala, rozhodl se pro učitelské povolání. Dva roky působil jako vychovatel v Bratislavě a v září 1819 nastoupil jako ředitel gymnázia v srbském Novém Sadu.

Mladý Šafařík, nadšený vlastenec ovlivněný především Jungmannovými myšlenkami, se zprvu věnoval literární činnosti. Psal verše (1814 vydal sbírku básní Tatranská Músa s lýrou slovanskou), překládal z antické a německé literatury, sbíral a vydával lidové písně a zabýval se i teorií literatury. Spolu s Palackým, s nímž se v době společného pobytu v Bratislavě úzce spřátelil, vydali v březnu 1818 anonymní publikaci Počátkové českého básnictví. V hlavní otázce - vystoupení proti Dobrovského přízvučné prozodii - jim vývoj nedal za pravdu. Přesto však vlastenecký patos autorů, kritika dosud slabé úrovně české poezie a požadavek jazykem i obsahem vyspělé české literatury pozitivně ovlivnily její vývoj. Postupem doby Šafařík literární činnosti zanechal a věnoval se vědecké práci. Již v roce 1826 vyšly jeho německy psané Dějiny slovanského jazyka a literatury ve všech nářečích, které byly prvním pokusem o ucelený obraz historie slovanských jazyků a písemnictví.

Tak jako Kollár básnickými představami, tak Šafařík vědeckou činností napomáhal rozvoji slovanské vzájemnosti, v té době významné opory vlasteneckého hnutí. Na rozdíl od Kollára, ale také Jungmanna, Palackého, Hanky a dalších nebylo Šafaříkovo slovanství spojeno s nekritickým rusofilstvím, což se projevilo v době polského povstání v roce 1830, kdy Šafařík jako jediný z vůdců národního hnutí stál jednoznačně na straně Poláků.

Šafařík i z Nového Sadu udržoval styky s českými i slovenskými obrozenci, především s Kollárem. Nicméně těžce nesl svoji odloučenost. Přestěhovat do Prahy se mu však podařilo teprve v květnu 1833. Umožnil mu to F. Palacký, který pro něj zajistil od skupiny českých vlastenců podporu ve výši 480 zlatých ročně. Aby dostatečně hmotně zajistil svou početnou rodinu, redigoval Šafařík v letech 1834-35 časopis Světozor, v letech 1838 až 1842 Časopis českého musea a od roku 1837 byl deset let censorem. Trvalejším zajištěním pak bylo jmenování kustodem (1841) a později (1848) ředitelem universitní knihovny. V březnu 1848 se stal také profesorem nově zřízené katedry slovanské filologie na pražské universitě. Po roce se však této funkce za nastupující reakce vzdal.

Šafařík průkopnicky zasáhl do mnoha oborů slavistiky. Jeho stěžejním dílem jsou Slovanské starožitnosti, vydané v letech 1836 a 1837 a věnované nejstarším dějinám Slovanů. Šafařík v nich prokázal starobylost Slovanů a jejich nezastupitelný podíl při vytváření evropských dějin a kultury. Tím se jeho dílo stalo aktuálním nejen pro Čechy, ale i pro další malé slovanské národy, v té době nesvébytné, podceňované a bez vlastní státní organizace. Slovanské starožitnosti byly přeloženy do mnoha jazyků a přinesly Šafaříkovi evropský ohlas a řadu vědeckých poct.

Velmi úspěšná byla i další Šafaříkova práce Slovanský národopis, vydaná v létě 1842. Shrnul v ní základní údaje o současnosti slovanských národů, jejich počtu, sídlech, jazyku a literatuře.

Veřejnému politickému vystupování se Šafařík vyhýbal. Výjimkou byl rok 1848. Když na jaře 1848 pracoval ve Vídni v komisi pro reformu školství, udržoval styky s některými představiteli vlády a stal se jakýmsi emisarem české liberální politiky ve Vídni. Předložil a veřejně zdůvodnil požadavek vyučování v českém jazyce. Zúčastnil se příprav i práce Slovanského sjezdu a patřil k jeho nejvýznamnějším osobnostem. Mohutným dojmem na účastníky sjezdu zapůsobil svým projevem v závěru prvního dne jednání.

V 50. letech se Šafařík zabýval především otázkami staroslověnského jazyka. Jeho nejvýznamnější prací z tohoto období je dílo O původu a vlasti hlaholice (1858). Přinesl v něm řadu důkazů o tom, že hlaholice je starším typem písma než cyrilice. Vyřešil tak dlouhodobý spor slavistů, v němž dříve zaujímal stanovisko opačné. Svědčilo to o vědecké poctivosti Šafaříka, pro kterého neustálé hledání pravdy bylo základním vědeckým i morálním principem. Jeho obrovská morální síla se projevila i v poměru k Hankovým padělkům starých českých rukopisů. Patřil mezi ty, kteří uvěřili v jejich pravost, a ještě v roce 1840 ji spolu s Palackým obhajoval. Koncem 50. let se účastnil práce komise, která zjistila, že Milostná píseň krále Václava a také Píseň vyšehradská jsou padělky. V přednášce v Královské české společnosti nauk v prosinci 1859 pak vyjádřil pochybnosti o pravosti Rukopisu zelenohorského.

Zdravotní stav stárnoucího Šafaříka se v druhé polovině 50. let viditelně zhoršoval. Svůj podíl na tom měla i dusná atmosféra Bachova absolutismu, obavy z policejního pronásledování a perzekuce. Těžká duševní choroba ho vedla k pokusu o sebevraždu. V květnu 1860 skočil z tehdejšího řetězového mostu do Vltavy, ale lodníky a pískaři pracujícími v blízkém okolí byl zachráněn.
(jk)
Novotný J.: Pavel Josef Šafařík, Praha 1971; Sedlák I.: Pavol Jozef Šafárik a slovenské národné obrodenie, Martin 1989

 

lfancy3.gif (583 bytes)

 



lfancy3.gif (583 bytes)


Šafaříkova mapa Balkánu

 

lfancy1.gif (1168 bytes)

Zpět na osobnosti

Zpět na hlavní stránku