František Ladislav Sál:
„Manželský a rodinný život u Krušinů byl patriarchální. Manželé si vzájemně vykali; děti rodičům také. Měli jich devět a vychovávali je ve zbožnosti, poctivosti, pravdomluvnosti, čistotě a pořádnosti. Pantáta byl „dobrák od kosti“, ale netrpěl u dětí toulek a v 9 hodin musely býti „na kůtěti“. Také Barbořin (dceřin) ženich musel jíti bez otálení v 9 hodin domů. Krušina byl zbožný; chodil každou neděli s panímámou „na ranní“, děti musely „na velkou“ („hrubou“). Netančil, protože jako „trochu nemotora“ šlapal tanečnicím na nohy. V neděli odpoledne „zašel si na holbu piva“, ale v 9 hodin byl již doma. Nařízení platilo pro celou rodinu, tudíž i pro něho – rodinného zákonodárce. „Nehověl zbytečnému posedávání v hospodách“. Nekouřil, nešňupal a nehrál v karty. Nechtěl si dělati z čistých úst komín a z nosu „nečistou místnost“. Hru v karty nazýval okrádáním sebe i druhých, mařením času a cikánskou zábavou. Člověk na tu dobu podivuhodný, důsledný, svérázný a pokrokový.“
„O Krušinovi se říkalo všeobecně, že je „jako hora“. Byl mohutných ramen a plecí, trochu přihnutý, při chůzi se kolébal a klesal poněkud do kolen. Jakkoliv byl silákem, že sám rozštípal doma hravě panímámě fůru pařezů „jakoby nic“, přece nebyl vojákem. Před odvodem ujel do Lipska a vrátil se až po odvodě. Na něho nevztahovala se slova národní písně „Černé oči, jděte spát“. (Ty hezké nám poberou, ti mrzáci zůstanou...“) Na vojnu nešel, ale oženil se a v pruské válce (1866) hrál důležitou úlohu tlumočníka. Ujel s manželkou, dětmi, koni a kravami ze Šosten jako jiní před Prušáky až do Polné a směřoval k Vídni, kde byl znám a myslel, že bude v bezpečí. Doma zanechal jen čeledína, který hlídal drůbež a stelnou krávu. U Polné přinutil ho však pruský generál k návratu, k němuž mu napsal průvodku. A tak vrátil se Krušina s rodinou a vším všudy po týdenním útěku domů. Chalupa byla však vyjedena.“

Dr. Josef Štolba: Z mých pamětí
„Spojení Hradce z Prahou sprostředkovali dostavníky a formani. Dostavník byl drahý, leželo tudíž udržování spojení toho hlavně na formanech. A z těch nejdůležitější osobou byl starý Krušina. Pamatuji ho jako dnes. Mohutná, zavalitá postava se širokým opaskem kolem těla. Ten dojížděl každých 14 dní s dvěma neb třemi povozy do Prahy a vracel se s nebetyčnými fůrami zase do Hradce. Přivážel veškeré zboží nejpřednějším obchodníkům, odvážel zase, co se vracelo, cennější obaly, prádlo a viktualie jinochům, v Praze studujícím atd., platil veškeré obchodnické účty v Praze, a byl tak spolejlivý, že svěřovaly se mu s klidem tisíce. Cesta taková trvala vždy tři dni, a nejživější byla jeho karavana před prázdninami a svátky a po nich. Krušina byl jako jenerál. U každého vozu měl svého vozku, a kolem něho jen se chumelila mládež, buď na prázdniny neb z nich se ubírající. Zajížděl pravidelně ke »Špinkům« (nynější Gottwaldův velkoobchod) na Příkopě, a tam vyhlížely jej vždy zástupy hradeckých studentů, čekajících na zásilky z domu.“

Em. Blatný, vrchní komisař: Venkov 27. srpna 1929
„A ještě si vzpomínám na jednoho formana, vlastně pensistu-formana z doby, kdy už jsem soudil v České Skalici a Králové Hradci. Byl Hradečák, Krušina, a vedl v šestašedesátém roce jako forman moje příbuzné, Komárkovi z Hradce Králové do Tábora, když utíkali před Prajzy. Když jsem ho – bylo to v osmdesátých letech – poznal, byl už silný sedmdesátník a říkal nám mladým: »Co pak vy, Zikmundi, víte vo světě!« Chodil jako naši moravští formani taky oblečen v modré bundě, kulatém klobouku s ohnutým krajem a dvěma černými střapci. Byl to snad mezinárodní formanský kroj.“

Národní listy 14. listopadu 1900
„Z Hradce Králové. (Úmrtí.) V pondělí dne 12. t. m. zemřel ve Farářství u Hradce Králové 81letý Václav Krušina, bývalý povozník, který v době, dokud Král. Hradec nebyl s Prahou spojen dráhou, obstarával mezi nimi dopravu. Vozíval zejména také studenty do Prahy a na prázdniny a povozu jeho používal též zvěčnělý zakladatel našeho listu p. dr. Julius Grégr za svých studií, kdykoli jel do Březhradu neb ze svého rodiště do Prahy. V Krušinovi odchází typ starého bodrého »formana«, jejichž řady v Čechách již kvapem vymírají.“

Pocházel z rozvětvené rodiny Krušinů ze Švamberka, jak o tom svědčil na papíře vymalovaný a v sednici (světnici) na předním místě visící „erb“ ve zlatém rámu s německým nápisem. Krušina ho zdědil po svém otci spolu s formanstvím, i když on sám o něm říkal: „E – co s tím? Je to sice památka po rodičích a po předcích, ale nic víc!“ Tato památka se však do dnešní doby nedochovala, protože shořela při požáru Krušinovy roubenky v Zadních Šostenách mezi Farářstvím a Kuklenami.