Někdy typický zjev na našich silnicích, formané s těžkými povozy, zmizeli za našich dnů na dobro. Parostroj je zhubil jako zpronaříkané dostavníky sladkohořké paměti.
 

Těchto několik slov o formanech a jejich povozech nebude zajisté úplno; z různých našich krajů sebraly by se jistě sem tam význačné jednotlivosti a snad různosti. V celku však bylo formanské zřízení všude jednostejné.
 

Formana jméno je z cizího přijaté, ale hodně staré. Starší ještě, domácí „vozataj“, znám je ze spisů Husových a jiných starších, nejvíce však z vojenského zřízení Jana Hájka z Hodětína (r. 1413), z válečnictví husitského i z vojenského naučení pana Vlčka z Čenova, kdy náš, tenkrát hrdinský „vozataj“ jezdil ještě na posledním s lebkou na hlavě a pavézkou na levé ruce.
 

Ale už vedle vozataje vyskytuje se v 15. Století cizí „forman“. Tak znají Půhony brněnské roku 1447 slovo „formaniti“[1] a Plzeňský archiv[2] r. 1497 „formana“.
 

Lid na vozataje zapomněl úplně a přijal „formana“ v mluvě i v písni:
 

„Formane, formane,
Valach ti netáhne.“

začíná jedna. A druhá:
 

„Já jsem forman, to já dobře vím,
svému vozu dobře rozumím - -.“[3]

A pořekadlo dí:
 

„Veselý forman koňů polehčení.“
 

„Špatný forman, který neumí otočit.“
 

Vůz pak formanský byl často hyperbolickým výrazem, slouže za míru něčeho přehojného, velikého, jako na př.:
 

„Bylo lásky, bylo lásky,
čtyry fůry formanský.“
 

Formanství provozováno jako samostatná živnost nebo jako vedlejší při selských hospodářstvích. Formané jezdili do krajských a jiných obchodních měst v království, nejvíce do matičky Prahy. Než i na delší ještě cesty se vypravovali: na Moravu, do Rakous, do Bavor, ano i do Terstu. Obyčejný forman měl pár koní, „těžký“ řídil čtyři. Do vrchu, silnice stále a dlouho stoupající přibírali formané přípřež. Tu poskytovali při takových místech usedlí „forajtři“ párem, dvěma i třemi páry svých koní, tak že pak ve voze „těžkého formana“ bylo zapřaženo šest až osm, a někdy i ještě více koní. Takový „forajtr“ vypomáhal, když toho bylo třeba, na několik hodin a třeba na kolik mil. Vypravoval-li se na takovouto delší cestu, uvázal za formanský povoz svou dvoukolku. Když ho pak už nebylo třeba, vypřáhl, zapřáhl koně nebo dva do své dvoukolky, ostatní uvázal za ni, a tak se vracel domů, aby zas jiného formana „vytáhl“.

Mikoláš Aleš

Nakládání na formanský vůz trvalo dlouho a vyžadovalo zvláštní zkušenosti. Nakládalo se zboží nejrůznější a vešlo se ho tam až na 150 centů. Nakládalo se hrubě vysoko; aby pak ještě místa přibylo, rozšiřovali formané boky svého povozu „líhami“ či „šteňhami“, a prodlužovali ho v předu i v zadu tak řečenými „šandrlaty“ (č. 9). Kde potřeba kázala, upevňovali  balíky a bedny provazy a řetězy, jichž měl každý formanský vůz s dostatek. Urovnané tak zboží pokrylo se rohožemi (6.), přes něž natažena bělavá plachta z hrubého plátna. Na svahu, s kopce zdržovala se kola „šlajfem“ či brzdou. Tu měla přední i zadní kola. Za starších dob zatáhlo se kolo jen na řetěz, nebo se připjala pod kolo „šubka“ („čubka“, „závěrka“, „prasátko“, č. 10.). Pro strýce příhodu či nehodu mívali formané na voze hever (č. 11). Na „lišni“ po levé straně visela obyčejně velká plechová lucerna (7.), pod vozem „šífek“ či „lodička“ (č. 8.) pro provazy a jiné potřeby formanské a „sítko“ pestře malované i třeba s průpovědí. To sítko měli na přesypání ovsa, když krmili.

Chomout
 

Řemení formanských koní bylo až těžké svými ozdobami nejvíce z lesklé mosazi. Různé ty ozdoby a všelikou parádu na koních měli formané rádi. Než i v tom dbali jistého pořádku. Hleďme na přední pár. Koně mají veliké, silné ohlávky. U každé visí mosazné kolečko a na kolečku kus červeného sukna s obrazem koně buď tištěným nebo vyšitým. Na těžkém špičatém „chomoutě“ koně „podsedního“ visí červené, silné sukno, zvlášť na chomouty dělané. To je „vytírka“ (č. 1.). Chomout „náručního“ koně nevybíhá do špice, nýbrž v mosazné rohy a od těch dolů po chomoutě splývá jezevčí kůže skoro zcela ho zakrývajíc. Na témže chomoutě je na levé straně mosazný kotouč, u něhož je přidělán žlutý kroužek; tím se provléká „otěž“ („uzda“) jdoucí až k ohlávce a připevněná k udidlu. Podsední kůň má právě takovou otěž, přidělanou však nahoře mezi růžky u chomoutové špice. Od otěže podsedního koně šla oprať k zadnímu koni v druhém páru, jenž ji měl přidělánu u své ohlávky. Chomouty zadního páru byly jako u prvního páru, s tím jediným rozdílem, že na chomoutu podsedního koně nevisela rudá vytírka. Místo ní se leskl mosazný hřeben a jednohlavý orel s roztaženýma křídly sedící na tom hřebeni.
 

„Pobočnice“ předního spřežení skládaly se z „pohřbetníku“ (3.), ze „šlahounu“ plného lesklých kotoučů mosazných (4.) a z „postraňků“ (12. - bývaly konopné nebo řemenné). Zadní pár neměl však pohřbetníku, za to přidali mu, aby se lépe mohl opírat, když s kopce zdržoval, a aby se tak hned na zadek nesmekl, tak zvaný „hintrkšír“ , „hintrcajk“ (2.), patrně od Němců vypůjčený, pro nějž jsem se českého názvu nedoptal.
 

Tak byl vypraven vůz, tak vystrojena spřežení. Pán pak a správce všeho toho nosil modrou košili určitého střihu („formanská“) s vyšívanými pásky v zápěstí i u krku, chlupatý klobouk, pod ním za chladu a mrazu tenkou čepici, nebo zelenou sametovou čapku, když klobouk odložil. Úzké nohavice šly pod kolena, od nich modré punčochy zabíhaly do těžkých „bagančat“. V zimě nosil čepici ovčí, dlouhý kožich s vyšívanými pestrými květy na zádech, vysoké boty a často dlouhé punčochy nad vysoké holeně bot vyčuhující.
 

Když bylo naloženo a všecko na cestu připraveno, zapřáhl forman za časného jitra koně do vozu, udělal před nimi tenkým koncem bičové násadky tři kříže a zatahal koně na čele za hřívu, aby se posilnili na cestu.
 

Výprava trvala mnoho dní, někdy několik neděl i měsíců. Společníkem na dalekých cestách, na nekonečných silnicích, tenkráte ovšem hrubě živějších, i strážcem povozu na formanských, často osamělých hospodách býval psík „Ořech“, „Cikán“, jenž také s jeho koňmi žil v dobrém přátelství. Pobíhalť jim za jízdy pod nohami, otáčeje se, štěkaje a vyskakuje před samou vojí, téměř pod koňskými kopyty. Začasté vyskočil s voje na koně a pobíhaje mu po hřbetě štěkal divoce na jdoucí kolem. Vysoké formanské povozy pod bělavými plachtami s koňmi v lesknoucím se řemení jezdily z pravidla „císařskou“ silnicí. Byli-li však možná si kus nadejeti, jeli formané, kde pro cesty bylo možná, „lontem“ říkávali, zachovávajíce vždy a všude základní své pravidlo: „Do vrchu nežeň, s vrchu nepusť, na rovině nešetř.“ Cestou stavovali se, krmili a nocovali na určitých hospodách, určitých už jmen nebo přezdívek, známých široko daleko. S formanskou slávou kvetly sláva i blahobyt formanských hospod, začasté velmi výstavných, se stájemi a vysokou kolnou pro povozy.
 

V těchto hospodách býval forman pánem. Hospodský v sametové vyšívané čapce sotva koho tak rád viděl a vítal, jako formany. Nevyžadovaliť mnoho, ale mnoho dali utržiti a dali se rádi vidět. Do hospody, do „formanky“, své jizby šel forman, když koně opatřil, s bičem, a měl ho po ruce i když ke stolu zasedl. S bičem se nerad loučil, jako voják se zbraní. Část příboru míval sám. Vidličku, nůž i lžíci nosíval s sebou, obyčejně v botě. Přijel-li o Boží Hod některých velikých svátků na hospodu, nejel dále; v ten svátek byl hostem hospodského, a neplatil groše.
 

Forman byl na svůj povoz, na své koně, vůbec na svůj stav hrdý. Sebe, vůz i koně, vše v plné výpravě i slávě rád dal namalovat, ovšem třeba potulným „umělcem“ a obraz ten, dost hrubě vodovými barvami namalovaný, věšel doma na stěnu své jizby.[4]

S koňmi, s povozem, se forman sestarav nerad loučil. A rozloučiv se, nemohl na ně zapomenouti. Dobře to vyznačuje známé: že „starý forman nemůže-li jezdit, alespoň bičem práská.“ Jako starý námořník vypravoval o svých cestách, o příhodách a nehodách na silnicích, v lesích, v osamělých hospodách, ve velkých městech. Co někdy bylo, to rád zveličoval. Mezi starými formany bylo dost prášilů jako mezi myslivci. Vypravovali někdy podivné věci k neuvěření, ale dušovali se, jako např. jak kdesi kdysi jejich koňům někdo „uďál“, jak se počali pojednou potit a třást, nebo jak náhle zarazili, a ne a ne z místa, jak toho neb onoho nějaký vandrovní „přimrazil“, s koňmi, s celým povozem, se vším…  Pověru měli nejednu; snad si někdo na ně vzpomene a sebéře je. Snad by za to stály.

Další pojmy: Na ‚podsedním‘ a jízdním koni bývalo ‚střemeniště‘ - řemen pro uchycení třmenů, rozlišovalo se ‚pobíjené‘, ‚formanské‘ a ‚sedlské‘ (selské). Železné ‚udidlo‘ bývalo pocínované. ‚Ohlávka‘ se někdy nazývala ‚náhlavek‘, poloha byla zafixována řemenem ‚náčelníkem‘. Od ‚ohlávky‘ vedly k ‚udidlu‘ řemeny zvané ‚lícnice‘. ‚Otěž‘ bývala zvaná také ‚povodec‘. Tažný kůň (‚táhnoucí kůň‘) měl krk obepjatý ‚náprsníkem‘ uchyceným k ‚chomoutu‘.  Sedlo mívalo vpředu ‚hlavici‘ někdy též zvanou ‚čelo‘, vzadu ‚lžici‘, které byly pro pohodlí propojené a podložené do oblouku - ‚luku‘, . Rozlišovalo se sedlo ‚jízdní‘ a ‚vozní‘. Pod sedlem bývaly uchyceny brašny zvané‚visláky‘. Střelná zbraň se vkládala do pouzdra zvaného ‚holstrum‘. V povozu se rozlišovaly kromě koně ‚podsedního‘ a ‚příručního‘ také koně ‚přední‘ a ‚příojní‘. Při jízdě se svahu se používala ‚zavírka‘ neboli ‚hamulec‘, hák, kterým se zablokovalo otáčení kola. Jiný typ brzdy zvaný ‚šuba‘ neboli ‚botka‘ byla kovová nebo kdysi dřevěná lyžina, která se připnula řetězem pod zadní kolo, takže se vůz částečně změnil v saně. Pacholek mladší 18 let, který pomáhal formanovi, se nazýval ‚forejtař‘.  Na šlechtických sídlech měli kočí svého nadřízeného, kterému se říkalo ‚štolmistr‘, o koně se v ‚maštalích‘ starali ‚maštalíři‘, ‚forejtaři‘ a ‚podkoní‘.