Mikoláš Aleš *18.11.1852 †10.7.1913 ‚Národní malíř‘

Mikoláš Aleš, český malíř, ilustrátor a kreslíř, jeden z nejvýznamnějších představitelů českého národně orientovaného malířství druhé poloviny 19. století (české národní obrození ve výtvarném umění je právě jeho tvorbou završeno), přichází na svět 18. listopadu roku 1852 v Miroticích v rodině písaře.

Vzdělání Aleš získává nejprve v Písku, v roce 1869 pak začíná studovat na pražské Akademii výtvarných umění (u profesorů M. Trenkwalda a J. Sweertse, studia končí v roce 1876) - již během studií se přitom Aleš projevuje jako vynikající pokračovatel národně orientovaného díla J. Mánese, a to jednak svým romantizujícím stylem, tak svým tematickým čerpáním z české historie - Aleš se vrací ve své tvorbě až k počátkům české státnosti, mnohé významné osobnosti českých dějin jsou pak dnes známy především z jeho podání - Jan Žižka (viz Jan Žižka z Trocnova), Jiří z Poděbrad (viz Jiří z Poděbrad) či Václav IV..

Po svém odchodu z Akademie žije Mikoláš Aleš takřka rok v Suchdole poblíž Prahy na statku Brandejsových (statkář A. Brandejs v této době patří k předním mecenášům českého výtvarného umění).

Významným rokem v Alšově životě je pak rok 1879 - v tomto roce Aleš vítězí v soutěži na výzdobu foyeru pražského Národního divadla (společně s F. Ženíškem) - jeho návrh, cyklus čtrnácti lunet, nazvaný „Vlast“ (1977-81) se pak stává vrcholem raného období Alšovy tvorby.

Na počátku osmdesátých let 19. století se Mikoláš Aleš pak začíná stále více věnovat knižní ilustraci - spolupracuje s mnoha významnými literáty této doby, pro jejich díla vytváří působivý obrazový doprovod: Alšovi ilustrace se objevují v mnoha slavných dílech A. Jiráska, K. V. Raise, F. L. Čelakovského či Jakuba Arbese. Velkou oblibu si získávají Alšovy ilustrace ve dvousvazkové sbírce českých a moravských národních písní, nazvané „Špalíček jednoho sta národních písní a říkadel“ (1906 a 1912).

Po roce 1884 se Mikoláš Aleš též stále více začíná věnovat ilustraci časopisecké , spolupracuje mimo jiné s časopisy Květy, Šotek, Světozor Humoristické listy či Zlatá Praha (ilustrátorské práci pro české časopisy se přitom Aleš věnuje již od dob svým studií na Akademii, kdy pracuje např. pro časopis Paleček).

Od osmdesátých let 19. století Mikoláš Aleš také spolupracuje s mnoha významnými českými architekty při návrzích dekorativní výzdoby mnohých staveb, a to jak výzdoby fasádní, tak výzdoby interiérů - z této oblasti Alšovy tvorby jsou známé např. jeho návrh výzdoby dvorany Městské spořitelny či vestibulu pražské Staroměstské radnice.

Z Alšova nepřeberného malířského odkazu jmenujme jen těch několik nejznámějších obrazů: „Husitský tábor“, „Setkání Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem“ či již zmíněný cyklus lunet „Vlast“. Z dalších Alšových cyklů jsou pak známé především cykly „Smysly“ (1876), „Živly“ (1881) či „Život starých Slovanů“ (1891).

Mikoláš Aleš se aktivně účastní i společenského života - je prvním předsedou Spolku výtvarných umělců Mánes, členství jej váže též k Umělecké besedě.

V posledním létech svého života se pak Mikoláš Aleš stále více a stále zřetelněji jako malíř směřuje k secesní tvorbě, 10. července roku 1913 pak Mikoláš Aleš, malíř, který svojí tvorbou pomáhá ve druhé polovině 19. století spoluvytvářet českou národní identitu, v Praze umírá.

Studoval malířskou akademii v Klementinu.
Poprvé přišel do Prahy jako malý chlapec s rodiči. Tenkrát bydlela rodina v Lodecké ulici nedaleko Petrského náměstí. Otci se zde příliš nedařilo, a tak se po dvou letech vrátili zpět do Mirotic.
Podruhé přišel Aleš do Prahy v roce 1869 již natrvalo. Ubytoval se v Ostrovní ulici v domě U Zlatého soudku u svého vzdáleného strýce krejčího Jelínka.
V roce 1872 se přestěhoval na Malou Stranu do dnešní Hellichovy ulice.
Po studiích na akademii bydlel nějakou dobu na Malé Straně čp. 462 v Nebovidské ulici 2 u pí Antonie Bakové v domě, jehož majitelem byl jeho kolega malíř Josef Hellich.
Před rokem 1879 pobýval často v Suchdole na Brandejsově statku u svého přítele a příznivce umění Alexandra Brandejse. V roce 1952 zde byl postaven Alšův pomník.
Po svatbě v roce 1879 si přivedl manželku do vlastního bytu na Malé Straně čp. 283/15 v Lázeňské ulici.
Rok zůstali na Malé Straně v Thunovské ulici 181/14.
Odsud se stěhoval na Chotkovu silnici č. 8 do domu V Brusce čp. 538, kde byla zahrada.
Bydleli i v Jeronýmově ulici 415/12 na Smíchově, dnes ul. Rosy Luxemburkové.
Kvůli drahé činži na Smíchově se přestěhovali na Hradčany do domu Na Pohořelci 110/26 s vyhlídkou na Loretánský plácek. Dům se nazýval Široký dvůr nebo Trautmannsdorfský dům. Byl barokní s velkým portálem a střešními štíty.
V letech 1886 - 89 žil a tvořil ve Vrtbovském paláci v Karmelitské ulici 373/25. Na dům byla v roce 1969 osazena Mikoláši Alšovi pamětní deska od Václava Vokálka.
Z Vrtbovského paláce se pro nedostatek místa a podhodlí přestěhovali na Nové Město do jednopokojového bytu v Sokolské ulici 1492/19, odkud byla vyhlídka do zahrady vodojemu.
V letech 1895 - 1900 následoval dvoupokojový byt s příslušenstvím v ulici Na Bojišti 1733/12, kde měl v jednom z pokojů ateliér.
Samostatný ateliér si Aleš najal jen dvakrát, poprvé v Thunovské ulici 10 na Malé Straně.
Podruhé měl ateliér s malířem J. Tulkou na Vinohradech v Rubešově ulici 641/7.
Od 90. let 19. st. se mu konečně vedlo dobře, a tak mohl v roce 1900 zakotvit ve svém nejlepším třípokojovém bytě v tehdejší Havlíčkově třídě, dnes Bělehradské ulici 1018/64 na Vinohradech, kde i zemřel. Na domě je od roku 1930 pamětní deska s jeho reliéfem od sochaře Josefa Šejnosty.
Po smrti svého manžela se paní Marina Alšová přestěhovala na Smíchov do tehdejší Fibichovy ulice, dnes Matoušovy, kde bydlela i její dcera s manželem Marina Svobodová. Alšova manželka přežila svého muže o 28 let.
Děti Mikoláše Alše, Marina, Eliška i Tomáš jsou pohřbeny na vinohradském hřbitově.
Mikoláš Aleš je pochován na vyšehradském hřbitově 12B-60. Na hrobě je jeho poprsí od sochaře Bohumila Kafky a architekta Ladislava Machoně. Pomník postavil Alšovi Spolek výtvarných umělců Mánes v roce 1917.
K uctění jeho památky bylo jeho jménem nazváno Alšovo nábřeží
Na Lhotce v Praze 4 jsou Alšovy sady. Je v nich umístěn vůbec první pomník Mikoláše Alše od Josefa Rady z roku 1914

Mikoláš Aleš *1852 †1913

Český kreslíř, malíř a ilustrátor Mikoláš Aleš dosáhl svého výtvarného vzdělání na pražské Akademii, ukončil svá studia v roce 1876. Byl prvním starostou Spolku výtvarných umělců Mánes. Už v jeho ranných dnech se začala projevovat silná vlastenecká tématika, zajímal se o malování cyklu obrazu z hrdinské slovanské tématiky i o ilustrace s lidovými náměty. Spolu s Františkem Ženíškem zvítězil roku 1879 v soutěži na dekoraci lunet ve foyeru Národního divadla, které pak vyzdobil cyklem Vlast. Po roce 1884 se věnoval převážně ilustraci, ilustroval pro časopisy Květy, Ruch, Světozor, Zlatá Praha a jiné. Zajímal se také o knižní grafiku - mezi jeho nejznámější patří ilustrace pro Jiráskovy Staré pověsti české a Čelakovského Ohlasy písní ruských. Mnoho pražských domů (hlavně navržených architektem A. Wiehlem) má sgrafitovou nebo malířskou výzdobu provedenou podle Alšových návrhů. Mikoláš Aleš patří mezi nejvýraznější představitele českého historického romantismu.

Mikoláš Aleš a Nová Paka

Je skutečně pozoruhodné, jakým způsobem dílo Mikoláše Alše spoluvytváří po několik generací národní vědomí. I když se narodil 18. listopadu 1952 v jihočeských Miroticích, objeví se v jeho tvorbě i romantické motivy z Českého ráje, malebného Podkrkonoší i dynamicky vzrušujících Krkonoš. Zcela osobitý vztah měl Mikoláš Aleš k Nové Pace.

Velice důvěrným přítelem Alše byl Josef Tulka, spolutvůrce Národního divadla, jenž se narodil v Nové Pace 3. ledna 1846. Držím v ruce housle, které před mnoha lety věnovala muzeu v Nové Pace Alšova dcera Maryna. V průvodním dopise se zmiňuje o tom, že na tyto housle u Alšů často hrával otcův spolužák a nejlepší přítel akademický malíř Josef Tulka. Sousedé prý často prosili, aby u Alšů nechávali otevřená okna, aby výtečného houslistu Tulku lépe slyšeli. Jednou se Tulka tak vžil do hraní, že mu Aleš musel zaklepat na rameno a říci: „Pepíku, musíš domů. Čáp klepe na okno.“ A skutečně za chvíli se Alšovým narodil syn Tomáš.

Dalším přítelem Alšovým byl novopacký rodák Josef Picek, jemuž Aleš zadával kolorování svých kreseb a chudému příteli dokonce věnoval i svou obnošenou čamaru. Nejvíce zpráv o Mikoláši Alšovi však souvisí s rodem Suchardů. Mezi Mikolášem Alšem a Stanislavem Suchardou se vyvinulo velice pěkné přátelství a na pozvání Stanislava Suchardy přijel Aleš několikrát do Nové Paky. V roce 1896 se konala v Nové Pace slavná svatba. Sestra Stanislava Suchardy Anna si brala za manžela profesora Aloise Boudu. Aleš byl nejen svědkem na svatbě, ale na právě dokončeném Suchardově domě vytvořil sgrafito Sv. Božetěcha. Aleš prý nedovedl chvilku posedět nečinně, když před sebou uviděl tužku a papír. I při svatební hostině nakreslil zajíce, koláč a jiné dobroty, na kterých si při svatební hostině pochutnával. Jindy zase seděl při rozhovoru Aleš za stolem a kreslil si po novinách. Antonín Sucharda si říkal, že to je škoda, a nenápadně začal malíři podstrkovat čisté listy papíru. Malíř ten úskok jistě postřehl, ale nechtěl nikomu kazit radost a maloval dál. Takových kreseb vzniklo více. Některé z nich má dnes národní umělec Cyril Bouda, jemuž byl Mikoláš Aleš za kmotra. Aleš se rád v Nové Pace toulal po hospůdkách a kreslil výrazné typy svých spolustolovníků. A že uměl skutečně vystihnout výraz člověka na první pohled dokumentuje i ta skutečnost, že ještě po mnoha letech poznali okamžitě v jeho kresbách potomci své otce a dědy.

Na řadu úsměvných příběhů s Mikolášem Alšem velice rád vzpomínal Vojta Sucharda, některé z nich zaznamenal Otakar John, mnoho o svém kmotrovi by mohl vyprávět i Cyril Bouda.

Mikoláš Aleš se narodil jako třetí syn rodiny Alšů v Miroticích 18. listopadu 1852. Alšové, jež se do Mirotic začátkem 18. století přestěhovali z Písku, byli zámožnými mirotickými občany, jimž původně patřila usedlost po nich zvaná „Alšovna“. O usedlost však nakonec přišli, stejně tak jako o rodinné jmění. František Aleš, otec, byl písařem v Miroticích a okolí a ke konci života se stal městským tajemníkem. Matka, Veronika Alšová rozená Famfulová, byla prostá žena z lidu. Otec František Aleš se snažil svým dětem dát co nejlepší vzdělání. V Miroticích neměl dobré výdělky a proto prodal chalupu v Rybářské ulici a v lednu r. 1856 se celá rodina stěhuje do Písku a odtud ke konci téhož roku do Prahy. Ale ani tam nemohl najít uplatnění, proto se opět v únoru r. 1858 stěhují opět do Mirotic.
Na čtyřletého Mikoláše působila Praha silným dojmem a už v té době začal kreslit. Ale dětství prožíval v Miroticích. Již jako šestiletý si kreslil jesličky o vánocích r. 1858. Alšovi bratři studují v Písku, kde bydlí se strýcem Tomášem.
Při pobytech bratrů doma Mikoláš často doprovázel Františka na nedalekou samotu do dvora Buda. Tam poprvé uviděl Márinku Kailovou, svou budoucí ženu, která tráví jako sirotek dětství u dědečka Baťka. Roku 1862 odchází i Mikoláš Aleš na školu do Písku a žije tam spolu s bratry a strýcem Tomášem. V roce 1865 umírá jeho bratr František na souchotiny a o dva roky tragicky zemřel i jeho bratr Jan. Roku 1865 vstupuje Aleš na gymnázium, ale pro neshody s profesorem je nucen školu opustit. Poté se učí u mistra malířského v Písku. Na podzim r. 1867 vstupuje do 2. třídy písecké reálky a zde studuje až do
května r. 1869.
Na podzim r. 1869 odjíždí studovat do Prahy a stává se žáem akademie umění. Před odjezdem do Prahy mu umírá matka. Další léta studií jsou silně poznamenána hmotným nedostatkem, snaží se přivydělat si vyučováním kreslení a od roku 1872 ilustrováním „Palečka“. Maluje a pilně tvoří. Alšovy prázdniny v Miroticích r. 1874 nepatřily k bezstarostným. Jeho otec, ketrý se podruhé oženil, postonává a téhož roku umírá. S macechou se Mikoláš nikdy nezpřátelil, a tak ujíždí do Prahy, kde je ve svých 22 letech úplně sám a bez jakékoli podpory.
Na podzim r. 1875 nastupuje vojenskou službu. V roce 1876 potkává opět svou lásku z dětství Marinu. Roku 1877 se Aleš odstěhoval do Suchdola k příteli Brandejsovi, kde strávil bezmála rok života. Zde se zrodila myšlenka na vytvoření slovanských cyklů, z nichž vytvořil cyklus „Vlast“. V r. 1878 se Aleš zúčastnil konkursu na výzdobu národního divadla, kde na návrzích pracoval společně s Františkem Ženíškem. V lednu 1879 dokončili kresby a v konkursu zvítězili.
V Miroticích v kostele sv. Jiljí se 29.4. 1879 Aleš oženil s Marinou. Aleš si zařídil skromnou domácnost na Malé Straně v Praze.
Poté podle smlouvy odjíždí na studijní cestu do Italie a po návratu tvoří během let 1880 - 81 14 velkých kartonů lunet „Vlasti“. V r. 1881 ilustruje Arbesova „Šotka“. V r. 1884 se Aleš rozešel ve zlém s Františkem Ženíškem kvůli autorství na výzdobě Národního divadla. Roku 1889 mu vychází cyklus ilustrací národních písní „Osiřelo dítě“ a další cykly. Za svého života došel největšího uznání na Národopisné výstavě v r. 1895, kde bylo vystaveno mnoho Alšových sgrafit. R. 1896 vydává spolek Mánes prvou samostatnou publikaci o Alšově díle.
K šedesátým narozeninám byl Aleš jmenován měšťanem pražským a byl mu udělen titul inspektora kreslení na měšťanských školách a rádce v dílech uměleckých. Poslední návštěvu v Miroticích uskutečnil Mikoláš Aleš v r. 1912. Na jaře r. 1913 vytvořil svůj poslední akvarel „Sv. Václava“. Zemřel v Praze z 9. na 10. července 1913.