Viktor Dyk

* 31.12.1877 Mělník Šopka (Pšovka) † 14.5.1931 Lopud Chorvatsko
český básník, prozaik, dramatik, novinář a politik

 

Viktor Dyk se narodil v Pšovce u Mělníka. Byl druhorozeným synem Václava a Hedviky Dykových. Viktorův otec, Václav Dyk (v úředních záznamech psáno Dick) byl tehdy správcem, nakonec až centrálním ředitelem mělnického panství knížete Jiřího z Lobkowicz. Dykův otec byl velice vzdělaný člověk, což se odráželo také v jeho obsahově hodnotné knihovně, na kterou Viktor rád při studiu v Praze vzpomínal, protože mimo ročníků Lumíra, Světozoru a Zlaté Prahy obsahovala i svazky Kobrovy Národní bibliotéky či Palackého Dějin národa českého. S literaturou měl tedy kontakt již od raného dětství a stal se brzy vášnivým čtenářem. Velmi se zajímal o českou historii, a to umocňovalo i jeho vlastenecké smýšlení. Sám v dětství údajně sepsal několik her pro loutkové divadlo, které hrál svému staršímu bratru Ludvíkovi. V deseti letech se pokusil složit svou první báseň.

V roce 1888 začal chodit na pražské gymnázium v Žitné ulici, kde ho mj. učil Alois Jirásek, kterým byl Viktor přímo uchvácen (dokonce uvažoval o studiu historie). I Jiráska mladý Viktor zaujal a až do smrti Jiráska zůstávali přáteli. Spolu s bratrem Ludvíkem, rovněž studentem gymnázia v Žitné ulici, bydleli u své ovdovělé babičky z matčiny strany, Marie Patrovské, na Malé Straně.

Bratr Ludvík, horlivý účastník pokrokářského hnutí (kolem Časopisu pokrokového studentstva), tehdy zapaloval svými politickými a čtenářskými zájmy i mladšího Viktora a později ho také uvedl do spolkového života. V září 1893 byl nad Prahou vyhlášen výjimečný stav a byli zatýkáni omladináři. Tou dobou vznikají také jeho první básnické pokusy, které jsou dochované v rukopisných sešitech: Proudy a protiproudy, Dušičková elegie, z básní zemřelého, Lyrika. Zatýkání v roce 1893–94 se dotklo i gymnázií. Viktor Dyk toto dění pozoroval s velkým zaujetím, jelikož již tehdy patřil k radikálním studentům, kteří chtěli skoncovat s monarchií. V reakci na toto dění vznikaly jeho další rukopisné verše.

V červnu Intimní volné jeviště v Praze na Vinohradech hrálo jeho jednoaktovku Pomsta, kterou sepsal pod pseudonymem R. Vilde. Toho roku začal publikovat také ve Vesně, Nivě, Moderní revui, Volných směrech, Rozhledech, Studentském sborníku a měl báseň v Almanachu secese. Po maturitě začal vydávat již pod jménem vlastním.

Jako 18ti-letý zažil svůj debut, když mu ve Světozoru pod pseudonymem Viktor Souček vyšly první tři básně – Moderní věřící, Není to nic! a Otázky. Po úspěšně složené maturitě v roce 1896 se zapsal na právnickou fakultu c. k. české univerzity Karlo-Ferdinandské v Praze, kde mj. poslouchal přednášky prof. Masaryka. Vstoupil zde také do Literárního a řečnického spolku Slavia, kde později vykonával funkci místopředsedy.

Dokončil Právnickou fakultu Karlovy univerzity. Po celý život však působil jako novinář a spisovatel. K rozhodnutí nevěnovat se právu došel v roce své justiční zkoušky (1905).

Ještě ve spolku Slavia zastával Viktor názory umírněné, což ho stavělo do opozice k jeho bratrovi Ludvíkovi, který byl mnohem radikálnější. Tento rozpor se promítal mj. ve vztahu k Němcům. Ludvík byl od samého počátku vyhraněný nacionalista, zatímco Viktor zastával krajně levicové názory, dokonce se v roce 1897 zúčastnil sociálně demokratického prvního máje.

Po rozpadu Slavie si postupně prošel dvěma obdobími. Byl ovlivněn jak sociální demokracií, tak i realismem, jehož vůdčí osobností byl v té době T. G. Masaryk. Dyk byl nejprve Masarykem velmi osloven, ale jakmile se s ním osobně setkal na jedné přednášce, nadšení upadlo. Masarykův realismus byl pro něj příliš racionální a bez emocí.

Později vytýkal Masarykovi především jeho odpor vůči radikalismu tam, kde byl jedině na místě, jeho „kladení dobra lidského nad dobro národní“, „pověrečnou bázeň před šovinismem“ i tam, kde šlo pouze o vlastenectví, běžné u všech evropských národů, a „utopii možného smíru s Němci“. Dyk se nikdy, ani ve svém „realistickém“ mezidobí nestal Masarykovým stoupencem.

Dykovi se zdál socialismus příliš kolektivistický a materialistický, nacionalismus příliš šovinistický a realismus příliš nábožensky moralistní. A tak hledal východisko jinde. Našel ho v individualismu, jejž chápal jako jedinou možnou „střední cestu mezi nacionalismus a socialismem“. Zároveň v této době debutoval i knižně, a to básnickou sbírkou A porta inferi.

Zásadní vliv na Dykovu celoživotní orientaci ideovou a politickou i na jeho inspiraci literární mají významné politické události roku 1897 – volby do páté kurie, následná reakce českých sociálně demokratických poslanců proti státoprávnímu ohrožení podanému mladočechy, pád Badeniho vlády a s ním spjaté omezení tzv. jazykového nařízení, které vyvolalo „prosincové národnostní bouře“ na které reagovaly příslušné politické orgány vyhlášením stanného práva v prosinci téhož roku. Tento německo-český prosinec hluboce zasáhl i Viktora Dyka. I on vyšel toho měsíce s trikolorou do ulic.

Viktor, jakožto mladší z obou bratrů, se více vázal na svou babičku Marii Patrovskou, která mu velmi ráda naslouchala a stala se také soukromou recenzentkou jeho prvních literárních počinů. Literární historik Jaroslav Med uvádí, že Marie Patrovská, roz. Hildebrandová, pocházela z německé rodiny z Varnsdorfu, ačkoli byla Němkou, podporovala češství. Med se tedy přiklání k tomu, že právě tyto okolnosti mohly vést k prvotní Viktorově národnostní toleranci, která nebyla zrovna typická u všech jeho spolkových kolegů.

Tuto problematiku ale blíže rozkryla historička Jaroslava Honcová-Libická, která uvádí, že Patrovská (1834–1920) byla smíšeného původu. Její otec Hynek Hildebrand, sládek v Měcholupech, byl Čech a matka Němka. Rodina Hildenbrandových se vždy hlásila (při sčítání lidu) k české národnosti a Marie, přestože vyrůstala ve zněmčeném pohraničí (Varnsdorf, později Měcholupy), byla horlivou vlastenkou. Navštěvovala sice německé školy a němčinu tedy ovládala lépe (a nezbavila se nikdy ani německé výslovnosti), ale češství po otci si upevnila sňatkem s Čechem Richardem Petrovským, hospodářským úředníkem v Českém Dubu, posléze držitelem vlastního statku ve Středicích. Z Dykovy pozůstalosti dále víme, že (dosti bohatá) vzájemná korespondence byla vedena pouze německy, to zřejmě proto, aby se Patrovská vyvarovala stylistických a pravopisných chyb v českém jazyce.

Zajímavostí může být i to, že se ji Viktor i Ludvík často snažili naučit správnou výslovnost, avšak marně.

Vliv na Viktora a na celou rodinu měla Patrovská ale značný. Ze vzpomínek JUDr. Františka Havrdy, pamětníka a vzdáleného příbuzného rodiny Dykových, se dozvídáme, že právě babička byla tím, co rodinu stmelovalo. Marie Patrovská stála u Viktorovy juvenilní básnické tvorby, později mu byla také oporou v dobách perzekucí za 1. světové války.

Po jmenování Václava Dyka generálním ředitelem panství, se celá rodina i s babičkou přestěhovala do Lobkovického paláce na Mladé Straně. Zde se často scházeli oba bratři se svými spolkovými kolegy, aby zde vedli revoluční protihabsburské řeči a to i za přítomnosti Václava Dyka. Po smrti otce ale musela rodina vyklidit služební byt v paláci a přestěhovat se do nového činžovního domu na Vinohradech v Letohradské ulici (dnes Dykova ulice). Právě zde bydlel Viktor s rodinou až do své smrti v roce 1931.

Od roku 1907 až do své smrti se podílel s Jaroslavem Vlčkem (a od roku 1910 s Jaroslavem Kamperem) na redigování časopisu Lumír, který od J. V. Sládka zakoupil téhož roku nakladatel Jan Otto. V letech 1910–1914 redigoval také časopis Samostatnost, kde publikoval své četné články, ve kterých kritizoval vládní systém.

Protože válečná cenzura byla mnohem přísnější než tiskové restrikce před válkou, jako odpovědný redaktor dostával jednu výstrahu za druhou, a to až do úplného zastavení listu v září 1914. Okamžitě po zastavení Samostatnosti přešel do časopisu Lumír, ze kterého vytvořil novou baštu odboje. Obava z jeho uvěznění dokonce přiměla v roce 1915 Masaryka, který tou dobou již pobýval v zahraničním exilu, aby prostřednictvím Beneše přemluvil Dyka k odchodu ze země. Přes počáteční výhrady slíbil, že na falešný bulharský pas odcestuje do Švýcarska. Problémy s doručením dokladu ale nakonec donutily Dyka zůstat doma. Po válce se to stalo předmětem sporu a ukázalo se, že to byly Benešovy pletichy, které Dykův odchod do exilu zmařily a nepřímo tak Dyka dostaly do vězení. Od června 1915 začal na stránkách Lidových novin zveřejňovat na pokračování svůj román Tajemná dobrodružství Alexeje Iványče Kozulinova. Líčením poměrů v carském Rusku chtěl čtenáři zprostředkovat svůj náhled na nesvobodný život v Rakousko-Uhersku. Následně byly Lidové noviny na čtrnáct dní zastaveny a šéfredaktor Heinrich byl spolu s Dykem postaven před soud. Dyk ve psaní protidynastických článků ani poté neustal. Tato činnost a také obvinění z vlastizrady (tzv. Štěpánkova aféra: policie při zákroku proti odboji odhalila Štěpánkův archiv, kde byly kontakty na osoby zapojené do domácího i zahraničního odboje) ho přivedly v roce 1916 do vězení.

V tomto žaláři se pod dojmem vývoje událostí zrodila v dubnu 1917 pravděpodobně nejznámější Dykova báseň Země mluví, nepřímo vyzývající české poslance Říšské rady, svolané poprvé od počátku války, aby v historicky osudových okamžicích nezapomněli na svoji odpovědnost vůči národu a vlasti. v samovazbě překládal francouzské básníky, především Baudelaira a Verlaina. Korespondenčně také připojil svůj podpis k manifestu spisovatelů z 30. 5. 1917. Když byl v květnu roku 1917 propuštěn na svobodu, snažil se dohnat to, co více než rokem stráveným ve vězení zameškal. Byl mnohem radikálnější než před zatčením, ale hroutící se rakouský kolos už proti němu nedokázal nijak zakročit.

Jeho politická činnost započala roku 1911, kdy se stal členem Státoprávně pokrokové strany a neúspěšně za tuto stranu kandidoval ve vinohradském volebním okrese do Říšské rady. V roce 1915 již byl členem pětičlenného vedení strany. Roku 1918 se podílel na založení Československé národní demokracie (Karel Kramář). V parlamentních volbách v roce 1920 získal za národní demokracii poslanecké křeslo v Národním shromáždění. V parlamentních volbách v roce 1925 se pak za tuto stranu dostal do senátu. Mandát obhájil v parlamentních volbách v roce 1929. v senátu setrval do své smrti roku 1931.

Byl orientován pravicově. Patřil mezi nejvýraznější prvorepublikové odpůrce tzv. hradní politiky, a především jejích tvůrců T. G. Masaryka a Edvarda Beneše. Příležitostně psal do časopisu Vlajka, které vydávalo hnutí Vlajka.

S politickou činností šla ruku v ruce i jeho tvorba literární, nejmarkantnější příklad lze nalézt v knize Prohrané kampaně (1914), v níž shrnuje svou prozaickou a lyrickou předvolební a povolební činnost v období parlamentních voleb roku 1911, nebo v poválečném období, kdy se jeho lyrika zaměřovala především na útoky proti politickým oponentům. Obětování literární tvorby politickému pamfletismu je patrné například z básně Svatá aliance, v níž kritizoval účelové vytvoření předvolebního kartelu. Zneužívání veršů k potírání oponentů Dykovi vytýkal například F. X. Šalda. Podle něj Dyk utvořil z poezie služku politiky a divil se tomu, že jako vlastenec tělem a duší, nedokázal svou básnickou činnost adresovat především národu, ale že jí především vracel rány politickým protivníkům, kteří napadali národně demokratickou stranu, jejímž byl členem.

Dyk byl jediným politikem, který kritizoval Benešovo jednání na mírových konferencích a upozorňoval, že sjednané dohody povedou k dalšímu válečnému konfliktu. Později upozorňoval na nedostatečné vojenské zajištění bezpečnosti Československa.

V roce 1920 mu ve věku 86 let zemřela babička Marie Patrovská, jeho opatrovatelka ve studentských letech, v roce 1925 ve věku 50 let bratr Ludvík (dlouhá léta majitel tiskárny v Praze, od roku 1919 redaktor týdeníku Demokrat a tajemník strany národně demokratické v Praze-Vinohradech). v témže roce začal pravidelně trávit léto v Harrachově s rodinami Hanuše Jelínka a Rudolfa Medka. Na počátku 20. let navštívil také Polsko, Litvu a již podruhé Francii. v roce 1923 se stal řádným členem České akademie věd a umění.

V roce 1928 se po sedmadvacetileté známosti oženil se spisovatelkou, překladatelskou ze slovinštiny a novinářkou Zdenkou Háskovou a v červnu spolu podnikli cestu do Jugoslávie. Jeho synovcem byl předválečný diplomat Viktor Kripner, sám autor několika básnických sbírek.

Viktor Dyk byl šachistou, členem Českého spolku šachovního. Přátelil se s prvním českým velmistrem Oldřichem Durasem a také mu věnoval několik básní, včetně jedné, kterou napsal v němčině. Několik záznamů Dykových partií (mj. právě s Durasem a s Richardem Rétim) se dochovalo a jsou k dispozici i na internetu.

Dne 13. května 1931 se Viktor Dyk ubytoval v novém penziónu Glavović na ostrůvku Lopud blízko Dubrovníka. Následujícího dne byl raněn srdeční mrtvicí při koupání v moři v zátoce Šunj v Jaderském moři.

V této souvislosti je často připomínána jeho báseň Soumrak moře ze sbírky Devátá vlna, ve které podle některých názorů předpověděl svou smrt.

Z lopudské radnice byl dalšího dne vypraven pohřeb. Jeho tělo mrtvé tělo bylo přepraveno vlakem přes Záhřeb do Československé republiky. Do Prahy přijel vlak se zesnulým 17. května po poledni. Se všemi poctami byla jeho rakev vystavena v Pantheonu Národního muzea, kde se s Dykem slavností řečí rozloučil spisovatel a voják Rudolf Medek.

Pohřben byl na pražských Olšanských hřbitovech 20. května v rodinné hrobce (Hrob VII 13b 26). Smuteční projev zde měl výtvarný a literární historik a kritik prof. Arne Novák.

lfancy3.gif (583 bytes)

 

Viktor Dyk

Básník, který nenáviděl českou prostřednost

Příběh VIKTORA DYKA, jehož často citovaná slova „opustíš-li mne, zahyneš“ nebyla namířena proti exulantům
ČESKÉ LEGENDY 20. STOLETÍ

Sotva Viktor Dyk zemřel, napsal F. X. Šalda dlouhý nekrolog, v němž dospěl k závěru: „Velký spisovatel? Velký autor? Velký básník? Jistě ne: nezabírá dost do hloubky, dost do lidství.“ A neměl pravdu.
Dílo Viktora Dyka, to je šedesát sedm knih: básní (důsledně rýmovaných), próz, dramatiky i publicistiky. Život Viktora Dyka, to je oddanost a služba národu, politický boj vedený čestnými prostředky, nesmiřitelný postoj k levici a kritický pohled na T. G. Masaryka a především na Edvarda Beneše. Na svět přichází o Silvestru roku 1877 v Pšovce u Mělníka jako syn Hedviky Dykové a Václava Dyka, správce mělnického panství knížete Jiřího z Lobkowicz. Rodiče posílají nadané dítě do Prahy na gymnázium v Žitné ulici. Učitelem dějepisu a zeměpisu se tam právě (1888) stává z Litomyšle přeložený Alois Jirásek. Roku 1896 se úspěšný maturant zapisuje na pražskou právnickou fakultu a literární tvorbě už zcela propadá. Ještě dříve, než oslaví 20. narozeniny, má v ruce svou knižní prvotinu, básně A porta inferi. V nich - a později mnohokrát uplatňuje 
„chladnou inteligenci, krutou skepsi i vášnivou citovost“ (Arne Novák). Končí 19. století, Dyk završuje studium práv. Rozhoduje se pro spisovatelskou dráhu. Snad tedy už ví, že bude až do smrti pilně psát, překládat a redigovat cizí texty, vášnivě polemizovat, vtipně ironizovat? Zažije úspěch u čtenářů, vyslouží si chvály i odsudky od předních kritiků a bude svým psaním provokovat a dráždit, a to i místa nejvyšší. Přijdou velká literární vítězství: báseň Milá sedmi loupežníků (1906), premiéra dramatu Zmoudření Dona Quijota (1914), próza Krysař, básnické sbírky Lehké a těžké kroky, Anebo, Okno, Poslední rok (1915 - 1922). Právě za čtvrtou část Válečné tetralogie dostane Dyk státní cenu (1922) a tuto poctu získá ještě za Vzpomínky a komentáře (1927 že by k padesátinám?). „Státním básníkem“ však není a v nejmenším být nechce, už pro své celoživotní spory s T. G. Masarykem, jehož univerzitní přednášky kdysi navštěvoval. Dyk, člen strany státoprávně pokrokové, se roku 1914 ocitá v jejím vedení. Masaryk a Beneš chtějí, aby odešel do zahraničního odboje. Dyk má dostat bulharský pas a na něj vycestovat, toho se však nedočká, a tak zůstává doma. V Lidových novinách tiskne na pokračování prózu Tajemná dobrodružství Alexeje Iványče Kozulinova, cenzura zakročí, publikování díla zakáže a Lidové noviny na dva týdny zastaví. Dyk je obžalován z úmyslu popouzet tiskem k nenávisti a opovržení ke státní správě.

Ve věži smrti

Aby toho nebylo dost, v listopadu 1916 je zatčen pro velezradu, dopraven do vězení ve Vídni a umístěn tam ve „věži smrti“. A zatím ve Vinohradském divadle mají postupně premiéru tři hry v jeho překladu (Goethe: Sourozenci, Strindberg: Opojení, de Musset: Slon). Z žaláře Dyk posílá do Prahy později slavnou báseň Země mluví. Její pointa („Prosím tě, matka tvá, braň si mne, synu!/ Jdi, třeba k smrti těžko jdeš./ Opustíš-li mne, nezahynu./ Opustíš-li mne, zahyneš.“) se obracela nikoli k emigrantům, nýbrž k českým poslancům říšského sněmu. Opustit neměli - politicky! - vlast a její zájmy. V květnu 1917, stále ještě ve vídeňském vězení, podepisuje Dyk manifest spisovatelů, vzápětí je pro nedostatek důkazů propuštěn. Po devíti měsících patří mezi zakladatele pravicové národně demokratické strany, za ni se stává po převratu poslancem a roku 1925 senátorem. Je tedy za své politické přesvědčení placen, jak mu později předhodí Karel Čapek. Píše se rok 1929 a Viktor Dyk publikuje brožuru Ad usum pana prezidenta republiky. V ní rekapituluje svůj vztah k TGM:„Býval jsem z nejprudších odpůrců Masarykových, (...) ne z důvodů osobních, ale věcných.“ Líčí okolnosti svého plánovaného, ale neuskutečněného odchodu do exilu, vytýká Edvardu Benešovi, že prý „už roku 1915 dovedl stejně jako proti Rakousku konspirovat proti vlastním druhům“. Dyk kritizuje prezidenta za to, že„obklopil se lidmi, kteří ho oddálili od veliké části národa“. Hořce připomíná, že „jeden z projevů prezidentových mluvil rčením z východu známým o vládě dělníků a sedláků“. Stručná Dykova charakteristika zakladatele Československa: „Muž, který přišel kácet modly, učiněn modlou k škodě své a škodě republiky.“V Lánech to všechno čtou s rozpaky a Jan Masaryk žertem nabízí, že rozezleného Dyka získá pro Hrad. Hlava státu se směje: „Jen ať do Hradu bijou, to je dobře.“ Prezident s Dykem koresponduje. Karel Čapek nabízí svůj dům ke schůzce. Ale ani tam, ani v Lánech, ani jinde se ti dva už nesetkají. „Není na té ani na oné straně ochoty ke kapitulaci“, říká Dyk. Však už dávno, ještě za Rakouska, napsal: „Nechci se smířit. V chvíli bez útěchy/ budoucnu náruč otvírám./ Zkorumpované, letargické Čechy/ já popírám, já popírám.“ Traduje se, že Dyk utonul v Jaderském moři. Pravda je taková, že roku 1931 se s manželkou vypravil na dovolenou k Dubrovníku. Odpoledne v den příjezdu na ostrůvek Lopud se šel koupat. Pár kroků od břehu se procházel s holí v ruce, když ho náhle skolila srdeční slabost. Byl na místě mrtev.

Lidové noviny, Domov, 05.03.2002, Jaromír Slomek

lfancy3.gif (583 bytes)

 

 

Dům, ve kterém Viktor Dyk žil, se nachází v ulici, která je dnes po něm pojmenována.

Zde od roku 1904-1931 žil a tvořil Viktor Dyk, básník a politik, neohrožený bojovník za národní stát
Fotografie pamětní desky na domě v Dykově ulici 23 na Vinohradech

 

lfancy3.gif (583 bytes)

 

Opustíš-li mne, nezahynu. Opustíš-li mne, zahyneš!

Viktor Dyk, 1920

Vlastní životopis

Viktor Dyk narodil se 31. prosince 1877 v Šopce u Mělníka; tam prošel školou obecnou, od r. 1888 studoval pak gymnasium v Praze, tehdy v Žitné ulici. Jeho gymnasijní leta padla do vzrušených dob a chaosu politického i literárního: hnutí pokrokové, realism, krajní individualism, ač anarchický, krajní kolektivism, hlásaný soc. demokracií, moderna, dekadence, vše to působilo na mládež v letech procesu Omladiny, výminečného stavu a persekucí. Po maturitě vstoupil V. Dyk r. 1896 na právnickou fakultu, kdež rovněž našel rozvrat studentstva, v agonii jeho středisko Slavia. Po absolutoriu kolísal ještě dost dlouho mezi právy a literaturou, ale tato nabyla vrchu. Byl pravidelným přispěvatelem Moderní Revue a Přehledu. Od r. 1906 je spoluredaktorem Lumíra; v roce 1910 vstoupil do redakce Samostatnosti jako obdeníku a zůstal jím, když se stala v roce 1911 deníkem. Jsa od roku 1905 pravidelným přispěvatelem Pokrokové revue, byl od roku 1911 politicky aktivním, kandidovav, ovšem bez úspěchu, na program strany státoprávně pokrokové. Po zastavení Samostatnosti za světové války přispíval pravidelně do Lidových Novin, kde otiskoval Tajemné dobrodružství Kozulinova, pro něž byl vyšetřován; ale obžalovací spis došel až do posádkového vězení vídeňského, kamž na sklon ku roku 1916 dopraven z věznice pražské, vyšetřován nejprve pro špionáž, později pro velezradu. Propuštěn 22. května 1917 z vazby, účastnil se politického ruchu, jsa současně přispěvatelem Národa, České demokracie a Neodvislosti. V říjnu 1917 vstoupil do redakce Národních Listů a na jaře po zastavení N. L. byl členem redakčního kruhu Cesty a Nebojsy. Jeho úsilím bylo spojení různých politických stran a skupin v jedinou stranu státoprávního nacionalismu. Od roku 1918 do roku 1925 byl poslancem nejprve revolučního, později voleného Národního Shromáždění, od roku 1925 senátorem strany národně demokratické. Stál po smrti J. Kampra řadu let v čele Kruhu českých spisovatelů a po skonu F. Bílého byl předsedou Umělecké Besedy. Literární jeho činnost zůstala však i v obou desítiletích aktivity politické intensivní a všestranná; ubírala-li mu činnost politická času a omezila nesporně jeho možnosti spisovatelské, umožnila mu naproti tomu pronikat oblastmi, jež zůstaly cizí jeho druhům, a poznávat bohatší a pestřejší úsek života národního. Rozhodně klade autor hlavní důraz na své poslání spisovatelské a spláceje dluh občana, chce být a zůstat především básníkem.1

1 Tento životopis napsal roku 1931 básník před odjezdem do Dalmacie, kde 14. května tragicky zahynul.

 

lfancy3.gif (583 bytes)

 

Soumrak u moře
I.
Nalevo širé zřím moře,
napravo táhne se dýna.
Příboj, jenž tříští se o břeh,
mi cosi připomíná.

Po písku omytém vlnou
reptaje nejdu a klna.
Zamyšlen tiše si šeptám.
Říkám si: devátá vlna!

II.
Vln osm potopí pouze,
vln osm přeskočí.
Vln osm vesele bije
do prsou, do očí.

Vln osm nemá té moci,
vln osm laškuje jen.
Vln osm nemůže zmoci,
devátá vezme tě v plen!

Devátá vlna smete,
s čím osm hrálo si,
devátá vlna nese,
však živé nenosí,

devátá vlna zavře
mdlá ústa navěky.
A upíráš své oči
na moře bezděky.

III.
Vlna se vzdouvá a týčí
prvá a druhá a třetí,
vlna se tříští a láme,
letí a nedoletí.

Tmí se a odkudsi z hlubin
nějaký osud tě volá.
Rozběh se dobrodružně
do moře úzký hrot mola.

Tmí se a písčitou dýnou
vede tě ještě tvá cesta.
A maně počítáš vlny:
čtvrtá a pátá a šestá.

Ale jdeš odvahy plný
vstříc kterýmkoli losům.
A maně počítáš vlny,
počítáš: sedm. A osm…

lfancy3.gif (583 bytes)

 

Viktor Dyk
- básník, dramatik a prozaik
- největší ironik, romantik a reflexivní lyrik
- byl právník a politik

a) Poezie
- výraz negace, vzpoury, skeptických nálad (po potlačení hnutí omladiny), odmítavý individualistický postoj

- Síla života
- Marnosti
- sbírky
- osobitý výraz - ironie, sebeironie, výrazný rým
- vliv symbolismu a macharovské útočné kritičnosti
- Satiry a sarkasmy
- Pohádky z naší vesnice
- sbírky
- satiry na politický a společenský život v Čechách
- ironicky komentuje dobové dění, prodejnosti politiků 
- Milá sedmi loupežníků
- skladba - balada o lásce, žárlivosti, zradě a pomstě
- vliv tradic romantické literatury o odbojných vyděděncích
- Lehké a těžké kroky

- Anebo
- Okno
- Poslední rok

- sbírky - tzv. "válečná tetralogie" - inspirovány 1. světovou válkou
- základním tématem je myšlenka národa a státní samostatnosti
- Devátá vlna
- alegorická sbírka - rozpor ideálů a skutečnosti, melancholie, předtucha smrti

b) Próza

- Krysař
- novela, podle staré německé pověsti o krysaři, který zachránil město Hammeln od krys, ale nedostal sjednanou odměnu, proto zavedl zvukem píšťaly obyvatele do propasti
- autorovo vyjádření odporu k malosti a vzpoura proti ní

c) Drama

- Zmoudření dona Quijota
- vliv symbolismu - osobitě přetvářená látka Cervantova románu
- tragický příběh o neřešitelnosti rozporu mezi snem a skutečností (ztráta iluzí = zmoudření, které však člověka zabíjí - ztrácí smysl života)
- autorova touha po vyplnění snů a po kráse vtělena do postav osamocených, bouřících se jedinců
d) Politika

- Ad usum pana prezidenta republiky
- sbírka sloupků a článků za celé Dykovo působení v Poslanecké sněmovně a v Senátu 

 

Viktor Dyk na Gelnerově karikatuře


Pohřební průvod u Divadla na Vinohradech

lfancy3.gif (583 bytes)

lfancy1.gif (1168 bytes)

Zpět na osobnosti

Zpět na hlavní stránku