Zednářská lóže Cestou světla

Lóže Cestou Světla byla založena v roce 1926. Zakládajícími členy byli převážně vysokoškolští učitelé, kteří působili v nově založených českých vysokých školách. Dochovaná matrika předválečné lóže obsahuje celkem 133 položek. Pod číslem 1 je uveden rektor Masarykovy univerzity v Brně profesor Edward Babák, který byl nositelem mistrovského pasu, vydaného v roce 1919 italskou Gran Loggia Nazionale. Zemřel však v roce 1926, nedlouho před vnesením světla do nové lóže.
Dalšími zakládajícími členy byli např. profesoři Bohuslav Bouček, Jan Caha, Vladimír Groh, Václav Neumann, František Ševčík, Jan Lenfeld, Dobroslav Krejčí, Bohumil Kladivo a další. Matrika lóže Cestou Světla kromě řady dalších údajů uvádí i příčinu úmrtí některých svých členů. Často zde lze nalézt poznámky typu ubit při výslechu na gestapu (Václav Bureš), zahynul v koncentračním táboře Osvětim (Josef Kudela, Zdeněk Krejčí, Ladislav Jandásek), popraven v Berlíně (Jan Uher, Antonín Slavík), zahynul v
Mauthausenu (Josef Tvrdý, Tomáš Vacek, František Koláček, Jan Florian, František Hutař), popraven v Brně (již uvedený Vladimír Groh).
Tuto etapu existence lóže ukončila německá okupace v roce 1939; naděje na plné obnovení činnosti po válce pak zmařil převrat v roce 1948 a to, co po něm následovalo.

Členem řádu se může stát každý muž dobrých mravů, jakékoliv rasy a jakéhokoliv náboženského přesvědčení, který uznává nějakou formu inteligence přesahující člověka.
Může věřit v boha kteréhokoliv světového náboženství, může ale také věřit v přírodní zákony, které umožnily vznik a vývoj vesmíru a v něm pak zrod a evoluci živé hmoty. Tuto vyšší inteligenci zednáři nazývají Veliký Stavitel Všehomíra.
Pojem bratrství mezi členy řádu zahrnuje mj. respekt k názorům, smýšlení i náboženskému přesvědčení ostatních členů řádu. Princip Velikého Stavitele se tak stává jakýmsi společným jmenovatelem metafyzického přesahu zednářů všech vyznání.
Zednář by se ve svém životě měl vždy řídit základními morálními a etickými principy, aby tak svým chováním byl vzorem svému okolí. Má dbát na dodržování práva a zákonů země, ve které žije. Zednář pomáhá slabším, chudým a nemocným. Nerozlišuje lidi podle jejich společenské, náboženské nebo etnické příslušnosti.

Řád zednářů, Svobodné zednářství, byl založen v roce 1717 sloučením tří (čtyř) londýnských lóží. Členové tvoří bratrstvo, které se schází k obřadům a rituálům, ale i přednáškám. Za inspirativní zdroj se považuje stavba Šalamounova chrámu v Jeruzalémě.
Za kořeny řádu bývají považovány také středověké kamenické hutě (lóže), ve kterých se předávaly znalosti (technické, matematické, fyzikální, chemické) a zkušenosti z osoby na osobu. Kamenické cechy byly podobně jako university vyjmuty ze světské jurisdikce, na své členy však vznášely vlastní náročné morální požadavky. Členové kamenických hutí nepodléhali poddanským povinnostem a směli volně cestovat. Kolem roku 1375 došlo k oddělení kamenických hutí od církve, stavěly nezávisle i světské stavby z neotesaného kamene - stali se svobodnými staviteli - zednáři.
Zednáři udržovali blízké vztahy s řádem Benediktinů.
Zednářství vychází z představy Velkého architekta všehomíra, který stojí za moudrostí a promyšleností přírody. Zednáři uplatňují osvícené principy svobody, rovnosti, bratrství, tolerance, humanity. Podle Andersonovy ústavy je zednářství
Systém mravnosti, zahalený do alegorií a osvětlený symboly.

 

 


 

lfancy1.gif (1168 bytes)

Zpět na hlavní stránku