Bohuslav Schnirch údajně léta jezdil s rodinou na letní pobyt do pronajatého zámečku Bažantnice u Svijan. Jeho dcera Roba si psala prázdninový deník, z něj se dochovaly fragmenty doprovázené ilustracemi. Na stejné prázdniny vzpomíná patrně  Milada Wanglerová.  Vysoudilová.

Ve svijanském pivovaru začal krátce po svatbě od roku 1895 pracovat jako sládek Hynek Kreutzer, Bohuslavův švagr. Patrně tam pracoval asi až do roku 1915. Lze předpokládat, že právě on zařizoval letní pronájem nedaleké Bažantnice pro příbuzné.

Fragmenty prázdninového deníku Roby

16. Prázdniny budeme tráviti jako vždy ve Svijanech společně. Těšíme se již náramně na překrásné a zároveň poučné výlety. Myslím, že letos strávíme prázdniny tak příjemně a krásně, jako loni.  (Snad letos podrobněji prozkoumáme „Mužský“.)

17. Ah! Jak konečně jsme si oddechli, když vystoupivše z vlaku, plnými plicemi vdechli jsme svěží venkovský vzduch. Obtíženi zavazadly ubírali jsme se radostně k bažantnici. Hned za vesnicí zanotoval tatínek naši překrásnou národní hymnu: „Kde domov můj“ a my radostně mu přizvukujíce, dospěli jsme k bažantnici.  První náš výlet jest ustanoven na zítřek.

18. Dnes již po 4. hod. nás strýček (Kreutzer nebo Wangler) vzbudil a my šli jsme se s ním koupat do Jizery. Voda sice nápadně chladila, asi 13°R (tj. přibližně 16°C), ale my nechtějíce býti od tatínka zahanbeni, radovali jsme se, jak je voda teplá. (Ačkoli jsme zimou drkotali zuby.) Po koupání šli jsme k snídani a asi k 8. hod. vypravili jsme se na výlet. Poněvadž byl den krásný, vzali jsme si lehké šaty, torby a síťky na motýle. Napřed šel tatínek s ruksakem na zádech, klobouk a se špičkou hůl v ruce. Za ním Buda s rýčkem a síťkou, dále Jarda, Jaka (Žihadlo či Šídlo), Božka, Minda a my dvě (Pozn.: patrně Roba a Milada). Za dvě hodiny dorazili jsme do lesa u Volšiny, stísněny velikým horkem, které panovalo. Byli jsme rádi, že jsme ve stínu borovic a smrků poněkud odpočineme. Strýček (Kreutzer nebo Wangler) rozhalil pléd na nějž jsme si sedli, a sundav pingl, rozdal nám druhou snídani. Právě, když jsme dojídali, ozval se rachot. Vyšli jsme z lesa a uzřeli na obloze spoustu kupících se mraků. Za chvíli začalo pršet a proto byli jsem nuceni uchýlit se do blízké hájovny. Nastala strašná bouře, která byla tím hroznější, že nacházeli jsme se uprostřed skal. Rachot hromu mnohonásobně se odrážel a blesk uhodil nedaleko od nás do blízké skály, která s třeskotem se sesypala. My báli jsme se schováni v koutě světnice, jen tatínek vyšel na práh, kde setrval celou dobu bouřky. Stále jsme na strýčka volali, aby se vrátil do světnice, aby se mu venku něco nestalo, ale on se smál a vybízel nás, abychom se šli podívat na přírodní divadlo, které bouře působí. S bázní postavili jsme se ku dveřím a tu spatřili jsme množství krup, zvících lískových oříšků. Když bouře přestávala, rozmlouval strýček (Kreutzer nebo Wangler) s hajným o škodě, kterou kroupy způsobily a odměnil ho za přístřeší, které mu poskytl. Pak ubírali jsme se dále do skal. Prosili jsme sice tatínka, aby se vrátil, ale neučinil toho. Nahoru stoupali jsme a lezli jako po ledovcích. Sklouzali jsme a padali při každém kroku, ale přece nikdo nechtěl zůstat pozadu, aby ho nestihl pochvalný tatínkův název „Zadeček“. Byla nám velká zima, ochladilo se značně. Přesto ale výlet se zdařil. Po hřebenu skal kráčeli jsme ku Příhrazi. Na cestě dal nám tatínek při třetí snídani do sklenice kroupy a borůvky, což jsme pili jako limonádu. Asi k 10. večerní šli jsme za veselého hovoru a zpěvu národních písní k domovu. Tatínek zpíval s námi též krásné písně slovenské, které máme tak rády. Doma nás očekávali již dychtivě. „Hospodo večeři,“ volal tatínek již ve dveřích jídelny a všichni o překot spěchali do kuchyně, aby napojily naše hladové žaludky.

Skalní město Příhrazy
s Hinštovou modlitebnou ve skále, kde se skrývali čeští bratří
asi 7 km od Bažantnice

19. Dnešek věnovali jsme koupání. Vyšli jsme asi k desáté hod., každý nesa své plavecké šaty v ruce. Tatínek šel jako vůdce napřed v čele. My opatrně a nápadně za ním jsme se plížili, hledíce utrhnouti nějakou na nás tak se usmívající třešničku. Ale dnes se nám to nepodařilo. Sotva Žahadlo nahnula větev, ohlédl se tatínek a přísně poukázal náš nekalý skutek. Takto poznenáhlu dospěli jsme k  Jizeře. Rozdělali jsme ohníček pod vysokými topoly a snesli jsme chrastí a suché větve. Zanedlouho oheň vesele vzplanul a my v plaveckých šatech jako cikáni usadili jsme se kolem. Mezitím tatínek učil nás stříleti flobertkou do terče, který pověsil nedaleko na topol. Za chvíli sestupovali jsme zvolna do Jizery. Voda byla teplá, asi 18°R. Tatínek skočil napřed do vody a za ním my. Ah! Jaká to slast, jaká to báječná voda. Tatínek doplaval pod vodou až ke „slonu“, na nějž se postavil  volaje: „Děti, plavte ke mně, kdo se nebojí.“ Zanedlouho stály jsme na (slonu) kamenu a jedna po druhé skákaly jsme do vody. Hrozně protivné jsou ty naše koupací klobouky. Ani nemůžeme kvůli nim plavat pod vodou. Což hoši, těm je hej, ti nemají hnedle žádných vlasů. Když jsme si tatínkovi stěžovali, smál se a pravil: „Tak si je dejte ostříhat!“ To tak, ještě strašit v krátkých vlasech, myslily jsme si. Dnes nás tatínek učil plovat parník, nejde nám to dosud skvěle, ale doufám, že se to brzy naučíme. Na příští koupání máme slíbenou loďku. Za takovéto a podobné zábavě přiblížilo se poledne a my ustrojivše se, spěchali jsme domů.

Odpoledne šli jsme na Přihráz. Žel ó žel! Šel s námi též „Stultus abé“, který nám měl ukázat cestu. Ale ukázalo se, že tatínek lépe cestování rozumí, než kdokoli jiný. Tatínek nezná žádných překážek a přesto šli jsme lukami, abychom dříve byli u cíle. Sult jel na Přihráz po silnici. Za chvíli došli jsme k říčce zvané „Zebrovka“, která jest asi 3 m široká. My chtěli se vrátiti, ale tatínek zavolal: „Sundejte hbitě boty a punčochy a chutě do vody!“ Nás to nepřivedlo příliš k nadšení, neboť obouvati se není příliš příjemné. Za malou chvíli ... pokračovali jsme v přerušené cestě a asi v půl hodině byli jsme na Příhrázi. Zde s náramným apetitem pochutnávali jsme si na chlebu s máslem. Také podívali jsme se k studánce, oblíbenému to místečku tatínkovému. Zde napivše se vody a zazpívavše si, vyryli jsme do skály svá jména. Potom ubírali jsme se nazpět ku bažantnici.

20. Dnes od rána je náramně ošklivo. Již v 9 hodin tatínek odejel do Prahy. Prosili jsme ho, aby zůstal, že snad se vyjasní, ale rozhodně odepřel.

Nová příhoda. Dnes jdu se Žahadlem k Jizeře a tu na cestě zabočily jsme nešťastnou náhodou do posečené trávy. Ale již minule ozval se za námi hromový hlas: „Jdete mi s té trávy, holky jedny!“ Ohlídneme se a ó hrůza. Za námi se žene baba jako čarodějnice s vidlemi. Prchnout bylo jedinou naší spásou, což my také učinily. Ale na kopci dodala jsem si odvahy a vzala kukátko, které jsem měla šťastnou náhodou s sebou a namířivši jím na babu, zvolala jsem: „S cesty babo, sice střelím!“ A ježibaba postrašena vzdalovala se našim uraženým zrakům.

Odpoledne nás navštívila Mařka. Kolem krku měla cosi pochybného ovinuto. Vypadalo to jako husí peří. „Co to máš prosím tě na krku?” zvolala Kalina. „Bou, nejnovější to modu,“ odvětila hrdě. >No jestli bude letos taková moda, to potěš nás Pán Bůh.<

21. Dnes je venku velmi ošklivo. Již od rána prší. Shromáždili jsme se v jídelně a vypravovali si pohádky. Jednu z nich jsem si zaznamenala. Zní následovně:

Byl jednou jeden král. Ten král měl jediného syna Želana, jejž velice miloval. Princ také zasloužil se i úplně otcovy lásky, jsa mladík bystrý, ke každému ochotný a dobrotivý. Jednou procházeje hrad potkal u sklepení starou babičku, jež mu pravila: „Želane, vydej se na cestu a hledej sobě nevěstu, neb otec tvůj zde již dlouho nebude. Dbej však, aby to byla dívka skromná a pilná.“ Princ přisvědčil, ale než se vzpamatoval, babička zmizela. Druhého dne žádal snažně o dovolení vydati se do světa k čemuž otec rád svolil: „Jsem již starý, nevím, zda nepovolá mě milý Pán Bůh brzy k sobě, a proto jdi milý synu a vyhledej si nějakou nevěstu.“ Syn otci poděkoval a rozloučiv se s ním, v několika dnech opustil rodný zámek. Po dlouhé chůzi přišel do lesa. Šel stále a stále a nemohl najíti cestu ven. Konečně pátého dne večer zahlédl zdálky světlo. Radostně zamířil k němu a tu když se přiblížil, poznal, že světlo vychází z chaloupky, do které ihned vkročil.

U krbu stála babička, v níž poznal tu samou, která jej poslal do světa a radostně zvolala: „A vítám tě synáčku, jen dál, jak vidím uposlechl jsi mé rady, však dobře jsi učinil. Zde pojez a druhý den vydej se opět na cestu.“ „Ach babičko, bloudím již několik dní a dosud jsem nenašel cesty ven z lesa a také nevím, ke komu mám se obrátit.“ „Zatím nermuť se podobnými myšlénkami Želane,“ pravila stařenka, „a ráno, až se vyspíš, sama ti cestu ukážu.“

Druhý den ráno babička vzbudila Želana a dovedla jej ke studánce a poručila mu, aby se v ní vykoupal. Když princ ze studánky vystoupil a na sebe se podíval, nemohl sám sebe poznati.

Ilustrace k pohádce

Místo kaštanových vlasů splývaly na ramena dlouhé černé kučery a pěkný jeho obličej stal se ještě krásnějším. „A nyní s Bohem, synáčku,“ loučila se s ním babička, „a když ti bud nejhůř, vzpomeň si na mě.“ Želan přislíbil, že tak učiní. Zanedlouho přišel ke skále, na níž se vypínal mohutný zámek. „Komu patří tento krásný zámek?“ vyptával se Želan stařečka u brány stojícícho. „Kněžně Sofoně,“ odpověděl stařec, „paní to zlé a nelidské. Právě nyní mne ti z hradu kázala vyhnati, mě, ubohého starce, který nemá kam by hlavu složil a co by pojedl.“ „Ubohý stařečku, zde vezmi a jestliže něco potřebuješ, jen mi to pověz“, těšil jej princ podávaje mu lesklý dukát. „Díky tobě pane, je vidět, že máš dobré srdce, a proto věz, co ti nyní povím, dobře si má slova rozmysli.“ Po těchto slovech uchopil prince za ruku a usednuv s ním na blízkou lavičku, jal se takto vypravovati: „Je tomu již několik let, co na tomto hradě vládla paní moudrá a ke všemu lidu dobrotivá. Není divu, že i z okolí chodili k ní prosebníci a ona žádného z nich nepustila s prázdným. Tato dobrá paní měla jedinou dcerušku již velmi milovala. Manžel její často jezdil v bitvách a když přijel do zámku, tu vždy rád potěšil se svou jemnou chotí a roztomilou dceruškou. Avšak štěstí jejich netrvalo dlouho. Kněžna náhle těžce se roznemohla a o několika dnech skonala. Plačící dcerušku ještě odporučila přízni otce a prosila, aby ji řádně vychoval a vedl k dobrému, což tento rád milované manželce přislíbil. Minula dvě léta. Anjelka, jak se dívka jmenovala, značně vyrostla a tu knížeti napadla zlá myšlénka, že by se mohl opět oženiti. A plán svůj vbrzku provedl. Za manželku pojal bohatou vdovu ex cukrářku paní Sofoni, jež měla dvě dcery a uvedl je na svůj zámek. Však ona již dosti pyšná, viděvši se kněžnou ještě více zhrdla, takže i svou nevlastní dceru Anjelku k hrubým pracem měla. Anjelka zatím vyrostla v krásnou pannu tak, že kněžna nechtíc, aby převyšovala její dcery, přikázala jí na obličeji nositi škrabošku a na zádech hrb. Dosud se princezna tak ohyzdí a je mi srdečně líto té milé dušinky.“ dokončil stařeček. „Což není nikdo, kdo by se jí ujmul a což otec k tomu říká?“ vyzvídal Želan. „Ach pane, kníže letos zemřel a odtud z okolí každý se k paní bojí,“ doložil stařec utíraje si slzy proudem do očí s emu deroucí. „Avšak vy byste mohl princeznu ze drápů zlé macechy vysvoboditi.“ „To také učiním,“ zvolal ohnivě princ. Stařec potěšen uchopil Želana za ruku a vedl jej lesem až stanuli u hluboké jeskyně. „Zde uprostřed této jeskyně kopej a přijdeš na nádherné šaty a píšťalku. Na tuto když zapískáš, přikluše kůň, který tě doveze, kam si přeješ. Však nyní poslechněte mé rady a jděte do zámku a proste o nějakou službu. Doufám, že ji obdržíte, neboť právě dnes propustila kněžna zahradníka.“ Po těchto slovech se stařec s princem rozloučil a odešel. Udiven stál tu princ, rozpomínaje se živě na slova starcova, ale rychle se vzpamatovav vkročil do jeskyně a jak se uprostřed ní kopati. Za chvíli narazil na něco tvrdého a když to vyndal, zpozoroval krásný zlatý krunýř, dále skvostné šaty a píšťalku. Rychle to vzav do náručí spěchal do lesa a vše zakopal pod vysokým starým dubem. Potom obarviv si obličej a ovázav si hlavu spěchal do zámku.

Ilustrace k pohádce asi inspirovaná výletem na Valečov (asi 9 km od Bažantnice)

Zatím se podívejme, co se dělo na hradě. V nádherné síni seděly dvě slečny, dcery kněžny Sofony, a strojily se do plesu.  „Jdeš mi, ty nemotorná, zas jsi mi spálila kadeř.“ volala starší slečna Dora na ubohou Anjelku, kdežto mladší Otilie brala na sebe nádherný pláštík. „Tak mé dcerušky jak vidím jsou již hotovy,“ volala ve dveřích kněžna, „a ty,“ obrátila se k Anjelce, která tu jak oukropek stála, „jdi do kuchyně a vše pořádně ukliď. A nyní se již kliď,“ vzkřikla vystrčivši ji ze dveří.

Ilustrace k pohádce

Pak uchopivši své dcery za ruce sestoupila s nimi po nádherném schodišti a za chvíli jen kotouček prachu zvěstoval, kudy odjeli. „Ach já nešťastná,“ tak vzdychala Anjelka. „Nejraději bych se viděla u mojí drahé maměnky na tom našem hřbitůvku. Bylo by mi tam zajisté lépe, než zde u macechy a nevlastních sester.“ „Jen si nezoufej,“ před časem ozval se tu za ní hlas, když se ohlédla, spatřila za sebou stařenku, jež se na ni přívětivě usmívala. „Zde vezmi, dívenko, tyto tři oříšky a roztluc je, v každém najdeš pěkný oděv a oděj se, podívej se dnes též na ples, jako tvé sestry. Bude ti to jen k dobrému. A až vykročíš a řekneš ‚Ty se mnou, já s tebou!‘, hned budeš na místě. A nyní s Bohem.“ Po těchto slovech babička políbivši dívenku na čelo zmizela. „Ach Bože, je to sen či skutečnost?“ zvolala překvapená Anjelka, ale uzřevši ve své ruce tři oříšky, spěchala do svého pokojíku a jala se strojiti. Vzala na sebe blědě růžové hedvábné šaty posázené granáty a na hlavu vložila si granátovou korunku. Potom prohlížeje se v zrcadle sama se podivila, jak se změnila. „Dobré odpoledne přeji“, ozval se tu za ní hlas, a když se ohlédla, spatřila černého mužíka. „Prosím, je zde snad nějaká služba k dostání?“ skuhral mužík dále. „Nevím milý muži, matka má nevlastní se sestrami odjely na ples a až k ránu se vrátí. Přijďte ale zítra, a hned se to dozvíte,“ pravila dále. „Prosím o prominutí, že jsem vytrhoval,“ doložil černý mužík, náš to Želan, a obrátiv se na podpatku odcházel.

Ilustrace k pohádce

„Tak Anjelka chce jet na ples do města,“ pravil pro sebe, „to se tam také podívám.“ A je velmi roztomilá a krásná. Pak pohvizduje si odebral se ke stromu a zde obléknuv se od nádherného roucha vsedl na vraníka, jenž na zapísknutí přiklusal a odjel do města.

Zatím Anjelka jsouc poněkud překvapena neznámým mužem chtěla se svléknouti, ale vzpomenuvši si na slova babiččina, že jí to bude k dobrému, zahalila se ve plášť a řkouc „Já s tebou, ty se mnou.“ byla okamžitě ve městě.

Ples zatím byl v plném proudu. Otilie i Dora výtečně se bavily a matka s radostí pohlížela, jak to dcerám jejím slušelo. Tu náhle do sálu vkročí mladík černovlasý na hlavě má démantovou korunu. „Toť jistě nějaký princ,“ šeptá Dora Otilii, upozorňujíc ji na mladíka, našeho Želana. Tento ukloniv se celé společnosti, přikročil ke slečně Otilii a bavil se s ní. Ale tu za chvíli otevřou se dvéře a v nich se objeví Anjelka jako víla v rozpuštěných zlatých vlasech. Všichni v sále nad krásou nové příchozí žasli, a Želan se k ní přitočil a celý večer jen s ní se bavil. Však když odbila dvanáctá hodina, vyškubla se mu z ruky a zahalivši se v plášť a řkouc „Já s tebou, ty se mnou.“ stanula opět v zámku a přestrojivši se, vzala na se své staré hadry a spěchala do kuchyně, aby nahradila a uklidila vše, co promeškala. Brzy po ní opustil i Želan palác a odebrav se do lesa, opět se přestrojil.

Druhý den kněžna Sofona na dvoře již rozkazovala, když tu před ní předstoupil Želan a prosil o nějakou službu. „No já právě potřebuju zahradníka, a proto tě přijímám, ale hleď, ať jsem s tebou spokojena, jinak v minutě bych tě vyhodila.“  Poté hrdě odešla. Želan ihned odebral se do zahrady, kdež potkal ohyzdně přestrojenou Anjelku. I dal se jí poznati a prosil jí, aby ho nikomu nevyzradila, což ona radostně přislíbila.

Od té doby uplynulo několik dní aniž se co zvláštního přihodilo. Kněžna byla se zahradníkem spokojena a Želanovi se ve službě poblíž roztomilé Anjelky líbilo. Tu jednoho dne náhle se po městě roznesla zpráva, že se v okolí objevila saň, která každý den několik lidí roztrhá a sní. Vyskytli se mnozí rytíři, kteří chtěli saň zahubit, ale ona každého roztrhala. Když se to dozvěděl Želan, ihned prosil kněžnu o dovolenou a přestrojiv se pod starým dubem vsedl na vraníka, načež k místu, kde saň se ubytovala spěchal. Jakmile jej potvora zočila, chrlila na něj oheň a jed, ale Želan beze strachu dal se s ní do zápasu. Již, již podléhal, ale v osudném okamžiku vzpomněl si na babičku. Tu náhle zarachotil hrom, k zemi se snesl hustý mrak, v němž stála babička, která šlehnouši kouzelným proutkem saň ihned usmrtila. Potom obrátila se k Želanovi a pravila: „Nyní milý synu dej se všem poznati a požádej za Anjelčinu ruku, která tě šťasným učiní a ty jí také. Pak rychle spěchej do své vlasti, neb otec tvůj již umírá a nutně tě potřebuje. A nyní s Bohem. Žij šťastně. A vzpomeň si někdy na mne, neb já jsem Anjelčina matka. Nemohouc viděti, jak s dcerou mou milovanou zlá macecha zachází, vyprosila jsem si od Boha dovolení, abych ji mohla vysvobodit, což se mi podařilo. Já jsem to byla, která tě poslala do světa.“ Po těchto slovech proměnila se stařenka v páru a jen libá vůle zvěstovala její přítomnost. Zaražen stál tu chvíli princ, ale po chvíli se vzpamatovav se usekl sani tři její hlavy a vzav je s sebou na koně ujížděl k zámku.

Jaké bylo podivení, když krásný princ předstoupil před kněžnu Sofonu podávaje jí hlavy saně, řekl, že jí zahubil. Avšak podivení proměnilo se ve vztek, když Želen za odměnu žádal ruku Anjelky. Ale tu se hřmotem otevřely dveře a v nich objevila se Dora s Otilií a obě hrozně rozzlobeny před prince předstoupily, neb obě rozmluvu Želana s kněžnou poslouchaly. Ale tento ani se jich nevšimnuv zvolal: „Anjelko, Anjelko, kde jsi ozvi se.“ Na tato slova rozlétly se dveře a v nich stanula krásná Anjelka a princ rdostně uchopil ji za ruku. Macecha žasla nad krásou a skvostným oděvem své dcery nevlastní a zlostně zvolala: „Kdes vzala ty šperky daremnice, a ten skvostný oděv? Jdeš se mi přestrojit sice …“ To sice přerušil ji řeč vážně Želan, „Anjelka je od nynějška mou manželkou a žádný mi v tom zabrániti nemůže. Neb věz ty zlá ženo, že já ji znám již dávno, že já jsem ten černý zahradník, kterého jsi nedávno přijmula a kterému jsi se často smávala.“

Po těchto slovech ujal Anjeliku za ruku, vedl ji ku kočáru, který dole již připravený stál a oba ujížděli do zámku. Za nedlouho přijel do rodného města. Zde otec jeho ležel na loži smrtelném a spatřiv Želana a sličnou jeho manželku radostně zvolal: „Nyní rád umírám vida, že můj syn a celá má země bude šťastna.“ Po těchto slovech skonal. S pláčem pochoval syn svého dobrého drahého otce a umínil si, že spravovati bude národ tak, jako otec jeho to činil.

Po několika dnech slavil pak svatbu a Anjelkou a celý národ velebil hodného krále a královnu.

Ještě mi zbývá doložiti, co se stalo se zlou kněžnou a s dcerami. Ta dověděvši se, že Anjelika je šťastna, opustila zlostně se svými dcerami zemi a více se nevrátily. Žádný však jich také nelitoval.

Vyšli jsme si jednou se sestřenkou,

za tiché letní noci,

pohovořit si procházkou

a napít trochu vody.

Již přicházíme k studánce,

již nabíráme vody,

když něco spadne do džbánce,

a my nevíme rady.

V tom měsíc vyšel z pod oblak

a ukázal nám své tváře,

a v okamžiku tom

dodaly jsem si kuráže.

I podívám se do džbánce

a čert aby to nechtěl

ve vodě je roztažena

žába, z níž nám strach šel.

I ubírám se dál a dál,

když tu myšlénka skvělá,

„jak by mi ji sám kantor“

mi hlavou proletěla.

Rychle já džbánec převracím

a vody ulévám,

ke studánce se navracím

a tam si usedám.

Seděla jsem dlouho tak

až konečně jsem usnula,

když ze snu jsem se probrala,

již v pokoji jsem ležela.

Vícekrát jsem nešla

napít vody k studánce,

aby mi zas neupadl a

a žába do džbánce.

Vyšla jsem si jednou

s mojí malinkou sestřenkou,

na procházku do nitra lesa

ach už zpěvu z něho slepá.

Tam nad námi si ptáček zpívá,

lasička se na přírodu dívá,

ve vzduchu zas motýl malý,

na výsluní brouček slabý.

Ó přírodo krásná milá,

smutná, veselá a tklivá,

ve tvém lůně se tak dřímá

ach, tak krásně odpočívá.

Nad krajinou vznesl se příjemný tichý večer. Z pole zaznívá k nám hlahol několika hlasů a od blízké vísky slyšeti je dosti znatelné klinkání zvonku. A malá tato vesnička i se svým skrovným kostelíčkem je tak hezounká. Obklopena ze všech stran stromy a zdola oblažována řekou, připadá mi jak ráj …

Z blízkého lesa zaznívá ke mně slavičí zpěv. Ty malý něžný ptáčku, tak malý, nepatrný co do krávy, a přec tak velký a krásný ve svém zpěvu …

Byla vám jednou chaloupka

útulná, osamělá,

a v této malé chaloupce

děvuška s matkou byla.

A spolu jako andělé,

děvuška matce milené

často čítala v Bibli.

A matka stará nemocná,

poslouchala tak ráda

a nebo s dcerou svou milou

často se modlívala.

Bylo to jednou na podzim,

když v šerou tichou chvilku

smrt přišla s pytlem na zádech

a odnesla si matku.

Děvenka hořem plakala,

spínala ruce k nebi,

„ó Pane Bože“ volala

vezmi mě k sobě tedy.

A Pán Bůh prosbu vyslyšel

i poslal k ní anděla,

„Ty neplač dívko ubohá

ještě dnes budem doma.“

Ticha stojí chudá chýžka

dívenka již nezakvílí

neboť ona s matkou svojí

již je v nebi u Ježíška.

Zde v teplé stáji pod jabloní,

vyskytly se dvě jiřičky,

krásné a živé k popukání,

a rozmilé jak děvušky.

Co to? Zdálo se mi, že slyším nějaký hlas? Skutečně! Z protějšího lesa právě vyšla starší žena. Její obličej, ač vrásčitý a tmavý, zdál se přece dýchati mladistvou svěžestí a ty krásné i pod skly oči?! Její postava ač veliká a štíhlá, zdála se býti pružná a krásná. Opírajíc se jednou rukou o hůl a v druhé majíc košík, kráčela tato žena k vesničce. Potkajíc na cestě starého Čapka, požádala jej skromně, aby nejspíš ji ukázal směr cesty. Neboť tento obrátiv se hbitě k vesničce ukázal tímto směrem a pravil daleko slyšitelně: „Ještě asi 1/2 hodiny a jste na zámku.“ Poděkovavši žena ubírala se hbitě naznačeným směrem. Dědeček ještě dlouho stál na tom samém místě pokyvuje hlavou za ženou pohlížel ...

Přikvapila jsem k němu: „Co to bylo za podivnou ženu?“ tázala jsem se mimovolně. „Ale to je výminkářka z Novýstav,“ pravil muž „a tajemná je také, nebo vědí slečinko, co je zde, jen málo kdy vychází, s nikým hnedle nemluví a stále pilně na čemsi pracuje.“ „A jak je zde dlouho zcela sama?“ „Nikoliv, ještě s nějakou paní, ale obě dvě jsou jako za živa zakopané. A často pláče a oči má tak smutné, až člověku srdce usedá.“

„Tomu musím přijíti na kloub,“ myslila jsem si, nahlas jsem dodala: „Nejspíš nějaká nešťastná vdova.“ „Pozdrav je Pán Bůh slečinko, maj se dobře,“ loučil se se mnou děda. „Nápodobně,“ zavolala jsem a již mířila jsem k lesu ...

Jak krásný je na večer les? Stromy jako velicí duchové vystupovaly k nebi a můry a netopýři kolem mě vířily. Po chvíli vystoupila jsem z lesa. Ach, jaká to krása. Měsíc stříbrolesklý a velký klidně uprostřed hvězd putoval po obloze a svým modravým leskem osvětloval okolní hornatou a zároveň úrodnou krajinu. Daleko bylo vidět, ale ještě dále mnohem dále, nedohledně osvětloval tím stejným krásným svým leskem, kterou ovšem já viděti nemohla. Jen sviť měsíčku, sviť a na mou cestu mi posviť.

Asi po 1/2 hodinové cestě dospěla jsem k malé chaloupce. Mimoděk jsem se zatřásla. Zde tedy bydlí ta tajemná žena, jíž celé okolí se vyhýbá a přec zdá se býti tak dobrou. Spozorovala jsem malé okénko a rychle zamířila jsem k němu ... Ve světnici vystupoval stín a za chvíli vynořila se postava. Dívka asi 20 až 25 letá stála tu v plné záři světla.

Spanilá by krásná byla, ač s obličejem poněkud nepravidelným. „Zas moje paní odešla a já jsem zde tak sama.“ zvolala pojednou a z černých jejích krásných očí vyšlehl prudký jas. „Nu, už musím za ní, což kdyby na cestě něco se jí přihodilo a já jí nebyla na blízku.“ V tom já dodavši si odvahy slabě jsem zaklepala. „Vejděte,“ ozvalo se uvnitř a já, celá se klepouc, vstoupila jsem ….

„Vítám vás,“ zvolala paní a uchopivši do studených svých rukou mé vedla mě do jiné světnice a přinutila posaditi se.

„Jaká cesta vede vás k nám, slečinko?“  zahovořila a vlídně se usmála. „Zabloudila jsem a nevím, kudy bych se dostala domů. Buďte tak laskava a ukažte mi cestu z lesa.“ Lhala jsem znamenitě, ale jaká pomoc. „Rúde“ odběhnuvši zanechala mě samotnou. „Můj Bože, to je divné, ty její krásné oči a vlasy?! Kde to vlastně jsem?“ Rozhlédla jsem se kolem. Malá pohovka, několik křesel a vycpaných židlí, dále překrásné obrazy a koberce. Vše dýchalo pohodlím a nádherou. Za chvíli vešla paní, jež po ukvapením představování vnutila se Alena de Jouvre (Gévre) a uchopivši mě za ruku vešla se mnou do čarokrásné měsíční noci ...

Chvíli kráčely jsme mlčky. „Všimla jste si malé popelnice, jež uschována je na skříni?“ „Ano, můj Bože, co upomínek vzbuzuje ve mně ta nádobka.“ Zdálo se mi, že mluví více pusele. „A teď je vše jiné. A ty odpočíváš v té černé nevlídné zemi je ti líp? Bůh ví. Nás jsi zde nechal, smutné a nevědomé. Můj Bože, tys byl vždy tak dobrý, tak laskavý a již tě nevnímám ...“

Ne, to je strašné? Ty velký krásný a smutný, ta zajisté dáš, že se jednou shledáme, tam, kam nikdo živý ještě nepřišel. Můj Bože, jeho je mi nutno po trhé ty tropiti ubohý. Však je ti lépe. …

Když přišla jsem domů a ulehla, zabořila jsem se do peřin a dlouho jsem o neznámých přemýšlela.

Nějaká paní se na tebe ptá, zahovořila tetička vstoupíc do pokoje. „Kde je?“ Snad to thema zapomněla jsem si ihned. „Prochází se před domem, nechtěla vstoupiti.“ „Rukulíbám“, a nestaravši se o tetin ustrašený pohled, vyběhla jsem na silnici. Zde procházela se tajemná neznámá, cele zahalena v černý závoj. Pozdravila jsem a stanula těsně před ní. „Slečinko,“ zahovořila jako ulekaně, „já jdu se s vámi rozloučit, neb zanedlouho odjedu a ráda bych se vás též zeptala, neznáte-li zdejší obyvatele zámku.“ „Knížete Atela?“ „Ano, téhož.“ „Znám jen tak od vidění, ale slyšela jsem o něm a o jeho otci mnoho dobrého.“ „Buď Bohu sláva a chvála,“ zvolala divoce Alena a dodala mírněji: „Odpusťe mé ukvapenosti, jsem trochu divoká někdy“ a pohodivši hlavou, odcházela. „Dovolte, smím vás doprovoditi?“ „Prosím.“ šla jsem s Alenou až k lesu a pak jsem se vzdálila. Ohlédnuvši se pak po ní, již jsem ji více nespatřila.

Ach běda přeběda

že srdíčko nemá,

ach běda přeběda,

srdce nemá.

Srdíčko, srdíčko,

má zlatá děvečko,

voda odhoupala,

zima rozfoukala.

Má zlatá rybičko,

kdybych jen maličko,

mě porozuměla

se mnou bys plakala.

Plakala, plakala,

se mnou vzpomínala,

zašlých dob radostných,

pro mě teď žalostných.

Teď nemám žádného

srdce rozmilého,

nižádné radosti,

jen samé starosti.

Sochař B. Schnirch mezi dětmi.

Legie č. 14 / 1934
Podle vzpomínek paní Milady Vysoudilové zapsal Josef Vacek.
 

Myslím, že v době, kdy je otevřena jubilejní výstava a jsou konány prohlídky Národního divadla, bude snad čtenáře zajímati několik vzpomínek z intimního života jednoho z hlavních tvůrců jeho výzdoby. Neboť tento kultivovaný sochař byl i vzácným člověkem, zlatého srdce, který kromě veliké lásky k umění, měl ještě velkou lásku k přírodě a k dětem.

Když jsem uviděla na výstavě tělesné kultury v Pardubicích podobiznu drahého strýčka Bohuslava Schnircha mezi těmi, kteří první u nás propagovali tělesnou výchovu, měla jsem radost. Znovu jsem viděla před sebou tak živě jeho nezapomenutelnou tvář, jeho směle klenuté čelo, výrazný nos a energické, při tom však velkou dobrotou zářící oči, znovu jsem s pohnutím vzpomínala na všecky krásné chvíle, prožité s drahým strýcem v přírodě.

Nejsvětlejšími okamžiky dětství zůstanou pro mne vždy prázdniny, v nichž jezdily tři zpřízněné rodiny (Schnirchovi, Kreuzerovi a Wanglerovi z rodu Marků z Nových Mlýnů u Poděbrad) společně do »Bažantnice« u Svijan-Podolí na Turnovsku. Tyto tři rodiny čítaly celkem 12 dětí, z nichž čtyři byly Schnirchovy, ostatní neteře a synovci.

»Bažantnice« stála u lesa v rozkošné turnovské krajině, v opravdovém Českém ráji, vzdálena od dráhy, blízko čistého, chladivého proudu Jizery, stvořena pro romantické touhy mládí, pro radostné prožití prázdnin, které se nám proměnily v půvabnou pohádku zásluhou milovaného strýčka Schnircha.

Když byl objeven tento dům, strýc se vypravil do »Bažantnice« první, neboť měl naprostou důvěru našich rodin pro svůj velký, umělecký vkus a mimořádný smysl, s nímž uměl vytvářeti milé rodinné prostředí. Dovedl vykouzliti malý zázrak.

Osamělá budova byla bizarně zařízena nábytkem »od panstva odloženým«, kusy všech možných dob i slohů, byl to však přece jen nábytek cenný, byť i trochu omšelý, snad právě proto zvláště půvabný. Strýc dal nábytek jednoho slohu vždy dohromady, rozestavil ladně a zároveň i účelně, rozdělil místnosti podle potřeby, z největší udělal jídelnu, v níž vykázal nám, dětem, zvláštní stůl, abychom se učily samostatnému stolování. O poetické duši strýčkově svědčí, že nezapomněl ani na vázy, které přivezl z Prahy, naplnil svěžími květinami a ozdobil jimi stoly. Hlavně však při všem pamatoval na radost a na pohodlí dětí.

Když jsme pak přijeli a uviděli tu krásu, připadala nám »Bažantnice« jako nejkrásnější zámek z pohádky a strýček v něm byl nám královským vládcem.

Drahý strýc dokázal svojí vzácnou osobností, velkým kouzelným vlivem, jímž působil nejen na nás, děti, ale i na dospělé, že jsme všichni žili jako jediná velká rodina. Všecky děti vzal si strýček úplně na starost a my se svěřily jeho vedení s nadšením, byly jsme vlastně jako děti jeho, neboť on neznal rozdílu mezi dětmi svými a námi, byl stejně laskavý ke všem a naprosto spravedlivý, což nám nejvíce imponovalo, a ještě jen zvětšovalo naši lásku k němu.

Byl celý prosluněn ideami antiky, vžil se nejen v umění, ale i v životě hluboko do dávných dob slavné Hellady, která ho inspirovala a prodchnula celou jeho bytost. Snil o harmonii ducha i těla, vždyť nebyl nadarmo přítelem Tyršovým a horlivým cvičencem v Sokole pražském.

Probouzel v nás a posiloval nejen schopnosti duševní, ale také z nás chtěl vypěstovati tělesně zdatné, otužilé a obratné jedince. A tak jsme o prázdninách vlastně s ním tvořili jakousi školu v přírodě, školu, která nám však připadala jako sen a na niž jsme pak v zimě často vzpomínali a těšili se zase nesmírně na nové prázdniny se strýčkem Schnirchem.

Skalní útvar Mužský (463m n. m.) kolem roku 1900 s památníkem Prusko-Rakouské války v roce 1866
50.52767N, 15.04602E asi 8 km od Bažantnice

Vždy již za časného jitra vyhrnulo se stádečko dvanácti dětí z »Bažantnice« a strýc usměvavý a starostlivý jako dobrý pastýř vykročil rázně s námi a již jsme mašírovali plni veselí a dychtivého očekávání objevovati nové přírodní krásy, posilovati tělo i duši. Proběhali jsme tak celé nádherné Turnovsko, obdivovali se ponurým zříceninám hradů, romantickým údolím se skalami, jež měly vzhled obrů. Zvlášť rád nás vodil strýc na Mužský a do skalního města u Příhraz (skalní útvary), kde dětská fantasie vzrušeně pracovala; vše bylo pro nás tak tajemné, v mysli se nám vynořovala otázka za otázkou a strýc všecko rád zodpovídal, poučoval, vykládal, probouzel lásku k nekonečné kráse přírody, k jejím věčným proměnám a nepřebernému bohatství tvarů i barev. Po prvé jsme také u strýce viděli, jak se značí cesty, ač jsme se s ním mnohdy jimi neřídili a namířili jsme si to přes pole a lesy, po mezích a po skalách. Strýc nás učil také poznávati rostliny, sbírali jsme s ním vzácnější jejich druhy, nebo jsme objevovali na dně Jizery i na souších úlomky chalcedonů, ametystů, karneolů, achátů i jiných českých polodrahokamů. A nejraději jsme s ním chytali motýly, běhal s námi o závod za nimi po lučinách a spravedlivě mezi nás rozděloval vzácnější druhy. Přivezl nám z Prahy přírodopisné knížky, z nichž jsme se učili znáti jména hmyzu i brouků a jejich vývoj. Strýček nás učil upravovati je pro sbírky, a dokonce i pěstovati housenky doma ve sklenicích, přičemž jsme zažili také komické příhody, když na příklad jedna veliká housenka utekla ze špatně uzavřené sklenice a ohrožovala pak klidný život bojácných maminek.

Příhrazy asi 7 km od Bažantnice

A jak nám bylo veselo při koupání v čistém proudu Jizery, když nás učil strýček plovat. A což když jsme s ním také stříleli, menší lukem, starší flobertkou a nejstarší dokonce revolverem! Teprve později jsme si dovedli uvědomit, co strýc znamenal pro náš rozvoj duševní i tělesný, ale již tehdy jsme pociťovali nesmírnou lásku a vděčnost k drahému strýčkovi, k tomu našemu velkému kamarádu, který se dovedl tak mile baviti s námi, dováděti a smáti se, takže jsme ani netušili, že nás zároveň i vede a učí. Měl vrozený pedagogický talent, nikdy nepotřeboval užíti vůči nám příkřejšího slova, a přece jsme ho poslechli ve všem o co řekl, bylo nám svaté. Všichni jeho přátelé jej ctili a milovali. Byl tenkráte předsedou Umělecké besedy, osobou v Praze dobře známou a když jsme náhodou na výletě přišli do většího letoviska, někteří z hostů jej poznali, srdečně zvali tam i onam. Strýc to však neměl o prázdninách rád, vyhýbal se všemu oficielnímu a snad právě v těch prostých hovorech s námi a při veselém zpěvu nejlépe si odpočinul. Proto nás nerad vodil do lázeňských míst, ani do hostinců jsme nechodili, jídlo jsme si nosili s sebou, odpočívali u potoka na měkkém mechu, s chutí jsme snědli svoje zásoby, den pak utekl až příliš rychle a večer jsme se vracívali k domovu jako výzkumní cestovatelé s bohatou kořistí, v torbách i v duši, celí prosáklí sluncem a čistým vzduchem i nadšením pro krásnou přírodu. Strýc neznal nikdy únavy, neztratil ani na okamžik trpělivosti s námi a blížili jsme se s ním k domovu vždy za veselého a hodně hlasitého zpěvu. Maminky nás slyšely už z dálky, než jsme dorazili a vstupovali do jídelny, se všech stolů se již kouřilo, a tak to měl strýček rád. Netřeba snad ani povídat, jak rychle mizel v našich vyhladovělých žaludcích obsah vrchovatě naložených talířů. Maminky se jen usmívaly a strýček s nimi. A co bylo pak veselého hovoru, vyprávění příhod a těšení na druhý den, na nový výlet.

Strýc nás učil vnikati hlouběji v různé kouty krajiny, učil nás pozorovati zvláštnosti a místní charakter, a tak okolí »Bažantnice« dostalo od nás i nová jména, z nichž dodnes mně z paměti nevymizely názvy »divoký park«, »mrtvý les«, »sladko-hořká jablka«. Drahý strýc dovedl vždy vymysliti něco nového, co by zaujalo naše duše, nadchnuté pro vše romantické. Chtěl z nás také vychovati lidi nebojácné. A tak nás jednoho dne překvapil plánem, který se ovšem nám, dětem, zdál velice dobrodružný a odvážný; byly jsme hned plny napětí a dychtivosti svoji hrdinnost ukázati. Strýc slíbil odměnu tomu, kdo právě o půlnoci přinese vodu ze studánky, která ležela v lese opodál »Bažantnice«. Když se začínalo stmívati, odvaha nás pomalu opouštěla, přece však tři nejstarší dívčiny, asi dvanácti až čtrnáctileté, vypravily se o půlnoci se džbánem ke studánce. Ostatní očekávali, hleděli do tmy lesa a odhadovali, za jakou dobu mohou býti odvážlivci s vodou zpátky. Byla to pro městské děti opravdu dosti velká zkouška, neboť les byl tajemný, jako zakletý, plný starých vykotlaných pařezů, které v noci světélkovaly a na mýtinkách zářily močály mdlým, bludičkovým světlem. I ponuré houkání sovy se ozvalo kdesi v hloubi lesa a děti trhly sebou vždy ulekaně při každém prasknutí větvičky. Ale prožívaly jsme při tom tak silně všecku tajemnou hrůzokrásnou velebnost půlnočního lesa, podivnou temnotu, v níž člověk spíše tuší, než vidí kmeny stromů, v níž fantastické tvary skal a větví ožívají v podivné příšery. Srdíčka dívčinám prudce tloukla a pomyšlení na zlatého strýčka, pro něhož by i do ohně skočily, je sílilo a dovedlo až ke studánce i zpátky. A nakonec bylo mnoho smíchu a vtipkování, když se ukázalo, že přinesly vody sotva po dně, poněvadž si nepovšimly, že při nabírání po tmě a poháněny strachem, uhodily o kámen a voda malou puklinkou vytékala ze džbánu (srv. báseň o džbánu). Ale i ta kapka, která zbyla na dně, stačila na důkaz hrdinství.

Když nastalo deštivé počasí, odjížděl strýček do Prahy, kde měl atelier ve svém renaisančním domě v Mikovcově ulici, ozdobeném vlastními sgrafity, modeloval nová sochařská díla a vracíval se zase mezi nás, když slunko zazářilo. Jak těžce jsme se vždy se strýčkem loučili, vždyť jsme byli bez něho jako stádečko bez pastýře. A přece jsme se zas utěšovali, že nám něco pěkného z Prahy přiveze; však jsme měli těch přání vždy pěknou hromádku. Netrpělivě jsme vyhlíželi, zda se už jasní, zda už bude zase sluníčko trvaleji svítiti. Konečně jsme se dočkali, přišlo psaní a tetička Schnirchová s úsměvem oznamovala: »Děti, dneska strýček přijede!« Letěly jsme se obléci do nejlepších šatů a vyrukovaly všechny strýčka přivítati.

A když se objevil, teprve sluníčko vesele zazářilo, tlačily jsme se k němu a strýc nás všecky stejně políbil, s každým promluvil a každému přivezl z Prahy, po čem toužil. Ta přání naplnila někdy celou bednu, zvláště, kdy později starší děti již hodně čtly. A byla to někdy i zavazadla neskladná, jako síťky na motýly, vozíky a p., neboť strýčkovi nebylo pro děti nic obtížného. Nejkouzelnější bývaly večery, když přišla náhle velká bouřka a my, děti, se bály, tiskly se k strýčkovi, protože »Bažantnice« stála o samotě a my vždy myslily, že do ní musí jistě udeřiti. Strýček zavřel obyčejně okenice v jídelně, abychom neviděly blesků, a pak začala veselá zábava, mající při zavřených okenicích zvláštní intimní půvab. Nejdříve strýc vyčerpal všecky svoje eskamoterské kousky (nejvíce jsme obdivovaly polykání nožů), pak začal vyprávěti pohádky, a nakonec ze života. A to jsme mívaly nejraději, neboť strýček dovedl tak živě a pro dítě srozumitelně vyprávěti o svých hlubokých dojmech i zajímavých příhodách. S pohnutím a s láskou vzpomínal zvláště na stavbu Národního divadla, jehož tvůrce, architekta Josefa Zítka, poznal již v roce 1868 při kladení základního kamene. Strýc Schnirch po studiu v Mnichově navštěvoval tehdy na pražské technice Zítkovy přednášky. Když německý zemský výbor zkazil jeho jmenování na techniku za profesora modelování, odjel na tři leta do Říma, kde důkladně vnikl v klasické formy, a zvláště v italskou renaisanci.

O Římě strýc poutavě a nadšeně vyprávěl, líčil nám krásu uměleckých výtvorů a italské krajiny. Tam také provedl skizzy k Apollonovi a Musám, které v definitivním provedení na římse divadla jsou přes tři metry vysoké. Po návratu do Prahy počal nadšeně modelovati pro Zítka různou plastiku, která vytesána v kameni, jejž sám strýc dobře ovládal, tvoří nejpodstatnější součást plastické výzdoby Národního divadla. Jsou od něho nadživotní geniové na obloucích, vlysové výplně, masky a různé štíty i bohatá výzdoba vnitřní. Nejvíce lásky a vytrvalosti věnoval však trigám, mohutným trojicím koní s antickými vozy, na nichž stojí bohyně vítězství, Viktorie, na obou nárožích divadla. Toto dílo považoval za vrchol svého uměleckého snažení. Ale nešťastný požár 12. srpna 1881 zničil pomocný model trig ve skutečné velikosti, umístěný na zkoušku na podstavci. Byla to těžká chvíle pro strýce a naslouchaly jsme bez dechu, když vzrušeně líčil, jak právě dlel při vypuknutí požáru u modelu a musil se spustiti dolů po odvodním zařízení hromosvodu, neboť schodištěm již nemohl proniknouti.

Po letech mohl konečně strýc počíti s modelováním nových trig, znovu nadšeně studoval, měnil a zdokonaloval, ale r. 1901 náhle skonal, nedočkav se definitivního jejich umístění. Stalo se tak až r. 1911, kdy byly trigy dokončeny umělci mladší generace a odlity v bronzu. A tak stojí na nádherné stavbě Zítkově přece a budou státi na věky, aby hlásaly se své výše celému národu vítězství českého idealismu.

Drahý strýček Schnirch nám poměrně záhy se světa odešel, ale nás bývalé děti z »Bažantnice« pojí vzpomínky na společné chvíle dětství a vždycky, když se náhodou sejdeme, vděčně vzpomínáme na drahou bytost, která dovedla rozdávat tolik dobra a kouzliti nám ráj na zemi.

Z deníku rozpoznáváme několik zajímavých skutečností o Robertině. Deník si psala ve věku 13-14 let, na svůj věk má velmi bohatou slovní zásobu. Například v pohádce je z rukopisu zřejmé, že slova a formulace přepisovala tak, aby se dané slovo neopakovalo a použila například i dvě další synonyma. Zároveň je zřejmé, že věnovala velkou pozornost poesii. Ilustrace naznačují, že slova a formulace měla spojená s výtvarnými představami, s velkým citem pro detaily. Obrázky jsou v podstatě miniaturami, ovšem velmi kvalitně provedenými. Zajímavá je také široce koncipovaný způsob sokolské výchovy hochů i dívek, plavání, celodenní výlety, noční hry, střelba. Pokud nebylo možné trávit čas veku kvůli počasí, vyprávěli si pohádky a secvičili si sami pro sebe divadlo. Z textu nepřímo vyplývá, že asi malé děti a maminky zůstávaly v Bažantnici a věnovaly se vaření. Text také naznačuje, že Bohuslav Schnirch byl velmi pilný a odpovědný ve své práci, za špatného počasí odjíždí do Prahy pracovat. Z jeho korespondence s manželkou víme, že se v jeho práci střídaly fáze kreativní (vymyslet ztvárnění námětu), s řemeslnými, kdy bylo prostě potřeba provést manuální práce. Text Milady Vysoudilové v podstatě potvrzuje a doplňuje, co Robertina napsala.