Schnirchův dům v Mikovcově ulici 5/548
50.0765781N, 14.4311067E

postaven 1875

Architektonický návrh v novorenesančním stylu arch. Antonín Wiehl (jeho první projekt) a arch. Jan Zeyer.

Sgrafita od Bohuslava Schnircha. Freska od Ženíška (?). Kašna s kopií sochy Merkura od dánského sochaře Alberta Thorvaldsena.

Zpět na hlavní stránku

Zpět na Některé práce Bohuslava Schnircha

Zpět na Místa

Původní podoba Schnirchova domu (1875) Nad vchodem hlava Medusy, kovaná mříž podle Schnirchova návrhu.

Josef Forst - Prodej mouky, vařiva a chleba, velmi chutný žitný chléb, prodej mléka a smetany

Prodej uhlí

J. Dvořák - Prodej sukna, dámské látky, bílé zboží

Větší

Sgrafita navrhnul a provedl Bohuslav Schnirch

Znázorňují pouť k bohyni umění, kolem níž putti nesou nápisy Pictur, Scultur, Sica, Archit

Schnirchův návrh

 

MikSgrafita2.jpg (71768 bytes)

 

Alternativní návrh - studie - od Bohuslava Schnircha

Ženíšek ?

1975
sto let od postavení domu

Schnirchův dům v Mikovcově ulici na Vinohradech, který představuje jako celek i ve svých jednotlivostech vzácnou architektonickou, uměleckou i kulturně-historickou památku, je širší veřejnosti neznám, ačkoliv leží v srdci starých Vinohrad, poblíže Tylova náměstí.  

Dům tento je významný hned s několika hledisek. Zajímavý je již samotný vznik tohoto domu. Když se mladý sochař Bohuslav Schnirch po tříletém studijním pobytu v Itálii vrátil do Prahy, byla mu zadána stěžejní část výzdoby Národního divadla. Protože nemohl nalézt vhodné ateliery, rozhodl se postavit si současně obydlí pro svou rodinu i sochařský atelier. A tak si v roce 1875 postavil dům, který byl svého času nazýván nejkrásnějším činžovním domem v Praze. Dům byl postaven na hypotéku a byl zadlužen ještě po Schnirchově smrti v roce 1901. Na stavbu domu byly použity také peníze z prodeje statku Sans Pareil v Poděbradech.

V sochařských atelierech v přízemí tohoto domu pak vznikala výzdoba Národního divadla – Musy a Apollo, tympanon, výzdoba hlavní loggie, vlysy, výzdoba královské lože, trigy. Pod vedením Bohuslava Schnircha pracovali zde též další sochaři, mimo jiné Alois Folkmann, Vilém Amort (1864-1913) a jiní. V atelieru a v bytě Schnirchově scházeli se příslušníci generace Národního divadla – vždyť sochař Schnirch představoval jednu z vedoucích osobností tehdejšího kulturního i národního života. Je nutno připomenout, že Schnirch se stává starostou Umělecké besedy, a bojuje o zachování památek staré Prahy všemi prostředky. Z korespondence Bedřicha Smetany dceři Zdence z roku 1881 vyplývá, že ve Schnirchově atelieru seděl velký umělec modelem sochaři Josefu Strachovskému (1850-1913).

Dům byl postaven ve slohu italské renesance architekty Antonínem Wiehlem (1846-1910) a Janem Zeyerem (1847-1903), bratrem slavného básníka, sgrafita a plastická výzdoba je dílem Bohuslava Schnircha, barevná freska je od Františka Ženíška. Schnirchův dům připomíná sloh florentských paláců. Jistě je nesporný vliv italských renesančních staveb jak na stavitele Wiehla, tak na jeho blízkého spolupracovníka sochaře Schnircha. Dům je inspirovaný florentskou renesanční architekturou, pro kterou jsou typické prvky jako těžké bosované kvádry v přízemí, odlehčená horní patra či bosované ostění vstupu a oken. Každé patro pražského domu je odděleno figurálními sgrafitovými motivy, což podtrhuje horizontální členění stavby, které je typické pro florentské raně renesanční paláce, například paláce Strozzi či Medici-Riccardi. Stavba se stala významným památníkem novorenesance.

Zvláštním dojmem působí též vnitřní výzdoba domu, ať již jde o mramorovou kašnu zdobenou sochou Merkura, sochy Kleopatry a Psyché umístěné ve výklencích, ornamentální stropní výzdobu vestibulu podle Schnirchova návrhu, nebo drobnou plastiku na stěnách – různé reliéfy a medailony.

Na zahrádce domu nachází se jiná cenná památka, nazývaná podle tradice „mamlasem“. Jedná se o svorník z klenby bývalé slepé brány. V době, kdy došlo ke zboření slepé brány, zjistil Bohuslav Schnirch, že spolu s ostatním materiálem ze zbořené brány i tento svorník měl býti odvezen na rumiště. Sochař Schnirch tento svorník zachránil tím, že jej za několik zlatých zakoupil a převezl na zahrádku svého domu, kde jej umístil jako výzdobu a kde se nachází podnes.

 

Pozn.: Později atelier používal akad. malíř František Hoffman, který v atelierech pořádal besedy poesie a hudby. zpět

Pozn.: Josef Strachovský (* 1850 † 1913): Hovoří-li se o pomníku Jana Evangelisty Purkyně v Libochovicích, pak se obvykle veškerá pozornost soustřeďuje výhradně na největší českou přírodovědeckou osobnost 19. století, národního buditele a filosofa, jemuž tato pocta patří. Málokdo si v této souvislosti také vzpomene na autora pomníku. Domnívám se však, že i autor sochařského díla tu stojí za zmínku. V roce 1887 pomník vytvořil již jako zralý a zkušený umělec Josef Strachovský, narozený dne 19. září 1850 v Kutné Hoře. Když dne 9. července 1913 v Praze umírá (o jediný den dříve než Mikoláš Aleš), má již za sebou obsáhlé umělecké dílo, z něhož nemalou část zabírá monumentální tvorba.  Josef Strachovský začínal tak říkajíc „od píky“. Nejprve se vyučil v otcově truhlářské dílně, odkud přešel do pražského ateliéru J. Káše. V sedmdesátých letech 19. století studoval na akademiích v Mnichově a v Praze. O jeho velmi časně získaných kamenosochařských schopnostech svědčí skutečnost, že si jej zvolil za sochařského pomocníka sám Bohuslav Schnirch, s nímž spolupracoval od roku 1875 na sochařské výzdobě Národního divadla v Praze. Podle Nové encyklopedie českého výtvarného umění (vydané nakladatelstvím Academia v roce 1995) pomáhal Strachovský Schnirchovi i s realizací pomníku Vítězslava Hálka postaveném na pražském Karlově náměstí v roce 1881. (Převzato z Internetu) zpět

 

 

 

 

 

 

 

Náčrt kované světlíkové mříže, perokresba na papíře, po r. 1870; soukromá sbírka, foto Vojtěch Obereigner

1875

Antonín Wiehl a Jan Zeyer - Stavební plán domu 1870 kolkovaný, potvrzený

Antonín Wiehl a Jan Zeyer - neuskutečněný návrh na Schnirchův dům z roku 1872 v Mikovcově ulici
počítal ještě s lodžií umístěnou v posledním patře budovy. ?

 

Po návratu z Itálie byl Bohuslav Schnirch při stavbě domu inspirován renesančními stavbami


Několik příkladů renesančních paláců ve Florencii

Palazzo Medici Ricardi, Michelozzo 1396-1472

Palazzo Rucellai Florence, Leon Batista Alberti 1452-1470

 

 

Palazzo Strozzi Florence

 

 

Palazzo Pitti Florence

 

 

Palazzo Rucellai Florence

 

 

Palazzo Medici Riccardi Florence

 

 

Palazzo Guadagni Florence

 

Mamlas - svorník a chrlič z Žitné brány

 

Mamlas, Ludmila Schnirchová-Boučková, akvarel

Mamlas - klenák z bývalé Žitné brány

 

Bývalá Žitná brána (Korn Thor) z Vinohradské strany s Mamlasem
nacházela se na místě dnešní křižovatky Sokolská - Žitná - Mezibranská
tehdy přes pole (vzdušnou čarou) asi 100 m od Schnirchova domu

Žitná brána z Novoměstské strany

 

 

viz též článek Dům za hradbami od Marianny Kadlčíkové

 

Socha Merkura, jak jde zabít Arga, od dánského sochaře Alberta Thorvaldsena a Schnirchova kopie z kašny v Mikovcově (v poškozeném stavu)

 Jupiter (Zeus) se zamiluje do nymfy Íó. Aby ji ukryl před žárlivou manželkou Júnónou (řecky Hérou), promění ji v sličnou kravku.
Juno ji dá hlídat stookým obrem Argem. Jupiter vyšle Merkura (řecky Herma), aby ji vysvobodil.
Ten Argovi vypráví příběhy o Panovi a víle Syrinx a hraje na Panovu flétnu zvanou syrinx, takže ho uspí a může ho zabít.
Merkur byl pro Římany patronem obchodu, je však ztotožňován s Hermem, poslem nejvyššího.
Mýtus symbolicky naznačuje, že svobodný obchod přináší svobodu prostřednictvím kultury a ozbrojené síly. 

Kašna, ve které byla socha Merkura umístěna, před rekonstrukcí

 

Zpět na Některé práce Bohuslava Schnircha

Zpět na hlavní stránku



Zpět na Místa