Rudolfinum - Dům umělců

Dům umělců v letech 1876-1886 (84) financovala Česká spořitelna (Böhmische Sparkasse založená 1825) ke svému padesátiletému výročí.

v letech 1918-1939 v něm sídlila Poslanecká sněmovna

Bohuslav Schnirch

Rudolfinum - celkový pohled

 

Ve středověku byla v těchto místech hradba od Karlova mostu přes Valentinskou ulici k nábřeží u ulice Na Františku. V roce 1660 u domu na Alšově nábřeží 2 byla vybudována městská jízdárna a celé prostranství u Vltavy až k dnešní ulici mělo název Na Rejdišti. Na nábřeží za domem č. 85-2 stávala městská jízdárna č. 82 a pod ní bylo místo ohrazené plotem, které sloužilo jako letní jízdárna, německy Tummelplatz, česky Rejdiště. V těchto místech se také často odehrávaly souboje.

Přeměnu Rejdiště zahájila stavba řetězové lávky v letech 1868–1869. Následoval výkup a demolice starých nábřežních domů a za pár let na lávku navázala stavba Rudolfina (od června 1876), úprava nábřeží (1878), stavba základní školy (1879 - 1885), stavba Uměleckoprůmyslové školy (1882) a Uměleckoprůmyslového muzea (1897). Podobu tohoto „ostrova umění a vzdělávání“ (nynějšího Palachova náměstí) dotvořila ve 20. letech 20. století budova Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.

 

Rudolfinum - celkový pohled

 

Bohuslav Schnirch - Sfinga s emblémem včely (Česká spořitelna)

Sfingy u Domu umělců - Rudolfina

Detail včely - symbol spolku, prostřednictvím kterého byla stavba Rudolfina financována

 

 

Bohuslav Schnirch - Sfinga

Bohuslav Schnirch - Sfinga

Bohuslav Schnirch - Český lev

 

Sochy lvů před Domem umělců - Rudolfinem

Sochy lvů před Domem umělců - Rudolfinem

Model sochy sedící ženy pro Rudolfinum - Hudba světská
 

Rudolfinum má od Sch. na své façadě náplně na výstavku koncertní síně, medaillony na risalitech, vasy na balustrádách; vnitř pak výzdobu varhan, poprsníky gallerií a loží, jakož i hlavice sloupů, v koncertní síni. Ze soch pak: Bramante a Iktinos na balustrádě, pak lvi a sfingy u vchodů jsou od něho. (Dušek)

S
ochy hudebních skladatelů na balustrádě (attice), medailony: hudba vpředu, výtvarné umění vzadu, vázy, autor plastických detailů v interiéru, tří plastik atikových, sfing při západním vstupu, lvů při východním podjezdu a dvou ženských postav, ztělesňujících hudbu světskou a církevní, které jsou umístěny na balustrádě lemující schodiště hlavního vstupu do koncertního sálu.

 

Hudba světská

 

Rudolfinum
historie stavby

Rudolfinum bylo postaveno v letech 1876-1884 a slavnostně otevřeno 7. února 1885. Bylo financováno Českou spořitelnou k oslavě padesátiletého trvání ústavu z rozhodnutí Zastupitelstva České spořitelny ze dne 12. května 1872. Parcela pro budovu Rudolfina byla stavebníkem zakoupena od obce pražské na místě zvaném Rejdiště na východním břehu Vltavy v následujícím roce. Teprve však 13. dubna 1876 bylo staveniště předáno obcí pražskou České spořitelně, a ta ho i s budoucí budovou postoupila podle smlouvy z roku 1874 v užívání na věčné časy Jednotě pro zvelebení hudby v Čechách, Společnosti vlasteneckých přátel umění a Obchodní a živnostenské komoře pro sbírky Uměleckoprůmyslového muzea. Záměrem bylo postavit budovu důstojnou a krásnou, hodnou svého vznešeného poslání. Proto po důkladné odborné přípravě byla vypsána soutěž a v lednu roku 1874 byli vyzváni doporučení architekti, aby se jí zúčastnili. Vyzváni byli pražští i vídenští architekti, kteří až dosud prokázali schopnost řešit složité úkoly a vytvořit umělecké dílo. Mezi vyzvanými byli Josef Zítek a Josef Schulz, každý za svou osobu, ale na žádost Zítkovu adresovanou Schulzovi pracovali nadále společně a odevzdali jeden návrh.

Soutěžní podmínky postavily projektanty před velmi složitý úkol řešit víceúčelovou architekturu v jedné budově. Jednalo se v této době o dosti mimořádný úkol skloubit provoz koncertních produkcí, konzervatoře, galerie a muzea. Ze všech soutěžících jedině J. Zítek a J. Schulz došli ihned po první skice k názoru, že projekt nelze dokonale vytvořit, aniž by byl oddělen provoz hudební od výstavního. Zrání této myšlenky, kterou vtělili do projektu, dokumentuje celá řada skic. Po necelém půlroce od vyzvání k soutěži, patrně v červnu roku 1874, byly soutěžní návrhy připraveny k posouzení význačnými odborníky, jimiž byli proslulí architekti tehdejší Vídně a autoři stěžejních architektur Ringstrasse. Žádný z návrhů neuspěl. Jen návrh J. Zítka a J. Schulze vzbudil pozornost řešením, které zadavatele upozornilo na nutnost změny zásad pro pojetí celého úkolu. Tak byli pověřeni J. Zítek a J. Schulz, aby vypracovali nový redukovaný projekt na jehož podkladě bylo dne 9. června 1875 rozhodnuto, aby zmínění architekti vypracovali úplné plány, pořídili rozpočty a dali veškeré podklady tak, aby stavba byla přesně provedena. Stavebníka zastupovalo ve vztahu k projektantům i stavitelům tříčlenné stavební comité. Výstavbu vedl Josef Werich (Verych). V této době byl císař požádán o souhlas, aby budova nesla název Rudolfinum po následníku trůnu. Stavět se začalo po předání parcely v dubnu 1876. Teprve však v roce 1878 bylo dosaženo rovnosti v úrovni základů a sklepů. Zdržení bylo způsobeno obtížemi při základových pracích, neboť se stavělo na navážce v místech, kde po staletí byl skladován na haldách sanytr.

V následujícím roce pokračovala stavba do zvýšeného přízemí a bylo téměř hotovo hlavní průčelí. V roce 1880 se začalo s osazováním ocelové střešní konstrukce; v následujícím roce 1881 byla dokončena severní budova a začala instalace technických zařízení. Stavba byla kolaudována v červenci roku 1884. Stavbu realizovalo pět pražských stavitelů, z nichž dva J. Bělský a F. Havel se nedočkali ukončení stavby, kterou nakonec dokončil syn J. Bělského Quido. Stavba byla původně proponována na 500 000 zlatých a ve skutečnosti stála 2 000 000 zlatých.

Budova je korunována na atice stojícími plastikami hudebních skladatelů a výtvarných umělců, jejichž autory byli rakouští, němečtí a čeští sochaři. Největší podíl na plastické výzdobě budovy má B. Schnirch, autor plastických detailů v interiéru, tří plastik atikových, sfing při západním vstupu, lvů při východním podjezdu a dvou ženských postav, ztělesňujících hudbu světskou a církevní, které jsou umístěny na balustrádě lemující schodiště hlavního vstupu do koncertního sálu. Interiér Rudolfina je poměrně chudý na uměleckou výzdobu. Strop a kuloáry jsou pojednány pompejánskou a renesanční groteskou od vídeňského malíře P. Isella.

Rudolfinum je svým konceptem a ušlechtilostí architektury ojedinělým uměleckým činem ve střední Evropě své doby. Je tu potlačen detail, aby vynikla estetická hodnota celku. Tuto stránku rozpoznal již velmi záhy a v době, která proti historismu programově bojovala, v roce 1913, Pavel Janák, který ocenil modernost dispozice a klasičnost výrazu. Nemenší úctu k této architektuře projevil A. Engel, autor předposlední rekonstrukce budovy v roce 1941, nejvýznamnější český klasik moderní doby.

Od slavnostního otevření fungovala budova Rudolfina bez velkých zásahů třiatřicet roků. Při hledání některé stávající budovy pro umístění poslanecké sněmovny parlamentu nového československého státu padla volba na Rudolfinum. Rozhodnuto bylo 13. dubna 1919. Autorem poměrně nevelkých zásahů v jižní budově, jimiž bylo upravováno pódium koncertního sálu, byl V. Roštlapil; ten rovněž navrhl přepříčkování severního a východního křídla severní budovy. Do roku 1922 se zdálo, že je Rudolfinum pro parlament jen dočasným sídlem, avšak, když byl prof.

R. Kříženecký pověřen úpravou nutnou pro řádný chod poslanecké sněmovny, nedalo se již zásadním zásahům zabránit. Návrh z 5. května 1924 je dokladem míry těchto úprav; i koncertní sál byl dotčen odstraněním varhan a vytvořením rovného podhledu koncertního pódia. Rovněž byly upraveny foyer a vestibul. V severní budově bylo nutno vytvořit kanceláře, jídelny, poslanecké kluby. Zřízení úřadoven presidia padl za oběť velký výstavní sál a čtyři kabinety, a to zbořením meziprostorové stěny, přepříčkováním a přestropením.

V roce 1940 a 1941 byli pověřeni A. Engel a B. Kozák ministerstvem veřejných prací, aby uvedli Rudolfinum do stavu, v němž by mohlo sloužit původním účelům. Týkalo se to však především jižní budovy. Byl rehabilitován koncertní sál, včetně obnovení pódia a upraveno vše tak, aby byla zlepšena akustika, která byla kritizována již při zahájení v roce 1885. Tvůrčím činem A. Engela bylo zřízení malého koncertního sálu v přízemí. Jinak byla severní budova ponechána ve stavu, do něhož byla přestavěna pro parlament.

Nebyly to však jenom stavební zásahy, které stavbu a architekturu devastovaly, byli to i četní uživatelé, kteří zejména severní budovu používali bez jakéhokoliv ohledu, až nadešla doba, kdy bylo nutno přistoupit ke generální rekonstrukci.

7. dubna 1992 Doc. PhDr. Marie Benešová, DrSc.

 

Hudba světská

Hudba světská

Hudba církevní

Hudba církevní

 

 

Rudolfinum je jednou z nejvýznamnějších staveb české novorenesanční architektury. Je společným dílem předních českých architektů druhé poloviny 19. století, arch. Josefa Zítka (stavěl Národní divadlo) a arch. Josefa Schulze (stavěl Národní muzeum). Objekt byl postaven nákladem České spořitelny, tehdy německého ústavu Böhmische Sparkasse, jejíž zastupitelstvo se rozhodlo k 50. výročí založení tohoto nejstaršího peněžního ústavu v Praze vybudovat velkolepý stánek pro umění. Zastupitelstvo ústavu požádalo tehdy korunního prince (arcivévodu) a následníka habsburského trůnu Rudolfa, aby budova mohla nést jeho jméno Rudolfinum. Po vzniku ČSR a zejména po druhé světové válce byl uveden do života na tehdejší dobu přijatelnější název Dům umělců. V dnešní době se opět vžil krátký starý název Rudolfinum, který je uveden i na pamětních deskách v budově. Pro stavbu objektu byl použit pozemek na Rejdišti, který byl odedávna skládkou, posléze skladištěm dřeva, byla zde pila a několik dalších závodů, které byly demolovány. Obestavěný pozemek má rozlohu 5 315 m². Stavba byla započata roku 1876 a za vedení stavby ing. Václavem Vejrychem byla dokončena včetně vybavení roku 1884, kdy byla vysvěcena. Stála dva miliony zlatých. Je to první moderní pražská budova složitého víceúčelového provozu. Měla hostit odbory hudby, výtvarných umění a uměleckého průmyslu a sloužit Jednotě pro zvelebení hudby v Čechách, Vlastenecké jednotě přátel umění a Umělecko-průmyslovému museu. Objekt má obdélníkový půdorys, který je výrazně rozdělen do dvou svébytných částí: jižního traktu s Dvořákovou síní a severní části s několika sály, které mají horní osvětlení a jsou soustředěny kolem ústřední monumentální dvorany s proskleným stropem. Celkem je zde na 80 místností, které zabírají osm tisíc čtverečních metrů plochy.
Slavnostní otevření se konalo 7. února 1885. Ředitel pražské konzervatoře dirigoval orchestr svého ústavu, který přednesl mezi jiným Dvořákovu II. slovanskou rapsodii. O jedenáct let později v lednu 1896 zde zahájila činnost Česká filharmonie, která na svém prvním koncertě pod taktovkou Antonína Dvořáka hrála III. slovanskou rapsodii a symfonii Z Nového světa. Na počest této události byla pak koncertní síň pojmenována Dvořákovou síní.
V letech 1919 – 39 v budově sídlila Poslanecká sněmovna Národního shromáždění ČSR, pro jejíž potřeby provedli stavební úpravy architekti Václav Roštlapil a Rudolf Kříženecký. Znamenalo to značný zásah do vyvážené podstaty stavby. V roce 1925 byl dům spojen s budovou sousedního Akademického gymnazia, kde byly zřízeny parlamentní kluby. V roce 1923 přešla budova z majetku České spořitelny do majetku státu. Za druhé světové války v letech 1940 – 42 část Rudolfina rekonstruoval arch. Antonín Engel (jediný tehdy žijící žák Josefa Zítka) a Bohumír Kozák zpět pro hudební účely, tentokrát pro Německou filharmonii, čímž vlastně zachránili koncertní části objektu. Zejména Engelovou zásluhou byla zachráněna Dvořákova síň a dovedena k dokonalosti její akustika. Z doby okupace se traduje historka o rozkazu říšského protektora Reinharda Heydricha odstranit sochu Mendelssohna-Bartholdyho z atiky Rudofina pro jeho neárijský původ. Dělníci omylem začali odstraňovat sochu Hitlerova oblíbence Richarda Wagnera, naštěstí se na omyl včas přišlo a byl napraven. Socha Mendelsohna-Bartholdyho byla během války tajně ukryta a po válce vrácena zpět na své místo. Po roce 1945 sloužilo Rudolfinum jako koncertní prostory se zázemím České filharmonie a jako výukové prostory Akademie múzických umění a konzervatoře. V roce 1946 se zde konal první ročník festivalu Pražské jaro, jehož se účastnil světově proslulý klavírista Rudolf Firkušný. Centrem prestižního mezinárodního festivalu Pražské jaro je Rudolfinum dodnes.
V letech 1990 – 92 bylo Rudolfinum obnoveno podle návrhu Karla Pragera pro původní hudební a výtvarné poslání. Každý detail, architektonický prvek i veškerá umělecká výzdoba včetně okolí nyní odpovídají původnímu vzhledu. Na atice budovy jsou restaurované sochy slavných hudebníků (Georg Friedrich Händel, Ludwig van Beethoven, Wolfgang Amadeus Mozart, Johann Sebastian Bach a další), na jejichž tvorbě se kromě rakouských a německých umělců podíleli i naši významní sochaři Ludvík Šimek, Tomáš Seidan, Bohuslav Schnirch, Bernard Seeling, Jindřich Čapek aj. Od nich jsou i sedící hudební múzy po stranách vnějšího schodiště z náměstí a sochy dvojic lvů a sfing u krytého podjezdu na východě a u vstupu k výstavnímu sálu. Na hrudi kamenných sfing při vchodu z nábřeží je včelka jako symbol spořivosti České spořitelny, která stavbu financovala. Stejný symbol včelky je v Dvořákově síni, kde zlatou včelku v modrém poli nesou andílci. Dvořákova síň má po rekonstrukci 1 104 míst. Její akustika je na světové úrovni, nové je podium se zabudovanou klimatizací v podlaze. Výzdoba stěn Dvořákovy síně měla představovat historii umění, ale čeští malíři se tehdy výtvarné soutěže nezúčastnili, a tak místa určená pro malbu zůstala prázdná. V Dvořákově síni jsou umístěny tyto busty významných hudebníků: Václav Talich, Rafael Kubelík, František Stupka, Václav Neumann, Karel Šejna. Vedle Dvořákovy síně je bývalý Malý sál, dnes Sukova síň s 220 místy, která slouží přes sto let komorní hudbě a kde se také odehrávaly umělecké začátky skladatele a interpreta Josefa Suka, Dvořákova žáka. Skladatelův vnuk houslista Josef Suk zde odhalil bustu skladatele Josefa Suka, která je dílem Otakara Španiela. V roce 1994 zde byla otevřena pamětní síň s expozicí houslového virtuoza Jana Kubelíka. Velký prosvětlený sál s několika korintskými sloupy sloužil původně výstavám výtvarného umění, poté byl nevhodně využíván jako archiv. Po rekonstrukci je v něm překrásná kavárna pro veřejnost, která slouží i k pořádání recepcí. V prvním patře směrem do ulice 17. listopadu je elegantní prezidentský salonek, přístupný bočním tzv. kočárovým vchodem z této ulice. Má krásný klenutý strop a je vybaven stylovým nábytkem a doplňky. Původní fontána, která stála ve velké dvoraně, byla přenesena do prostoru pokladen. Tvoří ji části které pocházejí z Muzea litiny v Komárově. Na původní místo se vrátily z Brna nádherné varhany, které pro Rudolfinum vytvořil roku 1884 německý varhanář Sauer z Frankfurtu a které vyzdobil sochař Müller z Mnichova. Do Brna byly přemístěny v době, kdy byla v Rudolfinu poslanecká sněmovna. Na původní místo na průčelí byly vráceny po rekonstrukci i pylony slavnostního osvětlení s bronzovými podstavci, které se odlévaly roku 1885 a které jsou složeny z více než čtyř tisíc komponentů. Měří 14 m a pro rekonstrukci musely být demontovány. Celý objekt je bezbariérový.

 


Umístění soch od Bohuslava Schnircha na atice Rudolfina:

3 Ludwig van Beethoven (1770-1827) Bohuslav Schnirch

4 Iktinos (druhá polovina 5. Století) Bohuslav Schnirch  

11 Donato Bramante - d’Angelo Lazzari (1444-1514) Bohuslav Schnirch

26 Paolo Veronese Caliari (1528-1588) Bohuslav Schnirch  

Autorství soch je potvrzeno v deníku BS

Ludwig van Beethoven  Bohuslav Schnirch

 

Donato Bramante Bohuslav Schnirch 
 

Iktinos - sádrový model Bohuslav Schnirch 
 

Iktinos  Bohuslav Schnirch 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Dvojice putti s emblémem spořivosti Bohuslav Schnirch

 

Bohuslav Schnirch

 

Plastická výzdoba varhan od Bohuslava Schnircha  

 

 

Rudolfinum. Dům umělců v pravém slova smyslu, jak účelem, jemuž je zasvěcen, tak i svou monumentální ušlechtilou stavbou a také polohou svojí, v tichém zákoutí nábřeží korunního prince Rudolfa, proti líbezným sadům letenským. A je střediskem zejména umění hudebního a výtvarného, neboť v krásné koncertní síni jeho odbývají se nejznamenitější pražské koncerty, a v jeho sálech bývají všecky větší výstavy obrazů.

Letem českým světem, 1898

 

Foto: Jindřich Eckert
Stavba - po obou stranách budovy jsou ještě obytné domy.

 

Zpět na Některé práce Bohuslava Schnircha

Zpět na hlavní stránku