Jako nejstarší ze tří dětí, ráda bych na břehu svých sedmdesáti let napsala Vám několik vzpomínek na tatíčka a matinku.

Tím spíše, že loňského roku se dvakrát otevřela brána nové generaci - 4. srpna se narodil Jaromír Chlumský a 15. září Iva Marečková. Měla jsem to štěstí zastihnout rodiče v jejich plné svěžesti, matinku v jejím nevyrovnatelném elánu, jejž žádný z nás nikdy nedostoupil. Chci vypravovat jen to, na co se pamatuji, či co jsem slýchala ve svém útlém dětství a pokusím se býti co nejblíže pravdě.

Matinka se v roce 1890 provdala na Mělník, kde si tatíček snad nedlouho před tím založil dobrou existenci – advokátní kancelář.

Pro svou milou a žoviální povahu byl velmi oblíben, jeho postřeh byl vždy jasný a budil v lidech velikou důvěru. Čest byla vždy na prvním místě. Měl svůj „Mělníček“, jak vždy říkal, velice rád; vždyť z blízkých Rousovic pocházela jeho maminka, kterou velice ctil. (viz začátek matinčiny kroniky).

Rousovice č. p. 1 - nyní součást města Mělník

Roku 1891 narodila se jim dceruška Madička, já pak roku 1893. Byla jsem na Mělníku do svých 3 1/2 let a zachovala jsem si živě některé vzpomínky. Pamatuji se na dům blíže zámku (Vávrova lékárna - patrně Svatováclavská 15), kde jsme bydleli. Pamatuji se na hraní v parku za kostelem, na procházky po stráni nad Labem. Mělník nebyl tehdá ještě tak zarostlý zelení jako dnes a matinka si zle stěžovala na suchopárné vinice všude kolem kde chodila s dětmi. Jednou se mi tam zakutálela skleněné, barevná, jako duhová kulička, kutálela se až dolů k řece. Plakala jsem pro ni a nemohla jsem na ni zapomenout. Pamatuji se, jak Madička hrála divadlo s hadrovými panenkami. Jeviště byl obrácený dětský stoleček, jehož nohy se na delší straně svázaly šňůrou a na ni se zavěsila, či přehodila opona.

Madička byla dítě velmi temperamentní a rozhodně i iniciativnější než já. Byla ovšem i o dva roky starší. Všecko to živě vidím před sebou. Žel přišla zlá rána na rodiče: úmrtí prvorozeného dítěte. (Prý šarlach - spála).

Matinku Mělník velmi rozteskňoval. Také bydlení v nájemním domě bez zahrady, jíž byla vždy zvyklá, jí tísnilo. Toužila po širším působení, než byl takový městský byt, toužila po zahradě. Tou dobou se také začalo mluvit o převzetí boleslavského statku po rodičích, poněvadž dědečkův zdravotní stav byl dost chatrný a babiččin rheumatismus vyžadoval větší klid a moji rodiče se měli ujmout vedení statku. Myslím, že tatíček jen s těžkým srdcem opouštěl Mělník. Pro matinku byla změna velikým dobrodiním. V Boleslavi byl větší dům s hospodářstvím a velikou zahradou. To bylo něco, kde se mohla víc uplatnit, víc rozvinout, víc vykonat. Přestěhování mělo i své stinné stránky. Že se dvě domácnosti spojily, daly se ovšem tak dalece oddělit a vím, že byly dvě kuchyně.

Žel v roce 1901 zemřel dědeček Vraný a tím matince zapadlo slunce jejího dětství a ranného mládí. Ještě před tím postavil dědeček na rohu Blahoslavovy ulice vilu, také se zahrádkou, do které se bohužel už nenastěhoval, smrt ho zastihla dříve.

Za dva měsíce po jeho smrti se narodil Váša. To bylo nové slunce pro matčino srdce. Já zatím už byla školačkou a cítila jsem se velmi štastna příchodem bratříčka. Za necelé dva roky se pak narodil Vladimír, a tak bylo u nás veselo. Babička bydlela střídavě u nás a zase ve vile, obvykle asi v půlročních intervalech, vzdor svému těžkému již stavu. Pro nás všecky to byla vždy veliká změna. Její těžký zdravotní stav, víc ale ještě její zvláštní povaha působily na nás tísnivě. Ale mládí se hlásí o svá práva. Život u nás byl velmi rušný.

Matinka denně vstávala před pátou hodinou a šla k dojení a rozměřovala mléko lidem, kteří si pro něj chodili. Do chléva přišli ti ranní, pozdější chodili do kuchyně, kam se zbylé mléko z chléva přineslo.

Pak vařila snídani a tatíček pak hned odcházel na obhlídku polí, když se večer před tím domluvil se šafářem Velvarským o postupu práce. Velvarský byla známá u nás figurka, pamatoval dobře dědečka Vraného, v jehož službách již v Sušně byl. Už kolem jedné hodiny se tatíček z pole vracíval, celý zarousený, převlékl se pro kancelář a už mi diktoval německý diktát, nebo jsem musela skloňovat. Také česká ortografie bývala na programu, že prý jsem v ní trochu pokulhávala nějaký čas. To všecko bylo ještě při petrolejové lampě, ta však nesvítila do úplného světla. Říkalo se „svítíme panu Bohu do oken“. Zhasla se, honem se říkaly ještě nějaké básně zpaměti, nebo se opakovala slovíčka a hajdy do školy ve ¾ na 8.

Tatíček šel do kanceláře a matinka zatím už byla za svou prací po domě. Byla to drůbež a té bylo vždy mnoho, byla prasátka, příprava krmení, v letní době i příprava zeleného krmení pro hovězí dobytek. Měla ovšem vždy pomocnou sílu, ale kolik jejíma vlastníma rukama procházelo!

Na pole matinka nechodila, leč docela výjimečně. Jen na louku chodila, když se kosilo seno, ale to pak šel celý dům, i já tam přišla ze školy. Seno se obracelo a večer se dělaly kupy. Váša mi ale dnes připomenul, že matinka chodila i na pole při setí. Chodila za strojem, jestli setba dobře propadá. To věru nebyla lehká práce chodit v kypré půdě. Jak to i prášilo. Sama se na to nepamatuji, snad to bylo až po mém odchodu z domu, nebo během mých častých pobytů mimo domov. Když hoši trochu odrostli, získala k nim výbornou sílu, tzv. „Lentu“, velmi temperamentní a vynalézavou pro jejich hry. Hoši dostali zástěrky s kapsičkami na bříšku, do nich se skládalo různé dětské nářadí a šlo se hned ráno na dvůr pod kolnu či na zahradu. Chodilo se „do práce“, což matinka akcentovala a ne „si hrát“. Toto všecko ještě dávno nevyčerpalo matinčina  ducha. Zaujal ji pak i život spolkový. V Boleslavi se utvořil výbor Severočeské Jednoty, jíž se stala předsedkyní. Spolek vyvíjel bohatou činnost. Pořádaly se umělecké výstavy, pořádaly se koncerty. V paměti mám koncert asi 18-tiletého Frimla. V Nymburce na nádraží se seznámila s akad. malířem Václavem Březinou, žákem to Mařákovým. Bydlel tam a asi nevalně se mu dařilo. A tu matinka nabídla nechtěl-li by to zkusit v Boleslavi, že je to přeci větší město a snad by se i malířská škola dala uskutečnit, která by dala, byť i skromný, přece však pravidelný příjem. Nu a stalo se. Přestěhoval se k nám a žáků bylo asi 15. Sama jsem tam chodila 2 x týdně odpoledne a když ne jiného, naučil mě už tehdá dívat se na umělecké obrazy (bylo mi 12-13 let). Byl to velký přínos do mého života.

Pak se mu také uspořádala výstava, kde se prodalo mnoho jeho obrazů. (Stýkám se nyní v Praze pravidelně s jeho dcerou). Matinka se v té době také seznámila s malířem Janem Prouskem, který žil v Turnově na náměstí v pěkném patricijském domě a měl mnoho starožitností. Učil kreslení na střední škole. Byl více grafik a kreslíř, na oleje se nepamatuji.

Byly jame s matinkou ho navštívit. Na takové návštěvy mě brávala sebou. Byl to neobyčejně jemný, kultivovaný člověk. Znal se s mnoha malíři v Praze a jeho prostřednictvím se seznámila s malířem Hudečkem, Ulmanem, Frant. Dvořákem, Kalvodou a Polkem. Od dvou posledních jsem dostala po hezkém obrázku.

Při našich zájezdech do Prahy jsme tyto malíře i vyhledaly v jejich atelierech a tam se plánovaly a projednávaly jejich boleslavské výstavy. Bylo to na tu dobu a na paní z venkovského města v pravdě neobyčejná podnikavost i odvaha. Jednou se Prouzek matince zmínil, že mistr Aleš je v tísni (což bylo asi často) a potřeboval by pomoc. Nu nějakou tu úsporu matinka vždy měla a něco mu poslala a asi za 14 dnů přišla na nás bedna a v ní Husitský jezdec ještě s roztomilým dopisem, kde mistr Aleš píše: „Jak jste šťastna, že i samému Mikuláši dovedete nadílet“. Poněvadž to bylo v prosinci, v měsíci Vášova narození, obraz byl už tehdá Vášovi určen. Bylo to jako k jeho narozeninám.

Pamatuji se na zájezd do Chýnova k mistru Bílkovi. Byl to tehdy veliký zážitek, pokud to takové mládě může chápat. Tam zase matinka vybrala různé vázy, které mistr navrhoval. a jakýsi jeho famulus, starý kovář je vypaloval. Prodávaly se pak v Severočeské Jednotě. Něco podobného bylo i s bakovským pleteným zbožím, které rovněž Severočeská Jednota prodávala. Z výtěžků všech těchto podniků se podporovaly české školy v našem zněmčeném území, něco jako Ústřední matice školská v malém.

Pak byla akce českých dětí z Komenského školy ve Vídni. Měly se přes prázdniny umístit v českých rodinách. Nejenže u nás vždycky nějaké to dítě bylo, ale také 2-3 (v krásné paměti mám děti Elhenických) matinka pro tuto akci agitovala i v jiných rodinách, ba i po okolí, takže na začátku prázdnin přijelo z Vídně dětí pěkný houfek. Měli jsme mnoho ovoce na zahradě, dědečkova vzorná ovocná zahrada už vydávala své plody. Když bylo po dešti nebo po velkém větru, pozvaly se děti z blízkého sirotčince na sebrání ovoce, které si vzaly do jejich kuchyně na zpracování.

Když bylo dobré vysvědčení, a to bylo víceméně vždycky anebo i jinak projevená píle, matinka mně krásně odměňovala. Přišla s návrhem, že budeme každý měsíc jezdit spolu do Prahy do Národního divadla na krásné představení. Přitom jsme v Praze navštěvovaly výstavy a hodně času se věnovalo výkladům s knihami a uměleckými předměty. Do té doby také spadají návštěvy ateliérů. Národní divadlo mělo tehdá svou skvělou éru. V čele opery byl Kovařovic, v čele činohry Jaroslav Kvapil. Získávali se i hosté z ciziny.

Nezapomenu nikdy na představení Dalibora s Karlem Burianem z Drážďan a Emou Destinovou. Když nebylo jiné místo, šlo se třeba na galerii k stání. To bylo matince malou překážkou. V činohře tehdá už svítila hvězda Vojanova. Živě si pamatuji i na představení Ibsenovy Nory se Gzovskou a Vojanem. Docela nezapomenutelnými mi zůstanou jeho postavy Hamleta, Cyrana, Mahenova Jánošíka, Mefista ve Faustu a Schillerova Waldsteina. Říkalo se tehdá, že němečtí herci se jezdili na jeho Waldsteina dívat. Byla to doba, kdy měli Kainze, ovšem už stařičkého. Také jsem ho viděla hrát v Německém divadle (nyní Smetanově.) Toto možná už spadá do doby popřevratové. Naposledy jsem Vojana viděla hrát „Cara Pavla“ od Merežkovského. To už byl ale churav a tuším, že brzy na to zemřel, a to v květnu 1920. Jaké štěstí pro umělce odejít ze světa, když je ještě na svém rubikonu.

Všecka tato představení by myslím byla nám dnes úplným zjevením. Časem tolik se změnilo. Matince posílala „Lenta“ do Prahy telegramy s adresou: Paní Marečková, Národní divadlo: Hoši jsou hodní, můžete jim, prosím něco přivézt.

A tak se stále něco podnikalo. Tak se jednou objevila zpráva, že v Boleslavi Mr. Stief zařídí kursy angličtiny (Berlitz school). Ovšem, že jsme tam byly první zapsány a já byla jediné dítě. Byla to nedělní dopoledne od 9-11 hod. Tak jsme s matinkou vzorně se učily, zkoušely se navzájem a chodily pilně do kursu. Ale tatíček byl trochu chudák, místo přípravy slavnostnějšího nedělního oběda se sedělo v hodině. Tu tatíček často říkal: „Ta naše máti je jako student; něco si vzpomene a žádný jí to nevyvrátí!“ To jsme my děti slýchaly často. Ale byl veliký dobrák a se vším tím matinčiným podnikáním se nakonec smířil. Také nebylo vyhnutí.

I nedělní odpoledne byla krásně využita. Byly u nás hudební večírky a recitovaly se básně. To je doba Jeníka Boháče (bydlel v konviktu), měl pěkný tenor a také sám skládal písně. Vodil s sebou Boh. Vomáčku a snad i jiné ještě. Já jsem recitovala. Tehdá kvetl Zeyer, začínal Sova a Bezruč, ovšem ze starších Neruda a Vrchlický. Zahálet se nesmělo ani chvíli.

Sotva jsem skončila čtvrtou měšťanku už tu byl nový matinčin plán. Slávka pojede na půl roku do Drážďan učit se německy. Našel se dobrý dům na doporučení u Velké Zahrady, Framm se jmenoval. Jelo se hned první den prázdnin. Přes prázdniny jsem tam byla sama s 2 majitelkami pensionu. Denně jsem měla dvě hodiny němčiny, chodila jsem do Zwingeru a odpoledne se často jelo na výlet do okolí. Nezapomenutelné zůstaly mi velké mše v Dómě, kde byl i dvůr přítomen a zpívali tam zpěváci z opery. Rovněž krásné byly nedělní filharmonické koncerty na Brüllsche Terase.

Po prázdninách se vrátily pensionérky ze všech koutů světa a uzavřela se milá přátelství. Pak začaly nám i přednášky a hodiny. Hlavně se pamatuji na přednášky dějin umění, jednou týdně doma, jednou týdně exkurze do Zwingeru s výkladem. To dalo základ mé velké lásce ke starému umění.

Následující prázdniny patřily cestě do Ruska se slečnou Černou, mojí bývalou učitelkou. Znala dobře rodinu univerzitního profesora Lavrova z Petrohradu. Přednášel slovanské jazyky. Každoročně u nich trávila prázdniny na nějaké dači. My byly s nimi tehdá v Jaroslavské gubernii, ne příliš daleko Volhy. Poznala jsem Petrohrad, dále odtamtud byl můj první zájezd do Finska. Poznala jsem Jaroslav, Moskvu a Kyjev. Nejhlouběji se mi vryla v paměť postava profesora Lavrova a jeho vzácné ženy, Marie Sergievny. Bydleli v malém dřevěném domečku s velikou zahradou, kde se trávilo nejvíc času. Profesor ovšem ve svém pokojíčku pracoval a Marie Sergievna, pokud se pamatuji, dělala nejhrubší práce v domě, ač vypadala velice jemně a měla pomocnici. Bylo v tom něco Tolstojevského. Často se vařilo v areně, třeba v lese na kotlíku a topilo se dřívím. To byla věru atrakce. My bydlely ve škole naproti. Jinak to byla samota a nevím proč právě tam ta škola byla. Pak tam byl ještě kostel a hřbitov.

Po návratu domů matinka zase už měla promyšlený další plán. Na doporučení mého milého učitele Mrazíka, který šel zatím na odpočinek a přestěhoval se do Říčan, získala pana Švarce a profesora Vítka na hodiny pro mne, kromě učení jazyků. Učila jsem se hlavně literatuře, dějinám, nechyběly však ani hodiny psychologie a logiky. Připomínám, že tehdá nebylo ještě vůbec běžné studium dívek na střední škole, alespoň ne mimo Prahu. V Praze byla už tehdá Minerva, kam chodila Málka Kreidlová a i ta měla primu jen ob jeden rok. P. Švorc byl výborným na svém místě. Byl nadmíru sečtělý ve všech světových literaturách (četl mi v originále). Měl dosti času na to, protože nedostudoval, a proto také nevyučoval. Dozvěděl se o každé zajímavé knize, která vyšla a matinka byla ochotna hned je objednat. To bylo ovšem i pro něho výhodné! V Boleslavi nebyly knihovny jako v Praze, kde se všechno hned objevilo. Objednaly se i cizozemské časopisy. Pamatuji se na „Berliner Rundschau“ a na anglické „Studia“. To byl časopis pro umění. Z Prahy docházely „Volné směry“, Laichtrova „Naše doba“ a literární časopis „Novina“, redikovaný Šaldou a Růženou Svobodovou. Všem hodinám matinka byla přítomna. Jen Bůh ví, kde na to vše brala čas.

Mezi tím se už připravovala moje cesta do Mnichova. Milča Schnirchová, sestřenice, se tam tehdá učila malovat a já jela na 4 týdny za ní. Do té doby spadá i seznámení s nezapomenutelným Jeníkem Autengruberem, malířem, který tam už několik let byl. Jaké jsem to měla průvodce po obou pinotékách a glyptotéce. Okolí Mnichova je nádherné na úbočí Alp, a ráda vzpomínám na naše nedělní výlety po okolí. Ta krásná, tyrkysová řeka Izara. Po měsíci matinka přijela za mnou do Mnichova a pak jsme i s Milčou jely do Itálie. Navštívily jsme Veronu, Florencii, Řím, Asisi a Benátky. Po Římě nás vodil dr. Birnbaum, Milčin příbuzný, který tam léta studoval. Později se stal profesorem archeologie na Karlově univerzitě a velmi se přičinil o obnovu Karolina. Nikdo ovšem z nás neuměl italsky. Ale matinka se se svým temperamentem všude dohovořila. Hodně jí bavili umounění, černí italští kluci, tak živelně reminiscence na chlapce doma i trocha stesku po nich.

Přivezla jsem si z Itálie pro celý život dojmy nezapomenutelné. Nejvíce se mi líbila Florencie a kvetoucí Fiesole. Všude, na každé zídce kvetly pnoucí růže a nejvíce žluté a fialové hrozny gloksenií.

Do této doby padá – snad ještě delší dobu před tou italskou cestou – těžká zkouška na naši rodinu. Jakoby těžký stín padl na nás; ovšem hoši doma tehdá ještě tomu tak nerozuměli. Tatínek byl ve své kanceláři v poledne po odchodu personálu zákeřně přepaden dvěma pachateli, a neprošlo to všechno bez následků. Fyzicky se z toho poměrně brzy dostal, horší byl jeho celkový duševní stav. Stal se plachým, až bázlivým a kam se poděl ten jeho strhující, oblíbený smích, jímž jsem se tak dávala strhnout! Naproti tomu matinka se smávala málokdy. Opravdu jen zřídka se na to pamatuji. Otec se od té doby bál cizích lidí a stal se velmi nedůvěřivým. Pamatuji se na jeho neklidné oči, když se dveře otevíraly; my jsme si zvykli vždycky hlasitě promluvit před vstupem do pokoje kde byl; nebo jsme třeba někoho fingovaně zavolali, jen aby slyšel náš hlas.

Byla to pro matinku těžká zkouška, hoši byli ještě malí. Ale i tou prošla nepodlomena. Časem se to, bohudík, všechno zase u nás upravilo a vůbec nikdy se o tom u nás nemluvilo. Náš život přešel do normálních kolejí.

Po prázdninách jsem šla do Prahy; nejdříve do pensionátu, později k tetě Schnirchové. Zapsala jsem se na různé přednášky jako externistka na univerzitě byla to zase hlavně literatura, estetika, dějiny hudby a umění. Taky jsem poslouchala přednášky Masarykovy o sociologii.

Mám na tu dobu krásné vzpomínky. U Schnirchů bylo dost mládeže, také hoši Boučkovi, Bohuslav a Jarda, žel někdy bylo i smutno, když Buda, nejstarší syn měl dny své melancholie, vůbec nevstával a s nikým nemluvil. To mívala teta Roberta těžké starosti a často se mi svěřovala. Později byl v ústavu v Kateřinkách, kde také zemřel.

V květnu téhož roku byla v Praze veliká umělecká událost. Uspořádal se poprvé cyklus všech Smetanových oper v nejlepším obsazení. Byla to slavnostní představení, na která se nezapomíná. Předplatné mi matinka dala jako dar k narozeninám. To byla celá matinka!

Později jsme o tomto cyklu několikrát mluvily s profesorem Jiráskem, který se jako mladý medik rovněž zúčastnil a nemohl na to zapomenout.

Po roce, či dvou, mého pražského pobytu, už ani nevím, se začalo mluvit o Paříži, hodně na doporučení pana Švarce. To byl můj největší sen, poznat město světla, který se – dík matince – uskutečnil.

Jaká nastala šťastná doba příprav; po stránce programu mého, hlavně pod vedením Švarcovým. Napsal mi tehdá přání, nevím už k jaké příležitosti: Our bodies are our gardens to which our wills are gardeners. (Shakespeare). (Naše těla jsou naše zahrady, k nimž vůle naše jsou zahradníky). Jinými slovy kultura ducha.

Skutečnost Paříže předstihla všecko mé očekávání. Cítila jsem se tam velmi brzy jako doma, na rozdíl od Londýna. Matinka mě tam doprovázela a několik dnů tam se mnou zůstala, než poznala trochu poměry. Bydlela jsem v Quartier Latin blízko Sorbony a Luxemburgu u Mme Paulhan, Rue St. Sulpice. Žila jsem tam životem nesmírně bohatým a poznala jsem tam i svou nejlepší přítelkyni Holanďanku Mies Peuning. Studovala tam klavír. Cortot tehdy ještě nedával hodiny. Ve svém pokoji měla klavír a hrála až 8 hodin denně. Když se sešeřilo zavolala mě k sobě na čaj, když jsem byla doma a hrála mě zpaměti. To byly jedny z mých nejšťastnějších chvil.

Pak zavřela piano a šly jsme na procházku. Denně Rue Bonaparte k Seině a přes Pont Carransel de Tuilerií, Place de la Concorie, Fue Royal k Madeleinë, Boulevard des Capucins l'Opera, Font des arts, avenue de l'Opera ke Comedie francaise a přes Louvre na náš břeh. Všechno to jasně vidím před sebou. Byla to doba opojná. Nemohu se pustit do podrobností, bylo by to příliš dlouhé, ale říkám vám, mí drazí bylo to tak krásné a bohaté! Jak za to děkuji a dodnes z toho žiji. Byla jsem tam od začátku října do května, kdy za mnou přijel tatíček a jeli jsme domů přes Švýcary.

V následujících prázdninách jsem jela na návštěvu Mies do Holandska. Bydleli ve Voorburgu, další předměstí Haagu a moje překvapení bylo veliké, když jsme s Mies přišly k malé vilce, která nesla nápis: Bohuslava. To byla celá Mies!

Byly jsme uprostřed luk s kravičkami, všude samé kanály a překrásné zahrady se starými stromy. Skoro denně jsme elektrikou jezdily do Haagu. Často jsme navštěvovaly Moritz huis, malá, ale exkvizitní galerie s četnými Rembrandty a nezapomenutelnými Vermeery a Halsy.

Pamatuji se na královský palác, tak jednoduchý a prostý. Jen velkými okny vynikal a v nich plno nádherných květin, jakož i v přiléhající zahradě. Všude křišťálové čisto; chodníky se denně myly rýžáky, ale to všude, nejen u královny. Nezapomenutelné zůstaly naše dlouhé procházky po břehu mořském v Scheveningách za každého počasí. Jak velkolepé ale ponuré bylo někdy moře! Byl tam i velký koncertní sál, kde Mies hrála variace od Cesara Franka s doprovodem orchestru. Byl to pro mě velký zážitek. Mies měla tatínka, částečně ochrnutého, vůbec nemluvil. Byla to duševní choroba. Stále měl u sebe opatrovníka. Měl v sobě španělskou krev a odtud snad pramenil ten neobyčejný temperament Mies. Sám byl velice klidný, patrně svou nemocí zdecimován. Byl nápadně jemný k Mies a ta ho zbožňovala. Když jsem tam byla poslední večer a on už pozoroval přípravy na loučení, ukázal na papír a tužku a vyžádal si to. Napsal mi pak bezvadnou francouzštinou několik vřelých slov na rozloučenou. Zemřel pak asi za dva roky v sanatoriu v Utrechtu.

V této době hoši už dávno byli školáci, a i jejich prázdniny se musely využít. Jeli se učit německy do Zuckmantlu u České Lípy do rodiny řídícího učitele. Škola byla u samého lesa a myslím, že to pro ně byly poměry ideální. Byli tam, tuším, dvakrát. Potom ještě byli v Děčíně, ale to už bylo ve válce (1914).

Pak když se horšily poměry vyživovací a nebylo radno děti poslat pryč, hlavně do německého kraje, přišla zase matinka s novým plánem. Znala se ředitelem řemeslnické školy v Boleslavi. Zašla k němu a požádala ho, zdali by tam chlapci mohli přes prázdniny chodit se učit trochu řemeslu. A plán se stal skutkem. Hoši první rok pracovali na dřevu a druhé prázdniny na železe. Dodnes jsou u nás některé jejich výrobky z té doby (svícen, popelníky) byly i stolečky a podobné věci. Jak jim to v životě prospělo! Matinka se asi bála fyzické nešikovnosti a nemohoucnosti tatíčkovy a chtěla to u hochů korigovat.

Můj poslední pobyt v cizině za svobodna byl v Londýně v roce 1914. K tomu musím ještě něco podotknout. Babička Vraná o Vánocích roku 1913 se rozstonala. Nemoc začala vysokými horečkami a byla z toho růže v noze. Nastala sepse. Podlehla nemoci. Za čtyři dny – na Silvestra – měla pohřeb. Žila tehdá se svým otcem Václavem Urbanem ve vile ve Stakorské ulici Mladá Boleslav. Dědečkovi tehdá bylo už přes 80 roků, také byl už ležící pacient a o smrti své dcery se ani už nedověděl, ačkoliv žili v jednom bytě. Byt byl ale dost rozlehlý. Matince nezbylo tehdá nic jiného než se tam na stěhovat a starat se o ty dva staré lidi.

 

Dědeček zemřel koncem ledna. Celou tu dobu tam matinka byla a domácnost svěřila nám, respektive mně. Každý den jsem jí šla podávat zprávy, a hlavně prosit o rady. A tu mi jednou řekla: Slávko až to tady skončím (dědečkův stav se rapidně horšil), pojedeme někam spolu za to, že jste se tak starala o tatíčka a hochy a přemýšlejte o tom kam. Dřív, než jsem mohla odpovědět povídá: Co kdyby to byl Londýn? (Podotýkám, že mi celý můj život vykala a nemohly jsme si to odvyknout).

Nu a koncem února se jelo přes Brusel, Antverpy, Gent, Brugy do Ostende a odtud na Dover. Mies dala doporučení na Mrs. Carpanter, Hamptead. Byl to velmi dobrý dům, matka s dvěma dcerami a byly jsme tam jen asi dvě pensionérky. Nebylo to velké, ale měly jame i zahrádku. Zase tam několik dní se mnou matinka zůstala, než se dala sama hrdinně na zpáteční cestu po dost rozbouřeném moři. Plula tehdá, nevím už ani proč až do Vlissingen, což bylo mnohem delší než do Ostende.

Poznala jsem dobře Londýn, částečně i okolí, poznala jsem Oxford a Cambridge, Brighton. Mnoho jsem navštěvovala galerie a musea i světoznámou největší knihovnu, alespoň tehdá. Měla jsem doporučenou průvodkyni, známou od Carpanterů. Mělo to tu velkou výhodu, že jsem měla přitom i anglickou konverzaci.

Londýn není jako Paříž, kde se člověk cítí hned doma. Tam se naopak cítí ztracen a jakoby na jiném světě, a je stále uháněn (jako to popisuje a komentuje Karel Čapek, opravdu dokonale a výstižně). Není to už kontinent, je to docela jiný svět a jiné poměry. Překrásné jsou londýnské parky. Jsou to vlastně jen ohromná prostranství, kde se lidi volně pohybují, mezi nimi i ovce. Jsou tam nádherné stromy, solitery a celá zem dělá vlastně dojem zahrady.

K tomu svému bohatému cestování musím jen něco ještě říci.

Tatíček, ač i sám velmi rád cestoval, jen nerad viděl vždy nové a nové plány matinčiny o mojích pobytech v cizině. Jakoby se bál zodpovědnosti co kdyby se jí tam něco stalo! - Ale matinčino credo bylo odvážným patří svět! -

Když uzavírám toto své svobodné putování světem jen jedno bych chtěla k tomu ještě říci. Všecky moje cesty a pobyty v cizině matinka výhradně sama financovala z příjmu svého domácího hospodaření. Nebýt toho, ani čtvrtina všeho by se jistě nebyla uskutečnila.

Navazuji nyní na závěr jen ještě na můj návrat z Londýna. Jela jsem pak už sama přes Paříž, kde jsem se týden zdržela u Mies; domů už skoro zasnoubena. Matinka, když se o tom dozvěděla a budoucí ženich měl přijít co nejdříve, celý dům obrátila vzhůru nohama. Vymalovalo se všecko i schodiště, uklidilo se vše během jednoho týdne. Když si to dnes tak představím!

Ale můj domov byl rájem a celá ta šťastná doba, bohužel, byla tak brzy narušena válkou. Dne 26. července 1914 byla vypovězena válka.

I můj Hanzi měl boleslavský domov velmi rád a tak rád tam jezdil. Přišly ale starosti a jeho narukováním se pak stupňovaly. Válka se vlekla a připravovaná naše svatba na 15. ledna se nemohla uskutečnit, protože Hanzi narukoval 1. ledna 1915 do vršovických kasáren. Potom byl ale vyreklamován pro nějakou chemickou práci s ing. Marklem a zdálo se, že k trupě se nebude už vracet. A tak se znovu začalo mluvit o svatbě, která se pak slavila 14. června, kdy i moji rodiče slavili svou stříbrnou svatbu.

Ještě Vám musím vylíčit svůj poslední den doma. Matinka u zahradníka Domalípy objednala palmy a zelenou dekoraci a rozestavěla to po schodišti a průjezdě. (Co se všecko tehdá nedalo dělat, hlavně při matinčině podnikavosti). A tak jsem pak slavnostně kráčela dolů, bohužel, bez ženicha, protože tehdá nějaké propustky vojákům se nedávaly. Na tom není ale dost. Večer mi mládež z domu a kamarádi našich hochů, s nimi ovšem v čele, uspořádali slavnostní lampionový průvod zahradou a dvorem. To bylo asi divadlo; to všecko ale matince nevadilo.

Svatba sama byla v Praze v Týnském chrámu, pokud možno jednoduchá, protože byla válka a bylo už tolik mladých lidí v poli. Vzdor tomu kostel byl plný. Měli jsme 4 mládenečky (Váša, Adík, Jiří Schnirch a Otto Vithalm). Drůžička nebyla žádná. Jeník Boháč nám k tomu dni složil píseň: Proudy lásky Boží nechť Vás pojí … (tak nějak to bylo a sám ji na kůru zazpíval). Mám ji doma vázanou v bleděmodrém typsu. Hostina byla v hotelu „U Černého koně“ na Příkopě. Štěstí bylo velké, ale klid netrval dlouho. Ještě asi půl roku pracoval Hanzi v továrně v Holešovicích. Byla to nóbl vojna, každý den ráno pro něho přijela vojenská Opplovka. Volno nebylo ale ani den. Až jednou se tam nějakými plyny přiotrávili a na základě toho dostal Hanzi den dovolené. A tak jsme jeli na svatební cestu lodí na Zbraslav. Ještě před zimou se výroba zlikvidovala a Hanzi musel opět do kasáren. A to už začíná zlá doba očekávání odjezdu do pole. To se stalo 2. února 1916.

Vrátila jsem se pak k rodičům a nikdy jim nezapomenu jejich péči o mne, když jsem byla někdy delší dobu beze zpráv, což se stávalo často. Ty naše každodenní procházky s tatíčem, kdy se jen o válce debatovalo. Postupem doby se velmi zhoršily poměry vyživovací a tu moje rodiče pomáhali lidem, jak jen mohli. Kdo přišel o něco požádat, dostal i když ne mnoho, dle možnosti. Skoro vždycky naprosto nezištně, nebo nejvýš za cenu úředně stanovenou. To všecko ovšem bylo zakázáno, ale co se za Rakouska nedalo dělat?! Pamatuji se na tajné výpravy do mlýna, třeba i s malým vozíkem. Vždy to bylo spojeno s rizikem, ale na to se nesmělo hledět, když se chtělo pomáhat.

Ve druhé světové válce přeskakuji teď skoro 28 let – nám zase Adík s Jaruškou velmi pomáhali. Pamatuji se, jak jednou k nám přijel s dvěma 25 l bankami na mléko. Povídám mu: Ado, vždyť se nám to zkazí. A tu on odklopil víko a na velký kuchyňský stůl vysypal nádherné vepřové maso a sádlo inu nevídaná pohádka! Jaké to bylo riziko za Němců, to už dávno nebyla rakouská idyla!! Ale měl štěstí. Jejich pomoc nám se pak opakovala častěji. Jak jsme jim byli vděčni. To byla už u nás matinka.

Navazuji nyní zpět na rok 1926. To byl rok, kdy se rodiče vzdali hospodářství. Pole se pronajala, živý i mrtvý inventář se rozprodal.

Tu matinka znovu vyvinula svoji energii. Z velkého dvora se udělala zahrada. Navezla se tam dobrá zem a dvůr se zatrávnil. Stromy nějaké tam byly z dřívějška ale co hlavně. Z dřívější malé konírny (za naší doby tam bývala prasátka nahoře byl kurník, matinka nakreslila plánek na různé pokoje s kuchyňkou a velkou verandu. Ovšem, že stavitel to přizpůsobil možnostem a dobře to provedl. Byli jsme alespoň od jara do podzimu celý den uprostřed zahrady a nahoru se chodilo jen spát. V nově upraveném domečku bylo pak budoucí království Váši, Máči, Jiřího a Pavla i když už tam nebyli rodiče.

Za rodičů měli ještě improvizovaný pokoj z části kolny, kterému se říkalo „kasárna“ a děti tam měly klid na spaní. Ze zadního dvora se odstranil plot, který odděloval zahradu, a i ten se zatrávnil, čímž zahrada hodně získala. V předu u verandy bylo mnoho růží a květin (což bylo i dříve), ale přibylo tam pak několik stromů, kaštany, jasan, břízy i smuteční vrby. Podél nového plotu, který bočně odděloval zbylý malý dvorek od zahrady se nasázely topoly. Bylo tam i hodně šeříků a různých ozdobných keřů.

Dokud matinka byla svěží bylo vždy všecko v dobrém pořádku. Jak rádi jame se tam sjížděli! Hostů bylo někdy víc než dost, hlavně dík Kreidlovům.

Vím, že svým vypravováním zabíhám do podrobností. Přímo mně to roste pod rukama. Musíte mně to odpustit. V mém věku člověk rád vypravuje a vzpomíná. Jako bych znovu procházela svým mládím a celým životem. A pak chtěla jsem Vám podrobně vykreslit postavu matinky, která byla hybnou pákou nás všech.

Teď ještě řeknu něco o nás, Kreidlových a snad se pak zase trochu vrátím do dřívějších let.

Roku 1921 byla jsem ve Františkových Lázních. Tehda byla matinka v Karlových Varech a v neděli jsem ji navštěvovala. Jezdila tam pravidelně a léčila si tam žlučník, jímž hlavně v mládí dost trpívala, vzdor svému skromnému, skoro asketickému jídlu. Naposledy byla v Karlových Varech s tatíčkem asi v r. 1935.

Ve Františkových Lázních se léčila paní Karla Scheinerová o generaci starší než já. Byla ženou starosty České Obce Sokolské. Velmi si mně oblíbila a mnoho mi povídala o životě a práci svého muže. Byl za Rakouska ve válce persekován, tehdá to byla ještě vzácnost. Seděly jsme spolu u jednoho stolečku při obědě i večeři. V témže hotelu bydlela také paní Hana Benešová, choť zahraničního ministra. Také s ní jsem se seznámila a později jsme se častěji sešly při práci v Červeném Kříži. Paní Scheinerová mně jednou řekla: „Takový byt jako máte vy a vaše znalosti jazyků, to by nemělo zůstat uzavřeno cizincům“, myslela na diplomacii, když v Praze byla zřízena vyslanectví. „Všecku tu společnost chtějí na sebe strhnout Němci a cizinec pak myslí, že české rodiny neexistují, alespoň ne takové, které by je mohly zvát.“

Pamatuji se, jak jsme jednou u nich byli zváni na večeři s Cousetovými, to byl druhý francouzský vyslanec v Praze.

Také jsme rádi vzpomínali na nezapomenutelný večer, kdy se otevíral Tyršův dům. Byli jsme tam pozváni. Hrálo České kvarteto. Byla to tenkrát velká událost. Opakovaně jsme bývali zváni na hrad, jak za presidenta Masaryka, tak i presidenta Beneše. Byla Vám to jako pohádka. Všecko bylo naše, české. Vždyť jsme pamatovali ještě Rakousko!

Poslechli jsme a opravdu náš dům se otevřel hostům a cizincům. Několik roků jsme vedli dost velký dům s četnými hosty, a myslím, že se každý u nás cítil dobře. Alespoň se tak říkalo.

V anglickém klubu jsme se seznámili s Wachsmannovými. Mládenci se ovšem už znali od dětství, byli oba Staropražáci. Karlův tatínek byl tehdy už dlouholetým předsedou Komorní hudby. I jeho žena byla dobrou pianistkou, ale za mé doby byla už ochrnuta. Pamatovala ještě slavného pianistu Rubinsteina a ráda na něj vzpomínala. Její manžel rád hrál v kvartetu, které stále držel pohromadě, ale neměli kde hrát, když to starou paní již unavovalo. A tak se milé kvarteto nastěhovalo ke Kreidlovům. Sám hrával nejraději první housle, ale časem už nestačil a utíkali mu. Jeho bratr Voskovec čelista měl s ním velké trápení. A tak často zvávali k prvnímu pultu hosty. Vím, že asi třikrát hrál u nás Jaroslav Kocián, francouzský houslista Soetans, hrála Kitty Červenková a Lola Bertlová, pozdější žena Rafaela Kubelíka. Dále několikrát u nás hrálo Ševčík-Lhotského kvarteto, jehož čelista byl náš příbuzný Fingerland. Hrával někdy i violista Hyksa, kterého dr. Wachsmann objevil v Plaňanech, kde byl učitelem. Je dnes profesorem konzervatoře. Také u nás několikrát byl mistr Förster se slečnou Lautererovou, známou altistkou, která byla dlouho angažována ve Vídni a pak v Hamburgu. Měla prý překrásný hlas. Já jí zpívat neslyšela. Mistr nám asi dvakrát zahrál svoje improvizace.

Měla jsem tehdy dobře vycvičený personál a všecko nám vždy dobře klapalo. Vím, že se tehdy o nás říkalo „Maison Kreidl“ a každý myslím rád k nám chodil a dobře se u nás cítil.

V létě jsme dělali krásné cesty, pravidelně vozem. Jen jednou železnicí, a to bylo do Jugoslávie, kde jsme plachetnicí objížděli pobřeží Adrie od Sušaku až do Dubrovníka a odtud pak autokarem na černou Horu. Několikrát jsme byli na Slovensku, dělali jame krásné tury v Tatrách, jednou i lyžařský zájezd v zimě. Jednou jsme byli na Podkarpatské Rusi, když strýc Bohuslav tam byl županem v Sevluši. Tu jsme vozem projeli křížem krážem. Dvakrát jsme byli v Itálii. Hanzi mě ukazoval stará bojiště. I některé vojenské hřbitovy jsme navštívili. Našel tam jména kamarádů a velmi ho to dojalo. Basalghele jsme navštívili, kde se nakazil španělskou chřipkou a opravdu jen zázrakem z toho vyvázl. Dále jsme byli ve Francii, právě v době, kdy Adík dělal doktorát u profesora Sabatiera v Toulouse. Sešli jsme se s ním v Paříži na schodech Louvru, jako dnes ho vidím, přijel nám do Paříže naproti. Dělal pak s námi cestu vozem údolím Loiry, kde jsme navštívili loirské zámky a dále jsme pak jeli na jih Francie, kde jsme navštívili středověké opevnění města Carcasson, dále Perpignane, Montpelier, Toulousse la ville rose, jak se mu říká, protože je většinou stavěn z cihel, i všecky staré gotické kostely. Provedl nás svým ústavem, kde pracoval. Dále jsme jeli na Nimes, Avignon Arles a do Marseille – opravdu velkolepé město přístavní, s ohromným mezinárodním traficem.

Vraceli jsme se pak přes Švýcary, krásnými alpskými sceneriemi a dojeli jsme do Bregenzu, kde jsme zůstali několik dnů u strýce, otcova bratra a odpočinuli si na krásném Bodamském jezeře. Strýc jel pak s námi přes Mnichov do Prahy.

Asi dvakrát jsme byli v Rakousku. Ráda vzpomínám na růžové nádherné Dolomity, kde jsme dělali i několik menších výstupů s vůdcem. V Cortině d'Ampezzo jsme se sešli s Gozziovými, které jsme pak na zpáteční cestě z Janova v Goitu u Mantovy navštívili. Bylo to krásné italské sídlo uprostřed krásné zahrady, kterou obtékala řeka Mincio. Krásně jsme si tam zaplavali k velkému údivu a skoro zděšení tamních Italů, kteří plovat neuměli a obdivovali se naší kuráži.

Jedna z nejzajímavějších našich cest byla cesta do Finska. Z počátku sice fádním východním Německam a Polskem, pak Pobaltskými státy, kde se někdy jelo cestou necestou, hlavně v Estonsku. Hanzi ale vždycky bezvadně vedl; měli jsme ovšem vždy také dobré mapy. Někdy také cesta najednou končila, ale vždy jame se zase dostali dál a blíž k cíli. Velmi se nám líbila Riga a v Estonsku starobylý Reval ležící proti Helsinkám, aniž by se tam ještě mohlo dohlédnout. (Asi čtyřhodinová cesta malým parníkem Violou, která naložila i naši Delage, a tak jsme šťastně dojeli do Helsink. Je to milé, čisté, bílé, kvetoucí město, které vyniká nápadným tichem; vozy tam totiž nesmějí houkat, což jsme ovšem nevěděli, a tak jsme budili pozornost. Odtud pak jsme jeli zemí nekonečných jezer a lesů, až k polárnímu kruhu, kde už téměř nebyla noc, takže jsme ve 2 hod. v noci fotografovali východ slunce. Tam to bylo už chudičké, stromy samý lišejník a přes cestu nám asi dvakrát přeběhl sob. Dorozumění bylo velmi obtížné. Když jsme chtěli v Rovaniemu přespat, nijak jsme se nemohli dorozumět a tu Hanzi nakreslil dva čtverce a v nich dva obdélníky (postele) nu a pokoje byly, velmi čisté a útulné. Vím jen, že jsme tam trpěli hrozným horkem, že právě slunce je v létě téměř nepřetržitě na obzoru. Finsko je v létě, hlavně na severu světem světla, barev a stínů. Ale to noční světlo je přece docela jiné než denní, působí až nadpřirozeně a pohádkově. V hotelích jsou většinou výklenky pro postele a spí se za modrými závěsy.

Cesty jsou dost špatné a úzké. Také nám tam prasklo pero, ale to kovář spravil za asistence Macha a jak jsme se při tom pobavili! Znal z radia jméno Praha, znal i jméno Masaryk. Oprava trvala několik hodin a já stále plovala v jezeře, že to bylo na břehu, což je ostatně téměř nepřetržitě. Jak ráda si na to vše vzpomínám! Byl s námi dr. Kozdera a šofér Mach. Cesta to byla pro řidiče hodně náročná, takže se Hanzi často ujímal volantu, aby Macha vystřídal. Jednou jsme se objevili u jezera, a to mělo vodu téměř jako mléko bílou. Působilo to až strašidelně, ale koho se na to zeptat, když není možné dorozumění. Ostatně lidí všude tak málo, jen právě na těch přívozech a pramicích, a to obstarávají i děti. Z počátku jsme k tomu neměli důvěru, ale na vše si člověk zvykne. Všude kolem se plaví nekonečné množství dřeva. Nezapomenu nikdy na ostrov Valsamo v Ladošském jezeře. Byl tam zachován velký ruský monastýr - a hotelové pokoje byly spíše klášterní cely. Ostatně to bylo hlavně pro poutníky. Jediní obyvatelé ostrova byli mniši. Jeli jsme pak zpět okruhem do Helsink, kde jsme se nalodili i s vozem a jeli kolem Kotlandských ostrovů do Štětína a odtud přes Berlín a Drážďany domů.

Měli jsme plánovanou a už podrobně připravenou cestu do Španělska, ale ta se už, bohužel, neuskutečnila. Jela jsem pak ještě jednou, ale to už sama do Paříže k Mies. To už bydlela Mies na Boulevardu Montparnasse. Měla jsem ze svého pokojíčku výhled na hřbitov, a to bylo tochu strašidelné. Ale bylo tam tolik krásných stromů! Tenkrát jsem viděla Mies naposledy. Jakmile Hitler obsadil Francii zmizela mi veškerá stopa po ní. Nenáviděla Němce a Hitlera. Myslím, že při svém temperamentu se nějak projevila a stala se asi obětí. Ostatně její syn Hurgh byl komunista, takže to bylo dost pravděpodobné. Marně jsem pak po válce hledala její stopu, jak jsem jen mohla, bohužel vše bylo marné.

Hospodářské poměry se horšily, krise přibývala a Hanzimu začaly těžké starosti v obchodě. Náš dům se uklidnil, zůstaly jen pak naše malé úterky, kdy k nám chodili jen dobří známí na šálek čaje.

Připadá mi teď někdy – jako bych teď osiřelá – obnovila své úterky, kdy podle možnosti pravidelně ke mně chodí oba bratří. Je to můj nejmilejší den týdne. Vše, co potřebuji mně opraví a zařídí. Jak mi pomáhali při stěhování z mého nezapomenutelného domova v Husově ulici. Nevím, co bych si byla bez nich počala, byla jsem tak zdecimována.

Matinčiným přáním vždy bylo, abychom se my děti měly vždy rády a abychom se neopouštěly. To se jí také plně splnilo.

Navazuji už jen na vyprávění o odchodu našich dobrých rodičů. Je mi z toho smutno. V r. 1938 v srpnu byla matinka s tatíčkem v malých lázničkách Železnici u Jičína. Ku konci jejich pobytu tam tatíčka stihla nehoda. V nedaleké, nádherné lípové aleji, která vede ke Kartouzům, padl. Přivolaný lékař zjistil výron krve do mozku. Bohudík se stav zlepšil poměrně brzy, řeč i volnost pohybů se vrátila a rodiče se pak za několik dnů vrátili domů. Ovšem na tatíčkovi byla patrna změna. Jakoby stín padl na celý náš domov.

3. prosince tatíček slavil své 80. narozeniny. Všecky děti se sjely, a i čtyři vnoučata. Byl tehdá nádherný podzim, teplý, v zahradě nám dokonce ještě kvetly růže. Ale bylo to všecko jakoby už loučení s naším starým, milovaným domovem. Za několik dní na to matinka telefonovala do Prahy, že tatíčkovi není dobře. Hned jsme tam s Hanzim jeli, snad i Váša byl s námi, a já jsem tam už zůstala. Matinka potřebovala moji pomoc a oporu. Sil ubývalo, zájem o všecko klesal. Na neděli přijížděli hoši i Hanzi, Váša někdy i v týdnu. Byl tak ustaraný. Jen na Štědrý den jsem jela domů, ale hned jsem se zase vrátila. Tatíček odmítal potravu, byl skleslý, v leže nemohl vůbec dýchat i když měl vysoko ustláno. Tak jsem mu ze žehlícího prkna zkonstruovala oporu pro ruce, aby si hlavu na ně položil. Tak to šlo, ale položení ani na chvíli nebylo možné. Nechápala jsem, jak se to všecko mohlo tak rychle změnit. Kam se jen podělo to jeho pevné zdraví, vždyť celý život nezastonal. Na Sylvestra přijel Adík, to jsem byla ráda. Střídali jsme se ve bdění, pokud jsme vůbec spali. Viděla jsem, že hodiny jsou již sečteny; jen matinka stále jakoby nechápala možnost a bez nadějnost stavu. Kam se jen poděl ten její bystrý postřeh. Jak jsem byla z toho smutná. Na Nový Rok ráno před 8 hodinou ranní vydechl tatíček naposled! … Tak se kruh tatíčkova života uzavírá! Byl to plodný a požehnaný život. -

Telefonovali jsme hned Hanzi do Prahy a přijel pak dopoledne s Vášou.

Nastala nám starost o matinku. Nedovedli jsme si představit, že by mohla sama zůstat v Boleslavi i když by naše návštěvy byly co nejčastější. Mysleli jsme, že by jí venkov přece jen líp ležel než Praha, a pak ve Vraňanech byly dvě roztomilé děti Alenka a Zlata, které by ji rozptýlily. A tak se rozhodlo, že se matinka přestěhuje k Jarušce a Adovi do Vraňan. Všecka rozhodnutí už brala více pasivně. Boleslavská domácnost se musela likvidovat. Nájemník se do nového bytu našel brzy a byl hodný (rodina Huškova). Jen jeden pokoj nahoře zůstal nám k dispozici, kdybychom tam přijeli, aby bylo kde přespat. Jak to všecko neuvěřitelně najednou sesmutnělo. Byla jsem tam pak s matinkou několikrát, když chtěla navštívit hřbitov, po čemž stále toužila. V červnu 1939 se matinka definitivně stěhuje do Vraňan, do malého útulného bytečku vedle statku, kde pokoj měl pěkný výhled na Vltavský kanál a pole. Byl to milý pokoj, který si matinka zařídila podobně jako měla v Boleslavi se svými nejmilejšími věcmi. Jezdila jsem za ní skoro každý měsíc. Mívala vždy radost; tolik jsme si povídaly o tatíčkovi, ale i hodně o jejím dětství, kteréžto vzpomínky její byly nejurčitější. Viděla jsem však po každé, když jsem přijela, jak těžko se ujímá a aklimatizuje takový starý strom. Byla stále jakoby z kořene vytržená.

Mezitím se od nás odstěhovala mami, která u nás asi 2 roky bydlela. Málka pak připravila sama finanční péči o ní. Myslím, že u nás postrádala nejvíce svou samostatnou domácnost. Zůstane mi vzpomínka nejjasnější na ní. Byla to ušlechtilá žena, nadmíru dobrá, jíž život tolik těžkého uložil. Ovdověla ve svých 48 letech a zůstala sama se svými nezaopatřenými dětmi. Tatínek jí byl vším. Obchod jí dělal velké starosti. Hanzimu bylo 21 roků.

Přilnula i ke mně láskou mateřskou, když jsem pět let po tatínkově smrti přišla do rodiny. Za celých 38 roků nebylo mezi námi nejmenšího stínu. Velice jsem jí ctila a vážila jsem si její lásky a jejího vzácného taktu. Vždy jsem cítila k ní hluboký vděk za svého Hanzíčka a svou lásku jsem ji opětovala. Když se mami od nás odstěhovala, nabídla jsem pak jednou matince, nechtěla-li by u nás bydlet, že by měla také svůj pokojík a klid. Přijala to také více jen pasivně a zaplakala si. To, po čem nejvíce toužila, jsme jí žádný z dětí nemohl dát. Tak se matinka r. 1942 stěhuje k nám. Měla tu i svého milého lékaře z Karlových Varů, dra. Maixnera, který ji měl ve své úzkostlivé péči až do konce. Byl to náš drahý přítel a matinka ho měla ráda pro jeho jemnost. I za ušními lékaři jsme často chodily, ale myslím, že to nemělo valného významu. Sluch stále slábl. Na Prahu si poměrně brzy zvykla, což mě až překvapovalo. Měla tu zase Jiřího a Pílu a pamatuji se, že jsme každé úterý chodili ve čtyřech na procházku. Nejraději měla Seminářskou zahradu snad jakási reminiscence na naši ovocnou zahradu doma. Vždycky ji okouzloval pohled z Petřína Na Hradčany a Prahu. Kvetoucí Švehlovy sady měla ráda, zejména na jaře se šeříkem a v létě s růžemi. -

Nyní se vracím opět poněkud zpět.

Já jsem se už od r. 1933 hodně věnovala práci v Červeném Kříži. Byla jsem předsedkyní odboru dobrovolných sester v Praze I. a V. Kursů a práce přibývalo čím více hřměl Hitler. Měly jsme své stanoviště v Křižovnické ulici ve škole, jejíž ředitelka byla dobrou přítelkyní dr. Alice Masarykové a tak jsme tam měly cestu otevřenou. Šla nám ve všem všemožně vstříc. V roce 1936 se v ústředí Červeného Kříže hodně mluvilo o Helsingóru v Daúvku, kde byla jakási lidová univerzita. Propagovalo se to a tak jsme se rozhodly s mojí přítelkyní Helenou Novotnou, že tam pojedeme. (Hanzíček dal ovšem svolení). Z Prahy jeli ještě nějací studenti a studentky. Dr. A. Masaryková nás dvě pověřila, abychom se v Kodani u Červeného Kříže informovaly o tamnějším školení dobrovolných sester. Vůbec ho neměly, protože jim válka tak nehrozila jako nám. Dostaly jsme i doporučující dopis pro naše vyslanectví v Kodani, které se nás vřele ujalo a dalo nám k dispozici sekretářku, která nám ve všem pomáhala a hlavně byla spolehlivou tlumočnicí. Byly jsme prověřeny Červeným Křížem a mohly jsme navštívit i ostatní ošetřovatelskou školu v Kodani, která je umístěna v největší kodaňské nemocnici. Nemocnice i škola byly vzorné, až nám oči přecházely, jako všecka podobná zařízení, jakož i celá bytová kultura v severských zemích. Po návratu do Prahy jsme dr. Masarykové podávaly podrobný referát.

Helsingör sám byl kouzelný. Škola byla umístěna ve velké zahradě v několika pavilonech. Rovněž tak i ubytovny. Celá zahrada voněla levandulí, že jí byly vroubeny všechny cesty. Byla tam snůška všech národností hodně i z dalekých kontinentů. Přednášky byly převážně anglické a německé. Hodně i španělské.

K moři bylo asi 20 minut cesty. Všecka mládež si tam vypůjčila jízdní kola. Já, bohužel, tehdá ještě nejezdila a v cizině jsem se bála začít. Na obvodu města, na břehu mořské úžiny byl umístěn renesanční zámek, kam Shakespeare umístil svou hamletovskou tragedii. Byl tam i Hamletův pomník. Švédsko s městem Helsigborgem bylo naproti na vzdálenost asi 5 km. Jezdily jsme tam často, pasy jame měly. Helsigör je i rodištěm Andrsenovým, má tam také pomník. S paní Novotnou jsme ku konci pobytu jely ještě na týden do Švédska a Norska. Navštívily jsme Stockholm i Oslo. Byla to překrásná cesta.  Jakoby moje labutí píseň před dny velkých starostí.

Boku 1937 umožnil prof. Jirásek hospitovat dobrovol. sestrám na své klinice. Kladl si však podmínku, aby to někdo vedl a řádně registroval presenci. Navrhl hned mne. Byl to jako doplňovací a prohloubený kurs, teoretický sám nám přednášel, a i někteří kliničtí absolventi, učily jsme se důkladné obvazy. Kurs končil teoretickou i praktickou zkouškou. I vysvědčení jsme dostaly. Absolvovala jsem první kurs a dalších šest jsem pak vedla. Jak mi pak prospěly tyto hospitace přísně vedené, když jsem pak r. 1951. měla dostat placené místo na I. chirurgii. Prof. Jirásek mohl moji žádost o to opřít a doporučit. Tehdá se ještě tak přísně nevyžadovalo odborné školení, stačila praxe u lůžka nemocného anebo na ambulanci, kde jsem pracovala nejvíce.

Na klinice byl tehdá stálý interní konciliář doc. dr. Urbánek a ten potřeboval sestru či laborantku pro elektrocardiografii. Tou jsem se právě měla stát. Prodělala jsem kurs na II. interní klinice, tehdá ještě u doc. dra. Herlese. A tak 1. února 1952 nastupuji k panu dru. Urbánkovi. Byl to šéf velmi přísný a nekompromisní. Byl to ale dobrý člověk a ryzí charakter. Dobrý vlastenec, vždyť vyrostl ve slezském pohraničí. Když si na mně zvykl a poznal mě a nezklamala jsem ho, byl jakoby mým otcem, vždy se za mně postavil. Byla jsem tehdá už 57 roků a byl to pro mne věru veliký přechod, pracovat najednou za peníze po vší té práci v Červeném Kříži. To si dnes vy mladí nedovedete dost dobře představit, je vám to od mládí samozřejmostí.

Kursy na klinice spadají ještě do doby před tatíčkovou smrtí. Proto jsem měla dosti času i klidu pro tu práci. Pracovala jsem tam asi 1 1/2 roku, když se to spočítá, zbytek jsem si pak dodělala před nastoupením. (Vyžadovala se praxe dvouletá!), když nepředcházelo odborné vzdělání.

Vracím se zase k době, kdy matinka už u nás bydlí, tedy do r. 1942. Podotýkám, že od příchodu Hitlera k nám v březnu 1939 veškeré práce u Červeného Kříže pro nás končí, poněvadž Němci se všeho zmocnili. Mohu se tudíž matince plně věnovat, což začínalo také být nutné. Tak nerada byla sama, bála se, mentálně se stav horšil, sluch slábl. Poměry válečné se fyzicky pro nás horšily; jinak ovšem naopak, naděje rostla. Ale náletů přibývalo a i potíží.

K tomu všemu jsem se v dubnu vážně rozstonala. Jednalo se asi o virové onemocnění. Měla jsem vysoké horečky, chvílemi jsem o sobě ani nevěděla. Matinka mi chuděra stále něco četla. Pak jsem na několik dní vůbec zaspala. Vypadalo to velmi zle. Obětavě mně léčil Dr. Maixner, ale vyžádal si i psychiatra. Živili mně uměle. Přišel i prof.dr. Pelnář s profesorem Jiráskem Začalo to vypadat na břišní záležitost (tyfus?). Matinka pak odešla s Vášou k nim. Hanzi se mně plně věnoval, v ošetřování měl dobrou praxi z války. Do nemocnice mně nechtěl dát, ač mu to radili. Byl tak obětavý, hodný i pohotový, když už jsem to začala vnímat. Chodila jsem v noci po bytě, aniž jsem o tom věděla, často jsem ho asi nemálo polekala. Bohudík, i tato zlá doba přešla a mně se pomalu zase vracelo zdraví. Nesmírně hodná byla Málka, jak se o mně starala po stránce vyživovací. Pak se k nám matinka zase mohla vrátit, ale nikdy se o mém vážném onemocnění nedozvěděla. Na podzim téhož roku se zase ale rozstonal Váša. Byl asi čtyři neděle v nemocnici. Nejdříve u prof. Vančury (jednalo se také o ledviny), pak na I. chirurgii, když se na plících utvořil rozsáhlý empyem, který se opakovaně punktoval. Taková veliká bída na nás oba přišla a v tak krátké době za sebou, a to v poměrech nadmíru těžkých, při opakovaných náletech. Předtím jsme nikdy nebyli nemocní. Ani o Vášově nemoci se matinka nikdy nedozvěděla. Nemohli jsme nikdo pochopit, že ho nepostrádá. Znovu opakuji, kam se jen ztratil ten její vždycky jasný a rychlý postřeh. Jak jsem z toho byla smutná! Měla jsem zlé starosti při denně opakovaných náletech, kdy jsme chodili do krytu. Zařídila jsem tam matince lehátko, ale ona chudinka byla stále mimo a nemohla to všecko pochopit. Sirény, jí bohudíky, ušly, neslyšela je. Blížily se dny revoluce a už se opět začal organizovat náš Červený Kříž. Jaké jsem měla starosti, co si počnu až nás zavolají. A přišlo to. Hanzi oblékl uniformu a šel do kasáren na Smíchov. Byla mu přidělena služba parlamentáře, protože ovládal němčinu. Stále jezdil do Chuchle, kde Němci měli jakýsi důležitý stan. Zbraslavskou silnicí táhli Němci na Prahu, ovšem kromě i jiných výpadových silnic.

Od Staroměstského náměstí přes Ryneček táhl německý tank, ale uvázl na začátku Karlovy ul. Bál se jet asi dál úzkou ulicí. Všechna okna musela být zavřena a já se hrozně bála o matinku i nás, protože ona stále chtěla otevírat okna. Bylo nápadně teplo, skoro horko na ten čas. Střílelo se u Domikána na dvoře, zabili člověka. Mrtvých a raněných bylo po ulici dost. Mne zavolal Červený Kříž, musela jsem organizovat službu sester pro raněné. Byla na rychlo zřízena ošetřovna v Unitárii – nynější divadlo Disk – zde měli Němci nashromážděnou velkou zásobu léčiv a obvazového materiálu. Přišli tam naši lékaři i medici, ale sester bylo třeba, protože v hořejších poschodích se zřídila ošetřovna. Přišel nám tam postřelený bývalý mistr baletu Národního Divadla Berger, stařičký už pán. Vtiskl mi do ruky Kčs 600.- na Červený Kříž, protože věděl, že se staráme a pomáháme. Svému zranění prý později v nemocnici podlehl, v důsledku zápalu plic. Za peníze jím věnované se pak nakoupily potřebné věci a pomůcky.

Brzy přišel nový úkol. Zřídila se na rychlo záchytná stanice na Anenském náměstí v nynějším divadle na Zábradlí. Byl to katolický učňovský domov a místnosti se tam opravovaly a vládl tam nepořádek. Nyní se do toho přijímali vyhublí, zdecimovaní lidé z koncentráků. Byla jsem stále mezi domovem a ošetřovnami. K matince jsem zatím získala starou Lančovou (známost z Červeného Kříže) a později pak Dědourkovou, matinčinu první služebnou ještě z Mělníka. Hodně k nám chodila Marča a zastavovala se u mne. Rok před tím jí odešel Bohuslav; ani o tom se matinka nikdy nedozvěděla.

Sestry se jen s velkou těžkostí dávaly dohromady. Měly jsme mnoho židovek, které zahynuly v koncentračních táborech. Na výzvu se pak jich ale dost přihlásilo. Organizace bylo třeba. Po sestře Šrámkové, která rovněž zahynula v koncentráku, jsem se jako její místopředsedkyně stala automaticky předsedkyní kraje. Nebylo to lehké. Znamenalo to vědět o všech 20 odborech Prahy a nad sebou jsem měla Ústředí.

V Červeném Kříži v Ústředí byl tehdy nesmírný ruch a chaos. Každý se tam obracel a žádal informace o příslušnících, kteří se nevraceli. Hanzi mi velmi pomáhal organizačně a radil mi, protože měl velké zkušenosti spolkové. Musela jsem být stále mnoho mimo dům, a to právě matinka čím dále, tím více těžce nesla. Na štěstí večer brzy uléhala, a to jsem měla nejvíce funkcí a práce v odborech. Ale i tak mně velmi postrádala, byla chuděra stále plna úzkostí a nebyla už samostatná. Všichni jsme byli z toho rozčileni a ovšem i na ní se to odráželo. Vzpomínám na to všecko jen s velikou bolestí v srdci, že jsem nemohla dělat pro ní ještě více.

Nakonec jsem věděla, že se budu muset vzdát své funkce, resp. požádat o dočasnou dovolenou. To se také stalo. Věnovala jsem se pak plně své drahé matce. Začala být neklidná i v noci nám chodila po bytě, stále jakoby něco hledala. Tolik jsem se bála, aby neupadla a nestalo se něco s krčkem. Jak jsem to znala z chirurgie. A tu Hanzi velice moudře a opravdu obětavě rozhodl, že se nastěhuje ke mně do ložnice a sám, že se přestěhuje do jejího pokoje.

Tak se alespoň na čas uklidnila. V dubnu však ulehla vůbec. Dr. Maixner stále docházel. Krevní tlak byl vysoký a se srdcem nebyl spokojen. Sil ubývalo, ale stále ještě s chutí jedla a oči měla jasné. Sluch se ztrácel i paměť. Začátkem července ještě v noci vstala a začala skládat své věci do plaidu, že ráno musíme brzy vstávat a že pojedeme do Boleslavi. Zase se mi podařilo ji uklidnit a pomalu uspat. Jak se ty úlohy někdy vymění!

Začalo už nepravidelné dýchání, počítala jsem, vím i do třinácti, než se opět dech dostavil. Jakou jsem měla o ní úzkost i když jsem věděla, že pomoci nelze. Několikrát u nás spala moje přítelkyně Vilma z Červeného Kříže, aby mně v noci vystřídala. Desátého července tam byla také. Já ale neměla žádný klid. Asi ve 4 hod. ráno jsem se šla na matinku podívat. Krásně spala, alespoň se mi to zdálo. Nezapomenu nikdy na to krásné, hladké její čelo s korunou bílých vlasů. Neodolala jsem a políbila jsem ji. Otevřela oči a tiše řekla: „Sladké políbení –“ a to bylo také poslední, co jsem z jejích úst slyšela. Oči byly stále stejně jasné, krásné! Ale brzy pak usnula a už se neprobrala.

Myslím, že rozhodně netrpěla. Její výraz byl tak nádherně klidný.

V neděli ráno přišel Váša. Přišel také Jeník Boháč. Tak krásně o ní mluvil a s vděkem vzpomínal, jak se ho ujala jako malého chlapce, když v Boleslavi onemocněl. Váša přišel k večeru opět. My jsme pak s Hanzim šli na Kampu na malou procházku, ale neměla jsem nikde stání. Vrátili jsme se ještě včas. Za několik minut potem, v 7 hodin večer už vydechla naposledy. Bylo to 11. července 1948 v jejím 78 roce.

Pochovali jsme naši drahou, nezapomenutelnou k tatíčkovi v Mladé Boleslavi.

Budiž jim oběma země lehká!

Tolika zlých věcí byli ušetřeni, kterými my, děti po tom procházely, ale měly jsme k tomu jiné síly.

Rozloučení s domovem

Jako téměř každoročně i letos jsem ve Vánočním týdnu pročítala matinčinu rodinou kroniku. Včera jsem se vrátila z Mladé Boleslavi, kde jsem navštívila hrob rodičů, kdy už se blíží doba 22. výročí tatíčkovy smrti.

Šla jsem se podívat na náš bývalý domov, už polorozbořený, snad naposledy. Šla jsem se rozloučit. Dům i statek byl v loni vyvlastněn a od letošního jara se připravuje jeho bourání. Váša se jistě bojí dojmu, který by to na něho udělalo. Kdy domov viděl Ada naposled, nevím. Ale já jsem se šla rozloučit. Jsem starší než oni a co jsem od loňského podzimu prodělala odchodem Hanziho to všecko člověka nějak vyrovnává a usměrňuje se vším.

Co jsem tam našla? Obytný dům ještě stojí, jsou tam umístěny stavební kanceláře. Vrata jsou však již odstraněna, právě tak vrata do zahrady u hvězdárny. Z průjezdu právě vyjelo velké nákladní auto s materiálem z bouračky. Se zatajeným dechem jsem prošla průjezdem na dvůr, kde bylo mnoho změn. Zeď na levé straně je rozbourána, takže se otvírá pohled až k pivovaru. Protější strana je rozbourána do poloviny. Na druhé zahradě zůstalo jen několik stromů a poblíž kolny stojí vysoký jeřáb a dále k soudu další. Tak nezvyklý pohled! Všude vše je odhaleno, všude se může projít, ačkoli jsou nápisy „Vstup zakázán“. Já však mohla všude volně projít, nikdo mně nezastavil. Nikde známá tvář. Ani starého Vika jsem tam už nenašla. Viděla jsem to jistě naposled tak dalece volné. Za krátkou dobu tam budou stát panelové činžáky – a nám dětem zůstanou jen vzpomínky na všecko co jsme měly tak rády.

Jaké štěstí, že se toho nedožili rodiče. Naposled jsem to viděla krásně zasněžené. Snad proto to na mně nepůsobilo tak truchlivě. Všecko přikryl čerstvě napadaný sníh, který ukryl to ošklivé, vyrovnal a schoval. Pohled pro mě to byl krásný, však krutý, ale právě tím sněhem všecko bylo milosrdnější.

S Bohem náš drahý domove, domove našeho šťastného dětství a mládí.

Praha, 20. prosince 1960.

Slávka Kreidlová

Vám, moji drazí, psala jsem tyto vzpomínky. Vám i budoucím. Byla bych ráda, kdybyste i Vy v tom pokračovali.

Naši rodiče byli lidé dobří a ušlechtilí a dokud byli svěží, nadmíru pilní. Vezměte si z nich příklad.

Můj život a později náš – i když, bohužel bez dětí – nebyl nikdy chudý ani plochý. Měla jsem štěstí mít kolem sebe jak v rodičích, tak ve svém muži srdce zlatá a nadaná. A to je velikou životní vzpruhou a záštitou -

Chraňte si své zdraví a zachovejte si čistou duši.

Mějte se rádi a když přijde těžká doba – a bez té se život neobejde – pomáhejte si navzájem.

Věk tak mnohé uklidní, vyrovná a usmiřuje, co si v mládí nedovedeme dost dobře představit. Přála bych Vám, abyste byli ušetření válek, kterými my procházeli; jakož i všech otřesů, které se v důsledku válek dostavily. Bylo nám však dopřáno prožíti i chvíle nezapomenutelné chvíle nejryzejšího štěstí na světě, národního osvobození. Přišly pak, žel zase doby těžké.

Buďte si vědomi toho, že člověk mnoho vydrží, má-li dobrý základ a nezakolísá. Je přece tolik v naší moci! A to, co není, je jaksi mimo nás. Musíme se k tomu stavět statečně. Jen svědomí musíme mít čisté. Nikdy neklesejte na mysli!

S novým dnem přijde i nové slunce

Praha, 24. února 1963

ーラリー

Zpět na hlavní stránku