Josef Tulka
zahrnujeme jej víceméně do rodiny vzhledem k jeho vztahu s Augustou Brzorádovou

Zpět na osobnosti

Zpět na hlavní stránku

* 3.1.1846 † 1882?

 

Úbislavice, dříve Oubyslavice, obec ležící kousek od Nové Paky u silnice, vedoucí z Prahy do Krkonoš, čítá dnes na čtyři sta hlav a nejznámějším rodákem je zakladatel českého jazykozpytu Jan Gebauer.

Jinak se to ve zdejší matrice hemží Tulky, neboť právě oni, Tulkové, zde byli starousedlíky. V chalupnické rodině zde přišel na svět Jan Tulka. Štěstí hledal v městečku Nové Pace, kde si otevřel pekařství a krupařství, později si otevřel hostinec, a když mu ten vyhořel, dal se na obchod s ovocem, které vyvážel do pruského Slezska. Ovšem ještě předtím si v nedaleké Ždírnici si našel milou, posléze manželku Františku, mlynářskou dcerku, jíž se (jako jedenadvacetileté) narodil 3. ledna 1846 syn Josef, a tomu sudičky daly do kolíbky malířský štětec a housličky.

Což znamená, že už od útlého dětství se u Pepíka projevovaly umělecké sklony. Konec konců v Nové Pace nedaleko od Tulkových bydlel sochař, řezbář a malíř Sucharda. Ten tady v polovině 19. století řezal loutky, které od něj kupovala řada loutkohereckých společností. Byly natolik ceněny, že jenom hlava jeho marionety šla prý vyměnit za „komediantskýho koně.“ Jeho syn Antonín se potatil a vytvořil vůbec první sochu Mistra Jana Husa, a další z rodu, Stanislav (ten si pospíšil na světě ještě před svatbou svých rodičů) učil jako profesor na pražské Uměleckoprůmyslové škole a je podepsán jako monumentálního autor pomníku Františka Palackého v Praze.

Sága rodu Suchardů nás čeká a nemine. Vraťme se však k Josefu Tulkovi. Starý pan Sucharda často pracoval na zahradě, jejíž vchod z ulice zdobili dva kamenní lvi, a ta práce sousedovic kluka přitahovala a vábila, že často prosil: „Maminko, já půjdu jenom ke lvům a budu se dívat z dálky,“ a sedával pak celé hodiny u brány, čmáral si dřívkem v písku nebo křídou na vratech napodoboval mistra. Pepík měl štěstí na kantory. Jede z nich krásně maloval, druhý zase učil svého žáčka zpívat a hrát na housle. A pak se rodina přestěhovala do Úbislavic a Josef nejstaršímu Josefovi přibylo dalších šest sourozenců. Učitelé a taky farář radili pantátovi, aby dal hocha na studia, a dvanáctiletý kluk se skutečně dostal do primy jičínského gymnásia. „Ještě zdaleka nebyl rozhodnut, má–li se oddat malířství nebo hudbě,“ píše se v životopise, který o Aloisi Tulkovi napsal Bohumír Vavroušek. „Maloval obrázky svatých a krajinky, ilustroval básně, koloroval fotografie, spolužákům kreslil do památníků a přání k jmeninám; kromě toho ale hrával v divadle na housle, vydělávaje si tak na barvy a na struny a pomáhaje si tak na studiích. Spolužáci ho měli rádi. Žertem mu říkali Škréto.“

Takový talent se přece musil prosadit. Vlastně: on už byl prosazen, alespoň u Josefa samotného, nikoli však u jeho rodičů, zejména u tatínka. Ten z něj chtěl mít kněze. Růžovými barvami mu líčil, jak bude dobře zaopatřen, a až bude jednou farářem, pak že bude mít dost času, místa i prostředků pro to svoje malování. A taky mu ukázal všechny jeho sourozence, a zdůraznil, že by ho v Praze na studiích vydržovat nemohl. Kluk si sice dal na nějakou dobu říct, ale láska k Múzám (k té malířské o něco silněji než k té hudební) nakonec zvítězila. Bylo mu jasné, že po maturitě svému otci už nebude moci odporovat, a tak poté, co absolvoval septimu, oznámil rodičům, že chce na akademii. Reakce: Otec se na něho velice rozhněval. „Byl to veliký boj,“ vzpomínala na to po letech Josefova sestra Anna: „Bratr však nakonec přece zvítězil, když tatínka přesvědčil, že si opatří v Praze kondice a že se sám uživí. Bylo nás více sourozenců, jmění nebylo a nemohl tedy na pomoc z domu spoléhat.“ (Jen na okraj: navzdory věru nevalným finančním podmínkám v rodině se stal Josefův bratr Václav lesním, hudebně nadaný Hynek studoval na pražské konservatoři – bohužel před jejím dokončením zemřel; tři sestry byly industriálními učitelkami a jedna pracovala jako kuchařka v lepší rodině, továrnické.)

Devatenáctiletý Tulka se rozloučil s Úbislavicemi s věru chudičkou výbavou – v uzlíčku něco prádla a šatstva, pod paží housličky a svazeček kreseb a maleb, pár zlatek od maminky, a nastoupil na pražskou Akademii. Jeho spolužáky byli František Ženíšek a Antonín Chittussi. Později k nim přibyli František Schmoranz, Josef Václav Myslbek, Jakub Schikaneder, Mikoláš Aleš, Václav Brožík a další. Co jméno, to pojem. Nejblíž měl Josef k Mikoláši Alšovi – často se navštěvovali, hrával u něj na housle, a i poté, co se Aleš oženil. Tulka se objevil i ve vzpomínkách Alšovy dcery Maryny Svobodové–Alšové: „Chodíval často večer k nám na besedu, hrával překrásně na housle, až se lidé zastavovali a poslouchali pod okny našeho bytu a prosívali naši služku Marjánku, aby nezapomněla otevřít okno, až pan Tulka bude zase hrát a zpívat. Při jedné večerní besedě – bylo to 4. března 1881 – musel tatínek před půlnoci svému příteli Tulkovi důvěrně pošeptat, aby odešel domů, že čáp klepá na okno. Když Tulka odešel, netrvalo dlouho, dostali Alšovi syna Tomáše. Mého bratříčka pak chovával a zpíval mu národní písně, zejména svou zamilovanou Červená růžičko.“

Když se v Praze konala slavnost položení základní kamene k budově Národního divadla, otce a syna Tulkovy definitivně usmířila. Synek taťku po Praze obětavě provázel, všecko tomu národnímu obrozenci poctivě ukazoval, a když při slavnosti samé mohl i on, podkrkonošský vlastenec, poklepnout na základní kámen, byl dojat k slzám a s tím svým klukem už nadosmrti zadobře.

Student Tulka pak postoupil do ateliéru malíře Karla Trenkwalda (1867-1871) – on a také jeho spolužák František Ženíšek. Oba nadaní studenti dostali úkol vypracovat návrh na výzdobu schodiště v Thunovském paláci na Malé Straně, což Tulkovi pomohlo k místu asistenta kreslení na české vyšší reálce v Praze. Tři obrazy pro hraběte Thuna Tulka skutečně vyhotovil – pojednávaly o šlechticově studiu, lásce a manželství. Milovník umění a věd ho v budoucnu častokrát podpořil.

Josef se však i tak musel velice ohánět, aby uhájil holé živobytí, a tak si přivydělával i ve fotografickém závodě, kde retušoval a koloroval fotografie. Tam se seznámil s mladičkou dívkou Augustou Brzorádovou (1851-1940), dcerkou z kdysi zámožné rodiny Karla Brzoráda (1813-1871), majitele velkostatku v Lochkově u Prahy. Po otcově smrti však úplně zchudla. Tulka ji naučil retušovat – později se tím nějaký čas živila. Tulka ji zřejmě naučil rovněž něco jiného než umění retuše, oba se do sebe zamilovali, a nezůstalo jen u platonické lásky – jejich milostný poměr trval až do doby, kdy Josef Tulka záhadně zmizel. Cit to byl oboustranný a intenzivní, čehož dokladem je objemný svazek Tulkových listů, které Augusta uchovávala až do své smrti ve 40. letech 20. století. Když někdo píše, činí tak většinou ten, který jest od toho druhého vzdálen. Tulka vzdálen byl. Spolu s Františkem Ženíškem a dalším spolužákem Maxem Pirnerem odjel do Vídně, kde všichni pracovali za vedení šéfa ateliéru Trenkwalda na návrzích na malovaná okna a mozaiky zdejší votivní kostel. Najal si se sochařem Kavkou pěkný byt s vyhlídkou do zámecké zahrady. „Dařilo se mu dobře, žil lacino, těšil se z možnosti zdokonalit se v umění, byl šťasten a spokojen, cítil se o deset let mladší,“ píše v knize o Josefu Tulkovi její autor Bohumír Vavroušek, a já si to s dovolením rychle spočítám: v roce 1876 bylo Josefovi třicet let, takže se cítil na dvacet. V čem se ten rozdíl zejména projevoval, není nám známo.

„Starosti mu působila pouze churavějící matka. Po velkém utrpění zemřela ve svých padesáti letech. Pro Tulku to byla ztráta nejtěžší; o to bolestnější, že právě v té době mu svitla naděje, že bude moci rodinu vydatněji podporovat.“ Otec matku na onen svět předešel a tak nastaly nejstaršímu sourozenci nemalé starosti. „Stal jsem se otcem, aniž bych byl ženat,“ psal v jednom z dopisů v té době. „Musím být velmi pilným, abych mohl tím více nyní posílat domů.“ O sourozence se postaral se svou sestrou Annou prozatím tak, že Václavovi opatřil místo lesnického praktikanta, Hynka zamýšlel vzít k sobě do Vídně a připravit ho ke zkoušce na reálku, sestra Františka sloužila (později se stala kuchařkou), a dvě nejmladší sestry si Anna ponechala doma, aby jí pomáhaly při šití. Všechny tři působily jako učitelky domácích prací neboli takzvané industriální učitelky.

Ve Vídni se Tulkovi vedlo, ale jakmile se vrátil zpátky do Prahy, štěstí se od něj odvrátilo. „Tady se mi vede pramizerně, a ke všemu mám slabou, zato stálou horečku,“ píše Josef Tulka v jednom svém dopise. „Zařekl jsem se, že do Prahy se hned tak brzy nevrátím. Objednávky nejsou, práce a podpora žádná odnikud, a retušovat a kolorovat se stydím – dovedu přece víc, jenom čas potřebuji, abych mohl bezstarostně něco svého provádět a abych nemusel malovat a kreslit na výdělek.“

Co se domova a Prahy konkrétně týká, bylo vše posléze jinak, neboť jedna příležitost přece jenom přišla. A věru nikoli zanedbatelná. Ledva si poradil se zakázkou na velký oltářní obraz pro kostel ve Starém Kolíně, účastnil se konkursu na výzdobu lunet v loggii Národního divadla. Jeho návrhy byly přijaty. „I já jsem snad – z části – docílil toho, po čem jsem už co dítě toužil – stal jsem se umělcem. Začátek věru učiněn – mám v Čechách nyní dobré jméno, noviny velmi pochvalně o mně píší. Lituji jen, že moji dobří rodiče už nežijí a nemohou se těšit z mého úspěchu.“ A v dopise sestře Albíně, která navštěvovala klášterní školu v Hostinném, s radostí sděluje: „Na výstavě skizz pro Národní divadlo jsem obdržel cenu (to znamená, že vyhrál konkurs). Své skizzy budu al fresco v loggii provádět, ku kterémužto cíli jsem poslán na tři měsíce do Itálie, abych studoval staré mistry vlašské. Nemohu Ti vyslovit, jak se na tu vestu těším. Učiním tam jistě značný pokrok.“ A jelikož byl Josef Tulka upřímný vlastenec, nezapomněl sestřičce učinit menší kázání: „Posílám Ti dva zlatky na potřebné věci a připomínám Ti ještě, aby ses všemu učila, co se učit dá a je dobré, ale abys nikdy nezapomněla na svou řeč mateřskou. Chci, abys byla též dobrou Češkou a nepřevrhla ses, až budeš umět německy, na Němkyni. Každý řádný člověk má zůstat věren své řeči, svému národu, byť by i mluvit desaterem jiných řečí. Kdo se za svůj jazyk stydí, hoden potupy všech lidé. Pamatuji si to!“

Když obdržel cestovní stipendium, odebral se na tři měsíce studovat památky Terstu, Benátek, Padova, Florencie, Perugie, Orvieta a Říma. Po svém návratu namaloval pro Národní divadlo celkem pět lunet: Poesie dává lidstvu bohy. Láska mateřská a láska milenců. Poesie, štěstí a žal. Píseň utlačené svobody. Vlastenectví. Jsou to fresky dobře viditelné na lunetách z Národní třídy. Tulka je podle svých nákresů tvořil v letech 1880 až 1881. A jako obvykle činil tak se vším nasazením a poctivostí, až z toho onemocněl. „Drazí moji! Odpusťte, že tak málo píšu. Jsem tak zaměstnán, že často ani nevím, kde mi hlava stojí. Chvátají na mne; já však nebudu do zimy přec hotov, jelikož můj způsob malby al fresco nemůže se děti v zimě. Maluji totiž do čerstvé, mokré omítky, jakmile začne mrznouti, musím přestat a začít teprv až zase asi v dubnu neb začátkem máje. Mráz by malbu roztrhal. Ani ostatní z malířů, kteří mají lehčí způsob malby na suchou zeď a pracují uvnitř divadla v suchu a teple, nebudou včas hotovi před svatbou Rudolfa korunního prince. K svatbě korunního prince jsou někteří z malířů pražských vyzváni, aby darovali kompozice své darem královským novomanželům. Mezi těmi jsem i já.“

Tulka zvládl nejenom kompozici pro Jejich Veličenstva, ale i svých pět lunet, kterými se postavil po bok takových malířů, jako byli Aleš, Ženíšek, Hynais, Brožík, Mařák a další. Zažil provizorní otevření Národního divadla v roce 1881, i jeho požár, který jej téhož roku značně poničil. Při požáru pracoval na lunetách a musel slézt po hromosvodu, aby se zachránil. Jeho lunety řádění živlu přežily, nebyly poškozeny, a neshořelo ani lešení pod nimi, a tak je mohl v klidu dokončit (1882). Když se v padesátých letech 20. století opravovala budova Národního divadla, tak došlo i na Tulkovy lunety. Ty byly časem pokryty silnou vrstvou prachu a sazí. Památkářská komise tehdy rozhodla, že Tulkovy lunety jsou zničené a že by měly být nahrazeny mozaikou. Vypracováním návrhu byl pověřen Max Švabinský. Jenomže při osazování mozaik zjistil renomovaný restaurátor František Petr, že Tulka provedl svou práci dokonalou technikou fresky. Ty byly poté očištěny a zazářily ve své původní podobě. Švabinského mozaiky našly nakonec – teprve po mnoha letech – svoje uplatnění v malířově rodišti, ve zdi kroměřížské Colloredovy kolonády.

„Měl jsem snad přece raději být hudebníkem než malířem.“ Tuto větu Josef Tulka před svými zmizením několikrát opakoval. Velice ho mrzely narůstající spory mezi ním a malířem Ženíškem (jeho spolužákem), který Tulkovu práci podceňoval. Ta věta padla i během Vánoc roku 1881, jež strávil u rodiny v Úbislavicích. „Zpívali jsme Schubertovu mši, potom koledy, chorály a nakonec písně velmi tklivé,“ vzpomínala Josefova sestra Anna. „Snad ten štědrovečerní okamžik nás všechny naladil tak smutně. Bratr říkal, že po Novém roce by se rád ještě jednou podíval do Itálie, že si tam poprvé málo pobyl, že tam má známosti i v klášteřích a že bude teď lehce a lacino cestovat. V lednu 1882 tedy odjel; smutně jsme se s ním loučili. Slíbil, že nám bude co nejdříve psáti. Poslední lístek jsem dostala z Terstu, a pak ještě dvakrát psal bratrovi – a dále nic.“

A dále nic. Co se to vlastně stalo?

„Drahý bratře,“ píše Josef Tulka v dopise svému bratru Václavovi. „Na své cestě stavím se na Moravě, abych se zde poptal na věci, které se mne týkají. Jsou zde kláštery, ve kterých »mnich malíř« má celé zaopatření a ještě za své obrazy plat, ovšem malý, ale kdybych takový při všem zaopatření měl, mohl bych dobře něco uložit nebo Vám poslat, jelikož bych to nepotřeboval. Chci vstoupit do kláštera vlastně později, až budu starší, jenže nevím, zdali by mne potom přijali, a proto se chci zde v několika klášteřích přeptat. Však Ti zase budu brzy psát. Nelekejte se ničeho zlého a připrav na to Annu zvolna. Ve svém bytu mám činži zaplacenou dopředu, dal jsem domácímu čtvrtletní výpověď. Kdyby se někdo do mého bytu tlačil a já posud v Praze nebyl, posílám Ti klíč od mého bytu a od psacího stolku, kde najdeš i ostatní klíče ke všemu.“ A v dopise bratrovi následuje dost podrobný popis všeho, co Josef ve svém bytě měl, počínaje etažérem s fotografiemi a stříbrnými hodinkami a konče malířskými potřebami a kartony. „Všecko je v pokojích mé, jen kamna ne.“ Podivný dopis. „Není to nic nerozumného, co počínám. Stárnu, a rád bych se zaopatřil. K tomu mám tlukot srdce a mám se varovat všeho rozčilení. Všecky Vás upřímně líbá bratr Josef. Psaní, která by snad byla v mé poštovní schránce na mých dveřích, ve stolku je klíček, spal, aniž bys je četl. Doufám však, že toho nebude potřebí a dříve že přijdu sám.“ Tímhletím psaním své sourozence ani moc neuklidnil. Zřejmě si to sám uvědomil, a tak poslal ještě jeden dopis: „Moji drazí! Rozmyslil jsem si to. Dopřejte mi, abych navštívil moje milované staré mistry v těch městech, které jsem dříve ještě neviděl. Neobávejte se ničeho zlého a jako jsem přišel před dvěma lety, přijdu zase, abych Vám byl nablízku a zajisté mi to bude ku prospěchu. Píšu Vám naspěch v kavárně, abyste byli upokojeni a neměli o mne žádnou starost.“

Tento dopis poslal z Terstu (který patřil tehdy Rakousku) koncem října 1882; a pak se 6. listopadu zapsal jako host hotelu v Padově. Poté se po něm slehla zem. Ještě před svým odchodem z Prahy spálil většinu svých děl – dochovaly se jenom studijní kresby a pět kartonů nakreslených pro lunety Národního divadla. Zvláštní je, že Tulka při svém odchodu a při tom, kdy své práce zničil, pořídil jejich seznam. A na konci toho zvláštního seznamu vlastního spáleného díla dvě věty: „Všecky tyto skizzy jsem spálil. Taktéž 38 notičních knížek se skizzami, básněmi a písněmi.“ Jako by chtěl po sobě smazat všechny stopy své existence.

Nevíme kdy, kde a jak zemřel, i když se vyrojilo plno zajímavých dohadů i vydaných publikací. Snad jen básník Julius Zeyer o celém tom tajemství věděl víc, ale nikdy Tulkovo záhadné zmizení nevysvětlil. Přesněji vysvětlit nechtěl.

Podobizna mladého muže od Adolfa Liebschera 1877 v Moravské galerii
Pravděpodobně portrét Josefa Tulky, v tomto roce oba uspěli v soutěži na výzdobu Národního divadla

1875

Podobizna Josefa Tulky od Maxmiliána Pirnera

 

Inscenovaná ateliérová fotografie 1871 (hold malířství?) z atelieru Jindřicha Eckerta:
Student Josef Tulka maluje, za ním stojí František Kryšpín
za ním stojí jeho učitel Josef Matyáš Trenkwald, ředitel akademie,
vlevo leží kočkovitá šelma nebo pes, pokračuje krunýř a šavle,
Tulka se opírá nohou o velkou knihu, u nohy dřevěná skříňka a v ní lahev,
před ní lebka s kloboukem, dále na podnoži bambitka a za ní socha ženy s jablkem. Za oknem náznak plachetnice.
Podle údajů z Nové Paky je s Tulkou na obrázku František Krišpín.

 

lfancy3.gif (583 bytes)


František Ženíšek a Josef Tulka
spolužáci na Akademii

 

Český malíř Josef Tulka se narodil 3. ledna 1846 v Nové Pace v rodině krupaře Jana Tulky. Kolem roku 1852 se jeho rodina přestěhovala do nedalekých Úbislavic, kde se jeho otec stal hostinským a obchodníkem s ovocem. V letech 1852 až 1858 Tulka začal v Úbislavicích chodit do školy, kde se v jedné třídě učilo česky a v druhé německy. Byl velmi dobrým a nadaným studentem, kromě kreslení a malování se věnoval také zpěvu, divadlu a poezii.

V letech 1859 až 1867 Tulka studoval na gymnáziu v Jičíně a poté se proti vůli svých rodičů, kteří chtěli, aby vystudoval teologii, rozhodl již v septimě odejít na studie na pražskou Akademii, kde studoval v letech 1867 až 1871 pod vedením profesorů Roma, Lhoty a Trenkwalda. Aby se jako začínající malíř uživil, hrál v divadelním orchestru (v Karlíně) a opisoval noty. V roce 1875 spolupracoval s Antonínem Wiehlem na malířské výzdobě Olivova domu čp. 1032/14 v Divadelní ulici.

Svou první samostatnou práci Tulka vytvořil na doporučení profesora Trenkwalda v Thunovském paláci v Praze. Jednalo se o cyklus Lidský život (Od kolébky až do smrti), ze kterého největšího ohlasu dosáhly celky Universitní studium, Láska a Zasnoubení. Po dostudování Tulka od roku 1873 působil jako učitel kreslení nejprve na zámku u hospodářského rady Františka Xavera Horského z Horskýfelduv Býchorách u Kolína a později na několika pražských reálkách i gymnáziích. V letech 1875 až 1878 opět na doporučení profesora Trenkwalda pracoval spolu s Františkem Ženíškem, Maxem Pirnerem a Felixem Jeneweinemna výzdobě votivního chrámu (Votivkirche) ve Vídni.

V roce 1879 se Tulka zúčastnil konkurzu na výzdobu lunet v lodžii Národního divadla. Jeho návrhy byly přijaty, a když obdržel cestovní stipendium, odebral se na tři měsíce studovat památky Terstu, Benátek, Padovy, Florencie, Perugie, Orvieta a Říma. Po svém návratu namaloval v Národním divadle celkem pět lunet: Poesie dává lidstvu bohy, Láska mateřská a láska milenců, Poesie, štěstí a žal, Píseň utlačené svobody a Vlastenectví, na kterých podle svých nákresů pracoval v letech 1880 až 1881. Tyto lunety jsou dobře viditelné z Národní třídy. Tulka se zúčastnil otevření divadla a zažil i jeho požár v roce 1881. Velkým požárem divadla nebyly jeho lunety poškozeny a neshořelo ani lešení pod nimi, a tak je mohl Tulka v klidu dokončit.

Počátkem ledna 1882 se Tulka náhle rozhodl opustit Prahu a odejít do Itálie, kde chtěl znovu najít tvůrčí sílu a inspiraci a snad i vstoupit do kláštera. Před svým odchodem spálil většinu svých děl, nákresů i sedmatřicet poznámkových sešitů a deníků se svými skicami, poznámkami a básněmi – ještě před zničením napsal jejich seznam. 5. ledna psal z Vídně o cestě do Terstu, odkud odeslal svůj poslední dopis, dále se ještě dal zapsat do hotelu v Padově, kde také jeho stopa mizí. Pátrali po něm i jeho přátelé, nicméně bez výsledku.

Když se v padesátých letech 20. století opravovala budova Národního divadla, došlo i na Tulkovy lunety, které se časem pokryly silnou vrstvou prachu a sazí. Památkářská komise rozhodla, že Tulkovy lunety jsou zničené a že by měly být nahrazeny mozaikou a vypracováním návrhu byl pověřen Max Švabinský. Při osazování mozaik zjistil významný restaurátor František Petr, že Tulka provedl svou práci dokonalou technikou fresky, což mimo jiné také svědčí také o Tulkově svědomité přípravě a studiu, které podstoupil na své cestě do Itálie. Fresky byly poté očištěny a opět zazářily ve své původní podobě.

Novopačtí rodáci - upraveno  

lfancy3.gif (583 bytes)

Atelier Jindřicha Eckerta 1873
Augusta Brzorádová - Josef Tulka - El. Kučerová - Ed. Šolc - G. Pařízek
paní Eckertová - Heidler - L. Eckertová - retušerka Fanny
fotoaparát pravděpodobně ovládal Tulka pravou rukou pneumatickou spouští na dálku

Josef Tulka v roce 1864 se sestrou Annou

Požár divadla roku 1881 lunety nezničil a při opravách v 50. letech 20. st. se je podařilo očistit a restaurovat.
Náhradní mozaiky vytvořené Maxem Švabinským byly proto instalovány ve zdi Colloredovy kolonády v Kroměříži.
Velké soubory Tulkových kreseb, převážně studií detailů lidské postavy, se zachovaly v regionálních galeriích.

Navazoval na Josefa Mánesa
Dopis bratrovi, že se vzdává výtvarného umění a vstupuje do kláštera
Druhý dopis že jede z Turina do Terstu

 

 

lfancy1.gif (1168 bytes)

Zpět na osobnosti

Zpět na hlavní stránku