Jiří z Poděbrad
* IV.1420 22.3.1471
Smlouva o nastolení míru v celém křesťanstvu

Jiří z Poděbrad, statný to syn vlasti, správce, král,
on v buráceném rozháraném věku
odolav přemnohých vrahů vzteku,
čest národa vždy obhájit znal.

 

Jiří z Poděbrad, český král (1458 - 1471), který nepocházel z panovnické dynastie, ale jeho původ je dán významným a starobylým rodem domácí šlechty. Jiří z Poděbrad se snažil o obnovení zašlé slávy Království českého a zemí Koruny. V zemi narušené, rozvrácené a zdevastované husitskými válkami to nebyl jednoduchý úkol, ba právě naopak. Byl to gigantický projekt, jehož se král Jiří z Poděbrad zhostil se ctí, i když se mu ho pochopitelně nepodařilo dokončit. Bylo to totiž zadání pro několik dynastických generací. Husitský král Jiří z Poděbrad po celý život zůstal věrný umírněnému utrakvismu a stal se zárukou kompaktát z pozice své královské moci. Byl nazýván „husitským králem“ přesto, že vládl dvojímu lidu, tj. jak utrakvistické majoritě konfesně rozdělené společnosti, tak i katolíkům.

Narodil se roku 1420 v Poděbradech (?) jako nemanželský syn Viktorína z Kunštátu a na Poděbradech, který v té době působil v Žižkově vojsku. Protože v tehdejším kalendáři vycházel svátek svatého Jiří na 23.04. (údajný den narození) dostal chlapec jméno Jiří. Nebo obráceně, podle jeho jména byl neznámý den narození určen na den svátku svatého Jiřího. Jeho matkou mohla být Anna z Vartenberka, neteř (?) Čeňka z Vartenberka, o níž se z pramenů dozvídáme až v r. 1486.

Malému Jiříkovi nebylo ještě ani sedm let, když mu jeho otec 01.01.1427 zemřel. V té době byl již také mrtev Jiřího strýc Hynek z Kunštátu a Poděbrad († 16.10.1426). Aby toho nebylo málo, tak za tři roky zemřel i Jiřího poručník a strýc, bezdětný pan Boček z Kunštátu a Jiří byl dán na vychování na Moravu k dalšímu vzdálenému příbuznému Heraltu z Kunštátu z líšnické rodové větve, s nímž se jako čtrnáctiletý zúčastnil bitvy u Lipan na straně vítězné panské jednoty. Budoucí český král nezískal vzdělání na školách, ale spíše prostřednictvím domácího učitele, pochopitelně v kališnickém duchu, neboť už Jiřího děd Boček z Kunštátu byl velkým Husovým přívržencem.

V 17 letech Jiří kromě Poděbrad vlastnil i Kunštát a Boskovice a další statky, jakými byly např. Pečky, Osek, Libice a další. Správou tohoto nemalého majetku nabýval jinoch jistě cenných zkušeností, které pak mohl uplatnit i při správě země. A to se ještě jeho majetek měl v budoucnu nadále zvětšovat.

Jako osmnáctiletý, kdy už zasedal na zemském sněmu, vstoupil po boku svého vynikající učitele vysoké politiky utrakvisty Hynce Ptáčka z Pirkštejna i do této oblasti, potažmo do víru následujících událostí. Pan Ptáček z Pirkštejna spolu s Jiřím z Poděbrad stál u vzniku a rozvoje významného dějinného fenoménu, totiž „obrozeného“ východočeského utrakvizmu, který byl obnoven na základech orebského bratrstva, resp. sirotčího svazu. Po smrti pána z Pirkštejna v r. 1444 se této vůdčí role ve významném regionálním uskupení ujal Jiří z Poděbrad s takovou vehemencí a nasazením, že jeho politickým rivalům to bralo dech. Jiří z Poděbrad je zvolen novým hejtmanem východočeského landfrýdu společně s Janem Čabelickým ze Soutic, poručníkem Ptáčkových nezletilých dětí. Role Čabelického však brzy ve vedení mocenského východočeského uskupení ustupuje zcela do pozadí. Členem východočeské landfrýdu byl mj. Aleš ze Šternberka, jehož neteř Kunhutu ze Šternberka Jiří z Poděbrad pojal v r. 1441 za manželku. Z toho je patrné, jak i sňatkovou politikou byly utužovány svazky v rámci tohoto uskupení.

Přestože byly uznány nároky Ladislava Pohrobka, Jiří si byl vědom toho, že v době Ladislavovy nezletilosti bude nadále pokračovat nestabilita interregna. Již v této době se začal ambiciózní Jiří zabývat myšlenkou na zaujetí pozice prvního muže v království, který bude s to zajistit oprávněný nárok Ladislava Pohrobka na český královský stolec. Nejdůležitějším předpokladem pro tyto záměry bylo ovládnutí převážně katolické Prahy, pokud možno nekrvavou cestou. V roce 1447 saský vévoda verboval v Čechách žoldnéře pro válku ve Vestfálsku. Protože toto dobrodružství skončilo nezdarem, čeští vojáci nedostali neoprávněně žold. Jiřího zastíracím manévrem pro dobytí Prahy byla trestná výprava v čele vojska proti vévodovi dlužníkovi. Oklamat se nechal i Oldřich z Rožmberka, který odjel do Vídně za papežským legátem Karvajalem. Co si mohl Jiří z Poděbrad více přát? V noci z 2. na 3. září Praha padla do rukou Jiřího z Poděbrad, který se tak stal nejvýznamnějším velmožem království. 5. září se v Praze objevil i Poděbradův chráněnec Jan Rokycana, zvolený arcibiskup.

Tento Poděbradův mocenský vzestup po ovládnutí Prahy byl solí v očích mnohých představitelů katolické šlechty, kteří se na počátku r. 1449 spolčili v Jednotu strakonickou. Přes dílčí neúspěchy Jiřího, byla nakonec jednota donucena uzavřít mír.

V listopadu téhož roku (1449) umřela Jiřímu z Poděbrad manželka Kunhuta, která bohužel nepřežila porod dvojčat Kateřiny a Zdeňky. Druhý sňatek, který Jiří uzavřel s katoličkou Johanou z Rožmitálu o rok později, byl šťastným okamžikem v životě prvního muže v zemi, neboť Johana byla nejen velice nábožensky tolerantně založená dáma, ale měla velké pochopení i pro politické ambice svého manžela. Je třeba si také uvědomit, že si vzala vdovce se sedmi dětmi a i to je dlužno přičíst k dobru Johaně z Rožmitálu, která vždy stála neochvějně za svým manželem i v dobách jeho největšího ohrožení.


Pražský groš Jiřího z Poděbrad


Pražský zemský sněm v dubnu r. 1452 zvolil na dva roky Jiřího zemským správcem, který měl mj. zastupovat zájmy a dynastické nároky nezletilého Ladislava Pohrobka, jenž se nacházel v poručenském opatrovnictví císaře Fridricha III. V témže roce se husitský Tábor bez boje vzdal zemskému správci, který se pod jeho hradbami objevil v čele vojska. Kapitulační podmínky byly mírné, město však do rukou zemského správce muselo vydat Václava Korandu spolu s Mikulášem z Pelhřimova, kteří svoji životní pouť zakončili v žalářích na Poděbradových hradech. Nedlouho po kapitulaci Tábora byla zpacifikována i většina členů Jednoty strakonické.

V r. 1453 jednal Jiří z Poděbrad ve Vídni s Ladislavem Pohrobkem, který se slibem zavázal respektovat zemské svobody, prosazovat Jana Rokycanu arcibiskupem a uznat kompaktáta, načež Jiří přísahal věrnost Ladislavovi Pohrobkovi. Pretendent českého královského trůnu dále prodloužil Poděbradovi mandát zemského správce o dalších šest roků. Byla to tedy velice úspěšná jednání. V Praze se začíná formovat zrádná opozice proti zemskému správci. Např. Jan Smiřický jako jeden z čelných představitelů tohoto zločinného spolčení byl popraven stětím.

19. října se Jiří setkal s Ladislavem Pohrobkem na české půdě a 28. října byl konečně Ladislav v katedrále sv. Víta korunován. Král s Jiřím se údajně oslovovali „synu“ a „otče“, postele měli v jednom pokoji, pravomoci zemského správce se nijak nezměnily a Jiří z Poděbrad byl navíc jmenován nejvyšším hofmistrem. Dále pak usedl v čele komise, která byla jmenována zemským sněmem a která měla přezkoumávat nabytí pozemků z dob (divoké) sekularizace. S králem se zúčastnil holdů ve vedlejších zemí Koruny, usiloval o zachování zemského míru mj. také tím, že nad Koldou ze Žampachu dobyl Náchod, který se stal součástí jeho držav, a snažil se o urovnání kontroverzí mezi králem a Fridrichem III. Po r. 1455 král pobýval mimo země Koruny, čímž se vztahy se zemským správcem poněkud zhoršily a navíc po návratu do Čech v listopadu 1457 král náhle zemřel. Moderní historiografie spolu s paleoantropologií v minulém století definitivně vyloučily ničím nepodložené spekulace o tom, že král byl Jiřím z Poděbrad otráven.

Po smrti Ladislava Pohrobka se Poděbrad opět – už poněkolikáté – chápe iniciativy. Zasnoubil Matyáše Korvína se svojí dcerou Kateřinou a dopomohl svému nastávajícímu zeťovi k získání uherské koruny, za což inkasoval 60 tisíc zlatých. Protože již na konec února 1458 byl do Prahy svolán volební sněm, který měl zvolit nového krále, Jiří zintensivnil svoji zákulisní i kabinetní politiku, aby tak nic neponechal náhodě. A skutečně – 2. března byl aklamací zvolen za českého krále, čímž kariéra Jiřího z Poděbrad nabývá svého vrcholu. Následovala tajná přísaha dvěma uherským biskupům Vincenci z Vácova a Augustinovi z Rábu, která se týkala závazku o jednotě církve a poslušnosti římské kurii. Tuto přísahu si Jiří vysvětlil po svém s tím, že netřeba snad dodávat, že tato přísaha jistě nebyla formulována vágně. Jmenovanými uherskými biskupy byl Jiří z Poděbrad ve Svatovítské katedrále 7. května korunován při slavnostní mši, již oba biskupové také celebrovali. Tuto volbu bylo třeba také uznat i ve vedlejších a sousedních zemích Koruny. To Jiří realizoval s pomocí svého diplomatického talentu a sňatkovou politikou, tradičním instrumentem vysoké politiky.

V červenci r. 1459 se uskutečnilo setkání mezi Jiřím z Poděbrad a císařem Fridrichem III., který českému králi přislíbil, že se zasadí o jeho podporu ve Slezsku i na mezinárodní scéně. Na oplátku zase musel Jiří císaři slíbit, že se mu bude nápomocen v jeho zápase s Matyášem Korvínem. Z toho je zřejmé, že Jiří za dané mezinárodněpolitické situace dal přednost císaři před zetěm.

V r. 1460 začal Jiří plnit aspoň některé závazky ze své tajné přísahy tím, že spustil represe proti kacířům v zemi a první na řadě byla Jednota bratrská. Bylo započato pronásledování členů Jednoty a tvrdé výslechy zajatých bratří byly mnohdy spojené i s mučením.

Brzy zjara r. 1462 vyslal Jiří z Poděbrad poselstvo k římské kurii v čele se Zdeňkem Kostkou z Postupic, které mělo papeži Piovi II. (Aenea Silvius Piccolomini) předložit slib poslušnosti českého krále, požádat o potvrzení arcibiskupství Jana z Rokycan a potvrzení i kompaktát. Tato Kostkova mise skončila naprostým fiaskem, když papež dokonce kompaktáta posledního března 1462 okázale zrušil, a vyslance z Vratislavi, která uznala Jiřího z Poděbrad v podstatě pod tlakem, tudíž naoko, nabádal k odporu proti svému svrchovanému panovníkovi. Navíc jim slíbil podporu v tomto odboji. Tyto jeho nesmiřitelné kroky navždy poznamenaly vztahy obou mužů, tj. českého krále a papeže. Poděbrad nemohl jít proti svému svědomí, takže se kalicha pochopitelně nevzdal, zrušení kompaktát ostentativně ignoroval a navíc stál u zrodu iniciativy spočívající ve vytvoření jakési spojenecké organizace křesťanských zemí tehdejšího světa. Projekt, který se nepodařilo zrealizovat a jehož duchovním otcem byl zřejmě Jiřího poradce Antonio Marini, byl nadčasový a předběhl svoji dobu takřka o pět století. Marini byl také vůdčí osobností poselstva k francouzskému králi, v jehož čele stál také Albrecht Kostka z Postupic (bratr Zdeňkův) a které mělo francouzskému králi Ludvíkovi XI. mj. předložit i výše uvedený návrh na spojeneckou unii. Pro krále Jiřího použitelné výstupy z této mise byly však více než hubené.

Jiří z Poděbrad už dlouho předvídal, že dojde ke střetu s papežem (o neúspěšných jednáních v Římě byl navíc průběžně informován) a rozhodl se zajistit si pro tento případ spojence mezi evropskými katolickými vládci. Jeho vynikající poradce, humanista Antonio Marini z Grenoblu inspiroval krále již během května roku 1462 k vytvoření projektu Všeobecné mírové organizace („Smlouva o nastolení míru v celém křesťanstvu“) křesťanských panovníků, v níž by se všichni snažili o upevnění trvalého míru na principu národní svrchovanosti států, zásady nevměšování se a řešení sporů před mezinárodním soudním tribunálem („obecným konsistoriem“); Evropa se měla sjednotit v boji proti Turkům, „nejzarputilejším nepřátelům jména křesťanů“ a vyhnat je z bývalých křesťanských zemí. Ve spolku měly mít státy, uspořádané do větších celků (Galie, Germánie, Itálie, Hispánie…), po jednom hlasu, přičemž se počítalo s vůdčí rolí Francie. Naopak o papeži návrh takřka nehovořil a přiznával mu jen malé pravomoci.

Marini byl neprodleně vyslán k tajné misi po evropských dvorech – během následujících 2 let opakovaně navštívil Serenissimu (Benátskou republiku, Francouzské království, Burgundské vévodství, Polské a Uherské království, Braniborské markrabství a Saské kurfiřtství. Pouze u německých knížat, polského a francouzského krále našel plán příznivý ohlas. Benátčané odmítli dělat něco bez papeže; Korvín byl přímo uplacen papežskými subsidiemi; Burgundsko tíhlo k nepřátelství s Francií a zaujalo k věci chladný postoj. Ani tajné poselstvo (vedl jej Albrecht Kostka z Postupic spolu s Marinim), určené zvlášť pro Francii (květen 1464), nedokázalo překonat mistrovské intriky a tlak kuriální diplomacie. Ludvík XI. souhlasil pouze s dvoustrannou smlouvou o přátelství.


Nový papež Pavel II. předvolal Jiřího z Poděbrad v srpnu r. 1465 ve lhůtě 180 dnů k římské kurii před církevní soud a také vyzval českou katolickou nobilitu, aby se svému králi postavila. Tato výzva byla vyslyšena hned v listopadu, kdy byla ustanovena tzv. Jednota zelenohorská v čele se Zdeňkem ze Šternberka. Diplomat a stratég Jiří s vojenským zásahem proti Jednotě nespěchal mj. i proto, že za ním stála většina měst i šlechty. Pod tlakem vnitropolitické situace byl ochoten vyjít papeži vstříc některými ústupky, ale kompaktáta byla onou nepřekročitelnou hranicí, za níž český král nemohl jít. Rozvážný a diplomaticky aktivní politik Poděbrad vyslal 26. listopadu 1465 do západní Evropy poselstvo v čele se svým švagrem, katolíkem Lvem z Rožmitálu. Smysl tohoto diplomatického počinu byla propagace království jako křesťanské země, v níž nejsou ani katolíci utiskováni, a kde žijí kulturně i vojensky velice zdatní obyvatelé. Cesta z Čech až na „konec“ světa byla s relativním úspěchem ukončena v Praze v únoru 1467. O cestě se nám dochovaly podrobné deníky, které pečlivě sepisovali Gabriel Tetzel a Václav Šašek z Bířkova.

Den před Štědrým dnem v r. 1466 papež českého krále exkomunikoval (vyobcoval z církve), vyhlásil ho za nenapravitelného heretika a vyzval jeho poddané, aby proti němu vystoupili se zbraní v ruce. Jiří se odvolal k budoucímu koncilu, v dubnu r. 1467 vyhlásil papeži válku a započal tažení proti Jednotě zelenohorské. Rovněž vypukla válka z Matyášem Korvínem, proti němuž Jiří postavil málo zkušené vojenské velitele v osobách svých synů Jindřicha a Viktorina, kteří ztratili takřka celou Moravu.

V jižních Čechách operoval syn Zdeňka ze Šternberka Jan a ze severu přestala být hrozba ze strany Slezska pouze latentní. V zimě r. 1469 se Matyáš Korvín jako zavilý nepřítel Jiřího objevil v Čechách, ale byl Poděbradovou armádou obklíčen u Vilémova. Přestože měl Jiří vítězství na dosah, umožnil Matyášovi volný odchod výměnou za sliby, který věrolomný Korvín nikdy nesplnil. V dubnu se oba králové sešli v Olomouci a ještě během jednání se Matyáš nechal odbojnými katolickými stavy zvolit českým králem. Ironií osudu se stalo, že pravděpodobným navrhovatelem tohoto vzdorokrále byl sám Zdeněk ze Šternberka. Pokud to byl vskutku on, tak o jeho zištných důvodech nelze ani na chvíli pochybovat.

Po Matyášově volbě nezbylo Jiřímu nic jiného, než uherskému králi vyhlásit válku. A tak tato poziční válka nadále pokračovala převážně na teritoriu Moravského markrabství se střídavými úspěchy a vrcholí tím, že byla svolána zemská hotovost, která se vydala směrem k Brnu. K rozhodující bitvě opět nedošlo a Korvínova armáda vtrhla záškodnicky do Čech, kde rabovala, vypalovala a vraždila. Energická královna Johana proto svolala další zemskou hotovost, Korvín se stáhl na Moravu a karta se začala obracet. Navíc se objevili Turci na hlavním směru k uherským hranicím. Události dostávají rychlý spád. Matyáš nemohl vést válku na dvou frontách, Polsko přijalo kandidaturu na český královský stolec, když se Poděbrad již dříve vzdal svých dynastických nároků pro své syny, a do Říma odjíždí vyslanci ze Saska, kteří chtějí Římu nabídnout kompromisní návrhy se záměrem usmířit kurii s českým králem.

Ale již nic z toho poslední král ryze českého původu nepotřeboval, neboť 22. března roku 1471 v nedožitých jednapadesáti letech zemřel. Pohřeb byl vykonán už 25. března a tělesné ostatky husitského krále byly uloženy ve Svatovítské katedrále.

Nastal čas ještě velice stručně se zmínit i o dětech Jiřího z Poděbrad. S Kunhutou ze Šternberka se mu narodily Boček, Viktorín, Barbora, Jindřich a dvojčata Kateřina a Zdeňka. Jak již bylo uvedeno Kateřina byla provdána za Matyáše Korvína a Zdeňka za Albrechta Saského. Z dětí, které měl Jiří z Poděbrad s druhou manželkou Johanou z Rožmitálu, je nejznámější Hynek, který pravděpodobně jako první přeložil do češtiny Boccacciův Dekameron.

Jiřího z Poděbrad lze bez nadsázky zařadit do plejády nejúspěšnějších českých panovníků, který po celý život zůstal věrný svým zásadám, tj. kompaktátům, potažmo kalichu. Jeho nadčasové aktivity se staly nedílnou součástí husitské epochy a lze konstatovat, že spolu s reformací českou patří k těm odkazům, jež nelze opomíjet.

https://husitstvi.cz/rejstriky/rejstrik-osob/jiri-z-podebrad/

 

Jiří z Poděbrad podle Mikoláše Alše

 

Jiří z Poděbrad * 23. 4. 1420 Poděbrady, † 22. 3. 1471 - český král
Jiří z Poděbrad bývá často označován jako husitský král. Je to především zásluhou díla A. Jiráska, ale rozhodně to není představa přesná. Jiří nereprezentuje vlastní husitské hnutí, ale to, co řadu let po bitvě u Lipan bylo jeho nejvýraznějším výdobytkem, totiž přijímání pod obojí - kališnictví - které král považoval spíše za záležitost politickou než náboženskou (v náboženských problémech své doby se příliš nevyznal).
Jiří - obratný diplomat a politik, ale také člověk bez zbytečných ohledů - pocházel z rodu pánů z Kunštátu. Jeho příbuzní se přidali k Janu Žižkovi a vynikli v husitských válkách. Jiříkův otec Viktorin Boček z Kunštátu se hlásil k sirotkům, zemřel však už roku 1427. Nově nabytý majetek umožnil pánům z Kunštátu získat nebývalou politickou moc, jaké dosáhlo vedle panovníka jen několik nejvýznamnějších šlechtických rodů. Na vzestup jejich politického vlivu ukazuje skutečnost, že Jiří mohl sáhnout i po královské koruně. To byl případ v českých dějinách naprosto ojedinělý. Nikdy předtím ani potom neseděl na českém trůnu panovník, který by pocházel z domácí šlechty. Jiříkova cesta ke královskému titulu však nebyla jednoduchá a fakt, že byl jen jedním z českých pánů, který se dokázal povýšit nad sobě rovné, mu situaci značně komplikoval.
Politicky začal mladý dědic kunštátského majetku vystupovat v roce 1437, kdy se stal plnoletým a mohl se ujmout svých statků. Ovšem už předtím se účastnil bitvy u Lipan na straně panské jednoty. Když po smrti císaře Zikmunda zůstaly české země bez panovníka, staly se kolbištěm, na němž se svářili katolíci s kališníky i šlechta s městy. Protože anarchií byly postupně poškozovány všechny složky obyvatelstva, začala si šlechta a královská města vytvářet seskupení na ochranu pořádku, tzv. landfrídy v čele s hejtmany, které se sdružovaly na úrovni jednotlivých krajů a představovaly orgány místní správy. Roku 1440 se do čela spojených východočeských landfrídů, v nichž získali převahu kališníci, dostal Hynek Ptáček z Pirkštejna. Jiří, jeho přívrženec i osobní přítel, byl zvolen za hejtmana boleslavského kraje. Po Hynkově smrti v roce 1444 zaujal jeho místo, neboť přes svůj věk byl schopný a zkušený ve věcech válečnických i diplomatických.
S tímto úspěchem se však nespokojil. Roku 1448 dobyl Prahu, ovládanou katolickými pány, a uvedl sem kališnického arcibiskupa Rokycanu. Jeho cílem bylo obnovit politickou jednotu země a dát jí opět krále. Podporu ve svém úsilí nacházel u nižší kališnické šlechty a měst z východních Čech, které měly zájem na překonání bezvládí a vytvořily protiváhu ke Strakonické jednotě, svazu katolické šlechty z jižních a západních Čech. Jiřímu se podařilo dosáhnout kompromisu mezi oběma svazy (nejvyšším purkrabím jmenoval např. jednoho z nejvýznamnějších katolických pánů Zdeňka ze Šternberka, bratra své první ženy Kunhuty, ale dobyl také Tábor, aby zničil středisko radikálního, tedy odstředivého směru kališnictví). Roku 1452 byl vybrán sněmem za zemského správce. Tuto funkci vykonával i poté, co byl za krále přijat nezletilý Ladislav Pohrobek. S mladým králem nevycházel Jiří příliš přátelsky, neboť více než jeho radám popřával Ladislav sluchu pomluvám nepřátel. Přesto během pěti let trvajícího správcovství se Jiřímu podařilo stabilizovat poměry uvnitř země a upevnit mezinárodní postavení českého státu. Přirozeným důsledkem jeho úspěchů byla pak volba českým králem, ke které došlo v březnu 1458 po předčasné smrti Ladislava.
S Jiříkovým zvolením souhlasilo i katolické panstvo, neboť se domnívalo, že bude mít povolného panovníka. Novopečený král se musel v předvečer korunovace tajně zavázat papežským legátům, že zachová poslušnost kurii a bude pronásledovat kacíře, aby obnovil jednotu víry. Tento slib byl nezbytný, pokud chtěl být legálně korunován. Aby mu dostál, vystoupil roku 1461 proti ustavující se jednotě bratrské, ale vážnější zásahy proti kališníkům podniknout nehodlal. Jinak si vykládal Jiříkovu přísahu papež. Autoritativní Pius II. vyžadoval, aby český král přestoupil na katolickou víru a kališnictví zlikvidoval. Jiří naopak usiloval o uznání kalicha.
Od samého počátku král tušil, že jednou dojde k jeho střetu s kurií, a snažil se proto předejít případné izolaci kališnických Čech v katolické Evropě a zajistit si spojence. Jeho diplomatická aktivita vyvrcholila po roce 1462, kdy Pius II. zrušil basilejská kompaktáta, která povolovala Čechům přijímat z kalicha. Po panovnických dvorech v západní Evropě se rozjelo v letech 1462-64 poselstvo, vedené Lvem z Rožmitálu (bratrem druhé Jiříkovy ženy Johany), a nabídlo jejich vládcům plán na vytvoření mírové unie evropských států, založené na zásadách rovnoprávnosti členů, jejímž cílem by bylo řešení vzájemných sporů bez použití násilí. Je nasnadě, že šlo především o zabezpečení Českého království před papežem, i když byla zdůrazňována společná obrana proti turecké expanzi. Tento projekt však přesto předstihl v mnoha ohledech svou dobu. To byl jeden z důvodů, proč zůstal bez žádoucí odezvy. Poselstvo bylo všude vlídně přijato, jak vylíčil jeho účastník Václav Šašek z Bířkova, a poté propuštěno na další cestu, aniž by získalo konkrétní odpověď na předložený návrh.
Jak se prohlubovalo nepřátelství mezi českým králem a kurií, začala narůstat také vnitřní opozice. Katolické panstvo se roku 1465 spojilo pod vedením Zdeňka ze Šternberka do Zelenohorské jednoty, jíž se dostalo požehnání od nového papeže Pavla II., a zahájilo spolu s katolickými městy proti králi odboj. A když papež prohlásil roku 1466 Jiřího za kacíře, vyobcoval jej z církve a vypověděl proti němu křížové tažení, chopil se příležitosti Jiříkův bývalý zeť, uherský král Matyáš, a jako vykonavatel papežovy vůle se postavil roku 1468 do čela výpravy. V únoru 1469 však skončil po bitvě u Vilémova v králově obležení a při jednáních slíbil, že od další války upustí a přičiní se o smíření Jiřího s papežem. Vzápětí po svém propuštění se však nechal zvolit katolickými pány v Olomouci za českého krále. Jiří, který pochopil, že českou korunu pro své syny neudrží, nabídl následnictví polským Jagelloncům. Měsíc po olomoucké volbě český sněm odmítl Matyáše a uznal nástupnické právo Vladislava Jagellonského, syna krále Kazimíra IV. Pustošivá válka vyčerpala obě strany a počátkem roku 1471 se objevily naděje na smír. V březnu však král Jiří nečekaně zemřel.
(dp) Macek J.: Jiří z Poděbrad, Praha 1967; Klučina P.: České země za Jiřího z Poděbrad a Jagellovců, Praha 1994

 

Dřevořez z kroniky Martina Kuthena (1539)

Papež Pius II. Jiříka popsal:
„homo brevis, quadrato corpore, alba carne, illustribus oculis, moribus placidis, Hussitarum errore infectus, alioquin aequi bonique cultor“
„člověk postavy krátké, těla čtverhranného, pleti bílé, očí jiskřivých, mravů líbezných, nakažený husitstvím, ale jinak muž spravedlivý a šlechetný“

 

Zlatá pamětní medaile k výročí 550 let od korunovace Jiřího z Poděbrad českým králem
ak. soch. Zbyněk Fojtů

Mikoláš Aleš 1900

 

Mikoláš Aleš 1903

Skutečným vládcem v Čechách byl „zemský správce“ Jiří z Poděbrad dávno před svou volbou českým králem. Obdobná byla situace i v Uhrách, kde uherský sněm v červnu roku 1446 ustanovil jako „gubernátora“ mocného velmože Jana Hunyadiho († 1456) a jehož syna Matyáše Korvína zvolil krátce po smrti Ladislava Pohrobka 24. ledna 1458 za krále.

Uherská volba se vymykala evropským zvyklostem, protože obsazování královských trůnů se v případě jejich uprázdnění dělo povoláním některého člena z nevelkého počtu královských a vladařských rodů. Navíc bylo obvyklé nástupnickou legimitu zajistit příbuzenskýnmi svazky s rodem předcházejících vladařů tak, aby byla zajištěna dědická posloupnost. V případě uherské volby byly všechny psané i nepsané zásady ignorovány. Na královský stolec byl povýšen člen rodu Hunyadiů, v jehož žilách žádná královská a vladařská krev nekolovala. Tato volba rozbila i možnost další existence soustátí, konstruovaného kdysi císařem Zikmundem a uskutečněného nakrátko pod vládou Zikmundova zetě Albrechta II.

O český královský trůn bylo několik latentních zájemců. Dolnolužické stavy podporovaly Friedricha Braniborského. Mezi kandidáty byl polský král Kazimír Jagellonský, jehož žena byla mladší sestrou zemřelého Ladislava Pohrobka. O český trůn stál i vévoda Albrecht Rakouský, sám císař Friedrich III. a zejména Vilém Saský, manžel starší sestry Ladislava Pohrobka Anny. Viléma Saského podporovala skupina šlechty ze západních a severozápadních Čech, jejímž představitelem byl Matouš Šlik. Na jihu země měli pozice přívrženci habsburské vlády v čele s Janem z Rožmberka. V dopise Friedricha Saského Vilémovi Saskému je mezi kandidáty českého trůnu jmenován i Albrecht Braniborský. V Praze se objevilo i poselstvo francouzské, které ve jménu krále Karla VII. předkládalo kandidaturu jeho mladšího syna Karla.

Na sněmu zahájeném 27. února 1458 na Staroměstské radnici v Praze byl ale českým králem 2. března zvolen Jiří z Poděbrad. Hned po volbě vedl průvod nového krále do kostela Panny Marie Před Týnem, kde proběhlo slavnostní Te Deum. Legitimistické požadavky na volbu krále opřené o princip „dědičné“ posloupnosti se tentokrát neprosadily. Podobně jako v Uhrách, byl za krále zvolen člen panské obce, jehož předkové nebyli příbuzensky provázáni s předcházejícími králi a jehož rod k rodům královským a vladařským nepatřil. Svědectví o volbě Jiřího z Poděbrad se různí podle toho, z jaké strany politického spektra pochází. Zaznívají stanoviska souhlasná i odmítavá a tato rozpornost se přenesla i do dějepisectví 19. a 20. století, v němž byly zaujímány postoje k dávno minulým dějům z pozic národnostních a konfesních. Ale dnes snad není zapotřebí Jiřího z Poděbrad jednostranně idealizovat.

Výpověď vratislavského kanovníka Mikuláše Tempelfelda je nepochybně vůči Jiřímu z Poděbrad zaujatá, ale snad ve všem zcela smyšlená není, protože podobná obvinění a stížnosti na Jiřího volbu zaznívají i odjinud. Podle dopisu dr. Jindřicha Leubinga, vyslance Viléma Saského, bylo v době volby v komorách pražských domů připraveno mnoho set ozbrojenců. V dopisu rožmberského úředníka Ruprechta z Polheimu z 30. března 1458 je vylíčen velký nátlak činěný na Jana z Rožmberka, jenž byl zastáncem habsburské kandidatury. Z několika stran zaznívá tvrzení, že pohotově byli kati a že se volba odehrála pod tlakem „obecného lidu“. Svou roli tu asi sehrála i korupce, nejspíše sliby vlivným velmožům o zabránění restituce církevního majetku, který byl v držení panstva. Ironií osudu bylo, že navrácení církevních statků zabraných v době revoluce se mohl nejvíce obávat rod Rožmberků, od počátku husitských válek hlavní pilíř katolické strany v zemi.

Spis Aenea Silvia Piccolominiho o české historii je dílem stranickým, sepsaným z pozice vysokého katolického preláta, ale Piccolomoniho věcný a pragmatický komentář k tehdejší volbě českého a uherského krále není od věci: “Dvě velmi mocná království, zbavená ve stejnou dobu krále, se dostala z rukou mužů nejvznešenějšího a nejstarobylejšího původu do moci lidí prostředního rodu. Tak se zlíbilo Bohu. Lidé dávného věku by to byli označili za hříčku osudu. My všechno přičítáme boží prozřetelnosti. Někteří se hanlivě vyjadřují o volbě obou králů, říkají, že bylo užito násilí. A že podle práva neplatí to, co vynutil strach. My jsme přesvědčeni, že království se získávají zbraněmi, nikoliv zákony“.

Z dobových svědectví zaznívá, že při volbě sehrál velkou roli Poděbradův utrakvismus a jeho český původ, tedy důvody náboženské a nacionální. Češi a utrakvisté měli z výsledku nepochybnou radost zaznívající z českých letopisů: „A mnozí lidé plakali jsú pro velikú radost; a z toho se radovali, že milý Buoh vysvobodil je z toho,že jsú již vyšli z moci němečských králuov, neb jsú myslili zle učiniti lidu českému, a zvláště těm, kteří se přídrží pravd Božiech a jeho svatého čtenie. A takž tu v kostele s velikú radostí a s veselím zpievali Te Deum laudamus“.

Ještě před korunovačním obřadem složil Jiří z Poděbrad před uherskými a českými preláty přísahu, v níž se zavázal k poslušenství papežskému stolci, k jednotě víry a vymýcení bludů. Korunovační obřad pak byl vykonán v katedrále sv. Víta po Velikonocích dne 7. května 1458 a následující den byla na českou královnu korunována manželka Jiřího z Poděbrad Johana. Koronátorem krále Jiřího byl rábský biskup Augustin, jemuž přisluhovali vácovský biskup Vincenc a olomoucký biskup Tas z Boskovic.

Zpočátku se k Jiřímu z Poděbrad postavil příznivě papež Pius II. (Aeneas Silvius Piccolomini), jenž byl sám dobrým znalcem českých a středoevropských poměrů. Ale trvale si Jiří z Poděbrad přízeň papežské kurie neudržel. Po celou dobu své vlády musel čelit i opozici katolického panstva. Navíc byl od počátku husitských válek narušen vztah mezi českou zemí jako jádrem státního svazku České koruny a jejími vedlejšími zeměmi Slezskem a Lužicí. Zatímco Čechy byly převážně kališnické, Slezsko a Lužice zůstaly na straně katolické a to z nemalé míry platí i o Moravě. Navíc nejbohatší a nejvlivnější město Slezska Vratislav bylo německé a nejinak tomu bylo i ve většině dalších měst ve Slezsku. Tento náboženský a národnostní protiklad byl příčinou trvalého odporu vůči vládě Jiřího z Poděbrad v Lužici a zejména ve Slezsku, kde jeho pilířem byla Vratislav.

Situaci v nábožensky rozpolceném království vyhrotilo, když papež Pius II. zrušil 31. března 1462 basilejská kompaktáta. Katolickou Vratislav, která stála v opozice vůči poděbradské vládě, vzal Pius II. v březnu roku 1463 do ochrany. Krátce před svou smrtí vydal v červenci 1464 na Jiřího půhon a další papež Pavel II. ho v červenci roku 1465 obnovil. Ještě před koncem roku 1465 zbavil papež poddané českého krále poslušnosti a všech závazků vůči panovníkovi a v prosinci následujícího roku byl Jiří dán do klatby. Této situace využila katolická šlechta, která se vůči Jiřímu z Poděbrad v listopadu roku 1465 zformovala při setkání na Zelené hoře v západních Čechách.

Celá doba Jiřího vlády byla proto naplněna svízelným úsilím o její upevnění a to jak v Čechách a na Moravě, tak zejména ve vedlejších zemích České koruny – v Lužici a ve Slezsku. Nutností bylo dosáhnout uznání i za českými hranicemi a prolomit tak izolaci, v níž se Čechy jako utrakvistická země ocitly už na počátku husitských válek.

Jiří z Poděbrad nepochybně nebyl zcela bez úspěchů. Na sněmu v Chebu v dubnu 1459, kam přijelo několik říšských kurfiřtů a knížat, dosáhl u řady z nich uznání, s Hohenzollerny a s Wettiny zde uzavřel přátelské smlouvy. Celkem dobrý byl po dlouhou dobu poměr mezi Jiřím z Poděbrad a císařem Friedrichem III. Dne 31. července 1459 udělil císař v Brně Jiřímu z Poděbrad jeho državy v léno, o tři roky později v roce 1462 vysvobodilo vojsko Jiřího z Poděbrad Friedricha III. z obležení ve vídeňském hradě. S polským králem Kazimírem uzavřel Jiří smlouvu během osobního setkání ve slezském Hlohově v květnu 1462.

Skutečnost, že nebyl svým původem spjat s rody vladařů a velkých teritoriálních pánů, snažil se Jiří z Poděbrad cílevědomě prolomit navazováním nových příbuzenských spojení, jejichž úspěch znamenal zakotvení ve špičce středoevropské hierarchie. V roce 1461 provdal Jiří z Poděbrad za uherského krále Matyáše Korvína svou dceru Kateřinu, ale ta už v roce 1464 zemřela. Dcera Zdena se v květnu 1464 vdala za Albrechta, syna Fridricha Saského a Ludmila za knížete Fridricha I. Lehnického († 1488). Jiřího syn Jindřich starší si vzal v únoru 1467 za manželku Voršilu, dceru kurfiřta Albrechta Achilla Braniborského a syn Hynek (Jindřich mladší) se oženil v době masopustu roku 1471 s Kateřinou, dcerou míšeňského markraběte Viléma.

Od roku 1462 konstruoval Antonio Marini z Grenoblu, výrazná osobnost ve službách Jiřího z Poděbrad, projekt mírové unie evropských panovníků. Jejich společenství mělo v představách svých tvůrců garantovat soudržnost křesťanstva a jeho odpor proti turecké expanzi. Papežství tu žádná role přidělena nebyla. Za celým záměrem stála snaha zachránit český utrakvismus a tím i postavení Jiřího z Poděbrad. Vyhlídky na úspěch tento úmysl neměl.

V květnu roku 1464 vyjelo z Prahy do Francie za králem Ludvíkem XI. poselstvo vedené Antoniem Marinim a Albrechtem Kostkou z Postupic, fojtem Dolnolužickým. Velikou cestu po dvorech evropských vladařů podniklo české poselstvo v čele s Lvem z Rožmitálu, švagrem Jiřího z Poděbrad. Z Čech vyrazilo v listopadu roku 1465 a vrátilo se až za půl druhého roku. V roce 1467 se v Jiříkových službách vypravil za francouzským králem Ludvíkem IX. a milánským vévodou Mariem Galeazzem Sforzou Gosvin Špan, opat kláštera v Neuzelle.

V posledních letech své vlády byl Jiří z Poděbrad vystaven tlaku panské opozice, jejíž požadavky se týkaly i samotných atributů královské moci. Páni ze Zelenohorské jednoty požadovali, aby do jejich moci byly předány všechny zemské klenoty s tím, že žádný z předchozích králů „nižádný jich nechoval, neb sú naše, ale ne Vašie milosti“. Sebe pokládali za právoplatné držitele insignií, za volitele krále a reprezentanty stavů, jimž patří podíl na výkonu moci. Ke skupině českých katolických pánů se připojili i další odpůrci utrakvistů a Jiřího z Poděbrad - město Vratislav a s váháním i lužické Šestiměstí. Válka přerostla hranice České koruny, když Jiřího syn Viktorin vypověděl v lednu 1468 nepřátelství císaři Friedrichovi III. Vojsko uherského krále Matyáše Korvína vtáhlo na Moravu, kde postupně obsadilo Brno, Olomouc a Uherský Brod. Na území Čech a Moravy se na různých místech rozhořela mozaika střetnutí a bojů. Na konci února 1469 byl Matyáš na Českomoravské vysočině u Vilémova obklíčen a při osobním setkání s Jiřím z Poděbrad 27. a 28. února uzavřeli oba králové dohodu. Dne 7. dubna se opět sešli na Moravě na polovině cesty mezi Olomoucí a Šternberkem. Nedlouho poté 3. května 1469 byl v Olomouci prohlášen Matyáš Korvín „českým králem“, Jiří naopak zahájil jednání s krakovským dvorem o Jagellonském nástupnictví na českém trůně.

Boje trvaly dál a za této situace Jiří z Poděbrad 22. března roku 1471 zemřel. Dne 25. března bylo jeho tělo pohřbeno v katedrále sv. Víta na Pražském hradě, vnitřnosti pak v kostele P. Marie Před Týnem. Je to poprvé, co se v českém prostředí dovídáme o tom, že na rozličném místě bylo pochováno tělo panovníka a jeho vnitřnosti, jak to bylo obvyklé ve Francii, kde byly pro obojí pořizovány nákladné náhrobky s figurou pohřbeného.

Během vlády Jiřího z Poděbrad pokračovala na Starém Městě Pražském výstavba kostela Panny Marie Před Týnem. Vzhůru se zdvihalo jeho velkolepé západní průčelí obrácené do Staroměstského náměstí a k radnici Starého Města Pražského. Mistr Pavel Žídek, jenž se pohyboval v blízkosti Jiřího z Poděbrad, ve svém spisu „Spravovna“ určeném králi napsal, že „Vaše Jasnost kostel v Tajně dodělala“. Na jiném místě věnoval celou pasáž „obrazu“, t.j. soše krále Jiřího umístěné na průčelí Týnského kostela. „Ten obraz dělán s mečem mezi kalichy“, praví se doslovně. Král tu byl patrně zpodoben sedící na koni a držící meč. Ostatně tasený meč byl nesen před králem Jiřím, když v průvodu kráčel z volby na Staroměstské radnici do Týna. Nad sochou krále byl umístěn ve výklenku veliký kalich a nad ním byl nápis „Veritas Dei vincet“. Mnohem později, když vznikl Československý stát, bylo toto heslo ve zkrácené podobě použito na standartě prezidenta republiky – jen Bůh byl tehdy opomenut.

Západní průčelí Týnského chrámu, které je architektonickou korunou skvostného prostoru Staroměstského náměstí i celé pravobřežní části města, dostalo touto výzdobou královský akcent. Jiří Poděbradský tu byl prezentován jako záštita Božího slova a utrakvismu velkolepým způsobem. Žádným jiným monumentem nebylo přijímání z kalicha oslaveno tak, jako na západním průčelí Týna. Proto se také výzdoba štítu Týnského kostela stala předmětem církevní kritiky, bylo odsuzováno že jí dal zřídit „heretik“ Jan Rokycana k Jiříkově slávě - „ad Girsici gloriam“. K umístění Jiříkovy sochy se ve své „Spravovně“ odmítavě vyjádřil i Pavel Žídek s tím, že by bylo vhodné „obraz“ krále umístit někam jinam, že na chrámu by měl být „obraz“ Panny Marie, matky Boží nebo jiného světce – „…ale z … pýchy vysazeny a viec z neopatrnosti a neprohlednutí k konci muší od tvé Jasnosti doluov z pokory sňat býti a obraz Matky Boží, neb jiného Svatého na to miesto vsazen býti“. Mnohem později po bitvě na Bílé hoře se tak skutečně stalo.

S kostelem P. Marie Před Týnem byl Jiří spjat tím, že to byl hlavní kostel českých utrakvistů, v něm se odehrálo děkovné Te Deum po Jiřího volbě a tady byly Jiřího smrti uloženy jeho vnitřnosti. A tak tedy stál Týnský chrám na samém počátku i konci královské vlády Jiřího z Poděbrad.

Ale nebyl to jen Týnský kostel, budovaný už za Karla IV. a Václava IV., v jehož stavbě se za Jiřího vlády pokračovalo. Byly obnoveny práce i na jiném „královském“ díle v Praze – na kamenném mostě přes Vltavu. K roku 1464 se vztahuje zpráva o položení základu k nové věži na Malé Straně vedle Saského domu.Jedná se tu patrně o vyšší mosteckou věž na malostranské straně Karlova mostu.

Ze zmínky v pražské městské knize ze 4. srpna 1464 se dovídáme, že kameníku Matějovi dlužil Jiří z Poděbrad nedoplatek 3 kop grošů. Nevíme ale nic o tom, co tento mistr pro krále Jiřího dělal. Zdá se nicméně, že socha Jiřího z Poděbrad na průčelí Týnského kostela nebyla jediným monumentem svého druhu. V téže době byla snad umístěna na pražském mostě i jiná socha krále Jiřího, o níž se někdy předpokládá, že šlo dokonce o sochu jezdeckou. Za zpodobení krále Jiřího bývala pokládána i socha pocházející z Pražské brány ve Slaném, kde byla osazena ve výklenku, pod nímž byla heraldická výzdoba. Umístěním figury sedícího krále doprovázeného řadou erbů hlásajících rozsah jeho moci nemohla Pražská brána ve Slaném nepřipomenout Staroměstskou mosteckou věž v Praze. I tady bylo státně reprezentativní umění doby lucemburské vzorem.

Z doby Jiřího z Poděbrad pochází i vnější opevnění a brána na hradě ve východočeských Liticích, který byl Jiřího osobním majetkem. Na desce s heraldickou výzdobou spatřujeme nápisy: „Regnanti a. d. m.cccc. sex. viij regi Georgio““Tato weze dielana za neyjasniejsiehi krale girziho czeskeho kr(ale) markrab(i) morawskeho“. Úroveň kamenického díla v Liticích je veskrze provinciální, provedení hrubé a neobratné.

Jiří z Poděbrad se pokládal za potomka Bočka z Obřan, zakladatele kláštera cisterciáků ve Žďáru nad Sázavou, i když byl ve skutečnosti potomkem Bočkova bratra Kuny, od něhož se odvíjel rod pánů z Kunštátu. V rodové posloupnosti kotvil zvláštní vztah krále Jiřího ke klášteru ve Žďáru nad Sázavou. V duchu staré rodové tradice se cítil být patronem a ochráncem starého opatství, jeho druhým zakladatelem tzv. „štiftéřem“. Sám proto dal znovu do Žďáru povolat cisterciáky, kteří klášter opustili za husitských válek. Dbal i o obnovu zpustošených a poničených klášterních budov a o restituci starého klášterního majetku. Dne 27. března roku 1462 dostal klášter papežské privilegium povolující opatům užívat při bohoslužbách pontifikálie. Nosit berlu a mitru mohli podle tohoto privilegia žďárští opati i při jiných událostech, jakou byla korunovace krále a královny. V listině ze dne 25. ledna 1466 král Jiří z Poděbrad obnovil klášteru jeho práva a výsady dané mu předcházejícími králi a moravskými markrabaty, potvrdil mu donace, kterých se mu v minulosti dostalo a jeho majetkovou držbu.

Výrazem snah Jiřího z Poděbrad o nalezení kompromisu s církví a v Čechách se stranou katolickou byla i podpora reformního řádu františkánů observantů. Svým asketismem tato řehole souzněla s ideály utrakvistické reformy, ale na druhé straně právě františkáni observanti patřili k plamenným zastáncům návratu ke staré katolické víře. Tím více překvapí, že kališnický král Jiří se zasloužil o založení prvních českých klášterů františkánské observance - v Plzni a v Praze.

V Kladsku, které Jiří z Poděbrad koupil v roce 1454, probíhaly v jeho době práce na stavbě farního kostela, započaté ještě ve 14. století. Král Jiří na Kladsko často zajížděl, pobýval zde i delší dobu, přijímal zde významné návštěvy a vedl tu důležitá jednání.

Bylo takřka samozřejmostí, že čeští vladaři věnovali svou přízeň pražskému metropolitnímu chrámu sv. Víta. V něm byl Jiří z Poděbrad korunován a tady byl také po své smrti pohřben. Katedrála sv. Víta tedy podobně jako i kostel P. Marie Před Týnem na Starém Městě vymezovala počátek i konec královské vlády Jiřího z Poděbrad. Už jako zemský správce dal Jiří z Poděbrad v roce 1454 převézt do Prahy majetek Pražského kostela uložený na Karlštejně. Katedrále Jiří z Poděbrad sám věnoval purpurovou kasuli fialové barvy s příslušenstvím, bílý ornát purpurový a purpurovou kápi. Po pohřbu krále Jiřího zřídili jeho synové za duši zemřelého při otcově hrobě oltář s nadáním pro kněze.

Z majetku Jiřího z Poděbrad pochází i drobná modlitební kniha. Na jejím přídeští je česky psaná dedikace ve verších, z níž víme, že knihu králi na Štědrý den roku 1466 darovala jeho manželka královna Johana. Protože dedikace je psána stejným písmem jako text celé knihy, lze předpokládat, že kodex byl zhotoven na objednávku královny Johany a že byl od počátku jako dar pro krále Jiřího zamýšlen.

Kvalitou a rozsahem královských staveb a objednávek uměleckých děl se doba Jiřího z Poděbrad nemohla nijak měřit s časy posledních Přemyslovců a Lucemburků. Za krále Jiřího nevzniklo v Čechách dvorské umění, tak jako na dvorech jiných současných vladařů ve střední Evropě – v Rakousku za Friedricha III. či v Uhrách za Matyáše Korvína. Své postavení musel Jiří z Poděbrad postupně upevňovat a to navíc v zemi, kde byly monumenty reprezentující společenský řád v dobách husitské revoluce namnoze bořeny a ničeny. Husitskými radikály byla jakákoli okázalost odmítána a tvrdě napadána. Tato atmosféra zůstala v české společnosti bezpochyby latentní i dlouho po té, co léta husitských válek skončila.

Dobu Jiřího z Poděbrad v tomto ohledu kdysi krásně zhodnotil Jaroslav Pešina slovy: „Panovník nedynastického původu, vyšlý z husitského hnutí, a přece se dožadující reprezentace důstojné jeho nového majestátu, byl jistě v nesnadné situaci. Tísněn dvěma krajnostmi a vystaven výtce přepychu z jedné a chudosti z druhé strany, volil moudrou cestu takového kompromisu mezi oběma krajnostmi, který by smiřoval novou potřebu reprezentativnosti s husitskou střídmostí…“.

http://kralovskedilo.ktf.cuni.cz/panovnici/Jiri-z-Podebrad--1458-1471

Královská pečeť krále Jiřího z Poděbrad a z Kunštátu

 

lfancy1.gif (1168 bytes)

Zpět na osobnosti

Zpět na hlavní stránku