Dne 6. února 1924 jsem se odhodlala, že napíšu můj život od mého útlého mládí až podnes, kdy mně je 60 roků. Prodělala jsem mnoho žalu a starostí, a proto mým drahým dětem, mé drahé Míle a milému Jiříkovi odkazuji. A leccos poučného v tom naleznete a budete viděti, co všechno žena může a musí vydržeti, když nechce podlehnouti osudu. Život je krásný, ale musí člověk vědět, že nežil nadarmo, a že co mohl dělal, aby zachránil to, co tak poctivě pilnou a pracovitou rukou bylo vybudováno.

Narodila jsem se r. 1863 na Nových Mlýnech u Poděbrad jako čtvrté dítě mého otce Roberta a mé máti Anny Markové rozené Vrané. Můj otec byl probudilý muž, báječně poctivý, správný, k chudině a každému štědrý a pohostinný a lpěl na svém zděděném mlýně s veškerou láskou a žádná oběť nebyla proň velká, kterou pro Nové mlýny přinesl. Bohužel nevěděl, že jeho potomek zase dědic nebude takový, jako on, a proto když na smrtelném loži viděl, že jeho dny již jsou sečteny, udělal poslední vůli, že odkazuje ten krásný majetek s tou krásnou zahradou vše jeho nejmladšímu synu Robertovi s tou podmínkou, že nikdy nezapomene na své sourozence. (Bohužel zapomněl.) Sourozencům měl vyplatit jen docela malé legáty, některé byly již vyplacené jako Mařence Kreutzerové a mně. Ančí a Pepinu to vyplatil po tatínkově smrti. Bylo to 12000 tisíc zlatých každému. Pro tak veliký majetek nepatrný díl. Mé máti dával výminek, takže mohla na tehdejší časy žíti slušně, ale skromně. Dával jí 800 Kr. čtvrtletně, pak má máti měla něco ještě schovaných peněz svých, ale to bylo nepatrné, a ještě chuděrka se to bála říct, aby jí to nevzali. Má máti byla z velkého statku ze Sušna. Dostala věna 25 tisíc stříbrných peněz, bohatá nevěsta. Vše dala do Nových mlýnů. Hospodařila tam asi 35 let v šťastném manželství, ale Robert se jí špatně odsloužil.

Anna Vraná Marková

Podotknouti musím, moje máti byla ukrutně dobrá, hodná, ale nebyla ani trochu energická, byla povahy skromné a úzkostlivé, a vše řídil můj otec, který byl velice energický. Proto po smrti otce se odstěhovala do Prahy, protože nesnesla hrubé povahy ^[1]nejmladšího syna Roberta, dědice Nových mlýnů; ač ještě měla tam hospodařiti dvě léta. Můj otec zemřel poměrně mlád, bylo mu 63 roků, na srdeční vadu, kterou dostal poslední léta. Má máti pak žila v Praze a poslední dva roky před smrtí v našem domě v Mikovcově ulici. Na mou máti a mého otce mám ty nejkrásnější vzpomínky. Má máti zemřela v 76 letech sešlostí věkem. V mládí a ještě v pozdějších letech měla žlučové kaménky.

Nové Mlýny

Já, jak jsem již podotkla, narodila jsem se 1863 a jak se pamatuji, moje vzpomínky jsou, když mně bylo pět let, byla jsem dítě zdravé. Jak moje máti říkala, žádnou dětskou nemoc jsem neměla. Proto jsem byla vždy divoká, ráda jsem si hrála s dětmi od našich deputátníků, bylo jich na dvoře vždy aspoň šest až osm, a já byla vždy a všude první, mě museli poslouchati, a také se mě báli.  Ráno jsem přišla na dvůr a tu již děti si hrály a jak mě spatřily, křičely: „Tininka jde.“ Tak mne jmenovali a všechny se přede mnou bály, že něco utržejí, když mi nebylo vhod, co dělaly. A pamatuji se, že i u mých rodičů pro mou ráznou povahu jsem nebyla tak oblíbená, jako moje sestra Mařenka, která byla ukrutně skromná a dobrá.

Do školy jsem šla až v šestém roce, a to jsem bydlela u p. Koláře učitele v Poděbradech. Na neděli jsem jezdila domů a ráno v pondělí mě zase přivezli do školy. Pamatuji se, že jednou v pondělí ráno mě vezl kočí do školy na vysoké lovecké bryčce a tu se mu koně splašily a já vyskočila, v největším trysku když letěly koně, s bryčky dolů na štěrk. Pohmoždila jsem si kolena, skoro přes rok jsem kulhala. Žádný se o mně nestaral, ani se mně na kolena nikdo nepodíval, jen od lidu jsem často slyšela: „Chudáček, taková hezká slečinka a ona kulhá.“ asi za půl roku se mně to zahojilo samo bez doktorů.

A tak do deseti roků jsem chodila v Poděbradech do školy. Pan učitel Kolář byl hrozně zlý a stále jsem musela sedět u knihy, což pro mě byla muka. Ačkoli jsem se neučila, jen když jsem měla knihu před sebou.  A tu jsem obyčejně si sedla k oknu a místo do knihy jsem koukala z okna a jak jsem zahlédla vůz z Nových mlýnů, běžela jsem a nedbala, že budu trestána, jen když jsem se mohla potěšit a někoho jsem viděla.

Ukrutně jsem si vážila otce i máti, ačkoli před otcem jsem měla strach, před máti né. Pak nevím proč, dali mě do Boleslavi k babičce, tam jsem chodila do školy dvě léta. Babička se mnou neuměla zacházeti, nic mně nepovolila, nerozuměla mně, což vzbudilo ve mně takový odpor, že jsem babičku neměla ráda, a za nic na světě jsem si nedala říct. Pak na mě často žalovala.

V Boleslavi jsem strávila asi tři roky, pak mě rodiče dali do Litoměřic do kláštera. Hlavně byla to tehdy moda, že každé děvče muselo mluviti německy. A tak proto jsem byla v klášteře, že jsem byla moc divoká. Jak se pamatuji, byla jsem tam moc ráda. Naučila jsem se německy, ručním pracem a skromnosti a ctíti Boha. Tak jsem tam byla ráda, že jsem chtěla zůstati v klášteře po celý život.

Konečně po dvouletém pobytu tam mě dali rodiče na dva roky do Prahy, bydlela jsem u jedné paní radové a chodila jsem do Výrobního spolku ^[2], tam jsem se učila šíti prádlo a zase jen potřebné práce. Pak jsem byla doma na Nových mlýnech, s Mařenkou měly jsme rozdělenou práci, každá jeden týden. Musely jsme každá jeden týden v pět hodin vstávati a vše vydávati, všude dohlížeti, tak nám plynul ten život na samotě do 20 roků.

Pamatuji se, jak v roku 1884 dostal můj otec psaní, kde se ucházel o mně tenkráte velký sochař později můj manžel a prosil, by mohl nás navštíviti, aby seznal mě a já jej. Před rokem jsem s ním byla na svatbě za družičku mé sestřenici Marii Markové ^[3] a tu se mě naučil znát. V té době u nás býval pan Valenta vždy na prázdninách a když slyšel, kdo se o mně uchází, strašně jej chválil a říkal mně, jak vážen a ctěn je v Praze.