Havířský kostelík nanebevzetí panny Marie v Poděbradech

Bohuslav Schnirch

Havířský kostel nanebevzetí Panny Marie byl založen roku 1516 Ondřejem Prachovcem na památku kutnohorských havířů, kteří byli na tomto místě r. 1496 popraveni.

Za třicetileté války byl zpustošen saským vojskem a po přestavbě byl znovu vysvěcen roku 1666.

Za císaře Josefa II byl roku 1784 zrušen, ale za čtyři roky byl opět obnoven jako hřbitovní kaple.

Průčelí z roku 1896 je vyzdobeno pískovcovými reliéfy podle návrhů Bohuslava Schnircha (ke 400 výročí popravy) nákladem Jana Hellicha, starosty města Poděbrady.

Viz též článek

Zpět na Některé práce Bohuslava Schnircha

Zpět na hlavní stránku

 

 

 

Havířský kostelík nanebevzetí Panny Marie u Poděbrad - návrh rekonstrukce podle Schnircha z roku 1892 a stav v roce 2003.

Nápis nad portálem:


Léta Páně 1496 pozdvihnuvše se někteří z havířů kutnohorských

proti svým starším pro křivdu činěnou jim při rudách, byli křivě obžalováni u

krále Vladislava, tři na Křivoklátě a deset z nich v Poděbradech uvězněno. Téhož roku

byli k smrti mečem odsouzeni a ten pátek po sv. Vavřinci, L.P. 1496 na tom-

to místě, kde tento chrám nanebevzetí panny Marie stojí, odpraveni.
 

 

HaK5.jpg (25022 bytes)

 

Sádrový model nanebevzetí Panny Marie v tympanonu a skutečné provedení v pískovci
 

Sádrový model emblému se znakem města a skutečné provedení - Havířský kostelík

 

Sádrový model havířských symbolů (levá strana) a skutečné provedení

 Havířské symboly pravá strana

 

HaKK1.jpg (62191 bytes)

HaKK2.jpg (48335 bytes)

 

HaKK3.jpg (65608 bytes)

HaKK4.jpg (48746 bytes)

 

 

Kostelní dveře podle návrhu Bohuslava Schnircha provedl Josef Kapucián 1896

Na dveřích nápis:

Nákladem Jana Hellicha, starosty města Poděbrady

zřízeno L.P. 1896

 

 

 

Zpět na Některé práce Bohuslava Schnircha

Zpět na hlavní stránku

 

Kutnohorští havíři

Kutnohorští havíři se na konci 15. století neměli dobře, o výdělek je nepoctivě připravovali úředníci a havíři neměli dovolání ani v místě, ani v Praze. Roku 1494 se vzbouřili proti perkmistrům, ale situace byla urovnána po dobrém. Situace se opakovala znovu v roce 1496, kdy byl král Vladislav Jagellonský mimo zemi. 13. července 1496 vytáhlo 6000 ozbrojených havířů z města na vrch Špimberk u Kaňku. Nakonec se ale, pod příslibem spravedlivého soudu, vzdali. 13 z nich bylo zajato a mučeno v Poděbradech a místní hejtman, který byl zřejmě podplacen horními pány, namísto slíbené přímluvy poslal králi list, kde havíře vylíčil ve špatném světle.

Na základě této zprávy přikázal král vzbouřence potrestat. 5. srpna bylo havířům oznámeno, že jsou odsouzeni na smrt. Protože tehdejší právo neumožňovalo realizovat více než 10 poprav v jednom městě, byli 3 z havířů přesunuti k vykonání rozsudku na Křivoklát.

Když začala poprava v Poděbradech, promluvil podle pověsti jeden z havířů: „Zrádný hejtmane, slíbil jsi nám na čest a víru, že nám zjednáš právo a slyšení u krále, ale slovo jsi zrušil a nás zradil.“ Klečící havíř poté zvolal, aby Bůh na znamení jejich neviny seslal déšť. Po popravě začalo pršet a po devět dní a nocí neustalo.

Podle záznamů odmítl městský kat popravit nevinné, takže veškerá práce zůstala na katovi ze zámku. Ten stínal hlavy, až krev stříkala na větve starého dubu, který u popraviště stál. Deset těl bylo pohřbeno do připravené jámy. Když byl král Vladislav zpraven o celé situaci, vydal z Uher 4. září příkaz k zahájení mimořádného soudu (podle některých pověstí jeden z křivoklátských havířů uprchl a postaral se, aby byl král informován). Soud už sice mrtvým havířům nepomohl, ale potrestal viníky.

Na starém dubu u popraviště, prý jako symbol neviny, začaly růst žaludy, které měly podobu těl havířů v kápích. Lidé věřili v jejich čarovnou moc a uchovávali je jako ochranné talismany. Někteří je nechávali zasazovat i do stříbra. Adolf Wenig ve 30. letech 20. století uváděl, že se ještě několik takových dochovalo. Nějaké by měly být uchovány i v poděbradském muzeu.

Roku 1516 nechal pražský měšťan Ondřej Prachovec na místě vystavět zmíněný kostel, který v letech 1665-1666 nahradil novější barokní kostelík. Památný dub zasáhl blesk roku 1777, definitivně vzal strom za své v roce 1784. Podobné žaludy prý rostly i na dubu u vsi Kluk, kudy byli nevinní havíři vedeni. Ten zanikl roku 1842. (wiki)

 

Havířský kostelík se zvonicí v roce 1843

Obrázek Havířského kostelíčku Nanebevzetí Panny Marie je kamenotisk z knihy „Der Elbstorm“ vydané v roce 1843. Věrně ho zachycuje po přestavbě v roce 1665, kdy byl obehnán dřevěným plotem a sloužil jako hřbitovní kaple. Památná zvonice z poloviny 17. století má ještě hrázděné přízemí a je u ni vidět kříž, vyzdvižený na paměť jezuitské misie v roce 1752 vedené pověstným páterem Antonínem Koniášem. Kříž dávno zanikl, ale plechový korpus je uložen v muzejních sbírkách, stejně jako inventář z Havířského kostelíčku odstěhovaný po odsvěcení v roce 1964.

 

Zpět na Některé práce Bohuslava Schnircha

Zpět na hlavní stránku


Ludvík Kuba olej

 

Jak to bylo s kutnohorskými havíři
Jiří Bílek

Na sklonku 15. století zavládl v Čechách velký neklid. Král Vladislav Jagellonský sídlil až v dalekém Budíně a do Prahy přijížděl jen málokdy. Cítil se být především uherským králem. Tamní magnáti ho obklopovali až orientální nádherou. Vládu v Čechách jeho jménem vykonávali nejvyšší zemští úředníci, kteří samozřejmě nezapomínali ani na vlastní prospěch. A uměli zařídit, aby se panovník v Uhrách dozvěděl jen to, co se dozvědět měl – navíc Vladislav české záležitosti řešil jen s nechutí.
Druhým největším městem jagellonských Čech po Praze byla Kutná Hora, která měla podle odhadů okolo 20 000 obyvatel. Vyrostla na bohatství stříbra (ale také mědi) ukrytého v zemi a zdejší doly a mincovna přinášely opravdu pohádkové zisky. A protože právě za vlády Vladislava Jagellonského prožívalo dolování a zpracování stříbra znovu obrovskou konjunkturu, snažili se na něm všichni přiživit. Královští úředníci, kteří měli dohlížet na to, aby panovník dostával urburu neboli osminu podílu ze zisku, majitelé dolů a hutí, jejich úředníci – každý chtěl získat co nejvíc pro sebe. Nejen tím, že nutil horníky k co největším výkonům, ale nezřídka také způsoby, které by mu jistě pochvalu krále nevynesly – různými podvody a machinacemi s vytěženým stříbrem i při ražbě nových mincí.

Zisk za každou cenu

Kutnohorští měšťané neuvěřitelně bohatli, a tak si mohli dovolit budovat nejen velké soukromé paláce, ale také chrám sv. Barbory, který měl být větší než všechny kostely v Praze i Budíně. Do Hor Kutných, jak se tehdy město nazývalo, mířili umělci zvučných jmen, jako byli Matěj Rejsek, Benedikt Rejt či Matouš zvaný iluminátor, patricijové půjčovali obrovské obnosy králům i knížatům. Za rudou však bylo nutné sestupovat do stále větších hloubek (důl nazvaný Osel dosáhl hloubky 600 metrů a byl tak nejhlubší na světě) a podmínky havířů se stávaly nesnesitelnými – pracovali dvanáct hodin denně, za svou otrockou a nebezpečnou dřinu dostávali nízké výdělky a majitelé dolů ve snaze co nejvíc ušetřit najímali na některé práce i ženy a dokonce děti. Hlavní byl stále větší zisk, tomu se muselo podřídit vše a všichni. Zatímco město a horníci, jak se říkalo kutnohorským měšťanům, bohatli, havíři a jejich rodiny na tom byli stále hůř.
Od roku 1492 se začaly obnovovat staré šachty, kam byli kdysi naházeni vzpurní husité... S hlušinou byly často vynášeny na světlo i kosti mučedníků, mezi nimi prý také záhadnou horní část trupu, která vydávala „krásnou a libou vůni jako kadidlo“. Všichni byli přesvědčeni, že jde o ostatky kouřimského faráře Jana Chudka, svrženého do šachty už v roce 1419. Byl to zázrak? Nebo spíš varování? Či snad obojí?

Artikule o nepravostech na Horách Kutnách

Brzy se stalo veřejným tajemstvím, že stříbro určené pro královskou mincovnu ve Vlašském dvoře se rozkrádá opravdu ve velkém. Král byl daleko a jeho zástupce, hofmistr Michal z Vrchovišť, se na všech machinacích vydatně podílel. Když si jeden z havířů, jmenoval se Opat, na tohle téma pustil v opilosti příliš pusu na špacír, kutnohorští radní ho vsadili do vězení.
Havíři sice žádali, aby jejich druh byl propuštěn, ale dočkali se spíš výsměchu a výhrůžek. Když si konšelé nechtěli dát říct po dobrém, sešly se v sobotu 13. ledna 1494 asi čtyři stovky horníků u chrámu sv. Barbory, kde začali sepisovat „některé artikule o nepravostech, kteréž že se dějí na Horách Kutných“.
Další den, v neděli, šli odevzdat své sepsání do Vlašského dvora, ale vrátný před nimi zavřel bránu. Rozčilení havíři běželi domů pro zbraně a vrátili se zpátky. Bylo jich „mnoho set“ a „byla taková vřava, by byl kdo jediný počal, hrozný mord by se byl stal“, čteme v Pamětech Mikuláše Dačického z Heslova. Tuto část psal jeho praděd Bartoš z Práchňan, vážený a bohatý kutnohorský měšťan, šepmistr a současník popisovaných událostí, proto můžeme jeho slovům věřit. Radní se pokusili havíře uklidnit – vyšli mezi ně a podařilo se jim reptající muže přemluvit, aby odešli na hřbitov k chrámu sv. Barbory, kde s nimi bude jednáno. Tam je arciděkan Svatomír Zrůbek z Újezda uklidnil ještě víc, a když havířům radní poslali několik sudů piva, byla revolta zcela utlumena.
Po týdnu přijeli do Kutné Hory „pan z Pernštejna, pan Mikuláš Trčka a pan Špetle k spokojení těch havéřů zbouřených“ a za další dva týdny přibyli i „páni zemští z sněmu“, kteří zbavili Michala z Vrchovišť úřadu a vsadili ho do vězení. Ale dlouho tam nepobyl, stačilo, aby král v Budíně dostal správné vysvětlení a pan Michal se mohl do úřadu vrátit.
Nic se nezměnilo, spíše bylo ještě hůř a v Kutné Hoře nebyl klid. V březnu následujícího roku se tu „opět stala bouřka mezi pány a havéři“, která trvala celý týden – a my ji známe z pověsti o kutnohorských havířích.
„Když se horníci scházeli, aby porokovali o svých stížnostech, rozháněl je městský rychtář se svými biřici nebo žoldnéři z Vlašského dvora. Proto se havíři tajně smluvili a dohodli se, že pošlou posly ku králi, jenž tenkrát meškal v Uhrách na budínském hradě,“ čteme v Jiráskovým Starých pověstech českých. „Poslové, jak tajně vyšli z Hor, rovněž tak tajně se vrátili. Král pro ně nic neudělal, nic se jich neujal, vždyť havířských poslů ani neslyšel. Nepustili je k němu...“
Poslové se dozvěděli, že jsou u krále ve velké nelásce, protože je někdo už předem u panovníka očernil, a dostalo se jim od dvořanů rady, ať raději pospíchají domů, že by ještě mohli být jako buřiči vsazeni do vězení. Když to sdělili shromážděným havířům, „divoký křik zklamání a hněvu vyrazil ze všech hrdel. Sta, tisíce pěstí se zvedlo a hrozilo proti Vlašskému dvoru, na tisíce hrdel klelo a spílalo, tam že jsou buřiči a lháři a zloději, že jen utiskovat a očerňovat dovedou“.

Nepodařená rebelie

Pověst v Jiráskově podání vypráví o tom, jak ozbrojení havíři v létě 1496 odešli z města na vrch Špicberk mezi Malínem a Kaňkem, kde vybudovali opevněný tábor a čekali, že páni za nimi pošlou vyjednávače. Ale místo nich přitáhlo vojsko a obklíčilo je. Havíři nechtěli bojovat, žádali o rozhovor s královským hejtmanem z Poděbrad Oňkem Kamenickým – stejně jako předtím bláhově věřili ve spravedlnost krále, přenesli nyní svou důvěru na jeho úředníka. Ten jim přece musí dát za pravdu, vždyť nebojují jen za sebe, ale i za zájmy krále, který je bezostyšně okrádán!
V měšci pana Oňka ale také skončil nejen kutnohorský grošík, a tak bláhové havíře podvedl. Přestože slíbil, že vyjednávačům – bylo jich třináct! – se nic nestane, nechal je odvézt do Poděbrad a místo jednání skončili ve vězení. Ostatní havíři se v domnění, že vše je na nejlepší cestě, rozešli domů. Hejtman poslal králi list, v němž havíře vylíčil jako nebezpečné buřiče, a protože předem věděl, jaké rozhodnutí z Budína přijde, začal připravovat popravu.
Král opravdu přikázal, aby všichni buřiči byli potrestáni na hrdle. Poprava se konala v lukách u staré hrušky a mohutného dubu, kde kat všechny zkrátil o hlavu... V poslední modlitbě požádali Boha, aby ráčil „rosu nebeskou seslati, ať obmyje tuto naši nevinnou krev“. A tak se i stalo – hned po popravě přišla strašná bouře s lijákem a pršelo bez ustání devět dní a devět nocí, až „se přeschlí potokové rozvodnili v řeky“. Další dva havíři byli popraveni na Křivoklátě a jednomu se podařilo uprchnout.
Spravedlnost nakonec ale nepřišla zkrátka: když král Vladislav zavítal do Čech a dozvěděl se, jak to skutečně bylo, nechal skutečné viníky potrestat. Také kutnohorské doly postupně scházely. A na místě, kde byli u Poděbrad popraveni havíři, začaly na větvi dubu, kterou postříkala nevinně prolitá krev, růst žaludy v podobě havířské kápě.
Strom stál na místě až do roku 1777, kdy ho vyvrátila vichřice. To už ale u něj vyrostl kostelík, který měl všem připomínat onu krutou událost.

Jak to bylo doopravdy?

Mnohého možná překvapí, že pověst vyprávěná Aloisem Jiráskem se od reality odlišuje jen velmi málo. Je ale opravdu nezvyklé, že se velmi reálná a realistická příhoda bez tradičních bájných motivů – s výjimkou oněch zvláštních žaludů – udržela v paměti přes čtyři století. Snad proto, že připomíná věčný souboj mezi poctivostí a nepoctivostí, v němž ta první většinou prohrává. A pokud někdy dojde k potrestání lumpů, pak až post festum, kdy to už obětem nepomůže.
Jako první nás o událostech v Kutné Hoře v létě roku 1496 informují Staré letopisy české: „V neděli 10. července se ozbrojení havíři shromáždili u Kaňku na kopci zvaném Špimberk a byli rozhodnuti raději zemřít, než aby se dívali na nepravosti proti králi i sobě. Kutnohorští spolu s Čáslavskými a Kolínskými a také s královským hejtmanem z Poděbrad je obklíčili. Protože vůdcové a významnější z havířů – jsou jmenováni Šimon a jeho bratr, Pruša a Kužel – chtěli zabránit krveprolití, dali se dobrovolně zavřít do vězení a žádali slyšení před králem. Oněch deset havířů vězněných na Poděbradech bylo mučeno, ale protože jejich věznitelé „ničeho nedosáhli“, byli v pátek 5. srpna v Poděbradech sťati. Když chtěli před smrtí přijímat pod obojí, hejtman to nedovolil.
Cestou na popraviště odsouzenci všem vykládali, že jim šlo o spravedlnost, protože při těžbě rudy v Kutné Hoře dochází k okrádání krále a země. A když poslední z nich kladl svou hlavu na špalek, požádal Boha, aby deštěm smyl jejich nevinnou krev. Hned začalo pršet... Déšť trval tři dny a tři noci a velká povodeň způsobila velké škody, protože země byla vyschlá.“
Další dva havíři byli popraveni na Křivoklátě, jeden se katu ubránil. Po několik let se těžba v Kutné Hoře nedařila a „doly přišly téměř na mizinu“.
O tom, že by král Vladislav po svém příjezdu do Prahy 27. února následujícího roku zjednal spravedlnost a viníky potrestal, už Staré letopisy české neuvádějí nic, ač 15. července panovník skutečně zavítal do Kutné Hory, odkud zamířil zpátky do Budína.
 

Prokop Kroupa

V Pamětech Mikuláše Dačického z Heslova resp. jeho praděda Bartoše z Práchňan čteme obdobný příběh, je zde však o týden pozdější datum popravy (12. srpna) a navíc jména všech deseti uvězněných havířů: Průša, jeho bratr, Matěj Černý z Hloušek, Opat, Viktorin, Hana, Slad, Duchek Bláznice, Kůžel a Mládek, kteří byli označeni jako původci „bouřky a různice na Horách Kutnách“.

Až po popravě přišlo královo rozhodnutí, aby „se jim smrti nestalo“. I v tomto vyprávění současníka jeden z havířů požádá Boha o déšť a jeden se také katu ubrání a zachrání se.
Bartoš z Práchňan jako první píše o tom, že později bylo zjištěno, že havíři byli v právu, protože poukazovali na „nevěrnost a nespravedlnost“ horních úředníků.
Zaznamenal také to, že 15. března 1497 zbavil král Vladislav úřadu horního hofmistra Johannese ze Skalice a na jeho místo dosadil Prokopa Kroupu. Se jménem tohoto kutnohorského radního se setkáváme už při líčení první vzpoury v roce 1494, kdy při proslovu k havířům místo věty „však páni vám nic zlého nepřejí“ pronesl „však páni vám nic dobrého nepřejí“, což bylo rozhodně blíž pravdě.
Od té doby se používalo v městě a okolí přísloví: „A ten Prokop Kroupa pověděl slovo zhloupa, stoje u kamenného sloupa.“ Jak vidět, nebránila obecně projevená hloupost v zastávání důležitých funkcí ani na konci středověku.

Jak a čím byli potrestáni viníci?

Příběh kutnohorských havířů nemohl samozřejmě chybět ani v Kronice české Václava Hájka z Libočan z roku 1541. Nijak se neliší od těch, které jsme si již uvedli, nové je jen to, že kutnohorští měšťané napíší listy králi do Budína, v nichž havíře očerní, a král je proto přikáže popravit. Hájek věnuje hlavní pozornost popravě i výzvě jednoho z odsouzenců k Bohu, velkým dešťům a katastrofálním povodním i poklesu těžby stříbra. Uvádí rovněž to, že když se král Vladislav později dozvěděl pravdu, „kázal ty úředníky na Horách Kutnách zmučiti a teprve se tu gruntu dopátral“.
Dejme slovo ještě jednomu známému muži, historiku Františku Palackému. Ve svých Dějinách národu českého v Čechách a na Moravě napsal, že král přikázal potrestat buřiče na základě nepravdivých informací, a ti byli po mučení 5. srpna 1496 popraveni. Až následně Vladislav zjistil, že byl obelhán a listinou ze 4. září vydanou v maďarské Tatě nařídil kutnohorským, aby se zdrželi veškerého násilí až do chvíle, kdy vše posoudí mimořádný soud. Později prý byli popravení uznáni za nevinné, ale „jak ale a čím byli potrestáni viníci, nelze doskoumati se“. Zdá se, že ani ta „spravedlnost post festum“ nakonec v tomto případě nepřišla a lumpům se podle všeho podařilo vyváznout bez potrestání.

Deset, nebo třináct?

Deset ze třinácti havířů bylo uvězněno, mučeno a popraveno v Poděbradech. Proč tři z nich odvezli na Křivoklát? Nevíme. Konečně o třinácti uvězněných hovoří jen Alois Jirásek a uvádí i jména odvezených: Holý Želvův, Ondřej Němec a Vít Krchňavý. Posledně jmenovaný se měl postavit katu, uprchnout a později svědčit. Jenže Bartoš z Práchňan zaznamenal, že se „katu obránil“ poslední z havířů popravovaných z Poděbradech. Ač současník, o trojici odvezené na Křivoklát nic neví. A Staré letopisy české zaznamenaly jen, že „v téže době sťali na Křivoklátě dva havíře a třetí se katu ubránil“. Co když šlo o jiné havíře a pouhou časovou shodu?
Pokud ale opravdu tři havíři byli posláni k popravě na dost vzdálený hrad, jaký to mohlo mít smysl? Odlišovali se snad něčím od ostatních? Původem, postavením, mírou provinění?. A co když oněch zajatců bylo skutečně jen deset a autor Starých pověstí českých si tři (včetně jejich jmen, jež nemají oporu v žádném prameni) přidal, aby dostal onu smůlu přinášející třináctku? Nevíme – a těžko asi kdy vědět budeme.¨

Havířský kostelík

Na dohled od poděbradského zámku u silnice směřující na Prahu stojí poblíž Labe malý kostelík. Na konci 15. století tu byla bažinatá louka s řadou slepých ramen Labe a tůněmi. Už v roce 1515 nebo o rok později vystavěl pražský měšťan Ondřej Prachovec na místě, kde podle tradice byli popraveni kutnohorští havíři, jednoduchou dřevěnou kapličku.
Za třicetileté války byla zničena a v roce 1562 začal být místo ní budován zděný kostelík vysvěcený o čtyři roky později. Začalo se mu říkat havéřský kostel Nanebevzetí Panny Marie a pod jeho podlahou byli uloženy kosti popravených havířů. Za císaře Leopolda I. v něm žil poustevník. Císař Josef II. ho pak v roce 1784 zrušil a prodal, ale již o čtyři roky později byl obnoven jako kaple a roku 1896 dostal nové průčelí podle návrhu Bohuslava Schnircha.
Kutnohorské havíře a jejich smrt připomínají dvě sošky havířů a dva obrazy popravy s nápisem. A také text nade dveřmi, který tvrdí, že exekuci byl přítomen vévoda Münsterberský neboli Jindřich, syn Jiřího z Poděbrad. Zbývá dodat jediné – syn „husitského krále“ opravdu neměl s popravou vůbec nic společného – a kdo a proč ho z toho obvinil zůstává další hádankou známé pověsti…

Zpět na Některé práce Bohuslava Schnircha

Zpět na hlavní stránku


Ludvík Kuba

Staré pověsti české
Pověsti doby křesťanské
Kutnohorští havíři
Alois Jirásek

I

Za Žižky se dostala Kutná Hora do české správy. Tenkráte prý tam ve Vlašském dvoře razili groše s českým lvem a nápisem na jedné straně: Groš českého lidu. A na druhé straně s obrazem archy, kalicha a s nápisem: Pro slávu Boží bojujícího.

Tehdá se nanovo naplňovalo Libušino proroctví o Horách: sešlyť podruhé a podruhé se opět povznesly. To zvláště za Jiříka blahé paměti, pak za krále Vladislava Jagellonce.

Nejeden nový couk objeven, nejeden nový důl založen, mnohé šachty prohloubeny a mnohé štoly ve skále vysekány. Tovařišstvo se množilo, doly se havíři jen hemžily a zbožný jejich zpěv rozléhal se z četných kaven. Požehnání kovu a díla bylo znát i na městě. Hory se vzmahaly, zvelebovaly. Jak prospívaly doly, šla řemesla. Bylo výdělku a peněz. Stavěly se domy a v tu dobu budoval na Horách Matěj Rejsek slavné své dílo, chrám svaté Barbory. V městě zemané se usazovali, cizinci, kupci sem hojně dojížděli; živo a hlučno bylo po všech ulicích a placích a nejšumněji ve Vlašském dvoře, kde úřadovali nejvyšší mincmistr Českého království, hofmistr horní, perkmistři, důlní písaři a jiní jeho úředníci, kde také měl svou kancelář královský urburéř a kdež občas i sám král sídlel. –

Pod jejich kancelářemi a pod královými skvostnými pokoji byly sklepy plné drahého kovu i dílny mincířů a pregéřů, kde ze stříbra v hutích vytaveného a v pruty ulitého razili lesklé české groše.

Hory Kutné kvetly a byly prvním městem po Praze. Tenkráte, za Vladislava II., vzpomněli si Horníci na věrné Čechy, kteří proto, že přijímali pod obojí způsobou, byli před lety od Němců městem tehdá vládnoucích do dolů nemilosrdně a většinou zaživa vmetáni. I dobývali v starých dolích kosti těch Čechů, nejvíce v šachtě za Kouřimskou branou, aby je poctivě pochovali. Tu také, div divoucí, nalezeno tělo, ač necelé, a to tělo mělo prý tak čistou a líbeznou vůni jako výborná myrha.

Z toho byl shon a pohnutí po všem městě a jedním hlasem o tom mluvili, že to tělo spočívající již léta letoucí v hluboké šachtě má tu vůni na znamení Boží milosti a že jistě je Chodkovo, Jana Chodka, někdy kouřimského faráře, který zmučen se svými třemi kněžími byl sem jako sta a sta jiných Čechů uvržen.

Ten podivný nález stal se roku 1492; po tomto zbožném pohnutí nastalo záhy jinačí vzrušení. Bouřky na Hory uhodily, a to z hlubin země, kde vřela nespokojenost, kde chudý člověk dobýval těžkou prací bohatství a blahobyt bohatým a mocným. Lůno země vydávalo tolik rudy, že královská komora mohla míti hojnost stříbra a lid dosti výdělku. Lakota však několika lidí hřešila i na králi i na dělnících. Neposílaliť horní úředníci všeho stříbra do Prahy a havířům ještě na mzdě utrhovali.

Hluboko v zemi, v pusté tmavé štole, kterou mrkalo zarudlé světlo čadícího kahanu, pracoval havíř v perkytli pilně a neúnavně, lámaje šliglemi a fimolem vzácnou rudu. Jindy konal klidně a stále těžkou tu práci. Nemělť hrubě starostí, ledaže někdy v té samotě, v šeru a v mrkavé záři maně ustál, ucho přiklonil, když znenadání se tím mrtvým tichem ozval cizí hlas, volající ho jménem, táhle a smutně třikrát za sebou, nebo že se ohlédl, nevychází-li z hlubin tmavé štoly „kováříček“ v havířském oděvu, s kahanem u pasu, se šliglemi v rukou, mužíček jiskrných oček, jenž tuze rád kovkopy škádlil, ale také na dobrou rudu vodil.

Teď měli havíři jiné starosti. Tvrdá panská křivda je hnětla, že jim úředníci za těžkou, klopotnou práci stále na mzdě utrhují. Již sotva polovici bývalé mzdy dostávali, ač na práci jim nijak nepoleveno. Za tu skrovnou mzdu nemohli horníci již náležitě o své rodiny pečovati; leckdes už měli nouzi.

I vřelo v srdci všech. Stěžovali si navzájem a žádný se netajil s tím, nač při díle myslil, na čem se rozhodoval, tak že nemůže dále zůstati, že nemůže a nesmí býti, aby oni chudli a páni úředníci a nákladníci hor bohatli. Také o krále se starali. Viděliť a rozuměliť, co se rudy a ryzího kovu v dolech vytěží, co se čistého stříbra vytaví, a jak ho o mnoho méně úředníci posílají do Prahy!

Nejprve žádali o nápravu. Ale ani horní úředníci, ani šepmistři a starší obce jich nevyslyšeli. Ano ještě přísně proti nim nastupovali. Když se horníci scházeli, aby porokovali o svých stížnostech, rozháněl je městský rychtář se svými biřici nebo žoldnéři z Vlašského dvora. Proto se havíři tajně smluvili a dohodli se, že pošlou posly ku králi, jenž tenkráte meškal v Uhrách na budínském hradě.

Dychtivě v rozčilení čekali, s jakou se tito jejich důvěrníci vrátí. Doufaliť, těšiliť se, že král, až o jejich strastech uslyší, dá alespoň všecko vyšetřit, aby se přesvědčil, aby právo mělo průchod.

Poslové, jak tajně v noci vyšli z Hor, rovněž tak tajně se vrátili. Bylo večer, července měsíce, léta 1496.

Kdekdo chvátal k Vlašskému dvoru, na prostranství před ním. Sběhli se tam všichni mužové, kteří nebyli v dolech, i mnoho žen. Mnozí se již těšili, že páni ve dvoře uslyší divné noviny, po těch že zkrotnou.

Páni však nezkrotli, ale havíři také ne, ač noviny z Uher byly proti nim. Král pro ně nic neudělal, nic se jich neujal, vždyť havířských poslů ani neslyšel. Nepustili jich k němu. To byla ta zpráva z Uher, které se nenadáli; a poslové doložili, jak jsou všichni u Jeho Milosti očerněni, že jsou u krále v nelásce, že jim tam dvořané řekli, aby raději domů spěchali, aby neuvázli ještě u vězení.

Poslové ani nedomluvili. Kolem jako když z čista jasna zabouří. Divoký křik zklamání a hněvu vyrazil ze všech hrdel. Sta, tisíce pěstí se zvedlo a hrozilo proti Vlašskému dvoru, na tisíce hrdel ho klelo a spílalo, tam že jsou buřiči, a lháři, a zloději, že jen utiskovat a očerňovati dovedou. –

Když se na cimbuří hradní zdi ukázal důlní písař a chtěl k zástupům promluviti, zahlučela bouře nanovo a tak, že se písař narychlo vytratil. Ani sám mincmistr nepořídil. Když je vyzýval, aby se rozešli, křičeli na něj, ať jim zjedná slyšení u krále, aby se jim stalo po právu, jinak že nechají hor, ať si páni v nich sami dolují. –

Všude po městě zavírali dvéře a okenice, všude se lekali a trnuli, a celou noc sotva kdo oka zamhouřil. Bouřiliť havíři po celou noc, rojili se, chystali se na cestu, vyváděli ženy i děti z příbytků, sháněli, svolávali ty z tovařišstva, kteří byli ještě v štolách a při horní práci.

Ani královští úředníci, ani šepmistři nemohli jim zabrániti, nemohli jich rozehnati. Nestačiliť jejich zbrojní pacholci na tolik tisíc rozvášněných, pobouřených mužů. Ba starší města i páni ve Vlašském dvoře i měšťané byli rádi, že se tovařišstvo klidí; báliť se, že nastane krveprolévání a že město vyhoří. –

Jako by temné proudy se valily, tak hrnuli se havíři za ranního šera kutnohorskými ulicemi pod praporem, se svým náčiním, mnozí se zbraní, ven ku bráně, a všichni zpívali hlasem, až se okna třásla, píseň „Věrní křesťané, silně doufejte o Kristově večeři“. Zpívali ji, ač dle nařízení králova nebylo dovoleno ji zpívati pod ztrátou hrdla. –

Havíři táhli z města, na šest tisíc jich bylo, táhli, až se zastavili na vrchu Špicberku mezi Malínem a Kaňkem. Tu se utábořili a tu hned, jak jim starší nařídili, kopali příkop kolem svého ležení a vyhazovali násep. –

Na Horách Kutných se ztišilo, ale neupokojili se tam. Strach z horníků zůstal a strach, že velká pohroma stihne doly, že zůstanou bez dělníků. A páni ve Vlašském dvoře i šepmistři byli popuzeni tou hornickou opovážlivostí. Chtěli je k práci donutit, chtěli je také ztrestat a pokořit. I psali, rychle psali a listy pe četili, královi úředníci i šepmistři, a listy jízdním poslům dali, kteří na bystrých koních je roznášeli v různé strany.



Pergamenový frontispis z knihy o ražbě stříbra v Kutné Hoře z konce 15. století

 

II

Minul den, druhý, třetí a potom opět den, a horníci pořád tábořili ve svém okopu na chlumu. Pořád čekali, že páni z Hor za nimi sem pošlou jednat, aby se vrátili, aby se zas ujali díla, že za to nabídnou nápravu. Nikdo však nepřišel, nikdo se na cestě k nim neukazoval. Již nastal večer pátého dne. Na náspu kolem ležení stály stráže, mladí havíři ozbrojení; bděli a hlídali.

A v táboře bratří z tovařišstva, zvláště starší, usínali v starostech. Tušili, že Horníci něco strojí, a počítali, že se již dlouho na chlumu neudrží; docházelyť zásoby. Pozdě usnuli, noci však nepřespali.

Strhlť se k ránu pokřik. Stráže z valu „Vzhůru“ volaly, že se blíží nějaký veliký houf. Jak starší vyběhli na valy, zhlédli v ranním šeru temný zástup pěších i jízdných. Přicházeli od půlnoci, od Kolína.

Vtom z jiné strany valu voláno, že je viděti jiný houf, že jde jim do boku, od Čáslavi. Jen dořekli, a již se vyvalil z města, z Hor, početný zástup, havířům směrem zrovna do zad, a z toho zástupu zaléhalo bubnování a polnice hlas, a praporec se nad ním vznášel, tak jako nad oněmi, kteří přicházeli ze sousedních měst.

Již bylo zřejmo, že všichni táhnou na tovařišstvo, že je zatahují a skličují ze všech stran. Dostaliť čáslavští i kolínští měšťané z Hor hrozné zprávy o havířích, jak se chystají na mordy, že chtějí zničiti šachty a všechny doly. –

Ještě se pomocné houfy na úpatí rovnaly a řadily, vtom nové silné oddělení zbrojenců přitáhlo; ti z Poděbrad přibyli a mnoho jízdných bylo mezi nimi. Když na úpatí zarazili, to se již rozednilo, poznali havíři na hoře, že nový ten houf vede hejtman poděbradského královského hradu, Oněk Kamenický z Topic. –

Vysoké ležení havířů bylo obklíčeno, úpatí jako zatopeno; hemžiloť se vojskem protivníků. Na čtyři tisíce se jich tu shluklo a spojilo. Havíři na hoře za náspy stáli v houfech, jak je starší rozdělili, se zbraní a kladivy v ruce, čekajíce na útok nepřátel. Usnesliť se, že sami boje nezačnou. Prositi však nebo se vzdáti nechtěli.

Než některým připadlo, že by měli jednati, ne s Horníky, ale s poděbradským hejtmanem, to že je králův úředník a že s Milostí královskou jednává. Oněk Kamenický že jistě neví, co se stalo na Horách, proč sem vytrhli. Kdyby mu vše vysvětlili, snad by se jich ujal a vymohl jim, že by mohli ku králi, nebo že by snad on sám jejich stížnosti králi oznámil.

A hle, poděbradský hejtman v plné zbroji vyjel ze svého houfu a zamířil sám přímo k jejich zákopům! I vyšli mu starší vstříc před násep a tu jeden z nich, šedobradý Opat, jenž pokaždé za tovařišstvo mluvil, vyložil hejtmanovi, že nechtějí krveprolití, toliko jen svého práva, a jmenovitě aby je slyšel Jeho Milost král.

„Je-li tomu tak,“ pravil hejtman, „pojďte se mnou na Poděbrady a já vám u Jeho Milosti opatřím, čeho si přejete.“

„Šli bychom rádi,“ vece Opat, „ale bojíme se o hrdlo.“

„Nic se vám nestane, věřte mi na slovo a pojďte.“

Tu starší, spoléhajíce na jeho šlechtické slovo, dohodli se, že půjdou. I oznámili tovařišstvu vše, co ujednáno, rozloučili se se svými rodinami a šli: Opat a bratr jeho Viktorin, Šimon a Pruša, také bratří, Duchek, Černý, Kůžel, Holý Želvův, Ondřej Němcův, Vít Krchňavý, Lana z Hloušky, Mládek a Klad. Ostatní pak tovařišstvo se svými rodinami nastupovalo cestu zpátky do Hor, aby tam vyčkali, až bude jejich pře u krále vyjednána, jak jim slíbeno.

Starší tovařišstva brali se s Oňkem Kamenickým a jeho lidem k Poděbradům. Nejednou se ohlédli v tu stranu k Horám; před se hleděli nevesele. Nešliť s plnou důvěrou, neměli žádné jistoty a byli v panské moci.

Ale věřili, že bude rytíř ve svém slově státi.

Když přibyli na Poděbrady, vykázal jim hejtman zámeckou ratejnu za obydlí a dal je vším potřebným slušně opatřiti. Zámeckým nádvořím se mohli volně procházeti. Ze zámku však, do města, nesměli a nemohli. Svoditý most byl celý den vytažen.

Třetího dne vzal je na krátký výslech a slíbil jim, že ihned vyšle dva jízdné posly ku králi s písemnou zprávou, zatím aby měli strpení; jakmile přijde zpráva od krále, a bohdá že dobrá, že jim ihned oznámí. –

Zprávu zatím už poslal; ale jsa od Kutnohorských uplacen, poslal takovou, jakou již předtím královští úředníci z Vlašského dvora králi podali. Oněk Kamenický psal o havířích jako o nebezpečných buřičích, a že by třeba Hory Kutné, ten klenot Jeho Milosti a celého Českého království, zmařili a zhubili. Nežli se poslové vrátili, zajel si na Hory a tu pánům v povděk oznámil, co učinil, co se stane, že král na tuto jeho zprávu havíře jistě hrdla odsoudí, ať jen páni těm svým havířům rubáše chystají.

I uchystali, ale nejprve dosti stříbra poděbradskému hejtmanu, a pak tajně třinácte popravních rubášů, bílých, plátěných, starším havířského tovařišstva. Když se vrátil do Poděbrad, přiharcovali poslové z Uher. Přijeli samý večer, a havíři o nich nezvěděli. Nazejtří povolal si hejtman Holého, Ondřeje Němce a Víta Krchňavého. Žádal jich, aby se vypravili na Křivoklát, že tam uhodili na rudu a rádi by zvěděli, co na ní je, tak aby ji prozkoumali, jsouce rud a kamení dobře znalí.

Havíři tak oklamáni, uvěřili, a rozžehnavše se s druhy na brzkou a bohdá již lepší shledanou, vydali se na cestu. Netušili, že se s ostatními juž neshledají, že jejich průvodce veze o nich purkrabí křivoklátskému Uriášův list, že mají na Hrádku býti popraveni, a že proto vzal už s sebou do vozu tři popravní rubáše.

Když ti tři odjeli, dal si hejtman ostatních deset, nevědoucích do té chvíle, co poslové z Uher přivezli, třetího dne zavolati. Bylo záhy zrána, v pátek, jenž byl den po svatém Vavřinci. Starší tovařišstva se divili, proč tak časně je pán volá; snad že právě poslové přijeli. Tak se těšili.

Než neuvedli jich do kanceláře, ale na dvůr před pavlač nesoucí se na třech obloucích zrovna u hejtmanovy kanceláře. A kolem nádvořím, na němž ještě spočíval ranní stín, ale nad nímž se vypínaly věže a střechy zalité již zlatou září srpnového jitra, stáli kolem dokola pacholci, všichni v plné zbroji, s oštěpy v rukou. Bylo jich mnoho.

Starší se zarazili, zvláště když jim nařízeno, aby zůstali tu na dvoře před pavlačí. Dlouho však nečekali. Z kanceláře vystoupil sem Oněk Kamenický z Topic v černém sametovém klobouku s černým pérem a zlatou šňůrou, v černém kabátci i v černých nohavicích; za ním Žďárský, rychtář města Poděbrad, a zámečtí úředníci.

Hejtman drže list v rukou, oznámil přísně havířům, že Jeho Milost král ráčil již svou vůli oznámiti a poručiti, aby všichni, jak tu stojí, i ti, kteří na Křivoklát byli vysláni, byli, jelikož buřiči, na hrdle trestáni.

Horníkům, starým i mladým, ztuhla krev, oněměli; ne leknutím, ale nad tou nepravostí do nebe volající, jak ten hejtman ohavně, lstně s nimi jednal. Pak vykřikl jeden, všichni a křičeli všichni pobouření, jaký je hanebný proradce, tak že stojí ve svém slově, je-li dobrý.

Oněk, chmurný jako mrak, mlčky pokynul; žoldnéři se chopili havířů a odvedli je zpět do ratejny, kde již stáli kati, dva, Sochor, zámecký, a Kolouch, městský, oba se svými holomky. Tam se musili odsouzení obléci v bílé, popravní rubáše, tam k nim přišli také dva kněží, aby je připravili na poslední cestu.

Nedlouho poté, bylo devět hodin ráno, spoutali je, dva a dva, a vedli ze zámku. Kamenický hejtman jel na koni v čele početného zbrojného houfu; s ním kráčel rychtář Žďárský se svými biřici.

Zatím se rozneslo městem, co se v zámku děje, a již veliký shluk lidí sešel se a kráčel za smutným průvodem.

Všichni reptali na rozsudek, ještě více však na hejtmana, a všichni také srdečně litovali ubohých odsouzených, kteří v bílých rubáších, bosi, kráčeli žalostnou cestou. V očích se jim zatmívalo a umíráček zněl jim jako z mlh.

Šli před se jako u hrozném vidění. Strašný ten konec přikvačil tak náhle, tak znenadání. Nikdo z nich na něj ani nepomyslil, neboť je hejtman skoro až do té chvíle utěšoval, že bude dobře.

Za všecko bezpráví ještě smrt! A děti, ubohé děti doma a manželky! Toť by byla ukrutnost! Není možná! Tak se jim v pobouřeném nitru ozývalo. Ale ta pouta, rubáš bílý, ten zvonu hlas. – Ale to vše jistě jen na postrach. Páni je chtějí ztrestati hrůzou smrti. Na místě však, až dojdou, oznámí hejtman milost. Tak pomýšleli, tou poslední jiskřičkou naděje se utěšovali. –

Minuli poděbradský pevný zámek v rovině při Labi, přešli most, minuli Kluk vísku a došli na smutné místo v lukách, mezi obcí polabeckou a klukovskou. Stará hruška rozkládala nad stínadlem veliký svůj koš; šíře ještě rozložitý dub, jenž se nad ní vysoko vypínal. Mocné jeho haluze při spodku nízko se skláněly, skoro až k trávníku.

U toho dubu zarazil průvod, u toho dubu vzkřikl z koně poděbradský hejtman na kata Koloucha:

„Spravuj!“

Jediné to slovo mařilo poslední naději. Již viděli havíři, že nepůjdou nazpátek. Vše kolem, všecko je hrozná pravda, nic není na postrašení. Sem byla poslední cesta, tu je poslední zastavení, a pak – věčnost. –

Hněv potuchl; žal a lítost zkormoutily srdce havířů, a jejich mysl, nechavši prachu pozemského, povznesla se k nebesům. Tam jediné byla spravedlnost. Jako by si řekli, poklekli najednou a jali se z té duše se modliti:

„Bože Otče, kterýž víš a znáš jednoho každého křivdu, rač rosu nebeskou seslati, ať obmyje tuto naši nevinnou krev!“

Pohnutý hlas jejich zněl hlubokým, smutným tichem. Všichni v zástupu byli jati lítostí. I kat Kolouch. Maje v rukou meč už obnažený, mrštil jím pod hrušku a v pohnutí, pobouřen vzkřikl:

„Nebudu spravovati!“

A tak kat Sochor, nemoha hejtmanu, svému pánu, odpírat, vystoupil a konal, co nemilosrdný velitel poroučel.

První poklekl Šimon, starší, pod jednou z mocných větví rozložitého dubu. Vznášela se nad ním jako baldachýn. Jeho zelenavým přísvitem a stínem bleskl se katův meč. Proud krve vysoko vystřikl a zkropil, zalil dubovou větev tak, že z ní jakoby po lijavém dešti rudé krůpěje hojně krápaly. –

Po Šimonovi klekl Pruša, mladší jeho bratr, pak Černý, pak Opat a bratr jeho, všech deset jeden po druhém. Když poslední klesl bezduch do trávy zalité krví, ukázal se náhle na jasném nebi mráček. A ten se úžasně šířil a rostl, až vyrostl v ohromnou černavu, jež zaklopila všecko nebe. Z temna mraků zahřímalo jako Božího hněvu hlas, vichřice vjela rázem do starého dubu, do hruše, zalomcovala jejich korunami, že se jejich haluze zmítaly a prudko se rozšuměly.

Lid na stínadle vzpomněl na modlitbu nebohých havířů, jež sotva dozněla; křižoval se, strachy domů utíkal a všichni vyděšeně opakovali:

„Boží soud! Toť Boží soud!“

„Bůh je vyslyšel! Těch nevinných hlasy vyslyšel!“ –

Sotvaže mrtvé havíře do vykopané jámy zahrabali, strhl se déšť, hrozný, lijavý déšť. Hejtman sám, jak na zámek ujížděl, sklouzl se ve bráně s koněm a povalil. –

Lijavec šuměl celý den, celou noc, a zase den a noc, a tak bez ustání devět dní a devět nocí, v jednom ne ustále, až přeschlí potokové se rozvodnili v řeky, až proudy vod strhaly pole a vymlely rokle kolem Poděbrad a Hor Kutných. –

Tou dobou byla již poprava na Křivoklátě také vykonána. Všichni tři však tam nezahynuli. Vít Krchňavý, když jeho dva druhové byli již sťati, roztrhl sobě vazbu a omráčil kata hrubým kamenem. Pak utekl do lesů a byl zachráněn.


Poprava havířů z kutnohorského dolu na Kaňku

III

Ale ti, kteří tak nespravedlivě a krutě s horníky naložili, nezůstali bez trestu.

Král Vladislav, jenž byl také králem uherským, vrátiv se z Uher zase do Čech, doslechl se od spravedlivých lidí čiré pravdy o tom poděbradském soudě. Jakmile přijel na Hory Kutné, kdež se ve Vlašském dvoře zdržoval, obeslal si poděbradského hejtmana, Oňka Kamenického, vyslechl jej přísně i báňské úředníky. Také Vít Krchňavý, jenž jediný ze svých druhů se zachránil, byl před soud povolán, aby vydal svědectví, jak páni s ubohými horníky nakládali. Oněk Kamenický z Topic a také jiní z úředníků byli na skřipec nataženi, neboť tvrdě zapírali, a tu pan královský hejtman trápení nevydržel. Zemřel na mučení. Také všechny ostatní, kteří měli účastenství v jeho zločinu, stihl spravedlivý trest.

Hory však od té ukrutné popravy nevinných havířů nešly za mnoho let a téměř na mizinu scházely. Na stínadle pak, kde havíři skonali, stala se podivuhodná věc. Na dubě, pod kterým se ta poprava stala, rostly od té doby žaludy divného, neobyčejného tvaru: mělyť podobu havířské kápi. Rostly však jenom na jedné haluzi toho dubu, na té, kterou krev popravených postříkala a která od té doby měla zardělé listí.

Stávalo se, že v čas neúrody nebylo na celém mohutném koši starého dubu ani žaludu, dotčená však větev měla je vždy. Žaludy v podobě havířské kápi staly se vzácnými. Zblízka i zdaleka si pro ně chodili, na památku si je odnášeli, ano do stříbra, do zlata je zasazovali a nosili je jako amulety na hrdlech, domnívajíce se, že jich budou chrániti před kouzly a čáry nebo že jim štěstí přinesou.

Podobné žaludy nerostly nikde, na žádném dubě vyjma dub u vsi Kluku, kolem něhož kutnohorské havíře vedli na popravu. Starý pak dub na stínadlech stál při kostelíku až do druhé polovice osmnáctého století, kdy jej hrozná vichřice vyvrátila a porazila. Mladší jeho druh, u klucké obce, vykopán roku 1842.

 

Zpět na Některé práce Bohuslava Schnircha

Zpět na hlavní stránku

O popravě kutnohorských havířů
Matěj Minide

Poděbradské noviny

„Když tedy těžkosti a křivda nejvyššího u nich dosáhla stupně, ustanovili pevně mezi sebou všichni společně z Hory vytáhnouti a pokudž jim opravdový výslech u krále zjednán nebude, pryč na jiné hory vlastnomocně se odebrati. Z té tedy příčiny srotivše se ve spolek a jak s ženami, dítkami, tak i se vším jich nábytkem léta 1496 dne 7ho července vytáhli jako válečné vojsko pod praporcem horničním v počtu okolo 6000 osob na vrch řečený Spitzberg, mezi Kaňkem a Malínem, kdež se ještě toho dne hlubokými příkopy ohradili tak, sice by v čas potřeby mohli sebe na všecky strany hájiti. Nyní teprv seznali páni horničný, jaké tu nebezpečenství jim hrozí, neb neměli za jiné, než že vesměs vymordováni a město jejich v zříceniny obráceno býti má. Pročež v rychlosti požádali měšťanů čáslavských a kolínských, zvláště pak hejtmana poděbradského, který na místě knížat(myšleno misterberských, synů krále Jiřího a dědiců tehdejšího poděbradského panství, pozn. aut.) zplnomocněn jsa, vůdcem téhož k obraně požádaného žoldnéřstva býti měl. A tak se sešlo společně okolo 4000 lidu ozbrojeného před oné zákopy na den 12tého července, právě když se rozednívati počalo. Havíři slyšíce hluk a hlahol jak od Čáslavi tak od Kolína přicházejícího lidu, jakož i zběh veliký od Kutné Hory spatříce, uzavřeli mezi sebou, že se dříve zbraně nechopí, dokud by se jim dříve příčiny nedalo, zvláště pak když i hejtmana poděbradského, jehož dobře znali zvůli. (poděbradským hejtmanem byl Oněk Kamenický z Popic – pozn. aut.). Tedy jsa té naděje, že on snad sebou promluviti nechá, stížnost jejich uváží a skrze knížata u krále snadnější přístup jim vyjedná.

Když tedy hejtman již před samé zákopy se postavil, vyšli proti němu těch 13 starších, jejichžto jména jsou: 1. Šimon starší, 2. Průša, oba bratři, 3. Černý, 4. Hloušek Hána, 5. Duchek, 6. Málek, 7. Kužel, 8. W. Opat, 9. Viktorin, bratři, 10. Klad, 11. Holej Želvův, 12. Ondřej Němcův, 13. Vít Kehnavý. Z jichžto Opat řečníka zastávaje, takto jménem všech pokorně promluvil: „Slyš, hejtmane, nám se od našich představených již od dávna křivda děje při rudách a my nežádáme žádného krveprolití, jedině bychom mohli slyšeni a rozsouzení býti u krále Vladislava a protož také žádné zbraně se nechápeme, aniž chceme.“ „Když tomu tedy tak jest, jak pravíte“, řekl hejtman „tedy pojďte se mnou na Poděbrady a já vám, čehož žádati budete, u krále vyjednám a opatřím.“ „Hejtmane“, zase Opat, „my se bojíme o hrdlo“. „Nic se vám hrdlům vašim státi nemá, pojďte jen bezpečně“. Nato jim od něho jakožto rytíře dané slovo, hned se ostatek spokojili a celé to ležení nazpět až do tohož přislíbeného vyjednání odebralo, dělníci šli ovšem s hejtmanem, ale avšak předce jen s bázní a nedůvěrou, neb 8 z nich bylo z panství poděbradského, a sice z Velimě a Piňova a Kell, protož jej dobře znali, a že se o hrdlo bojí, jemu předhazovali.

Přijdouc tedy na Poděbrady, vykázal jim hejtman jistou jistbu neb místo, kde čeleď zámecká k jídlu se scházívala a tu nyní kancelář důchodenský. Zde byli ihned řádně potravou zaopatřeni, vazby nedostali žádné i také mohli svobodně po zámku choditi, neb tehdy byl ustavičně most zdvižený a vrátný žádného, jež povolení pana purkrabí ani do města vypustiti nesměl. Třetího dne, totiž 15ho července držel pan hejtman jen kratičký naoko výslech, slíbiv, že ihned dva jezdce schválně ku králi do Uher vypraví, správu toho písemně dá, by jen zatím trpělivě osudku čekali. Penězi porušen, udal jich za lid bouřlivý a obecnému dobrému nebezpečný, předkládaje králi onu píseň a při tom provedenou opovážlivost, též vypodobnil zkázu Malína, představujíc, že tak podobně nyní i Hoře Kutný, kteráž jest klenot království českého státi se mělo, přitom žádaje, by král pro obecné dobré povolil jich skliditi. Král na toto představený, ihned ortel smrti podepsal, však ale sotva že jezdcové odjeli, toho pykati počal, předkládaje v mysli sobě, zdaliž pak se jim předce jen křivda nečiní? A zdaž nespravedlivě odstraněni nebudou? Dále uvažoval, že jen toliko samé představené jakožto žalující, ne pak jakožto obviněné slyšel. I umínil sobě na den 10ho srpna nenadále Prahu navštíviti a mimo jinších také i tuto důležitost opravdově a bezelstí vyšetřiti. V tom pak času, co oni jízdní cestu ku králi sem i tam konali, jel pan hejtman soukromí na Horu Kutnou a tam srozuměv se s pány, nechal ihned šaty neb oděv popravní dle havířského způsobu pro ně zhotoviti a sobě na Poděbrady dodati. Byliť jsou sukně mužské z plátna bílého a černé burety na hlavy na způsob kvadrátu, obuv žádná a hrdlo k obnažení připravené.

Zatím poslové dne 5ho srpna byli s odpovědí již na Poděbradech, pročež pan hejtman, ihned v rychlosti předvolal Holého Želvu, Ondřeje Němců a Víta Kehnavýho, těm kázal na cestu se vydati, praví, že jich na Křivoklátě k zkoušení tamních rud – jakožto znatelův zapotřebí jest, aby tím na žádnou lest mysliti příčiny neměli. Dal jim dostatečnou zásobu peněz, též vozku, který jich k tamnímu hejtmanovi doprovodil. A tak v pondělí 6ho vyjeli z Poděbrad, majíce psaní – však i také potají popravní oděv s sebou. Ve středu dne 8ho hejtman psaní přečta, ničeho nezjevil, nobrž mlče, na čtvrtek jich k popravě chystal.

Na Poděbradech pak v pátek, jenž i byl den po svatém Vavřinci léta Páně 1496 dne 11ho srpna, když se rozednívati počalo, nechal pan hejtman ostatních deset předvolat, a sice ne do kanceláře svého, nobrž v ta místa, kdež nyní před příbytkem sirotčenským studnice se nachází, neb za času zámku starého byly tu, kde nyní první pokoj nyní stojí, tři oblouky klenuté a nad nimi pavlač, kdež hejtman na stolici sedě, ortel smrti přestupníkům hlásati nechal, sám pak první hůl zlomil, jim před nohy dolů hodil. Tuto se patrně vyvracuje omylný nápis na čele kostelním, kdež se praví, že je dal stít vývoda minstrbergský, což tento spis ještě dále průvodně dokáže. Toto samé když takovým spůsobem ubohým havířům hlásáno bylo, velice se ulekli a pravili: „Ó, ty zrádný, nešlechetný hejtmane, kterak jsi sliboval, že se nám nic hrdlům státi nemá a selhal jsi“. Z toho tedy místa vedeni byli zase do pravené jistby, kdež v oděv popravní se obléci jim bylo nařízeno, dva kati, totiž Kolouch městský a Sochor zámecký s jejich holomkami, jakož i pan Žďárský, městský rychtář s jeho žoldnéři byli tu již také přítomni.

V hodinu 9tou byli tedy ubozí, jsouc jedni k druhým pevně svázáni provazami, skrze katy a jich holomky ze zámku vyvedeni, hejtman, sedě na koni, též pacholek jeho, pan Žďárský, pak jeho žoldnéři toliko pěšky je za most vyprovázeli. Na té cestě nebylo nic jiného slyšeti, než toliko: „Ty zrádný a nešlechetný hejtmane“, též hlasité žehrání zde veškerého zástupu shromážděného městského lidu. Za městem bylo místečko mezi obcí Polabeckou a Klukovskou, které samotné městu patřilo a za veřejná stínadla se potřebovalo. Stál tu dub vysoký a rozložitý, jehožto větve blíže země se klonily, též i hruškovitý jemu v velikosti skoro podobný strom. Když pak tu již pohotově stáli, myslíce, že snad jich hejtman jen toliko hrůzou zastrašiti míní, zahřměl rozkaz na kata Koloucha: „Spravuj!“ Tu tedy havíři pozdvihnouce očí svých k nebi, počali se všichni jedním hlasem modliti: „Bože, Otče, který víš a znáš jednoho každého křivdu, rač ty rosu nebeskou seslati, ať naši nevinnou krev ze země smeje.“ To slyšíc kat Kolouch, maje již meč obnažený, mrštil ním pod hrušku, vzkřikl: „Nebudu spravovati!“ A tak kat Sochor, nemoha odpírati, k popravě vystoupil. První z nich, totiž Šimon starší, klekl pod jednu toho dubu rozložitou větví a byl hned jednou ranou tak dobře sklizen, že hlava daleko od těla odskočila, krev pak do vejšky tak proudně lítala, že celá ta větev, naskrze co od lijavého deště skropená, dolů krůpěje vracela. Po něm bratr jeho Průša mladší – však ale již od větve o něco dále, třetí pak Černý, když již klekna ránu dostati měl, strhl se křik, neboť se ukázali dva jízdní, co v běhu předkem od Polabce, oni šátkem bílým točíce “Zastavte!“ silným hlasem volali. Ti přijedouce ihned jménem krále popravu zastavili, z čehož hejtman nemálo se poděsiv velice byl zastrašen. „Pojďte tedy zpět, máte milost.“, pravil hejtman, chtě se pryč ubírati. „Ne tak, hejtmane“, pravili oni, „dokonej, čehož si začal, neb my sme přísahli všichni za jednoho a jeden za všechny, protož také tu milost nepřijímáme“. Hejtman tedy nevěda sobě rady, kázal ostatní postínati.

Příčina toho královského vyslání byla následující: hejtman křivoklátský, když oné tři katovi vyvésti a stínati poručil, nebyl pán přítomen, toliko kat jediný, neboť se to mělo u veliké tajnosti státi, pročež když Holej Želvův a Ondřej Němcův již skutečně klesli, Vít Kehnavý rozdrhl sobě vazbu a chopiv tu ležící hrubý kámen, katu v čelo vrazil, jej omráčil a ve všem tak, jak ustrojen byl, přímo ku Praze utíkal. Tuto se věděti má, že časův těch, kdo se katu ubránil, již více ani odpraven, tím méně od koho stíhán neb zadržen býti směl. A tak na ten samotný způsob Vít Kehnavý bez vší zástavy až na hrad pražský doběhl. Právě tu chvíli jede král a slyše od lidu i samotný též od Víta přehrozný křik, nechal zastaviti a jej, co by se s ním bylo stalo, tázati. Seznav pak, hned pojma Víta na síň královskou a vyslechna řeč, vyslal oné dva jezdce na Poděbrady popravu ihned zastaviti, jeho pak u sebe podržel, by když on skrze ten pád na Horách Kutných soud osadí, každého osobně jmenovati a pravdu do očí mluviti mohl.

Toho roku 1496 jakž spisovatelé jednosvorně líčí, bylo sucho veliké, takže na začátku máje měsíce žádný déšť nesprchl, země na mnoha místech hluboce se pukala, řeky, potoky, ba i studně skoro docela vyschly. Však divná věc, sotvaže ti odpravení havíři do již připravené jámy vházeni, z hlínou zahrabáni byli, strhl se přenáramný déšť, takže s velikou těžkostí tu přítomní do jich domovů se dostati mohli. I sám hejtman, jedouc přes most, s koněm se sklouzl a povalil. Trval pak ten příval 9 dnů a nocí, takže opět veliké rozvodnění z toho povstalo a země česká znamenitou trpěla škodu.

Velice zarmoutil se král, když vyslaní jeho z Poděbrad se vracujíc, ouplnou té popravy přinesli zprávu, a poněvadž od Víta se skutečně dopídil pravdy, tedy hned dne 6ho, tj. 17ho srpna vyjel do Hory Kutné, kamž také oba hejtmany, jak z Křivoklátu, tak také poděbradského k soudu potáhl, a tak na druhý den, když všecky představené tu spatřil, kázal Vítu mluviti, což celé dva dny trvalo, a jsa o křivdě té i oklamání sebe samého zcela přesvědčen, poručil je dne třetího na skřipce jednoho po druhém, jakož i zpěváka Kmocha táhnouti, nejposléze pak pana hejtmana poděbradského, poněvadž jej těžce oklamal, i knížat svých v té tak veliké důležitosti nezpravil. Žádný z nich to tak přehrozné mučení nevydržel, všickni téměř životy ztratili. A poněvadž pak knížata v tom samém roku s králem na Poděbradech onen frejmark docela uzavřeli, tedy hned 1497 on Vladislav, jakožto již pán poděbradský, za časů živobytí svého žádného více nevzal hejtmana, až zase za Ferdinanda I. 1526, tj. po 20ti letech nachází se pán Pavel Vlaský ze Syonu, hejtman na Poděbradech.

Že hned ku konci té tak žalostné popravy déšť hojný za prosbu těch havířů spadl, bylo ovšem podivné každému, více pak ale vzbudily pozornost všech zpytatelů na oné zkrvavené větvi urostlé žaludy, které se jen pouze na té jediné větvi ukázaly a spůsob oděvu havířského neb lépe říci, celého bez hlavy havíře velmi patrně vypodobnily. To se doneslo hned do Hory Kutné, Prahy a jiných dalekých měst, pročež jak poděbradští, tak i horníci nechali příběh ten pro paměť vyobraziti a prozatím v domech rádních chovati, posléz pak v roku 1514 jistý pražský měšťan Ondřej Prachovec s povolením města i krále Vladislava na tom samém místě kapli pod jménem Nanebevzetí Panny Marie na svůj vlastní náklad vystavěl a měšťanům daroval, kterýžto list založený v domě radním až podnes zavěšený se nachází.

Zároveň s tím kostelem vystavěl se tu též domeček pro opatrovníka téhož dubu, z kteréhož větve žaludy jak do Vídně, Berlína a jinam daleko každoročně se zasýlaly. Sám pak strom v roce 1782 byl jako již pádem hrozící poražen a roku 1818 zase jiný, z těch samých žaludů pošlý, na to místo vsazen. Kosti těch havířů byly po pravé straně oltáře ve schválně k tomu zhotovené truhlici složené, v roku pak 1782 hned tu vedle pod dlažbu zase zakopané.“

 

 

Zpět na Některé práce Bohuslava Schnircha

Zpět na hlavní stránku

 

Vyprávění o Havířském kostelíčku, zvonici a bývalém hřbitově
Jana Hrabětová
Polabské muzeum Poděbrady

Vůbec první zmínku o kostelíčku uvádí ve svých Pamětech Mikuláš Dačický z Heslova k roku 1517. „Starší havířští (příslušníci havířské samosprávy, pozn.aut.) hor stříbrných na Horách Kutnách dali udělati kostelík ke cti a chvále Pána Boha na památku těch havířů u Poděbrad, na tom místě, kde stínáni byli a pouť tam činíce kalich tam darovali“. Darovaný kalich s paténou, nepochybně stříbrný, byl přes dramatické osudy kostelíčka za třicetileté války uchován až do roku 1793, kdy byl kostelíček josefínským nařízením jako řada dalších v kraji zrušen a podle Jana Hellicha kalich pak prodán se 7 zlatými a stříbrnými mincemi (obětina od sošky P.Marie), cínovými svícny a dalšími cennějšími předměty pro válečné účely za napoleonských válek.

Původní kostelíček z počátku 16. století byl nejspíše dřevěný se zděným presbytářem a malou sanktusovou vížkou. Do té totiž kutnohorští měšťané věnovali ještě zvonek, ulitý v roce 1518 známým kutnohorským zvonařem Jakubem Ptáčkem. I tento zvonek byl rekvírován, ale až mnohem později, v roce 1918. (Prý k tomu došlo omylem, když v letopočtu 5 bylo čteno jako 7 a k válečným účelům se zabíraly zvony až z 18. století.)

Jako dřevěný je kostelíček uváděn také v soupisu panství z roku 1682 a tak ho také vidíme na dosti nevěrohodné kolorované rytině dubu z 18. století, uložené v muzejních sbírkách. Jisté je, že kostelík byl těžce poškozen za třicetileté války. V té době, po krvavých událostech v Nymburce dne 17. srpna 1634, odtáhli Sasové podle labského břehu na Poděbrady. Zastavili se na Zámostí, kde si udělali „šance“ a město se zachránilo jen díky velikému výpalnému, které Sasům muselo zaplatit. Vykradený a pobořený kostelík, v němž Sasové měli stáje, zůstal pak po mnoho let opuštěný. Jakmile se poválečné poměry uklidnily, začali se poděbradští občané starat o obnovu kostelíka. V roce 1651 si také zvolili nové zádušní úředníky, aby se starali o důchody kostelíčka, přijímání milodarů a vymáhání odkazů. S prostředky takto získanými se teprve mohli pustit do přestavby. V počátku roku 1665 požádal děkan Teschek konzistoř o povolení ke znovuzřízení kaple za mostem a už 11. září 1666 mohl být přestavěný kostelíček znovu vysvěcen a předán veřejnosti.

Místo staré dřevěné stavby byla k presbytáři přistavěna místním zedníkem Březanským nová loď z kamene a kostelík dostal podobu, známou z rytiny v díle „Der Elbstrom“ z roku 1843. Dle zprávy v soupisu panství z roku 1682 byly při této příležitosti uloženy ostatky popravených havířů do výklenku ve zdi po pravé straně oltáře. Do inventáře kostelíčka opět přispěla řada kutnohorských měšťanů bohoslužebným náčiním, mešními rouchy a pravděpodobně i dvěma olejovými obrazy s výjevem popravy kutnohorských havířů. Od stejných dárců mohly být i dvě polychromované plastiky klečících horníků, které byly umístěny na konzolách v triumfálním oblouku. Větší obraz, olejová malba na plátně v jednoduchém černém rámu, představuje stínání havířů v Poděbradech a na Křivoklátě a je provázen v ploše obrazu vysvětlujícím textem. Dle údajů na zadní straně byl opravován v letech 1721 a 1781. Druhý menší obraz se stejným výjevem, ale bez královského posla, byl bohužel neznámými vandaly někdy v zimě 1973–1974 z rámu vyříznut a ukraden. Třetí stejný výjev ještě menších rozměrů, související s votivní deskou byl původně na radnici, později vystaven v muzeu. Scéna popravy havířů bývala v 16. a 17. století často zobrazována na průčelích kutnohorských domů i na obrazech, uchovávaných v mnoha domácnostech tamních měšťanů. Objevovala se i v kancionálech literátských kůrů v kostelech na Kutnohorsku. Tuto scénu nakonec vymaloval v roce 1784 na průčelí kostelíčka poděbradský malíř samouk Karel Smrkovský.

Od roku 1666 se havířský kostelíček opět stal součástí církevního života města. Bohoslužby se tu konávaly vždy poslední sobotu v měsíci a kolem svátku Nanebevzetí Panny Marie býval vyhledávaným poutním místem pro široké okolí. Občas do inventáře přispěli penězi nebo dary zbožní sousedé a o tom, co se v kostelíku nacházelo kolem roku 1767 vypovídá i nejstarší zachovaný inventář. V roce 1779 se kostelíčka dotklo první josefínské nařízení o rušení kostnic. Výklenek u oltáře musel být zazděn a kosti popravených havířů zakopány v těch místech pod podlahou (podle Minidovy kroniky pod práh dveří). Mnohem horší důsledky mělo další josefinské nařízení, aby byl havířský kostelík stejně jako několik dalších na panství jako nepotřebný zrušen a zkonfiskován ve prospěch náboženského fondu. Prodán měl být i veškerý inventář. S dražbou se nespěchalo a došlo k ní až v roce 1786. Většinu zařízení si stejně rozebrali jen poděbradští sousedé. Dohodli se také a pověřili staršího rychtáře a konšela F.A.Klofce, aby jejich jménem koupil celý kostelík se zvonicí, poustevnou a zahradou za sumu 365 zlatých. Do gruntovní knihy byl pak připsán městu jako hřbitovní kaple. Rovněž zvony z kostelíčka, určené už pro jiný kostel, se podařilo vrchnímu panství Bayerweckovi zachránit, uložit v zámku a pak vrátit zpět. Postupně se do kostelíčka navrátila i většina vydražených věcí.

Současně byl také původní prostý oltář nahrazen novým, koupeným ze zrušeného kostela v Toušeni. Součástí přivezeného barokního oltáře byl obraz P.Marie, umístěný mezi dvěmi dvojicemi sloupů, už tehdy dosti zašlý. V roce 1840 namaloval místo něj nový mariánský obraz poděbradský lékárník Emanuel Hellich, bratr známého malíře Josefa Vojtěcha Hellicha. Po dvaceti letech byl i Hellichův obraz vyměněn za jiný od malíře Antonína Nievelta. Vyměněné obrazy byly uchovávány na kostelní kruchtě a později dočasně uloženy v poděbradském muzeu. Původní starý oltář byl z kostelíčka přenesen do bývalého Paroubkova chudobince a po jeho zrušení se zbytky oltáře odstěhovaly do zámecké kaple. V padesátých letech minulého století stopy po něm mizí. Kolem poloviny 18. století se v interiéru kromě hlavního oltáře nacházely ještě čtyři oltáře postranní.

Na počátku 19. století byl kostelíček vyloupen, zmizely všechny cennější věci z cínu a prádlo. Tato krádež se stala patrně hlavním důvodem k dalším úpravám vnitřku. Při přestavbě v roce 1804 byly zrušeny dva postranní oltáře a zůstaly zachovány jen dva – sv.Jana Nepomuckého a sv. Václava. Před zloději zůstal uchráněn měděný pozlacený kalich s paténou a ciboriem, dvě plechové postříbřené lampy a tři lampy visací, měděný kotlík na svěcenou vodu čtyři svícny velké a dva malé. Vedle oltáře sv. Václava byla na zeď zavěšena soška P.Marie s Ježíškem, na kterou bohaté poděbradské měšťanky šily garderobu z drahých látek a dracounů. Na oltář sv.Jana Nepomuckého věnoval zdejší měšťan Jahoda velmi pěkný model světcova náhrobku z chrámu sv. Víta, který  je dnes považován za jeden z původních modelů nebo jeho kopii.

Naposledy byl kostelíček přestavěn v roce 1860. O přestavbu se postarala městská rada, především tehdejší purkmistr Eduard Hoffmann, který krátce předtím nechal nakreslit stávající stav poděbradským stavitelem Josefem Kalousem. Zdi lodě byly pak zvýšeny o více než půl metru, okna i hlavní vchod nově uzavřeny hrotitými oblouky, na nové krovy místo šindele dána břidlice a pořízena nová sanktusová vížka. Téměř neznatelný obraz popravy od Karla Smrkovského na jižním průčelí byl nahrazen novým malovaným pamětním nápisem a na kruchtu pořízeny nové varhany.

S blížícím se čtyřstým výročím popravy kutnohorských havířů uvažovalo město o dalším zvelebení památky. V březnu 1893 se v Poděbradech ustavil „Spolek pro dostavění a úpravu kostelíčka P. Marie za mostem“. Předsedou spolku byl zvolen Eduard Šebor a protektorem se stal tehdejší starosta Jan Hellich. Ten také využil úzkých kontaktů s tvůrcem pomníku krále Jiřího, sochařem Bohuslavem Schnirchem a zapojil ho do obnovy kostelíčka. Schnirch ochotně navrhl dekorativní novogotické průčelí z pískovce s pěkným tympanonem, znázorňujícím nanebevzetí Panny Marie.

Kamenické a sochařské práce provedl pod Schnirchovým dohledem poděbradský kameník a sochař Josef Havlíček. Figurální práce na tympanonu byly zadány pražskému sochaři F. Horákovi, nové dveře vyrobil místní umělecký truhlář Jan Báša a opatřil je stylovým kováním od pražské firmy Kapucián. K vymalování vnitřku byli pozváni bratři Krátcí z Kolína a z Hellichova podnětu provedl akademický malíř prof. Adolf Liebscher návrhy na vitráže do šesti oken. V lodi jsou zobrazeni patroni sv. Václav a sv. Ludmila, sv. Prokop a sv. Alžběta, v presbytáři pak sv. Barbora a modlící se horník. Vitráže zhotovila firma Pazdera Praha. Takto dokončený kostelíček byl slavnostně předán věřícím 13. září 1896, necelý měsíc po odhalení sochy krále Jiřího na poděbradském náměstí.

Na úpravách kostelíčka se však pracovalo i v následujících letech. V roce 1906 byla do obejktu zavedena elektřina, pořízen nový lustr a nástěnná světla, v následujícím roce pokračováno v úpravách vnitřku a zhotoven nový kazetový strop. Tehdy byla požádána pražská křesťanská akademie o spolupráci. Spolku vyhověla a vyslala do Poděbrad profesora uměleckoprůmyslové školy Josefa Kastnera, aby posoudil interiér a navrhl jeho konečnou podobu. Kastenrův návrh na hlavní oltář měl podobu trojkřídlé archy ze 16. století s motivem Nanebevzetí P.Marie. Novou kazatelnu navrhl s reliéfy čtyř evangelistů a provedl i návrhy na lavice. Kastnerovy předlohy na dekoraci stěn a stropu později realizoval poděbradský malíř Jaroslav Štěchovský.

Během necelého roku Josef Kastner se svými žáky zhotovil oltář i kazatelnu a získal za tuto práci ocenění na výstavě obchodní a živnostenské komory na pražském výstavišti. Slavnostního znovuotevření a vysvěcení kostelíčka 12. září 1909, provedeného královéhradeckým světícím biskupem Josefem Doubravou, se zúčastnilo veliké množství lidu z města i širokého okolí. Celkové náklady na poslední úpravy kostelíčka od roku 1896 činily poměrně velkou sumu – skoro 23 tisíc korun. Dodatečně byly ve dvacátých letech minulého století pořízeny ještě dva malé zvony náhradou za staré, zrekvírované za I. světové války. Poslední větší akcí spolku bylo v roce 1934 pořízení nových modřínových lavic od kutnohorské firmy Charvát a oprava bočních oltářů. Mimo to byl inventář kostelíčka postupně doplňován o další paramenty a dary větší či menší hodnoty.

V roce 1921 požádala nově založená církev československá obecní zastupitelstvo o propůjčení kostelíčka k bohoslužbám a bylo jí vyhověno. Do roku 1937, než byl dostavěn nový Husův sbor, se tu konaly obojí bohoslužby. Pak tu byly jen občas bohoslužby katolické, v květnu sobotní májové pobožnosti a každoročně koncem srpna kolem svátku Nanebevzetí P.Marie slavnostní poutní mše. Mimoto býval kostelíček v letní sezóně pravidelně otvírán pro veřejnost vždy o sobotách a nedělích a to až do roku 1964, kdy došlo k jeho odsvěcení. Tehdejší městský národní výbor při té příležitosti předal hospodářskou smlouvou část liturgických věcí a textilií do poděbradského muzea (mj. monstranci, dva kalichy a dalších asi čtyřicet předmětů). V roce 1990 v souvislosti s celkovou rekonstrukcí kostelíčka a po několikerém vykradení, převzalo Polabské muzeum k dočasnému uložení ještě 29 plastik, 12 obrazů včetně barvotisků, tři křesla a komodu ze sakristie, dvě věčná světla, dva církevní praporce, 34 oltářních svícnů a přes 70 dalších předmětů z původního kostelního inventáře.

Kolem kostelíčka se začalo také už dávno pohřbívat. Své zemřelé sem ukládali nejen lidé z přifařených obcí za Labem – z Kluku, Polabce a Přední Lhoty, ale i ze Zámostí a dokonce tu mělo hroby i několik rodin z města. Rozsah hřbitova, překračující nynější cestu směrem k západu, je místy patrný dodnes a náhrobní desky byly osazeny i na zdi kostelíčka. Stará dřevěná ohrada byla po zrušení hřbitova v roce 1866 nahrazena živým plotem.

Milčický rychtář Vavák ve svých Pamětech nám zachoval k tomuto hřbitovu barvitý obrázek místních náboženských poměrů z doby, kdy Josef II. vydal v roce 1783 toleranční patent. „V Kluku zemřel dne 10. února r. 1783 pastýř Jan Jindrák, předtím slouha v Polabci, ve věku 46 let, který měl být pohřben u kostelíčka P. Marie. Týž použil svobody víry povolené cís. Josefem II. a přestoupil k víře evangelické. Když ho přátelé k pohřbu doprovázeli, sběhlo se z Poděbrad množství katolického lidu ke kostelíčku, zvláště žen, které dveře zastoupily a těm bludným bratřím vejíti a toho rouhače pohřbíti dáti nechtěly. Pravily, že není hoden, aby tu ležel mezi těmi, které vždy proklínal a aby těmi dveřmi měl být nesen, kterými živ jsa, nikdy nechodil. Byly volny ho dát pohřbíti v koutě hřbitova, kde hrob byl vyházený, aby však k tomu cíli plaňkový plot si vybořili a tudy jej do hrobu dali a svou přítomností hřbitov neznesvěcovali. Dozvěděv se o této bouři p. vrchní Jan Josef Bayerweck, poslal tam pana listovního s rozkazem, aby ženy se neprotivily a ničeho nezačínaly a tělo klidně pohřbíti nechaly. Na základě této intervence evangelíci vytáhli máry ze zvonice a na hřbitov je nésti chtěli.

Ženy jim však máry vydati nechtěly, a tak při té tahanici máry roztrhly. Evangelíci tím do rozpaků nepřišli, použili vlastních holí, které pod rakev podstrčili a tak ji odnesli násilně ke hrobu a pohřbili. Ostatní hosté pohřební, nemohouce se prodrati kordonem žen, postavili se před plotem a tak zesnulému s hrozným hlaholem šťastnou cestu do věčnosti přáli. Vzpoura žen byla úředně vyšetřována a bylo povoláno na 200 účastnic k zodpovědnosti do zámku. Když byly tázány, proč zbraňovaly slouhu na hřbitově pohřbíti, jedna z nich Anna Peková osmělila se takto pověděti: „ Milostivý pane, ten krchov je náš městský, od našich předků k tomu kostelíku přikoupený a v zámku zaplacený, my vesnické lidi katolické na něj z lásky přijímáme, ale jakž jsme tam toho šelmu přijmout mohly, který jak živ rouhačem a tupičem všech křesťanských řádů a katolických lidí nepřítel, do téhož kostela nikdy nechodil, v nemoci své sám mluvil, že on u tý cikánky ležet nechce (tak P.Marii nazýval), katolíka žádného jináč nepojmenoval nežli šelmou a zatracencem, kněžstvo naše vždy proklínal a tupil a tak proto samé, poněvač on podle patentů aspoň se nedržel a živ nebyl a vždy mu všecko prošlo, tehdy proč bychom i my, majíce velikou příčinu z meze nevystoupily? Nechť to kdo chce pováží a nechť nás kdo chce trestá, pokudž jsme trestu zasloužily, dáváme se volny, ale proč on nebyl dříve trestán?

Tyto a podobné řeči i od jiných dal pan krajský hejtman sepsati, aby zprávu podal guberniu, protože tam evangelíci žalobu podali.“


Jak celá tato rebelie skončila není známo, snad jen domluvou a rozjitřené náboženské poměry se časem uklidnily. Posledním, kdo byl na hřbitově u havířského kostelíčka pohřben, byl mladý švec František Rovný, který si z války v roce 1866 přinesl plicní nemoc a brzy na ni zemřel. Připomínala ho malá náhrobní deska, osazená poblíž zákristie. Časem hřbitov zpustnul, náhrobky pomalu mizely a nakonec bylo celé prostranství parkově upraveno.

Součástí areálu havířského kostelíčka je dodnes také zvonice, jeden z mála zachovaných objektů tohoto druhu v celém kraji. Malá dřevěná zvonička v těchto místech se připomíná už v roce 1615 a ta pravděpodobně vzala za své během třicetileté války. V roce 1675 poděbradský měšťan Martin Rynda a jeho zbožná manželka Anna věnovaly nemalý obnos nejen na obnovení kostelního inventáře, ale i na novou zvonici a na dva zvony do ní. Asi v té době dostala patrová hranolová stavbička s jehlanovou stříškou podobu, která se dochovala na rytině z roku 1843. Spodní část do výše prvního patra byla hrázděná, což je jediný případ, kdy hrázdění u nás bylo použito jako základní nosná část stavby. Patro, skrývající trámovou stolici s jedním zvonem z roku 1622 a druhým o něco mladším, bylo bedněné a vcházelo se do něj z průčelí po vnějším dřevěném schodišti. Oba zvony byly zrekvírovány k válečným účelům v roce 1918. Zanedlouho na to však zvonici stihla daleko větší pohroma. Dne 4. srpna 1921 v časných ranních hodinách za veliké vichřice uhodil blesk do vysokého topolu v těsném sousedství a sjel i do zvonice, jejíž horní dřevěné patro se ihned ocitlo v plamenech. Než došlo k hašení zůstalo jen zděné přízemí.

Zvonice byla pojištěna jen symbolicky a pojistka by pokryla sotva čtvrtinu nákladů na její opravu. A tak se město až po delším váhání nakonec odhodlalo zvoničku obnovit. Významně k tomu přispěla podpora a peníze od památkového úřadu i od ministerstva školství. Zvonice byla ještě v tom roce opravena, ale žádné zvony se do ní už nevrátily. Protože v původní zvoničce bylo počítáno s malou komůrkou pro zvoníka, nabídla i nyní obec ubytování jedné chudé rodině. Ve zvonici se bydlelo až do poloviny minulého století a když zemřela poslední obyvatelka, zůstala komůrka prázdná. Zvonice se na dlouhá léta uzavřela a jen opatřila proti vandalům.  S celkovou památkovou opravou se začalo až v posledních letech, kdy byla mimo jiné vyměněna šindelová střecha a zhotoveno nové dřevěné schodiště. V květnu 2011 byla  tato ojedinělá stavbička, zasazená do malebného zákoutí u havířského kostelíčka, vůbec poprvé zpřístupněna veřejnosti.

 

 

 

Krutý osud kutnohorských havířů: Místo vděku přišla smrt!
Helena Stejskalová
21.5.2016

„Zaručuji vám beztrestnost,“ slibuje poděbradský hejtman Otík Kamýcký vůdcům havířské vzpoury. Nic netušící vzbouřenci mu sednou na lep. S nadějí na spravedlnost vyrážejí kutnohorští na poděbradský hrad. Sotva přijdou, past sklapne. Čeká je zatčení, mučení a smrt.
Český král Václav II. (1271–1305) vydává roku 1300 královské horní právo, zákoník, který určuje pravidla důlního podnikání. Dobře totiž ví, že i když mu patří nerostné bohatství celé země, sám není schopen financovat těžbu ze státní pokladny. Proto vznikají těžařská společenství. Podle zákoníku náleží panovníkovi z jejich činnosti takzvaná urbura, podíl jedné osminy ze zisku. Stejná situace panuje v Čechách i na konci 15. století. Pozemky, kde se v Kutné Hoře těží, patří tehdy pražské kapitule a klášteru v Sedlci. Proto má z dolování tučný podíl i církev. Tím, kdo se na těžbě nejvíc obohacuje, ale není král ani církev, nýbrž těžaři. Jejich rukama proteče většina zisků a chtějí stále víc. Český král Vladislav Jagellonský (1456–1516) ovšem není tak silnou osobností, aby dokázal ziskuchtivé těžaře udržet pod kontrolou. Roku 1490 navíc přesidluje do Budína.

Podvádí s vytěženou rudou

Nejvíce ale nenasytnými praktikami důlních podnikatelů trpí havíři. Povrchové žíly už jsou vytěženy. „Když současně bylo třeba rudu těžit ze stále větší hloubky, šlechtická správa dolů, aby si zachovala neoprávněné zisky, zvyšovala vykořisťování námezdně pracujících havířů,“ píše český historik Zdeněk Kárník (1931–2011). Havíři dobře vědí, že pro mnohé těžaře znamená jejich podnikání „malou domů“. Proto se začínají bouřit. „Léta 1494., v sobotu po památce svatého Jiljí (6. září) havíř řečený Opat mluvil z opilství, že pan Michal z Vrchovišť, hofmistr horní na Horách Kutných, zrádně a nešlechetně činí při těch horách, pročež vzat byl do vězení na rozkaz pánů šepmistrů (konšelů-radních),“ uvádí ve svých pamětech Mikuláš Dačický z Heslova. Jeden z havířů skutečně obviní Michala z Vrchovišť z podvodů. Tvrdí, že si část rudy přivlastňuje, má úkryt na její nelegální zpracování a tím okrádá královskou pokladnu. 6. září 1494 je havíř proto zatčen.

Uplatí vzbouřence pivem

Jeho druhové si to ale nenechají líbit. O dva dny později už dav havířů míří ke kutnohorské radnici. „Pokud ho nepropustíte, osvobodíme ho násilím,“ vyhrožují radním. Kutnohorští konšelé se nakonec usnesou, aby havíři přišli se svými stížnostmi do Vlašského dvora. 14. září 1494 havíři dorazí. Jsou ozbrojení. Chvíli proto trvá, než se pánům povede je donutit, aby odešli na hřbitov sv. Barbory. Aby byl klid, koupí jim dokonce na cestu několik sudů piva. Na hřbitově pak vzbouřenci přečtou svoji petici. Do jednání mezi nimi a radnicí se vloží kutnohorský arciděkan Slavomír Zrůbek. Právě jeho zásluhou dojde ke kompromisu. Havíři se nedopustí násilí a Michal z Vrchovišť na oplátku bude zbaven funkce hofmistra.

Proradná lest končí smrtí

Ovšem odchod jednoho z podvodníků situaci nevyřeší. Pořád je dost těch, kteří se obohacují na úkor státu. Havířům o necelé dva roky znovu dojde trpělivost. Ozbrojení přicházejí 13. července 1496 na vrch Špimberk u hornické osady Kaňk. Tentokrát už jsou o poznání ostřejší, znovu mají zbraně a žádají rovnou audienci u krále. Na kopci jich táboří na 6 tisíc. Jenže kutnohorští na ně pošlou svoji ozbrojenou hotovost. Přidají se i vojáci poděbradského hejtmana Otíka Kamýckého z Tropčic, který havířům slíbí beztrestnost. Nikdo z nich ale netuší, že jde o lest. Na poděbradský hrad se vypraví 13 havířských vůdců k jednání. Kamýcký je nechává zatknout a krále Vladislava Jagellonského žádá o jejich potrestání. Panovník mu vyhoví. Deset je popraveno 5. srpna 1596 v Poděbradech, dva na Křivoklátě, třetí uteče. Bez vůdců je možné vzpouru potlačit velice snadno. Ovšem král nakonec podle Dačického zjistí, že je pravda na straně havířů a „proti svému zvyku nanejvýš rozčílen dal původce jímati a tři úředníky popraviti“. Potvrzuje to i listina z roku 1503 v Kutnohorském archivu.



Král Vladislav Jagellonský

 


Havířský znak z Kutnohorské bible 1489

 

 

https://youtu.be/2S5GxuR3fz0

Zpět na Některé práce Bohuslava Schnircha

Zpět na hlavní stránku