Vladislav II. Jagellonský
král český (1471), uherský (1490) a chorvatský, markrabě moravský

Król Władysław II. Jagiełło (
Jagiellończyk)
II. Ulászló magyar király

Král Vladislav II. Jagellonský
* 1.3.1456 Krakov + 13.3.1516 Budín

lfancy3.gif (583 bytes)

Roku 1465 vznikla v českém království opozice vůči Jiřímu z Poděbrad reprezentovaná Jednotou zelenohorskou, v níž se spojilo odbojné katolické panstvo. K ozbrojenému odporu se přidala i katolická města. Členové jednoty byli ochotni přijmout za svého panovníka polského krále Kazimíra IV., ale ten odmítl. Roku 1466 vyhlásil papež Pavel II. proti kacířským Čechám křížovou výpravu, do jejíhož čela se postavil uherský král Matyáš Korvín, kterého si katoličtí páni zvolili roku 1469 za svého krále.

Ve chvíli nejvyššího ohrožení se Jiří prozíravě vzdal dynastických nároků svých synů a nabídl českou korunu Jagelloncům. Necelých pět týdnů po olomoucké volbě český sněm odmítl Matyáše jako svého panovníka a uznal nástupcem Jiřího z Poděbrad Kazimírova nejstaršího syna Vladislava.


Když Jiří z Poděbrad 22. března 1471 zemřel, sešel se 20. května český sněm v Kutné Hoře, aby jednal o obsazení uprázdněného královského trůnu. Do Kutné Hory přijelo poselstvo Matyáše Korvína, aby prosadilo kandidaturu svého pána. Úspěch si ale odnesli vyslanci z Krakova, jejichž kandidátem byl polský princ Vladislav. Jeho legitimita se mohla opírat o dědické nároky polské královny Alžběty, pravnučky císaře Karla IV. V té době patnáctiletý Vladislav, syn polského krále Kazimíra a jeho ženy Alžběty, byl v pondělí 27. května 1471 ve Vlašském dvoře v Kutné Hoře za českého krále zvolen. Ve dnech 14. - 15. června za přítomnosti polského krále Kazimíra a mnoha světských a církevních hodnostářů Vladislav v královském paláci v Krakově potvrdil volební kapitulaci – práva českého království a závazky, které spolu s královským trůnem přijal. V nich se zřetelně zračí sebevědomí české stavovské obce. Mimo jiné to zaznívá v ustanovení týkajícím se Karlštejna, královské koruny, zemských klenotů a zemských desek a privilegií: „Item přiřkli sme hradu Karlštejna, koruny, klénotuov všelikterakých zemských i také desk i privilejí neporúčeti ani svěřovati žádnému bez vuole a raddy pánuov, rytieřstva království českého i měst pražských, kteří právo mají“.

Dne 19. srpna 1471 vjel Vladislav Jagellonský se svým doprovodem do Prahy a 22. srpna tu byl v katedrále sv. Víta korunován. Staré letopisy české o tom přináší následující svědectví: “… král volený Vladislav slavně jest přijat do Prahy v pondělí (19. srpna) po Nanebevzetí Panny Marie. Tu mistři, vítajíce ho na dvoře královském, dali mu v ruce za dar Zákon Boží, velmi čistě napsaný a připravený, aby v něm čta i se i lid podlé vuole Boží uměl spravovati. A ihned ten čtvrtek (22. srpna) v uochtáb Nanebevzetí Panny Marie jest korunován od biskupuo, kteřížto jsú s ním přijeli z Polsky. A když v koruně jel s Hradu do Prahy, ten den metali peníze a groše míšeňské“.

Protože Praha byla bez arcibiskupa a olomoucký biskup Tas z Boskovic (1457-1482) patřil k přívržencům Korvínovým, vykonal obřad Vladislavovy korunovace polský biskup Mikuláš Próchnicki z Kamience Podolského, jemuž asistoval biskup z Chełmna Vincent Kielbasa a krakovský sufragán Pavel. Nápadné je, že ani jeden z nich nepatřil ke špičkám polské církevní hierarchie. Mezi hosty byl tehdy přítomen i Vladislavův někdejší vychovatel a proslulý polský kronikář Jan Długosz.

Vladislav Jagellonský se narodil v roce 1456 a po matce v jeho žilách kolovala krev Habsburků a Lucemburků. Vladislavovým pradědem byl císař Zikmund a prapradědem sám císař Karel IV., který byl po své matce Elišce pokračovatelem rodu Přemyslovců. Tato úctyhodná genealogická řada Vladislava Jagellonského k nástupu na český královský trůn znamenitě doporučovala a mluvčí poselského poselstva Dobiesław Kurozwecki zvaný Lubelczyk to ve svém vystoupení na kutnohorském volebním sněmu vzpomenul.

Z manželství krále Kazimíra a Alžběty Habsburské vzešla řada synů a dcer. Tři synové stanuli postupně na trůnu polských králů – Jan Albrecht (1492-1501), Alexandr I. (1501-1506) a Zikmund I. zvaný Starý (1506-1548). Dcery byly provdány do významných vladařských rodů střední Evropy. Jagellonci tak byli spřízněni nejen s Habsburky, ale i s bavorskými Wittelsbachy, saskými Wettiny, braniborskými Hohenzollerny, s vévody pomořanskými a s rodem Piastovců. Příbuzenské vazby Jagellonců tak byly v této generaci vskutku impozantní.

Země byla rozpolcena nábožensky, Vladislav se stal panovníkem „dvojího lidu“. Velkou část zemí náležejících do státního svazku české koruny obsadil Matyáš Korvín, který používal i český královský titul. Vladislavův předchůdce Jiří z Poděbrad po sobě zanechal kolosální dluhy, k jejichž splácení se nový panovník musel zavázat. Navíc na úkor královské moci podstatně vzrostla mocenská váha stavovské obce. A konečně vlastní hospodářská a majetková základna královského trůnu se v předcházející době z velké části rozplynula. Zatímco Václav IV. před husitskou revolucí pobíral příjmy z 67 hradů a měst, Vladislav držel v českém království pouhé čtyři hrady. Rozsáhlý majetek církve, který býval pro vladařskou pokladnu vydatným zdrojem, byl za husitských válek rozchvácen. Kdysi velké a bohaté kláštery ležely v ruinách a v nejlepším případě jen živořily. Příjmy z měst byly zastaveny na úhradu dluhů a totéž platí i o zdrojích z horního podnikání a mincování.

S tím by se nelehko vyrovnával velmi energický vladař. Takovou osobností ale Vladislav Jagellonský nebyl. Už ze samotného panovníkova ustrojení vyplývalo, že nebyl náchylný provádět politiku expanzivní, agresivní a násilnickou. Naopak rysem jeho konání byla smířlivost a ústupnost, znepřátelené strany se neustále snažil upokojit. Neintrikoval, ani záměrně neklamal a nepodváděl své spojence. Byl člověkem bytostně počestným, tolerantním a snášenlivým a tak se projevoval i ve věcech náboženských. Svým postojem přispíval k obecnému klidu a míru. Sám bezpochyby cítil povinnost dodržovat platnost učiněných dohod a převzatých závazků. Nicméně nebyl odolný nátlakům a tak se stávalo, že danému slovu mnohdy nedostál. Protože nerad druhým odpíral a na požadavky vznášené pod nátlakem odpovídal souhlasným slovem “dobře” - dostalo se mu přezdívky král “Bene”. To co může být nazváno měkkostí povahy, zvýrazňovalo se ještě s jeho vzrůstajícím věkem. Tradičně mu proto bylo vytýkáno slabošství či dokonce vladařská neschopnost. Tyto Vladislavovy vlastnosti měly i neblahé důsledky. O tom, jak to pociťovali současníci, kteří cítili odpovědnost k věcem veřejným, vydává svědectví kritická báseň Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic.

„*Co mi osude chystáš? Ach zamýšlím smutek ti seslat.* Proč? Že ty, Vladislave, neřídíš správně svůj lid. Jak to? Vždyť za tvého panství jen zvůle nejvyšší vládne U všech a spravedlnost nadarmo hledá svůj cíl. Pověz, co činím? Ach všude ty dovolíš tyranům řádit. Toho si nejsem vědom, zločin ten není mi znám. Pod tvým žezlem je deptán lid. Já příkazy k tomu Nedávám. Ale tomu sotva ty zabránit znáš. Já však chci laskavý být. Tvé vlídnosti směje se každý, Šlechta i vysoký klérus, liknavcem svorně tě zvou. Pokojný mír se líbí. Však Turci válkami hrozí, Málo je pevná věrnost lidu, jenž poddán ti jest…

Povahovými rysy se Vladislav naprosto lišil od svého agresivního a dynamického současníka - uherského krále Matyáše Korvína, s nímž se musel dlouho střetat. Nicméně dnes neoceňujeme aroganci diktátorské krutovlády, ale demokracii, byť vedle pozitivních rysů má i nemalé slabosti. A tak nám může být umírněný, snášenlivý a “slabý” král Vladislav bližší, než korunovaní vladaři neskonale „úspěšnější“, ale vládnoucí tyransky.

Samovláda nebyla ostatně v době Vladislavově v řadě končin Evropy myslitelná. Mimořádně velký podíl na výkonu vládní moci měla v době Vladislavově stavovská reprezentace, jmenovitě skupina bohatých a vlivných velmožů, kteří byli v letech 1471-1490 členy královské rady, zasedali na komorním soudu a měli v rukou zemské a dvorské úřady, popřípadě byli zemskými hejtmany. Vliv této oligarchie ještě zesílil po té, co král Vladislav opustil Prahu a přesídlil do Budína. Velmoži podílející se na výkonu vladařské moci získávali majetek a vliv, ale jejich možnosti byly přeci jenom ohraničené v provincionálním rámci, nedaly se v žádném případě srovnávat s širokou sítí mezinárodních vazeb Jagellonského rodu.

Téměř celá dvě první desetiletí své vlády byl Vladislav zle tísněn Matyášem Korvínem. Ale po letech došlo k neočekávanému vývoji událostí. Když 6. dubna 1490 ve Vídni Matyáš Korvín zemřel, rozpoutal se o uherskou korunu boj. Nakonec na volebním sněmu konaném v Pešti bylo rozhodnuto ve prospěch Vladislavův. A tak dobrotivý a nevýbojný Jagellonec usedl na trůn, z něhož dotud vládnul Matyáš Korvín. Novým centrem veliké jagellonské říše se stal Budín a Praha v těchto letech jako sídlo krále osiřela. Snahy českých stavů, aby Vladislav přenesl své sídlo do Prahy, nebyly úspěšné. Do konce své vlády sem zavítal už jen třikrát - v roce 1497 (na 5 měsíců), 1502 (na 2 měsíce) a 1509/10 (12 měsíců). Kdysi tak veliký význam Prahy jako panovnické rezidence v těch dobách velmi utrpěl.

Už v roce 1491 uzavřel Vladislav Jagellonský se synem císaře Friedricha III. Maximiliánem v Prešpurku smlouvu, v níž bylo dojednáno nástupnictví Habsburků v Uhrách, pokud by rod Jagellonců vymřel. V předposledním roce dlouhé vlády Vladislava Jagellonského za jeho návštěvy Vídně v červenci 1515 byla ujednána smlouva s císařem Maximiliánem Habsburským. Vladislavova dcera Anna se podle ní měla stát manželkou jednoho z Maximiliánových vnuků a Ludvík Jagellonský měl dostat za ženu Maximiliánovu vnučku Marii Habsburskou.

Nedlouho poté, 13. března 1516 král Vladislav v Budíně zemřel a místo posledního odpočinku nalezl ve Stoličném Bělehradě po boku své manželky Anny. Do Prahy došla zpráva o jeho úmrtí 22. března. K poctě zemřelého panovníka tu byly uspořádány obřady, které připomínaly pohřby českých králů v dřívějších dobách.

V tzv. starých letopisech českých je zapsán pěkný Vladislavův nekrolog: “Tento král z přirozené náchylnosti byl velmi pokojný, jenž svá království a země pokojně zpravoval, a co mohl, způsobil jim mnoho dobrého, wíce než jiní slawní králowé dowesti mohli welikými boji a wálkami. A to hned od začátku swého kralowání wší snažnosti bez krwe proléwani o pokoj a řád usiloval až do svého skonání s swými raddami, kterak by ty strany, kteréžto w rozdilu jsau o přijimaní těla a krwe boží pod oboji způsobau a pod jednau, k sobě se zachowati měly… Nebo po mateři byl ještě z toho kmene císaře Karla čtwrtého, otce wlasti. Nemiloval peychy… Tak byl dobrotiwý, kdož jen chtěl a potřebowal toho, hned přístup měl k němu, a zač žádal obdržel….A kralowal w české zemi 45 let a w Uhřích 26 let. Pane bože račiž se nad jeho milau duší smilowati a dáti mu s sebau wěčné kralowáni w nebeské radosti“.

Přes to, že možnosti Vladislava Jagellonského byly neskonale menší, než jaké měla řada jeho předchůdců na českém trůně z řad Přemyslovců a Lucemburků, nebyla mu zjevně cizí potřeba reprezentace královské moci prostřednictvím staveb a uměleckých děl. Stavební počiny Vladislava Jagellonského se soustřeďovaly do nevelkého počtu rezidencí, které měl král k dispozici. Nevíme nic o tom, do jaké míry byl pro pobyt krále a jeho dvora upravován Královský dvůr na Starém Městě pražském, kde Vladislav sídlil po svém příchodu do Prahy. V jeho sousedství vyrostla první monumentální stavba doby jagellonské v Čechách – Prašná brána, k níž položil základní kámen sám panovník.Tento vpravdě „královský“ monument, budovaný mistrem Matějem Rejskem, nevyrůstal však nákladem krále, ale byl financován Staroměstskou obcí.

Velkolepá byla přestavba Pražského hradu, kam Vladislav přesídlil z Královského Dvora na Starém Městě po nepokojích v roce 1483. V tzv. starých letopisech českých je o tom následující zpráva: „… potom (král) hned o tom myslil, aby hrad svatého Václava opravoval a na něm bytem byl, nechtě viece již v Praze býti ve dvoře královském“.Na hradě dal Vladislav postavit jakousi věž, jejíž krov i zdivo v létě roku 1493 poškodil blesk.

Dílo se na Pražském hradě začalo ve výraznější míře rozvíjet až nedlouho před tím, než byl Vladislav zvolen uherským králem a přesídlil do Budína. Tehdy tu působil patrně jako vůdčí mistr Hans Spiess z Frankfurtu. Převážná část stavební činnosti jagellonského období na Pražském hradě, kdy se tu prosadil Benedikt Ried, spadá již do období, kdy Vladislav žil v Uhrách. Nákladně bylo zesilováno opevnění Pražského hradu a Hansem Spiessem a pak zejména Benediktem Riedem byl přestavěn královský palác. Vrcholným dílem Riedovým se stal Vladislavský sál, jehož velkolepá architektura dodnes skýtá rámec pro významné státní akty. V Riedově tvorbě, ať už to byly klenby Vladislavského sálu, či Jezdeckých schodů v královském paláci postoupila do krajnosti dynamizace výrazového rejstříku pozdní gotiky. Současně s tím tu ale přichází užití renesančních forem. Osobitá syntéza těchto komponent je pro jedinečné Riedovo dílo příznačná.

Do doby Vladislavovy náleží i přestavba královského letohrádku v Praze-Bubenči a rozhodující část velkorysého díla na královském hradu Křivoklátu – tady byl mimo jiné ve vnitřním hradě zřízen dobře dochovaný velký klenutý sál a bohatě utvářená kaple. Výraznější úpravy v další královské rezidenci – ve Vlašském dvoře v Kutné Hoře byly provedeny v roce 1497. Na vybavení tamní kaple slavnostně vysvěcené za přítomnosti samotného Vladislava, se ovšem podílel mincmistr českého království Johann Horstoffar z Malesic.

Mimořádnou pozornost věnoval Vladislav Jagellonský pražské katedrále sv. Víta. Obnovu královské moci v ní symbolizovala nově zřízená královská oratoř. Ve prospěch katedrály a jejího vybavení učinil Vladislav Jagellonský řadu donací. Mezi nimi pak vynikají bysty zemských patronů – sv. Václava, Víta a Vojtěcha. Jejich pořízení bylo nepochybně jak projevem osobního panovníkova vztahu k těmto zemským patronům, tak i programovým navázáním na starou tradici této úcty pěstovanou vladaři za časů knížat a králů z rodu Přemyslovců a v době císaře Karla IV. Katedrála dostala od Vladislava Jagellonského nový veliký zvon, který si ovšem král vyžádal od kutnohorských měšťanů. Vladislav Jagellonský patrně uvažoval i o dostavbě katedrály, která byla sice před koncem jeho života zahájena, ale práce byly zanedlouho zastaveny.

Zachované okenní vitraje nasvědčují i tomu, že za Vladislava Jagellonského byl pod královským patronátem obnovován kostel P. Marie a sv. Karla Velikého v Praze na Karlově, založený a budovaný kdysi císařem Karlem IV. V katedrále sv. Víta i v kostela Na Karlově šel tedy Vladislav Jagellonský ve stopách Karla IV. a nejinak tomu bylo i v případě Karlštejna, kde byly na základě Vladislavova nařízení provedeny opravy.

Z dochovaných památek umění sochařského lze jen velmi malý počet pokládat za přímou objednávku královskou. Jsou to již zmíněné relikviářové bysty českých patronů v pokladu svatovítské katedrály, kamenná dekorativní výzdoba hradu Křivoklátu a zejména pak sochy v tamní královské kapli.

Pokud jde o díla malířská, o nichž by bylo možné soudit, že vznikla přímo na objednávku panovníka, pak ani jejich počet není nikterak veliký. V královském paláci Pražského hradu vznikla v době Jagellonské řada vyobrazení králů. O nich podává svědectví jen letmá kronikářská zmínka a kopiáře pořízené před jejich zničením. Pořízení takovéto vladařské řady patřilo zjevně k projevům vědomého navazování na tradice doby císaře Karla IV. – mělo v Čechách důležitý precedens, kterým byl tzv. lucemburský rodokmen v císařském paláci hradu Karlštejna. Přímo pro panovníka vznikl oltář křivoklátské hradní kaple. Jak v ikonografickém programu oltáře tak i celé kaple se velmi zřetelně ozývá královská nota. V královsky vznešeném tónu byly laděny i sklomalby v oknech. V nové výzdobě svatováclavské kaple v katedrále sv. Víta byl oslaven sv. Václav, patron české země a její někdejší vladař. Zároveň tu byly na východní stěně namalovány postavy Vladislava Jagellonského a jeho manželky Anny de Foix.

Konečně s osobou Vladislava Jagellonského souvisí iluminovaná modlitební kniha - Orationale Vladislava II. – chovaná v Jagellonské knihovně v Krakově (cod. 4289). Pro Vladislava Jagellonského, respektive pro jeho dvorní kapli vznikl graduál Ostřihomský.

Na jagellonský dvůr v uherském Budíně se dostávala i malířská díla vzniklá mimo území českého a uherského království. Na oslavě Vladislava a Ludvíka Jagellonského prostřednictvím výtvarných děl se příležitostně podíleli i umělci, kteří na jagellonský dvůr v Budě zavítali jen na krátko či vůbec ne, popřípadě s Vladislavem a Ludvíkem Jagellonským a jejich doprovodem přišli do styku za návštěv obou Jagellonců v Čechách, zejména v Praze či při návštěvě Vladislava a Ludvíka Jagellonského ve Vídni v roce 1515. Víme, že král Vladislav dostal v roce 1504 obraz slavného Albrechta Dürera – ten mu v Budíně darovali norimberští kupci, na jejichž jednání s králem měl veliký podíl Johann Horstoffar, který byl do roku 1499 nejvyšším mincmistrem království českého. Slavný obraz zachycující Vladislava s jeho dětmi chovaný v Budapešti (Szépművészeti Muzeum) je dílem Bernharda Strigela.

Velmi malý je počet uměleckořemeslných prací, která lze s osobami králů Vladislava a Ludvíka Jagellonského bezprostředně spojit. Brnění s korunovanou iniciálou W chované londýnské sbírce Wallaceově dostal snad Vladislav Jagellonský darem. Vzniklo nejspíše v některé jihoněmecké dílně. Umělecky vynikajícím symbolem vladařské moci jsou pečetě jak Vladislava, tak i jeho syna Ludvíka.

Pod patronátem Vladislava a Ludvíka Jagellonského vyrůstaly monumentální stavby nejen v českém království, ale i v Uhrách, kde však vesměs vzaly za své. Z nich jsou dnes nejlépe prozkoumány pozůstatky královských vil v Nyéku.

Za časů Vladislava a Ludvíka Jagellonského již nevznikaly velké a bohatě nadané církevní instituce, jako za králů z rodu Přemyslovců, či v letech císaře Karla IV. Ta doba byla již dávno pryč a v nábožensky rozpolceném království by tomu atmosféra nijak nepřála. Ale přesto se král Vladislav odhodlal ke zřízení nového kláštera františkánů-observantů v hornolužickém Kamenzi, který byl osazen jako filiace františkánského kláštera v jihočeské Bechyni.

Když se v roce 1502 matka Vladislava Jagellonského polská královna Alžběta za pomoci italského humanisty zamýšlela nad vlastnostmi vladaře, nezapomněla mezi nimi štědrost vůči umělcům a učencům. Svého syna Vladislava napomenula slovy: “Jestliže ty nedbáš na nadání umělců, rozvaž, co po tobě po smrti zbude!“. Nelze však pochybovat o tom, že Vladislav zálibu ve stavbách měl a že si byl dobře vědom toho, jak tyto monumenty působí. Svědectví o tom přináší jeho vlastní výroky. Z roku 1504 jsou králova slova v listu zaslaném z Budína nejvyššímu purkrabímu Jindřichovi z Hradce o pražském hradě a síních, které sám užíval, totiž že byly postaveny: „našimi zvláštními a velikými náklady znamenitými, nám i té koruně k poctivosti naší i budúcím králóm Českým k potěšení a spanilosti i ke cti tomuto království …“. A v roce 1510 psal král Vladislav Petrovi IV. z Rožmberka, že mu „to stavení na Pražském hradě velmi v hlavě leží“.

Na královském díle se Vladislav Jagellonský nepochybně podílel svou osobní angažovaností. Velká část prací byla realizována mistry trvaleji spjatými s panovníkem a jeho dvorem. Umělecká díla vzniklá v královském okruhu za Vladislava a Ludvíka Jagellonského oslavovala panovníka svou monumentalitou, svým charakterem a významovým nábojem. Této umělecké tvorbě tedy nechybí atributy dvorského umění. Nicméně situace, za níž „dvorské“ umění doby jagellonské v českých zemích vyrůstalo, se od jiných dvorských kultur přeci jen lišila. Stavby reprezentující stát, českou královskou moc a panovníka vyrůstaly, aniž král byl v zemi s výjimkou tří návštěv fyzicky přítomen a vládla zde úzká skupina držitelů zemských úřadů. Josef Petráň formuloval názor, že „v jagellonské době nám na místo dvorského umění vyrůstá spíše druh státní reprezentace, zahrnující silný prvek stavovský“.

Přese všechno ale velkorysou přestavbu Pražského hradu či královského hradu Křivoklátu nelze interpretovat jen jako projev reprezentace „stavovské“ , popřípadě reprezentace vládnoucí oligarchie (i když tento moment je tu nepochybně přítomný), protože královský majestát je zde všude připomínán velmi výrazně. Nelze pochybovat o tom, že Vladislav Jagellonský sám některé podniky a objednávky inicioval. V některých případech byla k poctě královské moci a k panovníkově reprezentaci realizována zadání placená odjinud. Takovým případem byla Prašná brána v Praze, jejíž budování bylo financováno městskou obcí. Při vědomí všech těchto okolností lze i v tomto případě hovořit o „dvorském umění“, přestože tu má uplatnění tohoto termínu jiné věcné, historické a sociální pozadí a dimenze, než tomu bylo v případě dvorského umění doby císaře Karla IV. a jeho syna Václava IV.

Odkaz někdejší slávy českého království byl v době Jagellonské nepochybně velikým, byť i jen v omezené míře následovatelným vzorem. A přeci jen krok za krokem Vladislav Jagellonský takto postupoval. Tak jako kdysi za Karla IV., i v době Vladislavově, byl podporován kult svatého Václava, patrona a ochránce země. Snad nejvýraznějším dokladem této renesance svatováclavského kultu je skvělá relikviářová bysta svatého Václava pořízená králem do pokladu pražské katedrály. Dílo Vladislavovo se neslo směrem, který lze označit devizou „renovatio Regni“ – obnova království.

 

Po králově smrti potvrdil sněm v Kutné Hoře 27. května 1471 Vladislava jako krále Vladislava II. novou volbou s příslibem Jagellonců urovnání vztahů českého státu s papežem Sixtem IV. a splacení značných dluhů české státní pokladny z dob vlády krále Jiřího. Příchodem Vladislava II. do Prahy slavila dynastická politika Jagellonců významný úspěch. Konečně se prosadili v jedné ze zemí, jež považovali za své dědictví po Ladislavu Pohrobkovi – vedle Království uherského.

Již nazítří po Vladislavově zvolení v Kutné Hoře se nechal v Jihlavě korunovat českým králem i Matyáš Korvín, který navzdory jagellonskému úspěchu prosazoval stále razantněji svoji hegemonii ve střední Evropě. Podržel si českou korunu a s ní i vedlejší země Koruny české – Moravu, Slezsko a Lužici – až do své smrti. Kromě toho ho přímo v Čechách podporovala katolická šlechta, ovládající jih a severozápad země, a za svého panovníka ho považovala také některá česká (katolická) města, která neuznala Vladislavovu volbu.

S Vladislavovou volbou zpočátku nesouhlasil ani císař Fridrich III. Habsburský a nepotvrdil ji. Teprve roku 1474 se na říšském sněmu v Norimberku dohodli Vladislavovi diplomaté s Fridrichem III., že se císař a český král budou navzájem podporovat proti uherskému králi. Poté Fridrich III. oficiálně uznal Vladislava II. českým králem a říšským kurfiřtem a slíbil mu udělit země Koruny české v léno. Učinil tak navzdory tomu, že si papež Sixtus IV. přál, aby na český trůn usedl Matyáš, který se jako protikandidát Vladislava Jagellonského rovněž ucházel na kutnohorském sněmu o své znovuzvolení. Jeho výhodou byla nejen diplomatická podpora papežské kurie, která do něj vkládala své naděje, že skoncuje s českým utrakvismem a také zastaví turecký nápor, ale rovněž faktická vláda nad většinou vedlejších zemí koruny české.

Mezi Vladislavem II. a Matyášem Korvínem vypukla hned v roce 1471 válka, která se vedla převážně na Moravě a ve Slezsku. V Čechách kromě toho panoval neklid způsobený neustálými konflikty kališníků a katolíků. Již v roce 1472 se pokusil papežský legát česko-uhersko-polský konflikt uklidnit a obrátit zájem znepřátelených stran na válku s Turky, ale ani jedna strana o smíření nestála. Roku 1474 bylo sice uzavřeno příměří, které však bylo vzápětí porušeno. Válka se tak protáhla až do roku 1478. Navzdory Matyášově převaze se mu však mladého Jagellonce vytlačit z Čech nepodařilo a zápas zůstával nerozhodný.

Vladislav II. byl na rozdíl od Korvína panovníkem mírné povahy, a tak není divu, že toužil po míru, který po letech válek již nesmírně potřebovalo i jeho království. Během let se ke stejnému názoru postupně přiklonily všechny ve válce zúčastněné strany, čeští utrakvisté, Vladislavovi přívrženci, katolíci stranící Matyášovi i uherští útočníci. Dokonce i Matyáš, který v létě roku 1477 vpadl do dědičných habsburských zemí, a zahájil tak válku proti císaři, dospěl k názoru, že boje na dvou frontách jsou na jeho finanční možnosti příliš.

Proto se v březnu 1478 sešli v Brně zástupci obou panovníků, aby připravili návrh mírové smlouvy. Ten Matyáš Korvín odmítl, protože mu sice přiřkl vedlejší země Koruny české ovšem bez práva titulovat se českým králem. Jeho odpor byl o to rozhodnější, že v té době zvítězila uherská vojska nad Vladislavovými bojovníky u Plzně. Smlouva byla proto přepracována – a nad novými návrhem se Vladislav s Matyášem sešli v polovině roku 1479 v Olomouci. Olomouckými úmluvami uznal Vladislav II. status quo.

České království bylo navzdory ustanovením Karla IV. o své nedělitelnosti rozpolceno. Nadále měli užívat titulu český král dva panovníci, Vladislav s právem vládnout dědičně v Čechách a Matyáš, který získal – rovněž pro sebe i své potomky – Moravu, Slezsko a obě Lužice. Po Korvínově smrti mohly být sice vedlejší země bez souhlasu uherského krále přičleněny k českým zemím, ale pouze za 400 tisíc uherských zlatých. Jestliže by zůstaly naopak v moci uherského panovníka, nemělo ho to stát zhola nic. Pokud by však Vladislav zemřel dříve než Matyáš, a to bez dědiců, a v Čechách by Matyáše přijali za svého panovníka, vrátily by se vedlejší země do svazku Koruny české bez náhrady. Toto ustanovení mělo inspirovat český volební sněm, aby v budoucnu zvolil králem Matyáše Korvína.

Dále bylo dohodnuto, že oba králové budou usilovat o to, aby došlo k urovnání sporu mezi Čechy a papežskou kurií a v Praze mohl být instalován katolický arcibiskup. V budoucnu mělo dojít k uzavření smíru také mezi Matyášem a polským králem Kazimírem IV. Po smrti Matyáše Korvína byl Vladislav Jagellonský zvolen 15. července 1490 také králem uherským a z Prahy přesídlil natrvalo do Budína.

Přestože se Vladislav dostal na český trůn zásluhou kališníků (utrakvistů), začal se po uzavření smlouvy v Olomouci sbližovat s katolickým panstvem a podporovat katolickou církev. To vedlo k růstu napětí mezi katolíky a kališnickou většinou obyvatelstva. Krvavé povstání pražských kališníků zmařilo naděje katolických předáků na převzetí moci a návrat k předhusitským církevním poměrům. Roku 1485 byl na sněmu v Kutné Hoře obnoven mezi oběma skupinami smír, na jehož základě měli všichni obyvatelé království včetně poddaných právo rozhodnout o své víře. Svoboda vyznání se ovšem nevztahovala na Jednotu bratrskou.

Vladislavské zřízení zemské vydané roku 1500 je ve své době unikátním dokumentem, který se pokouší o vyvážení moci panovníka a šlechty a obraně proti diktátorským tendencím panovníků. Autorem a tvůrcem ústavních principů byl odpůrce politického vzestupu městského stavu, královský prokurátor Albrecht Rendl z Oušavy. V zákoníku byla rozvinuta koncepce, že královská města jsou poddanými krále a nejsou tudíž rovnocenným partnerem šlechty, předznamenává tak vlastní státoprávní roli sněmu a oddělení městské samosprávy, ke kterému začala směřovat Habsburská monarchie až v roce 1849. 

Zákoník se svým způsobem přijetí lišil od obdobných zemských zřízení sousedních zemí. Zatímco v sousedních zemích vydával zemské zřízení zeměpán s autoritativním, absolutistickým až diktátorským stylem vlády, který do jisté míry vzal v úvahu zájmy stavů své země, v Čechách tomu bylo naopak. Zde rozhodovaly o zemském zřízení privilegované stavy, které vytvářejí vlastní samosprávné struktury jako protiváhu panovnické moci.

Vydání zákoníku umožnilo šlechtě, aby v dalším politickém boji s městským stavem vystupovala jako obhájce zákonnosti a starých práv, za jejichž shrnutí nový zákoník prohlašovala. Nově vzniklá situace po roce 1500 dává převahu šlechtě a oproti městům, která v té době měla vlastní samosprávu, která nepodléhala zemskému zdanění, která měla vlastní jurisdikci a nezávislý soudní sytém.

Král Vladislav se pokoušel smiřovat reformační a katolické představitele, usiloval o mírová a kompromisní řešení, proto se mu přezdívalo 'král Bene'. Kdyby však mělo platit, že byl slabým panovníkem, jak je často kritizován, asi by nemohl dosáhnout úspěchů jako stabilizace měny, přestavba královského paláce v tehdy nejmodernějším slohu, reforma veřejné správy, normalizace vztahů se sousedy a s římskou kurií, která vůči němu byla otevřeně nepřátelská, sblížení s Francií, fortifikace měst, spojení českého království s vedlejšími zeměmi koruny české, připojení Uher dokonce proti vůli svého otce Kazimíra IV. apod.

Roku 1476 uzavřel dvacetiletý Vladislav sňatek per procurationem (to znamená v zastoupení, jak velela dobová zvyklost) v Ansbachu s Barborou Braniborskou, ovdovělou dvanáctiletou hlohovskou kněžnou, jež byla dcerou braniborského kurfiřta Albrechta III. Achilla z rodu Hohenzollernů. Vladislav svoji choť nikdy nepřevzal, aby ji uvedl do Prahy. Vinu na tom měl zřejmě Matyáš Korvín. Roku 1476 se zmocnil slezských knížectví a s Hlohovskem, jež zdědila Barbora po svém prvním, zesnulém choti a měla jej přinést věnem českému králi, naložil jako s odumřelým lénem.

Vladislav se prý cítil vázán manželským slibem, přesto již počátkem roku 1477 uvažovali jeho rádci o nové vhodné nevěstě. Český král začal usilovat o rozvod, ale papežská kurie, stranící Matyáši Korvínovi, ho celá léta nevyslyšela. To vyhovovalo jak uherskému králi, který v Římě proti Vladislavovi intrikoval, tak Habsburkům, neboť ani ve Vídni, ani v Uhrách si nepřáli spojení Jagellonců s Hohenzollerny. I když se později přece jen císař Fridrich III. za Vladislava u papeže přimlouval, neboť pomýšlel na jeho sňatek se svojí dcerou Kunhutou, zůstal Řím neoblomný a papež Inocenc VIII. dokonce roku 1481 králi nařídil, aby svůj sňatek konzumoval. Vladislav neposlechl a Barboru do Čech nepřivedl. Manželství zrušil teprve roku 1500 papež Alexandr VI.

Roku 1490 se Vladislav poté, co se stal uherským králem, oženil s Beatricí Neapolskou, dcerou neapolského krále Ferdinanda I. (Ferrante) z nelegitimní větve aragonské dynastie Trastámara a vdovou po Matyáši Korvínovi. Ovdovělá královna disponovala značnými finančními prostředky a všemi silami se snažila, aby si své postavení udržela. V Uhrách byla velmi neoblíbená, především proto, že Matyášovi neporodila dědice. V době jejího sňatku s Vladislavem bylo již víceméně zřejmé, že i toto manželství zůstane bezdětné. Vzhledem k pozdní rozluce Vladislavova manželství s Barborou Braniborskou byl tento sňatek v podstatě neplatný.

V důsledku sbližování Jagellonců s francouzským královským dvorem v roce 1500 začalo se uvažovat o vzájemných sňatcích, uskutečnil se však pouze jeden. 23. března 1502 podepsali Vladislavovi zplnomocněnci svatební smlouvu s Annou z Foix a Candale, dcerou Gastona, hraběte z Candale, a Kateřiny z Foix. Ještě před svým sňatkem s Vladislavem Jagellonským byla Anna korunována 29. září 1502 ve Stoličném Bělehradě uherskou královnou. Českou královnou se nikdy korunovat nedala.

Královna Anna konečně porodila Vladislavovi potomky, dceru Annu (1503) a syna Ludvíka. Tři roky po narození dcery Anny, 27. března 1506, uzavřel Vladislav Jagellonský s římským králem Maxmiliánem I. dohodu to tom, že si Anna vezme v budoucnu za manžela jednoho z Maxmiliánových vnuků. A v případě, že se někdy narodí Vladislavovi syn (což se 26. 7. 1506 stalo) ožení se tento syn v budoucnu s Maxmiliánovou vnučkou Marií. Vladislav Jagellonský se domníval, že si touto dohodou získal v římském králi mocného spojence proti odbojným uherským magnátům, v jejichž čele stál mocný Jan Zápolský. Římský král ale na smlouvu příliš ohled nebral. V květnu 1506 tedy Maxmiliánova vojska vtrhla do Uher a obsadila Prešpurk a Šoproň, přičemž Maxmilián I. prohlásil, že přichází hájit svá dědická práva na uherskou korunu. Vladislav se v této kritické chvíli obrátil o pomoc na české a moravské stavy. Králův vyslanec, bývalý olomoucký biskup Jan Filipec, se poté vydal do Vídně urovnat spory s římským králem Maxmiliánem I. Stárnoucí a od roku 1504 také vážně nemocný král Vladislav se 26. 7. 1506 dočkal v Budíně narození syna a dědice trůnu, ale jeho milovaná manželka Anna při porodu zemřela. Navzdory své chorobě ji přežil o celých deset let. Zemřel krátce po dosažení 60 let v roce 1516. Jeho ostatky byly uloženy do hrobky ve Stoličném Bělehradě (Székesfehérvár), vedle jeho poslední manželky Anny z Foix.

Aby zajistil nástupnictví na trůně pro svého syna, nechal jej jako dítě potvrdit za uherského i českého krále. Korunovace Ludvíka jako uherského krále se uskutečnila ve Stoličném Bělehradě v červnu 1508, jako českého krále v Praze v březnu 1509.

Na základě dynastické dohody z roku 1515 se dcera Anna provdala do rodu Habsburků za pozdějšího císaře a krále Ferdinanda I. a syn Ludvík se rovněž oženil s Marií Habsburskou. Tato dohoda mezi Jagellonci a Habsburky vlastně rozhodla o pozdějším vzniku podunajské monarchie pod vládou Habsburků.

 

 

 

 

Královská majestátní pečeť Vladislava II. Jagellonského

 

 

 

 

lfancy3.gif (583 bytes)

 

Těžba stříbra v Kutné Hoře v roce 1490

lfancy3.gif (583 bytes)

Ví.

lfancy3.gif (583 bytes)

 

lfancy3.gif (583 bytes)

 

             lfancy1.gif (1168 bytes)

Zpět na osobnosti

Zpět na hlavní stránku