Bohumil Bouček’s Medical Mission in Montenegro between 1875 and 1876 from the Ethnological and Cultural and Historical Point of View

Bohumil Bouček (1850–1926) is known especially as founder of the spa in Poděbrady. As the young physician, he spent six months in medical mission in Šavnik in Montenegro, where the Austrian-Hungarian Government posted him during the so-called Herzegovina Uprising 1875–1876. In his letters, published at that time, as well as in the book „Among wounded Montenegrians, years 1875–6“ he depicted the course and some details of the anti-Turkish uprising, not excepting the contacts with other Czechs and foreigners working in the region. He described the treatment of the wounded rebels and local people and he recorded the every-day life in families (way of live hood, food preparation, hygienic habits, various customs and festivities, folklore tradition, position of popes in the society etc.). His records represent both the “little” history of the uprising and the source for etnologists, physicians and scientists from other scientific branches.

Lékařská mise Bohumila Boučka v Černé hoře v letech 1875–1876
z hlediska etnologického a kulturněhistorického

Miloš Luković
Journal of Ethnography 1/2008
11.1.2008

MUDr. Bohumil Bouček (Poděbrady 1850 – tamtéž 1926) se do české kulturní tradice zapsal jako významný lékař, zakladatel lázní v Poděbradech a autor odborných prací z oblasti medicíny (Hrabětová 1999, s. 42–43). Kromě toho byl ve svém rodném městě, kde prožil téměř celý život, aktivní také na poli společenském a kulturním. Stal se zde váženou a uznávanou osobností a v Polabském muzeu v Poděbradech má zvláštní archivní fond, ve kterém je uchována jeho písemná pozůstalost. Rodinná hrobka Boučků má na zdejším hřbitově čestné místo.

Ve všech Boučkových biografiích se objevuje údaj o tom, že strávil půl roku na lékařské misi ve městě Šavnik v Černé Hoře, kam byl poslán rakouskou vládou v době hercegovského povstání v letech 1875–1876. B. Bouček zanechal o událostech provázejících jeho pobyt vzácná svědectví, která byla završena vydáním knihy Mezi raněnými Černohorci r. 1875–6 (Poděbrady 1912). Tento dokument relevantní z hlediska historického, etnologického i medicínského však upadl v zapomnění a dosud nebyl přeložen do srbštiny.

O Boučkově pobytu v Černé Hoře můžeme nalézt informace v českém dobovém tisku bezprostředně v době jeho mise, ale později se ani v českých kruzích, ani v Černé Hoře či v jiných jihoslovanských zemích o této akci nepsalo. Výjimku v tomto ohledu představuje dílo Ludvíka Kuby Na Černé Hoře (Praha 1892), ve kterém je Boučkův pobyt zprostředkován v kontextu Kubova závazku předat pozdravy a dárky Boučkovým známým v Šavniku a okolí.

O Boučkově misi jsme zachytili údaje v díle Crnogorska bibliografija(1993/1, 2) a nedávno byla dlouhá odmlka černohorských historiografů, lékařů i ostatních badatelů přerušena monografií o obci Šavnik, jež Boučkovu misi znovu připomněla. Je to kniha Tomáše Ćoroviće Šavnik ze zapomnění / Šavnik iz zaborava (Šavnik – Beograd 2007), která jakoby „ze zapomnění” v černohorském prostředí vyvolala i Boučkovo jméno. T. Ćorović šel po stopách zpráv z Kubovy knihy přeložené v Černé Hoře v roce 1996 a s pomocí svých spolupracovníků a českých přátel jako první upozornil na význam Boučkových svědectví, v místním i českém prostředí dosud nedoceněných. Znovuobjevení Boučkových záznamů pramenné povahy nás motivuje k novému a podrobnějšímu zkoumání Boučkova působení v Šavniku.

Tento příspěvek si klade za cíl právě naznačit možnosti dalších výzkumů v tomto směru a vyzvednout nejvýznamnější dokumenty z Boučkovy písemné pozůstalosti, které se vztahují k jeho pobytu v Černé Hoře. Informace a postřehy B. Boučka  by měly být nově zhodnoceny a zápisům o lidech a událostech z té doby by se mělo dostat významu, který mu v kulturní historii náleží.

Historický rámec Boučkovy lékařské mise v Černé Hoře

B. Bouček byl ve svých pětadvaceti letech vyslán do Černé Hory v souvislosti s vypuknutím hercegovského povstání v roce 1875. O této historické události, která byla úvodem Velké východní krize 1876–1878 a významných politických změn na Balkáně, toho bylo napsáno mnoho, a to i v českém prostředí. Česká bibliografie do roku 1991 čítá o hercegovském povstání 608 bibliografických jednotek (Crnogorska bibliografija 1993/1, s. 212–228).

Jakou úlohu hrála v povstání Černá Hora a proč byl B. Bouček poslán právě do Šavniku? v polovině sedmdesátých let 19. století se hranice Černé Hory významně lišily od současného stavu a země vkládala mnoho úsilí do snahy o získání nezávislého postavení vůči Osmanské říši. Dlouhý protiturecký osvobozovací proces, který Černou Horu proslavil v celé Evropě v první polovině 19. století, vedl v letech 1859–1860 k důležitému výsledku: poprvé byly za účasti představitelů evropských mocností mezinárodně vyznačeny a uznány hranice Černé Hory.

Jednalo se o důležitý krok k úplnému mezinárodnímu uznání nezávislosti a zdvojnásobení území Černé Hory, což bylo později potvrzeno na Berlínském kongresu v roce 1878. Po vyznačení hranic v letech 1859–1860 připadly Černé Hoře i menší části sousední historické oblasti – Hercegoviny. Šlo o území kolem obce Šavnik (oblast Drobnjak), obec Grahovo a oblast Župa v blízkosti Nikšiće. Šavnik, Grahovo a Župa se tak staly pohraničními obcemi na hranici Černé Hory a Hercegoviny. Tyto obce pak v hercegovském povstání sehrály důležitou roli. Protiturecké povstání vypuklo začátkem srpna 1875 a brzy dosáhlo velkých rozměrů. Bylo to povstání křesťanů, převážně Srbů, v Bosně a Hercegovině za národní osvobození, jakkoliv bylo prvotně sociálního charakteru, když po neúrodě v roce 1874 požadovaly místní turecké úřady vysoké daně.

Vláda Černé Hory udržovala při těchto událostech oficiálně neutrální pozici, reálně však povstalce podporovala. Vedle toho se muselo vyčerpané obyvatelstvo i představitelé Černé Hory vypořádat na podzim 1875 s několika desítkami tisíc uprchlíků z Hercegoviny (Babić 1978, s. 226), přičemž v té době měla Černá Hora přibližně dvě stě tisíc obyvatel, což znamenalo navýšení počtu obyvatel o jednu čtvrtinu (Radusinović 1978, s. 129). Už v srpnu téhož roku byl v černohorském hlavním městě Cetinji založen zvláštní výbor pro pomoc hercegovským uprchlíkům a raněným a černohorský kníže Nikola I. Petrović brzy požádal některé velmoci o materiální pomoc.[1] České Národní listy zveřejnily dne 15. září zprávu (Crnogorska bibliografija 1993/1, s. 217), že vláda ve Vídni přijala předchozího dne žádost černohorského knížete o vyslání materiální pomoci a lékařů do Černé Hory. Záhy (29. září) Národní listy zveřejnily zvláštní listinu (Crnogorska biblografija 1993/ 1, s. 27) o vyslání dvou lékařů do Černé Hory na pomoc hercegovským raněným povstalcům. Šlo o tehdy čerstvě promovaného MUDr. Bohumila Boučka  a moravského Němce MUDr. Hickla (Bouček 1912, s. 5).

V září 1875 už bylo v Černé Hoře na sto padesát raněných a tento počet se koncem roku zdvojnásobil (Babić 1878, s. 150). Cetinjský výbor pro pomoc hercegovským povstalcům se proto rozhodl pro založení nemocnice ve čtyřech příhraničních městech (v Šavniku, Grahovu, Župě, Andrijevici) a v Cetinji. Cílem Boučkovy mise se stal Šavnik, v té době malá, nedávno založená, zvolna se rozvíjející osada. Vznik těchto nemocnic je dokumentován mj. také v memoárech současníků a v srbsky psaných pracích, které se zabývají angažováním Černé Hory v souvislosti s hercegovským povstáním či s rozvojem černohorské zdravotnické služby (Černá Hora se právě v listopadu 1875 stala členem mezinárodní organizace Červeného kříže).[2] Kromě jména šéfa ruské lékařské mise knížete Vasiličkova však v těchto pramenech nenacházíme jména lékařů, kteří v uvedených nemocnicích pracovali. K dispozici je ovšem řada informací o materiální pomoci, které se hercegovským povstalcům v Černé Hoře dostávalo. Významná pomoc přicházela z českých zemí. Černohorský kníže Nikola I. Petrović o tom ve svých memoárech zanechal následující zápis: „Češi, nejrozvinutější a nejoduševnělejší plemeno slovanské, povstání jednohlasně podpořili. Pro ně povstání znamenal začátek války s Turky, jež měla být zakončena jejich vyhnáním z Evropy. Veškeré listy české, nadšené pro spravedlivou věc srbského národa, zprostředkovaly veřejné mínění, že tato povstání v Turecku nejsou ničím jiným, než znamením katastrofy, která se neodvratně blíží, a že Evropa nesmí bránit událostem na Balkáně a jejich přirozenému vývoji. Češi povstání od samého počátku čile materiálně podporovali. Redakce českých novin i jednotlivé listy na tom pilně pracovaly“ (Petrović 1969, s. 312).

Vojenské akce hercegovských povstalců skončily v květnu roku 1876, ale už v červnu téhož roku vypukla válka Černé Hory a Srbska proti Osmanské říši. Začala tak Velká východní krize na Balkáně.

Boučkova publikovaná korespondence a kniha o lékařské misi v Černé Hoře

O svém pobytu v Šavniku zanechal Bouček několik svědectví. Přesné údaje k nim nabízí zmíněná bibliografie o Černé Hoře v českém jazyce (Crnogorska bibliografija 1993/1, 2). Bouček nejdřív od konce listopadu do konce prosince roku 1875 vydal sérii dopisů pod společným názvem z cesty k raněným povstalcům v časopise Koruna česká (čísla z 27. listopadu a z 1., 8., 18., 22. i 25. prosince) a ve stejném listu pokračoval od konce března 1876 pod poněkud pozměněným názvem Mezi raněnými povstalci (čísla z 29. prosince, 1., 5., 12., 15. ledna, 2. února, 18. a 22. března). Zároveň vydal stejnojmenný fejeton v listu Pokrok (číslo ze 13. ledna roku 1876). Svoje dopisy z Šavniku Bouček zároveň publikoval v rubrice Zprávy Časopisu lékařův českých (číslo 15 v roce 1875 a čísla 2, 5, 33 v roce 1876) a znovu se vrátil ke svým vzpomínkám z Černé Hory po patnácti letech fejetonem Vzpomínky černohorské v Národních listech (3. března 1891). Podnětem mu byla pravděpodobně cesta Ludvíka Kuby do Černé Hory v letech 1890–1891, ke které Bouček poskytl Kubovi nezbytné instrukce a také při té příležitosti po něm poslal pozdravy známým v Šavniku.

B. Bouček se pak ale ještě po letech vrátil do doby své lékařské mise v Černé Hoře, když v Poděbradech vydal roku 1912 knihu s názvem Mezi raněnými Černohorci r. 1875–6 (Poděbrady 1912). Z hercegovských „povstalců“ se mezitím stali Černohorci, protože části Hercegoviny, ze kterých tito povstalci pocházeli (regiony Piva, Rudine, Banjani, Golija, Nikšić i Nikšićko Polje), připadly po černohorsko-turecké válce 1876–1878 a po Berlínském kongresu, jenž výsledky této války verifikoval, Černé Hoře.

K vydání knihy se Bouček evidentně odhodlal v souvislosti s novými historickými událostmi na Balkáně, tzn. Po vypuknutí války čtyř spojeneckých balkánských států (Srbsko, Černá Hora, Bulharsko, Řecko) proti Turecku s cílem definitivně vytlačit Turky z Balkánu. B. Bouček o tom v krátké předmluvě své knihy poznamenal: „Dnešní vítězné pochody Jihoslovanů na Balkáně mocně působí na soucitná česká srdce! Milodary celého českého národa v jejich prospěch se kupí. Čeští lékařové přeochotně ujali se služby polních lékařů... Před 37 lety za týmž účelem byl jsem půl roku na Černé Hoře jako první český lékař. Aby první výprava ta zachována byla paměti, vydávám knížečku tuto, obsahující dopisy mým rodičům, jak byly současně otisknuty v  ́Koruně České ́, doplněné zápisky z mého deníku“ (Bouček 1912, s. 4).

V době vydání knihy už byla velká skupina českých lékařů na nové humanitární misi v Cetinji (Crnogorska bibliografija 1993/1, s. 815). Čeští lékaři však byli jako dobrovolníci také v srbské armádě a mezi nimi byl i Boučkův syn MUDr. Bohuslav Bouček (Bohuslav Bouček, s. 3). I tato okolnost zjevně inspirovala B. Boučka otce k novému pohledu na pobyt v Šavniku. Boučkova kniha byla recenzována (v rubrice Bibliografie v Národních listech 5. ledna 1913), ale později se o ní patrně nepsalo. Pro širší okruh čtenářů v Černé Hoře a v sousedních zemích zůstala neznámá a T. Ćorović ve své knize o Šavniku z Boučkovy knihy citoval pouze několik fragmentů.

Okolí Šavniku v roce 1934

Svědectví lékaře a vnímavého pozorovatele

Kniha B. Boučka Mezi raněnými Černohorci je menšího formátu, má celkem osmdesát sedm stran textu, čtyři fotografie a jednu kresbu. Je v ní zveřejněno šestnáct dopisů psaných z Šavniku rodičům, a to: 20. a 31. října, 18., 20. a 22. listopadu a 7., 18. a 26. (dva dopisy) prosince roku 1875, dále 13., 17. a 20. ledna, 15. a 19. února, 15. a 26. března roku 1876. Všechna uváděná data jsou důležitá mimo jiné pro rekonstrukci historických událostí, o kterých se zmiňuje. Data jsou uvedena podle gregoriánského kalendáře, přestože v té době se v Černé Hoře používal kalendář juliánský. Na začátku knihy je, jak již bylo řečeno, krátká předmluva o tom, jak kniha vznikla.

Dopisům předchází krátký úvod v rozsahu necelých dvou stran, v němž se Bouček zmiňuje o hercegovském povstání a o žádosti černohorského knížete, aby rakouská vláda poslala do Černé Hory tři lékaře. Poté objasňuje okolnosti svého vyslání na misi z vídeňské nemocnice a uvádí, že léčit raněné v Černé Hoře se rozhodl on a MUDr. Hickel a z Dalmácie se jako jediný přihlásil MUDr. Mičetić z Dubrovníku.

Z Vídně cestovali jeden den vlakem do Terstu, potom tři dny lodí do Kotoru a nakonec je čekal několikahodinový výstup na masiv hory Lovćen na cestě do Cetinje. Druhý den po příjezdu do Cetinje začátkem října roku 1875 (Bouček nespecifikoval datum) je přijal kníže Nikola: „On mluvil srbsky a já česky a rozuměli jsme si“ (Bouček 1912, s. 6). Následujícího dne už se připravoval na cestu do Šavniku. Hned mu byl také představen jeho průvodce Bogdan Memedović Drobnjak,[3] který pocházel z šavnické oblasti (tj. z Drobnjaku). B. Bouček o Memedovićovi píše, že vystudoval právnickou fakultu v Bělehradě, a zdůrazňuje, že byl půl roku jeho nejbližším spolupracovníkem, se kterým sdílel nepříjemné i příjemné chvíle v Šavniku.

V prvním dopise z Šavniku B. Bouček emotivně a při porovnávání s českými poměry popisuje svoje čtyřdenní strastiplné putování těžko přístupným terénem z Cetinje do Šavniku. Během této cesty viděl veškerou bídu obyvatelstva, ale také „velmi krásné ženy a děti“ (Bouček 1912, s. 9).

Po dopisech následuje v knize část s názvem „Můj návrat“, jenž byl napsán na základě deníkových zápisků. Začíná konstatováním, že dne 3. dubna obdržel telegram od černohorské vlády s výzvou, aby se co nejrychleji vrátil. Šavnik opustil 5. dubna roku 1876. B. Bouček zdůrazňuje, že nemocnici po něm převzal jeho spolupracovník a průvodce Bogdan Memedović, vystudovaný právník; žádný jiný lékař k dispozici tenkrát nebyl. z bojiště však přijížděli noví ranění, protože v červnu téhož roku vypukla černohorsko-turecká válka. Svoje putování zpět do Cetinje popisuje mnohem podrobněji než cestu do svého působiště v Šavniku, takže tato část jeho knihy je skutečným cestopisem. v Cetinji se sešel s dr. Hicklem, dr. Mišetićem a dr. Tomičem (přišel jako dobrovolník ze Zadaru do Cetinje), setkal se zde s vybranou společností černohorských vůdců, novinářů a seznámil se i s předsedou ruského Červeného kříže knížetem Vasilčikovem. Během čekání na audienci u knížete Nikoly měl B. Bouček dostatek času, aby poznal město (tehdy s tisíci obyvateli) spolu s jeho okolím, a díky tomu nám zanechal velmi podrobné popisy a rozmanitá historická objasnění. O audienci napsal: „Kníže nás velmi vlídně přijal, litoval, že jsme zkusili tolik v jeho zemi, kterou on i lid zve  ́divláckou ́, divil se, že jsme se tak dobře naučili srbskému jazyku, zvláště mně. Kníže vypravoval, že myslí, že povstání již je ukončeno, že tedy proto nás zpět povolal. Na večer nás pozval k obědu ... Na památku udělil nám řád Danilův“ (Bouček 1912, s. 84). Popisem své cesty z Cetinje do Kotoru B. Bouček uzavírá chronologii svého pobytu v Černé Hoře. Ve zvláštním textu na konci knihy, jenž má charakter epilogu, však zdůrazňuje: „Minula léta! Nezapomněl jsem na Černou Horu“ (Bouček 1912, s. 85). v roce 1909 pak lékař „vyslal nové poselstvo do Šavniku: syna Vladislava a jeho přítele inženýra Hrdličku“ (Bouček 1912, s. 87). Mladíkům se v Šavniku dostalo vřelého uvítání a přesvědčili se, že doktora Boučka místní i po více než třech dekádách stále pamatovali: „Byl to výtečný lékař, jemuž žádný nemocný nezemřel“ (Bouček 1912, s. 87). B. Bouček dodává s nadhledem: „Jediná snad země na světě, kde zapomínají na nehody lékařovy!“

B. Bouček ve svých zápiscích podal přesné informace o své nemocnici a o raněných, které přiváželi z bojiště. Nemocnici popsal jako velmi primitivní, ranění neměli pořádné postele, někteří spali na školních lavicích, jiní na hliněné podlaze pokryté slámou. Chyběly nejen léky a sanitární materiál sice pravidelně, ale v nedostatečném množství posílaný z Cetinje, ale i obyčejné sklenice na vodu a další každodenní potřeby dopravované až z Kotoru. v této „nemocnici“ Bouček ordinoval dopoledne i odpoledne, a kromě toho poskytoval lékařskou péči i místnímu obyvatelstvu. Napsal sám o sobě, že byl prvním profesionálním lékařem v celé západní Černé Hoře. Neměl ani žádný pomocný zdravotnický personál. K dispozici mu byl jen „sluha“ Lazar Marenić (pocházel z Vojvodiny a jeho žena byla Maďarka), který mu však v nemocnici nepomáhal. „Mám též dva sluhy černohorské, než nemohu je naučit poslouchat a pracovat“, píše B. Bouček.

Významnou oporou mu však byl Bogdan Memedovič Drobnjak, bez „kterého bych tu nemohl existovat“. O svých konkrétních zkušenostech z nemocnice referoval B. Bouček i v Časopisu lékařův českých. Na konci svého pobytu konstatoval, že měl v nemocnici celkem šedesát raněných povstalců, z nichž pět zemřelo. Zranění byla nejčastěji způsobena střelnými zbraněmi, ale Bouček léčil také řezné a sečné rány způsobené chladnými zbraněmi.

V knize se nachází řada informací o bojích a úspěších povstalců. v Šavniku slavili dne 31. října velké vítězství: povstalci dobyli v Hercegovině menší pevnost, „kde se 150 Turků vzdalo na milost i nemilost“. Dne 15. listopadu přišel dopis od povstalců, „že srubali 380 hlav i mnohou kořistili; povstalci že mají na 50 mrtvých a tolik raněných“ (Bouček 1912, s. 12–13). v dopise z 20. listopadu Bouček popisuje hrdinství vojvody Lazara Sočice, jenž se svými muži dobyl dne 28. Října tureckou pevnost ve vsi Bezuje nedaleko Šavniku, která měla 105 členů posádky. Zdůrazňuje při tom, že Sočica nechal zajaté Turky odejít na jejich území. Ve dnech 11. – 13. listopadu došlo k velké bitvě Lazarovy armády: 4000 povstalců proti14000 Turků. Turci utrpěli porážku: „Celkem byly 520 Turkům hlavy usečeny.“ v dopise z 22. Listopadu Bouček píše, že povstalci obsadili dvě pevnosti v regionu Piva (Goransko a Crkvice). Poznamenává: „Turci pášou strašné ukrutnosti: povstalci se brání jako lvové. Mimo boj, jak už jsem pravil, je povstalec nejlepší člověk a neublíží příteli ni nepříteli“ (Bouček 1912, s. 21).

Bouček ve svých dopisech uvádí i další příklady válečného hrdinství. v dopise z 26. prosince píše, že nedávno v boji padl vojvoda Tripko Simović, který bránil přechod přes most na řece Taře „jako kdysi Horatius Cocles“. Ve stejném dopise uvádí, že 10. listopadu zahynul slavný černohorský hrdina Vule Hadžić v boji na Muratovici, kde zároveň padlo 800 Turků. Bouček současně zaznamenal údaje o uprchlících z tureckého území: „Za to je pohostinská Černá Hora přijme co nejsrdečněji. Padesát tisíc rodin přijala – více než čítá sama. v každé chýši je plno vystěhovaného lidu, vše je polonahé, vše trpí hladem!“ (Bouček 1912, s. 28). v polovině března si pak zapsal: „Povstalci s drobňáckým vojskem měli velký úspěch. Napadli tureckou kolonu se zásobami pro tvrz Goransko, posekali prý 500 hlav a ukořistili – co dosud nebylo – 2 děla! Vyznamenali se hlavně Drobňáci.“ v zápise z 26. března 1876 Bouček zaznamenal, že povstalci obdrželi z Cetinje příkaz přerušit veškeré nepřátelství s Turky a že byli povstalečtí vůdci pozváni do Sutorinu (poblíž Herceg Nového) na jednání s rakousko-uherským generálem kvůli rozhovorům o trvalém míru s tureckou stranou. O týden později dostal B. Bouček z Cetinje dopis, že má přerušit svou lékařskou misi.

Lékař B. Bouček se tak díky svým zápiskům stal jakýmsi kronikářem hercegovského povstání. Jeho zprávy zaznamenané bezprostředně po bojích jsou velmi užitečné pro objasnění některých otázek, které v souvislosti s těmito událostmi mezi historiky přetrvávají. Na to upozorňuje i T. Ćorović ve své knize o Šavniku (Ćorović 2007, s. 114).

Cetinje, hlavní město Černé Hory na přelomu 19. a 20. století

Boučkovy  dopisy jako etnografický pramen

Boučkovy dopisy z Šavniku jsou víc než jen intimní výpovědí lékaře a civilizovaného člověka v zaostalém prostředí, jaké v té době představoval Šavnik. Repertoár jeho témat je velice široký a vše je protkáno řadou informací, autentických komentářů a bystrých postřehů. Největší část textů však Bouček přesto věnuje každodenním událostem v Šavniku a okolí. Jeho zápisy ukazují na vnímavého pozorovatele a analytika, kterého potíže každodenního života v odlehlé horské vesnici (a to v těžkých podzimních a zimních podmínkách) neodradily od zájmu o sledování života kolem sebe. Popsal všechny významnější osobnosti i důležité události v Šavniku a okolí. Zajímavé jsou také jeho postřehy o černohorském knížeti Nikolovi I., u nějž byl dvakrát na audienci.

B. Bouček do své knihy zařadil kresbu Šavniku (podle skici Ludvíka Kuby) a fotografie vojvody Petra Vukotiće (tchán knížete Nikoly), Peka Pavloviće (povstalecký vůdce), Ilji Plamence (černohorský ministr armády) a Marici Karadžićové s rodinou (vnučka náčelníka Pekiće). Mnoho pozornosti, péče a posléze i srdečných slov v písemných záznamech věnoval B. Bouček tříleté Julce, další vnučce náčelníka Pekiće; Pekićova žena dokonce Boučkovi nabídla, aby vzal dítě s sebou do Čech. Později si po L. Kubovi poslali dárky a pozdravy.

B. Bouček byl po celou dobu svého pobytu v Šavniku v kontaktu se dvěma Čechy v Cetinji – „s korespodentem ‚Politiky‘ Penkem a s kapelníkem vojenské kapely Antonínem Šulcem“ a zdůrazňuje, že „týž mi koná všeochotně služby a na něj se obracím každého týdne“. Tito krajané mu předávali poštu a noviny, které dostával z domova, i zásilky z Cetinje (mimo jiné i list Glas Crnogorca). v pracovních záležitostech se nejčastěji obracel na doktora Tomiće a měl stálé kontakty s černohorským poštovním agentem v Kotoru Ramadanovićem. Bouček přidal i další zajímavé informace, např. že prvním ševcem v Černé Hoře byl Čech Václav Bíba, a neopomněl zdůraznit, že Černou Horu ve světě proslavil malíř Jaroslav Čermák. Poukázal také na historické kontakty Černohorců s Rusy.

Velice zajímavě Bouček ilustruje a porovnává s českou tradicí obyčeje při křtech, svatbách, pohřbech a svátcích, podrobně popisuje zvyk rodinné „slavy“ (svátek patrona rodiny) a nebo nářek žen nad nebožtíkem. Zvláštní pozornost věnuje pravoslavným kněžím, jakož i vzhledu, oděvu, mentalitě a zvykům lidí, se kterými se setkal. Je nadšen zájmem místních lidí (většinou negramotných) o všechno nové a jejich schopností pamatovat si události z vlastní a místní historie. „Dějiny jim zpívá guslar, který se sám doprovází na gusle“ (Bouček 1912, s. 29. Sám Bouček převypravuje některé příběhy a rozhovory s lidmi kolem sebe. Nadšeně cituje překlady některých básní z epické ústní tradice, které slyšel od místních guslarů. „Opravdové skvosty jsou srbské národní písně. Ty však nutno čísti v originálu... Nejčistší nářečí srbské jest černohorské“ (Bouček 1912, s. 52–53). O sobě říká, že se jeho srbština znatelně zlepšila a že se naučil psát srbskou cyrilicí.

Popisuje také přípravu jídel, odívání, osobní hygienu a zdravotní stav obyvatel, způsob vážení a dopravy zboží, obchodní styky s Bokou Kotorskou, nedostatek řemeslných výrobků a moderního technického vybavení a poskytování humanitární pomoci. Přibližuje také společenské a dětské hry, způsoby přípitků, další obyčeje a život v rodině, včetně postavení mužů, žen a dětí. Tyto Boučkovy zápisy mají charakter hodnotného etnografického materiálu. Půlroční pobyt v horské vesnici nepochybně vybízel také k popisu neobvyklého přírodního okolí Šavniku s kaňony, horskými řekami a pastvinami. Velmi obrazně hovoří i o sousedních horách: Durmitoru, nejvyšší hoře Černé Hory, a hoře Vojnik; podobně ilustrativní jsou také popisy cest a míst, kterými procházel při cestě z Cetinje do Šavniku a zpět. Nabízí i obecnější údaje o Černé Hoře a zmiňuje i vědce, kteří zkoumali její geografii a přírodu: J. Pančiće a A.(?) Radiće z Bělehradu a J. Pantočka ze Slovenska.

Boučkova archívní pozůstalost

Fond Bohumila Boučka v Polabském muzeu v Poděbradech byl zpracován a popsán v polovině šedesátých let minulého století. Obsahuje celkem 14 knih registru menšího formátu (Soupis 1997, s. 57–58). Každá archivní jednotka (dopisy, dokumenty, fotografie, knihy atd.) je v registrech očíslovaná a krátce popsaná, což umožňuje snadné navedení uživatelů do obsahu fondů. Fond samozřejmě pokrývá celý život B. Boučka a dokumenty, které se vztahují k jeho lékařské misi v Černé Hoře, netvoří zvláštní jednotku. Je také potřeba zmínit to, že si B. Bouček i později dopisoval s mnoha Jihoslovany, takže okruh jeho přátel a korespondentů přesahuje černohorské prostředí.

Vlastní deník, o kterém se zmiňuje ve své knize, se v tomto fondu nenachází. To však nemusí znamenat jeho definitivní ztrátu. Pozornost si proto zasluhuje i fond jeho syna Bohuslava Boučka, významného lékaře a univerzitního profesora medicíny, jenž se nachází v Památníku národního písemnictví v Praze. v uvedeném fondu jsou uchovány i „Zápisky praktického lékaře MUDr. Bohumila Boučka, vzpomínky z let 1873–1923, 1 kus“ (Bohuslav Bouček, s. 11), jež zde čekají na další zpracování a využití, či porovnání s publikovanými záznamy. Dalším krokem pro zhodnocení detailních záznamů pořízených „in situ“ o lidech v černohorském Šavniku, o jejich životních podmínkách a o jednotlivých událostech protitureckého povstání by měl být jejich překlad do srbštiny. Boučkovy záznamy autobiografické povahy jsou cenným etnografickým a historickým pramenem, svědectvím z oblasti „lidských dokumentů“ neboli tzv. mikrohistorie (Klímová 1955; Brednich a další 1982), jež oslovují nejen svojí autenticitou a bezprostředností aktivního účastníka dějin, ale i citlivostí a vnímavostí pozorovatele cizokrajného prostředí.

Současné hranice Černé Hory (2008) a přibližná hranice Knížectví Černá Hora (1860–1878)
v době pobytu B. Boučka v Šavniku.

Literatura:

-       Babić, B.: Prilog izučavanju položaja hercegovačkih izbjeglica u Crnoj Gori 1875–1878. In: Stogodišnjica crnogorsko-turskog rata 18761878. Zbornik radova. Titograd: Srpska akademija nauka i umetnosti,1978, s. 223–242.

-       Brednich, R. W. – Lixfeld, H. – Moser, D. – Röhrich, L. (eds.): Lebenslauf und Lebenszusammenhang. Autobiografische Materialen in der volkskundlichen Forschung. Freiburg i. Br.: bez vydavatele, 1982.

-       Bohuslav Bouček (1886–1953). Písemná pozůstalost. Zpracovali Karol Bílek a Dana Holmanová. Praha: Literární archív Památníku národního písemnictví v Praze, 1988.

-       Bouček, B.: Mezi raněnými Černohorci. Poděbrady: V. Hoblík, 1912.

-       Crnogorska bibliografija. Tom IV-knj. 3, sv. 1. Bibliografija o Crnoj Gori na češkom jeziku 1801–1991. Sestavily Zdeňka Rachůnková a Michaela Řeháková. Cetinje: Centralna narodna biblioteka Republike Crne Gore „Đurđe Crnojević“, 1993.

-       Crnogorska bibliografija. Tom IV-knj. 3, sv. 2. Bibliografija o Crnoj Gori na češkom jeziku 1801–1991. Připravily Zdeňka Rachůnková a Michaela Řeháková. Cetinje: Centralna narodna biblioteka Republike Crne Gore „Đurđe Crnojević“, 1993.

-       Ćorović, T.: Šavnik iz zaborava. Šavnik – Beograd: vl. nákladem, 2007.

-       Hrabětová, J.: Poděbrady. Průvodce po přírodních a historických zajímavostech města a okolí, po muzeích a místech vztahujících se k významným osobnostem. Poděbrady: Polabské muzeum, 1999.

-       Klímová, D.: Vyprávění aktuální události. (K 55. výročí souborného vydání Lidských dokumentů Augusty Šebestové.) Český lid 42, 1955, s. 283–284.

-       Kuba, L.: Na Černé Hoře. Cesty podniknuté za účelem sbírání národních písní roku 1890 a 1891. Praha: E. Beaufort, 1892.

-       Kuba, L.: U Crnoj Gori. Putevi preduzeti sa namjerom sakupljanja narodnih pjesama (1890–1891). Podgorica: CID, 1996.

-       Petrović, Nikola I.: Autobiografija. Memoari. Putopisi. Cetinje: Obod, 1969.

-       Popović, S.: Memoari. Cetinje – Podgorica: Izdavački centar – CID, 1995.

-       Radusinović, P. S.: Stanovništvo Crne Gore do 1945. godine. Beograd: Srpska akademija nauka i umetnosti, 1978.

-       Soupis osobních písemných pozůstalostí a rodinných archívů v České republice. Uspořádala J. Hanzalová. Praha: Sekce archivní správy Ministerstva vnitra ČR, 1997.

-       Šćepanović, G.: Ratni sanitet u Crnoj Gori za vreme vladavine Nikole Prvog Petrovića. In: Kralj Nikola – ličnost, djelo, vrijeme. Zbornik radova. Tom II. Podgorica: Crnogorska akademija nauka i umjetnosti 1998, s. 301–322.

-       Vuković, G.: Memoari. Knjiga 1. Cetinje – Titograd: Obod – Pobjeda, 1985.
 

Summary
 

Bohumil Bouček‘s Medical Mission in Montenegro between 1875 and 1876 from the Ethnological and Cultural and Historical Point of View

Bohumil Bouček (1850–1926) is known especially as founder of the spa in Poděbrady. As the young physician, he spent six months in medical mission in Šavnik in Montenegro, where the Austrian-Hungarian Government posted him during the so-called Herzegovina Uprising 1875–1876. In his letters, published at that time, as well as in the book „Among wounded Montenegrians, years 1875–6“ he depicted the course and some details of the anti-Turkish uprising, not excepting the contacts with other Czechs and foreigners working in the region. He described the treatment of the wounded rebels and local people and he recorded the every-day life in families (way of live hood, food preparation, hygienic habits, various customs and festivities, folklore tradition, position of popes in the society etc.). His records represent both the „little“ history of the uprising and the source for etnologists, physicians and scientists from other scientific branches.

Key words: Montenegro, Šavnik, Czechs abroad, medical mission, Herzegovina Uprising

https://revue.nulk.cz/en/journal-of-ethnography-1-2008/