Nejvyšší maršálek zemský Jiří Kristián Lobkowicz: Zpravodajem jest p. posl. Adámek. Dávám slovo panu zpravodaji.

Zpravodaj poslanec Adámek: Slavný sněme! Ku zprávě rozpočtové komise o jednání zems. výboru ve příčině pořízení modelu pomníku Svatováclavského před budovou musea království Českého na horní části Sv. Václavského náměstí v Praze nemusím přičiňovati mnoho poznámek, poněvadž zpráva tato obsahuje veškeré důležité momenty, týkající se tohoto jednání a tuším, že všichni členové tohoto slavného sněmu, kteří si jí povšimli, mohli si učiniti jasný obraz o celém průběhu této akce zemského výboru.
Již minulého roku podala rozpočtová komise taktéž zprávu neméně zevrubnou o výsledcích konkurence, která tehdáž po snesení slavného sněmu na model tohoto pomníku byla podniknuta, a ze zprávy té vycházelo, že konkurence tato měla toliko do jisté míry úspěchů potěšných, jelikož účastenství umělců bylo dosti čilé, avšak že anketa odborníků, kterou tehdá zemský výbor svolal, neuznala ani jeden z těchto projektů za takový, aby mu mohla býti přiřknuta cena první. Jak povědomo byly dva modely, totiž model ředitele Myslbeka a mistra Schnircha pokládány za nejlepší a jim byla rozdělena cena prvá.
Na základě tohoto výsledku ankety zemský výbor zavedl jednání s ředitelem Myslbekem o pořízení nového modelu sochy sv. Václava a to především arciť také z ohledů finančních a také proto, poněvadž, jak v loňské zprávě již bylo uvedeno, známý mecenáš český 15. 000 zl. na provedení tohoto modelu věnoval s tím vyhražením, aby model ten byl pořízen mistrem Myslbekem.
Myslbek se oproti zemskému výboru zavázal, že provede veškeré potřebné anketou znalců za nutné uznané změny na svém prvotním modelu.
Tak vypracován jest nový model sv. Václavského pomníku Myslbekem, který na první pohled již ukazuje, že jest dílem zcela novým.
Rozměry tohoto pomníku jsou takové: Jezdecká socha sv. Václava měří 4 metry 68 cm., sochy světců na nárožích piedestalu 3 m. 16 cm., celý pomník bude vysoký 11 m. 64 cm. Sochy mají býti provedeny z bronzu, piedestal z granitu nebo ze syenitu.
O tomto novém modelu Myslbekově byli slyšeni odborní znalci a tu především ryt. Zumbusch, autorita zajisté na slovo braná, o této nové práci Myslbekově velmi pochvalně se vyslovil.
Na základě tohoto vyjednávání a po tomto dobrém zdání zemský výbor přijal tento model Myslbekův a uzavřel s ním o provedení jeho smlouvu definitivní 11. pros. 1895.
Zemský výbor také shledal, že pomník svatováclavský umístěním čtyř světců na nárožním podstavci velmi získal, že toliko v tomto provedení bude důstojným pomníkem, odpovídajícím intencím slavného sněmu, a proto uzavřel s Myslbekem o pořízení těchto čtyř soch světců českých smlouvu prozatímní kterou má nyní slavný sněm dodatečně schváliti.
Rozpočtová komise při jednání o této předloze zemského výboru trvala zásadně na tomtéž stanovisku, které zaujímá při celém tomto jednání, totiž že není jejím úkolem, aby rozhodovala o otázce této po stránce odborně umělecké, alebrž že má toliko uvažovati o jednání zemským výborem ve příčině této provedeném, zdali se shoduje s intencemi a usneseními slavného sněmu.
Proto již předem, aby vyvarováno se bylo všemu nedorozumění, podotýkám, že návrhy svými rozpočtová komise nerozhodovala o tom, kdo jest větší nebo menší mistr, zda Myslbek nebo Schnirch, nýbrž že toliko na základě předlohy zemského výboru činí návrh na dokončení přípravného jednání o provedení tohoto již před 2 lety počatého díla.
Rozpočtová komise při projednávání této otázky nespouštěla se zřetele finanční ohledy, a hleděla ku zbědovaným našim financím zemským; avšak, pánové, musila míti na zřeteli také prvotní usnesení slavného sněmu, musila „míti na zřeteli, že země má také důležité povinnosti naproti výtvarnému umění a že zajisté my, kteří se obdivujeme památkám umění, jež nám byly zůstaveny po našich otcích, máme také povinnost, abychom na naši dobu zanechali stejné památky našim potomkům. (Pochvala. )
Rozpočtová komise navrhuje slavnému sněmu, aby byly schváleny návrhy zemského výboru, zvláště pak, aby byla schválena prozatímní smlouva, kterou zemský výbor o pořízení čtyř světců na pomníku svatováclavském s Myslbekem byl uzavřel. Návrhy rozpočtové komise zní: Slavný sněme, račiž se usnésti:

K tomu ještě podotýkám, že schválení této zatímní smlouvy jest toliko důsledností uzavřené smlouvy definitivní o modelu sochy sv. Václava, poněvadž není možné, aby provedení čtyř soch světců na nároží tohoto pomníku bylo svěřeno jinému umělci nežli tomu, se kterým byla uzavřena smlouva definitivní na sochu hlavní.
Z toho důvodu odporučuji návrh komise k přijetí slavnému sněmu. (Pochvala. )
 

Zpravodaj poslanec Adámek: Slavný sněme, opravuji ještě tiskovou chybu, která jest v návrhu. Má býti: „Zpráva podaná dne 17. ledna 1896.“ V textu jest 1895.

Oberstlandmarschall Georg Kristian Lobkowicz: Zu diesem Gegenstande haben sich Redner zum Worte gemeldet und zwar: contra Herr Abg. Heinzel a pro páni poslanci Materna a dr. Pippich.

Abg. Heinzel: Hoher Landtag! Zu unserem Bedauern sind wir auf dieser Seite des hohen Hauses nicht in der Lage für den in Verhandlung stehenden Antrag der Budgetcommission zu stimmen.
Zu dieser Haltung veranlasst uns nicht die Bedeutung, das Wesen der Statue selbst; nein, im Gegentheile, mir verehren in dem hl. Wenzel unseren Landespatron, der für die Größe und für das Aufblühen des Landes Böhmen Großes und Vieles geleistet hat; mir sind auch keine Eiferer gegen die Statuen von Heiligen überhaupt, find aber der Meinung, dass es sich hier hauptsächlich um die Ausschmückung eines Platzes der Stadt Prag, dass es sich hier um eine Decoration zum Landesmuseum handelt, welche auf Kosten des ganzen Landes geschehen oder ausgeführt werden soll, und zu welcher demnach alle Steuerträger von Böhmen beitragen sollen. Damit können wir keinesfalls einverstanden sein.
Das Landesmuseum, welches ohnehin dem Lande so ungemein große Kosten auferlegt hat und für welches von Jahr zu Jahr große Summen gefordert werden müssen, ist ein so ungemein großer, prächtiger und weit über seine Zwecke hinaus gehender Bau, dass es einer Decoration wahrhaftig nicht bedarf, und wenn die Plätze der Stadt Prag ausgeschmückt und verschönert werden sollen, so sind wir der unmaßgeblichen Meinung, dass die Kosten der Ausschmückung von öffentlichen Plätzen die Stadt Prag tragen sott und nicht die Steuerträger des ganzen Landes, und nicht auch die deutschen Steuerträger Böhmens, auf welche die Stadt Prag gewöhnlich sehr wenig Rücksicht zu nehmen gewohnt ist (Sehr richtig. )
Aber wir müssen auch Rücksicht nehmen aus die Verhältnisse unseres Budgets. Es wird uns demnächst ein Budget vorgelegt, welches Wohl das allerschlechteste ist, was je in diesem hohen Hause vorgelegt wurde, wir sind genöthigt wieder eine große Summe aufzunehmen nicht zur Deckung der außergewöhnlichen Auslagen, sondern zur Deckung der gewöhnlichen normalen Bedürfnisse des Landes.
Unter solchen Umständen überlegt man es sich gewiss zweimal und dreimal, bevor man größere Posten für Auslagen bewilligt, die leicht verschoben werden, die nicht zu den productiven gerechnet werden können, zu Auslagen, die man, wie es hier der Fall ist, als einseitig bezeichnen kann.
Die Erwerbsverhältnisse der breiten Volksschichten Werden von Jahr zu Jahr immer schlechter, die Zinsenlast des Landes steigt von Jahr zu Jahr, auch die normalen Ausgaben wachsen von Jahr zu Jahr.
Die große Statue soll nach dem Berichte des Landesausschusses circa 110000 fl. kosten. Wir zweifeln sehr daran, dass das ganze Monument um diesen Betrag hergestellt sein wird, denn schon die Modelle kosten 58. 000 fl. und für wenn man 10. 000. fl., Skizzen hinzurechnet, 68. 000 fl.
Sie können ganz sicher erwarten, dass sich die Kosten weit über 110. 000 fl. herausstellen werden, so dass wir vielleicht die Summe von 1/4 Million erreichen werden.
Wir dürsten dieselbe Erfahrung machen, wie wir sie bei dem Museum gemacht haben, und, wenn der hohe Landtag „a“ sagt, so muss er auch „b“ sagen?
Ich will das hohe Haus nicht langer aushalten, aber ich kann noch einmal wiederholen, dass es von uns unmöglich verlangt werden kann, dass mir unter den jetzigen traurigen wirthschaftlichen Verhältnissen, unter der jetzigen traurigen Finanzlage des Landes, für eine derartige Post stimmen. (Bravorufe. )

Nejvyšší maršálek zemský Jiří Kristián Lobkowicz: K tomuto předmětu přihlásili se ke slovu řečníci a to: proti pan posl. Heinzel a pro páni poslanci Materna a Dr. Pippich.

Poslanec Heinzel: Slavný zemský sněme! K naší lítosti na této straně slavné sněmovny nejsme připraveni hlasovat pro tento návrh rozpočtového výboru.
K tomto postoji nás nevede smysl, to podstata samotné sochy, ne, naopak, uctívám svatého Václava patrona naší země, který pro velikost a pro rozkvět země České velmi mnoho vykonal; ani nemám vůbec žádný odpor proti sochám světců, ale jsem toho mínění, že se zde jedná hlavně o výzdobu jednoho náměstí města Prahy, že se zde jedná o dekoraci k zemskému muzeu, která se má stát nebo má být provedena na útraty celé země, a ke které podle toho mají přispívat všichni daňoví poplatníci Čech. S tím nemůžemev žádném případě souhlasit.
Zemské muzeum, které v každém případě uvalilo na zemi tak obrovské náklady a na které je třeba rok od roku požadovat velké částky, je tak ohromně velká, velkolepá budova, která daleko přesahuje svůj účel, že skutečně nepotřebuje výzdoby, a mají-li být náměstí města Prahy vyzdobena a zkrášlena pro reklamní účely, zastáváme bez výhrad názor, že náklady na výzdobu veřejných náměstí by mělo nést město Praha a nikoli daňoví poplatníci celé Prahy. země, a ne také německými daňovými poplatníky v Čechách, na které je město Praha zvyklé dávat jen velmi malou ohleduplnost (Naprosto správně.)
Musíme ale také vzít v úvahu náš rozpočet. Krátce před námi je rozpočet, který je pravděpodobně úplně nejhorší, jaký kdy byl v této sněmovně předložen, opět jsme povinni si půjčit velkou částku, ne na pokrytí mimořádných výdajů, ale na pokrytí běžných běžných potřeb země.
Za takových okolností se jistě dvakrát a třikrát rozvažují větší položky na výdaje, které se snadno odkládají, které nelze počítat mezi ty produktivní, na výdaje, které jsou, jak je tomu v tomto případě, označovány za jednorázové.
Podmínky zaměstnanosti širokých vrstev obyvatelstva jsou rok od roku horší a horší, rok od roku se zvyšuje úroková zátěž země a rok od roku rostou i běžné výdaje.
Velká socha by podle státního výboru měla stát asi 110 000 fl. Velmi pochybujeme, že se za tuto částku zhotový celý pomník, protože samotné modely stály 58 000 fl. a připočtete-li 10 000 fl., skici, 68 000 fl.
Určitě můžete očekávat, že náklady budou hodně přes 110 000 fl., takže se možná dostaneme k číslu 1/4 milionu.
Toužíme mít stejnou zkušenost, jako jsme učinili v případě musea, že když sněm řekne „a“, musí říci i „b“?
Nechci déle zdržovat slovutný sněm, ale mohu jen opakovat, že je nemožné za těchto stávajících smutných hospodářských podmínek, za stávající smutné finanční situaci země, po nás požadovat, abychom hlasovali pro takový návrh. (Volání bravo.)

Nejvyšší maršálek zemský Jiří Kristián Lobkowicz:  Přichází nyní ke slovu první řečník, který je zapsán pro návrhy komise. Dávám slovo p. posl. Maternovi.

Posl. Materna: Slavný sněme! Vůči faktu ve zprávě rozpočtové komise ze dne 30. ledna 1896 uvedenému, že totiž slavný výbor zemský království českého, nebo lépe řečeno, jeho většina již dne 12. ledna 1896 uzavřela platnou smlouvu s panem ředitelem Myslbekem o zhotovení sochy sv. Václava a že sl. sněmu nyní skutečně nezbývá, nežli předně zprávu zemského výboru ze dne 17. ledna 1895 vzíti na vědomí a schváliti a za druhé žádaných dalších 28. 000 na 4 sochy světců povoliti; vzhledem k tomu dále, že také my čeští poslanci všichni jednomyslně pro to hlasovati budeme, aby se tato věc uskutečnila, a sice z té příčiny, poněvadž jedná se o osobu ředitele Myslbeka a ne o nějakou osobu menšího významu pro naše národní umění, tedy ze všech uvedených příčin zdálo by se na první pohled zbytečno, že jsem si dovolil přihlásiti se k slovu. Ale přece je mnoho příčin, pro které nemůžeme uvedené jednání jen tak mlčky schváliti již proto, aby se v budoucnosti neopakovalo.
Sněmovní tištěné zprávy a sice čís. 332, tisk CI. ze 16. ledna 1895 a č. 522, tisk CLXIX ze dne 30. ledna 1896 vypisují veškerá jednání zemského výboru o této věci tak podrobně, že není třeba uváděti ještě doslovné jich znění. Avšak o jedné věci mlčí zprávy tyto, totiž o tom, jakým způsobem bylo. jednáno v příčině druhého modelu, který dle rozhodnutí poroty ze dne 5. prosince 1894 a sice podle odstavce 3. a 4. doslovného znění protokolu má stejnou cenu v příčině umělecké jako model p. ředitele Myslbeka a jehož autorem jest Bohuslav Schnirch.
Nestavím zde, slav. sněme, tato dvě jména vedle sebe, abych převedl celou tuto záležitost na pole osobní, a také nemám zapotřebí zmiňovati se o tom, jakého požívají zvuku obě tato jména ve vlasti naší a za hranicemi; ale uvádím také jméno Bohuslava Schnircha proto, že přes uznání poroty a přes obecné mínění, které bylo o výstavě modelů, jež byla od 23. prosince 1894 do 3. ledna 1895 - a také ve veřejných listech o tom bylo pojednáváno - uznal zemský výbor království českého za vhodné, jednati tak s těmito umělci v příčině provedení žádaných změn projektů původních a o eventuelním podání nového návrhu.
Poprvé octla se tato záležitost ve veřejnosti zprávou „Národních listů“ ze dne 22. května 1895, ve které stojí doslovně: „Každý nepředpojatý, spravedlivý člověk zajisté jest přesvědčen, že za těch okolností zemský výbor měl oběma umělcům Myslbekovi a Schnirchovi sděliti dobrozdání soudců a otázati se, zdali uznávají oprávněnost výtek, a jsou-li ochotni vytknuté vady na svých projektech opraviti. Když by oba umělci přisvědčili a modely své dle dobrozdání soudců upraviti se snažili, pak měla by se opět sejiti porota, která by rozhodla, který z opravených projektů se nejlépe podařil, a kterému z obou umělců mělo by se zadati provedení sochy sv. Václava.
Tento postup je tak jednoduchý, samozřejmý a jasný, že každý soudný člověk musí uznati, že se jinak jednati ani nemůže. Zemský výbor usnesl se většinou svých členů na postupu zcela jiném. Dle usnesení zemského výboru mělo se dobrozdání sděliti pouze řediteli Myslbekovi a nikoli Bohuslavu Schnirchovi.
Pouze p. Myslbek má býti vyzván, aby upravil vady a výtky a nikoliv též pan Schnirch, a pouze opravený model Myslbekův má býti posouzen zemským výborem a nikoliv dřívějšími znalci, hodí-li se k provedení, slovem, druhý konkurent, sochař Schnirch, jehož projekt porotou postaven byl do stejné řady s modelem Myslbekem, má býti ignorován, jako by ani schopen nebyl vady na jeho projektu vytknuté opraviti.
Nechceme o tomto usnesení zemského výboru pronášeti již nyní svůj soud; máme však za to, že celá veřejnost s námi souhlasí, tvrdíme-li, že způsobem takovým, jakým zemský výbor v tomto případě jednal, s našimi umělci jednati se nemá.
K tomu dovoluji si opět podotknouti, že ani tato zpráva nevyličuje záležitost tuto jako osobní a neobrací se nijak proti panu Myslbekovi, nýbrž proti jednání zemského výboru, který měl dozajista dosti příležitosti, aby v té přičíně aspoň po stránce formální své jednání upravil.
Příležitosti této poskytla mu sama, Bohuslavem Schnirchem podaná žádost ze dne 18. května 1895 za tou příčinou, aby vyzván byl zároveň s panem řiditelem Myslbekem ku provedení oprav a změn na soše sv. Václava, a aby s  ním sděleno bylo znalecké dobrozdání.
Pod číslem 30. 304, ze dne 3. července 1895 zaslán byl zemským výborem panu Schnirchovi sice žádaný opis dobrozdání, ale zároveň oznámeno mu, že nelze vyhověti další žádosti jeho, aby zemským výborem byl vyzván k provedení oprav a změn.
Při tom rozhodnutí zůstalo, i když po žádosti pana Schnircha ze dne 31. srpna 1895 byl mu k dobrovolnému a na vlastní vrub podniknutému provedení změn dle znaleckého úsudku vydán model, který se stal majetkem zemského výboru.
První, co se po tomto stručném vylíčení fakt musí namanouti, jest otázka, z  jakých asi příčin panu Schnirchovi nebyla zemským výborem poskytnuta příležitost k dalšímu súčastnění se práce, která mu již proto musí býti velice vzácnou, poněvadž zřízení sochy sv. Václava jest prvním podobným velikým podnikem nákladem zemským v Praze prováděným.
A tu, slavný sněme, jsou možný k objasnění celého postupu a vývinu této záležitosti toliko tři důvody.
Předně, že zásadně se chtělo jisté pojetí celého pomníku a současně se jistému pojetí celého pomníku nepřálo; za druhé, že zemský výbor království Českého pro příspěvek 15. 000 zl. známého „neznámého dárce“ podvolil se vlivům jistého směru a tím ovšem také pozbyl své nestrannosti, za třetí, že z příčin úsporných předčasně začal vyjednávati toliko, s umělcem jedním, což ztrácí své váhy už proto, poněvadž táž zpráva předstupuje před slavnou sněmovnu s požadavkem, aby se dalších 28 tisíc zl. povolilo, a nemělo by asi míti žádné váhy tam, kde se jedná o povznesení našeho národního umění, pro které se tak dlouho absolutně ničeho nepodnikalo, že, kdyby sobě zde k  našemu štěstí nebyla pomohla nezmorná síla a to nadání lidu českého, bychom bez této samostatné podpory a bez toho vlastního vývinu neměli dnes ani Myslbeka, ani Šchnircha, ani Brožíka, ani Hynaise a všech ostatních.
Důvodu druhého vzpomenul jsem proto, abych současně mohl prohlásiti, že považuji zemský výbor za instanci takovou, které nemá ve věcech spravedlnosti a čestných imponovati žádná podpora hmotná nebo mínění a vliv soukromý či stran nikdy a v ničem.
Důvod první, slavný sněme, jest po mém soukromém zdání tím nejdůležitějším a zároveň také tím, pro který se celá zamýšlená akce postavení sochy svatého Václava nesetká s tím, čeho se docíliti mohlo a mělo.
Vychází to z celého ponětí a celého významu, jaký už od věků postava sv. Václava v našem lidu má a požívá.
Troufám si tvrditi, že správným jest oné přesvědčení, že sv. Václav je v lidu českém proto tak ctěn, že je patronem české země a poněvadž byl naším knížetem, a věřte, slovutní pánové, jen proto zní nám tak velebně prvá sloka svatováclavského chorálu, poněvadž v ní hlaholí slova: „Svatý Václave, vévodo České země. “ (Výborně!)
Taková je představa o našem světci, o tomto dědici koruny české a o tomto representantu našich nejdůležitějších tužeb a v tom hledati dlužno hlavní závadu celé konkurence čili jinými slovy: Následkem toho, že pan ředitel Myslbek byl lépe s poměry seznámen a lépe vystihl situaci, skomponoval a mohl skomponovati takový návrh, o kterém předpokládati mohl, že ku provedení připuštěn bude, kdežto Schnirch pouze svým citem se vésti dal. (Výborně!)
Tím také dá se jen vysvětliti vřelý ten ohlas, jakého v celém národě našla neobyčejně šťastná myšlénka ta v návrhu Schnirchově, spojení pověsti o Blanických rytířích s postavou našeho hrdiny národního, patrona země české, poněvadž nám tato myšlénka ve sdružení při té příležitosti pravila: „Ve svépomoci, ve vlastní síle, a jenom v té můžete najíti svou spásu!“ (Výborně!)
Nedovolím sit v té příčině úsudku, ale, jako jsem poctivě přesvědčen, že umělec takového významu a takové tvůrčí síly, jakým jest náš Myslbek, jenom s velikým sebezapřením podrobil se působení vlivů naň doléhajících, tak bych v poslední hodině troufal si ještě jednou přednésti prosbu, aby sňato bylo všechno z pomníku, co je způsobilé odciziti pomník národního patrona českému lidu!
Promluvil jsem ve věci příliš delikátní a proto mám za svou povinnosť ještě jednou výslovně uvésti, že neměl jsem ani nejmenšího úmyslu býti osobním a, prosím, by slova má jen tak byla vykládána, jak byla myšlena. Lituji, že nemohl jsem návrh tak vřele přednésti, by se stal pohnůtkou k napravení křivdy.
Positivního návrhu, jak jsem již při začátku uvedl, za daných okolností činiti je naprosto nemožno. (Výborně!)

Nejvyšší maršálek zemský Jiří Kristián Lobkowicz:  Přijde nyní k slovu p. posl. Dr. Pippich. Dovoluji si ohlásiti, že se ještě přihlásili k slovu páni poslanci Hlávka a hrabě Vojtěch Schönborn.
Es haben sich noch zum Worte gemeldet und zwar für den Antrag der Kommission die Herren Abg. Hlávka und Graf Adalbert Schönborn. Dávám slovo panu. Dru Pippichovi.

Poslanec Dr. Pippich: Slavný sněme ! Budiž mi dovoleno, abych především dotkl se některých vývodů kollegy p. poslance Heinzla, jimiž odůvodňoval odmítavé stanovisko pánů z druhé strany jménem německých krajanů našich.
Pánové, toto votum, které ovšem pan poslanec Heinzel odůvodňoval pouze tím, že prý stav zemských financí nedovoluje plýtvati penězi zemskými a že prý jde pouze o místní výzdobu pražskou, vede nás k tomu, vyhledávati tu pravou skrytou příčinu a tu já shledávám vzdor tomuto odůvodnění přec jen v národním momentu tohoto pomníku.
V tomto směru nemohl bych se srovnávati úplně s vývody p. kolegy posl. Materny, že snad ten pomník v nynějším svém tvaru by něco obsahoval, co by se příčilo našemu názoru národnímu a co by snad se odchylovalo od oné přece v této věci směrodatné tradice a legendy lidové, která znázorňuje svatého Václava jako světce, ku kterému se náš lid modlí, ale zároveň jako vévodu a osvoboditele, který by v případě těžké pohromy měl býti spásou vlasti.
Tyto oba momenty navzájem se pronikají, jsou sloučeny a patrně rozhodují o uměleckém tvaru tohoto pomníku. A tu panu Heinzlovi v tom ohledu odpovídám, že shledávám v jeho vývodech logický nelad. On pravil, že má býti pomník sv. Václava dekorací- jaksi zvláště významnou k zemskému museu a na druhé straně tvrdí, že prý jest to vlastně jen ozdoba Prahy a že Praha sama ma nésti náklad na tento pomník. Jestli jest to dekorací zemskému museu, jež jest majetkem celé země, pak zajisté náleží zemi nésti náklad na pomník ten, který jest důstojný našeho národa.
Pánové, my nemůžeme přisvědčiti tomu a musíme rozhodně odmítati vývody takové, které praví, že se v našem zemském museu již šlo přes meze toho, co je příslušno účelu, co snad neslouží účelu toho důstojného zemského musea.
Pánové, kdo naše museum viděl, kdo viděl ty poklady bohaté, které obsahuje, kdo viděl jeho sbírky, ten zajisté také viděl, že brzy nastane nedostatek místností; ten zajisté řekne, že v této věci neplýtvalo se penězi zemskými, že naopak bylo použito těch peněz správně, že české království zařídilo důstojný representační stánek, který zajisté slouží všem těm účelům, ku kterým byl zbudován a který nesměl zůstati pozadu za významem a váhou tohoto království v ohledu kulturním i národohospodářském. V tom ohledu nemůžeme shledávati, že by v našem museu se bylo stalo něco přílišného, naopak my jsme se až příliš uskrovnili. (Výborně. ) Nesmí tedy takový důvod, jako jest špatný stav financí zemských býti žádnou překážkou. Neboť do jisté míry, pánové, jest pravda: Spořivost a hospodárnost jest na místě, ale tam, kde se jedná o otázky cti a důstojnosti národa, tam nemůžeme počítati s nějakou úzkostlivě odměřenou cifrou, tam musíme státi na tom, aby nynější výše, na které jsme se octli v ohledu národním a kulturním, nalezla svého výrazu také v nákladu na úkoly representanční našeho království. Jak jsem pravil, součástí takového úkolu jest též pomník sv. Václava.
Já mám za svou povinnost, abych, poněvadž jsem členem rozpočtové komise, vyznačil naše stanovisko v rozpočtové komisi. Pan zpravodaj již tak učinil. On pravil, že stáli jsme před hotovou věcí. Zemský výbor jako výkonný organ, který měl povolený potřebný náklad sněmem, jednal formálně správně, když uzavřel smlouvu definitivní s mistrem Myslbekem ačkoli věcně snad o tom názory mohou býti různé, jestli by nebyl jaksi kázal dobrý takt, aby se v  dalším jednání postupem jiným bral. V tom do jisté míry také musíme přisvědčiti, že jsou vývody kol. p. Materny správné.
My jsme v rozpočtové komisi rozhodně akcentovali, jak p. zpravodaj tak i já, že veřejnost česká s velké části vřele sympatisovala s modelem mistra Šchnircha a že právě v něm viděla zosobnění toho, co jest názorem lidu, co jest poesií lidovou o představě svat. Václava. My vzhledem k té smlouvě definitivně již uzavřené a vzhledem ku změnám, které se staly na pomníku, jsme se odhodlali hlasovati pro schválení i dodatního nákladu a to proto, poněvadž jde jen o tento dodatečný náklad na 4 světce, kteří byli umístěni na podstavci pomníku.
To jest nepopiratelné a já myslím, má-li se o tom mluviti ačkoli to nám komisi rozpočtové, nepříslušelo, býti nějakým tribunálem uměleckým, rozhodujícím o hodnotě uměleckých děl - byli povolaní znalci v té věci slyšeni - že lze totiž říci se stanoviska estetického, že nynějším přetvořením modelu mistra Myslbeka věc stala se takovou, že bylo lze spíše pro ni se rozhodnouti, poněvadž především postava sv. Václava nabyla více mužné síly, a poněvadž rozčlánkováním podstavce a umístěním čtyř světců na něm celý pomník ušlechtilého vzletu nabyl a tak umělecký dojem celku rozhodně tím získal.
Tedy v této věci mám za to, že můžeme hlasovati pro návrh zemského výboru a rozpočtové komise. Ale, velectění pánové, jsou jisté věci, o kterých jest třeba se zmíniti.
Z toho, co jsem pravil, vyplývá po našem zdání, že stala se chyba, že zemský výbor, když již byla uznána rovnocennost obou dotyčných modelů, se neobrátil také na mistra Šchnircha, aby provedl také on změny na svém modelu, poněvadž věc taková stává se odiosní a dostává pak osobní ostří.
V tom panu kolegovi Maternoví přisvědčuji, že mohl míti vliv rozhodný štědrý dar onoho známého neznámého dárce, který se osvědčil v tolika případech jako opravdový vlastenec a mecenáš a který přinesl velké oběti našim zájmům národním a uměleckým; ale nelze si mysliti, že by byl jednal za jinou tendencí nežli ryze uměleckou.
Možná, že v tom byla jakási, abych tak řekl, umíněnost uměleckého rázu. Přiznávám, že tendence jakéhokoliv spůsobu není umění prospěšná. Nejlépe, když rozhoduje tvůrčí bezprostřednostť sama. Ta může vytvořiti dílo takové, které není vedeno umělým tokem, ale které jako bystřina vytryskne z duše umělce, dostane pravý vzlet a křídla, jak toho umění potřebuje.
Při této věci, která vyvolala rozruch v uměleckých kruzích a nabyla odiosního rázu, mám za to, že je na místě projeviti, jak se na stranu svodomyslnou sluší, že musíme přáti nejvolnější soutěži umělců a sice takové, aby nehledělo se k nějakému jednostrannému ochranářství uměleckému a to proto, poněvadž každé ochranářství přes jisté meze vedené jest vývoji umění na škodu.
My potřebujeme co možná nejširšího vývoje uměleckých talentů, aby zejména našim mladším umělcům bylo popřáno toho, by při takových podnicích zemských, zejména tam, kde se jedná o velké úkoly, o monumentální věci, které jinak nikdy nenaskytnou se umělcům našim k uměleckému řešení, mohli co nejvolnější soutěže se súčastniti, aby mohli právě tu ukázati a změřiti sílu svého nadání a mohli přikročiti ku práci ve velkém slohu.
Jiná příležitosť se k pracím takovým jim nenaskytá.
Není to jen ohled hmotný, jen ohled existence našich umělců, který se za to přimlouvá, jest to ohled k jejich uměleckému vzrůstu, který nás k tomu vede, aby se jim takové úkoly poskytovaly.
Jest ovšem pravda, že se řeklo, my mladší umělci, kteří nejsme nejpřednější, my jsme ztraceni v takovém konkursu, nam se první ceny dostati nemůže.
A tu myslím, že jest nejlépe, aby v takovýchto případech, když opětně zemský výbor bude míti úkol podobný, rozhodně se mimo první cenu vypisovalo více druhých cen, aby se tímto vypsáním více druhých cen právě poskytla možnosť a jistá výslednosť takovéto nejširší a nejvolnější soutěže.
Pánové, my jsme nabyli podobné zkušenosti při umělecké výzdobě pantheonu. Při malířské figurální výzdobě pantheonu opět se vyskytl takový obmezený konkurs tří umělců, kteří, ovšem všichni umělci prvého řádu a znamenité umělecké hodnoty, přímo si vymínili, že súčastní se soutěže jen tenkráte, když jim společně tato práce bude zadána, a mezi ně se rozdělí. To jest zajisté, pánové, abych tak řekl, kartel umělecký, něco obdobného, jako při kartelech národohospodářských. Jest ovšem těžko v takovýchto případech vnutiti těm nejlepším, předním umělcům, aby se súčastnili konkursu, když je neobmezený a také jiní se ho súčastní.
Vyvinuje se jakási tím umělecká aristokracie. V našich poměrech národních, v  poměrech malého národa, musíme si přáti, aby udržovala se v těchto věcech jaksi umělecká demokracie.
Jest to vlastenectví, které jinde nemá takového významu jako u nás, které může vésti ku součinnosti a ku solidárnosti všech našich uměleckých sil.
Právě v té věci musíme přímo apelovati na umělecký a národní, na vlastenecký jemnocit našich předních umělců, aby poskytli svým druhům možnost společné volné soutěže.
A tu končím tím, když pravím, že zajisté pro nás, pro náš malý národ, a pro naše malé poměry v každém oboru umění budou vždy nejvýmluvnějšími a nejrázovitějšími výtvory umělců našich ty, kde se vlastenecký vznět pojí s  uměleckým vznětem a kde vlastenecký vznět postupuje s uměleckou myšlénkou a společně s ní tvoří a vytvořuje tak svérázná díla, která národu slouží a povznášejí jeho jméno a slávu. (Výborně!)

Nejvyšší maršálek zemský Jiří Kristián Lobkowicz:  Přichází nyní k slovu pan posl. Hlávka.

Posl. Hlávka: Slavný sněme! Dovolím si upozorniti jen k několika málo omylům, které se cítím povinným opraviti.
Především bych si dovolil opraviti p. posl. Heinzla, který se k tomu odvolával, že se při zřízení pomníku sv. Václava jedná jenom částečně o dekoraci a o výzdobu města, že by tedy hlavně město pražské bylo povoláno, aby tento pomník zřídilo a nikoliv země.
Proti tomu náhledu, že slavný sněm království Českého by neměl míti skutečně docela žádné povinnosti ujmouti se umění domácího, si dovolím několik slov pronésti.
Velectění pánové ! Praha nám zachovala velkolepé památky skoro ze všech velikých dob umění a dnešního dne se jimi honosí a celé království pohlíží hrdým pohledem na Prahu, na její pomníky, a vidíme na všech cizincích, kteří náhodou či úmyslně přijdou do Prahy, že na ně zrovna ty veliké výtvory umění, které do dneška tak krásně jsou zachovány, dělají nejlepší dojem.
Z té příčiny jsem zastával se vždy zachovávání starožitností a slavný sněm této otázce věnoval také velikou pozornost a nedá se říci, že také městská rada a zastupitelstvo městské této otázce by nebylo věnovalo velkou pozornosť.
Věc, která v naší době dosud byla takřka úplně zanedbána, jest podpora umění výtvarného na útraty zemské.
My nacházíme v budgetu dosud jenom položku pro zachování starožitností, nikoliv ale pro fedrování umění výtvarného.
Bylo toho snad příčinou, že posud poskrovnu se ukazovali umělci takového velikého významu, aby byli přímo vyžadovali, aby celé království bralo podíl na jejich činnosti.
Ted takové umělce máme. „ Pánové! Naši umělci docílili uznání nejenom doma a snad méně doma jak v celém světě. (Tak jest!)
My se z toho nadmíru těšíme a chlubíme a nazýváme se šťastnými, když naši umělci docílí v cizině úspěchu; doma však žádný nemá za svou povinnosť, aby k tomu přispíval, aby naši umělci také v domácí tvorbě zanechali památky, jako zanechali naši předkové.
Z té příčiny se rozhodně proti tomu stanovisku, že postavení sochy sv. Václava není záležitostí zemskou, ohrazuji a jsem toho náhledu, že není to snad přímo úloha, která by byla vyvolána jako úloha zemská; ta úloha dala a vyvinula se ne náhodou, nýbrž z potřeby musejní budovy.
Při prvním projektu musejní budovy byla již projektována a ne od jednoho, nýbrž takřka ode všech projektantů jezdecká socha sv. Václava před musejní budovou.
Z toho povstala další konsekvence, že o té otázce postavení jízdecké sochy sv. Václava se rokovalo a jednalo po delší dobu let, až konečně záležitosť ta dozrála ke stanovisku, že by se mělo k jejímu provedení přikročiti.
Chci opomenouti celé to jednání, poněvadž by to bylo tuze obšírné a není to také záležitosť, která by zajímala slavný sněm; ale zdá se mně, že právě za tou příčinou se dala slavnému sněmu příležitosť, aby se mohl jednou ujmouti, a to skvělým způsobem, zbudování velkých uměleckých pomníků v královském hlavním městě Praze.
Přiznávám se upřímně, že nám zde pomníky scházejí.
Kromě pomníku císaře Františka, kromě pomníku Jungmannova, Radeckého a Karla IV. nemáme ničeho.
Jest tedy v naší době nejdůležitější věcí, abychom se o to přičinili, aby podobný podnik byl postaven.
Nyní jest otázka umělecká.
Pan poslanec Materna postavil dva umělce proti sobě, ač ohražoval se pořád proti tomu, že nemá úmysl a nižádným způsobem nechce z této otázky udělati otázku osobní.
Já bych se také toho všemožně vyvaroval, jsem také toho náhledu, že skutečně a nejméně ve sněmu jest možno přivésti otázku osobní s uměním v porovnání.
Bylo mluveno o té jury, která rozhodovala o těch věcech.
Jest známo, že jsem v té jury zasedal, a považuji za svou povinnost, abych usnesení jury proti snad docela neporozuměným námitkám chránil.
Jury nevyslovila se v tom smyslu, jak to pan poslanec Materna řekl, jury uznala, že ze všech projektů není přímo žádný tak, jak byl podán, k vyvedení schopným. Ale, když se jednalo o to, komu se má dáti první a komu se má dáti druhá cena, tu se o této věci jury rozmluvila a byly pak náhledy tak různé, že se všichni s radostí k tomu přidali, když jsem navrhl, aby se tyto dvě ceny spojily, a aby se rozdělily mezi ty dva umělce. Ten návrh vycházel ode mne, ale byl jednohlasně přijat.
Tím nebylo řečeno, že ty dvě práce jsou úplně stejný, nýbrž bylo v jury docela určitě o tom mluveno, jaký význam každý jednotlivý model má. Jury to vzala velmi doopravdy, prozkoumala veškery projekty, jak za sebou šly.
Resultát toho byl, že zástupcové zemského výboru, kteří v té jury zasedali, přišli k tomu přesvědčení, že není další konkurence potřebí a že bude mnohem způsobilejší a správnější, přidati se k názoru jury, když se dá přímo zakázka panu řediteli Myslbekovi. Při tom je mně nutno vysloviti se o té otázce, která byla stran konkurence namítnuta.
Jak pan posl. Materna, tak pan dr. Pippich jsou toho náhledu, že by byla měla zavedena býti další konkurence mezi těmi dvěma umělci, kteří byli jaksi postaveni do první řady.
V tomto ohledu, prosil bych, aby mi také bylo dovoleno promluviti několik slov.
Otázka konkurence ve výtvarném umění je otázka tak sporná, že se nechají všechny důvody pro i contra se stejnou správnosti uvésti.
Já nejsem již tak mlád, prodělal jsem mnoho konkurencí, byl jsem mnohokráte jurorem, a mohu dosvědčiti, že ani jediná konkurence nevedla ke kýženému výsledku. Vždy bylo zapotřebí přistoupiti k dalšímu jednání, částečně zrušiti celou konkurenci a vypsati novou, aneb přistoupiti k direktnímu vyjednávání.
Jest to také věc úplně přirozená. Umělci, kteří stojí na výši svého umění, kteří si vydobyli pernou prací a dlouhým namáháním jistého postavení, kteří dosáhli uznání širšího, neuznávají za potřebné, aby při každé příležitosti vstoupili do soutěže, riskovali dobrou pověsť, kterou již mají, a vedli jakýsi marný boj.
Z této příčiny ukázalo se nezbytným, že při všech konkurencích, aby bylo možno docíliti přednějších účasti umělců, bylo nutno přední síly přímo vyzvati a zabezpečiti jim, že budou jich práce přese všechnu konkurenci honorovány jen k tomu konci, aby konkurovali a aby byla možnosť jejich sílu a práci posouditi
To již není, pánové, konkurence v tom smyslu, jak Vy si ji představujete, to není konkurence demokratická, o které mluvil p. Dr. Pippich. To není jinak možno, kdo něco umí, ten má také nárok - to je ve všem tak - aby byl uznán a toho nelze dostati ke každé práci. Kdo chce míti umělce prvního řádu, musí k  němu jíti.
Když nyní zemský výbor uznal, že dvě práce jsou si tak blízky, že je lépe nedělati velikého rozdílu stran udělení ceny, tím nebylo řečeno, že by bylo dobře ty dvě síly ještě jedinou vyzvati k soutěži. Pánové - odpusťte mi toto porovnání vždyť umělci nejsou kohouti, kteří by pořád byli proti sobě štváni, by proti sobě bojovali. Já jsem přesvědčen, kdyby to zemský výbor učinil a oba umělce vyzval k nové konkurenci, že by zajisté aspoň jeden nebyl konkuroval, o tom druhém to nevím. Byl by jeden z nich jistě řekl, já nejsem kohout, abych se pořád pral; nemělo by to také praktického výsledku žádného, musila by býti zas zvolena jury.
Dle mého přesvědčení jednal zemský výbor úplně dle náhledu jury a jednal se stanoviska v umění úplně správného.
Já jsem se dříve o tom vyslovil, že považuji za povinnosť země, by brala podílu na postavení pomníku, o kterém je tu řeč.
Já bych poukázal na to, co jiné malé země činí pro umění, na př. v Kodani; ten malý národ obětoval ohromné sumy na Thorwaldsenovo museum, aby umělec, kterého byli tak šťastni míti, zaměstnán byl a zachovala se po něm památka.
To, myslím, že také jest naší úlohou, jestli se nám podá příležitosť a možnosť, abychom zaměstnávali oba umělce a kdybychom měli tři, abychom zaměstnávali všechny tři, abychom si zachovali památku těch geniů a sil, které nám prozřetelnost božská darovala. (Výborně !)
Dovolil bych si upozorniti konečně ještě na malý omyl, ve kterém se p. poslanec Materna nachází.
Dělala se zemskému výboru předhůzka, že podléhá vlivu nějakého ustanovení a bylo ohražováno, že by zemský výbor, který stojí v postavení tak vysokém nad všemi stranami, který má hájiti výhradně vždy jen věc, neměl podléhati docela žádnému vlivu.
Ta věc se vztahovala, jak také zřejmě řečeno bylo, k jistému věnování k  účelu zřízení sochy sv. Václava.
Prosím za odpuštění a činím tak jako úplně o věci zpravený; to věnování bylo podáno české akademii, aby česká akademie si to vzala za úlohu, poněvadž tenkrát nebylo jiné možnosti, aby se nějaká velká umělecká díla v Praze provedla a takové umělecké dílo postavilo.
Česká akademie ucházela se u městské rady i u sněmu, aby dostala podporu dostatečnou ku provedení věci. Sl. sněm se na tom usnesl, že nedá podpory, nýbrž že vezme pořízení sochy do ruky. To bylo nejsprávnější, v tom neměla ani akademie, ani toto věnování žádného podílu. Věnování leží do dnešního dne u akademie a ze všeho jednání vyplývá, že akademie si vyhražuje rozhodnutí o vydání tohoto věnování zemskému výboru, až bude věděti, jakým způsobem má býti socha sv. Václava pořízena.
Akademie do dneška čeká na rozhodnutí, jakým způsobem bude provedena, aby se o tom rozhodla podati své poslední ustanovení sl. zemskému výboru. Posledního dne došlo toto rozhodnutí zemského výboru a akademie právě o tom rokuje, a jest přirozeno, že akademie bude se vším srozuměna, jak slav. zemský výbor ustanoví a že částka přiměřená bude slav. zemskému výboru vydána.
To jest skutečný stav věci a já se cítím nucena se k tomu přiznati, abych zabránil všem omylným výkladům, které o té věci jsou (Výborně!)

Nejvyšší maršálek zemský Jiří Kristián Lobkowicz:  Dávám nyní slovo panu poslanci hraběti Vojtěchu Schönbornovi.

Přísedící zemského výboru hr. Vojtěch Schönborn: Slavný sněme! Chci se jen několika slovy ještě zmíniti o otázce, kterou se slav. sněm již po delší dobu zabývá.
Musím předně vysloviti své potěšení nad tím, že skutečně se všech stran a se všech úst, které o tomto předmětu mluvily, vyslovena byla ochota, působiti k  tomu, aby úkol, který každému Čechu, myslím, k srdci přirostl, úkol totiž pořízení důstojného pomníku sv. Václava, byl slav sněmem též skutečně vykonán. I ten řečník, který činil námitky proti tomu, aby jakási částka byla k tomu účelu věnována, způsobem, který se mne dotekl velmi sympaticky, podotknul, že i příslušníci jeho národnosti, jeho soukmenovci chovají úctu k  sv. Václavu jakožto patronu země České.
Myslím, že jest tím vysloveno, že, praví-li se, že národ český jest národem Svatováclavským, se to pojímá v širším smyslu, že pod názvem „národ Svatováclavský“ pojmouti se mohou také soukmenovci němečtí.
Ovšem důvody, které pan poslanec Heinzel dále uvedl proti tomu, že by částka větší slav. sněmem mela býti na tento úkol věnována, myslím, že nejsou správné. Mohu jenom tvrditi, že dle mého zdání pořízení velkého uměleckého díla rázu tak ideálního jest v první řadě úkolem, který přináleží sněmu král. českého. Jen proto jsem se vlastně přihlásil k slovu, abych krátce jen několika slovy odpověděl na výtky, které byly činěny proti způsobu jednání zemského výboru v této věci. Já nechci býti nikterak osobním a uznávám velmi rád, že ode všech pánů, kteří mluvili v této věci, velice šetrným, abych tak řekl, delikátním způsobem záležitost byla projednána. Oč se jednalo zemskému výboru? Zemskému výboru muselo se jednati o to, aby byl zjednán krásný model pro sochu sv. Václava a aby pokud možná k tomu působil, by uskutečnění pomníku se v brzku provedlo. K tomu čelilo veškeré jednání, které zemský výbor v této věci provedl, k tomu čelilo též vypsání konkursu a veškeré další jednání s umělci, na které bylo v debatě poukázáno.
Nechci se též dotknouti záležitosti, zdali má ten neb onen model, který byl pořízen a vystavěn, větší uměleckou cenu. Nejsem sám umělcem ani znalcem. Já mohu však se svého stanoviska říci zcela upřímně, že model, který byl též vyznamenán, model pana mistra Schnircha, mne velmi sympaticky se dotknul, a v mnohých směrech a kusech zdál se mi model tento dosti příhodný a krásný.
Ovšem ty výtky - když jsem již u modelu - které byly činěny prvním panem řečníkem s české strany proti nynějšímu modelu ředitele Myslbeka, že neodpovídá snad národnímu pojmutí postavy sv. Václava, vůbec nemohu sdíleti, již proto ne, protože, když prochází se celou vlastí, všude ve statisicích exemplářích socha sv. Václava, jak ve vesnicích tak i v městečkách je postavena - může se říci, že myšlenka, kterou jest prodchnut model ředitele Myslbeka, nachází se v těchto menších pomnících po celé naši vlasti vyjádřena.
Myslím, že dle mého osobního náhledu tento ideál národní právě v tomto novém modelu jest velmi dobře znázorněn.
Zemskému výboru jednalo se o to, aby zjednal důstojný model. Zemský výbor nebyl nikterak vázán, aby jednou nebo druhou cestou se bral; ani z usnešení slavného sněmu, který, jak známo, učinil několik usnešení v tomto směru, ani ze zpráv, které byly podány zemským výborem a schváleny sněmem aneb které byly podány rozpočtovou komisí - naschvál jsem zprávy ty dnes ještě jednou prozkoumal - nevychází, že by sněm nebo komise rozpočtová vyslovily mínění, že zemský výbor si má jinak počínati v této věci.
Ovšem byla dána možnost, buďto ihned po ukončení konkursu jednati s oběma umělci, kteří byli poctěni první a druhou cenou, anebo byla dána možnost jednati ihned s umělcem jedním.
I jury sama, a tu mohu se odvolati na to, co právě pan vrchní stavební rada Hlávka pravil, nepraví tím, že postavila oba modely na stejný stupeň, že s  oběma umělci má býti jednáno.
Zemský výbor měl za to, že jest úplně oprávněn tak jednati, jak jednal. Zemský výbor měl za to, že takovým jednáním nejlépe vyhovuje úkolu, o který se jedná.
Modely byly rovnocenné a pravil jsem, že dle mého náhledu má model Schnirchův mnohé krásy; avšak, když se jedná o to, aby pomník byl zřízen nákladem zemským, tu přece dle mého náhledu musil zemský výbor také k tomu hleděti, že jeden z těchto umělců, o které se jedná, má pověsť světovou a když se jedná o pořízení tak významného podniku, že v první řadě a vlastně jedině rozhodovati musí ta úvaha, jakým způsobem se dá docíliti, aby model a pak pomník v plné kráse byl proveden. A zemský výbor byl toho náhledu, a já náhled ten doposud chovám, že tohoto úkolu jedině mohlo býti dosaženo jednáním právě takovým, jak bylo provedeno, že tímto jednáním též jedině mohlo býti docíleno, aby věc v brzku byla uvedena ku svému konci, a proto také zemský výbor takovým způsobem, jak mu bylo úplně volno, jednal.
Myslím, že když slav, sněm přijme návrhy, které budžetní výbor v souhlase se zemským výborem předložil, tím sám vykoná veliké dílo, že tím dá výrazu oněm vznešeným ideálům, které v srdci každého příslušníka národa českého, národa Svatováclavského, nezvratně spočívají. (Výborně! Výborně!)

Oberstlandmarschall Georg Kristian Lobkowicz: Es hat sich noch der Herr Abg. P. Opitz zum Worte gemeldet. Ich ertheile ihm dasselbe.

Abg. P. Opitz: Hoher Landtag! Es sei mir gestattet, dass ich mit einigen wenigen Worten zur Sache, die in Behandlung steht, Stellung nehme.
Es handelt sich um die Ausstellung eines monumentalen Denkmals des hl. Königs Wenzel und der Landespatrone Böhmens, beziehungsweise um die dafür nöthige und geforderte Summe, Gewiss sind die Landesfinangen derzeit übel bestellt; aus diesem Grunde würde man bezüglich der in Rede stehenden Post mit einem „Nein“ stimmen müssen. Allein diese Angelegenheit ist ja bereits budgetär eingeleitet worden mit der Bewilligung einer hohen Summe im Vorjahre. Sodann glaube ich, dass em Stimmen gegen diesen Posten an der Sache gar nichts mehr ändern wird.
Ich fasse die ganze Angelegenheit von folgenden (Standpunkte auf. Es handelt sich hier, glaube ich, vor Allem um eine Dankes schuld,, welche in diesem Lande Böhmen für hervorragende Begründer des Christenthums und der christlichen Cultur abzutragen ist (Bravo!)
Der hl. König Wenzel hat sich große Verdienste um das Land Böhmen eiworben und er war dabei auch ein Freund der Deutschen.
Das ist uns Allen genügend bekannt.
Ich betrachte diese Sache gar nicht als nationale Angelegenheit. Jedes Volk, jedes Land und jeder Staat trägt eine Dankesschuld ab gegen seine großen Männer, ob es nun Feldherren sind oder Fürsten, oder Dichter, oder Künstler oder sonstige Volksmänner, wenn er ihre Errinnerung für die Nachkommen verewigt.
Man errichtet deshalb überall auf Landeskosten oder Reichskosten Monumente und Denkmäler, die an solche Männer erinnern und bringt dafür gemeinsam Opfer.
Das geschieht in allen Ländern und, wenn es auch in Böhmen gewünscht wird, so finde ich das begreiflich.
Natürlich muss man ein derartiges monumentales Denkmal an einem Centralpunkte des Landes aufftellen. Dabei, meine ich, dass es gar nicht schaden wird, wenn ein christliches Monument dieser Art vor dem Landesmuseum Böhmens errichtet wird, wenn eine christliche Idee dort in Erz und Stein verewigt wird für die Dauer.
Ich erinnere weiter nur, dass im Landesbudget Böhmens noch für ganz andere Zwecke, die hauptsächlich der Stadt Prag zu Gute kommen, alle Jahre sehr hohe Summen bewilligt werden.
Eine sehr bebeutende Post dieser Art ist z. B. der Betrag von circa 170. 000 fl. der alle Jahre für das deutsche und das čechoslavische Nationaltheater in Prag aus Landesmitteln bewilligt wird.
Hier bei diesem Landesmonumente handelt es sich dagegen nur um eine einmalige Ausgabe, die eine Dankesschuld abträgt und die dauernd die Geister erinnein wird an eine hohe christliche Idee.
Deswegen werde ich - ich bedauere, dass ich darin abweichen werde von meinen deutschen Landsleuten - für diese Post stimmen.

Nejvyšší maršálek zemský Jiří Kristián Lobkowicz:  Pan poslanec P. Opitz se hlásil ke slovu. Uděluji mu jej.

Poslanec P. Opitz: Slavný sněme! Dovolte mi, abych se několika slovy vyjádřil k projednávané věci.
Jde o expozici monumentálního pomníku sv. krále Václava a zemských patronů českých aneb částka k tomu potřebná a požadovaná, jistě jsou na tom státní finance momentálně špatně; z tohoto důvodu by dotyčné hlasování muselo být „ne“. Ale tato záležitost je již rozpočtována se schválením vysoké částky v  předchozím roce. Pak věřím, že hlasováním proti tomuto příspěvku se na věci nic nezmění.
Celou záležitost shrnu z následujících úhlů pohledu: Zde, domnívám se, jedná se především o dluh vděku, který je v těchto zemích Čech splatit za vynikající zakladatele křesťanství a křesťanské kultury (Bravo!)
Svatý. Král Václav prokázal České zemi velkou službu a byl také přítelem Němců.
To je nám všem dobře známo.
Vůbec tuto záležitost  nevnímám jako národní záležitost. Každý národ, každá země a každý stát má vůči svým velkým mužům dluh vděčnosti, ať už jsou to generálové nebo knížata, nebo básníci, umělci nebo jiní lidé z lidu, pokud to zachová jejich památku pro potomky.
Proto se všude na náklady státu nebo říše staví pomníky a památníky, které takové muže připomínají, a společně se za tím účelem přinášejí oběti.
To se děje ve všech zemích, a pokud je to žádoucí i v Čechách, považuji to za pochopitelné.
Samozřejmě, že takový monumentální pomník musí být postaven na centrálním místě v zemi. Zároveň si myslím, že neuškodí, když křesťanský pomník tohoto druhu vznikne před Českým státním muzeem, když tam bude křesťanská myšlenka dlouhodobě zvěčněna v bronzu a kameni.
Jen připomínám, že ve státním rozpočtu Čech jsou každoročně schvalovány velmi vysoké částky na zcela jiné účely, ze kterých má prospěch především město Praha.
Velmi důležitým postem tohoto druhu je např. B. částka kolem 170 000 fl., která je každoročně schvalována pro Německé a Českoslovanské národní divadlo v Praze ze státních prostředků.
Naproti tomu tyto národní památky jsou pouze jednorázovou edicí, která splácí dluh vděčnosti a která bude neustále duchovně připomínat velkou křesťanskou myšlenku.
Proto budu hlasovat pro tento příspěvek – mrzí mě, že se budu lišit od svých německých krajanů.

Nejvyšší maršálek zemský Jiří Kristián Lobkowicz:  Přihlásil se ke slovu p. posl. Materna. Dávám jemu slovo.
Ich ertheile das Wort dem Herrn Abg. Materna.

Posl. Materna: Dovolím si, slavný sněme, pouze čtyři krátké poznámky, a sice první naproti velezasloužilému a
slovutnému panu vrchnímu stavebnímu radovi Hlávkovi, který mě činil výtku v  příčině nesprávného pojetí protokolu poroty, a tu upozorňuji na zprávu sněmovní ze zasedání loňského, které jest připojen protokol o této porotě sepsaný dne 15. prosince 1894, a kde stojí doslovně v odstavci třetím: „Modely čís. 3. a 6. (tedy modely Myslbekův a Schnirchův) mají mnohé přednosti, také mnohé nedostatky a mají stejnou cenu v příčině umělecké. “
Ovšem, jelikož jsem neměl příležitosť blíže seznati intence poroty nebo vůbec příčinu, pro jakou to tak pojato bylo, ne mohu býti také z toho kárán, že jsem snad nějaký jiný smysl tomu položil, než jak znění protokolu samo k  tomu poukazovalo.
Za druhé v příčině výtky ohledně vlivu onoho známého „neznámého dárce“ poukazuji na touž zprávu, kde na stránce 4. ve třetím odstavci stojí: „Zemský výbor se rozhodl pro způsob posléze uvedený, totiž pro vypsání veřejného konkursu spolu s pozváním vynikajícího umělce. Za takového umělce uznal zemský výbor cís. kr. ředitele umělecké průmyslové Školy v Praze, Josefa Myslbeka, jehož výkony dosavadní ručí za zdárné provedení, při čemž dále kladla se váha na to, že mu mělo býti svěřeno se strany IV. třídy české akademie provedení dotyčného modelu vedle intencí neznámého dárce.
Tedy dovolával jsem se opět v té příčině fakta.
Konečně k velectěnému panu hraběti Schönbornovi dovoluji si jenom tu poznámku, že jsem práce Myslbekovy rozhodně nedovolil si žádné kritice podrobovati, a že mu děkuji za laskavé uznání toho, že jsme o té záležitosti delikátní jista také delikátním způsobem pojednávali, a prosím, aby laskavě v té příčině ráčil se opraviti, že nebylo skutečně ani v nejmenším mým úmyslem po stránce umělecké zde debatu nějakou zahájiti a vyvolati. (Výborně!)

Nejvyšší maršálek zemský Jiří Kristián Lobkowicz:  Jelikož se nikdo více ke slovu nepřihlásil, prohlašuji debatu za skončenou.
Es ist Niemand mehr zum Worte gemeldet; ich erkläre die Debatte für geschlossen.
Dávám závěrečné slovo panu zpravodaji.

Zpravodaj posl. Adámek: Slavný sněme! Musím vysloviti své politování nad tím, že nemohu se súčastniti této debaty tak, jak bych chtěl a mohl, kdyby mně nebylo jako zpravodaji úkolem hájiti toliko posici rozpočtové komise. Debata provedena nejlépe ukazuje, jak správným bylo stanovisko rozpočtové komise a tohoto slavného sněmu při jiných příležitostech, když šlo o takovéto odborné otázky znalecké, že rozhodovati po stránce odborné v takových věcech může toliko výkonný orgán tohoto slavného sněmu, zemský výbor submittuje na soud odborných znalců. (Souhlas. )
Tuším, velectění pánové, že tato debata, jež měla v mnohém ohledu podivnou barvu, věci samé, o niž jde, valně neprospěla.
Nemohu se, velectění pánové, zhostiti pocitu, že jest nám velký počet současných geniálních umělců příliš velkým břemenem. Měli bychom vzpomínati známého sporu, který svého času byl v Německu veden o to, kdo jest větší, zda Göthe nebo Schiller. Byl rozřešen výrokem šalamounským: Těšme se tomu, že máme oba. (Potlesk. ) Tuším, že takovým způsobem také tento spor, který byl touto debatou do této sněmovny zanesen, by měl býti řešen. Buďme rádi a těšme se tomu, že i v nepříznivých poměrech našich z našeho lidu vychází tolik geniálních mužů a geniálních umělců, že se můžeme svou tvorbou uměleckou chlubiti před celou Evropou. (Potlesk. )
Oproti panu kolegovi Maternovi musím připomenouti, že jsem stanovisko, jež ve příčině volnější konkurence při pořizování takovýchto děl dnes hájil, měl česť jménem rozpočtové komise hájiti již dne 15. ledna 1894 na tomto slavném sněmu. Tenkráte jsem jménem rozpočtové komise obhajoval zásadu, aby při konkurenci, která měla býti zavedena na umělecké vyzdobení Musea království českého, nebylo hleděno toliko k některým, nýbrž ke všem vynikajícím mistrům našim. Tenkráte jsem mimo jiné také pravil: Rozpočtová komise uznala, že nemůže slavný sněm o jménech mistrů rozhodovati; rozhodnutí to musí býti zemskému výboru zůstaveno, zemskému výboru jako výkonnému orgánu pod jeho zodpovědností a po zralé úvaze a poradě s odbornými znalci. Na tom stanovisku trvám také dnes a na tom stanovisku trvala také rozpočtová komise, když se usnesla na návrzích, jež mi jest obhajovati. Vycházejíce z  tohoto, po mém soudu, správného stanoviska nemůžeme dospěti k výsledkům jiným, nežli jsou obsaženy v návrzích, jež rozpočtová komise činí.
Když po usnesení slavného sněmu byla zem. výborem definitivně uzavřena smlouva o pořízení sochy svatého Václava, není možno, aby o pořízení ostatních Čtyř soch byla uzavřena smlouva s jinými nebo různými mistry. (Souhlas).
Pánové, nemohu se jako zpravodaj komise přímo pouštěti ve spor o to vedený. kterému modelu sv. Václava má býti dána přednost, avšak, že není nepochybným, co zde bylo mluveno proti modelu Myslbekově, to vychází již z  úvah, které o tomto modelu byly v našem časopisectvu. Prosím, by mně nebylo chybně rozumněno. Otevřeně se přiznávám, že Schnircha jako umělce vysoko cením, a že mi jest jeho model sv. Václava velice sympatickým; avšak na nás dnes není, abychom rozhodovali, je-li Schnirch větším mistrem nežli Myslbek, nebo opačně. Máme rozhodnouti, zdali jednání, které ve příčině pořízení modelu pomníku svato-václavského bylo zemským výborem provedeno, se srovnává s usnešeními a s intencí slavného sněmu, a mají-li býti ujednání zem. výborem učiněná schválena? (Tak jest!)
Poněvadž byly v debatě pronešeny úsudky o umělecké hodnotě modelu Myslbekova, budiž mi dovoleno citovati n. p. posudek „Světozoru“ kterýž o tomto díle mimo jiné napsal: Již tento návrh poskytuje obraz budoucí nádherné, figurální ozdoby velkolepého náměstí svatováclavského, jemuž se nemohlo dostati sochy patrně jeho hodnější, než z ruky Myslbekovy. V tom jsou všichni přáteli umění jedné mysli. (Slyšte!) Není to výrok můj, jest to výrok českého kritika v odborném listě. Poněvadž jsem se octl na Václavském náměstí, přejdu k panu kol. Heinzlovi, kterýž tak trpce toužil, že toto velkolepé náměstí pražské chceme na útraty zemské ozdobiti uměleckým pomníkem. Pan kol. Heinzel na to zapomněl, že dnes nejde teprve o povolení ku zřízení sochy sv. Václava na tomto náměstí, nýbrž že jde o provedení dávného usnesení, jež tento slavný sněm v této příčině již byl učinil. Kdyby se p. posl. Heinzel pamatoval na stavbu nového Musea království Českého, a kdyby byl navštívil toto Museum on však dokázal, že ho nenavštívil, poněvadž tvrdil, že je ústavem toliko českým, což není pravda - byl by viděl, že na rampě před museem je dosud základ podstavec pro sochu sv. Václava, kteráž měla dle stavebního programu musea na tom místě býti podstavena. Kdyby byl p. posl. Heinzel býval stopoval toto jednání, byl by dospěl také k tomu poznání, že když podle nálezu poroty znalců slavný sněm rozhodl, aby byl pomník sv. Václava zřízen na svatováclavském náměstí, současně bylo ustanoveno, aby byl co možná blízko průčelí Musea království českého, poněvadž má býti souvislou a integrující částí průčelní dekorace tohoto Musea. Nejde tedy o nové povolení, jde toliko o provedení toho, na čem se sl. sněm již dávno byl usnesl. (Tak jest!)
Také náklad na pomník svatováclavský pan posl. Heinzel neudal správně.
Podle rozpočtu, který zemský výbor učinil, činí celý náklad na zřízeni pomníku 110. 000 zl.
Těchto 110. 000 zl. však dnes povolovati nemusíme, jde toliko o povolení honoráře za 4 nárožní sochy, o 28. 000 nákladu na odlití těchto soch, který má činiti 12 000 zl.
Celkový náklad na pomník tento však příspěvky mimořádnými a věnováním nejmenovaného mecenáše bude snížen až na 95-92 000 zl.
Pan poslanec Heinzel arci řek1, když snem řekl a, že musí také říci b; v tom s ním souhlasím. Když sněm rozhodl, že má býti zřízena socha svatováclavská a o model této sochy jest uzavřena definitivní smlouva - to je a, musí říci také b; musí ostatně schváliti také zatimní smlouvu o zřízení těch 4 nárožních soch, bez kterých tento pomník nemůže býti. (Tak jest!)
Pan kol. Heinzel obešel docela otázku, co se má díti s definitivně uzavřenou smlouvou o sochu sv. Václava.
Nepravil, že jest proti tomu, aby pořízen byl tento pomník, ale řekl, že bude hlasovati proti této položce.
Ptám se, může mezi zemským výborem a Myslbekem definitivně uzavřená smlouva býti zrušena?
Myslím, že ani žádný z německých kollegů p. posl. Heinzla, již jsou právníci nemůže tvrditi, že by mohla smlouva tato býti zrušena.
A jakmile to tvrditi nemohou, měli by jednomyslně hlasovati pro náš návrh, aby také zatímní smlouva jako důslednost smlouvy této definitivní byla schválena. (Pochvala) Že tak nečiní, to vysvětluje se toliko tím, že se nespravují právnickou rozvahou, nýbrž pouze národním odporem proti nám. (Tak jest!)
Pánové, Vám jde o to, abychom neozdobovali vznešenými pomníky umění drahou naši matičku Prahu.
Praha je a také přes váš odpor zůstane hlavou tohoto království a mátí našich měst a my jako věrní synové svého národu pokládáme za svou svatou povinnost přispívati k tomu, aby toto staroslavné město, které tolik utrpělo, opět se zalesklo ve své někdejší slávě a aby náměstí jeho mluvila našemu lidu srozumitelnou řečí naší slavné historie. (Výborně ! Potlesk)
Nedivte se tomu, že s vlasteneckým nadšením po tom toužíme a o to pečujeme, aby Praha byla tím, čím druhdy bývala, netoliko našemu národu, nýbrž i tomuto celému staroslavnému království. (Potlesk) Že pánové. Vy nemáte smysl pro tyto naše vznešené city, jest s politováním, a proto tím horlivější musí by ti i naše vlastenectví, tím usilovnějším musí býti snahy naše v  uskutečnění našich ideálů. (Pochvala)
Přicházíte s finančními ohledy. Ano, pánové, až Praze dá stát 40, 000. 000 jako dal n. p. Vídni na spojovací prostředky problematické ceny, až nebude stát z nás vydírati poslední jiskru poplatních sil, až budeme míti tu samosprávu, po které tak toužíme, potom si hravě opatříme své kulturní a hospodářské potřeby sami. (Pochvala) Avšak do té doby neočekávejte, že my budeme míti tak málo vlastenectví, abychom z ohledů těch zanedbávali kulturní a hospodářské zájmy tohoto království.
My, pánové, dobře víme, že stojíme v Krušném zápasu konkurenčním ve všech oborech hospodářských i kulturních s našimi protivníky a nepřáteli mocnými, a proto také postihujeme své povinnosti s napnutím, ba přepnutím všech svých sil budeme pracovati, abychom v ohledu hospodářském i kulturním byli soupeřům svým na roven.
My dobře víme, že by byl osud náš spečetěn, kdybychom v těchto konkurenčních zápasech nebyli vítězi. (Tak jest!)
Proto pánové, nepřicházejte s takovými finančními ohledy a hleďte jednosvorně s námi, jak jste také dnes při jiné příležitosti deklamovali, hájiti hospodářské a kulturní zájmy tohoto království; domáhejte se s námi obnovení svézákonnosti naší vlasti, jež jest také nesměrné důležitosti hospodářské. (Výborně!)
Spojte se s námi, aby toto království České v této polovině říše nebylo popelkou, ale aby se stalo opět tím staroslavným královstvím Českým, a pak nebudeme muset také na oltář našeho umění skládati toliko haléře žebrácké a z ohledů finančních zanedbávati i nejživotnější zájmy kulturní.
Z těchto, pánové, důvodů musíte uznati, že my jako národ kulturní víme, jaké jsou naše povinnosti k našemu umění. V umění vidíme nejvyšší výkvět kultury, v umění vidíme pramen, ze kterého se vynořují nejvznešenější perly a klenoty, jimiž národ zdobí své skráně a zvěčňuje své památky
Jsem si plně vědomi povinnosti, že, co učinili v umění pro nás otcové naši, musíme také činiti my pro své potomky. Bylo by zajisté hanbou, abychom my na konci XIX. století, v této době nejvyššího rozkvětu kulturního, našim potomkům nezachovali nejvznešenější památky tohoto výkvětu v důstojných památnících našeho výtvarného umění. (Výborně!)
Jsem přesvědčen, že pomník, o který jde, bude takovou památkou.
Nekončím svými slovy, končím opět slovy českého kritika, který ve „Zlaté Praze“ o modelu Myslbekovu napsal:
„A tak mám přání jen jediné, aby konečně již došlo ku skutečnému provedení tohoto návrhu, výborného co do koncepce, v provedení i uspořádání celku i v  podrobnostech, který v každém směru v plné míře vyhovuje účelu svému; a zajisté po svém postavení na místě určeném pomník tento bude zajisté netoliko vzácnou ozdobou městu, ale i skvostem, v němž celý národ český bude spatřovati pravé palladium své lásky k vlasti, jakož i snah po obnovení lesku staroslavné koruny české. “
Tím končím a odporučují sl. sněmu opětně ku přijetí návrhy rozpočtové komise. (Potlesk, hlučná pochvala)

Oberstlandmarschall Georg Kristian Lobkowicz: Wir übergehen zur Abstimmung.

Gegenstand der Abstimmung sind die gedruckten Anträge der Commission mit der Correctur, auf welche der Herr Berichterstatter hingewiesen hat.

Ich ersuche die Herren, welche die Commissionsanträge annehmen, die Hand zu erheben.

Sie sind angenommen.

Nejvyšší maršálek zemský Jiří Kristián Lobkowicz:  Přejdeme k hlasování.

Předmětem hlasovaní jsou tištěné návrhy komise.

Upozorňuji, že pan zpravodaj poukázal na malou korekturu, která se tiskovou chybou vloudila, totiž, co se týče ročníku, ve kterém zpráva byla uzavřena.

Žádám pány, kteří přijímají návrhy komise, by vyzdvihli ruku.

Jsou přijaty.