K vrchu Blaník se váží pověsti možná už od keltského období. Možná se další inspirací stala podivuhodná bitva u Býkovic v 15. století. Podle jiných názorů mohla legenda vzniknout v reakci na husitské vojsko v čele s Janem Žižkou, které se pod Blaníkem utábořilo v roce 1420. O blanických rytířích kázal v roce 1470 Mikuláš z Vlásenice (* 27. 11. 1421 † 16. 4. 1495) zakladatel náboženské sekty  zvané ‚rota Mikulášenců‘, který patřil k umírněnému křídlu Husitů.

Z legend postupně vykrystalizovala naděje, že v kritické situaci budou za naší svobodu bojovat nadpřirozené síly.

Legendy zachytily svébytný aspekt českého národa, který se nakrátko semkne ve vypjatých historických okamžicích. Bohuslav Schnirch ve svém návrhu na svatováclavský pomník spojil mírumilovnou postavu knížete Václava právě s blanickými rytíři, kteří společně chrání postavu Čechie s dětmi. Nadpřirozený obsah legendy vztáhl na myšlenkový odkaz velkých historických osobností a sekularizoval jej v hesle na soklu sochy:

Silou vyvolených svých od zahynutí vysvoboď nás, Pane!

Před dávnými dobami vpadl do dech zuřivý nepřítel pále a pleně. Češi utíkali před ním do lesů a hor, aby se tu skrývali, a kdyby bylo potřeba, z hradišť se bránili. Učinil tak i Zdeněk Zásmucký, sebrav drahně lidu, s nímž obsadil Blaník, a tu se ohradil náspy z kamení zdělanými. Marně na ně nepřítel hnal útokem, marně se pachtil po strmých bocích hory, i když tyto překonal, bránily mu hradby a chrabrost obležených. I vrátil se nepřítel s mocí ještě větší, a vystřídav všechny své bojovníky v kolikerých útocích, konečně obležené tak unavil, že podlehli. Všichni byli zbiti, pokud již nepadli v boji, a dobytek a poklady, kteréž tu chtěli uschrániti, dostaly se vítězům.
 
Když pak za nějaký čas přátelé padlých sem přišli, aby jim prokázali poslední čest, nemálo se divili, nevidouce ani mrtvol, ani koní. Žádný nevěděl, kam se poděli, až si to devátý den po jich záhubě lid okolní domyslil. Týž den totiž slyšeli vesničané okolní, jak od Blaníka koně řehtali a zbraň řinčela. Lekali se toho velice, poněvadž se báli, že to bude nový nepřítel, ale když hřmot trval pořád a z místa se nehnul, přiblížili se ze zvědavosti, a tu uviděli Zdeňka a jeho družinu, ani se baví sedáním. Dívali se na to s podivením, jehož ještě přibývalo, když stateční bojovníci v Blanici napájeli koně, a pak vsedše na ně, zase jeli do stráně. Jeli až ke skalám, které se před nimi otevřely a za nimi zase zavřely.
 
Rychle se rozšířila pověst o tom po Čechách a nezanikla proto, poněvadž každý rok v den dobytí Blaníka udatní bojovníci z hory vyšli, ve svých hrách se cvičili, a pak zase ke spánku uložili. Neb že spí, čekajíce s koňmi a zbraněmi, až jich vlast nejvíce bude potřebovati, v tom se všichni srovnávali. A až jednou vstanou k boji, zazelená se dub, vyschlý pramen vydá hojnost vody, nepřítel bude přemožen a v zemi bude dobře, jak dlouho před tím nebývalo.
 
Když rytíři blaničtí z hory vyjížděli, vždy se hora otevřela a nezavřela se, až se zase vrátili do hory. Před lety pastýř pásl ovce pod Blaníkem, a vida k večeru, že mu schází dobrý skopec, šel za ním do lesa, zdali by ho někde uviděl, až přišel ke skále otevřené. Myslil si, že by mohl býti skopec v té díře, a proto tam vlezl, ale za chvíli zavřela se za ním země, a celý rok lidé o něm nevěděli. Vypravoval, že když se za ním hora zavřela, přišel do velké vysoké síně, kde leželo mnoho bojovníků, jako by spali, při nich koňstvo též spící a zbraně všelijaké drahně. V tu chvíli obcházely ho také mrákoty, natáhl se, kde padl, a spal. Jak dlouho spal, nevěděl; ale jednou vzbudil jej jeden z rytířů řka: "Hle, tu nejudatnější synové českého národa, kteří jednou povstanou, až bude milá vlast v nebezpečí, a nepřátele zahubí. Jdiž nyní domů a vypravuj, co jsi tu viděl a zkusil." Pastýř ani nechtěl věřiti, že celý rok prospal v Blaníku.

Věnceslav Černý: Blaničtí rytíři

 
Asi roku 1826 neb 1827 jel rytíř Putzlacher, krajský komisař, do Mladé Vožice. Jsa povahy laskavé a rád povídaje, vypravoval svému myslivci vše, co věděl o Blaníku, pod nímž právě jeli, a o rytířích tam spících. Myslivec to vše vyslechl, a pak dělal úšklebky a rytířům se posmíval. V tu chvíli zdvihl se prach, zadupala kopyta koňská a zařinčelo železo, a ustrnuti viděli za samým kočárem obrněné jezdce, šedivé, bradaté a vše s meči obnaženými a tváří hrozivou. Kočí práskl do koní a ujížděl, co mohl, ale rytíři přece pořád za vozem. Krajskému komisaři nebylo volno, ale měl dobré svědomí, protože myslivce byl napomínal, myslivec však zůstal bez sebe až do Vožice. Když rytíři dávno již byli za kočárem zůstali a na Blaník se navrátili, přijeli do Vožice, kde hned myslivcovi žilou pustili a po velkém namáhání teprve jej vzkřísili.
 

Vojtěch Sucharda: Svatý Václav se svými rytíři, katedrála sv. Víta

Hle, Blaník hora v hávu tmavého lesa, jenž splývá jí od temene po všech bocích. Vážně, až zachmuřeně shlíží na krajinu od světa odlehlou, na její chlumy a pláně málo úrodné. Široko daleko je patrno jeho témě a v okolí často k němu pátravě vzhlížejí. Věštíť chmurami zahalené zlé povětří, promodrává-li se jasně, slibuje jistý a tvrdý čas.

Na temeni Blaníka zříš ve stínu buků, jedlí a smrků pradávné kamenné hradby, většinou sesuté. Mechem a křovím zarůstají; po dřevěném hradě, jehož chránily, není dnes ani památky.

Ale pod hradbami, v hoře samé dřímají ozbrojení rytíři, „svatováclavské vojsko“, dřímají a čekají, až nastane den, kdy bude potřeba jejich pomoci, až budou do boje povoláni.

Pod skalnatým vrcholem Blaníku, ve východním svahu je skála v podobě lomeného oblouku. Tam je vchod do hory, tam také prýští pramen. Z něho napájejí blaničtí rytíři své koně, když za čas jednou za svitu měsíce vyjedou z hory na palouk mezi lesy pod horou. Za takové noci zaléhá do okolí temné dunění, ztlumený rachot bubnů i polnic hlas. K ránu zase rázem vše utichne, rytíři, koňstvo, vše zanikne ve skalní bráně a zmizí v tajemném lůně hory. Jen na palouce zůstává památka po nočním jízdeckém reji: přečetné stopy koňských kopyt.

Blaník uzamčen, vážně, až zachmuřeně shlíží na osamělou, od světla odlehlou krajinu, a jako by trud teskné dumy na něm a všude kol spočíval. Svatováclavské vojsko spí. Ještě není čas, aby vstalo. To bude ve chvíli největšího nebezpečenství, až se na naši vlast sesype tolik nepřátel, že by celé království roznesli na kopytech svých koní.

V rozhodnou chvíli se Blaník otevře, rytíři v plné zbroji vyhrnou se z hory a svatý Václav, jeda na bílém koni, je povede na pomoc Čechům.

Alois Jirásek Staré pověsti české z Pověsti o Blanických rytířích

Za doby halštatské poskytl Blaník vhodné místo pro tehdejší hradiště chráněné mohutnými kamennými valy, které jsou viditelné i v dnešní době. Později byl na stejném místě vystavěn dřevěný hrad, který zmiňuje i autor pověsti. 

Podle vyprávění trvá jeden den v Blaníku celý pozemský rok. Proto kovář, který podle báje vstoupil do hory, aby okoval koně rytířů, přišel zpět domů v domnění, že se vrací týž den. Rodina jej však již celý rok oplakávala. Na tuto část pověsti nelze nevzpomenout v souvislosti s příhodou, která se skutečně stala v roce 1868, když byl právě z Blaníku odlamován jeden ze základních kamenů Národního divadla. Jeden z účastníků tohoto okamžiku, kamenický pomocník Václav Podbrdský, jehož jméno se díky podivnosti té události uchovalo až dodnes v paměti mnohých milovníků záhad, spadl ze skály.

Jeho tělo ale nalezeno nebylo, ačkoliv vzhledem k šedesátimetrové výšce, z níž padal, nepřipadalo v úvahu, aby zůstal na živu. O to větší údiv vzbudil jeho návrat po osmnácti letech. Zatímco jeho rodiče i sourozenci zestárli o celých osmnáct let, jeho jako by se čas ani nedotknul. Navíc měl pro své blízké opravdu zajímavé vysvětlení, v němž hlavní role hráli mnozí vůdci našeho národa v čele s Karlem IV., ale také Jan Hus a mnozí další.

Jen pomocí myšlenek s nimi prý komunikoval, dokázal číst i písmo, které dříve nikdy neviděl, a poznal také nadpozemsky krásnou dívku, která byla strážným duchem českého národa. To vše v jeskyni uvnitř Blaníku. Ať už byla jeho výpověď smyšlená nebo ne, přinesla Václavu Podbrdskému z Louňovic nejen všeobecnou známost po celém kraji, ale také mzdu za práci při dobývání onoho bezmála dvoutunového základního kamene Národního divadla, o kterou se se svým zaměstnavatelem soudil.