Vojtěch Josef Maria hrabě Schönborn-Buchheim-Wolfstal
* 2.7.1854
† 10.11.1924

 

Vojtěch Josef Maria hrabě Schönborn-Buchheim-Wolfstal, též Adalbert Josef Graf Schönborn (2. července 1854 Dlažkovice – 10. listopadu 1924 Bor u Tachova), byl rakousko-uherský, respektive český šlechtic, právník a politik, na přelomu 19. a 20. století jedna z nejvýraznějších postav počátků českého politického katolicismu, iniciátor vzniku Národní strany katolické v království Českém a místopředseda Strany katolického lidu.


 

 

Pocházel z rozvětvené rodiny hrabat Schönbornů, jeho otec i tři bratři patřili ve své době k předním osobnostem veřejného dění; bratr František (1844–1899) byl v letech 1885–1899 pražským arcibiskupem.
Absolvoval v letech 1875–1878 práva na Karlo-Ferdinandově univerzitě, od roku 1879 nastoupil do státních služeb jako soudní úředník, nejprve jako soudní adjunkt při okresním soudu v Turnově, od roku 1898 u zemského soudu v Praze (1911 vrchní zemský soudní rada, 1918 dvorní rada).
V období let 1885–1913 působil jako poslanec Českého zemského sněmu. V roce 1887 zvolen i do zemského výboru a v zemské exekutivě působil přes 25 let, zpočátku coby přísedící zemského výboru, v období let 1891–1895 i jako náměstek nejvyššího zemského maršálka, jehož od r. 1892 zastupoval také v německé sekci české zemské školské rady. Právě na školskou tematiku se na zemské úrovni výrazně zaměřoval. V letech 1901–1912 zasedal v kuratoriu zemědělských škol v Děčíně-Libverdě a v Táboře.
Jako zástupce Strany konzervativního velkostatku byl ve volbách do Říšské rady roku 1885 zvolen i na Říšskou radu (celostátní parlament), kde reprezentoval velkostatkářskou kurii v Čechách. Poslancem vídeňského parlamentu ovšem byl jen krátce. Rezignaci na mandát oznámil dopisem již 8. března 1887. Po volbách v roce 1885 se na Říšské radě připojil k Českému klubu (jednotné parlamentní zastoupení, do kterého se sdružili staročeši, mladočeši, česká konzervativní šlechta a moravští národní poslanci).
Od počátku 70. let 19. stol. se výrazně angažoval v katolických spolcích, v nichž zastával většinou předsednickou funkci nebo pracoval ve výboru organizace. Byl znám jako člověk dobrého srdce, velké prostředky věnoval na charitativní činnost (ve Spolu sv. Vincence de Paula), pro chudinu, nemocné a potřebné. Stál v čele Mariánské družiny, Bratrstva sv. Michala, Jednoty pro dostavbu chrámu sv. Víta, Spolku Arnošta z Pardubic atd. Jako přísný konzervativec, nekompromisní stoupenec českého historického státního práva, národní a jazykové rovnoprávnosti a současně horlivý katolík se začal politicky angažovat na půdě Katolicko-politické jednoty pro království České (počátkem 20. století i ve výboru této organizace), v roce 1895 byl postaven do čela Družiny pro katolickou organizaci. Na podzim 1896 potom inicioval vznik Katolického sdružení v Čechách, jemuž předsedal a z kterého na jaře 1897 oficiálně vznikla Národní strana katolická v království Českém.
V následujících letech patřil ke klíčovým postavám vyjednávání mezi konzervativním a křesťansko-sociálním a křesťansko-demokratickým proudem na přelomu 19. a 20. století a úsilí o založení jednotné katolické strany v Čechách. V r. 1906 stál u kolébky Strany katolického lidu, od roku 1908 jako její místopředseda a člen užšího výkonného výboru. V letech pozdějších rozbrojů usiloval o sjednocení nepolitických katolických spolků v Zemské organizaci katolíků v království Českém (od 1906). Jako předseda Družstva sv. Vojtěcha se podílel na založení a vydávání ústředního periodika katolického tábora Katolických listů. Byl pravidelně volen do čela katolických sjezdů (Tábor, Příbram, Praha).
V roce 1912 měl velký podíl na česko-německém vyjednávání o smír jako člen komise pro provedení správní reformy v Čechách. Jako recept na překonání česko-německého antagonismu v Čechách podporoval decentralizaci, posílení územní samosprávy a její depolitizaci. Po suspenzi zemské samosprávy v Čechách v r. 1913 (anenské patenty) byl prezidentem zemské správní komise království Českého.
V roce 1913 se stal viceprezidentem říšského soudu. Ještě za války, krátce před zánikem monarchie, roku 1917 byl jmenován doživotním členem panské sněmovny (jmenovaná horní komora Říšské rady).
V říjnu 1918 ho Národní výbor československý ještě krátce pověřil dalším vedením zemské správy v Čechách i v podmínkách vznikajícího československého státu. Pak opustil aktivní politický život, ale veřejně se dál angažoval ve spolkové činnosti.
Pohřební obřady v r. 1924 vedl pražský arcibiskup František Kordač a účastnili se jich také vatikánští diplomaté v čele s nunciem Francescem Marmaggim.

 

Vojtěch Schönborn byl jedním z aktérů 28. října při vyhlášení nezávislosti:

Bienert pro Rašína, Švehlu, Soukupa a Stříbrného opatřil automobil, kterým odjeli na Zemské místodržitelství, nejvyšší státní úřad v zemi, sídlící v komplexu mezi ulicemi Thunovskou, Zámeckou, Sněmovní a dolní částí Malostranského náměstí.

Tam je přivítal pouze vicemístodržitel Jan Kosina. Ten po desetiminutové diskusi souhlasil, že Národní výbor převezme odpovědnost za klid a pořádek. Následovně čtyřka zamířila do Sněmovní ulice, kde sídlila Zemská správní komise (nahrazovala zemský výbor), v jejímž čele stál konzervativní hrabě Vojtěch Schönborn.

Čtyřka rovnou oznámila hraběti, že pod Národní výbor přechází i zemská samospráva. Podle Františka Soukupa se Schönborn „zhroutil do křesla, ruce mu bezvládně klesly a pergamenovou tvář pokryla zsinalá bledost“.

Nakonec úřad předal a prohlásil: „Prosím, aby pánové vzali na vědomí, že své síly dávám k disposici novému státu.“ Politici si také prohlédli zasedací síň bývalého zemského sněmu a byli otřeseni.

 

lfancy3.gif (583 bytes)

 

 

Karel Bedřich Schönborn pocházel z deseti dětí.  Jeden z jeho bratří - Bedřich Ervín - byl  v letech 1888-1895 ministrem spravedlnosti, další bratr František pak kardinálem a pražským arcibiskupem, který zemřel v roce 1899 a je pochován v arcibiskupské hrobce ve svatovítské katedrále na Pražském hradě.
Nejmladší z bratří byl Adalbert, otec šesti dětí. Jeho syn Ervín (1899-1984) byl v době komunistické diktatury zaměstnán jako prodavač v pražském antikvariátu v Karlově ulici a jeho dvojče František (1899-1964) byl za okupace vězněn nacisty. Oba podepsali v roce 1939 známé prohlášení české a moravské šlechty. Karel Bedřich hrabě Schönborn se ženil v roce 1861 na Konopišti, kde si vzal dceru Jana Nepomuka Karla z Lobkowicz Johannu. Tento Jan Nepomuk Lobkowicz, praprapradědeček kardinála, byl zakladatel křimické větve lobkowiczkého rodu.

lfancy1.gif (1168 bytes)

Zpět na osobnosti

Zpět na hlavní stránku