je nahoře

Příslušníci rodové větve pánů z Valdštejna dali vybudovat na ostrohu nad potokem Cedronem na přelomu 13. a 14. století pohraniční gotický hrad Štěpanice. Jeho stavitel Jan z Valdštejna ho učinil centrem horského panství, zahrnujícího celé západní Krkonoše a přilehlé podhůří.

Hrad Štěpanice stával na skalnaté ostrožně při dnešní silnici Jilemnice - Benecko, západně od zatáčky pod Horními Štěpanicemi. Skládal se ze dvou části – horního a dolního hradu. Přístupová komunikace k němu vedla ze západu od Horních Štěpanic. Hradní ostrožna zde byla od vlastního hřbetu oddělena dvojitým valem a dvěma příkopy. Vnější val a příkop obepínaly hrad i od jihu a jihovýchodu. Zříceniny hradu už nedovolují zcela přesnou představu o původní stavbě, zdá se však, že dolní hrad, z něhož se část obvodového zdiva dochovala, představuje mladší stavební fázi, zřejmě ze sklonku 14. století.

Dosavadní literatura se shoduje v tom, že zakladatelem hradu byl v druhé polovině 13. století Jan z Valdštejna, syn zakladatele hradu Turnova a Valdštejna Zdeňka z Valdštejna. Hrad vznikl v době, kdy byla dokončena první fáze kolonizace této krajiny a kdy kolonizace na počátku 14. století pokračuje fází druhou – kolonizací hornickou, a byl správním, mocenským a kolonizačním centrem rozsáhlého dominia.

Předpokládaná podoba hradu v 15. století

Rozdělení panství

Jan z Valdštejna, si z hradu vytvořil správní a mocenské centrum horského panství, zahrnujícího celé západní Krkonoše a přilehlé podhůří. Na panství vznikají kutiště, jámy (jamiště) a doly sloužící k těžbě, zejména železné rudy, ale i mědi, stříbra a zlata. K těžbě patří i hamry a doly – k roku 1337 se připomíná v Zákoutí pod Štěpanickým hradem zlaté kutiště a roku 1492 velké jamiště. Hynek z Valdštejna vedl spor s Alešem ze Šonova na Hostinném o doly a rudu v horách poblíž Lánova a v roce 1489 při vyhrál. V první čtvrtině 15. století se připomínají hamry ve Štěpanicích a v Lánově.

Nákladná těžba vyžaduje vojenskou ochranu, a proto vzniká související podřízené opevnění. Ke Štěpanickému hradu funkčně patřil také Rychlovský hrádek a další opevněná místa.

V letech 1360–1398 držel hrad Štěpanice Janův vnuk Zdeněk ze Štěpanic zvaný Dlouhý, zasedající v 80. a 90. letech 14. století na dvorském a zemském soudu, držel Štěpanice, Poniklý, Olešnici, od roku 1387 Horní Brannou, od roku 1378 Jilemnici a jiné statky. V roce 1377 byl hofmistrem královny Elišky. V letech 1388 a 1394 zasedal na dvorském a od roku 1391 až do své smrti na zemském soudu. Poslední zmínka o něm je roku 1398.

Po Zdeňkovi v letech 1406–1418 držel Štěpanice jeho syn Heník z Valdštejna a ze Štěpanic. V údobí 1409 až 1413 byl rovněž přísedícím zemského soudu.

Jan, který od je roku 1425 uváděn jako pán na Štěpanicích a Roprachticích, byl snad jeho synem. Byl velmi činný ve veřejném životě, v roce 1440 byl na sjezdu boleslavského kraje v Nymburku. Byl ochráncem katolické víry.

Poté hrad v letech 1425-1445 získal jeho mladší bratr (syn?) Jan z Valdštejna, který patřil za husitských válek mezi přední katolické pány († před rokem 1461). Po Janovi drželi tento hrad společně (Heníkovi) synové Jindřich († 1409, měl dva syny, jeden z nich se jmenoval Heník) a Hynek, ač katolíci, stáli v době panování Jiřího z Poděbrad na jeho straně, a proto mohli koupit v roce 1466 několik zádušních vsí bývalého vrchlabského proboštství: Slemeno, Kunčice, Klášterskou Lhotu a Borovnici, Čistou a obojí Ždírnice a zřejmě i část Kalné. Nekatolické pozice se výrazně upevňovaly v 16. století. Noví majitelé jilemnického panství, a to jak Jilemničtí z Újezdce a Kúnic, tak i jejich následovníci Křinečtí z Ronova, se hlásili k jednotě bratrské. Svou konfesi podporovali také u poddaných. V roce 1573 byl zmíněn ve Vysokém nad Jizerou patrně kališnický kněz Jan Mýtský (Vysokomýtský), dříve farář v horní polovině městečka Jilemnice.

Na konci 15. století, 22. června 1492, si Hynek a jeho synovec Heník rozdělili majetek, rozsáhlé štěpanické panství bylo rozděleno na dvě části – štěpanickou a jilemnickou. Byl proveden zápis v Zemských deskách v soupise trhových smluv.

Jilemnické panství

Hynek z Valdštejna získal část původního panství, nazývanou od okamžiku rozdělení panstvím jilemnickým, která měla své správní středisko na jilemnické tvrzi, nahrazené ve druhé polovině 16. století renesančním zámkem. K ní přináležela horní polovina Jilemnice s tvrzí a poplužním dvorem, vsi Jilem (u Jilemnice), Hrabačov, Jablonec nad Jizerou, Martinice, Kunčice, tvrz a ves Purklín, Kruh, Roztoky (v té době pustá ves), Přední Ždírnice, Čistá, Mříčná, Kundratice, Sytová, Roprachtice, Jestřabí, Vojtěšice (v té době pustá ves) a Jablonec nad Jizerou. Jilemnice se postupně stává významným centrem řemesel a trhů.

1 Jilemnice, 2 Jablonec nad Jizerou, 3 Vojtěšice, 4 Roprachtice, 5 Horní Systová,
6 Dolní Sytová, 7 Jestřabí, 8 Hrabačov, 9 Martinice, 10 Roztoky, 11 Purklín,
12 Kruh, 13 Mříčná, 14 Kundratice, 15 Ždírnice, 16 Čistá

Jilemnickou část panství prodal Hynek z Valdštejna roku 1522 Arnoštu z Újezdce a Kounic, po něm následoval jeho syn Arnošt Jilemnický z Újezdce a Kounic, Záviš Jilemnický z Újezdce a Kounic. Po jeho smrti připadlo v roce 1577 panství Závišově dceři, Anně Křinecké z Ronova. Po jejím synovi Dobromyslovi, který zesnul roku 1585, vládne panství Annin druhý syn Albrecht Bohumír. Ten přenechal správu panství ženě Kateřině, pocházející z rodu Miřkovských z Tropčic a dcerám Anně Růženě, Barboře Alžbětě i Aleně Eustachii, která byla pro svou neobyčejnou krásu zvána „krásná šlechtična“. V podhorském městečku probíhá tehdy čilý obchod se solí, k němuž se váže pověst o utopeném povozu v rybníku Slané bahno u Martinic. Známé jilemnické plátno a vlna se vyváží až do Prahy.

Hynkem a jeho synovcem vymřela větev Štěpanických z Valdštejna. Štěpanicko přešlo na Valdštejny větve Skalské. Ujal se ho Jan z Valdštejna, pán na Staré a Hořicích. Po něm je převzal jeho třetí syn Vilém, který od roku 1524 byl také pánem na Lomnici nad Popelkou.  Zemřel na branském hrádku roku 1557. Štěpanice s příslušenstvím připadly synu Janovi. Jan při dělení otcovského jmění postoupil 1. září 1557 štěpanické zboží svému bratru Zdeňkovi. Zdeněk byl dobrým hospodářem, takže si mohl přikoupit statek Dymokurský.

Štěpanické panství

Štěpanická část Heníka z Valdštejna (syn Jindřicha †1409?; Ambrož uvádí podle náhrobku z kaple sv. Alžběty v Jilemnici jeho smrt v roce 1504, ale podle Sedláčka zemřel roku 1510) zahrnovala: Štěpanický hrad a Štěpanice s poplužními dvory, dolní polovinu Jilemnice se starým kostelem svatého Vavřince (v té době dřevěný), Štěpanickou Lhotu, Jilem, Poniklou, Víchovou, Křížlice, Mrklov, část Valteřic, Horní a Dolní Brannou, Javorku, Lhotku (Lhotu), Rabní (Rabné), Borovnici, Zadní Ždírnici a Slemeno. K hradu patřily farnosti ve Štěpanicích a v Jilemnici. Mladší Pán na Štěpanicích zemřel asi bezdětný a tak se Heník stal také pánem jeho panství.

Úlohu štěpanického hradu převzala zanedlouho hornobranská tvrz, na jejímž místě vyrostl v závěru 16. století půvabný, dodnes zachovalý renesanční zámek.

Listina o rozdělení panství v Jilemnici připomíná kostel sv. Vavřince, příslušný k dolní části městečka, trhy, krčmy, lázeň, ševce, poplužní a kmetcí dvory. Značného věhlasu dosáhli zejména pláteníci. Doložen je v této době i obchod se solí. Pozoruhodná je skutečnost, že v blízkém okolí městečka existovala řada převážně panských rybníků. Roku 1584 je v Jilemnici zmíněn panský pivovar, hospodářské dvory, v Branné ovčíny.

Z roku 1596 pochází nejstarší dochované městské privilegium, vydané na žádost Albrechta Gotfrýda Křineckého a pánů z Valdštejna císařem Rudolfem II. pro obě části městečka. V listině se výslovně připomíná, že „… lidé poddaní a obyvatelé z městečka Jilemnice v známost uvedli, kterak sou před lety pominulými od předešlých kraluov českých obdarování a vejsady na svobodné trhy téhodní a jarmarky roční měli a těch užívali a posava(d) je držívají a poněkud jich užívají. Ale na onen čas, v nepokojích a válkách, netoliko vo ty obdarování a vejsady jejich, nýbrž i o své statečky a chudé živnosti pokažení od vohně přišli…“  Rudolfovo privilegium znovu obdarovává Jilemnické jedním týdenním trhem, konaným každé pondělí, a třemi výročními jarmarky.

Koncem 16. století se připomíná „veliký mor“, který zdecimoval jilemnické obyvatelstvo natolik, že zdejší kněz se odebral do blízkých a zřejmě v tu dobu lidnatějších Roztok, a z jilemnické fary se stala škola.

1 Jilemnice, 2 Štěpanická Lhota, 3 Horní Štěpanice, 4 Dolní Štěpanice, 5 Jilem, 6 Poniklá,
7 Víchová, 8 Křížlice, 9 Mrklov, 10 Valteřice, 11 Horní Branná 12 Dolní Branná,
13 Rychlovský Hrádek 14 Hrad Štěpanice, 15 Slemeno 16 Ždírnice, 17 Borovnice

Heník z Valdštejna († 1504) Štěpanicko neudržel a tak panství připadlo druhé valdštejnské větvi (na Staré a Hořicích) Vilému z Valdštejna, následoval Zdeněk z Valdštejna, který přesídlil ze štěpanického hradu na nově postavený hornobranský zámek. Po Zdeňkovi z Valdštejna vlastnil štěpanicko-branské panství krátce Adam mladší z Valdštejna, který je roku 1606 prodal Václavu Zárubovi z Hustířan. Heník si pravděpodobně přikoupil od Lemberků území mezi horní Jizerou a Kamenicí, kolem Sytové, Semil a Bozkova. Za sídlo si postavil hrad Nístějku a držel farnost roprachtickou, vysockou a zlatoolešnickou. Farnost v Poniklé drželi oba bratři pravděpodobně společně.

Štěpanický hrad byl zničen Tábority, hrad poté dál chátrá a roku 1543 se připomíná jako pustý. Další majitelé panství (Zárubové z Hustířan, Albrecht z Valdštejna, Harrachové) mu už nevěnovali pozornost. Správa panství byla přenesena do staré tvrze ze 13. století u Horní Branné (nacházela se v blízkosti stávajícího zámku na vyvýšenině nad potokem Sovincem). Ještě v roce 1628 se připomíná zámek v Horní Branné se starou tvrzí. Kdy a jak zanikla, není známo. Dnes už po ní nejsou žádné stopy, dodnes však se tu říká „Na hrádku” a stojí tu staveni čp. 209. Jaké bylo zařízení staré tvrze, dnes už rovněž nevíme. Muselo být asi postačující, protože kromě služebnictva tu také pobývali Valdštejnové. V roce 1557 tu zemřel Vilém z Valdštejna, který byl od roku 1524 pánem na Lomnici nad Popelkou. Rušno tu bylo hlavně, když se sem sjížděli Valdštejnové se svými hosty na lov. Hluboké lesy v okolí Horní Branné a na Krkonoších skýtaly úkryt rozmanité zvěři a ptactvu. Panstvo tu lovilo kance, lišky, divoké kočky, rysy, vlky a vysokou. Velikou události bývaly hony na medvědy, jichž tu bylo hodně. Poněvadž stará tvrz ve Branné panstvu již nevyhovovala, počal Zdeněk z Valdštejna stavět v Horní Branné zámek, jehož stavba byla zhruba dokončena v roce 1572. Podle lidové tradice ke stavbě bylo použito hořického pískovce. Ve starších dobách v branském zámku bydleli páni, později hejtmani branského panství. Vznikl zde i kostel sv. Mikuláše a roku 1577 byl ulit nový zvon. V té době vynikal Vilém z Valdštejna, jenž podporoval kulturní život a podílel se na literárních překladech, například děl Jakuba Stelly.

Dnes je ze Štěpanického hradu zřícenina, kámen se používal na stavbu okolních vsí. Rozvaliny jsou pokryty vysokým lesem; pouze jižní svah pod dolním hradem je vykácen. Z horního hradu se dochovaly jen velmi malé úseky zdiva, v prostoru dolního hradu zůstala dodnes dochována část obvodové zdi s hranatou baštou. Na hradě probíhají malé rekonstrukční práce pro obnovu obytného křídla. Na skále nad hradem jsou zbytky asi původního vnitřního hradu bohatě prorostlého kořeny stromů. Dodnes jsou dobře patrné hradební valy.

Manželkou Zdeňka z Valdštejna byla Marie, dcera Jana Bořity z Martinic a na Smečně, purkrabí karlštejnského. Zdeněk z Valdštejna zemřel v noci z 30. na 31. března 1574 na Starém Městě Pražském. Jeho tělo bylo převezeno do Štěpanic a pohřbeno v kostele sv. Trojice. Tam později byla také uložena těla jeho manželky a dětí.

Za Zdeňka z Valdštejna byl v Horní Branné v roku 1557 vystavěn také nový farní kostel Sv. Mikuláše na místě starého dřevěného kostelíka. Pro tento chrám Zdeněk z Valdštejna věnoval veliký zvon, který v Novém Městě Pražském ulil zvonař Brikcí z Cymperku v roce 1577. Zvon vážil 1800 kg a na jeho povrchu je výrazný obraz ukřižovaného Krista a u paty kříže na obou stranách jsou rodové znaky Zdeňka z Valdštejna a Marie z Martinic. Na druhé straně zvonu je obraz sv. Mikuláše. Na opatření zvonu měl velikou zásluhu Jan Šípař ze Zásmuk, který byl ve valdštejnských službách.

Zdeněk z Valdštejna s chotí Marií měli tři děti: Vilíma, Annu a Elišku. Jejich náhrobky jsou ve štěpanickém kostele.

Paní Marie dokončila v roce 1582 stavbu a výzdobu branského zámku. Všeobecně se uznává, že nápisy na jeho průčelí složil učený Mistr Adam z Vinoře, který byl vychovatelem mladého Viléma.

Mladý Vilém z Valdštejna vzbuzoval veliké naděje. Byl všestranně vychováván, jak se slušelo na kavalíra jeho doby. Pokoušel se překládat do češtiny spis Didaca Stelly: „O potupení světských marností“. Jeho vychovatel Mistr z Vinoře mu pomáhal při prvním díle tohoto spisu a po smrti Vilémově sám pak ještě přeložil ostatní dva díly a celý spis vydal v roce 1589 u Buriana Valdy v Praze a věnoval ho paní Marii z Valdštejna rozené z Martinic. Spis tento vyšel v Praze ještě jednou v roce 1596.

Vilém z Valdštejna zemřel velice mlád, ve věku 20 let, v roce 1594. Matka ho pochovala také ve štěpanickém kostele.

Český text na východní stěně zámku:

Jedna wiec hyzdij stavenij, zie ust gemu dáno nenij.
Aby se samo hagilo, kdyby o niem se mluwilo;
neb jest zbavené i sluchu, nemá w sobě ani duchu.
Kdož ge bude pomlouwati, znieg zle nechcze poslouchati.

 Jedna věc hyzdí stavení, že úst jemu dáno není, aby se samo hájilo, kdyby se o něm mluvilo.
Pomni, že snáze jest souditi, nežli věc dobrou zrobiti

Poněvadž po zemřelém Zdeňkovi z Valdštejna nebylo žádných potomků, matka Viléma, Maří z Martinic, smlouvou ze dne 10. dubna 1594 postoupila štěpanické panství svým synovcům Adamu z Valdštejna a Vokovi a Heníkovi z Valdštejna. Zůstaly jí Dymokury a od Valdštejnů si za 23 500 kop míšeňských přikoupila Městec Králové. Zemřela v roce 1606. Majitelem Horní Branné se stal stal Václav Záruba z Hustířan.

Další kupní smlouvou z 9. 8. 1599 se majetníkem panství Štěpanic společně s Brannou stal Adam z Valdštejna, zaplatil Heníkovi za jeho polovinu 29 000 kop míšeňských.

Podle staré legendy: V Hrabačově, tam kde se stéká Jizerka a Cedron, byly kdysi hamry na zpracování železa. Dozvědět se o nich můžeme již v listině z roku 1492 a snad právě pro to se stráň nad soutokem jmenuje Hamrsko. Na hamrech se vyráběly nejrůznější nástroje. Sekery, motyky, lopaty, špičáky a různé zbraně (meče, halapartny, kopí či štíty).

Bezpečnostní síť hradišť a tvrzí

Tvrze a hrádky na území léna nemusely být přímo podřízené sídelnímu hradu,
někdy bývaly přidělovány
ale do jisté míry v bezpečnostních záležitostech spolupracovaly.

Takovým způsobem došlo k rozdělení panství štěpanického na štěpanické (později zvané branské) a jilemnické. Svědčí o tom tzv. dílčí cedule z 22. června 1492. Zápis o tom byl uveden v zemských deskách, v soupise trhových smluv.

Jilemnickou část panství prodal Hynek z Valdštejna roku 1522 Arnoštu z Újezdce a Kounic, po něm následoval jeho syn Arnošt Jilemnický z Újezdce a Kounic a Záviš Jilemnický z Újezdce a Kounic. Po jeho smrti připadlo v roce 1577 panství Závišově dceři, Anně Křinecké z Ronova. Po jejím synovi Dobromyslovi, který zesnul roku 1585, vládne panství Annin druhý syn Albrecht Bohumír. Ten přenechal správu panství ženě Kateřině, pocházející z rodu Miřkovských z Tropčic a dcerám Anně Růženě, Barboře Alžbětě i Aleně Eustachii, která byla pro svou neobyčejnou krásu zvána „krásná šlechtična“. V podhorském městečku probíhá tehdy čilý obchod se solí, k němuž se váže pověst o utopeném povozu v rybníku Slané bahno u Martinic. Známé jilemnické plátno a vlna se vyváží až do Prahy.

Hynkem a jeho synovcem vymřela větev Štěpanických z Valdštejna. Štěpanicko přešlo na Valdštejny větve Skalské. Ujal se ho Jan z Valdštejna, pán na Staré a Hořicích. Po něm je převzal jeho třetí syn Vilém, který od roku 1524 byl také pánem na Lomnici nad Popelkou. Tvrz poskytovala dostatečný komfort, protože sem jezdili Valdštejnové na lov (vysoká zvěř, ptáci, kanci, lišky, divoké kočky, rysy, vlci, medvědi). Vilém zemřel na branském hrádku roce 1557. Štěpanice s příslušenstvím připadly synu Janovi. Když pak po smrti došlo k dělení otcovského jmění, Jan 1. září 1557 postoupil štěpanické zboží svému bratru Zdeňkovi. Zdeněk byl dobrým hospodářem, takže si mohl přikoupit statek Dymokurský.

V té době hrad štěpanický již zpustl, po zničení Tábority se již v něm nebydlelo. Pánové v Horní Branné až do této doby bydleli ve staré tvrzi, která pocházela někdy ze XIII. století. Byla v těsné blízkosti dnešního zámku, na vyvýšeném místě nad potokem Sovincem. O jejích osudech mnoho nevíme. Ještě v roce 1628 se připomíná zámek v Horní Branné se starou tvrzí. Kdy a jak zanikla, není známo. Dnes už po ní nejsou žádné stopy, dodnes však se tu říká „Na hrádku” a stojí tu staveni čp. 209.

Poněvadž stará tvrz ve Branné již nevyhovovala, počal Zdeněk z Valdštejna stavět v Horní Branné zámek, jehož stavba byla zhruba dokončena v roce 1572. Podle lidové tradice ke stavbě bylo použito hořického pískovce. Ve starších dobách v branském zámku bydleli páni, později hejtmani branského panství.

Manželkou Zdeňka z Valdštejna byla Marie, dcera Jana Bořity z Martinic a na Smečně, purkrabí karlštejnského. Zdeněk z Valdštejna zemřel v noci z 30. na 31. března 1574 na Starém Městě Pražském. Jeho tělo bylo převezeno do Štěpanic a pohřbeno v kostele sv. Trojice. Tam později byla také uložena těla jeho manželky a dětí.

Za Zdeňka z Valdštejna byl v Horní Branné v roce 1557 vystavěn také nový farní kostel Sv. Mikuláše na místě starého dřevěného kostelíka. Pro tento chrám Zdeněk z Valdštejna věnoval veliký zvon, který v Novém Městě Pražském ulil zvonař Brikcí z Cymperku v roce 1577. Zvon vážil 1800 kg a na jeho povrchu je výrazný obraz ukřižovaného Krista a u paty kříže na obou stranách jsou rodové znaky Zdeňka z Valdštejna a Marie z Martinic. Na druhé straně zvonu je obraz sv. Mikuláše. Na opatření zvonu měl velikou zásluhu Jan Šípař ze Zásmuk, který byl ve valdštejnských službách.

Zdeněk z Valdštejna s chotí Marií měli tři děti: Vilíma, Annu a Elišku. Jejich náhrobky jsou ve štěpanickém kostele. Paní Marie dokončila v roce 1582 stavbu a výzdobu branského zámku. Všeobecně se uznává, že nápisy na jeho průčelí složil učený Mistr Adam z Vinoře, který byl vychovatelem mladého Viléma.

Mladý Vilém z Valdštejna vzbuzoval veliké naděje. Byl všestranně vychováván, jak se slušelo na kavalíra jeho doby. Pokoušel se překládat do češtiny spis Didaca Stelly: „O potupení světských marností“. Jeho vychovatel Mistr z Vinoře mu pomáhal při prvním díle tohoto spisu a po smrti Vilémově sám pak ještě přeložil ostatní dva díly a celý spis vydal v roce 1589 u Buriana Valdy v Praze a věnoval ho paní Marii z Valdštejna rozené z Martinic. Spis tento vyšel v Praze ještě jednou v roce 1596.

Vilém z Valdštejna zemřel velice mlád, ve věku 20 let, v roce 1594. Matka ho pochovala také ve štěpanickém kostele.

Český text na východní stěně zámku a jeho přepis v latince:

Jedna věc hyzdí stavení, že úst jemu dáno není,
aby se samo hájilo, kdyby o něm se mluvilo
neb jest zbavené i sluchu, nemá v sobě ani duchu.
Kdož je bude pomlouvati, zněj zle, nechcze poslouchali.

Poněvadž po zemřelém Zdeňkovi z Valdštejna nebylo žádných potomků, Vilémova matka Maří z Martinic smlouvou ze dne 10. dubna 1594 postoupila štěpanické panství svým synovcům Adamu z Valdštejna a Vokovi a Heníkovi z Valdštejna. Zůstaly jí Dymokury a od Valdštejnů si za 23 500 kop míšeňských přikoupila Městec Králové. Zemřela v roce 1606.

Další kupní smlouvou z 9. 8. 1599 se vlastníkem panství Štěpanic společně s Brannou stal Adam z Valdštejna, zaplatil Heníkovi za jeho polovinu 29 000 kop míšeňských.

Od roku 1618 zuří třicetiletá válka a do podhorského kraje se stahují lidé z vnitrozemí, prchající před nájezdy vojsk. Boje zasáhly v roce 1634  Jilemnici která  byla spolu s mnoha okolními osadami vypálena Švédy. Také roku 1646 zpustošilo celý kraj nepřátelské švédské vojsko, v jehož čele stál generál Banner. Toho roku lehla popelem celá Jilemnice až na jediný dům, zvaný „Na pecníku“. Zkázu kraje dokonala císařská armáda, která přišla na Jilemnicko 16. září 1646 a jíž velel generál Montecuccoli. Ta obrala lid i sedláky o poslední zbytky obilí a dobytka, jak to popisuje v roce 1646 holandský páter Roecma, který tehdy krajem procházel. V té době zmizelo z tváře krajiny mnoho vsí, na Jilemnicku zaniklo městečko Purklín s tvrzí či vsi Javorek, Zásadka a Rabné.

Mnozí obyvatelé podhůří se před válečnou vřavou stahují vysoko do hor a zde zakládají po vzoru alpských kolonistů horské letní boudy. V roce 1637 to jsou Bradlerovy boudy, roku 1642 Martinova bouda pod Vysokým Kolem, v roce 1676 Klínové Boudy. Také Luční bouda, založená již v 16. století při Slezské stezce přes hory byla kolem roku 1625 od základu opravena. V 17. století byly založeny též Boudy na Pláni, osadu Strážné založil uprchlý hrabě, původem z Pomořan, který zde v sedle nad Vrchlabím založil zahradu s třešňovým sadem.

Po Ottovi Bedřichovi hraběti z Harrachu, který zemřel v roce 1639 ve věku pouhých 29 let, se ujal správy jilemnického panství vzdělaný a vážený kardinál a pražský arcibiskup Arnošt Vojtěch z Harrachu, neboť syn Otty Bedřicha, Ferdinand Bonaventura, nedosáhl tehdy ještě plnoletosti. V roce 1701 koupil za 240 000 zlatých a 2 000 zlatých klíčného tentýž Ferdinand Bonaventura z Harrachu, tehdy již vzdělaný a uměnímilovný vrchní hofmistr a španělský velvyslanec, od Františka Pavla Haranta z Polžic a Bezdružic, i branské panství. Tím došlo ke spojení po více než dvě stě let rozděleného městečka Jilemnice v rukou jednoho majitele. Panství Jilemnické mělo tehdy výměru 289 kilometrů čtverečních a v městečku Jilemnici a dalších 26 vesnicích panství žilo na 13 000 obyvatel. Po Ferdinandovi se ujal jilemnického panství jeho syn Alois Tomáš Raimund říšský hrabě z Harrachu, rytíř zlatého rouna a velvyslanec ve Španělsku a Neapolsku, muž šlechetného srdce, který odpustil na svých panstvích všem svým poddaným veškeré dluhy a pohledávky. Alois Tomáš začal na svém panství systematicky podporovat rozvoj budního hospodářství. V tom pokračoval dále jeho syn Bedřich August Gervasius Protasius Harrach, jímž byl roku 1746 pověřen vypracováním plánu hospodářského využití panství pokrokový šlechtic hrabě František Karel Rudolf von Sweerts-Sporck. Sporckovy velkolepé, ale jen částečně realizovatelné plány byly zaměřeny především na rozvoj budního hospodářství. Podle nich mělo být jen v oblasti Labské louky založeno 20 bud pro 50 kusů krav, mýceny klečové porosty, zakládány pastviny a u Labského pramene pěstováno obilí. Smělé hospodářské plány hraběte Sporcka nebyly nikdy cele uskutečněny, přesto jsou dokladem velkolepého, ale naivního myšlení své doby.

V roce 1624 přechází vrchlabské panství do rukou velitele císařské armády Albrechta z Valdštejna. Spolu s vrchlabským panstvím se staly součástí Valdštejnovy „šťastné země“ také obě části bývalého panství štěpanického. Kateřina Křinecká z Ronova s dcerami mu prodala svou část pod nátlakem za 70 000 kop míšeňských, jelikož však Valdštejn částku nikdy nezaplatil, zůstalo panství i nadále v užívání Křineckých. V roce 1637 koupil za 64 000 kop míšeňských panství manžel Barbory Křinecké, Jan Vilém Harant z Polžic a Bezdružic, syn legendárního Kryštofa Haranta, jednoho z českých pánů, popravených 21. června 1621 na Staroměstském náměstí v Praze. Po Janu Vilémovi Harantovi spravovali panství jilemnické Kryštof Bohumír Harant, Adolf Vilém Harant a konečně František Pavel Harant z Polžic a Bezdružic. Štěpanickou část panství v majetku Václava Záruby z Hustířan, která díky pobělohorským konfiskacím byla změněna v léno, za pětinu odhadní ceny koupil Valdštejn v roce 1632. Obratem je však prodal Ottovi Bedřichovi hraběti z Harrachu, jenž byl jeho švagrem.

Vrchlabí

Při jižním úpatí Krkonoš v údolí řeky Labe, založili v první vlně kolonizace Slované horskou dřevorubeckou a uhlířskou osadu. Víska se rozrostla za druhé, převážně německé kolonizační vlny před rokem 1300, ve farní ves Goswinsdorf, nazvanou podle lokátora Goswina. Vrchlabí bylo tehdy lesní lánovou vsí. Každé její usedlosti patřil úzký záhumenní lán, který se táhl až k hranicím sousední osady. Ves Vrchlabí se poprvé připomíná roku 1340 jako osada s kostelíkem, který podléhal církevnímu dohledu lánovských kněží. Dle starých pramenů tehdy lánovský farář Jindřich přivedl do osady kněze jménem Heřman.

Období pustošivé třicetileté války znamenalo pro nedaleké město Vrchlabí pod vládou Valdštejnovou paradoxně dobu největšího rozkvětu a blahobytu města, které svými výrobky významně zásobovalo císařskou armádu. V lesích dýmají milíře, v nichž se pálí dřevěné uhlí, ve stoupách se drtí železná ruda, těžená v horách nad městem, žhnou vysoké pece, vyrábějící železo. Ze šmelcoven i železáren pod děkanstvím putují přímo na bojiště třicetileté války palné i chladné zbraně, děla, dělové koule, hlavně mušket, podkovy, smolné a sirné věnce. Ve městě pracuje mnoho řemeslníků různých oborů, především kovářů, německy zvaných Rohrschmiede. Vrchlabské puškařství proslulo daleko za hranicemi země zejména dílem uměleckého puškaře Kryštofa Ludwiga, ručnicí s revolverovými komorami. Ve Vrchlabí vyráběné zbraně vynikaly tak vysokou kvalitou, že jako jediné opouštěly hranice habsburské říše. Také další odvětví výroby slouží vedení války. Ve Vrchlabí se tehdy vyrábí lněné plátno pro císařskou armádu, jsou zde pece na výrobu stříbra a mědi i sklady vojenských sucharů a obilí s drtiči žita a ovsa.

Vrchlabské panství vedlo četné spory se sousedním panstvím Branná, jež pramenily z nejasného vytýčení hranice mezi oběma panstvími, a které často končily potyčkami lesníků, vykuřováním horníků z dolů v Labské soutěsce nebo zajímáním stád pasoucího se dobytka. Roku 1690 došlo k dohodě, která stanovila pevné hranice mezi panstvími Vrchlabí a Branná.
 

 Jilemnice

V povodí horní Jizery na Jilemnicku se stal nejvýznamnějším kolonizátorem šlechtický rod Markvarticů. Úzká horská údolí potoka Cedronu či říčky Jizerky však neposkytovala vhodné podmínky k založení městského centra. Takové místo však bylo nalezeno jižněji, pod úpatím hor v širokém úvalu potoka Jilemky. Zde bylo na křižovatce cest z Roztok a Martinic do Štěpanic a z Mříčné do Valteřic a Vrchlabí počátkem 14. století, snad kolem roku 1320, založeno centrum panství, městečko Jilemnice. Jméno dostalo podle mnoha jilmových stromů, které lemovaly břehy potoka Jilemky, v latinských pramenech bylo zváno Gilempnis. V erbu města najdeme strom jilm, stojící na zelené louce.

V písemných pramenech se objevuje Jilemnice poprvé 21. července roku 1350. Tehdy byl Bohuněk Předslavův z Jilemnice (jako „familiaris domesticus“ sloužil biskupu Quidonovi z Portna), klerik pražský, poslán do Uher s diplomatickým posláním. Roku 1352 platí dle registru papežských desátků městečko Jilemnice čtvrt kopy grošů, nejvíce na celém panství štěpanickém, což vypovídá o jeho nejvyšší důležitosti v rámci panství. Obyvatelé Jilemnice patřili již od založení městečka k české národnosti a německá kolonizace se Jilemnice nikdy podstatně nedotkla. Roku 1361 má již městečko vlastního faráře, v roce 1393 zde sídlí celkem tři kněží. Z roku 1393 pochází také první písemná zmínka o vsi Jilmu, ležící při potoku Jilemce jižně od Jilemnice.

Předpokládá se, že ve 14. století vznikla poblíž kostela v Jilemnici gotická tvrz, předchůdce pozdějšího zámku. Doložena je poprvé roku 1492.

V patnáctém století v Čechách zuří husitské války a krajem táhnou husitská vojska, drancující a spalující zemi. Roku 1424 pronikají husitští válečníci až do končin na horním toku Labe a Jizery. Po neúspěšném obléhání města Hostinného obrátí svůj hněv proti benediktinskému klášteru Vrchlabského proboštství jižně od Vrchlabí, který vypálí a služebníky Boží, přinášející kulturu do kraje pod horami, krutě povraždí. Se vší pravděpodobností se husitský palcát pozvedl i proti bezmocné horské vísce Vrchlabí, obléhán byl snad i hrad Štěpanický. Dále táhlo Žižkovo vojsko k městečku Jilemnici, kde vyplenilo a vypálilo klášter cisterciáckých panen, který stával kdysi na návrší v místech pozdější tvrze a dnešního zámku.

Jilemnici roku 1522 koupili páni z Újezdce a Kúnic (Kounic) a začali se psát jako Jilemničtí. V roce 1577 připadlo panství pánům Křineckým z Ronova.

Martinice

O vzniku vsi Martinice nemáme bližších zpráv, neboť do dnešních dnů se zachovaly pouze historicky nepodložené pověsti. Nejznámější z nich vypravuje, že v okolí Velkého rybníka se v dolní části vsi usadilo prvních devatenáct slovanských obyvatel. Mezi nimi vynikal jistý statný a silný muž jménem Martinič. U štěpanické vrchnosti byl prý velmi oblíbený, protože pro ni vykonával mnohé oddané služby. Byl odvážným a rychlým jezdcem na koni a stal se spolehlivým poslem válečných zvěstí pro štěpanické panstvo. Pro svou oblíbenost byl štěpanickými Valdštejny ustanoven vůdcem martinických přistěhovalců. Podle něho byly první chudičké chaloupky ze dřeva, kamení a hlíny, přikryté rákosem, nazývány „Martiniczova samota“, později „Wes Martinicze“. Do znaku obce Martinice byl vtisknut zlatý kůň v běhu, nacházející se v modrém poli, jako připomínka věrného Martiniče a tuto pověst nám obecní erb připomíná dodnes. Jiná pověst vypráví o pojmenování obce po Máří z Martinic, ženy štěpanického pána.

Připomínána je také soustava panských rybníků, ležících jižně od města Jilemnice v okolí Martinic, které se staly střediskem rybníkářství v Podkrkonošské pánvi. V rovinatém okolí vsi stávalo tehdy deset rybníků, z nichž největší bývaly rybníky Velký s výměrou 14.5 hektaru, Zákřežník s 3.2 hektary a Vrchanov, zvaný též Vrchovec, rozkládající se na ploše 3.5 hektaru. K dalším rybníkům patřilo pověstmi opředené Slané bahno, Buben, Javorek, Blaník, Mlejnsko či Na Kobyle. Martinické rybníky patří ke starým českým rybničním soustavám. Tehdy byla v kopcovitých krajích českých zemí budována menší vodní díla s větším spádem dna, větší hloubkou, chladnější vodou a krátkou hrází v nejužším místě údolí. Stářím tak tyto rybníky překonávají slavná vodní díla zlaté éry českého rybníkářství, kdy vznikají rybníky v rovinách jižních Čech a Polabí, které se naopak vyznačují rozlehlými vodními plochami, malým spádem dna, malou hloubkou, teplou vodou a dlouhými hrázemi.

Martinice byly založeny v roce 1250, ves Jilem mezi Martinicemi a Jilemnicí byla založena přibližně v roce  1320.

Hrabačov

V blízkosti Štěpanického hradu vzniká ves Hrabačov, písemně je připomínána roku 1488. Název Hrabačuov je odvozen od příjmení Hrabač, respektive označení Hrabačův dvůr, mlýn.

Jméno Hynek - Heník je vytvořeno z německého Heimerich (Vládce domova) později Heinrich, česky Jindřich. Latinsky Henricus, anglicky Henry nebo Harry, španělsky Enrique(z), italsky Enrico,  polsky Henryk.

Jméno Hynek se nesprávně přiřazuje ke jménu Ignác jen na základě zvukové podoby se španělskou výslovností jména Inigo. Jméno Ignác patrně pochází z latinského ignitus - žhavý, horlivý.

Zdeněk Dlouhý z Valdštejna, syn jednoho z předešlých, též  Zdeněk Štěpanický († 1400?)