Předpokládaná podoba hradu v 15. století

Gotický hrad Štěpanice stával na skalnaté ostrožně při dnešní silnici Jilemnice - Benecko, západně od zatáčky pod Horními Štěpanicemi. Skládal se ze dvou části – horního a dolního hradu. Přístupová komunikace k němu vedla ze západu od Horních Štěpanic. Hradní ostrožna zde byla od vlastního hřbetu oddělena dvojitým valem a dvěma příkopy. Vnější val a příkop obepínaly hrad i od jihu a jihovýchodu. Zříceniny hradu už nedovolují přesnou představu o původní stavbě, zdá se však, že dolní hrad, z něhož se část obvodového zdiva dochovala, představuje mladší stavební fázi, zřejmě ze sklonku 14. století.

Dosavadní literatura se shoduje v tom, že zakladatelem hradu byl v druhé polovině 13. století Jan z Valdštejna, syn zakladatele hradu Turnova a Valdštejna Zdeňka z Valdštejna. Hrad vznikl v době, kdy byla dokončena první fáze kolonizace této krajiny a kdy kolonizace na počátku 14. století pokračuje fází druhou – kolonizací hornickou, a byl správním a mocenským centrem rozsáhlého dominia.

První písemná zmínka o Štěpanickém hradu pochází z 28. července 1304, kdy král Václav II. potvrdil vlastnictví hradu Janu z Valdštejna. Podle Balbína zde před tím vládl již v roce 1254 Jindřich Jan z Valdštejna. Tento údaj také potvrzují archeologické nálezy na hradě. Část vlastního hradu je skryta v mohutném suťovém kuželu, který dává naději na další objevy, které jsou potvrzeny nedávným archeologickým průzkumem horního hradu, kde je zasypáno přízemí hradních budov.

V roce 1250 založeny Martinice (deset rybníků, z nichž největší bývaly rybníky Velký s výměrou 14.5 hektaru, Zákřežník s 3.2 hektary a Vrchanov, zvaný též Vrchovec, rozkládající se na ploše 3.5 hektaru. K dalším rybníkům patřilo pověstmi opředené Slané bahno, Buben, Javorek, Blaník, Na kobyle či Mlejnsko) a Štěpanice, posléze mezi nimi společná ves Jilem (asi 1320) poprvé zmíněná 1350, jednalo se o slovanské obyvatelstvo. Hrabačov 1488.

V l. 1360–1398 držel hrad Štěpanice Janův vnuk Zdeněk, zasedající v 80. a 90. letech 14. století na dvorském a zemském soudu. V l. 1406–1418 zde sídlil Heník z Valdštejna a ze Štěpanic. Jeho syn Jan patřil za husitských válek mezi přední katolické pány († před r. 1461). Janovi synové Jindřich a Hynek, ač katolíci, stáli v době panování Jiřího z Poděbrad na jeho straně, a proto od něho dostali v r. 1466 vsi bývalého vrchlabského proboštství.

Páni z Valdštejna podporovali na svém panství těžbu rud (ponejvíce zlata, ale i mědi, stříbra a železa) a jejich zpracování. K r. 1337 se připomíná v Zákoutí pod Štěpanickým hradem zlaté kutiště a r. 1492 velké jamiště. Hynek z Valdštejna vedl spor s Alešem ze Šonova na Hostinném o doly a rudu v horách poblíž Lánova a v r. 1489 při vyhrál. V první čtvrtině 15. století se připomínají hamry ve Štěpanicích a v Lánově.

R. 1492 si Hynek a jeho synovec Heník rozdělili majetek na část štěpanickou (dolní polovina Jilemnice se starým kostelem svatého Vavřince, Jilem, Poniklá, Víchová, Křížlice, Štěpanice, hrad štěpanický, Lhota Štěpanická, Mrklov, Valteřice, Branná, Javorek, Lhotka, Rabné, Borovnice, Zadní Ždírnice a Slemeno) a jilemnickou (Jablonec nad Jizerou, Vojtěšice, Roprachtice, Sytová, Jestřabí, Hrabačov, horní polovina Jilemnice s tvrzí, Jilem, Martinice, Roztoky, Purklín, Kruh, Mříčná, Kundratice, Čistá, Přední Ždírnice a Kunčice). Heník z Valdštejna († 1504) Štěpanicko neudržel a tak panství připadlo druhé valdštejnské větvi (na Staré a Hořicích). Štěpanický hrad přestal už počátkem 16. století sloužit jako obytné sídlo a v polovině 16. století přenesl Zdeněk z Valdštejna středisko panství do Horní Branné. Hrad chátral a r. 1543 se připomíná jako pustý. Další majitelé panství (Zárubové z Hustířan, Albrecht z Valdštejna, Harrachove) mu už nevěnovali pozornost.

Dnes je lokalita silně pobořena (kamene bylo užíváno na stavbu okolních vsí) a je pokryta vysokým lesem; pouze jižní svah pod dolním hradem je vykácen. Z horního hradu se dochovaly jen velmi malé úseky zdiva, v prostoru dolního hradu zůstala dodnes dochována část obvodové zdi s hranatou baštou. Na hradě probíhají malé rekonstrukční práce pro obnovu obytného křídla. Na skále nad hradem jsou zbytky asi původního vnitřního hradu bohatě prorostlého kořeny stromů. Dodnes jsou dobře patrné hradební valy.

Hrad byl původně trojdílný. Za prvním příkopem se nachází půlměsícovité předhradí bez výraznějších stop zástavby, před které byla na severovýchodní straně předsunuta parkánovitá plošina. Hradní jádro se nachází za druhým příkopem a dělí se do dvou výškových úrovní. V čele vyšší střední části stál bergfrit, ze kterého po odstřelu zůstal pouze terénní útvar. Věž svou hmotou chránila pravděpodobně trojprostorový palác, po kterém se dochovaly dvě místnosti vysekané ve skále a sklípek. Původ dalších terénních útvarů je nejasný. Níže položená zadní část jádra se studnou sloužila k hospodářským účelům. Chránila ji částečně dochovaná hradba, kterou na jihovýchodě uzavírala původně dovnitř otevřená hranolová věž. Celou západní stranu hradu lemoval příkop a před ním ještě val.

Níže položená část hradního jádra stála již ve druhé polovině 16. století. Její dominantou je částečně dochovaná věž, jejíž podoba je výsledkem památkových úprav z devadesátých let 20. století. Archeologický výzkum v prostoru věže bašty dolního hradu doložil metalurgickou dílnu (nálezy technické keramiky - tavicí kelímky) z přelomu 14. a 15. století určenou pravděpodobně ke zpracování olova, možná stříbra i zlata.

Hrad měl trojdílnou dispozici, západní strana byla navíc ještě sledována příkopem a valem před ním. Do půlměsícovitého předhradí se vcházelo skrze výše zmíněny příkop. Severovýchodní strana byla navíc zajištěna parkánovitou plošinou ve svahu. Ve středu předhradí se nachází propadlina, která pravděpodobně souvisí s jeho hospodářskou zástavbou. Dvojdílné jádro hradu bylo od předhradí odděleno dalším příkopem. Tvoří ho výše položena přední a níže položená dolní část. V čele horního jádra stával bergfrit, který je dnes patrný jen terénními nerovnostmi. V horním jádře se se snad nacházel také trojprostorový palác. Dnes jsou z něho patrny pozůstatky dvou místností zasekaných do skály a sklípek. Zadní část jádra má trojúhelný obrys a terén v těchto místech poměrně prudce klesá. Dobře se dochovala západní hradba a baštovitá původně dovnitř otevřená věž. Průběh opevnění na východní straně je doložen archeologickým výzkumem.

V současné době o památku pečuje Valdštejnova nadace na obnovu Štěpanického hradu.

Zdeněk z Valdštejna, který sídlil na hradě Valdštejn, přidělil Jilemnicko svému synu Janu, který někdy okolo roku 1300 vystavěl hrad Štěpanice. Jan měl dva syny, kteří se před r. 1350 o panství rozdělili. Jméno staršího se neuchovalo, víme jenom, že měl otcovský hrad s farnostmi štěpanickou a jilemnickou. Mladší Heník si pravděpodobně koupil od Lemberků území mezi horní Jizerou a Kamenicí, kolem Sytové, Semil a Bozkova. Za sídlo si postavil hrad Nístějku a držel farnost roprachtickou, vysockou a zlatoolešnickou. Farnost v Poniklé měli oba bratři pravděpodobně společně. Pán na Štěpanicích zemřel asi bezdětný a tak se Heník stal také pánem jeho panství.

Heník měl dva syny: Zdeňka a Hynka. Zdeněk Štěpanický z Valdštejna, řečený Dlouhý, držel Štěpanice, Poniklý, Olešnici, od r. 1387 Horní Brannou, od r. 1378 Jilemnici a jiné statky. V r. 1377 byl hofmistrem královny Elišky.

V letech 1388 a 1394 zasedal na dvorském a od r. 1391 až do své smrti na zemském soudu. Poslední zmínka o něm je r. 1398.

Po Zdeňkovi držel Štěpanice jeho syn Heník z Valdštejna a ze Štěpanic. V údobí 1409 až 1413 byl také přísedícím zemského soudu. Snad jeho synem byl Jan, který od r. 1425 je uváděn jako pán na Štěpanicích a Roprachticích. Byl velmi činný ve veřejném životě, v r. 1440 byl na sjezdu boleslavského kraje v Nymburku. Byl ochráncem katolické víry.

Počátek XV. stol. nebyl pro obyvatele Čech klidným obdobím. V těchto neklidných dobách nebyla ušetřena ani Horní Branná. V r. 1421 husité ji vypálili společně ještě s jinými okolními vesnicemi. Katolický farář byl vyhnán a kostel se pak stal štěpanickou filiálkou až do doby, kdy Valdštejnové přesídlili na zámek v Horní Branně.

Synové Jana z Valdštejna Jindřich a Hynek byli stoupenci krále Jiřího z Poděbrad. Hynkovi připadla tvrz jilemnická s poplužním dvorem a horní polovinou městečka, vsi Jilem, Hrabačov, Martinice, Purklín, pustá ves Roztoky, dále vsi Kunratice, Ždírnice, Roprachtice, Sytová, Jablonec, Kunčice a pustá ves Vojtěšice. Jindřich zemřel okolo r. 1409 a podíl jeho syna Heníka se skládal ze štěpanického hradu s poplužními dvory, dolní části Jilemnice s podacím právem ke kostelu sv. Vavřince (původně byl dřevěný), vsi Víchové, Křižlic, Štěpanic, obou Branných, Javorku, Lhoty, Slemena, Zadní Ždírnice, Rabní a Poniklé, dílu Valteřic a Borovnice.

Takovým způsobem došlo k rozdělení panství štěpanického na štěpanické (později zvané branské) a jilemnické. Svědčí o tom tzv. dílčí cedule z 22. června 1492. Zápis o tom byl uveden v zemských deskách, v soupise trhových smluv.

O Heníkovi, synu Jindřicha, toho mnoho nevíme. Podle Sedláčka zemřel r. 1510, ale Ambrož uvádí podle náhrobku z kaple sv. Alžběty v Jilemnici jeho smrt v r. 1504.

Hynkem a jeho synovcem vymřela větev Štěpanických z Valdštejna.Štěpanicko přešlo na Valdštejny větve Skalské. Ujal se ho Jan z Valdštejna, pán na Staré a Hořicích. Po něm je převzal jeho třetí syn Vilém, který od r. 1524 byl také pánem na Lomnici nad Pop. Zemřel na branském hrádku r. 1557. Štěpanice s příslušenstvím připadly synu Janovi. Když pak po smrti došlo k dělení otcovského jmění, Jan 1. září 1557 postoupil štěpanické zboží svému bratru Zdeňkovi.

Zdeněk byl dobrým hospodářem, takže si mohl přikoupit statek Dymokurský.

V té době hrad štěpanický již zpustl, po zničení Tábority se již v něm nebydlelo. Pánové v Horní Branné až do této doby bydleli ve staré tvrzi, která pocházela někdy ze XIII. století. Byla v těsné blízkosti dnešního zámku, na vyvýšeném místě nad potokem Sovincem. O jejích osudech mnoho nevíme. Ještě v r. 1628 se připomíná zámek v Horní Branné se starou tvrzí. Kdy a jak zanikla, není známo. Dnes už po ní nejsou žádné stopy, dodnes však se tu říká “Na hrádku” a stojí tu staveni čp. 209.

Jaké bylo zařízení staré tvrze, dnes už rovněž nevíme. Muselo být asi postačující, protože kromě služebnictva tu také pobývali Valdštejnové. V r. 1557 tu zemřel Vilém z Valdštejna, který byl od r. 1524 pánem na Lomnici nad Pop. Rušno tu bylo hlavně, když se sem sjížděli Valdštejnové se svými hosty na lov. Hluboké lesy v okolí Horní Branné a na Krkonoších skýtaly úkryt rozmanité zvěři a ptactvu. Panstvo tu lovilo kance, lišky, divoké kočky, rysy, vlky a vysokou. Velikou události bývaly hony na medvědy, jichž tu bylo hodně.

Poněvadž stará tvrz ve Branné panstvu již nevyhovovala, počal Zdeněk z Valdštejna stavět v Horní Branné zámek, jehož stavba byla zhruba dokončena v r. 1572. Podle lidové tradice ke stavbě bylo použito hořického pískovce.

Ve starších dobách v branském zámku bydleli páni, později hejtmani branského panství.

Manželkou Zdeňka z Valdštejna byla Marie, dcera Jana Bořity z Martinic a na Smečně, purkrabí karlštejnského. Zdeněk z Valdštejna zemřel v noci z 30. na 31. března 1574 na Starém Městě Pražském. Jeho tělo bylo převezeno do Štěpanic a pohřbeno v kostele sv. Trojice. Tam později byla také uložena těla jeho manželky a dětí.

Za Zdeňka z Valdštejna byl v Horní Branné v r. 1557 vystavěn také nový farní kostel Sv. Mikuláše na místě starého dřevěného kostelíka. Pro tento chrám Zdeněk z Valdštejna věnoval veliký zvon, který v Novém Městě Pražském ulil zvonař Brikcí z Cymperku v r. 1577. Zvon vážil 1800 kg a na jeho povrchu je výrazný obraz ukřižovaného Krista a u paty kříže na obou stranách jsou rodové znaky Zdeňka z Valdštejna a Marie z Martinic. Na druhé straně zvonu je obraz sv. Mikuláše. Na opatření zvonu měl velikou zásluhu Jan Šípař ze Zásmuk, který byl ve valdštejnských službách.
Zdeněk z Valdštejna s chotí Marií měli tři děti: Vilíma, Annu a Elišku. Jejich náhrobky jsou ve štěpanickém kostele.
Paní Marie dokončila v r. 1582 stavbu a výzdobu branského zámku. Všeobecně se uznává, že nápisy na jeho průčelí složil učený Mistr Adam z Vinoře, který byl vychovatelem mladého Viléma.

Mladý Vilém z Valdštejna vzbuzoval veliké naděje. Byl všestranně vychováván, jak se slušelo na kavalíra jeho doby. Pokoušel se překládat do češtiny spis Didaca Stelly: “O potupení světských marností‘. Jeho vychovatel Mistr z Vinoře mu pomáhal při prvním díle tohoto spisu a po smrti Vilémově sám pak ještě přeložil ostatní dva díly a celý spis vydal v r. 1589 u Buriana Valdy v Praze a věnoval ho paní Marii z Valdštejna rozené z Martinic. Spis tento vyšel v Praze ještě jednou v r. 1596.

Vilém z Valdštejna zemřel velice mlád, ve věku 20 let, v roce 1594. Matka ho pochovala také ve štěpanickém kostele.

Český text na východní stěně zámku a jeho přepis v latince:

Jedna věc hyzdí stavení, že úst jemu dáno není,
aby se samo hájilo, kdyby o něm se mluvilo
neb jest zbavené i sluchu, nemá v sobě ani duchu.
Kdož je bude pomlouvati, zněj zle, nechcze poslouchali.

Poněvadž po zemřelém Zdeňkovi z Valdštejna nebylo žádných potomků, matka Viléma, Maří z Martinic, smlouvou ze dne 10. dubna 1594 postoupila štěpanické panství svým synovcům Adamu z Valdštejna a Vokovi a Heníkovi z Valdštejna. Zůstaly jí Dymokury a od Valdštejnů si za 23 500 kop míšeňských přikoupila Městec Králové. Zemřela v r. 1606.

Další kupní smlouvou z 9. 8. 1599 se stal majetníkem panství Štěpanic společně s Brannou Adam z Valdštejna, zaplatil Heníkovi za jeho polovinu 29000 kop míšeňských.