Rok 1848 byl z těch, které nesly naději. Evropou se hnala modro-bílo-červená trikolóra. Lidé zdivočeli radostí z té vichřice, opilí novými vidinami, káceli trouchnivějící modly a vztyčovali tu svoji trojjedinou: Volnost, Rovnost, Bratrství. Zachtělo se jí i Čechům. A kde jinde měli dát průchod své tužbě než na Václavském náměstí u pomníku knížete Václava? Bylo to 11. července 1848 před bouřemi svatodušními ...

Leč ta socha je dnes již jiná. Dílo J. J. Bendla z roku 1680 bylo v roce 1879 přeneseno na Vyšehrad a můžete je tam vidět dodnes. Hned tenkrát zahájil tehdejší pražský starosta E. Skramlík sbírku na novou sochu, protože bez ní ... jak si bez ní představit Václavské náměstí?

Rodil se přes třicet let

J. V. Myslbek (dr. h. c. UK, 1848-1922, sochař a pedagog, prof. AVU, představitel monumentálního realismu 19. století, příslušník generace Národního divadla) nebyl jediný sochař, který se zabýval myšlenkou na nový pomník, ale jemu snad nejvíc vrostla do srdce. Neopustila ho dokonce života. Přes třicet let ho trápila, drtila, až nakonec dovedla k cíli k dílu poslednímu a vrcholnému.
Zpracoval několik návrhů. Jeden na objednávku rakouského ministerstva kultu a vyučování; stvořil na koni jinocha, připomínajícího postavu z dob mytologických Přemyslovců. Stále hledal, i když jeden jeho model získal na výstavě v Mnichově zlatou medaili. V letech 1895-1900 obléká sochu do původních památek svatováclavské zbroje chované v pokladu chrámu sv. Víta, a zároveň komponuje i podstavec a připojuje postavy čtyř světců. V letech 1899-1902 je konečný model hotov. Zatím v životní velikosti. Skutečná socha je vysoká přes pět metrů.
V roce 1898 hledal pro model vyhovujícího koně. Celé měsíce jezdil po hřebčincích, radil se s odborníky a teprve v srpnu byl spokojen. Zaujal ho sedmiletý hřebec Ardo ze státního hřebčince a koncem ledna 1890 byl s jeho sochou hotov.
Stále se však vynořovala otázka, jakou tvář dát postavě? Zachovalo se deset studií hlav. Nejprve volí bezvousý obličej, ale váhá, až se v roce 1903 rozhoduje: bude to muž-bojovník.
V té době dokončil sochu sv. Ludmily, o pět let později sochu bl. Anežky, zároveň se sv. Prokopem, jemuž dal svou vlastní tvář už zvrásnělou a plnou utrpení. Teprve 1923, sedm let po prvním pokusu, je instalována i socha sv. Vojtěcha - rok po Myslbekově smrti. Mezi tím byl ovšem i nedokončený pomník sv. Václava už odhalen - v srpnu roku 1913.

Vyhrál Myslbek, ale ...

Jenže to jsme přeskočili mnoho a mnoho událostí a skoro jako v rozečtené detektivce se podívali, jak to dopadlo. Ostatně proč ne? Vždyť rozuzlení je známo právě pětasedmdesát let. Co všechno se tedy odehrálo - ne v Myslbekově ateliéru, ale kolem něho - než mohl nastat onen památný srpen 1913? O sbírce na nový pomník z podnětu E. Skramlíka byla řeč, o několik let později přichází prezident České akademie, mecenáš J. Hlávka, znovu se starou myšlenkou postavit sochu na Václavském náměstí; žádá, Myslbeka, aby ji zhotovil pro akademii a sám dává počinek 30 000, korun.
V roce 1891 nastává jiná veledůležitá událost v životě národa: je dostavěno Národní muzeum. Uvažuje se o architektonickém spojení této budovy s pomníkem Václavovým. Zemský výbor s tím počítá jako s hotovou věcí a na příští výlohy začíná ukládat ročně 10 000 zlatých.
Teprve v roce 1894 byla vypsána veřejná soutěž a Myslbek k ní byl zvláště přizván. Obeslalo ji devět sochařů, ale ti nejvýznamnější chyběli: Wagner, Mauder, Mágr, Popp, Hergessel, Procházka. Porota, byla složena z osobností nejzvučnějších jmen z nejvyšších kulturních politických i společenských kruhů. Už to samo o sobě hovoří o tom, jaký význam se přikládá v době vrcholícího národního obrození novému pomníku knížete Václava. V čele poroty stál Jiří Lobkowicz, nejvyšší maršálek zemský. Dne 15. prosince rozhodla o výsledku soutěže a za pět dní byla uveřejněna zpráva: zemský výbor se usnesl, aby první cena 3000 zlatých nebyla udělena, ale spojena s druhou a rozdělena mezi J. Myslbeka a B. Schnircha. Skutečné prvenství však získal Myslbek. Jeho úhrnný rozpočet na postavení sochy zněl na 350 000 korun.

… po konkursu vzrušení

Kolem konkursu i vybraného místa se diskutovalo až až. V pražských, novinách se objevil již 21. prosince kritický článek: „Porota ... navrhla jednohlasně, aby první cenou vyznamenán byl model páně Schnirchův; však dobré zdání její nelíbilo se jiným pánům neumělcům a ti způsobili, že stalo se v zemském výboru usnesení, jež znaleckému posudku neodpovídá. Poněvadž ale bylo by se náramně křičelo, kdyby byl býval návrh Schnirchův posunut v zájmu jiného modelu na místo druhé, připadla bystrá hlava na myšlenku shrnout cenu první i druhou v jedno, obnos rozdělit stejným dílem ... Za takových okolností bylo by snad lépe, kdyby na příště při podobných příležitostech od vypsáni konkursu raději se upustilo.“ Architektonický obzor psal ještě v r. 1908: „jak známo vyzněl (konkurs) udělením prvních dvou cen, z nichž jedna připadla Schnirchovi, který pojal kn. Václava jako hrdinu národního, jenž přichází dle mythu s blanickým vojskem ohrožené vlasti ku pomoci; druhá Myslbekovi, který spokojil se s figurou bezvadně technicky provedenou, ale takovou, která by, jak se u nás říká, nikde nenarazila.“

Vůbec bylo veřejné mínění nakloněno spíš Schnirchovu modelu, jak o tom psaly Národní listy: má
„... nestrojenost hnutí těla a jasnost vyjádření myšlenky, dobrou charakteristiku a archeologicky správné pojetí přílby. Návrh Schnirchův získával i vlysem na podstavci představujícím legendární jezdce, blanické rytíře v čele s Čechií se dvěma dětmi.“ 

Václavské náměstí ne!

A stejně tak byla vzrušená debata kolem umístění pomníku. Původní návrh, aby stál v těsné blízkosti muzea, odmítl i Myslbek. Pak se hovořilo o prostoru přímo nad Mariánskou (Opletalovou) ulicí. Objevily ose i jiné návrhy: např. umístit pomník na Můstek, do parku vedle muzea, na Hradčanské náměstí, místo fontány před muzeem, na terasu před Hrad. Ale Václavské náměstí přece jen získávalo půdu.
Jenže, kdybychom znovu zalistovali v Archeologickém obzoru, dočetli bychom se: „Náměstí nehodí se k postavení pomníku, zejména velikého pomníku ... Proudy lidstva křížem krážem honí se po něm a tento shon ... sníží a zničí veškeren umělecký a esthetický požitek z díla zde postaveného. Pomník rozměrů, jak je dává prozatímní řešení, bude na Václavském náměstí vždy barierou rozdělující náměstí a jeho monumentální podélnou osu velice poškozující, a to tím více, čím blíže by postaven byl k dolejšímu konci a tím méně, čím blíže posunut k muzeu ...“ Těžko si dnes představit ony „proudy lidstva“ honící se po Václavském náměstí před osmdesáti lety. Co by asi říkal tehdejší kritik nejen dnešnímu shonu, ale především Zákosu, který bez diskuse - prostě 'spadl s nebe'? Co by asi říkal Národnímu muzeu ocitnuvšímu se na ostrově mezi dálnicemi, co definitivně zničené „monumentální podélné ose“ Václavského náměstí?

Dozrál lahodný plod

Vzrušení kolem výsledků konkursu opadlo a Myslbekovo dílo sledoval celý náš kulturní svět. Získalo mnoho obhajovatelů  a obdivovatelů mezi spisovateli, umělci i kritiky. Čas ztišil vlnobití, srovnal nesváry, obrousil hrany diskusí a jako vždy v takovém případě rozhodl sám. Dílo uzrálo v lahodný plod. Prof. V. V. Štech: „Prolínání světské tělesnosti a konkrétnosti s nadmyslnými vztahy, jejich konečný smír v postavě zároveň nadlidské i blízké dokládají dějiny pomníku svatého Václava.“  (T)