Ještě nedávno působila jako zpěvačka ve Smetanově divadle paní Božena Málková. Je vnučkou slavného sochaře. Sedí přede mnou a vypráví…
Bohuslav byl z pěti²⁾ dětí inženýra státních drah Josefa Schnircha a matky, rozené Kulichové, která pocházela z Poděbrad. Bývala na své město a jeho tradici velmi hrdá a vyprávěla dětem jeho historii. Ukazovala havířský kostelík, postavený na místě, kde bylo roku 1498³⁾ nevinně popraveno deset kutnohorských havířů, vodila je na zámek i do obory, do nedaleké Libice nad Cidlinou, kde jsou zbytky hradiště Slavníkovců z desátého století. To všechno spolu se studiem na reálce v Praze a ve Štýrském Hradci mělo vliv na mladého Bohuslava, který už své umělecké prvotiny tvořil na historické náměty. Otec nesouhlasil se synovým rozhodnutím stát se sochařem a chlapec se po maturitě začal učit kameníkem ve Štýrském Hradci u kameníka Grzina⁴⁾. Jeho vztah k řemeslu a materiálu převládal i tehdy, když vstoupil na akademii ve Vídni. Po večerech pracoval v dílně českého sochaře-kameníka Melnilckého⁵⁾. Tehdy, jako dvaadvacetiletý, získal první cenu akademie za model sochy svatého Jiří.
Rok nato se vrátil do Prahy a začal pracovat samostatně. Navštěvoval přednášky architekta Josefa Zítka na pražské technice a později se s ním sblížil v úzké spolupráci. Zajímal se o architekturu, plastiku i sochařské umění celého světa. Toužil poznat Itálii, ale stipendium na cestu nedostal. Žádost mu zamítli a on si těžce ušetřil⁶⁾ ze svých výdělků, aby mohl přece jen poznat římské umění. V roce 1872⁷⁾ byla vypsána soutěž na výzdobu Národního divadla. Návrh Bohuslava Schnircha na trigy a sochy i plastiku byl přijat jako nejlepší. To rozhodlo o jeho další práci. I když Národní divadlo uplatnilo všechny síly Schnirchovy, pracoval dál i na plastikách i pro Národní muzeum, Rudolfinum a pro Zemskou banku.
Vyhlášení soutěže na pomník sv. Václava (Václavské náměstí v Praze) znovu Schnircha vzrušilo. Silný konkurent - J. V. Myslbek - nad ním však zvítězil, přestože oba návrhy, Schnirchův i Myslbekův, byly stejně zhodnoceny i odměněny. Záliba v sochách koní a jezdců a jejich zdařilé návrhy podnítily mistra k uskutečnění myšlenky, kterou se již léta obíral. Slíbil kdysi své matce v jedné z hezkých chvílí, kdy stála po jeho boku jako přímluvce proti přísnému otci, že navrhne a postaví pro její rodné město sochu slavného Jiříka z Poděbrad. Tehdy se maminka jen usmála a mávla rukou. Sedm let před svou smrtí slib uskutečnil.
Pomník Jiřího z Poděbrad patří k nejkrásnějším a nejzralejším pracím Bohuslava Schnircha. Je vytepán z dvanácti měděných plátů o síle 1,5 centimetru⁸⁾ , díly byly přišroubovány na železnou kostru.
Rodina Schnirchova v Poděbradech byla velmi rozvětvená⁹⁾ . Byla také spřízněna s malířem Hellichem, tvůrcem portrétu Boženy Němcové¹⁰⁾ . Sestra Bohuslava Schnircha se provdala za zakladatele lázní, poděbradského lékaře MUDr. Boučka. Já sama se na dědečka osobně nepamatuji, zemřel brzy. Ale moje maminka o něm hodně vyprávěla. Dědeček se rád bavil s kameníky, byl prostý, vždyť z toho cechu pocházel a mezi kameníky se cítil nejlépe. Na starých Olšanech jsou dědečkovy práce, pomníky a náhrobky, v Mikovcově ulici na Vinohradech dům, umělecké dílo samo. Ten on také stavěl.
Ráda jezdím do Poděbrad. Dívám se s hrdostí na pomník a mlčím, i když by se člověk chtěl kolemjdoucím pochlubit: „To tu postavil můj dědeček...“

Zaznamenala Dagmar Štětinová