Pekaři se opakovaně vyskytují v Poděbradech v rod Beků Peků Pekáčků (jméno se postupně přizpůsobovalo profesi), například Tomáš František Pek, Jiří Bohuslav Pek, Tomáš František Pek, František Ludvík Pek (*1692), František Karel Bek (*1728), Josef Pek (*1711),  Kašpar Bek. Z pekařské rodiny v Chlumci nad Cidlinou pocházela také matka Františky Kulichové Tiché. Pekařství provozovali Votočkové v klášteře v Nové Pace. Pekařství provozovali Boučkové v Kuklenách a Boučkovi v Hradci Králové. Pekařství se také tradičně objevuje v rodu Weyrů, v Náchodě, například Jan Weyr či Josef Weyr. Z pekařské rodiny pocházela  Františka Kulichová Tichá. Pekařství ve Vlašimi provozoval otec Emanuela Volavky. V České Skalici provozovala pekařství rodina Anny Boučkové Francové. Z pekařské rodiny pocházel také například Karel Amerling, Alois Rašín, Josef Tulka.
V Poděbradech se připomíná cech pekařsko-mlynářský od počátku roku 1648 (V Praze od roku 1600 ale v nějaké podobě již od 13. století).

V domácnostech se odpradávna peklo zpravidla jednou týdně v ‚černé kuchyni‘. Pečení zabíralo mnoho času a práce, což vedlo ke vzniku specializovaných pekáren.

Pec se roztopila tak, aby se při tření klenby dřevem objevovaly jiskry. Poté se žhavé uhlíky vyhrabaly a nechyl vyhasnout. Pec se vyčistila od popele, vytřela vlhkým hadrem a do pece se mohl sázet chléb. K docílení lesku pečiva se muselo udržovat při pečení vhodná vlhkost. Pec se roztápěla tak, aby byla zadní část o něco chladnější, než přední, různé druhy pečiva a různě vykvašené těsto se rozmísťovalo podle požadované teploty pečení.

Ale už od 7. století se objevují velké pekárny v klášterech (s kapacitou až 1000 chlebů za den). V městské zástavbě se z pekařství stává svobodné řemeslo. Pekaři prodávali na tržištích nebo v podloubích. Pečivo vystavovali na chlebných stolicích (lavicích), k tomu bylo nutné mít právo na chlebnou stolici.

Pekaři patřili mezi nejbohatší řemeslníky, byli pod cechovní a později úřední kontrolou, za pochybení byli trestáni potopením například z Karlova mostu. Cechy zajišťovaly také vyučení a udílení titulu mistr pekařský. Pro zásobování vojáků sloužili vojenští pekaři, kteří nepodléhali cechům. 

Pekařské cechy dohlížely na váhu a na kvalitu práce i surovin (různé druhy mouky, kvasnice, mléko, máslo,vejce, voda, cukr, sůl, koření, mandle, rozinky, ořechy, luštěniny, brambory, kukuřice. Pekárny produkovaly zbytky a odpad, které se zkrmovaly zejména v chovech vepřů.

Rozlišovalo se obecné pekařství, perníkářství (cukrářství) a pecnařství. Někdy vznikala pecnařství při mlýnech (pekařský mlýn). V 19. století začínají vznikat strojové parní a poté elektrické pekárny, později také horkovzdušné. Zároveň jsou konstruovány míchací a hnětací stoje, prosívací stroje na mouku, kvasící stroje s udržovanou teplotou, rozmělňovací strojky na droždí,

Pece se vytápěly dřevem, později uhlím a elektřinou.

Chlebové pece se na venkově často stavěly mimo hlavní obytný dům, protože velké otevřené ohniště v ‚černé kuchyni‘ v domě mohlo způsobit požár. Pec se roztápěla několik hodin na vysokou teplotu kamenů, na kterých se pak peklo. V letních měsících mohlo být v domě velmi nepříjemné vedro, kromě prachu, sazí a kouře. Externí pec umožňovala společné pečení pro více rodin v jedné peci. Samostatná pekárna - ‚pecnice‘ -  sestávala z malé zastřešené místnosti s chlebovou pecí a samostatným komínem (v ‚černé kuchyni‘ bývala pec napojena na komín používaný k běžnému vytápění), mohla mít také  pracovní plochu (stůl) a případně i místo na kynutí. ‚Pecnice‘ sloužila také jako letní kuchyně.