Narodil ve vážené pražské rodině advokáta a politika Josefa Františka Friče (1804–1876), u něhož se scházela společnost vlastenců, např. Karel Slavoj Amerling nebo František Ladislav Čelakovský. Na letním sídle svého strýce A. Bachofena za Strahovskou branou se malý Antonín brzy naučil střílet z pušky a vycpávat ptáky. Od 10. roku svého věku docházel do Muzea Království českého, kde byl jeho otec pokladníkem Matice české. Jako žák Akademického gymnasia již v muzeu pomáhal kustodovi Dormitzerovi pořádat sbírku přírodnin, zaslanou Augustem Cordou ze střední Ameriky. Věnoval se ornitologii. 13. ledna 1852 byl na návrh profesora Jana Evangelisty Purkyně jmenován neplaceným asistentem zoologického oddělení muzea. Již tehdy se přestěhoval do přízemí staré muzejní budovy na Příkopech, kde v pokoji upraveném z bývalé kůlny pro kočár strávil 14 let jako kustod, preparátor a muzejní sluha.

Na otcovo přání vstoupil na právnickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze, ale po třech letech, roku 1854, přestoupil na fakultu lékařskou. K jeho prvním zahraničním přírodovědeckým cestám patřila návštěva Banátu, odkud roku 1853 přivezl do muzea přírodniny všeho druhu. Roku 1860 byl promován lékařem a roku 1861 se stal asistentem J. E. Purkyně. Svůj vědecký zájem v letech 1861–1867 obrátil k paleontologii. Roku 1863 se na lékařské fakultě habilitoval v oboru srovnávací anatomie a fyziologie. Jako redaktor roku 1873 převzal časopis Vesmír, který vedl až ro roku 1906. Roku 1882 při rozělování univerzity na českou a německou část zabránil rozdělení zoologických sbírek. Roku 1883 se na jeho přímluvu Národnímu muzeu podařilo získat z pozůstalosti Barrandovu paleontologickou sbírku. Roku 1890 byl zvolen řádným členem České akademie věd. Roku 1899 podnikl cestu do Ameriky, především ke studiu stonožek. V muzeu pracoval šedesát let a splnil všechny úkoly, které si předsevzal.


Mezi jeho nejvýznamnější objevy patří živočichové a rostliny českého permokarbonu a popis jediného dosud známého českého ptakoještěra (druh Ornithocheirus hlavaci), dále také fosílie možných dinosaurů – Procerosaurus (Ponerosteus) exogyrarum a Albisaurus scutifer (dlouho byly považovány za pozůstatky jiných zvířat). Až v červnu roku 2011 pracovníci Národního muzea oznámili, že mikroskopický výzkum struktury fosílie potvrdil, že by se opravdu mohlo jednat o kosti dinosaurů.

Frič byl také velkým znalcem ichtyologie (nauky o rybách) a zavedl na našich řekách členěná pásma podle jejich převažujícího výskytu. Frič také udržoval na svou dobu neobvyklé korespondenční styky s britskými vědci, například Harry Govierem Seeleym. Patří k nejvýznamnějším českým vědcům 19. století.

Fričova kniha Malá geologie se stala jakýmsi základním studijním materiálem pro studenty geologie i amatéry. V letech 1854 až 1871 vydával dílo Evropské ptactvo, ve kterém popsal 451 druhů ptáků a které je dodnes citované. Byl také autorem studií Losos labský, České ryby, České ryby a jich cizopasníci nebo rybářské mapy Fischereikarte des Königsreichs Böhmens.

Profesor Antonín Frič (1932 – 1913), zoolog, geolog a paleontolog, vědecký pracovník Národního muzea a jeden z prvních českých profesorů Přírodovědecké fakulty pražské Karlo-Ferdinandovy university, přilnul k Lázním Bělohradu jako kvůli svému kloubnímu onemocnění. Anenské slatinné lázně mu přinášely úlevu. Ubytovával se v hotelu Janeček a trávil zde s potěšením každé léto. Jeho zvyk zaznamenávat pro další generace vše, co sám poznal a kolem sebe viděl, jej přivedl na myšlenku zřídit v Lázních Bělohradu městské muzeum, shromáždit tam přírodovědnou sbírku, kterou sám pořídil, a za pomoci několika místních nadšenců zpracovat ojedinělou mapu geologického profilu Bělohradska.

Profesor Frič se celý život snažil o prozkoumání druhohor, té geologické vrstvy, v níž žili dinosauři. Nacházel stopy různých vymřelých živočichů, popsal je, pojmenoval a umístil ve sbírkách Národního muzea, avšak žádný z nich nebyl dinosaurem. Shodou okolností jiný český geolog, Radek Mikuláš, nějakých sto let po Fričovi, měl větší štěstí. Pátral po venkovních místech vydlážděných pískovcem z povrchového lomu „Krákorka“ u Červeného Kostelce, kde se již krátce předtím objevily náznaky života dinosaurů. Jedním z nadějných míst, vydlážděných tímto pískovcem, byla horní část Botanické zahrady hlavního města Prahy v Troji, kde pod betonovými květináči jednoho dne nalezl skutečnou stopu dinosaura. Pro představu – tento ještěr vypadal podobně jako krocan a byl dlouhý asi 2,5 m. V dubnu 2011 se konalo slavnostní předání originálu dvou stop Přírodovědecké fakultě University Karlovy a místo nálezu bylo opatřeno věrnou kopií a naučnou tabulkou. Tušení profesora Antonína Friče se naplnilo: v Čechách, a to dokonce ve Východních Čechách, dinosauři skutečně žili.

Myšlenka na zřízení městského muzea napadla činorodého profesora Friče v roce 1903. Tehdy mu bylo 71 let. Přesvědčil městskou radu, aby věnovala pozemek v centru města na výstavbu muzea, na dálku vyřizoval nutné formality, angažoval pražského architekta Ottu Tilleho, který navrhl budovu ve formě menšího antického chrámu a popoháněl i stavební práce.



„Okolí to je velmi zajímavé a v příčině geologických poměrů, neb se zde stýkají prahory, útvar permský a křídový, vystupující tu v homolích čediče s hojnými nerosty a rašelina, která zavdala podklad ku zkvétání tohoto lázeňského místa. Místní zvířena i květena poskytne mnoho zajímavého a četná památky předhistorické a národopisné, dosud roztroušené po soukromých sbírkách, jakož i ukázky průmyslu zdejšího naleznou dobrého umístění v tomto malém místním muzeu.“


Prohlášení komitétu pro postavení místního muzea, z něhož je tato ukázka, sepsal profesor Frič v září 1903 a již následujícího roku, v září 1904, se muzeum s velkou slávou otvíralo. Z prohlášení jasně vysvítá vřelý vztah profesora Friče k Lázním Bělohradu. Frič byl fascinován různorodou povahou geologického podloží Bělohradska a usoudil, že je v Bělohradě a okolí dostatek materiálu pro shromáždění sbírek. Jeho záměrem bylo upozornit na dávnou historii, přírodu i novodobé dějiny místa, seznámit s ní obyvatele, zejména děti a studenty. Jeho nasazení pro dobré vzdělání mladých lidí a zvláště pro poznávání přírody bylo mimořádné.

Antonín FričKromě vědecké práce se profesor Antonín Frič zabýval ve svém volném čase geologickými přednáškami, v nichž s radostí sdílel s posluchači své nové objevy a nálezy. Všude, kde působil, podporoval veřejně prospěšná díla, o čemž svědčí např. i jeho zájem o chov ryb v zemích Koruny české, dlouholeté vydávání časopisu „Vesmír“, nelehké prosazení nákupu kostry velryby pro Národní muzeum, stejně jako jeho novátorská snaha o zakládání muzeí, řádného třídění a systematického uspořádání sbírek. Celý svůj dospělý život publikoval v odborném tisku. Léta přispíval do časopisu „Živa“, který založil Jan Evangelista Purkyně, a tento časopis na jeho počest dodnes uděluje Cenu Antonína Friče nadějným mladým přírodovědcům.

Originální stavba bělohradského místního muzea nemá nikde jinde obdoby. Nejenže si profesor Frič přál, aby tato jedinečná stavba připadla právě Lázním Bělohradu, ale přál si též, aby významné stopy historie Bělohradska měly důstojný příbytek. A to se také stalo. Malý parčík před muzeem, v blízkosti školy a kostela, se brzy stal významným memoriálním místem. V roce 1915 byla před muzeem vysazena lípa a vztyčen kámen s letopočtem, upomínající na pětisté výročí upálení Mistra Jana Husa. V období mezi dvěma válkami se antický chrámek rozrostl o dvě symetrická křídla, na kterých byly umístěny desky se jmény padlých v první světové válce a zároveň byly přírodopisné sbírky rozšířeny o předměty národopisné povahy, o skromné upomínky na předměty denní potřeby obyvatel Bělohradu. V roce 1928 byla v parčíku před muzeem vztyčena busta bělohradského rodáka Karla Václava Raise od známého sochaře z Nové Paky, Bohumila Kafky. Od té doby se již sbírky nerozšiřovaly, vše zůstalo jako za dob Fričových, včetně originálních skříní, které profesor Frič k uložení sbírek navrhl.

Ulice, v níž stojí muzeum, se původně jmenovala Fričova. Po druhé světové válce byla přejmenována na Vojtíškovu, neboť za heydrichiády byla popravena celá rodina Jana Vojtíška, majitele tiskárny v protějším domě čp. 91, který se snad dopustil „přečinu“ tiskem protiněmeckých letáků.

Padesátá léta minulého století znamenala útlum; Annamariánské lázně se staly zotavovnou pro pracující Revolučního odborového hnutí a místní historie začala ztrácet na významu. V sedmdesátých letech jakoby životnost Fričova muzea skončila, a ačkoliv to znamenalo ohrožení některých sbírkových předmětů a archiválií, město se o opravy nestaralo. V téže době došlo i k nenávratnému poškození několika architektonicky významných secesních budov mezi městem a lázněmi od stavitelů Klečky a Poličanského, jejich vnější výzdoba byla otlučena a nahrazena břízolitovou omítkou. V některých domech došlo dokonce k výměně původních oken za typizovaná okna, která se tehdy šířila po českých zemích jako stavební mor. Tím ztratil Bělohrad něco ze svého lázeňského koloritu.

Ani devadesátá léta se nepodepsala kladně v osudu města. Došlo k spekulativnímu prodeji např. historické pošty a Pižlova domu na Malém náměstí, staveb, které byly v rušném provozu za dob Fričových. Obnovilo se však mozaikové dláždění v centru města, pro poznání krajiny byly zřízeny cyklostezky a lavičky na místech s dalekým výhledem v bělohradském okolí.

Rod Antonína Friče patří k několika slavným v Čechách, podobně jako třeba rod Františka Palackého, J. E. Purkyně a dalších, jejichž zakladatelé patřili k obrozenecké vrstvě české společnosti v 19. století. Zakladatel rodu – Josef František Frič, byl právník, který zavedl češtinu do soudní praxe. Oba jeho synové se vyznamenali: básník a spisovatel Josef Václav Frič jako revolucionář roku 1848, Antonín Frič jako profesor přírodních věd na Pražské universitě.

Přenosná zoologická stanice komitétu pro výzkum Čech.Synové J. V. Friče, Jan a Josef, se zapsali do českých dějin tím, že založili hvězdárnu v Ondřejově a po jejím uvedení do provozu v roce 1928 ji předali do vlastnictví republice Československé. Další z příslušníků rodu, Alberto Vojtěch Frič, synovec Antonína Friče, se stal cestovatelem zaměřeným na život Indiánů Jižní Ameriky. V rodině si vymohl, že bude studovat kaktusy, ale svými etnografickými sbírkami nakonec zaplnil značnou část Náprstkova muzea v Praze. Dlouho se nevědělo, že měl v Paraquayi indiánskou dceru, až do Čech pronikla zpráva, že tato žena ve věku 104 let v roce 2009 zemřela. Vnuk Alberto Vojtěcha Friče, Pavel, s manželkou Yvonnou se nyní snaží fotograficky zachytit a předat vzpomínky na svého děda, ale hlavně seznámit veřejnost s občanským sdružením Checomacoco, které „jejich“ kmenu v Paraquayi pomáhá. O pomoc požádal vnuk doni Herminie Ferreira Fric, Roberto Ferreira Fric. Současným nejmladším nositelem jména je Antonín, syn Pavla a Yvonny Fričových.
Také Martin Frič, synovec Alberto Vojtěcha Friče, se zapsal do české historie, jen v jiném oboru. Byl profesorem na AMU, režisérem, z jehož dílny vyšlo neuvěřitelných 51 filmů včetně mnoha slavných, natočených např. s Voskovcem a Werichem, dále nezapomenutelných filmů jako byly Mravnost nade vše, Škola základ života, Kristián, Hotel Modrá hvězda, Prstýnek, Císařův pekař, pekařův císař, Princezna se zlatou hvězdou na čele a dalších. V roce 1965 získal titul národního umělce, v srpnu 1968, po invazi vojsk Varšavské smlouvy, svůj život dobrovolně ukončil.

Sedm slavných příslušníků rodu, k němuž patřil i „náš“ Antonín Frič, ať je pro nás inspirací, pobídkou k práci pro všeobecné blaho,. Na konci devatenáctého století vznikly slatinné lázně a krátce nato se života města dotkla slavná osobnost. Byl to hvězdný okamžik Lázní Bělohradu. Ať se dále uchová památka na českého vědce, který Bělohradu věnoval kus svého života.

Milena Černá