V roce 1908 byla Bosna a Hercegovina (na základě Berlínské smlouvy z roku 1878) násilně připojena k rakouskému území a Habsburkové se zde stávají terčem nenávisti. Obyvatelé Bosny a Hercegoviny se nechtějí smířit s nedávným připojením své země k Rakousko-Uhersku. Srbsko protestuje spolu s Ruskem a Osmanskou říší. Srbové napětí využívají a podporují odboj proti Rakousku.

Rakousko-Uhersko, Itálie a Německo uzavřely v roce 1882 alianční dohody a vytvořily spolupráci zvanou Trojspolek. Francie se spojila s Ruskem a Anglií a vytvořily spojenectví zvané Centrální mocnosti - Trojdohoda, ke které se později připojily Srbsko, Belgie (1914), Itálie (1915), Rumunsko (1916), Portugalsko (1916), Řecko (1917), USA (1917) a další. Zároveň vznikla Balkánská liga, ke které patřily Srbsko, Černá Hora, Řecko a Bulharsko. V roce 1912 byla poražena Osmanská říše a tak mělo najednou Srbsko kapacitu ohrozit habsburskou monarchii.

V tomto kontextu bylo zřejmé, že manévry na srbských hranicích budou vnímány jako provokace, navíc v den svátku svatého Víta, který je pro Srby nacionálně citlivý. Za těchto okolností bylo nezodpovědné naplánovat okázalou jízdu otevřeným vozem přes město.

Do té doby se již odehrálo vícero útoků na příslušníky panovnických rodin (6 neúspěšných atentátů na ruského cara Alexandra II. až sedmý byl úspěšný v roce 1881, v roce 1898 na rakouskou císařovnu Sisi, v roce 1900 na italského krále Umberta I., v roce 1897 na španělského předsedu vlády Antonia Cánovase del Castillo, v roce 1912 na španělského předsedu vlády José Canajelase Méndeze, v roce 1881 na amerického presidenta Jamese Abrama Garfielda, v roce 1901 na amerického presidenta Wiliama McKinleyho, v roce 1903 na srbského krále Alexandra I. Obrenoviče, 1894 na francouzského prezidenta Maria Francois Sadi Carnota, v roce 1913 na řeckého krále Jiřího I. a dále podobný počet neúspěšných atentátů), bylo povinností policie předpokládat, že k útoku na kteréhokoli příslušníka panovnické rodiny může opět dojít.

Organizátor sarajevského spiknutí, Dragutin Dimitrijević, také známý jako ‚Včela‘, ‚plukovník Apis‘, ‚č. 6‘, nebo jen ‚Apis‘, v roce 1903 iniciátor zabití krále Alexandra a jeho ženy Dragy, šéf výzvědné služby v srbské armádě a vůdce nacionalistické skupiny Černá ruka, se v březnu roku 1914 dozvídá, že František Ferdinand plánuje v červnu návštěvu Bosny.

Ferdinand jako nástupce na trůnu uvažoval o možnostech jak spojit různé země a národy pod jedním centrálním ústavním rámcem při zachování jejich dílčí autonomie. Myšlenka přestavět Rakousko-Uhersko na svazek rovnoprávnějších zemí však vycházela především z administrativní a mocenské racionality. Navštívil Spojené státy a inspiroval se americkou federací. Zamýšlel dát Slovanům v rámci federace určitou autonomii a zapojit je do správy říše. Zároveň tím měla být oslabena mocenská pozice Uher, které neměl rád.

Toho se plukovník Apis obává, přineslo by to zklidnění, oslabilo by to nacionální emoce a znemožnilo by to opětné osamostatnění a sjednocení jižních Slovanů pod vedením Srbska. Proto kontaktuje dva členy Černé ruky, Nedeljka Čabrinoviće a Trifka Grabeze ze Srbska, aby Ferdinanda zavraždili.

O záměru zavraždit arcivévodu Františka Ferdinanda d' Este byl předem informován ruský velvyslanec v Bělehradu Nikolaj Hartwig a ruský vojenský atašé Viktor Artamonov. Rusko vyjádřilo s atentátem souhlas.

V rámci srbské vojenské rozvědky se na přípravě atentátu podílejí Dragutin Dimitrijević, jeho pravá ruka, major Vojislav Tankosić, a špion Rade Malobabić. V Bosně působí od května roku 1911 tajná srbská nacionalistická organizace nazývaná Černá ruka, kterou řídí rovněž Dragutin Dimitrijević. Kromě plukovníka Dragutina Dimitrijeviče, šéfa zpravodajského oddělení srbského generálního štábu, byli členy také major Voja Tankosič a Milan Ciganovič. Cílem bylo vytvoření velkého Srbska i za použití násilí, tzv. přímé akce. Zprabodajci vyškolili několik teroristických skupin. Například vyškolili  Muhameda Mehmedbasiče k provedení atentátu na generála Potiorka otrávenou dýkou, atentát se nakonec neuskutečnil. V roce 2014 měla Černá ruka 2500 členů, sestávala z nižších důstojníků, právníků, novinářů a profesorů. Výcvik a vyzbrojení atentátníků má na starosti major Tankosić a ten je napojil na tajnou podzemní dráhu (tunel), kterou byly na území Rakouska-Uherska pašovány zbraně.

V roce 1914 navštěvuje Danilo Ilić stanici zvláštní služby pro odposlechy v Užicích, aby si promluvil s velícím důstojníkem srbským kapitánem C. A. Popovićem. Ten po rozhovoru posílá Iliće do Bělehradu, aby záležitost projednal s náčelníkem srbské vojenské rozvědky, plukovníkem Dragutinem Dimitrijevićem (Apis).

O rozhovoru Danilo Iliće s plukovníkem Dragutinem Dimitrijevićem nejsou žádné zprávy, ale brzy po jejich setkání první náměstek major Vojislav Tankosić svolává setkání srbských nacionalistů do francouzského Toulouse. Setkání se účastní také Muhamed Mehmedbašić. Během tohoto lednového setkání v roce 1914 se projednává několik potenciálních cílů atentátu včetně Františka Ferdinanda. Účastníci se však rozhodují vyslat Muhameda Mehmedbašiće do Sarajeva s cílem zabít guvernéra Bosny a Hercegoviny generála Oskara Potioreka.

Muhamed Mehmedbašić 1917
Мухамед Мехмедбашић * 1887 † 25.5.1943

Mehmedbašić cestou z Francie během policejní prohlídky ve vlaku přichází o zbraně (vlak je kontrolován policií a on zahodil zbraně z okna) a potřebuje je nahradit. To opožďuje jeho útok na guvernéra Oskara Potiorka, a než je znovu připraven jednat, Danilo Ilić si s ním domlouvá konspirační setkání v Mostaru. Dne 26. března 1914 Ilić informuje Mehmedbašiće, že Bělehrad zamítl záměr zabít guvernéra Potiorka. Seznamuje jej se záměrem zavraždit arcivévodu Františka Ferdinanda d'Este a Mehmedbašić má vyčkat na instrukce k nové operaci. Podle výpovědí Danilo  Iliće, Vaso Čubriloviće a Cvjetko Popoviće před sarajevským soudem, byli pro tento účel tito dva atentátníci naverbováni Ilićem krátce po Velikonocích.

Čabrinovič, Ciganović a Princip v parku Topčider v Bělehradě před odjezdem do Sarajeva

Gavrilo Princip, Trifun Grabež a Nedjelko Čabrinović, rakousko-uherští bosenští Srbové žijící v Bělehradě, před sarajevským tribunálem později vypovídají, že touto dobou byli všichni již nedočkavostí bez sebe, aby mohli provést atentát. Kontaktují bývalého guerillového vojáka Milana Ciganoviće, o kterém bylo známo, že má dobrý přístup ke zbraním. Jeho prostřednictvím se spojili s majorem Tankosićem, který jim dal souhlas k přepravě zbraní do Sarajeva a k účasti na atentátu.

Svolení dostávají poměrně rychle, dodávka zbraní se však opožďuje o více než měsíc. Ciganović váhá a v jedné chvíli má v úmyslu celou akci odříct, když během jednoho setkání Grabežovi sděluje: „Nebudeme dělat nic, starý císař je nemocný a jeho dědic do Bosny asi nepojede.“ Jenže zdravotní stav Františka Josefa se zlepšil a operace je opět oživena.

Zbytek zbraní dostávají atentátníci 26. května. Tři atentátníci z Bělehradu před soudem později vypověděli, že major Tankosić prostřednictvím Ciganoviće kromě šesti granátů, čtyř poloautomatických pistolí Browning a střeliva poskytl i finanční prostředky na chod akce, kyanidové ampule, výcvik, speciální mapy s vyznačením umístěním četnických stanic, kontakty na podzemní kanál, kterým se na území Rakouska-Uherska pašovaly zbraně, a speciální průkaz ke vstupu do tohoto kanálu. Major Tankosić později novinářům a historikovi Magrinimu prozradil, že Principovi, Grabežovi a Čabrinovićovi skutečně poskytl pistole a výbušniny a že také stál za myšlenkou mít u sebe kyanidové ampule.

Vojislav Tankosić informoval srbského ministerského předsedu Nikolu Pašiće o připraveném spiknutí. Premiér sice podporoval cíle Černé ruky, ale s atentátem nesouhlasil. Vydal rozkaz, že Princip, Čabrinović a Grabež mají být v případě pokusu o opuštění srbského území neprodleně zatčeni, čímž chtěl zabránit atentátu. Policie však jeho rozkaz neuposlechla.

Tajné služby jim umožnily přechod hranice, takže rozkaz nebyl splněn. Předseda vlády Nikola Pašić nechal informovat diplomatickou cestou Rakousko-Uhersko o hrozbě atentátu. Srbský velvyslanec ve Vídni Jovan Jovanović 21.6.1914 (podle jiných zdrojů 5.6.) informoval o riziku c. a k. ministra financí pověřeného zároveň i civilní správou Bosny a Hercegoviny Leona Bilińského a navrhoval manévry odložit. Předseda vlády Nikola Pašić to ale později popřel a tvrdil, že o přípravě atentátu nevěděl, že neměl informace o tom, co dělají jeho tajné služby. 

Princip, Grabež a Čabrinović odjíždějí 28. května z Bělehradu a jedou podél Sávy do Šabacu, kde kapitánovi Popovićovi předávají průkaz srbské pohraniční stráže. Kapitán Popović jim obratem předává dopis srbskému kapitánovi Prvanovićovi a tiskopis se jmény tří celních úředníků, které mají kontaktovat za účelem obdržení výrazně zlevněných vlakových jízdenek do příhraničního městečka Loznica.

Princip, Grabež a Čabrinović přijíždějí do Loznice 29. května. Kapitán Prvanović na základě dopisu ukládá třem svým podřízeným, aby naplánovali co možná nejbezpečnější plán přechodu státní hranice. Zatímco čekají na zmíněné tři úředníky, dochází mezi Principem, Grabežem a Čabrinovičem k několika hádkám kvůli Čabrinovičovým opakovaným nedbalostem ohledně bezpečnosti akce. Čabrinović nakonec předal Principovi a Grabežovi zbraně, které měl u sebe, a byl Principem vyzván, aby sám odjel do Zvorniku, kde měl oficiálně překročit státní hranici s Bosnou a Hercegovinou (Rakouskem-Uherskem) za použití Grabežova cestovního dokladu. K Principovi a Grabežovi se měl Čabrinović opět přidat ve městě Tuzla.

Dne 30. května v ranních hodinách opravdu přijíždějí Prvanovićovi podřízení. Seržant Budivoj Grbić souhlasí s převedením ozbrojených Principa a Grabeže přes státní hranici. Dne 31. května se přebrodí na Ostrov Isaković, malý ostrov nacházející se uprostřed hraniční řeky Drina. Grbić předává ozbrojené atentátníky agentům srbské Národné Odbrany, aby je převedli do Bosny, na rakousko-uherské území. Na území Bosny dorážejí až 1. června. Grabež s Principem jsou i se zbraněmi předáváni od agenta k agentovi až do té doby, než dorazí do Tuzly, kde své zbraně předají členovi Národné Odbrany Miško Jovanovićovi. Zde se opět setkávají s Čabrinovićem.

Agenti Narodné Odbrany informují o svých aktivitách prezidenta hnutí Boža Jankoviće, který zprávy obratem posílá tajemníkovi srbského ministerského předsedy, Nikolovi Pašićovi. Jedna ze zpráv uvádí jméno nového spiklence ze srbských vojenských kruhů, majora Kostu Todoroviće. Pačićovy ručně psané poznámky z porad zahrnují též přezdívku jednoho z atentátníků („Trifko“ Grabež) a také jméno majora Tankosiće. Rakušané se těchto zápisků a dalších souvisejících dokumentů později zmocnili.

Z Tuzly pokračují Grabež a Čabrinović ke svým rodičům, aby si odpočinuli do té doby, než dorazí arcivévoda Ferdinand na plánovanou návštěvu. Princip se ubytuje v domě Ilićovy matky v Sarajevu a dne 4.6. se zde všichni setkávají. Dne 14. června se Ilić vydává do Tuzly, odkud má zbraně převést do Sarajeva. Miško Jovanović zbraně schoval ve velké bedně od cukru a 15. června oba odděleně jedou vlakem do Doboj, kde Ivanović předává bednu Ilićovi. Později toho dne se Ilić vrací vlakem do Sarajeva a schovává zbraně v kufru pod pohovku v domě své matky. Celkem měli k dispozici pět pistolí, 202 kusů nábojů, osm ručních granátů a několik sebevražedných ampulí.

Do Sarajeva pozval arcivévodu Františka Ferdinanda a jeho ženu Žofii generál Oskar Potiorek, správce rakouské provincie Bosna a Hercegovina, na přehlídku bosenských jednotek při manévrech sarajevského XV. sboru proti XVI. Dubrovnickému vojenskému sboru v Bosně. Protokolárně se má následujícího dne konat návštěva Sarajeva, Manévry se provokativně konají při srbských hranicích. Následník trůnu František Ferdinand d'Este jako vrchní inspektor rakousko-uherské armády přijíždí na manévry a na jejich závěr plánuje okázalou návštěvu Sarajeva, hlavního města Bosny. František Ferdinand věděl, že tato návštěva může být nebezpečná, protože jeho strýce císaře Františka Josefa I. se Černá ruka pokusila zabít již v roce 1911. Neopatrně bylo zveřejněno, kudy se bude arcivévoda po městě pohybovat. Přitom rakouská rozvědka měla informaci o tom, že Srbové v exilu publikovali protihabsburský text. Generál Potiorek vedl spory s Vídní, zda je návštěva vhodná v den srbského nacionalistického svátku. Rakouská rozvědka indikovala rizika ze strany nacionalistických organizací včetně Mladé Bosny.

V té době se objevilo několik varování před možným pokusem o atentát. Arcivévoda František Ferdinand však reagoval slovy: „Nenechám se strčit pod skleněný pokop. Naše životy jsou neustále v nebezpečí. Musíte důvěřovat v Boha.“

Hrabě Harrach udělil volno svému hlavnímu řidiči Tomáši Dvouletému, který má právě svatbu. Proto opouští Vídeň 31. května 1914 ráno s řidičem Leopoldem Lojkou, vyjíždějí od Harrachovy vídeňské rezidence. Do Sarajeva doráží po dobrodružné cestě 18. června 1914.

Již 17.3.1914 byla v rakouském tisku publikována informace o plánované cestě následníka trůnu do Sarajeva. Byla převzata také srbskými novinami. Sarajevský starosta pak ještě několik dní před příjezdem zveřejnil kvůli výzdobě a přivítání přesný plán průjezdu Františka Ferdinanda d’Este městem - to je zásadní bezpečnostní selhání.

František Ferdinand d´Este s manželkou vévodkyní Žofií Chotkovou-Hohenbergovou odjíždí 23. června 1914 autem z českého zámku Konopiště, další zastávkou je jeho panství v Chlumu u Třeboně. Míří odtud rychlíkem do Vídně. Zatímco František Ferdinand z Vídně dál cestuje vlakem přes Graz k moři na inspekci nové vlajkové lodě v Terstu a na návštěvu Mostaru. Žofie s dámským doprovodem jede vlakem přímo do Bosny. Při odjezdu se ukáže, že salónní vůz č. 22 má poruchu, takže je nutné použít jiný vagon. Žofie s doprovodem přijíždí do hotelu ráno 25.6. Pro Žofii Chotkovou, kterou císařský dvůr pokládal za nerovnou vůči následníku trůnu, to je první veřejné vystoupení. Její účast na oficiální návštěvě byla do poslední chvíle utajována kvůli císaři.

Lázeňský hotel Bosna v Ilidže (Илиџа) Banjska 88 Sarajevo   43.8266792N, 18.3052739E

Vlak s arcivévodou přijíždí na jižní nádraží v Terstu. Zde jej očekává s místodržitel Přímoří Konrad kníže Hohenlohe-Schillingsfürst, posádkový velitel generálmajor von Hinke, oblastní námořní velitel kontraadmirál Alfred baron von Koudelka a dvorní rada a policejní ředitel Alfred Manussi von Montenole. Delegace pokračuje na molo San Carlo, kde přesedá na člun, kterým se nalodí na vlajkovou loď rakousko-uherského námořnictva S.M.S. Viribus Unitis. U ústí Neretvy přesedá na motorovou jachtu válečného námořnictva Dalmat, tou pluje proti proudu řeky do asi 20 km vzdáleného Metkoviće, kde jej očekává generál Potiorek. Společně navštíví Mostar a večer 25.6. přijíždějí do Ilidžy. Oba manželé se tedy sešli v Ilidže (západní předměstí Sarajeva), kde jsou ubytováni v hotelu Bosna.  František Ferdinand se pak má za doprovodu generála Potiorka ve dnech 26.-27.6. za deštivého počasí zúčastnit manévrů v průsmyku poblíž městečka Tarčin, které povede náčelník generálního štábu Franz Conrad von Hötzendorf.

V předvečer den před oficielním programem uskuteční oba manželé ještě neplánovanou návštěvu Sarajevského tržiště. Chtějí navštívit obchody se starožitnostmi. Kolem nich se shlukuje dav a do blízkosti arcivévody se v davu dostává i Princip. Policie doprovázející nástupce trůnu však přítomnost Principa nezaznamenává. Oba manželé se tak setkávají se svým vrahem.

Trh v Sarajevu v roce 1914

Na manévrech s generálem Potiorkem

Po skončení manévrů u Tarčinu za deštivého počasí odjíždí František Ferdinand zpět do Ilidžy

Příjezd do hotelu
Františka Ferdinanda vítá u vchodu do hotelu manželka Žofie Chotková

Večer 27.6.1914 se v hotelu koná slavnostní banket. Ani tam není zajištěna bezpečnost. U hotelu je spatřen Nedeljko Čabrinovič, hotelový detektiv jej poznává a volá policejního velitele Dr. Edmunda Gerdeho. Ten tvrdí, že má čistý rejstřík trestů - avšak patrně si jej podle jména spletl s jeho otcem, který působil jako prorakouský informátor. (Pozn.: hotelová ochranka měla lepší přehled o bezpečnostní situaci, než policie.)

Arcivévoda Ferdinand se zdraví s místními lidmi 

Večeří se v hotelu s představiteli města a vojska. František Ferdinand kvůli špatnému počasí uvažuje o zkrácení návštěvy, zrušení nedělního programu a návratu do Vídně. Ráno má vykonat vojenskou přehlídku u kasáren naproti nádraží, pak má navštívit radnici, navštívit městské muzeum a zúčastnit se oběda na rozloučenou v sídle vlády a rezidenci guvernéra Potiorka tradičně nazývané Konak (tj. turecky domov, palác). Odjezd vlaku je plánován až na devátou večer. Arcivévoda nechce ztrácet celý den čekáním na vlak. Potiorek však protestuje, že by to byla urážka věrných Bosňáků. Večer v hotelu místopředseda parlamentu  varuje - neúspěšně - guvernéra Potiorka a policejního ředitele Dr. Gerdeho před riziky doprovázejícími návštěvu. Separátně prosí Žofii, aby návštěvu s manželem ukončili. Generál Potiorek však trvá na dokončení programu podle plánu.

Atentátníci toho dne odpoledne cvičí se zbraněmi za městem a večer popíjejí v hospodě, zatímco Gavrilo Princip jde ještě navštívit hrob (neoznačený, ale uctívaný) revolučního hrdiny Bogdana Žerajiče, pravoslavného Srba, studenta práv v Záhřebu, svůj vzor.

Princip o Bogdanovi Žerajićovi prohlašuje: „Byl mým prvním vzorem. Když mi bylo sedmnáct, trávil jsem celé noci u jeho hrobu, přemýšlel jsem o našem bídném stavu a myslel na něj. Právě tam jsem se rozhodl, že dříve nebo později spáchám nějaké násilí.“ Princip psal také básně, v jedné z nich cituje právě Žerjajićův slogan Kdo chce ...

Teprve po návštěvě hřbitova se Princip přidává k ostatním v hospodě. Ilić se až do 27. června snaží držet jména aktérů z Bělehradu v tajnosti před těmi, kdo byli rekrutováni v Sarajevu. V Sarajevu se 27. června Čabrinović a Grabez setkávají s dalšími členy Černé ruky, Muhamedem Mehmedbasićem, Danilem Ilićem, Vasem Čubrilovićem, Cvijetkem Popovićem, Miškem Jovanovićem a Veljkem Čubrilovićem. Tam se také všichni seznamují s dalším atentátníkem Muhamedem Mehmedbašičem, který byl rekrutován a vycvičen zcela nezávisle, patrně pro případ prozrazení skupiny. Ten večer řekl Mehmedbašić Albertinimu: „V předvečer útoků mě Ilić v kavárně Sarajevo představil Principovi se slovy ‚tohle je Mehmedbašić, který do toho jde zítra s námi‘.“ Rozdělují si úkoly, kdo bude kde stát podél plánovaného slavnostního průjezdu městem. Rozdávají si zbraně, mají čtyři pistole a šest granátů, a také kapsle s jedem (údajně kyanidem). Podle plánu má vždy jeden z nich vystřelit z pistole a v nastalém zmatku má druhý použít granát. Všichni souhlasí, že po akci spáchají pomocí jedu sebevraždu, aby zabránili odhalení dalších členů spiknutí. Ilić  postupně rozdává zbraně atentátníkům.

Jeho královská výsost korunní princ
František Ferdinand Karel Ludvík Josef Maria d’Este
arcivévoda rakouský
18. prosince 1863, Štýrský Hradec – 28. června 1914, Sarajevo

František Ferdinand d'Este se narodil 18. 12. 1863 v Grazu. Byl synovcem císaře Františka Josefa I. Po sebevraždě korunního prince Rudolfa a po smrti svého otce se stal následníkem trůnu. Česká veřejnost ho zná jako mnohdy tvrdého a lakotného majitele několika panství (Konopiště, Chlum u Třeboně), avšak byl to pozoruhodný politik, který měl svou vizi budoucího vývoje monarchie. Byl stoupencem silné státní moci, plánoval vytvoření federalistické monarchie, počítal se samosprávou Slovanů a chápal nutnost modernizace habsburské říše. Trpěl tuberkulosou, nemohl pronásledovat zvěř, nechával si ji nahánět před hlaveň. Údajně zastřelil 274899 zvířat.

S hraběnkou Sofií Chotek von Chotkovou se oženil 1.7.1900 – tři dny poté, co svým strýcem, stárnoucím císařem a nejvyššími představiteli státu prohlásil, že se vzdává všech habsburských práv ve prospěch svých budoucích dětí.

František Ferdinand se svým doprovodem a s chotí v neděli ráno 28. června 1914 o svátku svatého Víta, který Srbové považují za svůj národní svátek,  přicházejí na mši v hotelu, mají v té době 14. výročí od svatby, kterou si těžko vytrucovali. Po mši jdou pěšky necelé dva kilometry na nádraží. Vlakem v 9:25 se vydávají z lázní Ilidža do Sarajeva, které je vzdáleno asi 12 kilometrů. Počasí se vyjasňuje a je krásný prosluněný den. Na sarajevském nádraží jsou před desátou hodinou očekáváni guvernérem generálem Oskarem Potiorekem. Zaznívají dělostřelecké salvy. Poblíž nádraží vykonají přehlídku a vydávají se na seřadiště aut. Podle plánu má mít kolona šest aut. V prvním voze měl jet policejní šéf  Dr. Gerde, řidič, primátor Sarajeva Fehim Čurčić a čtyři příslušníci osobní ochranky velkovévody. Kvůli nedorozumění do prvního vozu omylem nastupují tři místní policisté spolu s vedoucím bezpečnostní služby, takže ochranka zůstala na nádraží a nastupuje až do jednoho ze zadních vozů. Do druhého automobilu v pořadí nastupuje sarajevský primátor Fehim Čurčić a sarajevský policejní komisař doktor Gerde. Třetím automobilem v koloně je sportovní kabriolet Gräf & Stift Double Phaeton typ 28/32 r. v. 1911 s poznávací značkou A III 318 (A-CCCXVIII) se staženou střechou, ve kterém jede arcivévoda František Ferdinand, jeho manželka hraběnka Žofie Chotková na zadních sedadlech, generál Potiorek, guvernér Bosny, a generál Michael von Appel na prostředních sedadlech, a podplukovník Franz von Harrach vedle řidiče. Hrabě Harrach totiž Ferdinandovi na cestu do Bosny zapůjčil se souhlasem Vídně své auto i se svým českým osobním řidičem Leopoldem Lojkou z Telče. Ve čtvrtém autě jede Ferdinandův kancléř plukovník Karel von Bardoff, hraběnka Lanjusová, podplukovník Merizzi, pobočník Potioreka a hrabě Boos-Waldeck, kterému vůz patří. V pátém voze jede další doprovod a šestý vůz je připraven jako rezerva.

Prvním bodem v oficiálním programu arcivévodovy kolony je inspekce vojenské posádky v Philippovićových kasárnách. Podle programu se kolona v 10.00 vydává od kasáren směrem k radnici třídou Appel. Na počest návštěvy je nad městem odpáleno 24 slavnostních dělostřeleckých salv.

V 10:12 přijíždí kolona šesti aut po Appelově nábřeží k uhelnému mostu Čumurija. Zástupy lidí kvůli slunci stojí na chodníku proti řece. Podél řeky je rozmístěno asi 120 policistů. Mezi lidmi u mostu již stojí pět atentátníků ze sedmičlenné skupiny. Další dva stojí u následujícího Latinského mostu. Rozmístění určil a kontroloval Danilo Illič. Ke skupině se přidává do té doby nezávisle se připravující Mohamed Mehmedbašič.  Každý z atentátníků má instrukce pokusit se zabít Ferdinanda, jakmile jeho auto přijede k jejich stanovišti.

V další části plánované trasy, nedaleko řeky Miljacka, stojí devatenáctiletý Nedeljko Čabrinović, ozbrojený bombou (pistoli si zapomněl vzít s sebou). Časovou roznětku granátu systému Vasić-VTZ M1904/12 aktivoval  úderem o sloup elektrického vedení. Ve čtvrt na jedenáct, když kolona aut míjí hlavní policejní stanici, hází na arcivévodův vůz odjištěný granát. Řidič Lojka si však všímá, že na něj cosi letí, a zrychluje. Popisuje to takto: „ ... zpozoroval jsem na pravé straně chodníku (u jednoho sloupu elektrického vedení) dva mladé hochy ... Chování obou zdálo se mi velmi podezřelé a v témže okamžiku vzal první z kapsy jakýsi předmět ve velikosti 10 krát 10 centimetrů a zaměřil bombu na vůz, v němž seděl následnický pár. Ihned se obrátím a vidím obláček dýmu a zároveň vidím, jak arcivévoda bombu, která se dotkla krku Jeho Výsosti a dopadla na střechu vozu, shodil dolů. Měl jsem tolik duchapřítomnosti, že jsem rychle odjel odtud, když po několika vteřinách následoval strašný výbuch.“ Granát se odráží od záhybu kožené střechy a padá zpět na silnici pod následující vůz. Dvanáctivteřinové zpoždění časovače bomby zapříčinilo, že vybuchuje až pod koly následujícího vozu, který je tím okamžikem vyřazen z provozu. Výbuch způsobí v silnici asi 30 cm hluboký kráter.  Dva lidé uvnitř, Eric von Merizzi a hrabě Boos-Waldeck, jsou vážně zraněni, šestnáct dalších přihlížejících je taktéž zasažena střepinami z granátu. Střepina lehce škrábla také Žofii Chotkovou na pravé tváři. Podle agentury Reuters zranil výbuch celkem dvacet lidí. Exploze zastavuje zbytek kolony, ale auto řízené Lojkou si ničeho nevšímá a zrychleně pokračuje na radnici. Přivolaný sanitní vůz potom odváží raněné do posádkové nemocnice. Už na místě výbuchu zaznívá názor, že oficielní program má být zrušen. Vůz s arcivévodou pokračuje zrychlenou jízdou po nábřeží řeky Miljačky až k radnici (na nábřeží o kilometr dále), kde se má uskutečnit protokolární přijetí. Text vystoupení, které má Ferdinand přednést na radnici, však zůstal u jednoho ze zraněných. 

Čabrinović, aby se vyhnul zadržení, polyká připravenou ampulku s kyanidem a vrhá se do řeky Miljacky. Čabrinovićův pokus o sebevraždu je ale neúspěšný, protože ampule s kyanidem způsobila pouze zvracení. Jelikož je řeka Miljacka velmi mělká, nemohl se v ní ani utopit. O chvíli později je zadržen davem přihlížejících svědků a předán policii. Zdá se, že se atentát nezdaří.

Kolona zbývajících vozů rychle pokračuje bez zničeného vozu za prvním autem dále směrem k městské radnici, kterou mimochodem projektoval český architekt Karel Pařík. Cvjetko Popović, Gavrilo Princip a Trifun Grabež se neodvažují zaútočit na velmi rychle projíždějící kolonu. Po Čabrinovićově neúspěchu ztrácí zbylých pět atentátníků šanci zaútočit pro velký zástup lidí a zvýšenou rychlost arcivévodova vozidla.

Arcivévoda s chotí usedají na zadní sedadla. Na sedadlo vedle řidiče si sedá generál Potiorek a na levém stupátku vozu stojí hrabě Harrach.

Gavrilo Princip se dozvídá o nezdaru atentátu a celou akci považuje za ztracenou. Jde si prý koupit něco k jídlu do vinárny k Branko Semizemu na rohu ulice Františka Josefa a ulice Kundurdžiluk (Obuvnické) - je na nároží stejného bloku vzdálenějším od řeky. Podle původního plánu měl mít své stanoviště na křižovatce u Latinského mostu naproti lahůdkářství Moritze Schillera, avšak nyní přichází ke kavárně. Oproti původnímu plánu stojí úhlopříčně naproti přes křižovatku. V horku se šel schovat do stínu stromu naproti. Nemůže svléknout kabát, protože v něm má pistoli a granát. Před obchodem potkává svého známého Michajla Pusara, se kterým prý chvíli hovoří, ale neprozradil záměry atentátníků.

U Latinského mostu před kavárnou Moritze Schillera (Schiller´s Delicatessen) stojí mezi lidmi Gavrilo Princip. Právě tady má shodou okolností delegace opustit původně plánovanou trasu ulicí Franze Josefa I., a má pokračovat po nábřeží.

Řidič Urban z prvního vozu, který nezná nové instrukce, zahýbá doprava na třídu Františka Josefa. „Ty idiote, měl jsi jet dál rovně. Zastav a vycouvej.“ Kolona je rozdělena. Automobil s následníkem trůnu sice také odbočuje, avšak Generál Potiorek volá: „Jedeme nesprávně, máme jet rovně po nábřeží!“ Auto s arcivévodou na nároží brzdí a řidič Lojka chce zařadit zpáteční rychlost. Auto a arcivévodou stojí několik vteřin na místě. Přitom následující auto s ochrankou arcivévody jede v příliš velké vzdálenosti od nich, jak je vidět na následujícím snímku.

Gavrilo Princip vidí, jak nedaleko od něj projíždí kolona. Limuzína s arcivévodou u kavárny také odbočuje, ale na rohu zastavuje a chystá se couvat. Na stojící cíl je mnohem snadnější zaútočit. Vystupuje z davu a dostává se k autu z pravé strany. Z přibližně metrové vzdálenosti  se musí trefit. Nedovede si představit, jak by vysvětlil, že nic neudělal.