Sotva čtvrt roku po smrti Schnirchově poskytnuta nám v Rudolfíně příležitost přehlednouti celé jeho životní dílo. K výstavě sneseno, vše, co Schnirch jen poněkud pozoruhodnějšího provedl, ne-li v pomocném modelu nebo ve skizze, aspoň ve fotografické reprodukci, tak že obraz třicetileté činnosti jeho bez mála jest úplný. V tom sochařova práce má přednost před malířovou, že se nikdy se svým dílem nadobro rozloučili nemusí, ani když je hotové dá z ruky. A tak tedy jsme si svědomité mohli zodpověděli otázku o kvalitách činnosti Schnirchovy a mohli jsme si odpověď i rozvesti v přehledný posudek o vývoji a jednotlivých fásích Schnirchova nadání.

Přátelské ruce, pořádajíce posmrtnou tu výstavu, sestavily v jedné z místností práce z prvního desetiletí Schnirchova působení, asi z let 1870 —1880. To byl Schnirch, jak ze školy Mnichovské se vrátil, jak v Itálii se utvrdil v principiích formové vytříbenosti, spoléhající ne tak na příkladu antického sochařství samého, jako na esthetickém stanovisku ze studia antiky odvozeném. Po skupině sv. Jiří řadu let mladého sochaře zaměstnává studium koní; mimo relief s thematem z Iliady jsou to najmě výjevy z amazonských bojů, v nichž se zkouší. Živost mládí ponouká ho k líčení scén pohnutějších, ale principie, které mu škola vnukla, poutají ruku jeho, vštípené předpisy komposiční kladou meze pohnutosti obrysu a reálnosti pohybu. Do této řady patří i původní návrhy k trigám na Národní divadlo z r. 1874.

V Itálii Schnirch studuje antiku i renaissanci, studuje ji s porozuměním vzdělance, hledě se utvrdit v přesvědčení, před tím již nabytém, o podmínkách ladné komposice, vytříbené mluvy formové a svědomité precisnosti práce. S toho stanoviska poutají ho předem díla pozdějších epoch sochařství řeckého, z renaissance vlaské ne ohniví, a realističtí průkopníci, ale mistři vrcholné doby. Vedle figurálních děl všímá si bedlivě dekorativních prací antických i renaissančních — výsledky tohoto studia mu prospívají patrnou měrou pak při spolupracovnictví na výzdobě budov, k němuž architekty Zítkem, Schulzem, Polívkou a jinými byl povoláván častěji než kterýkoli jiný český sochař.

Z výzdobných těch prací jest také zřejmo, že Schnirch s porozuměním studoval architektonické památky, najmě vrcholné renaissance italské, — následkem tohoto studia mohl se snáze přizpůsobiti intencím architekta, jehož byl spolupracovníkem. Zásady, na kterých Schnirchův talent uzrál, ostaly též dále dominujícím rysem jeho tvorby. Nicméně nebylo ani jemu lze zcela se vymknouti oněm vlivům, které proud doby přinesl do našeho umění na sklonku let sedmdesátých. Nesou-li se jeho sochy pro balustrádu Rudolfina, pro Vídeňský parlament, pro tympanon v hledišti Národního divadla jakož i tehdejší modely trig týmž duchem, který v Schnirchovi Římský pobyt jeho utvrdil, jeví se v soše krále Jiřího pro Poděbrady (r. 1891 dohotovené) nepopiratelné vliv proudů nových, k realističtějšímu podání detailu а k živější dikci tíhnoucích. Resultáty působení nových vlivů na individualitu Schnirchovu nejsou hodnoty stejné; jsou dobré, kde vedly k těsnějšímu přilnutí k skutečnosti, jako na př. u býka pro budovu ústředních jatek: nejméně výhodné jsou, kde šlo o přiblížení, se k charakteru, abych tak řekla, národopisně zbarvenému, jako v personifikacích krajů pro zemskou banku; nejšťastnější pak jsou tam, kde předmět a jeho určení s vlastním cítěním Schnirchovým se shodovaly, jako při sv. Vácslavu a v návrzích pro fontánu před Rudolfmem, které pracoval s architektem Fantou. Jezdecká socha sv. Vácslava a onen návrh na fontánu, první cenou poctěný, svojí, možno říci živou modernitou, z ostatku díla Schnirchova takřka se vymykající, náležejí do nejšfastnější periody Schnirchova tvoření. Z výstavy, jež zaujala část dvorany a tři přízemní síně v Rudolfině, odnesl si návštěvník přesvědčení o nevšední dělné vytrvalosti umělcově, kterou svědomitost, s níž si počínal, činí tím pozoruhodnější. Vedle prací, jichž jsme se tu stručně dotkli, připomněla nám výstava radu poprsních podobizen Schnirchem provedených, kolikeré pomníky náhrobní, z nichž složitý náhrobek Julia Grégra je poslední, sousoší na Polívkovu budovu pojišfovny na Staroměstském náměstí a především též přečetné práce dekorativní, které během 25 let v Praze provedl. Je to veškera téměř ornamentální a valná část figurální výzdoby Národního divadla ; vedle toho Rudolfinum, budova Českého musea, palác společnosti Assicurazioni generali, nové museum obchodní a živnostenské komory a jiné a jiné vykazují přečetné dekorativní práce dle jeho modelů.

Poznali jsme na výstavě též kresby Schnirchovy, z nichžto studie v Itálii provedené volbou předmětů jsou pro směr záliby Schnirchovy charakteristické. Některé náčrtky, k určitým pracím se vztahující, poučují nás o přípravách, které umělec před počátkem díla konával. Mnohé listy vztahovaly se k složitým přípravám pro trigy, jež byly jedním z těch úkolů, do kterých se Schnirch docela pohroužil, jichž konečnému provedení byl dvakrát blízek, po prvé když pomocné modely na budově už byly postaveny, ale pak při požáru vzaly za své. Tak výstava tato, pečlivě sestavená, činnost Schnirchovu ze všech stránek vhodně a poučně osvětlila.

Renáta Tyršová.