Zájem o znovuobjevenou renesanci, dobu, v níž i velcí umělci tvořili drobná díla, podnítil ve druhé polovině 19. století účast četných architektů i jiných umělců na poli užitého umění. Byli to zejména architekti, kteří - podobně jako jejich předchůdci velkého historického slohu řešili své projekty do detailu (Josef Schulz, Antonín Barvitius, Josef Fanta aj.). Jiní vedle své hlavní činnosti pěstovali stejně intenzívně i obory uměleckého řemesla jako učitelé Uměleckoprůmyslové školy (např. Jan Koula). Z malířů potom vzpomeňme návrhů Josefa Mánesa, které zasáhly - dlužno však říci z nedostatku velkých příležitostí - takřka do všech oborů užitého umění. Mnozí umělci přispívali k umělecké výrobě jenom občas. K takovým patřil i významný představitel generace Národního divadla Bohuslav Schnirch (1845-1901). Také v životě tohoto předního českého sochaře hrálo umělecké řemeslo svou roli. Větší pozornost mu věnoval tam, kde se bezprostředně stýkalo s realizací jeho vlastních sochařských děl. Ostatní práce byly spíše soukromé povahy.
Kontakty s kovolijci byly pro sochaře jeho formátu samozřejmostí. Spolu s Arnoštem Poppem, Stanislavem Suchardou, Františkem Hergesselem a dalšími úzce spolupracoval od osmdesátých let s hanavskými železárnami v Komárově. Sochařské modely se tu odlévaly ze šedé litiny, pro reprezentační účely se však užívalo i klasického bronzu. Proto také Schnirchův model světlonošů ze schodiště Zivnostenské banky byl patrně zkušebně odlit do litiny, avšak konečná realizace byla provedena v bronzu. Umělci se nabízela možnost realizovat v komárovských slévárnách i nejvýznamnější dílo - jezdecký pomník Jiřího z Poděbrad, na němž usilovně pracoval už od poloviny 80. let. Zvolil však nakonec řešení, jež u nás nemá obdoby. Na speciální železnou kostru nechal upevnit sousoší vytepané Rudolfem Scnurichtem ze dvanácti měděných plátů. Mimořádné monumentální kovotepecké dílo podle sochařova návrhu spatřila veřejnost poprvé na Zemské (průmyslové) jubilejní výstavě roku 1891 v Praze. Zůstalo chloubou nového areálu pražského výstaviště ještě o čtyři roky později na Národopisné výstavě českoslovanské. Definitivně byl pomník umístěn uprostřed poděbradského náměstí roku 1896. Pravděpodobně se Schnirchovi nezdála šedá litina a dokonce ani bronz dostatečně důstojným materiálem pro tak závažné dílo. Komárovští slévači však zhotovili v litině kolem roku 1880 podle Schulzova návrhu a patrně Schnirchova modelu mohutné kandelábry rámující slavnostní schodiště před Rudolfinem (Domem umělců).
Samostatnou a jistě nejznámější kapitolou Schnirchova díla jsou bezesporu práce pro Národní divadlo. Schnirch kladl hlavní důraz na monumentální sochařskou výzdobu, v níž se podřídil konceptu profesorů Josefa Zítka a jeho nástupce Josefa Schulze. Nebylo tomu jen proto, že byli vedoucími architekty, ale že spatřoval v jejich záměrech jednotné slohové dílo, ekvivalentní snahám obdivovaných architektů klasické renesance. S tímto závazkem byla spojena i rozsáhlá zátěž úkolů plastické výzdoby, zejména trig, ale i architektonických článků, kterou musel Schnirch ve svém ateliéru zvládat. Zachovalo se nejen několik kreseb, ale i obsáhlý účetní materiál v umělcově pozůstalosti. V něm najdeme položky i na drobné detaily, jak pro plastické, tak i architektonické prvky, např. rozety, výplně kazet, vlysy apod. Kromě štukatérských prací stropů to byly ornamentální vlysy poprsní, galerií a balkónů od velkých karyatid až po rozviliny nebo třeba plastické rámy zrcadel. V širokém záběru činností pro Národní divadlo, jež mu zabírala všechen čas, se ujal i malých úkolů, jakými byla např. plaketa na podporu obnovy vyhořelého Národního divadla z roku 1881. V podobném duchu navrhl plaketu k rozvoji Královských Vinohrad (1895).
Poslední okruh zájmu Bohuslava Schnircha o umělecké řemeslo byl spíše soukromého rázu. Ze své italské cesty v letech 1871-1873 se vrátil opojen renesančním uměním a architekturou florentských paláců. Nemohl sehnat v Praze vhodný byt a ateliér, rozhodl se proto, že si postaví vlastní rodinný dům na parcelách za zbořenými hradbami Nového Města, v dnešní Mikovcově ulici na Vinohradech. Projektoval si sám nejen celý dům (přičemž mu po technické stránce pomáhali jeho přátelé architekti Jan Zeyer a Antonín Wiehl), ale i jeho vybavení. Na průčelí v duchu klasické florentské renesance navrhoval kromě sgrafitové výzdoby také dveře s bohatou světlíkovou mříží vstupního portálu. Nalezly se návrhové skici i další varianty asi nezachovaných mříží. Z kovářských doplňků dnes již bohužel zmizely (při poslední opravě průčelí) mřížky květinových zahrádek. Z interiéru salónu dodnes zůstala knihovna, komponovaná do výklenku kratší stěny pro frontální pohled ve formách okázalého renesančního průčelí. (Nyní se nachází v expozici nábytku Uměleckoprůmyslové muzea v Praze na státním zámku v Duchcově.) Pod rozlomeným štítem s Dantovou bustou najdeme v medailónech monogramy s daty narození umělcových dětí. Zrod skříně určuje nápis v intarzované výplni podstavce: Manželé Boh. a Rob. Schnirchovi dali mne zhotoviti M. V. Hilšrem v Praze L. P. 1899. Na čelní stěně se vedle řezby a intarzie uplatnily i vitráže prosklených dvířek. Bohatým uměleckořemeslným zpracováním se knihovna nápadně odlišovala od praktického zařízení domu; je proto zřejmé, že se měla stát rodovou památkou pro další pokolení. Její formy jsou takřka výjimečným příkladem ortodoxního vlivu italské renesance v českém historismu 19. století.
Čistě intimní je také litý stříbrný náramek s motivy rozviliny a s ženskými torzy, věnovaný manželce, který je blízký vlastní Schnirchově sochařské tvorbě. Řezbářskou prací byly naproti tomu návrhy rámů na portrét choti a vlastní podobiznu, které pro něj namaloval jeho přítel a spolupracovník na Národním divadle prof. František Josef Ženíšek.
Vzpomenuté a částečně realizované Schnirchovy návrhy pro uměleckořemeslné práce sdílejí přísný slohový názor, jímž je vedena většina jeho sochařské produkce, spjatá hlavně s Národním divadlem. Jsou však také zajímavým příspěvkem k českému historizujícímu projevu ve sféře umělecké výroby druhé poloviny 19. století.