Mlynář

Jaký otec-takový syn

jaká voda-takový mlýn

kolik děr-tolik věr

kolik mlynářů-tolik měr.

Mlynáři

Při zpracovávání obilí se od počátku neolitu po dobu posledních několika tisíciletí setkáváme s nejjednodušší formu drcení obilí na rovném nebo mírně zahloubeném kameni malým ručním kamenným „drtidlem“.

Spodní kámen, neboli „zrnotěrka“, měla podobu ploché kamenné desky s nahrubo osekanými hranami, zatímco horní kámen, „tříč“, byl opracovaný do oválného či kulovitého tvaru, aby dobře padnul do ruky. Mohlo se na nich mlít nejen obilné zrno, ale drtit i jiné potraviny, např. bylinky nebo maso. Na podobných zařízeních se připravovalo také přírodní barvivo. Semletí jednoho kilogramu obilí trvalo nejméně tři hodiny.

Dokonalejší a produktivnější byly ruční otáčivé kamenné mlýnky zvané „žerna“, jejichž podstatou jsou dva kameny kruhového průřezu; spodní je pevný a horní rotující, kterým se otáčelo pomocí „ručky“. Jde o běžné zařízení známé a užívané původně na celém území Čech i Moravy. Rotační žerna se donedávna uchovala v oblasti severovýchodní Moravy.

Dolní kámen se nazýval „ležák“, horní kámen „běhoun“. Semletí jednoho kilogramu obilí trvalo
dvacet minut.

Za nejstarší podobu mlýna se považuje mlýn tažný, uváděný do pohybu tažnými zvířaty, který je podle toho také označován jako koňský, volský nebo osličí. Obrat v produkci i kvalitě mletí nastává po zavedení vodní nebo větrné síly k pohonu mlecího složení ve vodních a větrných mlýnech. Za mletí platilo tzv. „výmelné“, a to většinou v naturáliích (částí mletého zrna).

Antický koňský mlýn

Triumfem středověké mechaniky bylo zavedení složitého dřevěného soukolí využívaného ve vodních a větrných mlýnech k nahrazení zdlouhavé ruční práce při mletí obilí. Princip rotace kolem vodorovné osy, převáděné na rotaci kolem osy svislé, usnadnil nejen otáčení mlýnského žernovu, ale i pohon jiných ústrojí: vodáren (čerpadel), brusů, mandlů, valch, poháněly se tak i pily, stoupy, lisy a hamry. Mlynář musel mít potřebné technické znalosti a zkušenosti, musel rozumět mechanice převodů a hydromechanice (i vzduchotechnice) v tehdy známých nejobecnějších principech. Mlynář sám navrhoval soustrojí mlýna, budoval hráze, jezy, kanály, náhony a regulační prvky průtoku (stavidla), často budoval i mosty. Všechny podstatné součásti se vyráběly ze dřeva a kamene s minimálním vybavením – pilou, sekerou, dlátem, hoblíkem, kladivem a sekáčem na kamení. Bez pomoci mlynářů se neobešla celá řada jiných řemeslníků. Přísežní mlynáři (vybraní mlynáři vzatí pod přísahu) platili za znalce při vyměřování vodních děl. Bez jejich pomoci se neobešla žádná větší vodní stavba v zemi.

V českých zemích má mlynářství velmi dlouhou a starou tradici. Mlynáři jako dvorští řemeslníci se objevují v knížecích a později v královských donacích klášterům a kapitulám. S největší pravděpodobností se jednalo o mlýny vodní. Větrné mlýny se u nás ojediněle objevují již ve 13. století, běžněji však až ve století patnáctém. Staré české mlýny byly nazývány a členěny podle zdroje užívané energie a podle umístění a charakteru hnací soustavy. Zásadně šlo tedy o mlýny vodní (potoční, poříční a říční) a větrné (beranové a holandské).

Potoční mlýny

Krcálek nebo jinak „mlýn nebeský“ je nejmenší mlýn s malou nádrží nebo i bez ní, obyčejně O jednom složení s vodním kolem zvaným „habán“ s osmi lokty „nápadu“ (průměru). Mlynář v takovém mlýně byl posměšně nazýván „žabař na nebeském“ nebo „krcálník“, protože často netrpělivě očekával „nápadní“ či „nebeskou“ vodu (déšť). Drnčák býval mlýn na vrchní vodu pod „nadymáčkem“ (s větší retenční nádrži nebo bez ní) o jednom nebo dvou složeních, hnaný „drnovou“ vodou, tj. vodou z lučních nebo lesních pramenů vyvěrajících „pod drnem“.

Potoční mlýny „na horní vodu“ využívají vodní energii efektivněji
a proto se stavěly na menších vodních tocích. V korečkovém kole
voda působí nejen kinetickou, ale i gravitační silou.

Podrybní býval mlýn pod větším rybníkem, nádrží nebo „nadýmačkou“ s dvojím až čtverým složením. Mlynáři na drnčácích i podrybných mlýnech byli společně nazýváni „drncálníky“, „potočníky“ nebo mlynáři „malovodskými“.

Poříční mlýny

Mlýn pozemský nebo pobřežní byl vystavěn na břehu řeky a jeho mlynář byl označován jako „velkovodský“. Mlýn „na boudě“, „bouda“ neb „buďák“, vybudovaný na společném prodlouženém žlabu pozemského mlýna, byl „sroubený“ a postavený „na jehlách“ (sloupech) zapuštěných dílem do břehu a dílem do vody, Šejdovna, pekařský mlýn byl vybudován ze dřeva rovněž „na jehlách“, avšak na rozdíl od pozemského či pobřežního dále od řečiště. Mlynáře podle mlýna označovali „šejdovník“ nebo „šejdýř“. „Podvodník“ býval mlýn na velké řece a seřízen na spodní vodu. „Celý stroj“ - vodní kolo zvané „hubeňák“ – bylo možné při malé vodě snížit a při větší zvýšit, takže mlýn mohl pracovat při jakékoli výšce vody.

Říční mlýny

„Škrtnice“, „škrtník“, „lopatník“, „lodník“, „lodní“ nebo i „okrutový mlýn“ umístěný na dvou „kompách“ (hlubokých prámech). Pracoval na „dobrovolné“ vodě, která neměla v cestě jezy ani stavidla jako mlýny „pobřežní“ a „šejdovny“ a tekla bez ostrého proudění přímo pod kolo. Původně se „škrtník“ budoval na dvou pramicovitých lodích („kompách“) spojených trámy. Mezi nimi se otáčelo kolo. Na menší lodi bývalo lůžko („zhlaví“) pro hřídel mlýnského kola, na větší druhé lůžko pro hřídel a mlýnice. Později se umísťovaly dvě „škrtnice na třech kompách“ tak, že obě „zhlaví“ společného hřídele a čepy vodních kol byly ustaveny na prostřední „kompě“. Mlynáři i chasníkovi na „škrtníku“ říkali „lodičák mlynář“ a „lodičák chasník“. Poříční mlýn musel mít regulaci, která přizpůsobila výkon mlýna v závislosti na průtoku vody (stavidlo, jez). Přebytek kinetické energie velkého vodního toku kompenzoval nižší účinnost.

Větrné mlýny

Větrné mlýny se stavěly v místech se stálými větry. Donedávna se ojediněle v provozu dochovaly na Moravě (na Olomoucku a v Moravské bráně) a ve Slezsku. Dnes svému účelu již neslouží a jsou uchovávány jako památkové objekty. Vzhledem ke konstrukci a technice provozu je možné členit větrné mlýny, které se nacházely na našem území, do dvou skupin. První skupinu tvoří čtyřboké dřevěné mlýny sloupové, označované jako „mlýny beraní“, „kozličí“, „německé“ nebo také „samčí“. Druhou skupinu představují kruhovité mlýny zděné, zvané „holandské“ nebo také „samičí“.

U dřevěných „beraních mlýnů“ čtyřbokých se na středním nosném sloupu natáčí proti větru celá bedněná konstrukce s vnitřním zařízením, s hřídelem i vnějšími lopatami, Mlecí soustava těchto mlýnů je tvořena jedním složením, které je po technické stránce obdobné jako u soudobých vodních mlýnů.

Se zděnými větrnými mlýny kruhovitého půdorysu se u nás běžněji setkáváme koncem 18, století. Tyto mlýny májí masívní zděný plášť, otáčivou kuželovitou střechu, kterou prochází hřídel opatřený na vnější straně „perutěmi“. Otáčivá střecha se pohybuje na železných kolečkách po železné dráze uložené na horní rovné ploše kruhovitého pláště. Mlecí složení je obdobné jako u dřevěného „beraního mlýna“.

Obecně se soudívalo o mlynářích, že „museli víc uměti než jen obilí mlíti“. Mlynářskému řemeslu se ukládalo mlýny nejen stavět, ale všechno v nich od nejmenšího zhotovit a mlýn až do „zamletí“ přistrojit. Pozdější turnovský řád z 1717 charakterizuje mlynářské řemeslo tak, že „mlynářům náleží stavěti mlejny, pily, všeliké vodní nástroje k valchování suken, koží a všeho, co by voda zatáhnouti mohla, též uvozovati vodu do domů, zámků a zahrad, vyváděti ji ze sklepů a studnic, dělati jezy, břehy a mosty přes vody dělati“.

Do nově vznikajících měst se mlynářské řemeslo dostávalo za zvláštních okolností. Tak jako církevní instituce i královská města získala mlýny k obci buď věnováním, nebo obdržela právo k budování mlýnů, které pak byly dávány mlynářům do dočasného nebo dědičného nájmu. K určité formě společného organizování tehdejších mlynářů ještě nedochází, snad pro jejich nedostatečný počet v jednotlivých městech. Změna nastává až v době lucemburské, kdy i v mlynářském řemesle dochází k většímu rozmachu. V archivních dokladech z této doby jsou mimo nájemné smlouvy zaznamenány i prodeje mlýnů k dědičnému držení. Přesto se však objevuje prvý mlynář zapsaný mezi staroměstskými občany až v 1348. Do konce 14. Století zde pak přibývá ještě jeden. V ostatních pražských městech je situace poněkud příznivější, protože k domům i k měšťanství se dostává víc mlynářů.

Pražským mlýnům byla již v roce 1340 stanovená míra a cejch, jak vysokou smí mít ten či onen mlýn vodu, aby dolejší mlynář nebyl poškozován. Míry mlýnům určovali, kontrolovali i spory posuzovali čtyři přísežní mistři.

V době lucemburské měla Praha dohromady víc než dvacet mlýnů. Český Brod měl v té době mlýny dva. Staroměstské obci dovolil král Václav IV. 1384 postavit k vlastní potřebě malé mlýnce, které by „splývaly na lodech“. Těmto mlýnům se říkalo „škrtníky“ nebo „škrtnice“. Časem se dostaly do držení těch, „kteří na prodej roháčky a bělné chleby dělat umějí“, tedy pekařům, aby zde mleli mouku potřebnou k svému řemeslu. Uvedené lodní mlýnce kotvily pod Šitkovskými mlýny ve dvou řadách pod sebou. K těmto později přibyly podobné mlýnce na Poříčí u Helmova mlýna. Roku 1340 obdrželi mlynáři od rady staroměstské řád s funkcí veřejnoprávní, kterou představoval technický i policejní dohled k mlýnům i k výrobkům.

Z hlediska právního vztahu k mlýnu je možno mlynáře zařadit do čtyř kategorií:

1. Nejníže stáli ti, kteří byli ve „službě náchlební“. Většina mlýnů bývala ve vlastnictví městských obcí, feudální vrchnosti nebo majetku církve. Takoví majitelé si najímali mlynářského mistra „na peníze“, mlynáře „náchlebního“, který pak byl vůči majiteli mlýna ve služebním poměru. Na prostředním venkovském mlýně míval plat ročně 20-30 kop míšeňských a k tomu deputát. S majitelem mlýna měl sjednáno, kolik směl chovat dobytka a slepic. Pokud později existovala v místě „náchlebního mlýna“ cechovní organizace, majitel žádal o povolení k najmutí mlynáře a zaplatil cechu všechny příslušné poplatky.

2. Druhou kategorii tvořili „najímači mlýnů“ (nájemní mlynáři). Mlynář býval najímán na „čtvrtý groš“ či na „čtvrtý peníz“, řidčeji na třetí, a to tak, že brával čtvrtý nebo třetí díl důchodu a obdobně na čtvrtý nebo třetí díl se podílel i na nákladech. Smlouva na „čtvrtý díl“ (na čtvrtinu) asi z roku 1489 v novoměstské knize ukládá mlynáři opravy i „zhotovení nových kusů“. Za to „užívá osmi strychů polí na chléb, čtvrtý groš z prodeje bráti bude, z lososů, z ryb čtvrtý díl, ze sladů, od pekařů, krupníků, od toho všeho čtvrtý groš. Od pily za prkna lidem podělaná polovici. Také na opravu pily dává polovici, na krmení dobytka dá čtvrtý groš a o něj péči míti musí do prodeje a z prodaného čtvrtý groš veme. Také může vykrmiti osm vepřů do roka k své potřebě“. Jak se má chovat mlynář při nájmu na třetí groš nebo třetí díl, hovoří zápis v městské knize z Hradce Králové. Zápis sice pochází až z roku 1528, ale můžeme soudit, že šlo o záležitost obvyklou i dříve. „Každý mlynář na třetí groš na koně a dělníky dávati má, bylo-li by potřebí k opravě dřeva: úředník dva díly z měšce obecního 3 mlynář třetí díl dá. Když mlynář v některém obecním mlýně tři kola udělá, má mu dáno býti ode dvou. Kolo peřiti a lopatky dělati musí bez oplaty.“ Koncem 15. a v 16. století se z třetiny a čtvrtiny přecházelo na pevný roční plat, který pak mlynář odváděl vrchnosti nebo městské obci. Nájem býval odstupňován podle „živnosti“ mlýna a situace určitého místa nebo oblasti.

3. Přechodnou formou k samostatnému držení a vedení mlynářské živnosti byli „mlynáři úroční“, kterým majitel za pevnou sumu mlýn prodal, ale pod povinností určitého ročního platu (úroku) odváděném majiteli a jeho dědicům. Takový mlynář byl samostatným hospodářem a držitelem mlýna, ale skutečně mu patřilo jen to, co z mlýna vyzískal. Tak roku 1408 v Rakovníce prodán vdovou Klárou mlýn s grunty „v právě purkrechtním“ tak, aby mlynář úročil jí a dědicům po třech kopách pražských. Kdyby nezaplatil „vladař mlýna“ některý ten úrok, má původní vrchní vlastník právo „fentovati cokoli a zastaviti to v křesťanech nebo v židech“.

4. Čtvrtou, naprosto samostatně hospodařící kategorii tvořili „svobodní mlynáři“, kteří měli vlastní mlýn bez úročních povinností, platů a jiných závazků. Během doby se nejeden z nájemných mlynářů stal skutečným majitelem mlýna. Pro mnohé „zákupní mlynáře“ se udála příznivá proměna vypuknutím husitských bouří. Držel-li některý mlynář klášterní nebo duchovenský mlýn „právem zákupním“, užíval jej pak nadále v svobodném držení. Stárek ve svobodném mlýně míval vlastně postavení náchlebního mlynáře.

Z různých důvodů prodávaly někdy i obce své mlýny do soukromého vlastnictví. Mlýny však nebyly ani v tehdejší době zvlášť levnou záležitosti.

Tak byl y roce 1377 prodán mlýn v Praze na Zderaze za 55 kop grošů českých. Ve stejnou dobu byly odprodány nevelké rakovnické mlýny na nejisté vodě po 40-100 kopách míšeňských. Malé břežní mlýnce s jedním kolem byly v Praze po 50-60 kopách českých. Mlýnec pod Vyšehradem byl prodán v 1451 za 50 kop českých, nepatrný škrtník „v zdaním řádu“ na Poříčí byl v týž čas za 30 kop českých. Mlýn v Radotíně o dvou kolech za 80 kop českých a 80 grošů ročního platu. Počátkem 16. století byl odprodán mlýn na Botiči v Praze za 125 kop českých. Kouřimští koupili roku 1509 malý mlýn k obci za 224 kop míšeňských a v 1532 veliký mlýn za 1200 kop míšeňských.

Pohybovala-li se počátkem 16, století cena venkovských mlýnů okolo 200-400 kop míšeňských, stál v roce 1584 takový mlýn v Ronově 800 kop. V Praze se v období 1583-1585 pohybovala cena malých lodních mlýnců okolo 300-370 kop míšeňských. Pobřežní mlýnek se sýpkou pod Sitkovskými mlýny přišel na 1200 kop a 1619 byl znovu prodán za 1600 kop míšeňských.

Počet mlynářů ve 14. a 15. století nebyl sám o sobě tak malý, když uvážíme, že například v okolí Rakovníka na skrovné potoční vodě bývalo 13 mlýnů. Proti ostatním městským řemeslům však bylo mlynářů přece jen méně. V letech 1420-1526 se přihlásilo k měšťanství v Praze asi 14 mlynářů.

V 16. století mlynářů přibývá, což lze poznat na záznamech v měšťanských knihách. V období 1526-1620 přistoupilo do měšťanství na Starém Městě 33 mlynářů, v Novém Městě 57 a na Malé Straně za 45 let 8 mistrů. Z celkového počtu 98 mistrů mlynářů jsou jen čtyři jména německá. Kolik pražských mlynářů žilo v 16. století spolu vedle sebe, seznáváme z počtu pražských mlýnů, mezi kterými se uvádí 7 velkých a složitých: mlýny na Kameni, mlýny Helmovy, mlýny Nové, mlýny Mostné, na Serlinku, mlýny Sitkovské a mlýny na Sovách. Pod mlýny Sitkovskými byly dvě řady mlýnců a rovněž tak u mlýnů Helmových. Celkem bylo v pražských městech 21 mlýnů a mlýnců. Roku 1600 se v Praze uvádí 76 moučných kol.

Mlynářské řemeslo ještě v 16. století mnohde nebylo pokládáno za městské. Určitou organizaci však měli pražští mlynáři již v době lucemburské, protože z ni byla vybírána městská mlynářská komise, která rozhodovala o věcech mlýnského a vodního práva.

Roku 1444 se objevují novoměstští mlynáři organizováni v pekařském cechu. Mlynáři však byli organizováni pro sebe a pekaři rovněž. Společná byla hospoda, korouhev, oltář a řízení tovaryšů. Cech mlynářů staroměstských obdržel roku 1601 nové články s tím statutem, že k němu mají patřit mlynáři na tři míle kolem Prahy. K staroměstskému cechu se však řadili i mlynáři vzdálenější. Byli tu organizováni jako „přespolní“ a měli právo mít učedníky a zaměstnávat čeleď. Pod mlynářem jakožto hospodářem pracoval v mlýnici „stárek“ v postavení předního tovaryše, který byl schopen zastoupit mlynáře.

Stárek řídil práci mladších tovaryšů „mládků“ a učedníků starších „prášků“ (často nebývali v zaměstnaneckém poměru) a mladších „smetiprachů“. V pekařské mlýnici „šejdovně“ vládl „šejdíř“, rozděloval namletou mouku. Býval to také přední tovaryš, který měl ve správě obilí pekařů, jimž byl zavázán věrnostní přísahou. K „šejdířům“ nebývalo mnoho důvěry a sám název nabyl nedobrého zvuku. Mleli-li se v některých mlýnech slady, bývali tu také „sladomelové“ nebo „mleči“, kteří byli zavázáni přísahou a službou sladovníkům. Když byla při mlýně pila, pracoval tu rovněž „pilař“, který řídil řezání prken. Na některých mlýnech byl zaměstnán „sekerník“, který prováděl technickou údržbu mlýnského mechanismu, jinak tuto funkci zastával sám mlynář.

Venkovští mlynáři se sice již v 15. století někde sdružovali, ale samostatné organizace nevytvářeli. Spojovali se s jinými řemesly do společného cechu, nejdříve s pekaři, později s perníkáři. Z nejstarších známe cech horažďovický, strakonický, prachatický, budějovický a kutnohorský.

O mlynářích, mlýnech a mletí v 17. Století nás dobře informují soudobé „Knihy hospodářské o hospodářství polním“ od Krištofa Fišera: „Mlejn jméno své má od mlení, kdežto obilí a vaření tře se a od šupinek odděleno bývá. Před lety tloukávali to pisty v moždíři, potom píchali v stoupách pichem v opichárně. Až po čase vynalezli mlejny, kteréž oslové chomoutem lýčeným spojení okolo točili. Měli také samotížný mlejny. Potom vymyslili větrný, kteréž větrové hnali. Až naposledy vyzdvihli vodní mlejny, jejichž spravování snadnější jest a užitečnější, na něž voda po žlabích se vede, k čemuž na řekách jezem voda se zastavuje, jejížto prudkostí s pístmi a lopatkami vodou potáčenými vodní kolo - mezi vosami z řídele visící ženou a obrací, aby ono hnalo vnitřní paleční kolo, kteréžto působí, že v lubě běží kámen pohnutelný nad nepohnutedlným, to jest svrchní nad spodním, a rozdrobuje obilí z koše spadající na mouku. Žíněný pak pytlík vytřáší běl do truhly moučné a votruby padají do spodní truhly. Vodní (mlýny) lepší jsou než větrní, neb onino mnohem subtylněiší mouku podsejpají a lépe od ní oddělují votruby. Větrní samým větrů váním, ježto začastý sobě vespolek protivní jsou, hnáni bývají, a nejednou, když tiché jest povětří a žádného větru není, zahálejí. Velmi pak často, když se vichr strhne povětří, zastaveni bývají. A jestliže správce mlejna per nesloží, v nebezpečí bývají. Jest pak řemeslo mlynářské užitečný obchod, bez něhožto pokolení lidského strava obstáti nemůže. Prvé tak, nežli mlejn aneb nový aneb nějaký koupí, moudrému a pilnému kupci přináleží, aby dobře rozvážil, bude-li to, což koupiti aneb vystavěti míní, užitečné a s ziskem. Mezi jinými věcmi, kteréžto u vybírání mlejna dobře a opatrně vyskoumati sluší, nejpotřebnější jsou ty, kteréž následují. Nejprv zdali mlejn vodní, o němž mluvím a jakýchž v vlasti naši nejvíce užíváme, stálou a dostatečnou vodu má, aby se v něm ustavičně mlíti mohlo. Aby na suše stoje chléb z votrubů jísti a v nedostatku vody samou vodu píti mlynáře nepřinutil. Zle, praví přísloví, děje se, když mlejn hledá vody z pece. Stálou pravím, jakáž není, která z několika málo pramenů aneb z dlouho očekávaných dešťů přichází a shromážděna bývá. A protož nemá mlejn hned chtivě kupován býti. Aniž má kdo uspořiti práce v častém jeho navštěvování a na to přestati, že se jednou na to dotazoval. Kolikrát půjdeš, tolikrát více se tobě líbiti bude co dobrého a užitečného jest, kterážto opatrnost má při všem kupování se zachovávati. Podruhý pozorovati sluší, kolikero kol aneb složení má, zdali na všech spolu mlíti se může a kolik sloupů k dělání krup, zdali i jahelku, kdežby se jáhly a jiná vaření dělati mohla. Potřetí vyšetřiti se má, mnoho-li lidí do něho obilí ke mletí přiváží a jaká jest při tom příležitost k rozprodání mouky a vaření, zdali totižto jsou na blízce nějaká lidnatá města a místa, v nichž by se takové věci v dobrých penězích odbýti mohly. Počtvrtý zpytovati sluší, zdali ten mlejn má nějaké pole, louky a pastvy, čímž by v nedostatku vody užitek z dělání polí a z dobytka vynahraditi se mohl. Popátý zdali povoleno jest mlynáři loviti aspoň v jamách mlejna, od strouh řeky neb potoka až ke splavu, kdežto voda zase vpadá do řeky, aby, pokudžby v neúrodný rok nemohl mlynář jíti do mastných krámů, mohl sobě potravu hledati aspoň ve vodě. Pošestý zdali stavení mlejna, jez, louže, vodní jámy a spády vod a všecky věci k němu přináležející a střechy jsou v dobrém stavu, aby bez silného základu naděje zisku do hlubin nepadla. Posedmý, zdali mlejn povodním jest prodrobený, aby očekávaný zisk hned pojednou nezmizel. Poosmý jaké nádobí a věci mohovité, jakož i nástrojové mlejnu potřební, bez nichž nic se při něm spraviti nemůže, se tu nacházejí. A naposledy jací jsou blízští mlynáři a jak sousedští, bez jejichžto dobrého srozumění a vod propůjčování mlynář nic nesvede. Nejlepší jsou ti mlejnové, jenž jsou na stálých potocích a strouhách, jejichžto ustavičný tok z řečiště žádný jinam odvrátiti nemůže.

Když pak tyto všecky věci dobře rozvážils, všecky ouroky jak peněžité, tak obilný a dobytčí z krmení vepřů rozvrhneš a sečteš. Celého pak nájmu spis na dvou exemplářích sepsati se musí, z nichžto jeden u pána v kanceláři, druhý pro najímače zůstane a cokoli pokaždý a při kvartálích tento zaplatí, to se má v obou poznamenati. Jakkoli mnoho pán místa obilí k zemletí tam přivézti dá, povinen bude mlynář bez meškání zemleti a zdělati a vrátiti v obyčejné míře, a to darmo, jakž následuje. Z korce čisté pšenice dá mouky 1 korec a 2 čtvrtce. Votrubů jeden věrtel. Z korce žita udělá jeden korec mouky, votrubů jeden věrtel. Z korce ječmena mouky korec, votrubů půldruhého věrtele. Z korce ovsa 3 věrtele mouky, votrubů s plevami dva věrtele, Z korce hrachu mouky 1 korec a půldruhého věrtele, votrubů jeden věrtel. A to všecko s vrchem. Někteří páni žádají více, ale skoro nesnesitedlnou míru, z nížto velmi černá mouka učiněna byvá a chlép příliš ostrý a trpký jest.

Z jednoho korce ječmena má mlynář v stoupách udělati větších krup: 2 věrtele, menších krup 3 věrtele. Mouky 1 čtvrtce, též z korce pšenice krupice 3 věrtele. Z jednoho korce prosa čistých jahel 2 věrteie. Z korce pohanky čistých jahel 2 věrtele.

Když se semele ve mlejně panské obilí a vaření, cokoli jiní tam vnesou, ten, který přišel dříve, jde napřed a nejprv mele. Ostatní mlynáři a jejich tovaryši od přirození a spolu navyklosti obyčejně jsou obouruční a ruce mají hotové k uvítání, aniž jest se tomu co diviti. Nebo poněvadž vždycky vězejí v prachu a při vodách snadně chtícím, přilepí se něco k rukám, aneb se pytlů přichytí, a tím více, čím oni častěji v koutích aneb v svinských chlévech je vytřísají a umějí k tomu vždycky nové nálezy vymejšleti. A protož potřebí jest, aby ti, jenž častěji ve mlejně bývají, obzvláště pekaři, bedlivě jim dohlíželi. Ať pozorují pilně na pytel žíněný: jestli on subtylný a hustý, více mouky podsejpá, protože ona jako v prach rozestřená řidčeji a měkčeji padaje jako sníh do moučné truhly, velmi bývá rozčechraná a tak větší míru naplňuje, kterouž také mlynář subtylně lopatou dřevěnou z moučné truhly do míry nasejpaje umí rozhojniti míru. Pakli onen pytel je z materie řidčejší, mouka do truhly silněji a mocněji padajíc, protože jest méně rozčechraná, méně vydá na míru. Jestliže obilí, prvé nežli se mele, v řešetě se obvlaží, hojnější a bělejší mouku dá, protože ze suchého mnoho prachu sem i tam ve mlejně se rozpráší, což mlynář aneb prášek potom s koštištětem a štětkou pilně shledává. Neméně vtipně oklamávají oni hosty své, když mlejnský dolejší kámen na železný sochor dole pozdvihují na nějaký čas, kterýmžto způsobem nemálo obilí padá na dno. Hůře dělají, když týž kámen dole vysekávají a jako vydlabávají a po svrchu jej až k té díře provrtávají a chytře to místo zacpávají, až by pohodlnou příležitost nalezli k svému forteli, nebo tehdáž díru otvírají, skrze kterouž hodně obilí, mouky a sladu prší až do vydlabané jamky. Vyskoumal jsem tu lest až po veliké škodě mé. Napomínám tu obročního, aby v též míře, buď že ta jest korec nebo věrtel, v kteréž všeliké obilí do mlýna mlynáři vydává, zase od něho měřenou mouku bral. Znal jsem mlynáře, jenž míru, která týmž cejchem znamenaná byla jako panská, hustou kaši za dně namazal, a tímto způsobem začastý písaře ošidil, ne bez veliké jeho škody v nedostatku mouky. Nacházejí se také při větších mlejních uvnitř v truhle u videl pytle žíněného dvojnásobný prkna. Ty se vytřísti musejí, nebo nemálo nejpřednější mouky tam vězí. Naposledy, poněvadž při všeliké práci bedlivosti nikdá nezbývá, při mlejních potřebí jest té největší, kdežto všeliká chasa se sdružuje a zdržuje, je nejen oklamati umí, nýbrž zná také krádeže jakožto na místech zcestných a na samotě postavených, s podobnými sobě tovaryši snadně ukrýti a jinam zaslati. Znamenej, že když se někomu pronajímá mlejn, hned při vstoupení jeho do mlejna sepsati se mají všecky věci mohovité, které se v něm nacházeli, aneb všeliké nádobí mlynářské, když takový zase odstoupí, tolikéž navrátil, co zapsáno jest a jemu vydáno bylo. Plat nestálý aneb běžný jest velmi rozdílný. A jest tak nazvaný proto, že podle času aneb větší cenu, aneb menší, aneb mezi pronajímačem a najímačem společnou smlouvu, jednak méně, jednak více se dává. Takoví platové přicházejí ze mlejnů, buď že ti jsou vodní, neb větrní, aneb koňští, podle počtu složení aneb kol, jistoty vody a toku jejího a množství těch, kteří v nich melou, sousedství a jak se snadno mouka a vaření na blízce stržiti může. Též z mlejnů olejných, papírných, z brusíren i z valch, kteréž se cení dle počtu stoupů, jako i těch, v kterých se kroupy a jáhly dělají. Bývá pak z mlejnů moučných rozdílný plat: někde v samém obilí, někde aneb samý peněžitý, aneb odpolu peněžitý a odpolu obilný. Dává se také z nich plat peněžitý z krmení vepřů. Jinde dává sám pán i chléva svého vybraný dobytek, jejž tak dlouho povinen jest mlynář krmiti, až je dobře vykrmen. Při větších mlejnech vymáhá se také jistá dávka prachu moučného, nímž se ve větších dvořích panství dobytek krmí. A nakonec pomním, že jsem někdy četl, kterak jakýs mlynář pro veliké krádeže odsouzen byl na šibenici. Když pak již na půl žebříku vylezl, tázán jsa od pána svého, aby mu před smrtí svou poradil, kterého by zejména věrného mlynáře na místě jeho do mlýna dosaditi měl, odpověděl jemu, že ten mlynář nejvěrnější bude, jenž má jazyk chlupatý. A tomu aby mlejn pronajal. I vyrozuměl pán mlejna, že dříve chlup při vejci nežli na lidském jazyku najde. A poručil témuž po té odpovědi, aby se zase domů navrátil a budoucně zase mlynářem byl, jestli ne na jazyku, aspoň na rukách jsa chlupatým.“