Václavíkův mlýn v Žehuni

Obec Žehuň, dříve také Žehouň, se rozkládá východně od Poděbrad, při stejnojmenném rybníku, jímž protéká řeka Cidlina. Připomíná se jako osada, původně statek opatovických řeholníků v 15. století, kdy byla připojena ke komornímu panství chlumeckému. Roku 1427 je zmiňován Aleš ze Žehouně, který ale připojil už svou pečeť ke stížnostnímu listu českých pánů církevnímu sboru v Kostnici po upálení mistra Jana Husa.

Žehuňský rybník, dlouhý 6 km a měřící 335 ha, byl založen v roce 1499 králem Vladislavem II. Mlýn tu u Cidliny musel stávat již dřív, zmínka o něm je totiž z roku1374. Původně byl pravděpodobně v místech domků čp.57 a 54, kde v minulosti bydlili Vlasákovi a Říhovi, neboť tam byly nalezeny zbytky mlýnských kamenů.

V roce 1550 oznámil žehuňský mlynář Vondřej Vokáč na hejtmanství v Chlumci, že by mlýn přestavěl a „za místo na jisté roky“.by dal 100 kop českých grošů. A zatímco předtím platil 1 kopu grošů, platil by pak ročně 3 kopy a úroky. Česká komora po ohledání místa pro stavbu mlýna i hejtmani chlumecký a poděbradský žehuňskému mlynáři odpověděli, že přestavba ,je „beze škody rybníka a pro jeho vypuštění pohodlnější bude. Hejtman pak mlynáři místo vyměřil, přijal závdavek a na ostatek úpis, i na plat, co by z toho mlýna platit měl, sdělal smlouvu, do register na budoucí puměť zapsal. Tomuto mlynáři úlehlí půl lánu k přisívání dáno.“

O něco později si mlýn vysloužil další pozornost. Královská komise totiž roku 1565 rozhodla, že Lidmila, žehuňská mlynářka, kterou si chce vzít zaženu Jiřík Kachát z Kolína, se za něho vdávat nemá, protože jí bude šedesát let, a „on ji ne pro plod manželský než pro peníze a statek pojíti chce“. Jak to dopadlo, zda se mlynářka Lidmila vrchnosti neprotivila, již sotva zjistíme.

Dne 4. května 1655 se z knihy práva městského v Chlumci nad Cidlinou dovídáme, že žehuňský mlynář Martin Mareš je obviněn, že „železa políčená na bobry a vydry sobě dělati dal, lapal je a k svému užitku obracel“. A že měl k pytlačení pomocníka, dosvědčuje další zápis: ,,20, července Václav Málek, plnomocník někdy mlynáře žehuňského Mareše, se obviňuje, že předně železa políčená, do kterých bobři a vydry se chytají, dělati dal, za druhé taková železa minulého roku 1654 v řekách Jeho Milosti bez povolení líčil a kladl, a do nich bobry a vydry k užitku svému, jak se mu líbilo, obracel. Vymlouvá se, že dal ne sobě, ale mlynáři železa před 3 nebo 4 léty dělati. Diktum: aby přísahu složil, kteráž mu od práva vynalezena bude, že se toho svrchu psaného nedopouštěl. On ale apelaci učinil, že on nemůže takové přísahy učiniti.“

V knize mistrovské poctivého cechu mlynářského, pekařského a perníkářského v Chlumci se v té době uvádí v souvislosti s mlýnem též jméno Františka Rovenského.

V roce 1788 se žehuňského mlýna ujímá první z rodu Václavíkových (tehdy psáno Waclawik), jehož mlynářští potomci tu seděli až do současnosti, tedy 200 let. Koupě mlýna je zaznamenána takto:

„Dnes níže podepsaného roku a dne (23. července 1788) mezi panem Janem Františkem Pohořeleckým, sousedem a mistrem na Horách Kutných, jakožto prodávajícím z jedné, a pány manžely Josefem a Alžbětou Václavíkovými, jakožto kupujícími z druhé strany, stala se následovná celá a dokonalá smlouva trhová...“

Ve smlouvě je pak uvedeno, o jaký majetek se jedná, že má hodnotu 13850 zlatých rýnských, jaký bude způsob placení, co je povinností kupujících k vrchnosti, které vesnice jsou povinny v žehuňském mlýně mlít (Žehuň, Choťovice, Dobšice, Dlouhopolsko, Běruničky a Lužec) atd. Smlouvu, „která s povolením milostivé vrchnosti do knih mlýnských chlumeckých vtělena býti má“, obě strany vlastnoručně podepsaly, uživatelé pečetí je přitiskli a svědkové Gothard Janovský a Václav Jiroudek, žehuňský rychtář, se „bezškodně“ spolupodepsali. Tato kupní smlouva byla potvrzena ve Vídni 18. října 1788 Ferdinandem hrabětem Kinským.

Mlýn byl tehdy upraven na svrchní vodu a měl sedm složení. Vůči vrchnosti měl mlynář povinnost semlít pod pokutou ve třech dnech deputátní obilí pro čeleď ze dvorů Libněvsi, Bání, Korce, Vykleku a Běronic, pivo, sůl a pálenku odebírat jen z panského důchodu, vzdát se náhrady za krmení vepřů, sypané obilí odvádět: pšenice 39 měr, žita 86 měr, směsky (tj.1/4 žita a ¾ ječmene) 160 měr a platit živnostní úrok ze mlýna 60 florénů c. m., z pily 4 florény c. m. Vrchnost naproti tomu mlynáři poskytovala roční dávku šesti čtyřspřežních koňských fůr habrového nástrojového dříví, jednu borovici 6 sáhů dlouhou, 6 sáhů palivového dřeva.

Pila, která byla u mlýna zřízena, patřila až do roku 1821 vrchnosti - velkostatku. Teprve potom si ji mohl mlynář Prokop Václavík pronajmout za 10 florénů c. m. ročně. V roce 1852 ji přestavěl a téhož roku koupil . Když povodeň v roce 1852 zaplavila strž u pily, po opadnutí vody se objevilo přes osm sáhů hraněných dubových neporušených trámů s letopočtem 1728. Před povodní v roce 1819 naopak na mlýnu řádil oheň, který strávil stodolu, maštale a chlévy. Rok 1835 byl tak suchý že Žehuňský rybník téměř vyschl a mlýn stál. Sedláci museli s mletím jezdit jinam, do mlýna vzdáleného osm mil. V roce 1845 zase přišla velká voda, protrhla hráz rybníka, strhla most pod skálou a druhý most, kterému se říkalo U osmi, to proto, že měl osm stavidel. Václavíkovská kronika zaznamenává ještě další tragédii. Roku 1831 žehuňský mlynář Prokop Václavík koupil pro syna mlýn v Klavarech. Mladík se tam u splavu utopil, a tak Václavík mlýn prodal.

Za Prokopa Václavíka měl mlýn v Žehuni 2 kola na vodu, podhorní a hořejší, a 7 složení. Mlýnská hřídel byla 14 loket dlouhá.

Od roku 1854 na mlýně hospodařil Alois Václavík a po něm od roku 1890 do roku 1929 jeho syn, rovněž Alois. Ten byl velkým milovníkem přírody a založil krásný park. Od roku 1930 byl na mlýně Zdeněk Václavík. O jeho záslužné činnosti za druhé světové války je v žehuňské obecní kronice zapsáno: „Dobrodiním pro obyvatele obce Žehuň a okolí byl místní mlýn, kde semleli mimo mlecí povolení každému, co potřeboval. Bylo to praktikováno tak, že na mlecí povolení bylo mleto dvakrát až třikrát, nebo se půjčovalo těm, kteří je neměli. Kontroloři a úředníci okresního úřadu se též ve mlýně zásobovali moukou. I lidem z měst byla ve mlýně mouka za mírnou cenu asi 15 Kč za 1 kg přenechávána. Mlynáři Zdeňku Václavíkovi a stárkovi Václavu Doskočilovi slouží ke cti, že zdejší obyvatelstvo ani jejich přátelé ve městech netrpěli nouzí, ač při mletí načerno riskovali svou osobní bezpečnost i majetek.“

Po roce 1945 mlýn i s 33 ha pozemků převzalo zemědělské družstvo. 13. prosince 1956 bylo na příkaz krajského národního výboru demontováno mlýnské zařízení. Zůstal jen šrotovník, jedna stolice, čistička a míchačky. A tak se tu ještě po určitou dobu šrotovalo. V roce 1958 bylo vše předáno družstvu, Václavíkům byla ponechána pouze rodinná vila u mlýna. Mlýnské budovy sloužily asi po tři roky jako obilní sýpky. Pak část prostor, zejména mlýnské obytné místnosti, měla státní spořitelna a škola, které byla roku 1974 přidělena i vila.

V roce 1990 byl mlýn v Žehuni v restituci vrácen Zdeňce Röschové, dceři Zdeňka Václavíka. Je však mimo provoz a prázdný, neboť, jak uvedeno, jeho zařízení bylo už dávno demontováno.

Josef Klempera: Vodní mlýny v Čechách II