|
Nejstarší žehuňský mlýn je doložen v roce 1374 a stával zřejmě v místech dnešních domů čp. 54 a 57 pod současnou hrází Žehuňského rybníka, neboť zde byly v 80. letech 20. století nalezeny v zemi staré mlýnské kameny. Žehuňskou vodní nádrž údajně v roce 1492 založil rybníkář Štěpán Netolický. Další písemné zprávy o mlýně pochází až z roku 1550 v souvislosti s mlynářem Ondřejem Vokáčem, který oznámil na hejtmanství v Chlumci nad Cidlinou, že starý mlýn přestavěl na novém místě. V roce 1655 se vzpomíná mlynář Martin Mareš, ovšem není zřejmé, zda jeho mlýn stál na starém místě, nebo již hospodařil ve mlýně na dnešním místě. Václav Pohořelecký se 22.7.1725 uvádí jako mlynář v Žehuni, dříve však působil ve mlýně jako stárek. V letech 1726-1729 je zmiňován mlynář František Ronovský. Z roku 1788 (1787) se dochovala smlouva o koupi mlýna manželi Josefem a Anežkou Václavíkovými od kutnohorského mistra Jana Františka Pohořeleckého. A to je také první písemná zmínka, která prokazatelně hovoří o dnešním mlýně, který vznikl pravděpodobně v průběhu první třetiny 18. století, což by dokládal letopočet 1728 na trámech. V roce 1819 mlýn vyhořel a po roce 1857 byl Aloisem Václavíkem (v roce 1864 působil jako poslanec na Českém sněmu za okresy Poděbrady a Městec Králové) přestavěn do dnešní podoby. Současně u mlýna vznikla i vodní pila. V letech 1929-30 Zdeněk Václavík modernizoval mlýnské zařízení, když instaloval Francisovu turbínu s výkonem 50 k; původně mlecí zařízení poháněla 3 mlýnská kola na svrchní vodu. Rodině Václavíkových patřil mlýn do roku 1950 (1956), kdy byl zestátněn a využíván pro potřeby školy a školní družiny. V roce 1991 byl mlýn restituován a dnes patří rodině Šoltysových, potomkům dceři posledního mlynáře Zdeňka Václavíka, Zdeňky Václavíkové-Röschové. Na základě zákona o půdě z roku 1991 byly nemovitosti čp. 2, čp.7 a čp. 182 včetně souvisejících nemovitostí a polností vráceny dceři posledního mlynáře Zdeňka Václavíka, paní Zdeňce Václavíkové-Röschové. Ta darovala čp. 7 svým potomkům Jitce Šoltysové a Zdeňku Röschovi. Po smrti Jitky Šoltysové v roce 1996 daroval otec Jakuba Šoltyse, pan Jiří Šoltys, v roce 2003 polovinu čp.7 Zdeňkovi Röschovi, který se tak stal jediným majitelem této nemovitosti. Co se týká ostatních nemovitostí po rodině Václavíkových, je jediným majitelem otec Jakuba Šoltyse, pan Jiří Šoltys, správcem a hospodářem je Jakub Šoltys. |
|
|
|
Od roku 2000 kulturní památkou
|
MLÝN TENTO Přestven R. 1857 od
ALOYSE VÁCLAVÍKa
Držitele Mlýna
|
|
Mlynářská vila Aloise Václavíka
II. z roku 1910 č. p. 7
Patřila Václavíkům až do roku 1973, kdy byla vyvlastněna
50°8'11.810"N, 15°17'27.340"E
|
|
|
4 - mlýn 6 - vila 48 - mlýn 60 - obytná budova
|
Žehuňský rybník
|
Václavíkův mlýn v Žehuni Obec Žehuň, dříve také Žehouň, se rozkládá východně od Poděbrad, při stejnojmenném rybníku, jímž protéká řeka Cidlina. Připomíná se jako osada, původně statek opatovických řeholníků v 15. století, kdy byla připojena ke komornímu panství chlumeckému. Roku 1427 je zmiňován Aleš ze Žehouně, který ale připojil už svou pečeť ke stížnostnímu listu českých pánů církevnímu sboru v Kostnici po upálení mistra Jana Husa. Žehuňský rybník, dlouhý 6 km a měřící 335 ha, byl založen v roce 1499 králem Vladislavem II. Mlýn tu u Cidliny musel stávat již dřív, zmínka o něm je totiž z roku1374. Původně byl pravděpodobně v místech domků čp.57 a 54, kde v minulosti bydlili Vlasákovi a Říhovi, neboť tam byly nalezeny zbytky mlýnských kamenů. V roce 1550 oznámil žehuňský mlynář Vondřej Vokáč na hejtmanství v Chlumci, že by mlýn přestavěl a „za místo na jisté roky“.by dal 100 kop českých grošů. A zatímco předtím platil 1 kopu grošů, platil by pak ročně 3 kopy a úroky. Česká komora po ohledání místa pro stavbu mlýna i hejtmani chlumecký a poděbradský žehuňskému mlynáři odpověděli, že přestavba ,je „beze škody rybníka a pro jeho vypuštění pohodlnější bude. Hejtman pak mlynáři místo vyměřil, přijal závdavek a na ostatek úpis, i na plat, co by z toho mlýna platit měl, sdělal smlouvu, do register na budoucí puměť zapsal. Tomuto mlynáři úlehlí půl lánu k přisívání dáno.“ O něco později si mlýn vysloužil další pozornost. Královská komise totiž roku 1565 rozhodla, že Lidmila, žehuňská mlynářka, kterou si chce vzít zaženu Jiřík Kachát z Kolína, se za něho vdávat nemá, protože jí bude šedesát let, a „on ji ne pro plod manželský než pro peníze a statek pojíti chce“. Jak to dopadlo, zda se mlynářka Lidmila vrchnosti neprotivila, již sotva zjistíme. Dne 4. května 1655 se z knihy práva městského v Chlumci nad Cidlinou dovídáme, že žehuňský mlynář Martin Mareš je obviněn, že „železa políčená na bobry a vydry sobě dělati dal, lapal je a k svému užitku obracel“. A že měl k pytlačení pomocníka, dosvědčuje další zápis: ,,20, července Václav Málek, plnomocník někdy mlynáře žehuňského Mareše, se obviňuje, že předně železa políčená, do kterých bobři a vydry se chytají, dělati dal, za druhé taková železa minulého roku 1654 v řekách Jeho Milosti bez povolení líčil a kladl, a do nich bobry a vydry k užitku svému, jak se mu líbilo, obracel. Vymlouvá se, že dal ne sobě, ale mlynáři železa před 3 nebo 4 léty dělati. Diktum: aby přísahu složil, kteráž mu od práva vynalezena bude, že se toho svrchu psaného nedopouštěl. On ale apelaci učinil, že on nemůže takové přísahy učiniti.“ V knize mistrovské poctivého cechu mlynářského, pekařského a perníkářského v Chlumci se v té době uvádí v souvislosti s mlýnem též jméno Františka Rovenského. V roce 1788 se žehuňského mlýna ujímá první z rodu Václavíkových (tehdy psáno Waclawik), jehož mlynářští potomci tu seděli až do současnosti, tedy 200 let. Koupě mlýna je zaznamenána takto: „Dnes níže podepsaného roku a dne (23. července 1788) mezi panem Janem Františkem Pohořeleckým, sousedem a mistrem na Horách Kutných, jakožto prodávajícím z jedné, a pány manžely Josefem a Alžbětou Václavíkovými, jakožto kupujícími z druhé strany, stala se následovná celá a dokonalá smlouva trhová...“ Ve smlouvě je pak uvedeno, o jaký majetek se jedná, že má hodnotu 13850 zlatých rýnských, jaký bude způsob placení, co je povinností kupujících k vrchnosti, které vesnice jsou povinny v žehuňském mlýně mlít (Žehuň, Choťovice, Dobšice, Dlouhopolsko, Běruničky a Lužec) atd. Smlouvu, „která s povolením milostivé vrchnosti do knih mlýnských chlumeckých vtělena býti má“, obě strany vlastnoručně podepsaly, uživatelé pečetí je přitiskli a svědkové Gothard Janovský a Václav Jiroudek, žehuňský rychtář, se „bezškodně“ spolupodepsali. Tato kupní smlouva byla potvrzena ve Vídni 18. října 1788 Ferdinandem hrabětem Kinským. Mlýn byl tehdy upraven na svrchní vodu a měl sedm složení. Vůči vrchnosti měl mlynář povinnost semlít pod pokutou ve třech dnech deputátní obilí pro čeleď ze dvorů Libněvsi, Bání, Korce, Vykleku a Běronic, pivo, sůl a pálenku odebírat jen z panského důchodu, vzdát se náhrady za krmení vepřů, sypané obilí odvádět: pšenice 39 měr, žita 86 měr, směsky (tj.1/4 žita a ¾ ječmene) 160 měr a platit živnostní úrok ze mlýna 60 florénů c. m., z pily 4 florény c. m. Vrchnost naproti tomu mlynáři poskytovala roční dávku šesti čtyřspřežních koňských fůr habrového nástrojového dříví, jednu borovici 6 sáhů dlouhou, 6 sáhů palivového dřeva. Pila, která byla u mlýna zřízena, patřila až do roku 1821 vrchnosti - velkostatku. Teprve potom si ji mohl mlynář Prokop Václavík pronajmout za 10 florénů c. m. ročně. V roce 1852 ji přestavěl a téhož roku koupil . Když povodeň v roce 1852 zaplavila strž u pily, po opadnutí vody se objevilo přes osm sáhů hraněných dubových neporušených trámů s letopočtem 1728. Před povodní v roce 1819 naopak na mlýnu řádil oheň, který strávil stodolu, maštale a chlévy. Rok 1835 byl tak suchý že Žehuňský rybník téměř vyschl a mlýn stál. Sedláci museli s mletím jezdit jinam, do mlýna vzdáleného osm mil. V roce 1845 zase přišla velká voda, protrhla hráz rybníka, strhla most pod skálou a druhý most, kterému se říkalo U osmi, to proto, že měl osm stavidel. Václavíkovská kronika zaznamenává ještě další tragédii. Roku 1831 žehuňský mlynář Prokop Václavík koupil pro syna mlýn v Klavarech. Mladík se tam u splavu utopil, a tak Václavík mlýn prodal. Za Prokopa Václavíka měl mlýn v Žehuni 2 kola na vodu, podhorní a hořejší, a 7 složení. Mlýnská hřídel byla 14 loket dlouhá. Od roku 1854 na mlýně hospodařil Alois Václavík a po něm od roku 1890 do roku 1929 jeho syn, rovněž Alois. Ten byl velkým milovníkem přírody a založil krásný park. Od roku 1930 byl na mlýně Zdeněk Václavík. O jeho záslužné činnosti za druhé světové války je v žehuňské obecní kronice zapsáno: „Dobrodiním pro obyvatele obce Žehuň a okolí byl místní mlýn, kde semleli mimo mlecí povolení každému, co potřeboval. Bylo to praktikováno tak, že na mlecí povolení bylo mleto dvakrát až třikrát, nebo se půjčovalo těm, kteří je neměli. Kontroloři a úředníci okresního úřadu se též ve mlýně zásobovali moukou. I lidem z měst byla ve mlýně mouka za mírnou cenu asi 15 Kč za 1 kg přenechávána. Mlynáři Zdeňku Václavíkovi a stárkovi Václavu Doskočilovi slouží ke cti, že zdejší obyvatelstvo ani jejich přátelé ve městech netrpěli nouzí, ač při mletí načerno riskovali svou osobní bezpečnost i majetek.“ Po roce 1945 mlýn i s 33 ha pozemků převzalo zemědělské družstvo. 13. prosince 1956 bylo na příkaz krajského národního výboru demontováno mlýnské zařízení. Zůstal jen šrotovník, jedna stolice, čistička a míchačky. A tak se tu ještě po určitou dobu šrotovalo. V roce 1958 bylo vše předáno družstvu, Václavíkům byla ponechána pouze rodinná vila u mlýna. Mlýnské budovy sloužily asi po tři roky jako obilní sýpky. Pak část prostor, zejména mlýnské obytné místnosti, měla státní spořitelna a škola, které byla roku 1974 přidělena i vila. V roce 1990 byl mlýn v Žehuni v restituci vrácen Zdeňce Röschové, dceři Zdeňka Václavíka. Je však mimo provoz a prázdný, neboť, jak uvedeno, jeho zařízení bylo už dávno demontováno. Josef Klempera: Vodní mlýny v Čechách II |
|
|
V archivu Musea král. českého čteme: Ode dvora královského nařizují r. 1553 hejtmanovi chlumeckému, aby z rybníka Žehuňského, který se právě loví, pro kuchyň královskou odeslal 2 vozy kaprů, 1/2 kopy štik a na haltýře 10 kop kaprů a 8 kop štik. Máslo ze všech dvorů na Chlumecku i Poděbradsku má se poslati. L. 1556 oznamuje hejtman, že „zbraně“ v chobotě rybníka Žehuňského měly by se po vyjití ryb opraviti, kámen, což ho nalámáno za mnoho kop grošů na gruntech pana z Pernštejna, měl by se svozit k udělání nového tarasu. Kamene je na 30 hromad a lidé by jej rozebrali. L. 1570 pronášejí mlynáři, k visitaci vyslaní, tento soud: řeka Cidlina způsobila jarního času škody z té příčiny, že nad panstvím Chlumeckým mnozí páni dle libosti drahně rybníků napouštějí a vodu zdržují. V čase deštivém řeka postačit nemůže a činí škody na splavech, svodnicích. Zvláště při Žehuňském rybníce potřebuje splavu, neboť všecky vody do jediného vcházejí a svodnic okolo není. Z nařízení komory přichystáno t.r. dříví a Jakubovi Matyašovskému poručeno, aby udělal splavy a zbraně na rybníce Žehuňském, než jarní vody přijdou. R. 1629, kdy v desky zemské zapsáno bylo Chlumecko od císaře Janu Oktavianovi Vchynskému ze Vchynic, připadl i rybník Žehuňský v jeho majetek. K rybníku patří též „Sádka“. Je to jedna z nejstarších budov v Žehuni, sloužící za obydlí sádeckému. Do „haltýřů“ ukládají se o lovu ryby, které později teprve na určená místa se rozvážejí. Jak vysoko může býti voda v rybníce, značí „cejch“. Týž byl obnoven r. 1874 v přítomnosti c.k. komisaře od hejtmanství z Poděbrad, c.k. inženýra a civil. inženýra Strobacha z Poděbrad. Je umístěn ve hrázi as 2 sáhy od kraje rybníka ve směru proti dvířkám na haltýře v zemi. Kříž je kamenný a na hlavě má plotnu měděnou. Druhý cejch je zazděný ve kvádrech hrázky na pravé straně ke splávku. Tato skoba byla poškozena a za intervence úřadů 8. 11. 1890 znovu zazděna. Zvlášť zhoubné byly povodně v r. 1845,1846,1862, 1865 a 1891, kdy voda proudila přes hráz, kterou místy až do základu vymlela. Před tím r. 1803 dne 31. prosince začala se vodnit Cidlina. Na Nový rok 1804 přišla taková voda , že přetékala vysoko hráz, kterou celou strhala. Mnoho dřevěných domků zničeno.“ Str. 29: „První známý učitel byl nezkoušený J. Devátý, druhý N. Ulrich, který byl z obce vyhnán, že jeho dcera Klára při přepouštění másla školu zapálila (1770).“ Str. 59: „V roce 1794 byl v Žehuni nešťastný pád ohně. Vyhořely na Malé straně 3 chalupy a 3 baráky.“ Str. 60: „V roce 1829 vznikl oheň v č. 30 neopatrností při přepouštění másla. Vyhořeli domkáři Zlatník, Procházka, Vejr a Hladík, dále sedlák Kvasnička a Dědek“. Str. 62: „Dne 28.-30. března 1845 stoupala voda v rybníce tak vysoko, že šla přes celou hráz, kterou na mnoha místech vymlela až do základů. Pod hrází stojící baráky byly zatopeny, lidé i zvířata v nich u velikém nebezpečí. Lidé vyšplhali na střechy domků a odtud volali o pomoc. Ta jim byla poskytnuta teprve k polednímu, kdy zdejší řezník Karel Pospíšil s několika milosrdnými občany na loďce u velikém nebezpečí, v prudkém proudu na „Malou stranu“ převáželi. Dřevěné domky byly proudem strženy. V těch dnech stoupla voda na všech řekách, takže i Vltava v Praze stoupla o loket výše než v roce 1784.“ Str. 61: „Téhož roku (1842) byl rybník na sucho oset. Poskytl dobrou úrodu.“ Str. 63: „V tomto roce (1846) od 26. - 28. ledna stoupla zase voda v rybníce, že přetekla na mnoha místech hráz, kterou vymlela hlavně za novým splavem. Za splávkem přetékala halda.“ Str. 70: „V roce 1852 přišla dvakrát veliká voda, která přetékala přes hráz i halda, které protrhla za splávkem. Též stržena zeď u mlýnské pily.“ Obilí muselo se zaorat. Nastala zase nouze a bída. Str. 71: „Dne 4. června 1856 po 9. hod. večer stihlo Žehuň a okolí krupobití. Kroupy byly veliké jako vlašské ořechy a způsobily převeliké škody na veškeré úrodě na polích a zahradách. Ve škole na str. severní vytloukly 27 tabulí skla. Též tak u fary a kostela. Obilí muselo se zaorat.“ . 72, 73, 74: „Dne 22. června 1861 stihlo naši obec veliké krupobití. Padaly kusy ledu, které celou úrodu zničily. Přívalem vody, rybník, který byl oset, zatopen a veškerá úroda zničena. Z těch dob zachován popěvek v kronice p. Václavíka: Elegie žehuňské 1861.
Rozžehnejme se s rybníkem,
hnul nám peněžním pytlíkem, Dne 5. června 1861 Str. 74: „Malé sněhy, velké vody“, jest přísloví našich pranostykářů, které se letos r. 1862 na vlas vyplnilo, neboť sníh nebyl skoro žádny, ale následkem dešťů dne 1.- 4. února 1862 rozvodnily se řeky téměř po celé Evropě, které miliony škod na staveních, polích a silnicích učinily, pošta i jízda po železnicích musela býti zastavena. Žehuňský rybník byl tak vodou přeplněn, že voda přes hráz na 45 cm vysoko přetékala, na troubách vymlela hráz do poloviny, splavy strhány. Nejhorší den byl 6. února, kdy dostavila se bouře s krupobitím, aby zkázu dokonaly.“ Str. 75, 76: „8. dubna 1865 přišla veliká voda, která „u kozlíka“ hráz prorvala. Jinak bylo celý rok veliké sucho, následkem čehož byla špatná úroda obilí i píce. Dobytek musel být za lacino vyprodán neb nebylo píce, nebylo slámy.“ Str. 78: „Dne 7. XI. 1866 vypukl oheň v čís. p. 8 u Dlouhopolských, které shořelo do základu…. Dne 7. prosince od 10 hod. dopoledne do 3 hod. odpoledne zuřila strašná vichřice. Střechy strhány, stavení a stodoly vyvráceny do základu. Také stržen splav „na osmi“ se stavidly i pouchem a sloupy smeten do rybníka. Tento orkán zuřil po celých Čechách a celé Evropě. Skáceno mnoho kostelních věží a vyvráceny celé lesy. Též na moři přivodil mnoho škod a neštěstí. Takové bouře nebylo pamětníka.“ Str. 79: „Dne 26. X. 1870 byla v noci veliká vichřice, která strhala mnoho střech a celých stavení.“ Str. 80: „Dne 30. září 1873 vznikl oheň ve stodole čp. 46, při kterém shořely střechy čp. 46 a 47… V roce 1874 byla veliká parna až 33°R. V tomto roce byl osazen „cejch“ u rybníka, tj. znamení, jak vysoko může býti voda v rybníce držána. Tento cejch byl opraven 8. XI. 1890. V roce 1875 lovení rybníka prodlouženo, protože musela být opravena jedna trouba. Celý rok bylo sucho, ale úroda byla ucházející. Cena obilí poklesla.“ Str. 81: „Dne 11. června 1877 shořelo 5 domků proti velké hospodě čp. 12, 13, 14, 15, 16, jichž majiteli byli Kysilka čís. 12, Klouček – Slanina čís. 13, Vavroušek čís. 14, Sýkora čís. 15 a Chrastný. V roce 1879 letněn rybník. Vypouštěl se po sv. Jiří a hrazen po sv. Václavu. Rybník byl celý osetý a úroda slibovala hojnou žeň. Ale přišly deště a rybník se třikrát zatopil, lid nesklidil nic. Též luka byla zatopena a seno zničeno. Protokol ze dne 6. ledna 1879: „Volba do okresního zastupitelstva Král. Městeckého bila konana a pročež bily za udy voliče zvoleny pan Alois Vaclavik, pan Jan Kukla jednohlasně… Pan Alois Vaclavik navrhoval by se dala žadost na sl. c.k. okresni hejtmanstvi zdaly a pod jakyma vyminkama by sem daly stanici četnickou.“ V bodě 6 máme doklad o počínajícím rozvoji kulturního života obce: „Žadost občanske besedy Žehunske by se jim pujčoval časopis pokrok usnesl se vybor na tom by se jim pujčoval druhý den v poledne.“ Protokol ze dne 25. ledna 1880: „Na dopis okresního zástupitelstva z Král. Městce, ohledně silnice ze Žehuně na hranice Choťovické okresu Chlumeckého, stavět se bude pod tou výminkou, když cukrovár Libnovský polovíčku veškerého nákladu ponese, kdežto druhou polovíčku veškerého nákladu ponese obec Žehuň.“(Pozorný čtenář jistě postřehl, že chyb v zápise částečně ubylo, což také souviselo i s osobou zapisovatele. Téměř dokonalé byly pozdější zápisy, které prováděl mlynář Alois Václavík. Dne 12. VII. 1880 o 3. hod odpol. při bouřce uhodil blesk do kostela, udělal díru do stropu na kůru, pojezdil po oltářích a popálil pozlacené rámy u malých oltářů, ale nezapálil.“ Str. 82: „V roce 1882 nebyl za celou zimu žádný sníh, se setím započato již v únoru. Za příčinou osévání vypuštěn rybník 25. dubna. Úroda byla v celu pěkná. Jakmile počaly žně, dostavily se 17. VII. trvalé deště. Veškeré obilí na polích se zkazilo. Mokré a stuchlé bylo vše. Též rybník byl úplně zatopen a celá úroda zničena. Následkem velikého mokra nemohla být na podzim pole obdělána a proto v roce 1883 úroda špatná. V roce 1882 založen v Žehuni „hasičský sbor“. Str. 83: „V roce 1885 měl býti rybník zase letněn a oset. Ale protože před tím již dvakráte se potopil a lid byl následkem dvouleté neúrody bez peněz, uznala správa velkostatku za výhodnější rybník neletniti, ale nasaditi opět ryby pro 2 tepla. Ryby byly v dobré ceně za hotové. V roce 1886 byla veliká jarní voda, táhlo se na 18 stavidel. Setí počalo až v dubnu. Dne 31. května přihnala se po poledni nad zdejší krajinu strašlivá bouře s děsným krupobitím, které poškodilo veškerou úrodu. Ozimy zničeny nadobro, jařiny se sebraly. V tomto roce proveden lov rybníka. 14. červnce 1886:„Pan Václavik co nájemce rybolovu čini oznámeni že urozený pan Hra. Ok. Kchýnsky se svými zřízenci dne 2. července 1886, ve vodach řeky Cidlini lovíl a tim porušil právo obcí náležející a jemu propachtovane…“ (Spor s panstvím chlumeckým se vlekl až do roku 1889, až byl nakonec uzavřen smírem.) 18. července1886: „Poněvadž se hasičsky sbor starý vzdal sve činosti, bylo od obecniho zastupitelstva usnešeno, by se dalo oznámení že bude zařizovat hasičsky sbor znova. Dále Josef Stekly přišel a prosil obecni zastupitelstvo ustně by se ponechal v obecnim domě což se mu slibilo. pan Vaclavik dal návrh by co jsou v obecnim domě by nějakou práci co jim p. starosta nařídí vykonali. bylo jednohlasně přijato.“
V roce 1887 neletněn opět rybník následkem krise hospodářské a tím špatné vyhlídky na propachtování. V letních měsících bylo sucho. Úroda krásná, žně opožděné až po 20. červenci.“ Str. 84: „Celý rok 1888 byl mokrý. Žně následkem toho se protáhly. Brambory z větší části shnily, vůbec se nevyorávaly. Na podzim započat lov rybníka. Následkem velké vody nemohl být stažen a proto se lov opozdil. 6. listopadu rybník zamrzl, led v lovištích musel být vysekáván a odklízen. Výtěžek lovu byl malý neb mnoho ryb uteklo přes nízké česlice. Rybářům „na ohrádce“ vedlo se dobře. 13. května 1888: „ Ve volných návrhách bylo od p. Jana Kukli navženo, by si každý ze svých dítek školní plat zapravil…Podal pan Václavík návrh stran odkoupeni pěti losu po jednom zlatým na zbudováni národního divadla v Brně byl ten návrh jednohlasně přijat.“ (Zase vidíme v rozhodnutí náznak dobročinnosti.) 28. října 1888:„Dopis od ct. hejtmanstvi stran nového hřbitova byl vyřízen následovně že se místo za vsi ke Kolinu bud od pana Vaclavíka aneb od Václava (jméno nečitelné) odkoupi.“
Na jaře 1889 byly veliké jarní vody, táhlo se na všech 18 stavidlech. Dne 25. dubna vytaženy i trouby a rybník na dobu letnění vypuštěn, avšak neprojímán pro peněžní tíseň a trvalé deště, nýbrž prováděly se opravy na kavernách a splavech, též vyváženo bahno z lovišť. Teprve 13. července rybník hrazen. - Žitné žně započaly 8. července.“ Str. 85, 86: „Dne 16. února 1890 v noci vypukl požár ve velké hospodě a ztrávil celý vrch. Dne 18. července 1890, když právě začaly žitné žně, o 1/2 6 hod. odpoledne postiženo bylo 45 obcí okresu Kolínského, Poděbradského a Novobydžovského, tedy i zdejší a všecky okolní vesnice strašným krupobitím, takže veškerá úroda. toho roku velmi slibná. byla zničena. Kroupy byly kusy ledu, jako slepičí vejce. Skla v oknech vytlučena, taškové krytiny zničeny. Obilí namláceno buď nic, neb jen něco málo zadiny. Řepa a brambory se později trochu zotavily. Škoda na 80 000 zl… Rybník loven do 9. XI. a hned napuštěn. Výsledek lovu špatný Ryby nasazovány teprve v červenci 1889, neměly plná dvě léta ku vzrůstu. Jarní povodeň, jaké není pamětníka, dostavila se dne 7. března 1891. Voda přetékala již 6. III. as 10 cm vys. přes rybniční hráz, která byla naštěstí silně promrzlá a kde v nejchoulostivějším místě nad troubami na rychlo byla zřízena jímka. Avšak v 7. hod odpol. dne 7. zřítil se nad Chlumcem, na bývalé hrázi rybníka velkochlumeckého, klenutý kamenný most a současně most severozápadní dráhy a celé vodní množství za hrázemi vyřítilo se těmito průtržema a připojilo se k vodě již neobyčejně vysoké. Následek toho byl, že voda v Žehuni již opadávající, počala znovu velmi rychle stoupati a dostoupila 136 cm nad normálem. Přetékala hráz v plné délce od silnice k Libněvsi až za kamenný most, jehož klenutí hrozilo zřícením, vnikala i do více domků za hrázi na „čurajích“ odkudž obyvatelé, se přestěhovali na Malou stranu. Přes hráz valila se voda vrstvou 64 cm silnou. (V roce 1845 a 1862 vrstvou 34 cm.). Rybniční hráz, ač byla zvláště nad troubami do polovice podemleta, nepraskla, za to však byly strženy železniční mosty u Sán. Po obvyklém lovu rybník zase naplněn vodou. Ku konci listopadu přišly veliké mrazy. 7. prosince dostavila se taková sněhová vánice, že náhon, kterým hnána voda na mlýn, úplně zavátý. Ledy padly na zem, voda byla zatarasena. Dělnictvo sníh prohazovalo, v ledu prosakovala stružka. Cukrovar Libněves dodal k náhonu lokomobilu, ve dne v noci v ní topeno a pára pouštěna pod led do náhona, aby ohřála vodu, avšak marně. Dnem 12. XII. nastalo tání a voda mohla u Zbraní být obrácena do rybníka, který se brzy naplnil.“ návrh p. Aloise Václavíka ze dne 18. ledna 1890: „…jaké opatření se má učiniti aby občina pod hurou aspoň nějakého vytěžku obecní kase poskytovala.“ (Občina byla společná obecní pastvina pro dobytek, kam se nesměly vyhánět husy. O jejím využití, později i rozorání, se rokovalo na mnoha zasedáních.) Str. 89: „ V roce 1894 byl ztížen lov rybníka velikou vodou. Když panští lovci nemohli ryby slovit, tu zadáno slovení rybáři Hulíkovi z Kolína, který lovil až do konce listopadu. Lov velice špatný. V témž roce byla zima velice krutá, sněhu veliké množství. Z toho v příštím jaru veliké jarní vody. Dne 1. IV. 1894 vypukl po půl noci požár ve farské stodole, zachvátil dále chlév a konírnu. Za krátkou dobu vypukl požár v zadní řadě baráků „na čůrajích“, při němž shořelo 12 stavení. Při tom přišel k popálení starý Vávra, který následkem toho zemřel. V témž roce vypukl požár v hospodě Hladíka na Malé straně, dále shořela dřevěná stodola kováře Hrdýho, dále celý vrch statku V. Růžka , č. 21, jenž byl doškový. V noci ze dne 16. na den 17. září 1894 vypukl požár v budově cukrovarní v Libněvsi právě před kampani. Budova tovární, na níž zůstal oheň omezen, vyhořela se všemi stroji úplně. Oheň měl vyjíti od elektrického vedení.“ 4. února 1895 usneseno: „…knížku obec. Spořitelny Král. Městecké, znějící na vklad 1 200 zl. odevzdati k uschování p. Václavíkovi, což tento přijal. Jest to totiž kmenové jmění obce Žehuně.“ 1. května 1896 se obec rozhodla přispět finančně na opravu kostnice na hřbitově a podílela se také na opravách farských budov. V roce 1898 však vyvstal mezi farářem a obcí spor. V úvodu obsáhlého dopisu adresového: „Důstojnému panu Františku Jeřábkovi t.č. Faráři v Žehuni“ pisatel uvádí: „ Na Váš ze dne 23 břez 1898 podepsaný protest proti výsazováni stromořadí poblíže farních budov přimětež odpověd a jako viřizeni toto nasledujici usnešeni obec. vyboru… Když ale dle Vašeho osobniho myněni nove stromořadi, které pan Vaclavik na obecnim pozemku svim nákladem a přičiněnim podel farnich budov vysazel, není po chuti Vaši, prohlašujeme mi timto že se nám toto vplne myře liby a že tento náhlad náš zdíli veškere občanstvo. Žeby stromy ty budovám farnim škodily, jest mylný Váš soukromý náhlad, a račte se jen na jinych chatrněji postavených budovách u nich stare již stromy mnohem blíže davno již stoji o opaku přesvědčiti…Když pak ráčil jste do památní knihy farské zapsati svůj protest tež připojujeme žádost biste si neobtěžoval zanésti tam i toto naše vyřízeni. Toto naše usnešeni stalo se s plnou jednodhlasnosti celeho dnes přítomného obec. zastupitelstvi.“
Str. 92: „Rok 1897 byl dosti příznivý, takže i úroda polní uspokojovala. Na podzim odbýván lov rybníka a provedeno důkladné čištění náhona od Zbraní až ku kamennému mostu společným nákladem majitele mlýna a velkostatku. V roce 1898 ponechán rybník přes léto na suchu, aby mohl býti propachtován na dílce. Stálými dešti byl ale téměř trvale pod vodou, takže pronajímán nebyl.“ Str. 93, 94: „Dne 1. července 1902 postižena naše obec velikým krupobitím, které zničilo skoro celou úrodu. Nejvíce postíženy pozemky „v Blatníku“ a „v Lišníku“. Lov rybníka v tomto roce neuspokojivý. Následkem sucha byla v rybníce malá voda a ryby neměly na okraji rybníka žádnou pastvu. Mimo toho voda v Cidlině i v rybníku byla znečištěna přítokem smrduté vody z průmyslových závodů a tím mnoho ryb na sádkách i v rybníce zahynulo… V celém roce 1904 bylo veliké sucho, až vyschla voda v řekách, i rybník byl prázdný, mlýn na sucho. Od srpna 1904 udržován chod mlýna pomocí lokomobily od oraček z Libněvsi. Ta postavena proti spodním dveřím mlýnice a řemen napjat dveřma ku transmisi. Tak mlelo se až do 19. září 1904.“ Str .96: „V roce 1907 na jaře veliká voda. U rybníka otevřeny všecky splavy i „na skále“… V roce 1908 bylo trvalé sucho. Ve mlýně vypomáhala zase lokomobila od oraček z Libněvsi až celý leden 1909. Pak již voda přibývala.“ Str. 97, 98: „V roce 1910 bylo trvale nestálé, deštivé počasí. Práce polní v podzimu opožděny. Svízelné dobývání řepy, které letos hodně nasázeno. Následkem mnoha vody nemohl být lov rybníka dokončen a naloveno celkem as 373 q ryb.“ 15. srpna 1914 a říká se v něm: „K nařizení okr. hejtmanství k zabezpečení polních práci, dle minystreskeko nařízení, ze dne 5. srpna 1914. č 200 ř. z. usnáší se na následujícím; Předsedou komise jmenuje se pan Alois Vaclavík, členy pak, Frant Šorm řidicí učitel Vac. Honzák důstojný pan farář, Mudr. Karel Ziner lékař.“ 3. prosince 1915 se konstatuje, že dosud z dluhu na stavbu školy zbývá nedoplatek 24 000, K a podle návrhu p. Václavíka se má podat stížnost na c. k. místodržitelství a zemskou správní komisi, aby byl berní úřad donucen podati výkaz o vybraných přirážkách. Str. 129: Po dlouhých letech vypuštěn byl zase – v roce 1921 rybník na celý rok a celá plocha pronajata občanům ze Žehuně, Báně a Choťovic ku pěstování hospodářských plodin. Trvalým suchem utrpěl výnos.“ Str. 133: „Dne 30. dubna 1922 postižena naše obec a okolí prudkou bouří a krupobitím, které způsobily na veškerých kulturách mnoho škod.“ Str. 134: „Dne 28. června 1924 o 1. hod. odpol. stižena byla naše obec i sousední obce Dobšice, Báň, Sány prudkým krupobitím a průtrží mračen, které zvláště v severní části katastru zničily slibnou úrodu skoro úplně. Vichřicí polámány a vyvráceny stromy, na staveních strhány krytiny i celé střechy. Před tím následkem větších a trvalých dešťů zatopena luka, čímž sklízeň sen úplně zničena.“ Str. 138: „Povodeň v roce 1926. V květnu 1926 počaly veliké deště (spadlo 108,2 mm vody) a dostoupily vrcholu v červnu, kdy spadlo 228,6mm a způsobily v polovici června povodeň, jaké nebylo pamětníka. Rybník byl vypouštěn všemi splavy i „na osmi“ a „na skále“. Úroda na níže položených polích zatopena a zničena. Senoseč na lukách zničena úplně.“ Str. 140: „Na podzim 1928 konán lov rybníka. Veliké množství ryb, hlavně na sádkách, bylo otráveno výkaly z cukrovaru a zahynulo. Byly zakopány a zasypány vápnem.“ Str. 141, 142: „V měsíci lednu a únoru (1929) napadlo veliké množství sněhu (60 cm), a přišly neobvykle kruté mrazy, jakých od 14. do 19. století zaznamenáno celkem 34. Ve 20. století byly tyto mrazy prvními. Ve zdejší obci zaznamenán největší mráz dne 11. února 1929 a to –35°C. V celé republice nastal nedostatek uhlí, poněvadž doprava na drahách na mnohých místech následkem sněhových vánic a krutých mrazů byla znemožněna, na jiných místech následkem omrzlin u zaměstnanců vůbec zastavena. Největší škody způsobily tyto mrazy na zvěři, ptactvu a ovocném stromoví. V celém okolí zmrzly všechny stromy ořechové, ale i ostatní stromy ovocné, zvláště švestky. Též ozdobné stromy a keře zničeny. Osení na polích, sněhem přikrytému, mrazy celkem neuškodily, takže úroda obilí byla dobrá až velmi dobrá a také výborně sklizena, poněvadž léto bylo neobvykle horké a po celou dobu žní téměř ani nesprchlo. Poněvadž bylo velice mnoho sněhu, očekávaly se jarní veliké povodně. Led na rybníce byl 80 cm silný. Úřady činily záchranné přípravy. Ale sníh pomalu roztála jarní vody byly menší než jiná léta. Dne 4. července 1929 zuřil v celé republice hrozná orkán, který způsobil v celé republice nesmírné škody. Domy, kostelní věže, tovární komíny byly zříceny, celé střechy daleko odneseny, mohutné stromy a celé lesy vyvráceny. U nás největší škody způsobeny na Hradecku a Pardubicku.“ Str. 144, 145: „Dne 30. září 1930 provedeno v celé republice sčítání ovocného stromoví, aby se zjistily škody způsobené mrazy v roce 1929. Zjištěno, že zahynulo v Žehuni 543 jabloní, zůstalo 620 jabloní, zahynulo 202 hrušní, zůstalo 259 hrušní, zahynulo 134 třešní, zůstalo 54 třešní, zahynulo 1902 švestky, zůstalo 580 švestek, zahynulo 136 slív, zůstalo 112 slív, zahynulo 5 meruněk, zůstaly 2 meruňky, zahynulo 75 vlašských ořechů, zůstalo 41 ořechů, zahynulo 180 rybízů, zůstaly 2224 rybízy, zahynulo 87 angreštů, zůstaly 94 angrešty. Str. 153: „L.P. 1933 vyhořelo i s mlátkem domovní stavení č. 152, jehož majitelem byl Jan Kukla. Ačkoliv panoval velký vítr, přece se hasičům podařilo zachrániti ohrožené sousední stavení č. 106. Shořely zásoby obilí a píce. Škoda činila 17 000 Kč a byla hrazena pojišťovnou. Domek byl znovu postaven. Téhož roku vyhořelo ještě č. 222, patřící panu Josefu Plachému a při něm zámečnická dílna. Škoda obnášela 25 000 Kčs. Stavení bylo znovu postaveno a potom prodáno v exekuční dražbě. Koupil je Josef Vosáhlo ze Zbraní.“ Str. 156: „ Vyhořelo domovní stavení (rok 1934) č. 162 , majitel Frant. Šanda. Škoda obnášela 10 000 Kč a byla kryta pojištěním. Domek byl znovu postaven. Požárem postiženo stavení Josefa Neumanna č. 137. Škoda 12 000 Kč. Byl pojištěn a domek opět postavil. Toho roku vyhořela ještě strojnická dílna a domovní stavení č. 204, náležející Frant. Šafaříkovi. Shořely stroje, zařízení, zásoba součástek a jízdní kola.Škoda obnášela asi 22 000 Kč. Byl pojištěn a budovu znovu postavil. Hašení u všech požárů súčastnili se hasiči ze Žehuně.“ (Poznámka kronikářky: Vzpomínám si na vyprávění mé maminky Anny Stejskalové-Vaníčkové, nar. 9. 12. 1900, že se po Žehuni říkalo, že to byly požáry uměle založené, že se dokonce šuškalo, kde tu noc bude zase hořet. Jak to skutečně bylo, nikdy se po pravdě nedozvíme). Str. 160: „ Letošního roku konal se výlov rybníku v měsíci říjnu a trval po celý týden. Vyloveno bylo 312 q kaprů, 57 q štik. 32 q línů, 27q okounů a 7 a půl q úhořů. Zaměstnáno bylo 40 lidí. Diváci sjížděli se z dalekého okolí a čítalo se jich na 5000. Též četné školy přijely podívati se na tento jedinečný lov. Život a ruch kolem rybníka trval ve dne i v noci… L. P. 1935: Dne 17./2. řádila prudká vichřice a citelně poškodila někde střechy a stromy. Náhlá obleva a příval horské vody způsobily zátopy. Na rybníce utrhl se veliký kus ledu a s velikou prudkostí narazil na malou kavernu, kterou rozbil. Voda vypouštěna byla všemi splavy.“ Str. 162: L. P. 1935: „U domovního stavení č. 37 patřící Frant. Kysilkovi, vyhořela stodola. Shořely hospodářské stroje a zásoby píce. Škoda 11 000 Kč byla kryta pojištěním. Stodola byla znovu postavena. Při hašení byli hasiči ze Žehuně.“ Str. 167: L. P. 1936: „Počátkem září opravovala se silniční vozovka u druhého splavu, neboť mostnice byly shnilé. Oprava provedena byla ve 14 dnech. Výlov žehuňského rybníka začal 12. října a trval nepřetržitě do 17. října. …Kapři se prodávali za po 10 - 11 Kč, štiky za 11 - 12 Kč, okouni za 8 Kč a úhoři za 39 Kč…Celkem se vylovilo 589 a půl q všech ryb…“ Str. 171: „L. P. 1937: „V únoru počato bylo s úpravou odvodních trub pod hrází, ježto už byly shnilé. Úpravu prováděla fa Lanna z Prahy. Po celý únor byla velká voda a rybník byl plný, ač výpustě byly otevřeny. Dne 2. března promlela voda vedle potrubí veliký otvor, a silnice se počala propadávati, načež byl provoz po silnici uzavřen. Aby bylo možno obnoviti dopravu, zřízen přes ohrožené místo zatímní most a důkladně zajištěn. Most zůstal na místě po celou dobu stavby. Staré potrubí již po odkrytí hráze bylo odstraňováno, bylo zhotoveno asi před 400 roky z dlabaných žlabů dubových tak, že vždy 2 žlaby na sebe položené tvořily potrubí. Bylo jich celkem 5 o světlosti 40 cm x 50 cm. Přesto, že byly v zemi tak dlouho, byly velmi zachovalé a utržilo se za ně přes 3 000,- Kč. Odřezek žlabu uložen ve škole. Pro nové potrubí (2) zřízen silný betonový spodek, na nějž kladeny byly pak trouby zvláštního cementového složení, světlosti 100 cm, výrobek Lannovy firmy z cementárny v Lysé n./L. 1. července odstraněn byl provizorní most a počalo s navážením vybrané hlíny do průkopu. 3. července byla dosažena rovina se silnicí a provoz znovu otevřen. Koncem července odešli mistři a dělníci a na dodělávku zůstalo jen několik lidí. Práce nemohla být úplně dokončena, ježto továrna nedodala železnou konstrukci pro uzávěrku potrubí. Konstrukce byla dodána koncem října, zamontována, vytahány piloty a dne 16. listopadu provedena kolaudace. Na úpravě zaměstnáni byli domácí lidé.“ Str. 178: L. P. 1938: „Ve čtvrtek 4. 8. o 3 hod. vypukl požár v Kupkově stodole při svážení obilí. Chytl náklad na voze a od toho stodola. Jakým způsobem se to stalo, nedalo se přesně zjistiti. Ve stodole měli z velké části úrodu sveženu a tak utrpěli velikou škodu. Stodola pojištěna byla, úroda nikoliv…“ Požár ve mlýně: Dne 7. května 1947 vznikl ve dvoře Václavíkova mlýna z neznámé příčiny požár, jemuž padly za oběť kolna, prasečníky s pěti vepři, drůbež a hospodářské nářadí v ceně 90 000 Kčs. K hašení ohně se dostavil sbor místních dobrovolých hasičů, který krátce před tím obdržel novou motorovou stříkačku. Oba zbrojmistři však byli právě mimo Žehuň a členové sboru nebyli dosud vyškoleni v ovládání nového stroje a nemhli jej s úspěchem použíti. Celkem se nejvíce hasilo vědry, které ochotní občané jeden druhému od splávku podávali. Byla ohrožena i stodola, kterou se však členům hasičského sboru podařilo před ohněm uchránit.“ |
